» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."

Publilius Syrus

počet přístupů: 2141847

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Stromy - 9. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Stromy

Šíma	publikováno: 04.08.2007, 19:00

Pokračování...

Zima pozvolna ztrácí na síle. V městečku zemřeli další dva lidé, ale nemají je na svědomí ONI! Zemřel Donald se svou ženou z motelu U Kačera. Patrně je zabil sesuv půdy. A naši malí vetřelci? Teší se, až do kotliny přijde Jaro, aby mohli sami vtrhnout do městečka a sežrat v něm co se dá...


	/XXI./ Ráno se Edmond s Adamem a všemi muži, které stačili vyburcovat, sešli na místě neštěstí. Zastavili své vozy několik desítek metrů od sesuvu a dál se vydali pěšky. Nic nezůstalo na svém místě. Celé okolí se změnilo k nepoznání. V délce dobrých sto metrů byla v kopci nad místem, kde kdysi stál motel U Kačera, jen hluboká jizva. Cesta byla zavalená a kus jí byl stržen do kotliny. Motel zmizel a s ním i všechno ostatní. Zastavili se až na okraji silnice a pátrali po troskách motelu. Chatky, hlavní budova i parkoviště zmizely v nenávratnu. Vše zakryla obrovská hromada hlíny, kamení a náhodně rozhozených kmenů stoletých velikánů, které již nedokázaly udržet svými kořeny sesouvající se svah. "Co myslíš?" zeptal se Adam šerifa. "Vypadá to hrozně!" "Zavoláme starostovi a domluvíme se, co uděláme se sesuvem!" řekl mu šerif. "A Donald s jeho ženou?" zeptal se jej Adam. Vzal do ruky kus hlíny a hodil ji směrem ke kotlině. "Člověk tomu odmítá věřit, dokud se to nestane!" "Budou mrtví, přišlo to příliš rychle... Měli jsme je přestěhovat!" řekl mu šerif. "Chceš nás rozpustit? Ve městě je bagr, dva buldozery, a taky několik nákladních aut! Musíme přece něco podniknout!" "Zatím ne, počkáme!" zavrtěl šerif hlavou a pohlédl směrem ke kopci. "Víš dobře, že otřesy a hluk motorů by mohl způsobit další sesuvy půdy! Chceš tu taky zůstat? Sníh pomalu taje a voda rozrušuje již tak nestabilní svahy..." "Takže jsme v městečku do Jara zasypaní sněhem, hlínou a kamením?" zeptal se Adam šerifa. "To snad nemyslíš vážně? Horní i dolní silnice jsou v troubě! Musíme přece zajistit volné spojení s okolním světem!" "Nemohli to stihnout!" vyrušil je jeden ze zástupců šerifa. "Kriste pane..." "Myslíš, že tu zůstali?" zeptal se ho šerif. "Čekal bys tu na smrt?" "Kam by šli?" zeptal se jej Adam. "Posloucháš vůbec, co ti říkám?" "Mohli odejít ke svým známým? Měli tu někoho z rodiny?" zamyslel se Bruno. "Ne!" zavrtěl Denis hlavou a přitáhl si límec bundy ke krku. "Pokud vím, tak nikoho! Jenom pár přátel, nás nepočítaje. Pochybuju, že by je chtěli otravovat svou přítomností!" "Zůstali jsem v tom sami!" zamyslel se šerif. "V čem?" zeptal se jej Denis. "Jsi v pořádku? Mluvíš z cesty!" "Jsou netrpěliví!" řekl šerif temným hlasem a poškrábal se na hlavě. "Kdo?" nechápal jeho podřízený, který zůstal u obou mužů a naslouchal jejich rozhovoru. "O čem je řeč? Pořád mám pocit, že jsem spadl z Měsíce!" "Papíroví draci!" zamračil se šerif. "Budou mít hlad! Třeba čekali jen na tohle! Možná nějakým způsobem napomohli k tomuhle, abychom tu zůstaly v sevření hor a sněhu!" "Čekali, až to spadne?" zeptal se Adam nedůvěřivě. "Víš, co říkáš? Víš to?" Dívali se, jak ostatní muži nasedají do svých vozů a vracejí se do městečka. Sníh padal bez přestání. Za pár hodin nebude po ničem ani stopa. Edmond se otřásl pod dotěrným větrem a vydal se ke svému vozu. Odněkud se ozvalo praskání dřeva. Kus kmene z nalomeného stromu se zvolna zřítil k úpatí kopce. "Na co čekají? A kdo?" zeptal se Denis Adama. "Co tím chtěl říct?" "To se brzy dozvíme!" řekl mu Adam bodře. "Ale vůbec se na to netěším!" "Já pořád nic nechápu!" bránil se Denis. "Mohl by mi to někdo vysvětlit?" "O dracích z papíru? Jsou to malé nenažrané potvůrky, které ti vysají krev z těla a pak tě rozloží na atomy!" řekl mu šerif. "Tak je to..." "Ale jak vypadají?" zamračil se Denis. "Jací jsou? Takoví nebo makoví?" "To ví jen pánbůh, Denisi. A je docela možné, že ani on ne! Třeba taky dělal nějaký experiment a něco mu nevyšlo!" pokrčil šerif rameny. "Mysleli jsme, že jsou podobní trávě nebo miniaturním stromkům! Půjdeme? Život je pes, Denisi! Počkáme do zítřka a jestli už nic dolů nesletí, dáme se do odstraňování toho sesuvu! Nějaké spojení s okolním světem mít přece musíme..." /XXII./ "Vy jste se zbláznili!" rozhodil Eduard ruce. Přešel okolo stolu a pohlédl na mlčící muže. Adam se šerifem přišli ještě týž den za svým starým přítelem, který vlastnil velkou sbírku zbraní sahající svým vznikem od začátku civilizovaných dějin Ameriky. Kulhal na levou nohu, kterou si poranil při lovu, když mu selhala zbraň. "Víte kolik mi je? Bude mi sedmdesát! Už nejsem žádný zajíc. Nechte mě v klidu umřít mezi svými krámy! Já prostě těm vašim pohádkám nevěřím ani za mák..." "Copak se ti to celou dobu nesnažíme vysvětlit?" zeptal se jej Adam. "Jo, ale ty ohňomety vám dám jen přes svou mrtvolu!" řekl jim. "Plamenomety..." "Tak mu taky něco řekni!" obořil se Adam na šerifa. "A co asi? Že jsem se taky pomátl na rozumu?" pokrčil šerif rameny a díval se, jak stařík mizí za dveřmi do ložnice, ze které se po chvíli ozvalo podivné bouchání a hekání. "Co tam děláš?" zeptal se ho šerif. "Ne to, co si myslíš," řekl mu starý muž a vyšel ze dveří se dvěma plamenomety. "Tak co tomu říkáte?" "Kriste pane!" vydechl Adam. "Takže vy chcete podpálit tohle město?" zeptal se jich. "Bomby mám v garáži! Na co to chcete? Pořád vás nějak nemůžu pochopit. Na mimozemšťany? Usmaží mě na elektrickém křesle, jestli se provalí, že to máte ode mne! Zbude ze mě jen ohořelý černý škvarek, hodící se tak leda k podložení viklajícího se záchodového prkénka!" "Ale..." snažil se jej Adam přerušit. "Jaké ale? Všichni na mě budou srát! Najednou je má sbírka dobrá! Najednou nepotřebuju žádná povolení! Najednou mě všichni potřebují! Co říkáte?" "No," zamračil se šerif. "Radikální případy si zasluhují radikální opatření!" "Takže vy ani nevíte, po kom máte plivat oheň? Draci to měli jednodušší, smlsli si tu a tam nějakou pannu a jako zákusek si dali tlustou krávu! Co se týče ohně, šlehali s ním akorát po nenechavých rytířích na koních! Doufám, že to máte v hlavě v pořádku!" "Víceméně," řekl šerif a vzal si od staříka hadice s hlavněmi. "Flašky jsou, jak říkáš, v garáži. Je v nich vůbec nějaká šťáva?" "Jak to vůbec funguje?" zeptal se jej Adam. Začal pochybovat, zda-li byl přece jen jejich nápad tou správnou myšlenkou. "Eduarde, jak s tím krámem máme zacházet?" zeptal se jej znovu. "Na světě není nic zadarmo!" přimhouřil stařík oči. V místnosti se rozprostřelo tíživé ticho. Stařík zachrastil zbylými hlavněmi a poočku sledoval oba muže. Chápal, že je něco vyburcovalo až k tomuto zoufalému činu, ale neměl nejmenší chuť se stát podílníkem na chystajícím se masakru, ať už by byl obětí kdokoliv. "Co bys chtěl?" zeptal se jej šerif. "Ale, Edmonde?" zamračil se. "Nejsem Jidáš, a ty nejsi Pánbůh! Vidím, že vás nejde zastavit! Vemte si ty krámy a běžte mi z očí! Myju si ruce, jak řekl Pilát po vynesení rozsudku nad spravedlivým mužem. Nebojte se, řeknu vám, jak s tím zacházet, aby jste se nestali chodícími pochodněmi! Je to už hodně staré a stát se může cokoliv!" "Jsme na to připraveni?" řekl mu šerif. "Tohle bude válka!" "Válka? Co vy víte o válce? O každodenním pohledu na smrt, zohavená těla, skučící mladé hochy, jejichž životy ztratily jakoukoliv cenu! Nevíte, co je bezbřehé a bohapusté běsnění, kdy se lidé navzájem pobíjejí a chovají se jako sprostá zvěř! Nechcete do své soukromé války zatáhnout další lidi? Komu ji vyhlásíte? Těm potvorám?" "Máme se nechat zabít?" zeptal se jej Adam. "To netvrdím!" pokrčil stařík rameny. "Zabilo to pět lidí a mohou přibýt další. Co když se už rozlezli po okolí? Zítra můžeš být další obětí i ty, Eduarde!" "Propadáte masové hysterii!" zachmuřil se stařík. Urovnal si vousy na bradě a hlasitě zamlaskal. Za okny znovu padal sníh. Věděli, že dokud bude padat z nebe, jejich nepřítel zůstane v zázemí, a bude vyčkávat na první oblevu. Zima, i když stále ztrácela na síle, byla jejich jediným spojencem. "Vždycky jsem si myslel, že je Jaro nejlepším obdobím roku. Jestli máte pravdu, natáhneme všichni bačkory a ani nebudeme vědět proč! Už jako malý kluk jsem chtěl vědět, jestli skutečně existují andělé. Možná, že se to konečně dozvím," řekl jim smutně. "Půjdeme ven! Chcete taky ty bomby, nebo ne?" "Proč?" zeptal se ho Adam. "Co proč?" nechápal jej stařík. Vešli do garáže, která byla plná různých regálů a polic. Byly plné zbraní. Nemohli tomu uvěřit. Stařík se vítězně usmíval a pokukoval po obou mužích. Šerif si promnul bradu a zamrkal očima. "Kdyby," zamyslel se. "Kdyby jsi žil někde ve městě, zavřeli by tě za nezákonné přechovávání zbraní, až bys zčernal! Odkud to všechno máš?" "Většina z nich je nefunkční. Vedu si přesné záznamy! Funkční kusy jsou buď zamčené v domě, nebo jsem jim vybral úderníky nebo roznětky! Mám je odevšad a jsou to jen hrůzu nahánějící neškodné hračky... Až na ty prskavky, které po mně chcete, samozřejmě!" "Jaký z toho máš pocit?" zeptal se jej Adam. "Mohl bys někomu vyhlásit válku, kdyby to všechno fungovalo!" "Máš pravdu," pousmál se Eduard. "Je to deprimující! Kolik umu a vynalézavosti je v člověku pro to, aby vzal někomu druhému život! Takže si to vemte! A abych nezapomněl, ještě vám ukážu, jak s tím zacházet! Nechci vás mít na svědomí..." Odjížděli se smíšenými pocity. Jejich nechtěné přání se vyplnilo. Eduard zemřel ani ne za týden. Jeho tělo již nikdo nenašel. Snad se proměnilo v onu známou nevzhlednou hmotu. Možná, že se vydal na procházku, hledat ty své anděly, kdo ví. Dny ubíhaly. Za nějaký čas ztratí Zima svůj ledový dech. Jaro vstoupí do jejich domovů a rozpustí bílou peřinu sněhu a ledu. Ptáci se vrátí ze svých zimovišť a stromy začnou oblékat svůj zelený šat. Spolu s Jarem přijde i strach. Obavy z něčeho neznámého a tajemného, co se nedá popsat ani klasifikovat, ale stále to krouží kolem, jako plíživý noční děs. Nastane čas bláznovství a falešných nadějí. Čas umírání i zrození něčeho nového. Aby se znovu a znovu v neustálých proměnách uzavíral a začínal ten nekonečný koloběh života a smrti. Mnozí tvorové žijí jen proto, aby se stali kořistí těch druhých. Neuvědomují si svou důležitost! Prostě jen žijí, vegetují a čekají na svůj čas, aniž by se obávaly o svůj život. Dělají jen to, nač byla jejich mysl naprogramována. A lidé? Co s tím vším udělají lidé? /XXIII./ "Mami? Slyšíš mě?" zeptal se Ronald své matky k večeru jednoho pošmourného dne. Seděli v obývacím pokoji a dívali se na televizi. Vlastně ani nevnímali neustále se měnící obraz děje jakéhosi filmu a ztráceli se pod nánosem dalších a dalších událostí. "Neříkej, že máš ještě hlad!" zamračila se. "Chtěl bych jít zítra za Thomasem," řekl ji. "Můžu?" "To nepůjde!" zavrtěla hlavou. "Ne že bych tě nechtěla pustit, ale něco bys měl vědět!" "Co jako?" zeptal se ji. "Thomas je nezvěstný, zatím! Nikdo neví kam šel a co se s ním stalo!" "Utekl z domu?" nevěřil svým uším. "Jeho rodiče o něm nic neví! Prostě nebyl včera večer doma. Nepohádali se, neví o žádném důvodu, proč by měl utíkat z domu!" "Hledají ho?" "Už od včerejšího večera je půl města na nohou, ale nikdo ho nemůže najít! Prostě po něm nezůstala ani stopa. Nevíš o nějakém místě, kde by mohl být?" "Ne, nevím o ničem. Ve městě a v okolí je plno skrýší, ale žádná mě nenapadá. Proč by někam lezl?" "To já nevím, miláčku," řekla mu matka. "Promiň, že jsem ti to hned neřekla, ale nevěděla jsem, jak ti to mám říct. Vážně mě to mrzí!" "Jasně, mami," přikývl Ronald hlavou. "Copak se Thomas zbláznil?" "To nevím, ale určitě ho najdou!" usmála se. "Uvidíš..." /XXIV./ Na druhý den dopoledne našli šerifovi pomocníci Thomasovo tělo. Leželo pod mostem na jižním okraji městečka nedaleko ledem pokryté vodní hladiny. Bylo napůl zasypané sněhem po poslední vánici. Zima už neměla tolik síly, aby zakryla všechny stopy po tomto ohavném zločinu, jehož viník se ztratil kamsi v nedohlednu a nezanechal po sobě žádné indicie. Edmond přijel ihned na to, co obdržel tuto smutnou zprávu. Nevěděl, jak vysvětlit jeho rodičům fakt, že jejich jediné dítě už nežije. Co tu hledal? ptal se sám sebe. Na druhé straně řeky byl už jen jehličnatý les, a na přilehlém břehu stály jen opuštěné zahrady a dva domy bez nájemníků. "Rád tě vidím, Edmonde, i když ne za téhle situace!" podal mu starosta ruku. Byl zabalený do huňatého kožichu a neustále přešlapoval. "Je docela zima, na to, že je konec Zimy! Nemyslíš?" "Jo," přikývl. "Kdo ho našel?" "Denis! Sám neví, proč sem vlastně šel," pokrčil starosta rameny. "Možná šlo o jakýsi druh intuice..." "Jasně," zamračil se šerif. "Odkdy chodíš k mým případům, Gabrieli? Změklo ti srdce, nebo tě trápí špatné svědomí?" "Další smrt! Slyšíš mě, Edmonde? Zemřel další obyvatel mého městečka! A co je nejsmutnější, jde o dítě! Víš, jak rodiče lpí na svých potomcích?" "Nemá na sobě žádná viditelná zranění!" řekl Denis šerifovi. "Nejsem doktor, natož patolog, ale ten kluk buď zmrzl, nebo z něj něco vysálo krev!" "Takže tu máme upíry?" zakřenil se starosta. "Vážně?" "Ne tak docela! Jak vypadá? Myslím, určitě bude ztuhlý a neohebný s bledou pokožkou. Nemá na sobě žádné podlitiny, ranky na kůži a tak podobně?" zeptal se šerif svého zástupce. Ten však jen zavrtěl hlavou a vydal se zpět k řece. "Už víš, jak to řekneš jeho rodičům?" zeptal se starosta mlčícího šerifa. "Zatím ne!" zavrtěl šerif hlavou. "Kdybych řekl, že je mi to všechno líto, vypadal bych jako cynik?" "Za to nemůžeš, Gabrieli, nebo ano?" zamračil se šerif. "Kdo může za jeho smrt? Rodiče, kteří ho neuhlídali? Někdo jiný? Já? Nebo snad ty? Už jsi ho viděl?" "Ne," zavrtěl starosta hlavou. Otřásl se a pohlédl směrem k řece. "Nechci ho vidět! Dneska nemám dobrý den!" "A kdo ho má?" bouchl jej šerif do ramene. "Vážně nejdeš se mnou dolů? Možná bys pak na některé věci změnil názor! Kdoví?" "Asi ne, díky!" řekl mu starosta a vydal se ke svému vozu. "Zavolej mi, až budeš vědět víc!" "Jasně," mávl šerif rukou a vydal se dolů po srázu k čekajícímu hloučku mužů. Opatrně sestoupil až k hladině a pomalu se přesouval pod most. Ihned chlapce poznal. Tvář měl klidnou a vyrovnanou. Šerif údivem otevřel ústa, ale nezmohl se na jediné slovo. Byli to oni? Proč jej taky nerozložili? Thomas mohl zemřít i přirozenější smrtí. Mohl být nemocný? Možná tu zmrzl! Třeba bral drogy? "Kdo provede pitvu?" zeptal se jej Denis. "Cože?" zvedl k němu šerif hlavu. "Co jsi říkal?" "Ptám se, kdo provede pitvu, šéfe!" "Někdo se najde! Myslím nějaký doktor! Nemůžu tomu uvěřit!" řekl šerif a rozhlédl se kolem sebe. "Takové místo..." "Doktor je tady!" uslyšeli Brunův hlas. Oba muži sestoupili po příkrém svahu. Měli co dělat, aby se neskutáleli do řeky. "Ale asi zbytečně!" "Vypadá, jako by jen spal," podivil se doktor. "Co se tu stalo?" "To nevíme, ale mysleli jsme, že byste to mohl říct vy nám!" řekl mu šerif. "Myslíte, jako že bych se tu rozhlédl a našel vám viníka?" uchechtl se. "To snad ne?" "Co mi řeknete? Myslím teď hned?" zeptal se jej šerif zpříma. "To co už víte! Nezdá se, že by s někým zápasil. Víc vám nepovím! Zatím... Možná budu vědět víc až po pitvě. Poprvé a naposled jsem to dělal na škole!" "Copak vás neučili jak se to dělá?" zeptal se jej Bruno. "Jsem doktor, snažím se léčit! Nespecializuju se na vyšetřování okolností a příčin úmrtí!" zavrčel na něj doktor. "Přineste někdo pytel, zabalíme ho a odneseme do márnice!" "Tady to je," podal mu Bruno velký igelitový vak se zipem. "Edmonde? Našli další těla!" "Cože?" zeptal se ho šerif. Hodil do vody kus ledu a otočil se ke svému podřízenému. "Cos to říkal?" "Našli Donalda a jeho ženu. Pod sesuvem, jsou mrtví, ale zdá se, že je to nezasypalo!" řekl mu Bruno. "Doktore, budeme vás ještě potřebovat!" "Jasně, jsem kdykoli k dispozici!" odfrkl si. "Co se tu děje? Někdo nám vyhlásil válku?" "Možná," pokrčil šerif rameny. "Tak bando jdeme, tenhle den ještě neskončil! Jak se zdá, Ježíšek nás pořádně obdaroval. Pozdě, ale přece!" "Ježíšek?" nechápal jej Denis. "Někdo nám tu posílá dárky. Nikdo z nás je nechce. Tak co s tím budeme dělat?" zeptal se ho šerif. "Někdo, nebo něco zabíjí naše lidi! Pořád nalézáme něčí mrtvolu... Prostě přijdou, vyberou si oběť a odejdou! Jak prosté, půjdeme!" /XXV./ "Adame, chci, abys přijel ve čtyři odpoledne k Pile!" řekl mu šerif po telefonu. Adam si přehodil sluchátko do druhé ruky jako horký brambor a zamyslel se. "Proč k Pile?" zeptal se ho. "Co se děje?" "Donald se ženou jsou mrtví! Našli je pod sesuvem!" "Jak vypadali?" zeptal se jej Adam. Otřel si čelo orosené potem a čekal na šerifovu odpověď. "Jak vypadali?" "Jak asi, když byli mrtví?" vybuchl šerif. "Byli v celku a bez viditelných zranění. Vypadali jako nefalšovaní nebožtíci!" "Dostali je ONI?" zeptal se jej Adam nedočkavě. "To nevím, ale určitě ztratili hodně krve," řekl mu šerif. "Nejsem doktor!" "Proč taky nerozložili jejich těla?" "Nejsem pánbůh, abych všechno věděl!" zabručel šerif. "Asi změnili taktiku, co já vím?" "Jo, to je taky možné," promnul si Adam čelo. "Takže ve čtyři! Co budeš dělat do té doby? Budeš si číst knížku? Prohlížet si fotky, nebo se dívat na televizi?" "Chlastat určitě ne! Mám ještě nějakou práci," řekl mu šerif a zavěsil. Bez jediného slova se v půl čtvrté vydal Adam za šerifem s hlavou plnou mnoha nezodpovězených otázek a smíšených pocitů. Jeho nos větřil blízkost vytouženého cíle. Zdálo se mu, že se konečně blíží čas rozřešení všech záhad a hádanek. Netušil však, jaká zpráva jej čeká na místě schůzky, kam dorazil s pětiminutovým zpožděním. Edmond jej čekal na okraji cesty nedaleko svého vozu a rozhlížel se po krajině. "Vypadáš jako Colombo!" řekl mu Adam na přivítanou. Šerif se kysele usmál a kývl směrem k potoku. "Vracíš se na místo činu?" "Ne," řekl mu šerif. "Co tedy?" "Jsou všude kolem nás!" řekl mu a demonstrativně se rozhlédl kolem sebe. "Připadáš mi jako paranoik, teda kdybych nevěděl, o čem mluvíš!" zamračil se Adam a hledal místo, kde našli první oběť. "Tady nic nenajdeme!" "Tady to začalo," řekl šerif a sešel dolů po svahu do rokle. "Dneska jsme našli další oběť. Thomase!" "Kriste pane," vydechl Adam. Tiše sestoupil dolů za šerifem a nabral si do dlaně hromadu sněhu, aby z ní uplácal kouli, kterou pak hodil na druhý břeh potoka. "Jak se to stalo?" "Utekl z domu, patrně," řekl šerif. "Nic jiného mě nenapadá, ledaže by mu ty potvory nasadily brouka do hlavy a řekly mu, kam má jít!" "Ronald mi tvrdil, že mu někdo, nebo spíš něco říkalo, aby skočil mezi ně v jednom polorozpadlém domě! Povídal jsem ti už o tom?" zamyslel se Adam. "Všiml sis, že se tu děje dost podivných věcí, které bereme jako samozřejmost! Jako když ohříváme vodu s žábou, která si ani neuvědomuje, že se pomalu ale jistě vaří zaživa, dokud není po ní!" "Měl bys odejít, Adame, vezmi svou rodinu a jeď pryč!" "Kam?" zeptal se ho. "Víš o nějakém místě?" "Říkal jsi, že máš známé na východním pobřeží! Kde přesně? V Bostonu?" "Jsou to dobré tři tisíce kilometrů, Edmonde! Autem tam budu, při současném stavu silnic, nejméně za týden! Řekl bych tak za deset dní... Ale z tohodle městečka se přece nedá odjet! Na jedné straně je zával u Kačera a na druhé průsmyk, který je jako každou sezónu pod sněhem! Není tak důležitý, aby jej každý den vyčistili. Ty jsi se zbláznil!" "Jestli se splní naše předpoklady, s pořádnou oblevou budeme všichni mrtví!" řekl mu šerif. "Thomas umřel jako poslední! Před ním Bernard, Rebeka, Donald, Tempy, Hektor, ta nová učitelka a nakonec Eduard! A to jsem ještě zapomněl na toho šílence, který bydlel v divočině v chatě na druhé straně jezera! Stačí ti to? Kdo bude další? Ty nebo já? Tvá žena nebo tvůj syn? Můžeš si vybrat, oni si už možná vybrali!" "Nemůžu zbaběle utéct! Nejsem žádný zelenáč, Edmonde!" praštil Adam šerifa oběma rukama do ramen. "Prostě nemůžu jen tak odjet! Mám tu přátele, práci, a všechno na čem mi záleží!" "Pak tu umřeš!" řekl mu šerif suše a hodil po něm sněhovou koulí. Po silnici nad nimi přejelo auto. "Slyšíš? Umřeš tu jako my všichni!" "Posloucháš se?" zeptal se jej Adam. "Slyšíš, o čem mluvíš?" "Slyším dobře, Adame!" řekl mu šerif. "Taková je realita!" /XXVI./ "Mami, proč jsi mi neřekla, že je Thomas mrtvej? Byl to můj nejlepší kamarád!" zamračil se uslzený Ronald na svou matku. "Proč?" Byl večer. Tentýž den, kdy místní policie v čele se šerifem objevila tělo chlapce pod mostem u řeky a majitele motelu u Kačera s jeho ženou nedaleko sesuvu. Všichni byli mrtví. V době, kdy se místní lékař skláněl nad jejich ostatky ve snaze určit příčinu smrti, Adam se šerifem seděli v šerifově domě u jezera a hloubali nad dalšími možnostmi postupu v této podivné cause člověk versus příroda, jejíž zástupci byli tajemní tvorové patřící spíše do sci-fi literatury, než-li do života na Zemi. Nikdo si nebyl jist svým životem, tím spíše, že ještě nic takového žádný z obyvatel městečka nezažil. Nenašel se jediný zástupce státní moci, který by neměl chuť zavolat o pomoc. Možná by pak konečně přišla nějaká naděje z řad federálních orgánů, ale pravděpodobnější možností bylo, že by byla povolána armáda, která by všechno vyřešila ve velkém stylu. Srovnala by městečko se zemí a celé okolí uzavřela do karantény. Tohle se však nikomu ani v nejmenším nezamlouvalo. "Bála jsem se, že by to s tebou pěkně zamávalo!" řekla mu a pohladila jej po vlasech. "Promiň, asi jsem ti to měla říct! Opakuju se, viď?" "Byl mým nejlepším kamarádem," zasyčel Ronald. "Co se mu stalo?" "To ještě nikdo neví, asi utekl z domu a něco ho zabilo!" pokrčila rameny. "To je nesmysl," řekl ji chlapec. "Někdy se choval jako pako, ale nebyl žádný debil! To by neudělal? Jaký by k tomu měl důvod?" "Nevím!" "Kde je táta?" "U šerifa," řekla mu a vstala od stolu. "Nemáš na něco chuť? Asi ne! Je mi to líto! Vím že tahle fráze ti moc nepomůže, ale musíš to brát tak, jak to je!" "A co mám dělat? Už ho nikdy neuvidím!" zuřil Ronald. "Jdu nahoru! Mám tě rád mami a nezlobím se na tebe!" "Díky, kdyby jsi něco potřeboval, zabouchej!" usmála se se slzami v očích. Je jako Adam, řekla si. Nikdy nebrečí před svědky. Sedla si na gauč a čekala na svého muže. Přišel tiše a nepozorovaně. Posadil se vedle ní a objal ji kolem ramen. Takřka vyskočila leknutím. "Ahoj! Kde je Ronald?" "Nahoře! Asi tam řve jako malé děcko!" řekla mu. "Co jste vymysleli?" "Dohromady nic," řekl ji a políbil ji na tvář. "Vypadáš hrozně!" "Vážně?" opáčila. "Mám strach! O tebe a o Ronalda. O všechny v tomhle městě. Myslela jsem si, že tu bude hezké žít!" "To já taky! Měli bychom odjet!" "Cože?" nechápala. "Kam chceš jít?" "Do Bostonu! Za rodinou! Prostě se sebereme a odjedeme!" "Jenom tak?" divila se. "Prostě s fleku se sebereme a celý svůj dosavadní život hodíme za hlavu?" "Dneska odpoledne někdo našel na severozápadním konci městečka další mrtvoly. Je to jako mor! Nikde žádné stopy, nic co by mohlo říci, jak a proč se to stalo! Někdo nebo něco zabíjí naše lidi v tomhle městě! Nechci, abyste byli mezi dalšími obětmi!" "A co ostatní? Kam půjdou oni?" zeptala se. "Nemůžeme myslet jen na sebe!" "Já nevím! Možná by to bylo nejlepší!" řekl ji. "Vážně?" zapochybovala. "Na co myslíš, že tu zůstaneš se šerifem a budeš si hrát na hrdinu?" "Donald nechal vůz za sesuvem. Je funkční, má dost paliva k nejbližšímu městu. Tam bys mohla natankovat, odpočinout si a připravit se na další cestu!" "Chceš se nechat zabít?" zamračila se. "Kam ti mám nosit květiny?" "Přestaň!" řekl ji. "Jestli mám odjet, tak jen s tebou!" řekla mu rezolutně. "A ostatní?" zeptal se ji. "Na ty kašlu!" zavrčela a rozbrečela se. /XXVII./ "Vy jste se asi nejspíš zbláznili!" rozhodil starosta ruce. "Běhat po městě s plamenomety! Na co jste, sakra, mysleli? Hráli jste si na vojáčky?" "Máš lepší nápad, Gabrieli?" zeptal se jej šerif. Byl pozván na radnici na kobereček. Dostavil se až za půl hodiny. Neměl z toho radost. Gabriel mu začal lézt na nervy. Připadal mu jako bezradný muž, který jen zastává post starosty, ale nedokáže vyřešit jediný větší problém. "Ne!" řekl mu a sedl si na svůj mahagonový stůl. "Jsme zralí do blázince?" "Hodně lidí je na okraji paniky! Zabarikádovali se ve svých domech a nechtějí vycházet ven. Jejich domovy mohou být dokonalými pastmi!" "Jak je chceš přesvědčit? A kam je vůbec chceš všechny dostat?" "Do školy? Všichni tam budou pod dohledem! Můžeme tam zavést většinu zásob a počkat na pomoc? Co jsi vůbec udělal? Nahlásil jsi to?" "Jo, přijedou nejpozději do čtyřiadvaceti hodin!" řekl mu starosta. "Kdo?" "Federálové, národní garda, armáda, co já vím?" pokrčil starosta rameny. "Co myslíš, že udělají?" zeptal se jej šerif. "To nevím! Asi nás taky naženou do školy a budou čekat, co se s námi stane! Mají strach, že tu jde o nějakou epidemii. Možná nás zavřou do karantény!" řekl starosta. "Celý tenhle případ přebírá vyšší instance!" "Doufám, že nás prostě nepozabíjejí!" zamračil se šerif. Začalo mu být úzko. "Budou si muset vybrat, buď my, nebo ostatní! Obětují nás! Co je několik stovek mrtvých v porovnání s několika milióny možných obětí? Vyberou si menší zlo, Gabrieli. Vlastně nemáme na výběr. Buď nás zabijí ONI, nebo naši!" "Jaký je v tom rozdíl?" zeptal se ho starosta. Nalil sobě i šerifovi další sklenku. "Vůbec jsem nečekal, že to takhle dopadne, Edmonde!" "Rozdíl je v bolesti. Agonie nebo rychlá smrt!" řekl mu šerif a napil se. "Já asi taky ne! Naliješ mi další rundu? Kdo nám zaručí, že se spolu ještě setkáme?" /XXVIII./ Ještě tentýž den zastavil šerif před Adamovým domem a vystoupil z vozu. Zazvonil u dveří a čekal, až mu někdo otevře. Třásl se zimou a vztekem. Vlastně starostu i trochu chápal. Ani on neměl na výběr. Také si musel vybrat menší zlo ze dvou. Nesl obrovské břímě zodpovědnosti za město a jeho obyvatele. "Jsem rád že tě vidím!" řekl Adamovi, když mu otevřel dveře. "Musíš odjet a to hned! Gabriel nás prodal federálům, vypadá to na armádu!" "Cože?" nechápal Adam. "Pojď dál!" "Ruply mu nervy! Nahlásil mimořádnou událost a požádal o Federální pomoc. Všichni si myslí, že tu máme nějakou nakažlivou nemoc. Něco horšího než Ebolu nebo jinou africkou chorobu. Jestli jim řekl, že je tu organismus, který je schopný během několika hodin usmrtit a rozložit dospělého člověka v jedno velký černý a smradlavý lejno, hodí sem nejspíš atomovou bombu! Už jsi to řekl doma?" "Jo. Nedáš si ještě panáka, než se sbalíme?" "Rád," přikývl. "Budete mi chybět!" "To mi povídej! Už celý den je mi na zvracení, když si pomyslím, co bude s ostatními?" řekl mu Adam. Zavedl šerifa do obývacího pokoje a ukázal mu bar. "Pij co chceš a kolik toho chceš! Buď tu jako doma!" "Díky, a hoďte s sebou. Na dálnicích a silnicích z tohodle města mohou být zátarasy. Určitě nikoho nepustí ven! Budou i střílet, pokud to bude nutné!" "Kriste pane," vydechl Adam. "Co se děje?" zeptala se jich Adamova žena. "Sbalte se a vypadněte z tohodle města!" řekl ji šerif. "Věřte mi, tady půjde o krk! Nebude žádné ALE! Už teď mám naděláno v kalhotech! Vemte si jen to nejnutnější! Ráno můžete být za horama!" "Dobře," přikývla a vyběhla po schodech pro Ronalda. "Peníze, doklady a nejnutnější oblečení, nic víc!" zavolal za ní šerif. "Co budeš dělat?" zeptal se Adam šerifa, když se vydali na cestu v jeho voze k sesuvu u Kačera. Šerif jen pokrčil rameny. Znovu sněžilo. Kdesi za kotlinou se několikrát zablesklo. "Všechno nám nahrává do noty, tuhle bouřku nám seslalo samo nebe!" usmál se. "Budu na ně čekat!" "Na koho?" zeptal se ho Adam. "Na NĚ, nebo na ně?" "Copak to není jedno?" odpověděl mu šerif otázkou. "Je to prašť jako uchoď! Buď z nás zbydou sračky, nebo tuhé mrtvoly!" "Jsou tu děti!" ozvala se Ronaldova matka. "Děti?" otočil se k ní šerif na okamžik hlavu. "Jaké děti? Nikdo nebude brát zřetel na děti nebo dospělé! V žádné válce se nekladly rozdíly v obyvatelstvu! Nikdy..." "Děsíš mě!" odpověděla mu. "Já vím," souhlasil šerif. "Za chvíli budeme na místě. Překročíme sesuv a vy odtud odjedete! Pro vás to všechno skončí!" "Pro nás?" zeptal se Adam svého přítele. "Co když to neskončí? Co když se nezastaví v téhle kotlině? Rozlezou se po celých Státech, a pak po celém světě, dokud nás všechny nesežerou?" "Musíme poprosit Boha všemohoucího a všechny Anděly, aby se to nestalo!" řekl mu šerif vážně. "Nic jiného nám nezbývá! Nezdá se ti, že jsem od jisté doby ohroženým druhem? Možná, že lidstvo vyhyne! Co bude po něm? Zvířata, jestli tohle všechno přežijí? Nebo jenom blbé kytky, tráva, keře a stromy? Vlastně ano, budou tu ONI!" "Jak dlouho to už víte?" zeptala se jich Adamova žena. "Nejasné tušení jsme měli celou Zimu!" řekl ji šerif. "S každým dnem se měnilo v příšernou realitu. Najednou jsme věděli, že stojíme tváří v tvář šílenému a nelítostnému nepříteli. Nikdo neví jak vypadá a o co mu vlastně jde!" /XXIX./ Když překročili průsmyk, začalo svítat. Vydali se k východu. Všude bylo vidět přicházející Jaro. Celou cestu z hor nespatřili jediného živého tvora, člověka či divoké zvíře. Nepotkali se z žádným automobilem. Když se slunce vyhouplo nad hřebeny nevysokých kopců, které míjeli, spatřili asi půl kilometrů před sebou zátarasy s vojenskou hlídkou. Bylo zataženo a pršelo. "Už je to tady!" zamračil se Adam. "Jestli zjistí odkud jsme, buď nás vrátí, nebo rovnou zastřelí!" "Kriste pane, nestraš!" zbledla jeho žena. "Řekneme, že jsme turisté!" "Odkud?" zeptal se ji. Dojížděli k blikajícím majáčkům umístěných na zátarasech a čekali, co se bude dít dál. Hlídka si je všimla již dávno před tím, co je spatřila Adamova rodina. Světla vozu jsou viditelná na kilometry daleko. Naneštěstí se nedalo určit, odkud přijeli. "Co se tu děje, pane?" zeptal se Adam nejbližšího muže s automatickou zbraní v jedné ruce a vysílačkou v druhé. O něčem se dohadoval se svým nadřízeným nebo kolegou. Jediným pohybem ruky je umlčel a přikázal jim, aby čekali. "Tak odkud jsme?" zeptal se Adam tiše své ženy. "Nechám to na tobě!" odpověděla mu. "Jestli nám neuvěří, budeme v pěkném průšvihu!" řekl ji šeptem. Muž před vozem byl příliš zaměstnán telefonováním, než aby si všímal o čem spolu mluví. Stěrače vozu nepříjemně vrzaly, ale svou práci vykonávaly dobře. Donald se patrně o své auto moc dobře nestaral. Muži před vozem trpělivě čekali. Mnozí si oblékli průsvitné pláštěnky a sklonili hlavně svých zbraní k zemi. Zdálo se, že mají protichůdné rozkazy a neví, jak se rozhodnout. "Odkud jste?" zeptal se tentýž muž v uniformě. "Z Bostonu!" řekl mu Adam klidně. "Odkud?" "Boston, východní pobřeží!" vysvětlil mu Adam lokalizaci svého pomyslného bydliště. "Byli jsme tu na výletě! Už dlouho jsme se chtěli projet po Státech!" "Vážně?" zeptal se jej voják nedůvěřivě. "Proč jste nejeli třeba ke Grant Kaňonu, nebo do Las Vegas, nebo do Los Angeles? Nebo do nějakého Národního parku? Proč tady? Co je tu zajímavého? Víte o tom, že je zde zakázaná zóna? Nemáte tu co dělat! Kde jste byli?" "Sakra, zapomněl jsem, jak se to místo jmenovalo! Je to kus před průsmykem na téhle straně kopců! Byla tam jen jedna restaurace a pár domů kolem silnice, nic víc!" "Stene!" zavolal muž na svého kolegu. "Mám tu nějaké turisty, mohl bys zkontrolovat číslo jejich vozu? A registraci!" "Už jdu!" odpověděl mu jiný muž s laptopem, který měl přikrytý kusem pytle z průsvitné umělé hmoty. "Odkud se tu berou?" "Jsou prý na výletě!" zavolal na něj muž u Adamova vozu. "Doklady, pane. Řidičák a pojišťovací kartu, prosím!" "Víte..." zarazil se Adam. "Neříkejte, že je nemáte! Jezdíte přes půl Států a nemáte papíry? Co když jste tuhle káru ukradl? Vystupte si! Všichni!" "Nemohli bychom zůstat v autě? Venku přece jenom trochu prší!" "Řekl jsem vystoupit!" řekl mu zvýšeným hlasem a jen tak mimochodem pohnul svou zbraní. "Okamžitě!" "Ano, pane!" přikývl Adam a řekl ženě a synovi, aby vylezli z auta. "Tady jsou naše papíry!" podali mu požadované doklady. "Jsou platné pro tenhle okres!" řekl mu voják. "Ne pro Boston!" "Jezdíme tu často, máme tu chatu!" řekla mu Adamova žena. "Hej, Stene, už máš to auto?" zeptal se muž v maskáčích znovu svého kolegy. "Jsou to nějací chytráci! Tak co? Šlohli ho?" "Odkud jsou?" "Prý z Bostonu! Ale jejich papíry jsou ze zdejšího kraje! Nezdá se mi to!" "Kára je napsaná na nějakého Adama Fittzeralda z Portlandu ve státě Maine! Odkud, že jsou? Z Bostonu?" "To je můj strejda! Nechal mi auto a zapomněl mi ho zaregistrovat! Věřte mi!" řekl mu Adam. Byla v něm malá dušička. Několikrát zahřmělo. Zdálo se, že je na spadnutí pořádná mela. "Co s nima? Na zloděje nevypadají?" zavolal na něj znovu muž u Adamova auta. "Kde je seržant?" "Chrápe! Říkal, že je nás tu dost, víc hlav, víc rozumu! Deset lidí na jeden pitomý zátaras! Nikde není živé duše!" zavolal na něj muž s počítačem. "Pusť je! Určitě nebudou ze Snow Creeku! Byli jste tam?" "Ne, pane!" zavolal na něj Adam. "Kde to je?" "Kus za průsmykem! Dobře, pokračujte!" řekl mu muž, který je zastavil a vrátil jim doklady. "Jeďte! Jerry, pusť je!" Projeli okolo stojících mužů. Všichni byli zamračení a nespokojení. Měli rozkaz zastavit a prověřit všechny vozy přijíždějící z oblasti hor po téhle silnici. Nikdo jim neřekl proč. Všechny ze Snow Creeku měli zadržet do příchodu zvláštních jednotek. Zanedlouho je již měli za zády a jeli dál k jihovýchodu. Déšť smáčel přední sklo a vytvářel nad silnicí vodní mlhu. Čas od času s vozem zalomcoval divoký vítr. Tu a tam se zablesklo a zahřmělo. Vlastně jim jich bylo i líto, že tam musí stát a číhat na nic netušící cestující. "Je to za náma, Edmond měl pravdu!" řekl Adam své ženě. Ronald zatím spal na zadním sedadle. "Projeli jsme!" /XXX./ První vyslané jednotky dorazily k městečku asi hodinu po Adamově odjezdu. Muži ve speciálních kombinézách, s helmami na hlavách a nočními dalekohledy, obsadili všechna strategická místa i příjezdové cesty a křižovatky. Vypadali spíše jako přízraky z nějakého fantastického filmu, než bytosti z masa a krve. Přišli tiše a nepozorovaně. Část jich seskočila padáky a část mužstva přivezly speciální vojenské vrtulníky. Nikdo z mužů nevěděl, co je zde čeká a jakému nepříteli vlastně čelí. Noc byla tichá a plná přízraků. Počet obyvatel tohoto dosud neznámého a bezvýznamného sídla umístěného v lůně hor nedaleko kanadských hranic, jehož stálá populace nepřesahovala dva tisíce duší, se naráz zdvojnásobila. Lidé bdící nad bezpečností své země dostali naráz strach. Zprvu nechtěli uvěřit zprávám tamního starosty a pokládali jej za blázna, vždyť kdo by mohl uvěřit něčemu takovému. Když však starosta přiložil policejní a lékařské zprávy o všech úmrtích ve městě, daly se věci do pohybu. Kdo mohl zaručit, že se tato podivná epidemie nerozšíří i za hranice městečka a přilehlé oblasti? Všechny cesty vedoucí k národnímu parku Waterton-Glacier byly uzavřeny a hlídány příslušníky národní gardy. Všichni obyvatelé, jejichž domovy a usedlosti se nacházely v okruhu padesáti kilometrů od městečka, byli evakuováni. Nikdo nevěděl, co se vlastně děje a jaké nebezpečí jim hrozí. Celá oblast národního parku i bezprostředního okolí byla ostře sledována. Byl to nadlidský úkol, protože tato část státu Montana náleží do masivu Skalnatých hor, do oblasti horských údolí, strží a nebetyčných skalních štítů s úzkými průsmyky a smíšenými lesy. Noční klid vyrušil hukot motorů kamionů a obrněných transportérů. Zdálo se, že vypukla válka. Lidé vykukovali z oken svých domovů a nemohli uvěřit svým očím. Mnozí věděli o úmrtích ve městě a všeobecná atmosféra strachu tak dostala ještě hrozivější nádech. Dívali se na podivně oděné muže, jak kráčejí se zbraněmi městem a vyhánějí z domů všechny jejich rozespalé obyvatele, aby je shromáždili v místní škole, a měli je tak všechny pod kontrolou. Všechna tato podivná úmrtí, která se v městečku udála, byla i přes svou morbidnost brána za jakousi samozřejmost. Lidé byli ve stejné situaci, jako když dáte žábu do hrnce se studenou vodu a tu pak pomalu zahříváte. Žába neuteče a je uvařena zaživa, protože si neuvědomuje, že se voda v hrnci ohřívá. Muži, kteří přišli do kotliny byli hozeni do vařící vody naráz, a také se podle toho zařídili. Do úsvitu bylo celé městečko pod kontrolou. Vojenští lékaři provedli rozbory vody, půdy a vzduchu v kotlině. Prošli kvalitu potravin v městečku, ale nikde nenašli náznak nějakého skrytého nebezpečí, žádného původce, který by dokázal rozložit a zničit lidské tělo v několika hodinách. Mohli tedy vyloučit možnost otravy z životního prostředí. Zaměřili se proto na obyvatelé městečka z domnění, že najdou nosiče virů či jiných mikroorganismů. Možnost nákazy obávanými viry Afrického typu se nepotvrdila. Všichni byli, až na několik případů nachlazení, zdraví. Mezi tím zemřelo několik příslušníků zvláštních jednotek. Jejich kolegové je našli jako hromádky černého odpadu, který se mísil se zničenými kombinézami a výstrojí. Vojáci dostali strach. Původce těchto podivných úmrtí nebyl nalezen a možnost, že jde o nějakého žijícího a myslícího tvora nebo bytosti ze světa zvířat se nepotvrdila. Vyšetřování mezi obyvateli městečka se minulo účinkem. Nikdo nebyl schopen říci, co se zde vlastně odehrálo. Lidé byli dezorientovaní a vyděšení. Po třech dnech, kdy došlo k dalším případům úmrtí z řad obyvatel městečka i vojska, byla celá kotlina uzavřena a vzata do karantény. Civilisté byli odvezeni a kotlina ohrazena ploty z ostnatého drátu. Všechno, co podnikly státní a federální orgány za účelem vyřešení tohoto incidentu v severozápadní části státu Montana, v oblasti nedalekého národního parku Waterton-Glacier, se minulo účinkem. Státní správa i vojsko byly bezmocné. Hlavní část dramatu se uzavřela odchodem všech lidí z kotliny. Městečko osiřelo. Stalo se městem duchů s prázdnými domy a ulicemi. Kde si vítr hrál s odpadky z převrácených popelnic, a s okenicemi zpustlých lidských příbytků. Znovu napadl sníh, ale nebyl zde nikdo, kdo by jej odklidil. Zima se definitivně vzdala své vlády a předala ji nadcházejícímu Jaru. Kdesi zavyl divoký pes, ale nikdo mu neodpověděl. Namísto toho přeletěl nad kotlinou vojenský vrtulník, aby pořídil záběry městečka a jeho posádka zkontrolovala dodržování nařízení o karanténě. Stroj několikrát zakroužil nad kotlinou a pak odletěl pryč. Věci, pro které není možné logické či jiné vysvětlení, jsou pro mnohé děsivé. Organismy, které měly všechno na svědomí se vymykaly lidskému chápání. Přizpůsobovaly se životu na Zemi. Všechno, na co narazily, použily ke svému užitku. Jejich jedinou a hlavní prioritou bylo přežit za každou cenu, i za cenu vyhynutí některých druhů, lidských či zvířecích. Staly se predátory, lovci, kteří nemají žádné nepřátele. Bály se jen jediné věci, která by je mohla zničit, ohně. To však lidé nevěděli. Neznali nic ze zvyků této rasy. Odkud jsou a proč se objevily právě tam. Možná, že jejich loď havarovala a z mezihvězdné cesty se stal boj o přežití. /XXXI./ (útržek rozmluvy dvou vysoce postavených činitelů vlády a armády) A: "Jak to vypadá s tou dírou v Montaně?" B: "Máte na mysli oblast národního parku u hranic s Kanadou?" A: "Ano, jaká je situace? Už jste podnikli nějaké kroky mimo to, že jste to tam uzavřeli do karantény?" B: "Celou oblast neustále monitorujeme. Od té doby, kdy jsme vysídlili všechny žijící obyvatele městečka Snow Creek, nedošlo k žádnému úmrtí!" A: "Asi proto, že neměl kdo umřít! A co původci?" B: "Nebyli nalezeni. Ze vzorků tkání mrtvých osob se nedalo nic určit. Vlastně to, co jsme posbírali, již žádnými tkáněmi nebyly. Byl to jen odpad jakýsi chemické reakce!" A: "Mluvili jste s kolegy za hranicemi v přilehlé oblasti na Kanadské straně? Zmínili se o nějakých případech, které by souvisely s našim incidentem?" B: "Ne, pane. Zdá se, že vše utichlo stejně rychle, jak začalo!" A: "Takže, jaké kroky nyní podnikneme? Co navrhujete jako představitel armády? Mohli bychom to místo nechat trvale uzavřené, ale Kongres by naše rozhodnutí neschválil. Jde přece o oblast národního parku. Takže jste nic nenašli? V půdě, vodě nebo ve vzduchu?" B: "Vůbec nic. Je to zatraceně zapeklitá situace!" A: "Dobře. Spojte se s patřičnými odborníky a vypracujte plán na znovu osídlení okolní oblasti národního parku!" B: "I přesto, že by se celý incident mohl opakovat?" A: "Tuto možnost musíme podstoupit. Kolik času budete potřebovat?" B: "Řekněme dva měsíce?" A: "Dobře. Mimochodem, co se stalo s původními obyvateli? Myslím těmi, které jste odvezli s sebou?" B: "No, abych řekl pravdu, nemám o nich žádné zprávy." A: "Šlo minimálně o tisíc pět set lidí, i když v porovnání s populací celých Spojených státu je to zanedbatelný počet. Mohli bychom tuto oběť podstoupit. Co jste řekli veřejnosti?" B: "Že nám tam spadla nějaká chemická zbraň při cvičném letu! Při incidentu došlo k několika úmrtím a k dočasnému znehodnocení části obydlené oblasti. Ale všechny jsme ubezpečili, že se nemusí obávat rozšíření chemického spadu za hranice armádou vytýčené zóny. Pracujeme na tom, abychom vše dali do pořádku a všechny přesvědčili, že tu jsme proto, abychom chránili veškeré obyvatelstvo před vnějším i vnitřním nepřítelem, a nevytvářeli tak umělé krizové zóny. Někdy se prostě něco stane, ať už to chceme, nebo ne!" A: "Není to nejhorší výmluva. Ujala se?" B: "Částečně ano! Pokud všemu dobře rozumím, chcete tuto oblast znovu osídlit, ano?" A: "Samozřejmě, máte jiný nápad?" B: "Ne, pane. Uvidíme, co se bude dát udělat. Takže dva měsíce, ano?" A: "Dva měsíce, ani o den navíc. Spoléhám na vás!" /Epilog/ "Mami?" "Ano, miláčku?" zeptala se. "Proč ty stromky venku tančí?" "Já nevím, možná to dělá ten vítr! Stromky přece nemůžou tančit, chodit a myslet! Nemají přece rozum!" řekla mu a pohladila jej po tváři. "Ale ty stromky, mami! Zdá se mi, že se na mě dívají a něco mi říkají!" "A co, miláčku?" "Že se nemusím ničeho bát!" pousmál se. "Čeho bych se měl bát, mami?" "Temných přízraků v ještě temnějším lese! Malých chodících příšer, které nikdo nikdy neviděl. Kdo je spatří, odejde do říše snů a ztratí se navždy! Neboj se, miláčku, maminka tě ochrání!" "A mohl bych si některý z nich vzít domů, mami?" "Jestli budeš hodný?" zapochybovala. "Já budu hodný, maminko," řekl ji její syn. "Ale stejně, že jsou krásné?" "Máš pravdu! Jsou jako živé!" povzdechla si a pohladila jej po vlasech. Dívali se na moře zeleně, převalující se sem a tam v rytmu rozdováděného větru. "Mami?" "Ano, miláčku?" zeptala se jej jeho matka zamyšleně. "Odkud se vzaly?" "To já nevím, broučku! Prostě tu jsou a žijí mezi námi. Pojď, půjdeme domů. Musíme uvařit oběd. Tatínek se za chvíli vrátí z práce a bude mít hlad! Neboj se, budou tu pořád," řekla mu. "Nikam ti neutečou!" /Konec/


celkové hodnocení autora: 98.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.8		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 22		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 25		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

chris ONNE	13.07.2010, 14:29:33

Zdravím, šímo! Tak jsem si prokácel cestičku tvými Stromy a nyní stojím na opačné straně lesa. Byla to dlouhá a strastiplná cesta, plná různých nástrah, ale jsem u cíle! Nebudu zbytečně zdržovat a pustím se do závěrečné dějová pitvy. Nápad Musím se přiznat, tohle byl nejsilnější impulz, který mě postrkoval příběhem kupředu. Prvotní načrtnutá vize mě hodně zaujala a v průběhu celého cyklu se má zvědavost zvětšovala a zvětšovala, jak to vlastně všechno dopadne. Přijde mi to opravdu originální, já si cyklus s ničím nespojoval a to u mě hraje velkou roli! Atmosféra - městečko: vykresluješ ho jako místo, kde dávají lišky dobrou noc. Navíc, je to horské městečko (spíše vesnice, pokud to má necelé dva tisíce obyvatel), ve kterém je vražda ojedinělý čin x reakce obyvatel jsou nevěrohodné, umělé - napínavé okamžiky: několik opravdu dobrých tu je, vypisovat je už nebudu (jsou uvedené v jednotlivých komentářích), přesto by si ještě zasloužili dopilovat, popř. ještě několik vytvořit. Zaškatulkovat tento cyklus jako horor je ale nesmysl. Postavy - přehlednost: je to trochu paradox, ale vedlejší postavy (popřípadě ty, které mají v průběhu celého příběhu jen pár štěků) se zdají být plastičtější, než hlavní, které lehce splývají do jediné. - dialogy: někdy jsou docela slušné, ale v mnoha případech jsou trochu těžkopádné, zbytečné, nelogické a nevěrohodné. Styl Styl psaní máš docela slušný. Co se týče chyb a překlepů (tady teď říkám svůj laický názor), tak vzhledem k rozsahu díla, je to docela slušné a nijak alarmující. Plynulost a posloupnost děje Tady to asi nejvíce skřípalo! Nemohu si pomoci, ale v mnoha místech se ti děj více či méně vymkl z rukou. Myslím teď chování postav, časová posloupnost, přesouvání se dějem dopředu, prozrazování různých detailů, které by postavy neměly znát, ale také vysvětlení některých nesrovnalostí (proč kočce chyběla krev, ale nebyla rozložena). Tohle všechno prostě tvůj cyklus úspěšně sráží do vod průměrnosti a možná ještě o chlup hloub. Toto je základ povídky a tobě se to nepovedlo. Verdikt Nemohu se zbavit mírného zklamání, který až tak moc nesouvisí s trochu slabším koncem, ale s celkovým nezvládnutím příběhu jako takového. Opravdu by mě zajímalo, jestli se někdy odhodláš a pustíš se do jeho oprav. Já si myslím, že to za to stojí, ale na mě nezáleží… ;-) Celkově hodnotím cyklus Stromy známkou tři. Přeji hezký den, ať múzy slouží a šotci si nahlásí volno! Chris P.S. Přes to všechno, co jsem napsal (po zpětném přečtení uznávám, je to docela ostrý komentář, ale prostě takhle já ten příběh vidím), tak rozhodně nelituji, že jsem se pustil do Stromů. Ba naopak! Jsem totiž zvědavý, jak jsi se vypořádal s dalším, rozsáhlejším dílem. Jinými slovy, jen tak snadno se mě, pane šímo, nezbavíte! ;-) Děsivá představa, že? ;-) P.S.S. aha, tak to jsi měl napsat dříve, že je tento cyklus tak starý! ;-)... no a to pak docela všechno mění, tudíž to, co jsem všechno napsat ber hodně moc s rezervou! ;-)


ze dne 13.07.2010, 17:54:16
Šíma: :-DDD Brát patologa Chrise s rezervou? Vyloučeno!!! ;-))) Naopak děkuji za pěknou kritiku. Snad se někdy dám do oprav, zatím to beru tak, že čekám na reakci čtenářů, abych věděl, kde to skřípe, ono je ta "autorská slepota" (něco jako "vlčí mlhla", nebo "růžové brýle") pěkný prevít!!! Ještě jedou díky za výdrž a kritická slova (za ta pochvalná a že jich bylo jako šafránu, děkuju taktéž)! ;-)))

chris ONNE	13.07.2010, 14:27:38

Zdravím šímo! 1) …Edmond přijel ihned na to, co obdržel tuto smutnou zprávu… - trochu mi tam vadí “na to“ 2) …Třeba bral drogy?... – desetiletý kluk v horském městečku? Kdo ví, že? Jak se zdá, 3) …Ježíšek nás pořádně obdaroval… - Ježíšek v USA? Šímo… 4) …dalšími obětmi… - oběťmi 5) …"A co ostatní? Kam půjdou oni?" zeptala se. (Adamova manželka)… "Na ty kašlu!" (na ostatní) zavrčela a rozbrečela se… - tak tomu se říká obrat o 180°. Nejhorší je, že z jejich dialogu nevyplívá, proč změnila názor. 6) …Všechna tato podivná úmrtí, která se v městečku udála, byla i přes svou morbidnost brána za jakousi samozřejmost. Lidé byli ve stejné situaci, jako když dáte žábu do hrnce se studenou vodu a tu pak pomalu zahříváte. Žába neuteče a je uvařena zaživa, protože si neuvědomuje, že se voda v hrnci ohřívá… - svým způsobem vysvětluješ, proč lidé jednají tak, jak jednají (nebo spíše nejednají). Pokud se ale nad tím pozastavíš, tak lidé nejsou žáby. Ta žába si neuvědomuje, že jejich sousedé, přátelé či příbuzní jsou zabíjeni něčím, co tu doposud nikdy nebylo. Tady je ten kámen úrazu… Verdikt Víceméně bych opisoval to, co napsal Taux, tak protentokrát dovolím se odvolat na jeho komentář. Horší dvojka. Chris


ze dne 13.07.2010, 17:49:55
Šíma: Ježíšek a v USA? ;-))) Kruciš, tak to mi pěkně ujelo (mimo jíné)! ;-))) Díky za kritiku, mistře! Ano, i šíma má své dny!

Tuax	16.01.2009, 13:12:38

Omlouvám se, trochu jsem se rozepsal. Ale dílo ve mně zanechalo spoustu dojmů, tak jsem je ze sebe vypsal. Dílo - Stromy Autor - Šíma Jednou větou. O obyvatelích zapadlého městečka Snow Creek, vystavených střetu s cizozemským organismem. Ve zkratce. Příběh o městečku v horách, kde na sklonku podzimu dojde k záhadnému úmrtí. Následně při marném pátrání, se začne smrt plížit kolem. Nejprve jde po divoké zvěři, časem se pustí i do lidí. Město zapadne sněhem a vypadá to, že je an čas klid. Přesto panují obavy a dohady, že za vše mohou stromy. Klid vydrží do jara, které přinese další mrtvé a taky příjezd lidí a armády od vlády. Zakončené evakuací obalasti a uzavřením zóny jako dočasně neobyvatelné. Podrobněji: Příběh se odehrává v menším městečku Snow Creek. Je trochu škoda, že název se dovídáme až na konci a není využíván během celého dění, protože by to zvedlo na autentičnosti, než neustále psaní o anonymním městečku kdesi nikde. Za nejasných událostí se do hor dostane mimozemský organiszmus, který se rychle adaptuje na zdejší prostředí. A jako formu života a své podoby si zvolí stromky, keře. Ačkoliv v celém příběhu je neustále řeč o stromech, vše nasvědčuje tomu, že nikdo z nich na sebe nevzal podobu velkého stromu, spíše jsou to všechno zakrslé miniatury stromů. Které v příběhu, ani nejsou moc vidět, což je trochu škoda už z jejich existence jde strach, ale kdyby byly aspoň jednou skutečně vidět, jak loví, jak se pohybují apodobně, přidalo by to na hrůze. Takto je to celou dobu jen plácání o možnosti, kterou autor čtenáři až do konce prostě nepotvrdí, místo toho nabízí alternativu, kdy se stromky vlní, tančí a vypadají spíše komicky, než že by budily obavy a hrůzu.V tomto směru vyprávění selhává na plné čáře. Krom několika málo situací není příběh hrozivý, nevyvolává emoce napětí, strachu. Nic nenutí čtenáře bát se o hrdiny, protože vše je podáváno tak že čtenář ví, tomu se nic nestane a nebo,m ten je prostě už mrtvý, jen jde o to jak umře. Chybí zde větší moment překvapení. Za všechny třeba případ doktora Hectora, který se ráno probudí s pocitem, že dnes umře a pak už dělá jen vše pro to, aby umřel. O něj se čtenář ani nemůže bát, prostě jen čeká až umře. Trochu škoda. Příběh je plný nesrovnalostí a logických chyb a to v neuvěřitelném množství. Občas mi připadalo, že je to jako když pejsek s kočičkou pekli dort. Nemá to místy hlavu a patu. Jediné co příběh drží pohromadě a co je jeho opravdu silnou stránkou, je to, že neodbíhá od hlavní dějové linie. Prakticky vše co se v příběhu stane, má nějaký účel pro hlavní zápletku. Nejsme svědky nějakých odboček, které by příběh spestřili. Nutno podotknout, že zde je to ke kladům díla, protože díky tomu se drží určitá přehlednost a plynulost děje. Jednou z největších chyb je ale špatná orientace v čase a to v průběhu celého příběhu. Čas se neúprosně hrne vpřed, zpočátku po hodinách, pak po dnech, týdnech a ve finále rovnou po měsících. Což není špatné, jenže postavy jednají jako by jim onen čas neuběhl. Jako by se ony pohybovaly v úplně jiném časovém pásmu, nebo nevím. V jednu chvíli uběhne měsíc a půl od poslední události a jedna z hlavních má poznámku, že před čtrnácti dny byl někde. Jenže to nebylo před čtrnácti dny, nýbrž měsícem a půl. Na začátku zimy si zase jedna z hlavních postav utrousí, že brzo skončí zima. Přitom ještě ani nenastala. Ono s tou zimou a jejím časovým rozmezím je to celé, nějaké na štíru. Městečko se nachází někde na severu USA na hranicích s Kanadou a ještě v horách. Tudíž lze celkem očekávat dlouhé a tvrdé zimy. Jenže Zima v podání autora v tomto městečku má trvání sotva od poloviny prosince po začátek března. Což je dost velký úlet. Jako ono by to tak být mohlo, proč by ne. Jenže pak by se v příběhu nesměly vyskytovat pasáže, kdy jsou púopisovány obrovské přívaly sněhu a mrazu, jako už ani starousedlíci nepamatují. Taková zima nezmizí ze dne na den a má dlouhé trvání, nejspíše i brzký počátek. Ono to souvisí s tím, že autor se snažil rozprostřít příběh do jednotlivých ročních období, ale už nezvládl přirozené posuny v ději, tak aby to zapadalo do přirozených posunů v klimatu přírody. Podívámeli se ještě jednou na ony tzv. zrůdné stromky, které v konečném důsledku vypadají mile, dojdeme k tomu, že jsou prostě divní. Umí codit, umí tančit, umí vnuknout myšlenku druhým, umí jednat plánovaně a takticky, nikdy nedělají chyby, jsou nevystopovatelní. Podle postav v příběhu žerou lidi a zvířata atd. Jenže to nám podsouvá neustále autor. Za celou dobu knihy, nebyl sežrán vůbec nikdo. Nebylo o tom napsáno ani slovo. Autor nám v tomto směru podsouvá mnoho dalších smyšlenek, ale v knize o nich není důkaz. Stromy prý rozleptávají své oběti, aby je mohly strávit. Jenže v celém příběhu, nechávali své oběti utéct aumřít i na odlehlých místech. Nechali je tam, nepřišli si spořádat co natropili.Podle autora prý pijí krev, ale taky v knize nebyl důkaz, jen dojmy postav že něco nemá krev, bez nějakého logického odůvodnění. Není zde ani jedna scéna, kdy by čtenář byl svědkem, jak strom, keř či cokoliv vysává z něčeho krev. Autor jako by se bál, napsat doopravdy horor, místo toho psal jen o obavách, které vyznívají do ztracena, protože nejsou podloženy. Dalším jevem spojeným se stromky je jejich látka, kterou napadají živé tvory a zapřičiňují jejich okamžitý rozklad a hnilobu v pár hodinách.Nikdo si stím pořádně neví rady a nikdo to ani pořádně neřeší, takže to bylo v příběhu zase jen jako kulisa, nemá to nijak určitý účel. Jako že by stromky přišli to co zbyde z napadených sníst. Psychologie postav patří taky k ne zrovna silným stránkám knihy. Některé vykazují lepší prvky, ale celkově se jedná o šedý průměr. Postavy jednají a mluví poměrně hodně nevěrohodně. Chybí jim přirozenost a hlavně to, aby jednaly přiměřeně k svému, věku, vzdělání, národnosti a povaze. Oni jsou do značné míry všichni dost podobní, není mezi nimi moc odlišností, je jedno jestli se jedná oděti, nebo dospělé, muže nebo ženy.To je trochu škoda, prostoru na vykreslení jednotlivých charakterů bylo více než dost. Ve fázi, kdy vše spěje k finále, se příběh náhle rozmělňuje. Chybí mu ostré tvary, najednou už zde chybí větší hloubka a úplný konec je tzv.průletový přehled informací. Takže zklamání. Žádná akce, žádní obludní stromkové, žádný boj. Autor asi chtěl udělat auru tajemna a záhad, jenže ono to nepůsobí ani tak. Ten konec je prostě do ztracena, jakoby vypuštěný, jako by se autopr bál popsat přímý střet a konflikt. A na konci knihy si to prostě rozmyslel aze všeho vycouval, ke škodě knihy a smůle čtenářů. Ono to do určité míry graduje, vyvolává očekávání a pak to sběhne ke klasickému filmovému happy endu, vláda se o vše postará, nic se nestalo, je klid. Takže ono to spíše zavání sci-fi thrilerem, nežli sci-fi hororem. A ani v jednom to není víc, než průměr, právě kvůli mnoha nedostatkům, které jsem popisoval už přímo pod jednotlivými zveřejněnými částmi tohoto příběhu na Saspi. Přesto příběh je do zančné míry originální, je poutavě napsaný, je to čtivé, čtenáře si to udrží a forma je taková, že v čtenáři vyvolává otázky. Na většinu z nich, ale nedostane odpověď a naty na které odpověd sám zná, ji dostane a hned několikrát. Reálie Tohle lze dost těžko posoudit. Městečko působí docela věrohodně. Jenže prostředí, příroda a aktéři příběhu jsou jako z různých světů, nezapadá to do sebe jako soukolí. Příběh na mě proto působí docela dost neuvěřitelně a to v mnoha ohledech. Autor se nechal unášet na vlnách fantazie, chyběl mu hromosvod, který by ho svezl trochu k zemi a postavil příbě na pevnou půdu. Což je škoda. Postavy: Šerif Edmond - druhá nejsilnější, nejlépe zvládnutá postava v příběhu. Má svůj charakter, který ale nejde moc do hloubky a časem splývá s ostatními. Přesto jsou an něm viditelné určité prvky osobitosti, což většině ostatnch postav chybí. pobočník šerifa Adam - nejsilnější postava příběhu, na kterou se do jisté míry čtenář i naváže emočně. Což s ohledem na výpadek u ostatních postav je silné plus. Ale taky nedostal příliš možnosti vyniknout a postupně upadá do stejnokroje s ostatními. Ronald (syn Adama) - desetiletý klučina, který jedná a mluví jako dospělý človek, má i zájmy dospělých, vymyká se desetiletému dítěti. Někdy až příliš. Manželka Adama - vypadá poměrně mateřsky a jako velký rodiný typ, jenže ke konci ji je dána přílišná dávka cynismu a nevěřícnosti, která se náhle obrátí v emoční záplavu. Takže v celkovém pohledu je jako postava nevyrovnaná. starosta Gabriel - v příběhu se mihne na několika místech a vždy je tak trochu oživením, protože jako jeden z mála má svůj charakter. Působí trochu jako negativní postava a už to je plus, že dokáže ve čtenáři vzbuzovat antipatie, či sympatie. Thomas - dětský kamarád Ronalda, nikdy nemá moc prostoru, znme ho jen z hovoru s Ronaldem. Nedostal prostor k tomu, aby si na ěnho čtenář udělal vazby a jeho konečná smrt, tak je přijata se samozřejmostí, bez nějakého děsu, či pocitu ztráty. Hector - mihne se jen párkrát, ale velkou roli má ve svůj srtící den, dky si vyloženě jde pro smrt, působí to zvláštně. Člověk očekávající smrt, dělá vše proto, aby se k němu dostala. Donald a jeho žena - tady to vypadalo na zajímavé charaktery, které, taky nedostali moc prostoru a jejich osud byl bohužel také spíše kulisovitý. Oni a osud jejich motelu je jedinou odbočkou z hlavní linie příběhu. Je to jediný děj, který se odehrával sopučasně s během hlavní zápletky a jejich stopa v něm není zase tak malá, na to kolik prostoru měli. Denis a Bruno - další šerifovi pohůnci. Inu ti se moc nevybarvili, hlavně Brunno o tom moc nevíme. U denise víme, že neunesl události, začal se opíjet a sexuálně se ukájet na servírkách tamního baru. Ale i tak moc toho neukázali. Bernard a rebeka - měli taky svou chvíli slávy a prošli. Taky patří k tomu lepšímu co se v knize dá najít, přestože jejich působnost je brzy ukončena jejich smrtí. Možná proto je hodnotím i lépe, neměli možnost zapadnout do šedi ostatních postav. Stromeček (Ronaldův) - tohle je skoro jako hodně černý vtip autora. Hraje si s fantazií čtenáře. Přitom na tomto vztahu stromku a desetiletého chlapce se dalo vystavět mnoho. Dtromek k němu mohl získat vazbu, mohl být tím kdo by zsatavil ostatní v oné díře, kdy šli po Ronaldovi. Mohla tam být nastíněna komunikace mezi nimi, sbližování, strach Ronalda, tohle v sobě mělo velký potenciál a autor to pak zahodil jednoduchým zmizením stromku, bez jakéhokoliv faktu, nebo důvodu, či vysvětlení. Velká škoda. A další, kteří už měli role menší a menší... Plusy - na naše poměry dost netradiční příběh s celkem originální myšlenkou, škoda jen, že není dotaženo do konce. - přátelský vztah mezi Adamem a Edmondem. To je asi úplně největší klad celé knihy, jejich přátelství, jejich cesty, jejich komunikace, radosti i strachy. Tohle dává příběhu větší rozměr, tohle to zvedá z šedi aspoň do toho průměru. To je to co si z tohoto příběhu budu pamatovat i nadále. Mínusy - za všehcny uvedu jen autorovu ustrašenost a neustále couvání a prchání předtím, aby něco doopravdy pospal, aby čtenáře vyděsil, potěšil, aby mu dal najevo proč a co se stalo, místo toho se utápí v neustálých poznámkách o holywoodu, aktech X, mimozemšťanech, nevěnuje se příběhu, pořád odbíhá pryč, kdykoliv hrozí, že by musel něco prozradit. Ono by vůbec nebylo na škodu, kdyby byly vidět i činy stromků, kdyby příběh byl jasnější a tím pádem strašidelnější. Celkově Můj dojemm ze čtení není špatný jsem se u toho pobavil, chyby jsem nehledal. Kdybych je hledal, našel bych nějaké určitě. To co jsem popsal, jsou jen vedlější dojmy z normálního čtení. Bohužel toho na mě ten příběh vyvalil tolik, že se tomu sám divím. Příběh příliš nevybočuje a je spíš takovým průměrem na poli podobných žánrů. Velké množství chyb ho sráží docela dost dolů, bohužel. S ohledem na to že jsem do šímy už četl věci, které bylo mnohonásobně lepší a že rozdíl mezi nimi a tímto je skoro propastný, tak nakonec když vezmu vše co jsem napsal je i ta trojka, kterou tomu celkově udělím ještě dobrá. Bude to chtí hodně práce, aby se tento příběh vybarvil do toho nač má potenciál. S přáním veselé mysli lišák Tuax


ze dne 16.01.2009, 13:34:55
Šíma: Tak tomuhle se říká "nářez"... Dík a není se za co omlouvat! Hezky jsem si Tvůj závěrečný verdikt přečetl a chvíli nevěděl, co napsat... Ale jak jsem již uvedl kritice se nevyhýbám a je docela možné, že ne vždy se mi dílko povede tak, jak jsem myslel a představoval. Dílko to určitě není "dokonalé", jenže když jej nedám přečíst čtenářům, pak nemůžu vědět, jak moc se mi to povedlo, nebo nepovedlo! Takže budu mít o čem přemýšlet... Dík za přečtení a komenty (u všech částí i tento poslední)... ;-)

Tuax	16.01.2009, 4:22:09

Teda odložení vyhledání a vykopání těl Donalda a jeho ženy, je taky takové... by třeba nepoužili těžkou techniku, vzali by lopaty a šli do toho rukama. Nevím, pro mnohé z nich to bylí známí, přátele na to, aby jen přihhlíželi na stržený svah. Navíc je podivné, žeto neprověřili už v noci. A zase tu mají jistotu, kterou mít nemohou, nikdo tam nebyl a nidko neví jak rychle ten svah sjel a oni si jsou naprosto jsitá, že je vše mertvé, že to šlo rychle. zase vybrali myšlenky z hlavy autora a nezkusili myslet jako nevědomé postavy příběhu. Teda ne, že bys ty dohady nerozehrál potom s dalšími Brunem, Denisem atd. Jenže to je poprvotním zhodnocení hlavními postavami už házením hrachu a stěnu. Drsné je že o tom sesuvu mluví jako o spojení se světem. přitom v kapitolách dříve je, že už tama nikdo nejezdí a že se jezdí druhou cestou kde nechal cosi postavit starosta a kde je vlastně i ta benzinka atd. Ano je zde zmínka, že druhá cesta je každou zimu pod sněhem, ale ono už je, nebo blíží se jaro a určitě nejen z městečka ale i z druhé strany začaly dávno práce na zpíšstupnění onoho průsmyku.Zvláštní. Scéna s projetím vojenského zátarasu je pěkná, napínavá, ale taky není moc pevná v kramflecích, chtělo by to dodat ji více na vážnosti ;) Prošlo jim to příliš hladce. A odstavec, že Ronald spal? Hm které dítě by v takovém dobrodružném čase spalo? Navíc, když je vojáci přiměli vystoupit a nastoupit. I když je možné, že časově je to už azse daleko, pak je to v pořádku, jen tu chybí ona spojitost. A zase úlet. Během finálních událostí naženou vojáci všechny obyvatele městečka do školy a pak později je tam údaj, že obyvatel bylo minimálně 1500! Teda to ta škola musela být docela prostorná, že tam mohli ubytovat na rychlo takový počet lidí. Jinak konec vypadá docela zajímavě, je otevřený, nejasný, jenže to už je taky skoro každý v této době, trochu moda, či co :) Ale jo enbylo to zase tak zlé. Tolik k této části. Souhrný komentář přidám později, chvíli mi zabere.


ze dne 16.01.2009, 11:23:34
Šíma: Díky, Tuaxi! Jsem zvědavý na závěrečné hodnocení! ;-) P.S. Když budeš mít chvilku, ještě mrkni na "bonus"! Hezký den!

kulkul	02.06.2008, 13:50:37

Román se četl dobře, je srozumitelný, udržuje napětí, postupně zavádí a rozehrává "klasické" schéma. Postavy jsou vykreslené dobře, byť nemají příliš rozvinuté charaktery a chovají se stereotypně, opakují se role "muž-žena-dítě" v různých obměnách. Ve třídě "dospělý" potom už není moc rozdíl mezi Adamem, šerifem, starostou... Co mi chybí je hlubší kritika společnosti, jak odpovídá žánru sci-fi. Více naléhavosti a kritiky chování lidstva, proč přichází takový trest. Tahle rovina zapůsobila, když vznikal jakýsi vztah mezi chlapcem a stromkem - jako kdyby si cizí vetřelec přecejenom "vybral" čistého chlapce za kamaráda. Vražedný stromek toužící po přátelství s pozemským chlapcem, to byla nadějná cesta a velmi působivý moment, ale dál je tato psychologicky reflektivní rovina zanedbaná. Otázka PROČ přichází katastrofa zřetelně nepadla a nové poučení, varování apod jak odpovídá sci-fi žánru, nepřichází, byť někde o tom postavy nevenek mluví. To mi v románu trochu chybí. Kdo přišel číst sci-fi, musel se nakonec "spokojit" s hororem. Dále přístup zástupců "městečka" je místy naivní a utopický, s dalšími případy úmrtí už byla příčina nasnadě, takže postup odpovědných by byl jiný, razantní, jakkoliv je nebezpečí nové a nepochopitelné. Reprezentace městečka místo toho stále váhá, diskutuje, neví si rady - přičemž zároveň jako kdyby si to nebezpečí "užívali", bavilo je a chtějí je utajit před "federály". Zde se dospělí chovají nezrale jako jejich potomci, boj dospělých s "NIMI" připomíná paralelně probíhající války dětí na sněhu. Jako kdyby to byla velká hra "na horor", včetně chlastu a opakujících se erot.vtípků. Takhle pasivně by na závažné ohrožení nereagovali asi ani v Čechách... Co se opravdu podařilo, je členění románu, přesné ávkování podílů děje jednotlivým protagonistům, takže děj krásně rozvrstveně plyne, sledujeme ho očima různých hrdinů. Rovněž gradace je šikovně docíleno, všudypřítomný padající sníh (a svah) pomáhá navodit autentické pocity strachu. Vypravěč je věcný, nestranný, se zaujetím co nejpřesvědčivěji převyprávět děj, tudíž zde nejsou hluchá nebo nadbytečná místa. Mluví se neustále přímo "k věci". Ani nejde ztotožnit autora s žádnou postavou, autorova fantazie pokrývá zřejmě všechny, nikomu nenadržuje - to je na saspi ojedinělé. Způsob, jakým autor v každé kapitole pracuje s pozorností čtenáře, uvědomuje ho o klimatické situaci, o pocitech lidí a nakonec o nových případech, způsob, kterým autor pomalu jako po spirále odkrývá nové skutečnosti, stroze a chladně dramatizuje a vyhrocuje děj - je profesionální. Forma podání vynikající, literární.


ze dne 02.06.2008, 15:28:19
Šíma: Jsem překvapený... Takový komentík a věcná kritika, ty jo! ;-) Díky za výdrž u jednoho z mnoha mých příběhů, musím si to přečíst ještě jednou! Máš pravdu v tom, že se moc nehrabu v rozepisování jednotlivých charakterů postav, spíše je načrtnu a nechám na čtenáři, ať si domyslí své... Nechci vodit své čtenáře za ručičku, i když někdy by více detajlů nezaškodilo! P.S. Zatím se v tom nemíním rýpat, protože mi už trochu z toho hrabe, jednou dobou jsem myslel na pokračování: Stromy II., ale vzdal jsem to! Zkus ještě Bonus, původně byl součástí příběhu, ale pak jsem jej dal mimo, netuším, zda-li to bylo dobře, nebo ne! Ještě jednou díky za zastavení a komentář! ;-)

Kondrakar	04.08.2007, 22:50:41

na netu to určo nikde nebylo. buď sem to držel jako knížku nebo sem to viděl jako film. je to zkrátka hodně podobný něčemu s čím sem se kdysi setkal. to už neřeš. jak pravil básník: dnes už nelze říct něco co ještě v minulosti řečeno nebylo


ze dne 04.08.2007, 22:53:45
Šíma: Proklatě, že by někdo přišel na stejný nápad jako já? :-DDD

Kondrakar	04.08.2007, 22:00:49

Odpověď na příspěvek od uživatele: Kondrakar* ze dne 04.08.2007, 21:43:16* Popisů je dost-asi až od 4.-5. dílu. jj, překlepy a chyby ti nevyčítám. Chraň bůh! já je taky dělam. Aha, to mi nedošlo že tam ten stromek slít komínem. je fajn, že je příběh originální. Kmen Andromeda jsem nečetl a ani tu knihu neznám. a myslím, že o ní se zmiňuje šerif starostovi. Twin Peaks-to mi něco říká, možná je to ono, možná ne. nevím, ale tvůj příběh mi je velmi povědomý. nemáš zač děkovat. vytrhs mě dokonale:-)) bylo to fajn čtení, a chvílema mi bylo na dušičce trošku ouzko. sice se má vlčí půlka na tebe zlobí za to cos tam prováděl s vlky, ale má lidská půlka ti nic nevyčítá. přeci jen je to pouze povídka.


ze dne 04.08.2007, 22:46:02
Šíma: Ne, promiň, je to Písmák! :-/


ze dne 04.08.2007, 22:45:32
Šíma: Tuhle "novelu" mám ještě na "Literu.cz" a na svých webových stránkách (Literární jednohubky)... Kdoví, kdes na něj třeba narazil? :-)


ze dne 04.08.2007, 22:43:44
Šíma: Taky mám rád zvířátka! Tady mi alespoň pomohla vytvořit onu atmosféru strachu, za což jsem jim neskonale vděčný! :-)

Kondrakar	04.08.2007, 21:43:16

Huuuhhh. U prvního dílu jsem ti slíbil, že ti k poslednímu dílu tady hodim koment. Tak je tu. Strávi jsem u toho půl dne a nelituju. Tohle bys měl vydat. Nejdřív začnu tou negativní stránkou: máš tam pár překlepů (na tenhle rozsah je to zanedbatelné množství), pár chybějících a přebývajících písmen a pár chyb v i/y. Dál, ze začátku chyběly popisy a to téměř všeho. Příběh je složen hlavně z dialogů a tady by popisy oživily děj. Pak tam máš (2.-4. díl) už si nejsem jistej rozhovor Adama a šerifa a místo jméno šerifa tam máš Adama, což trochu mate. to by bylo ke kritice asi všechno. Teď to pozitivní: ač je to dlouhé jak Lovosice, příběh si stále drží spád, úroveň, nikam neutíká. Je to silný příběh, který donutí čtenáře sedět a číst. Líbilo se mi vykreslení postav + jejich přirozené chování. Děti něco tvrdí rodičům, ale ti jim nevěří protože to považují za výplody dětské fantazie. I reakce mužů na nálezy pozůstatků po NICH. teď něco k zamyšlení: doteď mi vrtá hlavou proč ten malý, tančící stromek hupnul šerifovi do hořícího krbu? btw: je to origoš příběh z tvé hlavy nebo jsi to napsal jako reakci na nějakej film či knížkU? nic ve zlém, ale je mi to děsně povědomé. Šerif, strážce parku, malé zapadnuté městečko v horách, podivná úmrtí nejdřív zvířat a pak i lidí, syn strážce parku na to náhodou narazí, ale nikdo mu nevěří. Každopádně se mi to líbilo. za 1. dávám známku jen k tomuhle dílu, ale ber to jako známku pro celý příběh. jak pravil jeden známý, není důležitá známka, ale koment a správná kkritika, aby se autor poučil a napsal ještě lepší kus. Držím palce


ze dne 04.08.2007, 21:56:00
Šíma: Chci sem na SASPI dát ještě jeden mini díl (celkem další dvě části) s alternativním koncem, snad Tě to taky bude zajímat a potěší! :-)


ze dne 04.08.2007, 21:54:07
Šíma: :-) No, páni! Díky za obšírný komentář a kritiku! Jinak se mi zdá, že je tam popisů dost... ;-) Neboj, ještě se do toho zavrtám, až na to dostanu chuť! Překlepy a chyby, znáš to, každý je dělá. A jak říkáš, na tak dlouhé "dílko"... Každopádně se nebráním kritice! Ani v nejmenším. Adam a šerif? Asi mi něco ulítlo. Ten stromek tam spadl do šerifova domu komínem a skončil v krbu! Neměl tam lézt blbec jeden! :-) Příběh je originální a nic jsem nekopíroval, námět mi dala moje ségra z jedné své (malé) noční můry! Já se toho chytil a rozvedl to. To víš, ty scifárny s vetřelci jsou si podobné jako vejce vejci! Nemáš na mysli náhodou "Twin Peaks", nebo jak se ten seriál jmenoval? A v Aktech X je toho taky fůra! Četls "Kmen Androméda?", tam šlo o nákazu z vesmírů, která se na Zemi dostala spadlou sondou... Ale nic z toho jsem nepoužil! :-) Ještě jednou díky, žes vydržel u celého příběhu! Snad ses bavil a já doufám, že jsem Tě alespoň na chvíli vytáhl z "nudné" reality... :-)

Maura	04.08.2007, 19:40:40

Mně to také dělá potíže vytěsnit švechny hrubky a chyby a špatné odsazení atd. Ale udělej to, protože až to nebude rozsekaný na díly, ale bude to soubvislý příběh, možná odděleá kapitolami, pak by se to dalo vybrušovat. Chtělo by to asi pár kol, čtení z odstupem, studei textu a s někým to konzultovat. rozhodně. mluvím-li za sebe je to pěkné, čtivé a poutavé.

Maura	04.08.2007, 18:59:45

Má to dobrý spád.


ze dne 04.08.2007, 19:32:55
Šíma: Díky za výdrž! Tak nevím, co bys, Mauro, řekla na příběh jako celek? Snažil jsem se, aby byl příběh co nejvíce věrohodný, snad by jej šlo ještě někde vypilovat a pochytat všechny hrubky a překlepy... Bude to stát za to? Mám tu ještě alternativní konec, ale nevím, zda-li by se hodil k publikací, je tam poněkud nelogický návrat hlavních hrdinů na "místo činu". Proč by se někdo vracel do "jámy lvové", když je rád, že unikl? Jsou to jen dva kratší díly, které byly původně v příběhu jako čtvrtý díl "Léto"... Dám ho tu jako bonus a pak se uvidí. Je to snad nejšílenější část celého příběhu! :-)