obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Charakter člověka je jeho osudem."
Hérakleitos
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39393 příspěvků, 5729 autorů a 389829 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Stromy - BONUS - 1. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Stromy
 redaktor Šíma publikováno: 07.08.2007, 0:01  
Jedná se o alternativní konec příběhu o podivných příšerkách, je trochu nelogický, proto jsem jej nezařadil do novely. V původním rukopise je jeho součástí! Navazuje na třetí část - "Jaro"... :-) Posuďte sami, až jej budete číst! Konec této části je až příliš šílená a snad se bude líbit některým čtenářům na SASPI! :-) Nebudu ukazovat prstem! A nějak se mi v této části zase vyrojili vykřičníky! Pardon...
 

/Část čtvrtá - Léto/

"Po Jaru je Léto nejkrásnější části roku, zvláště v horách, kde až do raného Podzimu celý kraj ožívá a mění se v neskutečnou Rajskou zahradu. Kdo by v ní hledal zákeřného a lstivého hada, připraveného na cokoliv, zvláště pak může-li páchat zlo, což mu činí obzvlášť překrásné potěšení!"

/I./

Jak chutná vítězství? A jak porážka? Co cítí oběť, kterou prodchne nejasné tušení, že se stane lovnou zvěří? Strach? Touhu po útěku do bezpečnějších končin, nebo se chce utkat s nepřítelem tváří v tvář? Pocítit sílu jeho drápů a tesáků? Poznat chuť své vlastní krve vytékající z otevřených ran? Co se stane, až tělo opustí poslední kapka krve a srdce přestane bít? Kam se poděje duše a mysl oběti? Vítěz bude hodovat na jejím těle, avšak ducha v něm nenalezne, stejně tak skrytou touhu po životě, kterou má i to nejoddanější zvíře, připravené na všechno, i na svou vlastní smrt!

/II./

Přijížděli stejnou cestou, po které prchali před několika měsíci, aby zachránili svůj holý život. Nyní se s plným vědomím všech rizik vraceli zpět do vosího hnízda, do míst, kde v skrytu přírody číhalo smrtelné nebezpečí. Stromy, malinké organismy podobné zakrslým stromkům šlechtěných pro potěchu oka a duše. Projížděli známými místy a s každým ujetým kilometrem byli blíž svému městu, jehož obyvatele neznali a vlastně k nim ani nic určitého necítili. Té noci si útěkem zachránili život, nyní chtěli snad zázrakem zachránit život jiným, kteří se zde usadili v srdci hor a uprostřed takřka neporušené a panenské přírody.

K večeru po dlouhé cestě minuli místa, kde kdysi stál motel U Kačera. Dnes se na okraji srázu u parkoviště tyčila jiná o nic menší stavba nového odpočívadla s občerstvením, jen název měla jiný. Projeli bez zastavení. Městečko zářilo tisíci světly. Jeho ulice se táhly mezi domy jako bílé houpající se stužky. Kdysi jich bylo o mnohem méně. Očima bloudili po známých stavbách a domech, které odolaly útokům lidských i nelidských vetřelců. Vojáci i příšery si zde vyměnily právo na državu tohoto kraje. Nikdo z nich nezvítězil a nikdo nezůstal jako poražený, jen lidé byli jiní, i když jak se zdálo, podstata jejich života zůstala stejná. Lidé zde chtěli jen pokojně žít a příšerky toužili po potravě. Nic se vlastně nezměnilo.

Zastavili se před svým domem. I on byl opravený a nabídnutý k prodeji za symbolickou cenu. Pohlédli na sebe. Je to ještě pořád ten starý dům, ve kterém prožili tolik dobrých i zlých věcí? Od hor se do kotliny neslo hučení vichru. Naslouchali jeho zpěvu a připadalo jim, že i on se se za tu dobu změnil, a toužil opustit tohle zpropadené místo.

"Klíče od domu jsou na radnici, nebo možná u šerifa!" řekl jim čísi hlas. Osoba,
které patřil, zmizela ve stínu nedaleko stojících kmenů stromů.

Zajít si pro klíče od svého vlastního domu? povzdechla si Jesika.

"Určitě vyměnili všechny zámky," řekl ji. "Zní to směšně, ale musíme tam!"

"Co jim řekneme?" zeptala se ho.

"Komu?" nechápal.

"Lidem na radnici? Prostě jsme sem jen tak zabloudili? Nebo jsme se o tomto místě dozvěděli z novin a televize? Doufali jsme, že se nám tu naskytne nová příležitost? Odpoví nám, že jsme tu vítáni? Že tu potřebují nové lidi na práci?"

"Něco si vymyslíme," řekl ji.

"A co matriční záznamy?"

"Možná je zničili, nebo je jen odvezli na nějaké hlídané místo, pokud se chtěli ujistit, že minulost zůstane zapomenuta a stane se jen noční můrou v myslích několika vyvolených, kteří všechno tohle řídí!" řekl ji. "Zajdeme tam společně, bude to vypadat alespoň věrohodně!"

"A co budeme dělat pak? Najdeme si nějakou práci?" zeptala se ho.

"Určitě!" souhlasil. "Půjdeme, Ronald už musí být unavený..."

"Jak dlouho vydržíme hrát tuhle komedii?"

"Ještě jsme nezačali!" pousmál se. "Půjdeme?"

"Ano, půjdeme," přikývla a nastoupila do vozu. Za půl hodiny vlastnili klíče od svého domova. Všude bylo čisto, lednice měla doplněné zásoby a záloha na vodu a elektřinu byla zaplacena dopředu.

"Není to ironie osudu?" zeptala se ho. "Být znovu ve svém domě, a přece na cizím místě. Poznávám tu každý kout, a přece je tu všechno jiné!"

"I my jsme jiní!" pohladil ji po vlasech a přitáhl ji k sobě. "Ronald je ve svém pokoji?"

"Ne, usnul v obýváku," řekla mu. "Opravdu jsme jiní?"

"Půjdeme spát?" zeptal se ji.

"Myslíš, že se tu budeme cítit dobře?" zamračila se. "Vlastně všechno jen pokračuje ve svých starých vyjetých kolejích. S námi nebo bez nás! Nic neskončilo! Copak jsem se všichni zbláznili, Adame?"

"To nám ukáže čas," řekl ji. "Auto je v garáži, barák je zamknutý a všechny věci máme v hale. Je pozdě a ráno musíme brzo vstávat!"

"Budeš na mě dneska hodný? Už mám všeho plné zuby!" zabručela.

"Chceš trochu lásky?" zeptal se ji a přejel rukama po jejím těle.

"Jo, trochu lásky v tomhle šíleném světě, nic víc!" řekla mu a nechala se odvést do ložnice.

/III./

Našli jste něco?" zeptal se starosta svého podřízeného. Šerif jen zavrtěl hlavou. Oba věděli, že všechny stopy, které zůstaly po nájezdu armády, zakryla hradba času. Nedalo se nic dělat.

"Dneska přijeli další osadníci!" zamyslel se starosta. "Něco se mi na nich nelíbilo. Už léta pracuju pro vládu a poznal jsem mnoho lidí a jejich osudy. Myslím si, že to tu znají, museli kdysi v tomhle městě žít!"

"Byli v seznamu pohřešovaných?" zeptal se jej šerif.

"Ne, ale i tak mi pořád něco říká, že to tu znají jako svoje boty! Je to jen pocit, nic víc, ale já věřím v šestý smysl! Grahame, možná bys je měl trochu oklepnout! Jen tak pro pořádek!"

"Ty jsi starosta, já jen tvůj šerif. Mám přece pečovat o blaho města, nebo ne? Mám to v popisu práce!"

"A udržovat v něm pořádek!" řekl mu starosta. "Na to nezapomeň! Vidíš ten stromek?"

"A co má být?" nechápal šerif. "Je to jen obyčejný zakrslík..."

"Tančí, nevidíš to?"

"Ne, určitě jsi toho dneska moc vypil! Já na něm nevidím nic zajímavého!" pokrčil šerif rameny. "Vážně!"

"Máme tu první mrtvolu!" vyrušil je Higgins, velitel místních jednotek armády, která dohlížela spolu s místní policií na bezpečnost obyvatel městečka. "Na co se to díváte?"

"Na stromek," řekl mu starosta. "Co se stalo?"

"Byl to jeden z našich, spadl na něj strom!" pokrčil voják rameny. "Blbec, jeden! Hrál si na dřevorubce a skočil rovnou pod něj, když padal!"

"Možná chtěl spáchat sebevraždu!" řekl mu šerif. "Třeba viděl něco, co se mu ani v nejmenším nezamlouvalo."

"A co jako?" nechápal Higgins smysl jeho slov. "Co měl vidět?"

"Něco, co celý čas hledáme!" řekl mu starosta suše. "JE!"

"Koho?" snažil se Higgins chytit jejich myšlenku. Dneska se cítil jako hotový blbec. Byl nevyspaný a unavený! "Promiňte, ale nejsem ve své kůži!"

"Dneska nejste opravdu ve formě, Higginsi!" zasmál se starosta. "Nebo jste vždycky tak natvrdlej?"

"Hledáme malé zelené pidimužíky, kteří sem přiletěli z Marsu, aby tuhle díru osídlili a prohlásili za svou državu?" řekl mu šerif. "Co myslíte? Jakou cenu máme pro ty nahoře?"

"Proč jsme sem vůbec přišli? Tahle oblast mohla zůstat uzavřená! Potřebovali jste pokusná morčata? Máte strach před rozšířením této tajemné existence do dalších oblastí státu? Co když jde jen o nějaký tajný vládní nebo armádní program? Co nám k tomu řeknete, Higginsi?" zeptal se ho starosta. "Nebo jste jako vždycky z obliga?"

"Zdržím se komentáře," pokrčil voják rameny. "Nikdo tu nesmí zemřít tou podivnou smrtí, jinak za nic neručím. Mějte se pánové!"

"A co jste nám vůbec chtěl?" zamračil se šerif. "Jen to, že jeden z vašich mužů přišel o život? Byli to ONI? Prostě ho nahnali pod ten padající strom? Co se tam vlastně stalo?"

"Zítra vám přinesu kopii své zprávy!" mávl Higgins rukou. "Vy dva jste kamarádi k pohledání! Oba pracujete pro vládu a zaštiťujete se vašimi funkcemi, které jste dostali. Pro koho vlastně děláte? Pro národní bezpečnostní agenturu? Nebo pro federální vyšetřovací orgány? Co je tohle za hru?"

"Pro koho pracujete vy, Higginsi? Co když je Pentagon jen zástěrkou?" zakřenil se starosta. "Myslím, že bychom se neměli míchat do svých kompetencí, ale stát jen o jedno, aby se incident v Snow Creeku už nikdy neopakoval!"

"Jaké máte prostředky? Myslím jako armáda?" zeptal se jej šerif.

"Pokud dojde k nejhoršímu, smeteme a vypálíme tohle místo z mapy!" řekl mu Higgins chladně. "Nezbude tu kámen na kameni!"

"Čím?" zamrazilo starostu v zádech. "Atomovkou?"

"Ne, jen plazmovou pumou. Vytvoří prostředí o velmi vysoké teplotě, následkem náhlého ohřátí vzduchu se uvnitř epicentra vytvoří vakuum do kterého se bude tlačit další vzduch z okolí, který se bude také zahřívat. Ohnivá stěna se začne rozpínat do okolí a smete z povrchu všechny stavby a zapálí i to, co normálně ohni odolá!
Nechtěl bych tu zůstat, jestli ji použijeme!"

"Fajn, takže naše nejhorší noční můra je již načrtnutá," plácl se šerif do stehen.

"Všichni tu chcípneme! Buď nás zabijí ONI, nebo armáda. Moc hezký..."

/IV./

Edmond zestárnul nejméně o padesát let. Neholil se a nestřihal si vlasy. Vypadal spíše jako nějaký zdivočelý poustevník, než strážce pořádku, pro kterého nikdo neměl práci. Od okamžiku kdy doprovodil své přátele za hranice sesuvu na volnou cestu vedoucí ke státní silnici, která je zavedla dál mimo oblast hor, se skrýval před zraky všech lidí, kteří žili v kotlině, či přišli do městečka jako noví osadníci.

Viděl přilétat vrtulníky s po zuby ozbrojenými muži oblečenými v protichemických kombinézách. Vojáky s obrněnými transportéry a tanky, jakoby tento kraj někomu vyhlásil válku. Viděl, jak vojáci shromažďovali všechno obyvatelstvo a zapisovali každou duši do seznamu, a ten pak porovnali se seznamem obyvatel, kteří zde měli trvalé bydliště.

Sledoval někdy rozpačité muže ve zbrani, kteří po čas neúnavného pátrání nenašli jediného viditelného protivníka. Nepřítel byl skryt v ústraní a čekal na další vývoj událostí. Armáda se dostala do stejné situace, ve které byli obyvatelé městečka po čas zimního období. Nevěděli kdo proti nim stojí, v jaké síle a převaze. Zdálo se, že tento nepřítel nemá konkurence. Čas běžel. Umřelo několik dalších lidí. Věděl to. Nikdo nedokázal zastavit tento příval odporného a nechutného hnusu, který zůstal z kdysi žijících a pulzujících lidských bytostí. Bylo to jako zlý sen, parodie na noční můry. Představení pro otrlé diváky, které nic nevyvede z míry.

Pak všichni odešli. Městečko bylo obehnáno vysokým plotem z ostnatého drátu a všude byla rozstrkána různá čidla a detektory pohybu. Celý tento elektronický chaos řídilo zařízení s parabolickou anténou umístěné na střeše místní školy. Dva měsíce se nic nedělo. Léto bylo v plném proudu. Každá bylina i každičký strom se těšili z okvětí či bujného zeleného hávu a rostoucími plody. Čas od času se objevilo i nějaké divoké zvíře. Zdálo se, že se sem pomalu vrací normální život.

Trať nad městečkem byla opuštěná. Vlaky tudy nejezdily už dobré tři měsíce. Vlastně zde nikdy neměly zastávku. Prostě jen projížděly a mizely či se vynořovaly z ústí tunelu, podle toho, kam měly namířeno. Městečko bylo opuštěné a pomalu chátralo lidskou nečinností. Voda, slunce a vítr si vybírali svou daň. Ke konci letního období se vše začalo pozvolna měnit. Přijeli první lidé. Byli to znovu vojáci.

Tentokrát sbalili své nádobíčko, ploty i zátarasy a postarali se i o sesuv na místě, kde kdysi stál motel U Kačera. Vše se zdálo být tak dávno. Jako by se to stalo před sto lety. Celou dobu svého nuceného exilu bydlel osamocený strážce pořádku v jedné chatě nad městečkem, odkud měl výhled na celou kotlinu i se všemi příjezdovými cestami. Vojáci neměli nikdy dost času na to, aby prohledali každičkou boudu či polorozpadlé stavení. Spokojili se s městečkem a přilehlými chatami. Pověstná preciznost se zde proměnila v jen poměrně dobře odvedenou práci. To však Edmondovi vyhovovalo, takže mohl nerušeně žít, rozjímat a hlavně sledovat dění v kotlině.

Po nezbytných kosmetických úpravách se do městečka vrátili i lidé. Nebyli to však původní obyvatelé Snow Creeku. Sledoval je skrze objektiv svého silného dalekohledu, ale žádná tvář mu nebyla povědomá. Čas od času sešel dolů, aby se vmísil mezi ně. Brali jej za svého a netušili, že je jedním z mála lidí, kteří znají celou pravdu o zdejším incidentu. Věděl, že ONI znovu udeří. Letní příměří bylo pouze dočasné, a klid zbraní jen zástěrkou k dalším útokům, lstím a úskokům, které chystali na své oběti. Měsíc po tom, co se do městečka vrátil život, zažil obrovský šok. Mezi obyvateli poznal Adama a jeho ženu. Nemohl uvěřit svým očím.

Vrátili se. Proč? Copak nevědí, že to nikdy neskončí. Hleděl jim do očí, ale oni jej nepoznali. Stáli proti sobě jako cizí lidé, i když se znali takřka celý svůj život. Edmond byl vyveden z míry. Ten den se vrátil do svého brlohu nad městečkem, aby si sbalil nejnutnější věci a vydal se jako nově příchozí přihlásit k trvalému pobytu. Jeho dům byl stále opuštěný, jako by na něj čekal. Takřka nic v něm nechybělo. Dostal k němu nový klíč a doklady opravňující jej k jeho vlastnictví. A ještě něco, daňovou úlevu na pět let.

Pousmál se. Jak je všechno absurdní! Dali mu povolení bydlet ve svém vlastním domě a po nějaký čas osvobození od placení daně z nemovitosti a pozemku, jako odměnu za to, že se usídlil v tomhle zapadlém městečku uprostřed hor, kde donedávna dávaly lišky dobrou noc a mimo vítr se neslo spící krajinou jen vytí osamělých vlků. Skutečnost však byla víc jak děsivá. Všechno se bude opakovat. Jako nějaká hloupá noční můra! S jediným rozdílem, už nebyl šerifem, ne oficiálně! Zbraně v domě nenašel. Měl však své vlastní, lovecké, a spolu s nimi i povolení je nosit. Ale co mu budou platné proti NIM?

Cítil se jako malé bezmocné dítě, které neví nic o tomto světě, o všech nebezpečích a nástrahách, které na něj kdy mohou číhat. Připadal si jako nějaký paranoik, který všude a za všech okolností vidí nepřítele. Jenomže on o nich věděl! Nikdy je nespatřil, ale měl tu čest se setkat s výsledkem jejich práce. Historie se tedy opakuje! Tato na první pohled banální fráze, měla mít pro nové obyvatele městečka tragickou dohru.

Co udělají vojáci, až se bude vše opakovat? Co udělá vláda, až zjistí, že nic neskončilo? Co se bude dít dál? Kolik obětí si ještě vyžádá tato partyzánská válka vedená ze strany neviditelných vetřelců? Byli chytří, o tom nebylo pochyb. Ovládali taktiku a strategii. Byli lepší než lidé! Museli být, jinak by neměli nejmenší šanci na přežití. Vždy jde o něčí přežití, a přežije jen ten silnější, ať už tento svět stvořil Bůh či náhoda. Doba pomyslného smíru vypršela! Přišel čas další bolesti a krveprolití, čas nových nočních můr. Věci se daly znovu do pohybu.

/V./

"Nemůžu tu spát, mami," řekl Ronald matce. Stál na prahu ložnice a díval se směrem ke svým rodičům. "Pořád musím myslet na Thomase!"

"Můžeš spát s námi, jestli chceš, na jedné straně budu já, a na druhé táta, možná se budeš cítit bezpečněji," navrhla mu.

"Neměli jsme sem jezdit," zavrtěl Ronald hlavou. "Nikoho tu neznáme, kam se podívám, vidím své spolužáky, jejich rodiče, učitele a všechny ostatní! Proč jste mě brali s sebou?"

"Nebudeme tu dlouho," řekl mu Adam.

"Jsou tady!" řekl jim chlapec.

"Kdo?" nechápal Adam svého syna. "Kdo je tu?"

"ONI!" zaškaredil se. "Pamatuješ, jak jsem těsně před Zimou vykopal ten stromek? Dal jsem ho do květináče, protože jsem si myslel, že je jako ostatní! Nebyl, tančil a chodil po bytě a já si myslel, že to tak musí být? Vy jste mi nevěřili, on a všichni jemu podobní zabili Thomase a ostatní! Utekli jsme jim, možná nás nechali, protože věděli, že se jednou vrátíme! Chápete to?"

"Jsme tady proto, abychom se pokusili zachránit ostatní!" řekl mu Adam.

"Jak to chcete udělat, když se vám nepodařilo zachránit nikoho z městečka? Nikdo ti nevěřil, tati, když jsi se jen tak zmínil o nebezpečí, které všem hrozí! Vysmáli se ti a mysleli si, že ti přeskočilo!" řekl jim Ronald zvýšeným hlasem. "Jste trhlí! Co jste? Rambové nebo Petr Pani? Všechny nás tu zabijou!"

"Někteří mi věřili! Donald, Edmond a bylo jich víc, Ronalde! Možná máš pravdu, měl jsi zůstat v Bostonu u mých rodičů! Neměli jsme tě sem tahat! Říkal jsi, že se vrátili?"

"Našel jsem ten stromek! Chcete ho vidět?" zeptal se jich a vydal se směrem ke svému pokoji. Oba rodiče na nic nečekali a vyběhli za svým synem. Chodba byla tichá a temná. Ronaldovy kroky odezněly za ohybem vedoucím ke schodišti. Čekali na výkřiky bolesti a pád chlapcova těla, ale nic z toho se nestalo. Krok za krokem kráčeli k místnosti, kde měl jejich syn před několika měsíci svůj pokoj. Dokonce i plakáty zůstaly na místě, jakoby někdo tušil, že se sem vrátí.

"Ronalde?" zašeptala jeho matka. "Kde jsi?"

"Tady," chytil ji za ruku.

Měla co dělat, aby nevykřikla a neskočila zpět do chodby. Div neporazila svého muže, který stál těsně za ní. Hleděli doprostřed místnosti a snažili se nevnímat šero uvnitř pokoje. Byl tam! Kouzelný stromek tančící svou oblíbenou variaci. Prohýbal se na několika místech současně a točil se jako kliková hřídel motoru. Lístky se mu chvěly vzrušením a svým pohledem hypnotizoval všechny v pokoji. Nutil je, aby se pokochali jeho vířením v nehybném ovzduší pokoje.

"Je krásný," vydechl chlapec.

"Krása, která zabíjí!" zamračil se Adam. Nehýbali se. Stáli jako přikováni dva kroky ode dveří. Stromek přestal tančit.

"Co bude teď?" zašeptala Jesika.

"Nevím!" zadržel Adam dech a němě zíral na klanějící se keř. Bylo to tak absurdní a nemožné. Na vlastní oči viděl strom, který chodí a myslí jako oni.

"Třeba nám děkuje!" zabručel chlapec. "Věřili byste tomu, klaní se!"

"Ví o nás," řekl Adam. "Ostatní to budou vědět taky!"

"Přišel se rozloučit?" špitl chlapec.

Stromek znehybněl, a přestože na sobě neměl jediné oko, sledoval je svým ostřížím pohledem. V tu chvíli by přísahali, že jich má tolik jako samotný Budha. Neodvažovali se hnout z místa. Stáli uprostřed teplé a vlahé letní noci v prvním patře svého bývalého domu, jehož okolí tonulo v až neskutečném světle. Připadalo jim, že jsou všichni ostatní v okolí mrtví. Stalo se to znovu? Vítr ohýbal koruny skutečných stromů a šustil jejich listy. Stromek v pokoji stále nehybně vyčkával na jednom místě!

Na co čekáš? Zatanči pro mě! přál si chlapec.

Stromek se dal znovu do pohybu. Nic jim nevnucoval, jen tančil svůj tanec. Snad byl jakýmsi rituálem, kterým zasvěcoval všechny přítomné do tajů jejich magie. Snad se jim snažil něco říci, možná, že nebyl úplně stejný jako ostatní. Čas ubíhal. Začalo svítat. Usnuli vyčerpáním u stěny nedaleko dveří. Přátelství skončilo.

Věděli to, i když spali hlubokým spánkem. Věděli to i ONI, bytosti blízké i vzdálené, dospělé svým čekáním na ten správný okamžik, a stále popírající svou touhu po krvi. Té noci se prostřednictvím jediné bytosti, která se rozhodla dát v šanci svůj život, ukončilo křehké pouto mezi chlapcem a stromkem, aby je již nic nespojovalo s ostatními lidmi spícími ve svých domovech v okolí. Houfovali se a šuměli svými lístky jako mořský příboj, aby přehlušili i šepot větru v korunách stromů.

Vše, co se do této chvíle stalo bylo jen pouhou předehrou k velkolepému dramatu, v němž mají lidé zapomenout, že jsou lidmi, tvory obdařenými rozumem a bytostmi vládnoucími nad vším stvořeným. Tak jako Adam s Evou opustili svůj ráj, protože z něj byli pro svůj hřích vyhnáni Bohem, tak i samotné stromky podlehly pokušení a vydali se za věčnou a zároveň pomíjivou slastí z touhy po krvi a moci nad vším živým.

Neřídil je Bůh ani Ďábel! Nikdo jim nedal rozum a schopnosti je používat. Prostě tu byli a nikdo netušil proč. Svítalo. Za několik okamžiků se slunce vynoří nad vrcholky hor. Netečně a bez zájmu. Nic nedávalo smysl. Času bylo málo, odpočítáváni začalo okamžikem, kdy se stromek tiše vytratil z jejich domu, aby se přidal ke svým netrpělivým soudruhům. Boj začal!

/VI./

"Našli jsme další mrtvolu!" řekl Higgins starostovi, jen co vpadl do jeho kanceláře a takřka se postavil do pozoru.

"Tomu nerozumím! Bylo hlášeno nějaké další úmrtí?" zeptal se jej starosta. "Co říkáte, Higginsi, nepočítejme minulé oběti... Pro nás je bod nula den, kdy sem přišli noví osadníci! Takže mimo toho vašeho muže jde o druhou oběť?"

"Přesně tak," řekl mu velitel místní posádky, kterou do městečka vyslala federální vláda za účelem monitorování a potlačení možného řetězce dalších náhlých a nevysvětlitelných ztrát na životech.

"Takže Higginsi?" zamračil se starosta. "Kdy a kde?"

"V lese u řeky, nedaleko místa, kde jsme přišli o prvního muže!"

"Kde? Copak jsou všichni vaši muži takoví kreténi? Nechají se zlákat do pasti! Jsou jako bezbranné ovce? Sakra, to máme ale armádu! Promiňte, nechal jsem se unést... Potřebuju vědět, kde k tomu přesně došlo!"

"Podle starých map se to stalo kdesi u Zlatého potoka, který se vlévá do řeky protékající městem. Kus od cesty k opuštěné Pile. Prohledali jsme to tam, ale mimo tělo, jsme nenašli žádné stopy po pachateli. Nevíme, kdo to byl, šlo-li o skupinu či jednotlivce , ani jaký k tomu měli motiv."

"Je to obyčejná vražda?" zeptal se ho starosta.

"Zdá se že ano. Našli jsme několik bodných ran, které byly způsobeny patrně loveckým nožem! Ale nejsme si plně jisti," řekl mu muž ve vojenské uniformě.
"Tak to předejte místní policii, šerif si s tím určitě poradí!" oddechl si starosta. "Už jsem si myslel, že se to vrátilo!"

"Myslíte Černou kaši?"

"Ano, Černou kaši. Tohle je sakra blbý název pro tak hnusný způsob smrti! Kdo to vymyslel, armáda? Copak nedovedete vynalézt normální krycí heslo?" otřásl se starosta a přešel blíže ke krbu. "Není tohle městečko překrásné? A ještě hezčí je zdejší příroda! Sakra, tady to je pomalu jako v ráji, jenomže tam se nezabíjelo pro nic za nic!"

"To máte pravdu, ale co můžeme dělat?"

"Spojte se s policií a pokračujte ve své práci," řekl mu starosta a mávl rukou.
"Můžete jít Higginsi a přeju vám hodně štěstí!"

"Poslyšte!" rozzuřil se muž ve vojenské uniformě. "Nemáte tu neomezenou moc! Vaše pravomoce spadají pouze pod civilní oblast! V případě jakéhokoliv incidentu převezmu velení i správu nad městem! Chováte se jako malý diktátor! Kdo vás tu posadil? Kongres nebo prezident? Já tu nejsem jako nějaká děvka, která dá každému podle chuti! Když se něco posere, budu to mít na talíři jako první! Jestli se něco stane, osladím vám život, abyste věděl, jakou mám odpovědnost!"

"Nevím proč se rozčilujete, Higginsi! O nic přece nejde, někdo tu někoho zabil, to se stává! A já vás přece nezesměšňuju! Jsem si vědom toho, že si plníte jen své povinnosti. Nebudeme si vzájemně lézt do zelí, co vy na to? Jsme na stejné lodi, vy i já! Stejně tak jako všichni ostatní. Na tom nic nezměníme, takže se budeme všichni snažit dělat svou práci a uvidíme, jaké plody naše úsilí vypěstuje. Musíme si jen trochu pomáhat, nic víc!"

"Běžte do prdele!" řekl mu představitel armády a bouchl za sebou dveřmi.

"Už tam jsem," pousmál se starosta trpce. "Sice byste tomu, Higginsi, nevěřil, ale tahle překrásná krajina je svým způsobem prdelí světa! Dohromady tu není nic pořádného, jenom ta příroda! Kriste pane, co tu vlastně dělám? Proč jsem do téhle díry já, blbec, vlastně šel? Pro prachy? Pro slávu? Zatraceně!"

/VII./

Probudili se do překrásné dne. Bylo bezvětří a slunečno. Vstali s podivnou motolicí a nejasnými vzpomínkami na uplynulou noc. Nebyl to jen sen? Dávná upomínka na prožité časy, které se propadly do nenávratna? Dům byl prázdný!

"Je tady?" zeptal se chlapec rozespalým hlasem.

"Kdo by tu měl být?" zeptala se ho jeho matka.

"Byl tu s námi, dívali jsme se na něj!" zamračil se. "Přece to nebyl sen?"

"Nezdálo se nám to," řekl jim Adam. "Měl jsi pravdu, Ronalde, možná se přišel skutečně rozloučit!"

Nevěděli, co mají dělat. Umyli se a sešli do kuchyně. Snažili se do sebe něco dostat. Žvýkali jednotlivá sousta, ale připadala jim, jako by byla z papíru. Nic jim nechutnalo. Ten podivný stromek jim pořád ležel v hlavě.

"Jede sem šerif, Adame!" vydechla jeho žena. Takřka ji zaskočilo v krku. Natáhla hlavu k oknu a poodhrnula záclonu. Naproti jejich domu zastavilo policejní auto. Muž uvnitř chvíli tiše zíral skrze přední sklo. Pak vylezl z vozu a vydal se k hlavnímu vchodu. "Podívej se z okna!"

Za několik vteřin zazvonil domovní zvonek. Adam vstal od stolu a šel otevřít. Stáli proti sobě. Neznali se. Dívali se jeden druhému do očí a čekali, kdo z nich začne jako první. Krátká pauza se začala hrozivě natahovat.

"Přejete si?" zeptal se jej Adam. Hlas se mu neznatelně třásl rozčílením.

"Dobrý den, jel jsem kolem, a jen tak jsem si pomyslel, jestli náhodou něco nepotřebujete... Chtěl jsem se podívat, s kým mám tu čest, a koho budu denně potkávat na ulici!"

"Jste velmi laskavý, ale..."

"Nezlobte se, že vám skáču do řeči. Všiml jsem si, že máte ještě nezletilého syna! Měl by chodit do školy, jinak vám zvlčí!"

"Myslel jsem, že tato záležitost by zajímala spíše ředitele školy, než vás, šerife. Chcete ho doučovat?" zeptal se ho Adam s úsměvem.

"Chraň Bůh," zakřenil se. "Měli byste se zapsat na radnici. Potvrdit smlouvu o koupi domu, zařídit si inkaso a spoustu dalších maličkostí! Dá to hodně práce, lítat po úřadech..."

"Jsme tu noví. Přišli jsme teprve včera," pokrčil Adam rameny. "Budeme rádi, když nám vyjdete vstříc. Nemyslím jen vy, ale i ostatní z městečka!"

"Máte platné papíry od vozu? Registraci a řidičák?" zeptal se jej znenadání.

"Provedl jsem nějaký dopravní přestupek?" zarazil se Adam.

"V žádném případě, ale množí se nám tu krádeže automobilů," zamračil se šerif. "A co se týče zbraní, jste ozbrojen? Máte licenci k nošení zbraně?"

"Ne, žádné zbraně nemám," zavrtěl Adam hlavou. Snažil se vypadat co nejpřesvědčivěji. "Neublížil bych ani mouše!"

"Ale mravence byste zašlápl, co?" uchechtl se šerif. "Přijďte co nejdřív na radnici. Prodlením si naděláte jenom potíže. Máme tu rádi ve všem pořádek! Rozumíte mi? Na shledanou a rád vás zase uvidím! Doufám, že si mé rady vezmete k srdci!"

"Budeme se snažit, kolik času nám dáváte?"

"Čím dříve, tím lépe," pokrčil šerif rameny. Nasedl do svého vozu a odjel. Adam za sebou zamyšleně zabouchl dveře.

"Co chtěl?" zeptala se jej jeho žena.

"Přišel si nás oťukat! Znervóznit nás, co já vím?" zamračil se Adam. "Určitě něco tuší. Vůbec se mi to nelíbí!"

/VIII. /

Higgins byl vlastně malý ambiciózní kretén. Přesně tak by jej popsal i místní starosta. Armáda jej převelela do kotliny s nejasnými a často i protichůdnými rozkazy. Měl bránit své pozice a v momentě, kdy budou okolnosti nezvladatelné, měl svolení použít jakékoliv dostupné prostředky k zneškodnění nepřítele a ke stabilizování situace. Dostal do opatrování i menší plazmovou pumu, která by dokázala vymazat kotlinu z mapy světa.

Higgins si v této věci ještě neudělal příliš jasno. Nechápal, co myslí jeho nadřízení posledním rozkazem. Má zničit kotlinu i s městečkem a nejbližším okolím? O co tu vůbec šlo? O malé zelené pidimužíky? Nevěděl, proti jakému nepříteli má bojovat. Kdyby šlo o lidi, načrtl by si jakýsi plán postupu, způsoby obrany a útočné strategie. Nikdo mu neřekl, proti čemu se vlastně postavili tváří v tvář, a s kým mají tu čest.

"Pane?" vyrušil jej z rozjímání jakýsi seržant.

"Ano?" zeptal se jej, aniž by k němu zvedl hlavu.

"Dva naši muži, kteří hlídkovali na východní hranici města jsou nezvěstní, pane!"

"Nezvěstní?" zamračil se a vzhlédl k vyčkávajícímu muži.

"Jsou pohřešováni od dnešního rána, kdy je měla vystřídat další skupina!"

"Tak kolik jich vlastně bylo?"

"Sedm, pane. Ale jen pět se jich vrátilo!"

"Nezůstaly po nich žádné stopy?"

"Ne, pane. Jako by se po nich slehla zem!"

"Co senzory pohybu?"

"Nic nezaznamenaly!"

"Vemte si dva vrtulníky a pročesejte celý jejich sektor. Je možné, že někde chrápou a vy tu děláte poplach, jako by nás napadli Rusové!"

"Ano, pane!"

"Co ano?" nechápal Higgins.

"Půjčím si ty dva podělaný vrtulníky, pane a vykonám váš rozkaz!" řekl mu seržant klidně. "Mohu odejít, pane?"

"Běžte!" mávl Higgins rukou. "A přineste mi pak hlášení, seržante! A ty podělané vrtulníky chci zpátky v celku!"

"Ano, pane!" přikývl seržant a zmizel za dveřmi. Higgins zavrtěl hlavou. Na okamžik se zamyslel. Znovu vytáhl ze stolu obálku s posledním rozkazem. Otevřel ji a dal se do čtení. Slova znal na zpaměti, ale čím více je pročítal, tím méně se mu zdála srozumitelnější.

"Zbláznili se," řekl si nahlas. "Vůbec neví, o čem je řeč!"

/IX./

"Co tu chtěla ta šedá vrána?" zeptal se šerif starosty.

"Higgins?" pousmál se a pohlédl pobaveně na svého strážce pořádku.

"Jo, Higgins!" zazubil se šerif. "Viděl jsi dům mého předchůdce? Teď se tam nastěhoval někdo nový. Zdálo se mi, že v něm už bydlel. Prohlížel si ho, jako když se díváš na svůj milovaný hrad, jak moc velkou úhonu utrpěl po čas tvé nepřítomnosti! Ale abych neodcházel od tématu, měl tam hotovou zbrojnici!"

"Ptal jsi se na Higginse," zamračil se starosta.

"Jen tak z legrace, myslí si, že tu má pravomoce jako samotný prezident! Neustále někoho péruje! Je to hotový blbec, vylízaná guma, nic víc! Bez rozkazu si ani neuprdne..."

"Ty jsi na něj nějak vysazený, Grahame!" zazubil se starosta.

"Ty taky nemáš rád tenhle růžovoučkej nábyteček a hnědounkej pracovní stoleček, přes který beztak bývalý starosta ohýbal své sekretářky! Není divu, že se hned sesypal, když přišlo na těch několik úmrtí!"

"Neznáme všechny souvislosti!" řekl mu starosta.

"A kdo je zná?" zeptal se ho šerif.

"Nepřemýšlel jsi někdy nad tím, co se tu stalo, než nás zavolal?"

"Dobře víš, že to tu všichni obrátili naruby! Vojáci, FBI, lidé od nakažlivých chorob! Nevím, ani jak se jim říká! Každý se tu hrabal! Tohle je podělanej horskej kraj! Rokle, strže, údolí a vysoké kopce! Nic tu nemůžeš mít pod kontrolou! "

"Na to tu máme právě Higginse," řekl mu starosta. "Když se něco nepovede, slízne to on! My se máme starat pouze o obyvatelstvo, co se týče armády, není to naše věc!"

"Jo, ale jestli se to bude opakovat, stanou se z nás kravské výkaly," odfrkl si šerif. "Tak co? Nemám si raději proklepnout toho nádheru, který se nedávno přistěhoval do toho domu u jezera? Nesedí mi!"

"To se ptáš mně, nebo sám sebe?" nechápal ho starosta. "Ty jsi tu šerifem, co já s tím? Jestli chceš, třeba si ho i zabásni!"

"Díky za radu," zamračil se šerif. "Chtěl jsem vědět ještě jednu věc!"

"Víš, co?" zeptal se ho starosta. "Příště, až sem za mnou půjdeš, napiš to na papír a já ti u každé položky udělám buď fajku nebo křížek! Co ty na to?"

"Jasně, budu o tom uvažovat! Tobě vůbec nevadí, že tu chcíplo podivnou smrtí několik lidí, a že ostatní byli odvezení bůhví kam?"

"Já nad tím nepřemýšlím, Grahame!" pousmál se starosta.

"A o čem teda přemýšlíš?" dobíral si ho šerif.

"Jestli jsi vážně ze mne děláš srandu, nebo jsi tak trochu natvrdlej!" řekl mu starosta. "Není tu hezky?"

"To už jsi říkal?" zamračil se šerif. Vzal si čapku a vstal od stolu. "V krbu netopíš! Nepiješ! Nesouložíš! Co sakra děláš celou tu dobu?"

"Sbírám poštovní známky," zazubil se starosta.

"Radši už půjdu, až se něco dozvím, zavolám!"

"Budu se těšit, Grahame," řekl mu starosta na rozloučenou. "A nepřežeň to!"

"Co jako?"

"S tím chlápkem. Určitě nikoho neokrad, ani nezabil!"

"Myslíš?" zakřenil se šerif. "Jak už jsi řekl: Důvod se vždycky najde!"

"A ještě jednu věc, Grahame," zarazil jej starosta ve dveřích.

"Ano?" otočil se šerif do místnosti a čekal na jeho odpověď.

"Co ti noví?" zeptal se po chvilce ticha.

"Zatím nic zvláštního," řekl mu. "Vypadal trochu nervózně! Zdálo se mi, že něco vědí, ale jen jsem je trochu postrašil. Nespustím z nich oči!"

"A ví něco?" zamyslel se starosta. "Doopravdy?"

"To já nevím," pokrčil šerif rameny. "Neumím číst myšlenky!"

"To je chyba!" zamával mu starosta na rozloučenou. "Někdy by se to hodilo!"

/X./

"Je tu někdo?" zavolal šerif, když vystoupil ze svého vozu. Třísknul s dveřmi a rozhlédl se kolem sebe. Zdálo se mu, že v domě ani v jeho okolí není živé duše. "Ozvěte se, tady je místní policie!"

"Co se děje?" zeptal se jej Edmond, když vyšel z domu na verandu. Věděl, že jej šerif stále sleduje. Nedával na sobě nic znát. Žil dál svým novým životem v přestrojení za potulného lovce, který se rozhodl usadit ve zdejším kraji. Dělal, jakoby nic netušil o zájmu státu a armády o Snow Creek a přilehlé oblasti.

"Máte nějaké přání?" zeptal se šerifa. Bylo mu vidět na očích, že hraje dvojí hru. Byl jen nastrčenou figurkou spolu se starostou a ostatními orgány státní správy, o armádě ani nemluvě. Celá věc byla jen sprostou fraškou, kterou se měl zakrýt skutečný důvod znovuosídlení Snow Creeku.

"Přišel jsem se na vás podívat a jen tak poklábosit! Nemáte nic proti tomu? Můžu jít dál? Jestli chcete, odejdu pryč a nechám vás na pokoji," řekl mu šerif.

Edmond podvědomě cítil, že na něj nový šerif něco má. Netušil, co všechno se mohl dozvědět z jeho domu, dřív, než se do něj znovu nastěhoval. I když si nevedl žádné soukromé záznamy o událostech, které se staly v městečku v minulé zimní sezóně, jakoby podvědomě vycítil, že i Edmond má falešnou identitu a až příliš bouřlivou minulost se zážitky, které by nepřál nikomu.

"Pojďte dál a buďte tu jako doma," otevřel mu Edmond dveře do domu. "Dáte si něco ostřejšího?"

"Jsem tu vozem," ukázal šerif na služební automobil. "Nedělalo by to dobrotu, kdyby mě lidé viděli za volantem pod parou!"

"Samozřejmě, chápu!" přikývl Edmond. "Omlouvám se..."

"Pohostinnost není žádný hřích," zakřenil se šerif. Vešel do domu a sundal si čepici. "Máte to tu pěkný!"

"Z velké části to tu už takové bylo, když jsem se přistěhoval," řekl mu Edmond.

Něco nebylo v pořádku. Možná, že minulý starosta měl nějaké společné fotky s Edmondem, které by mohly navést nového šerifa na nějakou stopu. I když změnil zevnějšek, nemohl plně věřit svému přestrojení. Existovaly různé metody, jak zjistit totožnost dotyčného člověka.

"Zdálo se mi, že už jsem vás někde viděl? Nebydlel jste tu už někdy?" zeptal se jej šerif. "Můžu se posadit do tohodle křesla u krbu? Ano?"

"Klidně," přikývl Edmond. "Nedělejte si žádné násilí."

"Takže?" pohlédl na něj šerif s otázkou v očích.

"Ne, jsem tu nový! Přišel jsem do tohodle kraje asi před dvěma týdny, mezi lidmi se říkalo, že tu člověk může najít klid, kus přírody a dobré sousedy! To stojí za to, nemyslíte, šerife?"

"A proč myslíte, že tu jsem?" usmál se šerif. "Máte hezkou sbírku loveckých zbraní!"

"Díky. Jsou po otci. Všechny papíry mám v pořádku! Chcete je vidět?"

"Ani náhodou," zavrtěl šerif hlavou. "Jen mě to zaujalo... Nepřišel jsem k vám služebně. Byl jsem jen zvědavý!"

"Říkalo se, že je tu hodně zvěře, ale žádnou jsem neviděl," řekl mu Edmond.

"Já nejsem fanda do lovu! Nerozeznám stopu zajíce od stopy medvěda," pousmál se šerif. "Zálesák ze mne asi nikdy nebude."

"Opravdu si nic nedáte?" předstíral Edmond zájem o šerifovo pohodlí.

"Ne, díky. Asi pomalu půjdu! Doufám, že jsem vás nezdržel? Prostě jsem jel okolo a řekl jsem si: Zajeď se tam podívat. Nic za to nedáš, když se pozdravíš s novými lidmi!"

"Máte pravdu, šerife! Rád sem vás poznal," podal mu Edmond ruku, když vycházeli z obývacího pokoje.

"Ven trefím sám, nemusíte se obtěžovat," pokynul mu šerif zdvořile hlavou. "Díky za váš volný čas!"

"Rádo se stalo," odpověděl mu Edmond a počkal, dokud neuslyší klapnutí vchodových dveří. Podíval se skrze okno na místního strážce pořádku, jak nastupuje do svého vozu a pomalu odjíždí pryč. Edmond vytušil, že se u něj šerif nezastavil jen tak náhodou. Určitě to bylo záměrně! Prostě si jej chtěl jen oťukat. Zjistit, jak vlastně vypadá, co dělá a tak podobně. Co se týkalo šerifa, nevěděl, na čem vlastně je, a co si má o něm vůbec myslet.


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 13 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 30 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 0:59:37 Odpovědět 
   24. 06. 2014

Já pořád čekám na nějakou monstrózní akci mezi stromy a lidmi a ono pořád nic. :-(
Hezky si pokračováním navázal na Stromy, ale všechno se tak nějak protahuje, vypravěč chodí kolem horké kaše a bůhví, zdali v poslední části do ní vstoupí.
 ze dne 01.08.2014, 17:35:23  
   Šíma: Tato část je vlastně poslední částí původního textu, ale nechtěl jsem ji sem dávat, nakonec jsem ji vložil jako BONUS...
 Tuax 24.01.2009, 21:08:07 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Tuax ze dne 24.01.2009, 20:59:05

   Oni s tama neutíkali příliš dobrovolně. Takže jejich návrat bych chápal, zvláště když mají k tomu prostředí, k tomu domu, horám vztah. Tedy až a Ronalda, který si v Bostonu, asi zvyknul. Ale Donald, ten tam kdoví jak přežil a Adam, se ženou tam jsou prostě doma. Tohle bych neviděl jako problém ;)
 ze dne 24.01.2009, 21:46:10  
   Šíma: ;-)
 Tuax 24.01.2009, 20:59:05 Odpovědět 
   Teda moc se mi nepozdává šestý smysl starosty je to divné. To jeho podezření působé dost podsouvačně od autora a ne od něj :)

A zase ty časy.
(Vlaky tudy nejezdily už dobré tři měsíce.)
Mohl ses o nich, třeba o hluku, houkání někdy dříve zmínit. Nyní to ta působí jako pěst na oko. Ale to přejíždění událostí, já myslel, že se tam po vojácích nevrátili obyvatele tak brzy. Nebo doopravdy po pár měsících? Že by tato věta měla i nějaký smysl? Nevím
jsem z ní na rozpacích, úplně nová informace, která nikdy předtím nebyla použita.

Teda Adamovo zalhání o vlastnictví zbraně, mě dostalo. Myslím, že by mělo být v jeho zájmu, zvláště když na ni má papíry, aby to šerif věděl. jak asi bude vypadat až k něčemu dojde a on ji použije? Ale kdoví, neznám jeho pohnutky. :) A jeho následná odpověď manželce, je zase taky moc podsouvací, zase četl autorovi ze scénáře. Sám by na to hned tak nepřišel, vždyť ten hovor se vedl na rovině, ze které nelze nic takového vyvodit. Máš tendenci moc prozrazovat ;)



Trochu zvláštní je i tvé podání o pohostinosti, všude nabízejí alkohol. Přitom, když to odmítne, mohl by mu nabídnout třeba čaj, kafe. Ale to asi v tvém městečku jako pohostinství neberou. Navíc další pobídkou šrifa téměř vyhazuje. :)

Jinak toto mi zatím přijde, lepší než průběh předchozích částí, je to takové přirozenější. Ještě nejsem na konci, ale zatím nevidím důvod, proč by to nemělo být součástí Stromů jako celku, ne jako bonus. Zatím mi to k tomu pasuje a líbí se mi to.
 ze dne 24.01.2009, 21:01:33  
   Šíma: Díky, Tuaxi. Původně toto dílo bylo součástí příběhu a v papírové podobě stále je, jen jsem si nebyl jistý, proč by se měli hrdinové znovu vracet, když z městečka utíkali, co jim síly stačily... Asi tak! ;-)
 Kondrakar 20.08.2007, 11:31:18 Odpovědět 
   No vypadá to zajímavě. jsem zvědavý co se z toho vyklube. přijde mi však, že ten ,,oficiální,, příběh který má děvět částí mi přijde kvalitnější a lepší než tohle. není to špatné, ale jaksi nesedí do toho předchozího
 ze dne 20.08.2007, 12:55:36  
   Šíma: Tato část je poměrně divoká a možná trochu nelogická! Proto jsem ji nedal do příběhu jako poslední čtvrtou část... ;-)
 čuk 08.08.2007, 21:19:48 Odpovědět 
   Povídka se mi líbí, vypravěčský styl je dle mne perfektní, dovedeš navodit atmosféru. Obraz tančícího stromu je velmi sugestivní a celé pojetí příběhu se mi líbí, jako zajímavé sci-fi. Dialogy ( se šerifem) se mi zdají zbytečně dlouhé už ne tak povedené a tak trochu rušící, spíš vyvolávají nesympatie k mluvícím (pokud to není tvůj kontrastní záměr). Zdá se mi, že jsem úvod dávno tomu nazád četl. V konci jsem čekal nějakou pointu nebo jakési překvapení a utvrzení motivu
 ze dne 08.08.2007, 21:27:03  
   Šíma: Jinak díky za přečtení! Myslím, žes četl První část... Pak jsi jel do lázní! ;-)
 ze dne 08.08.2007, 21:25:26  
   Šíma: ;-) No, tento BONUS má ještě druhou část, která je mnohem šílenější, takže pointa bude snad na konci, ale jak už jsem napsal, tohle je odtržená (čtvrtá) část z celého příběhu o podivných mimozemských vetřelcích s názvem "Stromy", co se týče hlavního příběhu, je tu rozdělený na devět částí a má také svůj Epilog, který je možná tak trochu mrazivý! Druhá část BONUSU čeká na publikací! :-) Tak nevím, jestli jsem to dost vysvětlil, páč jsem se v tom sám dost zamotal!
 Maura 07.08.2007, 0:00:21 Odpovědět 
   Mně se to šílený nezdá, ale shnilý dalekohled jsem v životě neviděla. Ani nevím, jak by mohl shít, Šímo. Já mám otlučené divadelí kukátko a také starý triedr po dědečkovi a ten je nanejvýš ošoupaný.
Ale jinak se mi to líbí a zapadá to. Když to trochu přičísneš a uhladíš některé příliš razatntní výrazy, dostaneš se k slušnému závěru k celku tvé novely.
 ze dne 07.08.2007, 11:01:44  
   Šíma: Díky! Cože? Shnilý dalekohled? Tak to vážně nevím... :-D Tak to mi asi něco pořádně ulítlo, ale POŘÁDNĚ! Díky za komentář. Mi se to zdálo trochu nelogické, aby se někdo vracel někam, odkud utíkal, aby si zachránil život a ještě i s rodinou.... :-(
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Vůně
Marbal Škutin
Pro Jasmina
DaBone
Bolesti
M. Daněk
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr