obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Stromy - 8. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Stromy
 redaktor Šíma publikováno: 04.08.2007, 18:58  
Pokračování...

Obětí přibývá. Naši podivní vetřelci již mají na svědomí život pumpařovy družky, mladou učitelku, místního doktora a brousí si zuby na celé městečko. Zima sice ještě ukazuje své ledové drápky, ale Jaro se už neúprosně blíží! A ONI to vědí, třesou se svým vlastním nenažraným chtíčem, jakoby se již nemohli dočkat, až konečně okusí pořádného lidského sousta!
 

/XI./

"Být tebou, nechodím tam!" varoval Thomas svého přítele. Stáli nerozhodně u zborcené stěny a zírali do temnoty sklepení. Psí štěkot se ozýval právě z tohoto místa. Snad jejich čtyřnohý miláček zabloudil do těchto končin a nedopatřením spadl do rozvalin starého domu.

"Jak tam chceš slézt?"

"Ještě nevím," pokrčil Ronald rameny. "Chtělo by to provaz, ale kde ho vzít!"

"Kdyby se něco stalo, někdo bude muset být nahoře, aby mohl zaběhnout pro pomoc!" řekl mu Thomas.

"A proč myslíš, že tam lezu sám?" zeptal se ho Ronald. "Kdyby něco, tak řvi jako pavián a snaž se někoho sehnat!"

Ronald si přitáhl silnou a dlouhou větev, která tam ležela opodál. Krátce pohlédl na Thomase a zamračil se. Ne, že vezmeš roha! říkal si v duchu. Sešplhal po větvi do sklepa. Nechtěl říct Thomasovi, jaký má strach.

"Jak to jde?" zavolal na něj nahoře čekající chlapec.

"Zatím dobře," zasyčel Ronald.

"Dávej pozor!" křikl Thomas do šera. Ze stěn se sesouvaly drolící se cihly a opadající omítka. V půli cesty ujely Ronaldovi na sutinách nohy a on sjel po zadku na podlahu sklepa. Zastavil se pod širokým otvorem a pohlédl na Thomase, jak nerozhodně přešlapuje nad jeho hlavou.

"Jdu dál!" řekl mu a zmizel v temnotě. Rozsvítil baterku. Po psu nebylo ani památky. Lomcoval s ním chlad a obavy, co jej v temnotě čeká. Na druhé straně se však v žádném případě nechtěl před Thomasem zesměšnit.

"Pejsku, jsi tady?" zavolal. V tu chvíli zapomněl, jak se jmenuje. Najednou měl pocit, že šlape po tapetě, či spíše po krepovém papíře. Udiveně se zastavil a dřepl si, aby prozkoumal podlahu sklepa. Posvítil si na zem baterkou, ale našel jen kousky cihel a prachu.

"Kde jsi, ty zatracený čokle!" zakřičel do tmy. Ze stropu se odtrhl kus omítky a spadl vedle něj. Dostal strach, že na něj spadne celý dům. Rozběhl se zpátky k otvoru ve stropě. Další psí štěkot neslyšel.

"Thomasi?" zavolal nahoru. "Jsi tam?"

"Jo, ale nemůžu se hýbat!"

"Copak jsi se podělal strachy?" zeptal se ho.

Takřka upadl, když zády narazil na větev, po které sestoupil do sklepa. Vylezl na ni a vydal se nahoru za Thomasem. Cítil, že se na něj dívá tisíce očí. S každým centimetrem byl pomalejší, až se nakonec zastavil v půli cesty. Pohlédl dolů na zem. Dal by hlavu za to, že spatřil ohromné množství malých prťavých stromků. Tančily jemu známými pohyby a čekaly na něj.

"Nemůžu vylézt nahoru!" zakřičel na Thomase.

"Co mám dělat?" zeptal se jej strachy paralyzovaný chlapec.

"Něco!" řekl mu Ronald. "Co já vím?"

"Zaběhnu pro pomoc!" navrhl mu Thomas.

"Podej mi nějaký dlouhý klacek, sedni si a drž ho!"

"Jasně!" uslyšel Thomasův hlas. Stále se díval na moře malých chodících nestvůr a myslel na své živé sny.

Takhle to bylo? Teď tam spadnu mezi ně a oni mě sežerou? pomyslel si Ronald. Podivný koberec zeleně se k němu zvolna přibližoval. Otočil se k Thomasovi a díval se, jak mu podává kus dlouhého a tenkého prkna.

"Co to je?" zeptal se ho.

"Ten klacek, troubo! Chceš se dostat ven, nebo ne?"

"Jo," souhlasil. Našel si jej očima a chytil se ho ze všech sil. "Lezu nahoru, ta podělaná větev pode mnou každou chvíli praskne!"

"Nekecej a lez!" řekl mu Thomas vystrašeným hlasem. Ronald šplhal nahoru po rozdrolené stěně. Nemohl uvěřit, že to dokázal, když seděl vedle Thomase a močil si do kalhot.

"Jsme z toho venku!" bouchl jej Thomas do zad.

"Možná!" zavrtěl Ronald hlavou. "Šustělo to jako průvan v Papírnictví!"

"A ten pes?"

"Nebyl tam! ONO to štěkalo jako ten tvůj smradlavej čokl! Slyšíš mě? Štěkalo to a chtělo to, abych skočil dolů!"

"Co to bylo?" zeptal se jej Thomas nechápavě.

"Nevím, ale nadělal jsem si do kalhot!" řekl mu Ronald. "Jdeme domů..."

"Vypadalo to, jako ten stromek, o kterém jsi mi říkal!" řekl mu Thomas.

/XII./

Večer, ještě než zapadlo slunce a do kotliny se přihnala další bouře, dorazili Adam s Edmondem do šerifova domu. Skútr měli naložený na korbě pickupu, který zaparkovali na příjezdové cestě. Vřítili se dovnitř a shodili ze sebe mokré oblečení. Edmond rychle rozdělal oheň v krbu, pak nalil oběma na zahřáti pořádnou dávku alkoholu. Kotě spalo v bedničce s pískem. Všimli si, že nadělalo na koberec pod konferenčním stolkem.

"Máš velmi čistotné zvíře!" rozesmál se Adam. "Je vidět, že jej vychováváš pevnou rukou!"

"Dej pokoj, teď to po něm budu muset uklidit," zabručel šerif a zašklebil se.

"Žes mu dal pořádný doušek a to zvíře z toho zpitomělo?"

"Přesně tak, opil jsem ho jako prase!" přikývl šerif.

"Máš tu nějaký vzkaz!"

"Vzkaz?" otočil se k němu a mrkl na záznamník. "Máš telepatické schopnosti?"

"Ne, leží u telefonu. Našel sis konečně nějakou ženskou? Možná měla chuť si zašpásovat a ty jsi se zrovna flákal po horách!"

"Ne," odpověděl mu šerif. "Žádnou ženskou nemám!"

"Je tu napsáno, že je Hektor nezvěstný!" zamračil se Adam a sedl si na gauč. Nalil si další sklenku a zahleděl se do plamenů v krbu. "Dostali ho?"

"Bůhví?"

"Ví, nebo neví, anebo kdo to sakra ví?" zeptal se je Adam.

"Pokud vím, tak asi nikdo," řekl mu šerif. "Pardon, vlastně jen ONI!"

"Takže, co jsme vysoudili z tohoto velmi akademického rozhovoru?"

"Že víme hovno!" přikývl šerif. "Na zdraví!"

"Chceš se opít do němoty?" zeptal se jej Adam. "Vyřeší se tím něco?"

"Nic!" řekl mu šerif a zamířil ke stolku, aby si znovu nalil. "Stal se ze mně alkoholik, teď to vím určitě! Panebože..."

"Ráno je moudřejší večera!" řekl mu Adam. "Teď nic nevyřešíme, stejně se pořád točíme v kruhu!"

"Hezké sny," kývl šerif hlavou k ložnici. "Já budu chvíli rozmlouvat se svou kamarádkou, flaškou, a pak se uvidí!"

"Měl bys zajít k psychiatrovi!" řekl mu Adam vážně, ještě než zmizel za dveřmi šerifovy ložnice. "Ne, že za mnou polezeš do postele!"

"Neboj se, co bych na tobě viděl," mávl šerif rukou. "Čiči, už jsi se probudila? Jak se máš? Nechceš taky? A neser mi pod stolem! V bedně s pískem se kalí a nespí! Kdy se to naučíš?"

Kočka se mu otřela o nohy a sedla si blíž ke krbu. Dům potemněl a utichl. Venku se proháněl vichr. Nad jezerem se rozpoutala hotová sněhová bouře. Ani jeden z nich nemohl té noci usnout. Naslouchali žalozpěvu větru a vrzání stěn domu. Edmond celou noc přikládal do krbu a hleděl na komíhající se plameny ohně. Usnul až k ránu, kdy se slunce vynořilo nad hřebeny hor, aby se rozhlédlo, co zlého napáchala předešlá noc po čas své vlády. Adam se probudil kolem osmé hodiny. Byl zpocený a dezorientovaný. Celou dobu mezi bděním a dřímotám jej strašily noční můry. Osprchoval se a navlékl si šerifův nový ještě nepoužitý župan.

Po deváté opustil šerifův dům. Než odešel, dal ještě nažrat kočce a uklidil její výkaly pod stolem. Zase spala v bedničce. Když se probudila a očistila si kožich, létal kolem ní písek do všech koutů pokoje. Edmond spal v křesle a hlasitě chrápal. Ruce mu bezvládně visely k zemi. Prázdná láhev ležela vedle něj. Adam se vytratil tiše a nenápadně, aby svého přítele nevzbudil. Cestou domů myslel na Hektora. Co se mu mohlo stát?

/XIII./

"Ronald tvrdí, že jej chtěli sežrat mimozemšťané!" uslyšel Adam svou ženu, jen co se vrátil domů. Sedl si s ní do obývacího pokoje a nechal si vyprávět běh včerejších událostí, přesně tak, jak je popsal vyděšený chlapec. Když skončila, podíval se ji do očí a poznal v nich náznak panického strachu.

"Určitě zapracovala jeho bujná fantazie!" řekl ji.

"Počůral se strachy, Adame!" řekla mu. "Měli byste se tam jít podívat!"

"Edmond je namol, celou noc nemohl usnout, tak plenil svůj bar. Dneska dopoledne s ním nic nebude. Možná tam zajdu sám!"

"Nevěříš mi?" zeptala se ho.

"Ne, že bych ti nevěřil," pokrčil rameny. "Co ti ještě řekl?"

"Blábolil něco o UFO, o stromcích, které se plazí jako liány, mluví lidskou řečí a vnucují své myšlení cizím bytostem!"

"To vypadá na Akta X," odfrkl si Adam. "Víš o tom, že se ztratil Edmondův přítel?"

"Hlásili to v místním rádiu! Našli jeho auto, ale jej samotného ne!"

"Je to hrozné!" řekl ji.

"Mám strach, Adame!"

"Neboj! Miluji tě," řekl ji a objal ji kolem ramen. "Půjdu si lehnout, celou noc mě strašily noční můry. Možná, že se vyspím. Co teď dělá Ronald?"

"Spí, dala jsem mu nějaké prášky na spaní!" řekla mu. "Měli bychom s ním zajít k doktorovi!"

"Asi ano, nevadí ti, když se tu natáhnu?" zeptal se ji. "Můžeš mi vyprávět pohádku O zeleném prasátku? A až usnu, potom se mrkni na Ronalda!"

"Nechceš raději nějaký horor?" zeptala se ho.

"Ne! Hororů mám za celé dny až nad hlavu. Vážně," usmál se. Lehl si na gauč a dal ji hlavu do klína. Když usnul, dala mu pod ní polštář a tiše odešla do Ronaldova pokoje. Zdálo se, že se konečně uklidnil. Bylo načase! I ona měla jen jedny nervy. Povídačky o chodících stromech ji začínaly lézt krkem. Nevěděla, co je výmysl a co skutečnost.

/XIV./

Donald měl znovu tentýž ošklivý sen. Viděl hromadu něčeho černého, jak se valí na jeho motel a pak vše pohltila tma. Ten příšerný hukot valící se masy mu zněl v uších ještě dlouho po probuzení. Poslední dny jej trápila stále stejná noční můra, která se mu vryla do jeho podvědomí prostřednictvím ujíždějícího svahu nad motelem u Kačera. Každé ráno se vydával ke kopci za silnicí a snažil se uhodnout o kolik centimetrů se sesuv zase posunul.

S ubíhajícím časem se z něj stával mlčenlivý a nabubřelý samotář, mračící se na celý svět. Litoval toho, že neodjeli ještě před zimou. Nemuseli by teď snášet tak silný psychický nátlak hrozícího nebezpečí. Jako každé ráno se vrátil do domu a pohlédl své ženě do očí. Celé noci nespala a naslouchala nesourodému pukají kamení a ledu. Stále byli ve střehu a děkovali Bohu za každé nové ráno. Ani jeden z nich neměl odvahu učinit ono rozhodnutí a odejít z podniku vstříc nejisté budoucnosti.

"Proč neodejdeme?" zeptala se ho. "Je to k zbláznění!"

"Zůstali bychom trčet někde na silnici, půjdeme až se počasí umoudří! Zítra se uvidí! Potřebujeme jeden den bez sněhové vánice a sjízdnou cestu!"

"Pořád to odkládáme!" řekla mu vyčítavě.

"Půda je teď zmrzlá, dokud se neoteplí, bude všechno v pořádku, do té doby se nemusíme ničeho bát!" řekl ji.

"Tak proč pořád chodíš ven? Díváš se na ten zatracený kopec? Odhaduješ o kolik zase popojel k našemu domu? Co když se to stane v noci? Zemřeme ve spánku?"

Chápal ji. I on měl strach. Věděl, že miliony lidí žijí v krizových oblastech, kde hrozí potopy, zemětřesení, sopečné výbuchy či náhlé větrné bouře! V Kalifornii, v Texasu a okolních státech, v Itálii, Japonsku a dalších zemích se lidé probouzejí a ptají se, kdy příroda zase udeří. Možná že se snaží zapomenout, říci si, že vlastně o nic nejde, jen o holý život!

"Půjdeš něco sníst?" zeptala se ho.

"Už jdu," zabručel.

"Každé ráno se hádáme!" řekla mu. "Omíláme stále stejný problém..."

"Odejdeme," řekl ji rázně. "Ano, odejdeme, miláčku, jen co se počasí zlepší!"

Pohlédla mu do očí. Propadla se do jeho utrpení a smutku. Položila svou ruku na jeho rameno a stiskla ji. Pousmála se. Snažili se nemyslet na to, co je venku, na tu příšernou realitu, která činila jejich život méně snesitelným. Stačilo jen tak málo odejít! Ale kam? Do kotliny? Nebo někam mimo tento kraj? Kde by byl život lepší? Kde by na ně nečíhala smrt?

/XV./

Jedna z mnoha věcí, kterou Edmond nenáviděl, bylo stávání po flámu. V hlavě mu třeštilo a oči se mu převracely na všechny strany. Přejel si rukou po obličeji a opatrně vstal z křesla. Deku hodil na gauč. Rozhlížel se po kočce. Bedýnka z pískem byla prázdná, ihned si vzpomněl na hovínka pod stolem. Nebyla tam. Možná je uklidil Adam, řekl si. Zamračil se a vydal se vrávoravým krokem do koupelny. Kočka tam byla taky. Spala stočená do klubíčka v koši se špinavým prádlem.

"Čičí, jak se máš?" usmál se na ni. Otevřela oči a zamňoukala mu na pozdrav.

"Neser mi pod stolem a nedívej se tak na blbě, ještě jsi neviděla člověka s opičkou? Asi ne, viď!"

Opláchl si tvář studenou vodou a vykloktal si ústa. Kotě trpělivě čekalo, až dokončí svou ranní toaletu. Edmond se učesal a vyšel z koupelny s kočkou v závěsu. Budík v kuchyni ukazoval pět minut po jedenácté. To už bude poledne? pomyslel si. Otevřel lednici a prolétl očima všechny poličky. Nalil kočce do misky přihřáté mléko a sobě udělal dvě topinky.

"Nepij," řekl si. "Nebo z toho zblbneš!"

Po snídani se uvelebil před televizí a pustil si polední zprávy. Hlavou mu bleskla vzpomínka na Hektora. Ani doznívání deliria mu nesmazalo včerejší události po jejich příchodu do domu. Po zprávách vypnul televizi a vydal se hledat toulající se kočku. Našel ji pod kuchyňským stolem. Provinile se na něj podívala a ostentativně několikrát hrábla nohama. Podrbal ji za krkem a zanesl ji do bedničky s pískem.

"Tady budeš srát! Rozumíš mi?" řekl ji. "Jinak tě vyhodím ven!"

Znechuceně se vydal do kuchyně, aby uklidil po zvířeti. Při pohledu na černou hromádku si vzpomněl na nezvané hosty, kteří zabíjejí nic netušící oběti. Kde jste, vy parchanti? Proč na vás musíme čekat? Co zase chystáte? A kdo bude další na řadě?

/XVI./

Odpoledne navštívil starosta šerifův dům. Přijel služebním vozem, které bylo až na čelní sklo zapadané sněhem. Ani se jej neobtěžoval očistit. Edmond zavrtěl hlavou a vydal se ke dveřím uvítat tak vzácnou návštěvu. Ještě se nestalo, aby někam starosta přišel osobně. Většinou si pro dotyčného nechával posílat, nebo mu zavolal, že se má dostavit na radnici.

"Jsi tam, Edmonde?" zavolal na mračícího se šerifa.

"Začala válka?" zeptal se jej Edmond a otevřel dveře. "Co máš na srdci, Gabrieli, že jsi se rozhodl mě poctít svou návštěvou?"

"Nedělej překvapeného a pohni zadkem!" opáčil starosta a zabouchal na dveře.

"Jsem tvůj nadřízený, nezapomínej na to!"

"Ubylo tě?" usmál se šerif a pozval jej dál.

"Kde je Hektor?"

"Jo, to já nevím!" pokrčil rameny a uvedl jej do obývacího pokoje. Starosta shodil ze zad kožešinový kabát a sedl si ke krbu do šerifova oblíbeného křesla.

"Jak to, že to nevíš?" zeptal se ho. "Máš tu celkem útulno..."

"Byl jsem dva dny mimo město, obešli jsme některé chaty, ale bez výsledku! A co se týče mého domu, snažím se, jak můžu!"

"Co jste tam hledali, jestli se můžu zeptat?"

"Něco, co před dvěma měsíci zabilo čtyři lidi!" řekl mu Edmond a pokračoval: "Měli bychom se domluvit na nějakém postupu v případě, že se budou tato záhadná úmrtí opakovat. Abych ti řekl pravdu, stojím na místě a nevím si rady!"

"Čekáš výsadek nepřátelských sil, nebo odpůrců kapitalismu?" uchechtl se starosta.

"To nemyslíš vážně!"

"Nejde mi o politiku. Proč si sem vůbec přišel, kvůli Hektorovi?"

"Nikdo jej nemůže najít," přikývl starosta.

"A ty se mě ptáš, jako představitele policejní moci, zda-li náhodou nevím, kde by se mohl zdržovat? Jestli neodjel na Havaj, do Honolulu, nebo někam, kde je teplejší podnebí? Jsem sice šerifem, ale nemůžu vědět všechno, Gabrieli!"

"Víc mi nepovíš?" podivil se starosta. "Ty své pohádky si vyprávěj malým dětem namísto Večerníčku na dobrou noc!"

"Počkej!" nenechal se Edmond odbýt. "Měli bychom zmobilizovat civilní obranu, vyhlásit stav ohrožení a připravit se na útok jistých ne příliš přátelských organismů! Problém je v tom, že vůbec nevíme kde jsou a jak vlastně vypadají!"

"Dal jsi se na uměleckou dráhu? Vyhlásit výjimečný stav jen proto, že se ti něco zdálo? Já tě nepoznávám, Edmonde, vždycky jsem si myslel, že jsi nejrozumnější chlap ve městě!"

"Hektor je už možná po smrti. Včera něco napadlo Adamova syna! Volal mi před hodinou, že se ještě nevzpamatoval ze včerejšího večera. Je to tady! A jde to po nás, Gabrieli, ať už se ti to líbí, nebo ne!"

"Můžu si ještě nalít?" ukázal starosta na poloprázdnou láhev na konferenčním stolku. V pokoji bylo příjemné šero a plameny v krbu ozařovaly celou místnost překrásnými záblesky. "Pamatuješ na tu příhodu s rozhlasem? Kdy vysílali jednu fantastickou hru o přepadení Země mimozemšťany? Už ani nevím kdo ji napsal a jak se jmenovala, ale dokázala vzbudit v širokém okruhu obyvatelstva hrůzu a děs. Oni tomu uvěřili! Uvěřili, že je naše země i celá planeta napadena vetřelci z kosmu. Začali balit, rabovat obchody a ujíždět z měst! Nastala panika! Chceš vyvolat masovou hysterii? Kam půjdeme, do polorozpadlých srubů a chat rozsetých po okolních kopcích? Možná, že jsou i tam? Jsi paranoik? Třeba jsi se jen pomátl a zdá se ti, že na tebe za každým rohem číhá nebezpečí!"

"Budeš čekat na další oběti?" zeptal se jej šerif. "Přijdou! Budou další, dokud tu nebudeme všichni mrtví!"

"A pak?" pousmál se starosta. "Co bude pak?"

"Překročí hory a půjdou dál! A až tu na celém světě nebude jediná živá bytost, sežerou se navzájem, nebo zavolají domů, aby si je vyzvedli!"

"Měl bys změnit profesi," plácl se starosta do stehen. "Jako spisovatel bys byl určitě v balíku! Zdá se ti, že ti málo platím?"

"Četl jsi někdy knihu s názvem "Kmen Andromeda?" zeptal se jej šerif.

"Nečetl," zavrtěl starosta hlavou. "Nikdy jsem nebyl na knížky!"

"Šlo o nějaký druh viru nebo infekce. Přinesla jej na Zem jedna spadlá družice. Ty mikroorganismy se šířily vzduchem a rozkládaly krev lidem i všemu živému! Možná,
že sem do okolí spadl nějaký meteorit, nebo kdo ví co!"

"Shořelo by to v atmosféře, a kdyby už něco dopadlo až na zem, třením o vzduch by
se všechno na povrchu, ať by to už bylo cokoliv, sterilizovalo!"

"Mohlo to být uvnitř! Třeba se to pak po dopadu rozlomilo," řekl mu šerif.

"Přestaň, nebo ti začnu věřit!" zamračil se starosta. "Určitě to nejsou Marťani ani žádní jiní vetřelci. Odpověď bude mnohem prozaičtější. Přemýšlej o tom a díky za drink!"

"Jasně! Ale až ti někdo nebo něco ukousne koule, pak mi budeš věřit!" řekl mu šerif, když jej vyprovázel ven. "Co myslíš?"

"Moje koule nech na pokoji," zazubil se starosta a nastoupil do svého služebního vozu. "Do těch ti nic není... U nich tvé pravomoce končí!"

/XVII./

"Adame?" zavolal Edmond do sluchátka. "Jsi tam?"

"Osobně, záznamník doma nemáme," zavrčel tázaný muž na druhém konci telefonní linky. "Nemohl jsi se dočkat, až uslyšíš můj hlas? Kdy tě zase budu moct vidět, miláčku?"

"Nedělej si legraci!" řekl mu Edmond vážně. "Byl u mně starosta, chtěl mi promluvit do duše! I když se to snaží skrýt, je nervózní z toho všeho, co se tu už dobré čtyři měsíce děje!"

"Tak mu řekni, ať zavolá FBI, Muldera a Scaliovou, ti dva tenhle případ určitě vyřeší! A když ne, uloží to at akta, ne?" zavrčel Adam.

"Máš chuť se stát druhým chodem?" zeptal se jej šerif. "Možná, že se jím staneme všichni, ať už chceme, nebo ne! Je jen otázkou času, kdy se to stane! Pamatuješ na to, cos říkal tehdy o těch stromech?"

"Jakých stromech?" nechápal Adam smysl jeho slov.

"O těch zákrscích, které chodí po domě. Vylézají z květináče a sají zvířatům krev jako malí upíři!" řekl mu šerif. "Nemluv se mnou, jako s idiotem!"

"Vážně? Zdá se mi o nich každou noc! Jsou jako nenechavé a nenasytné milenky. Stále chtějí víc a víc! Proč se ptáš?"

"Tehdy jsme museli něco přehlédnout! Prostě nám to uniklo, když jsme se soustředili jen na ty zbytky na břehu potoka! Třeba jsme to měli pod nosem, ale prostě jsme si ničeho nevšimli! Co kdybychom znovu vyslechli ty dřevorubce? Mohli si něčeho všimnout! Stálo by to za pokus, co říkáš?"

"Ne," řekl mu Adam. "Budou už dávno za horama. Pracovali tu jen přes letní sezónu! I tak byli až příliš zaměstnání dávením, než aby si něčeho všimli!"

"Zapomněl jsem, že to tam vypadalo jako po divoké jízdě na kolotoči. Co Ronald? Jak se mu daří?"

"Děsí ho noční můry, stejně jako mne!" řekl mu Adam. "Všechno je to šílené! Už víš, jak se sem dostali? K nám do města? Přiletěli v létajícím talíři? Co jsou zač? Proč se skrývají a přepadávají nás jako partyzáni?"

"To já nevím, ale měli bychom je najít!"

"Ty myslíš chytit jazyka? Aby promluvil kde jsou ostatní a co mají za lubem?" zeptal se jej Adam. "Už nejsme ve Vietnamu!"

"Já vím, ale oni si s Vietkongem v ničem nezadají. Kdyby byli tehdy na naší straně, tak máme tu válku za měsíc vyhranou!"

"Nepil jsi?"

"Ne, ještě ne!" odpověděl mu šerif. "Máš chuť se namazat?"

"Ty máš něco za lubem, a já bych rád věděl, co! Sejdeme se u tebe doma, souhlasíš?"

"Řekni své squaw, že nebudeš dnešní noc doma!"

"Už tak pochybuje o tom, jestli jsem na ženský nebo na chlapy!" postěžoval si Adam. "Jak ji mám říct, že nejsme milenci?"

"To já nevím, třeba ji to dojde!" rozesmál se šerif. "Přijď sám, ne že mi je přivedeš do baráku!"

"Koho?" zeptal se jej Adam. "Myslím, že se žena a Ronald budou v noci bát..."

"Ty potvory!" řekl mu šerif. Tušil, že bude dnešní noc sám. I přes domluvenou schůzku se Adam nedostavil. Do kotliny vtrhla další bouře a proměnila vše ve svém dosahu v hustou bílou kaši. Co když ti tvorové také dovedou ovládat počasí?

/XVIII./

Ronald seděl na posteli a třásl se strachy. Okamžiky, které prožil v onom zapomenutém domě, jej stále pronásledovaly. Nikdy nevěděl, co je sen a co skutečnost. Budil se ze spaní a naslouchal, zda-li neuslyší ten podivný šramot. Netušil, že není sám, kdo se v noci probouzí a lapá po dechu. Jakási neznámá síla mu nedopřává odpočinku a stále se dobývá do jeho mysli.

Vstal z postele a vydal se pomalu temným pokojem ke dveřím na chodbu. Měl namířeno do koupelny, kde se chtěl osprchovat. Pyžamo měl nasáklé potem, že by jej mohl ždímat. Vešel do koupelny a rozsvítil. Po deseti minutách se vrátil do svého pokoje. Prostěradlo, deka i polštář byly vlhké a čpěly jeho potem. Lehl si na koberec a přikryl se přehozem.

Do ticha spícího domu se vkrádal jakýsi podivný zvuk. Přicházel odevšad. Ronald nemohl určit jeho zdroj, ani to, co jej vydává. Roztřásl se zimnicí. Všechny jindy obyčejné domovní zvuky a pazvuky dostaly zvláštní a tajemný nádech. Připadal si jako Alenka v Zemi za zrcadlem. Ale tady na něj nečekal Králík, či jiná pohádková bytost. Čekal na něj děs!

/XIX./

Přesně o půlnoci se dala hmota sněhu, hlíny, kamení a stromů do pohybu. Zprvu neznatelně, avšak s ubíhajícími vteřinami nabývala na rychlosti. Tři vteřiny ji stačily k tomu, aby překročila silnici a smetla motel i se vším, co k němu patřilo, do údolí. Ozvěna umělého hromobití se rozplynula kdesi nad horami, aby se městečko s kotlinou propadlo do tíživého ticha. Mnozí obyvatelé již do rána nezamhouřili oko.

Někteří znovu usnuli, ale jejich sny jim nedopřály odpočinku. Ten příšerný a neskutečný hluk padajícího svahu jim neustále zněl v uších. Tušili, že se stalo něco příšerného, co navždy změní jejich životy a postoje k marnosti lidského pachtění. Naslouchali, zda-li ještě něco neuslyší, ale kromě hučení větru se do rozbřesku již nic podobného neozvalo. Země se přestala třást a vše utichlo v rodícím se dni, kdy si smrt vybrala svou další daň.

/XX./

I Edmonda probudil vzdálený zvuk připomínající hromobití. Byl však příliš táhlý a sytý na pouhý výsledek rozpínání vzduchu po zasažení výbojem vysokého napětí. Cítil, jak se s ním otřásá dům v základech. Po chvíli toto podivné zemětřesení pominulo. Zůstal pod pokrývkou a čekal další vývoj událostí. Po několika minutách se odhodlal vstát z pelechu. Promnul si obličej a snažil se přemýšlet, jako každý normálně uvažující člověk. Co to bylo?

Vydal se do kuchyně pro sklenku mléka. Cestou se zastavil u telefonu. Jakási neznámá síla jej donutila zvednou sluchátko a vytočit Donaldovo číslo. Namísto vyzvánění se ve sluchátku ozval nezúčastněný ženský hlas, oznamující, že daný přístroj není v současné době v provozu. Zavěsil a vytočil Adamovo číslo.

"Copak nevidíte, že je ještě noc? Kdo volá?" uslyšel hlas svého přítele.

"To jsem já!" řekl mu třesoucím se hlasem. "Probudilo tě to taky? Ten příšerný rachot? Neslo se to nad kotlinou, jako kdyby poblíž vybuchla sopka!"

"Ano! Mysleli jsme, že je konec světa! Barák se třásl jako krabička od sirek a okna nám takřka vyletěla z rámů. Co se stalo?" zeptal se ho Adam.

"Asi někde spadl svah! Možná u Kačera! Možná, že jsou Donald s jeho ženou mrtví! Budeme muset počkat do rána, venku sněží, že není vidět na krok a je tma jako v ranci. Pochybuju, že to přežili! Za úsvitu seženu pomoc! Začnu obvolávat své chlapy a všechny ostatní, kteří by mohli přiložit ruku k dílu. Nejspíš budou oba mrtví, zatraceně! Ještě ti zavolám."

"Fajn," řekl mu Adam a zavěsil. Víc nebylo třeba. Edmond se převlékl a čekal na konec bouře. Vítr fičel okolo jeho domu a rozdmýchával oheň v krbu. Zdálo se, že se nespokojí s ohništěm a vtrhne do pokoje. Ráno bylo stále v nedohlednu.

Jsou mrtví! Alespoň že je nedostali ONI! řekl si v duchu. Byla to však jen chabá útěcha nad ztrátou dvou blízkých lidí, s kterými strávil tolik času. Zdálo se mu, že čas Boží milosti pominul a namísto lásky se do světa mezi lidi vmísilo zlo a čas odplaty za všechny jejich hříchy. Jediná otázka mu stále dotírala na jeho rozbolavělou mysl, proč jsme jen neodstěhovali Donald s jeho ženou z motelu, dokud byl čas? Takhle jsem se stali spoluviníky ve věci jejich smrti! Co je lepší, zemřít tak jak určitl osud, nebo se nechat sežrat JIMI?


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 14 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 25 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 0:56:46 Odpovědět 
   24. 06. 2014

Docela mě vyděsilo, jak Roland řekl, že neštěkal Thomasův pes, ale ONO. Nejspíš stromy, co vysají svoji oběť, přebírají pak hlasy zvířat a lidí. Když jsem si to uvědomil, došlo mi, že na policejní stanici (telefon zvedl Hektor), nevolal člověk, ale stromy s hlasem své oběti.
Tuším, že v deváté části vše vygraduje.
 ze dne 01.08.2014, 17:30:41  
   Šíma: Vetřelci se nezdají... Jsem rád, že Tě pokračování zaujalo! ;-)
 chris ONNE 13.07.2010, 14:26:38 Odpovědět 
   Zdravím šímo!

1) Nemohu si pomoct, ale hned ze začátku mám pocit, jako by ten anonymní (;-)) pes patřil spíše Rolandovi, než Thomasovi. Z tvého podání a mého vnímání mi vychází, že ho chce více zachránit první chlapec. Možná jsi ale zamýšlel ukázat nám, čtenářům, že Thomas je takový krapánek lenošnější a veškerou práci musí udělat Roland. Fakt nevím.

2) …"Ronald tvrdí, že jej chtěli sežrat mimozemšťané!" – proč mimozemšťané?! Nemyslíš si, že desetiletý kluk by spíše tvrdil, že ho chtěli sežrat příšery, bubáci, strašidla, stromky… ale UFO?

3) …nedívej se tak na blbě… - ?

4) ostentativně – zrovna na význam tohohle slova jsem chyběl ve škole, můžeš mě vzdělat? ;-)

5) …„Kde je Hektor?“ „Jo, to já nevím.“… - asi to je divné, ale zdá se mi to docela lhostejné. Jako by mu ani nevadilo, že jeho téměř kolega zmizel.

6) …U nich tvé pravomoce končí!"… - tvá pravomoc

7) …uloží to at akta, ne?"… - ?

8) …zemřít tak jak určitl osud… - určil

Verdikt
Tentokrát to vezmu docela zkrátka. Jsou tam rušivé faktory, které dokola omílám při každé pitvě, tak je tentokrát jmenovat ani nebudu. Chci ti jen něco ukázat:
…Nejspíš budou oba mrtví, zatraceně! Ještě ti zavolám." "Fajn,"… - nejspíš je to jen můj pocit, ale přijde mi to bez jakéhokoli pocitu. Přece jen, je dost velká možnost, že přišli (nejméně) o dva dobré přátelé, tak si myslím, že by ta řeč měla být živější, dynamičtější. Ale asi je to individuální.
Malinko horší dvojka.

Přeji hezký den, ať múzy slouží a šotci si vezmou dovolenou!


Chris
 ze dne 13.07.2010, 17:48:15  
   Šíma: Zdravím, pane a děkuji za zastavení a kritiku, mi se v tom horku ani odpovídat nechce! ;-))) O to si víc vážím Tvého počínání!!!
 Tuax 16.01.2009, 3:52:25 Odpovědět 
   Hm, tak Ronald jde hledat spolu s Thomasem, Thomasova psa. Předpokládám, že když jsou tak velcí kamarádi, bude pes znát i Ronalda celkem dobře, ale hlavně Ronald by mohl vědět jak se onen pes jmenuje. A to hlavně Thomas, by mohl vědět jak se jeho pes jmenuje! Pak je trochu zarážející že při jeho hledání zvolá Ronald: "Pejsku jsi tady?" Určitě by ho volal jménem, na které ten pes slyší. A výmluva, že v tu chvíli zapoměl jak se jmenuje, je trochu divoká, oni se o jeho jménu nebavili ani jednou a mluvili o něm jako izím bezejmenném psu od Thomase.

Jinak opět ty hovory a dohady o emzácích a aktech X a FBI, nezapadá to moc do jejich smýšlení, teda když to tam takhle chceš mít, tak to tam bude, ne že ne :) Jen to je prostě nevěrohodné, působí to dost rozpačitým dojmem.
 ze dne 16.01.2009, 10:22:18  
   Šíma: Pomalu nevím, jak reagovat, ale určitě se nad tím budu muset zamyslet, Lišáku! Díky za zastavení a komentík! ;-)
 Maura 04.08.2007, 20:48:45 Odpovědět 
   Musel bys mít totiž nadupaný slovník, jinak to háže šílený chyby
 ze dne 04.08.2007, 21:04:27  
   Šíma: Jaký slovník tam mám, to já nevím, kouknu se! Moc tomu nerozumím, ale jsou tam tři slovníky (standard, office a sun)??? :-/
Kdysi jsem používal různé textové editory, ale tenhle se mi líbí (OpenOffice)... No, neříkám, že jsem PC guru, to zdaleka ne!
 Maura 04.08.2007, 20:04:29 Odpovědět 
   Jo, to je právě ta zapeklitá věc. Já to mám asi taky v tom mým krámu a ono si to píše co chce.
 ze dne 04.08.2007, 20:06:17  
   Šíma: To automatické dokončování slov jsem vypnul... :-) Šlo mi to na nervy, když jsem něco chtěl napsat a ono mi to pořád něco nabízelo, dokud jsem neudělal mezeru v textu... :-(
 Maura 04.08.2007, 19:42:59 Odpovědět 
   Ty, to se bude muset opravit, až to začneš dávat dohromady jako celé dílo a budeš to čáíst v souvislotech. Zatím to nevadí. Ale někdo by měl udělat korekturu, třeba nějaká blízká osoba. Opravdu, to se odtraní až na posled. Mně háže počítač chyby a opravuje mi slova. Už jsem s tím bojovala, snad se mi to podařilo zmírnit. Ale píše to blbě.
 ze dne 04.08.2007, 19:46:21  
   Šíma: Text tohoto příběhu jsem upravoval a předělával v OpenOffice.ofg, je to něco jako Office od jisté firmy. Taky tam je kontrola pravopisu, automatické dopisování načatých slov, slovníky synonym a tak dále. Ale všechno ten editor dělat nedokáže!
 Maura 04.08.2007, 18:58:05 Odpovědět 
   Velmi dobře to pokračuje. Občas překlep, oprav si ho, abys ses s tím netrápil, až to budeš dávat dohromady.
 ze dne 04.08.2007, 19:28:25  
   Šíma: Překlepy jsou zase mou malou noční můrou! :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Životní krůčky
Verru
Balada
Ezra Horwitz
Balada o pádu P...
guru
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr