obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Stromy - BONUS - 2. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Stromy
 redaktor Šíma publikováno: 13.08.2007, 22:15  
Pokračování...

Co se dělo v minulé části? Adam se spolu se svou ženou a synem vrátili do městečka, které je znovu osídleno, ale spolu s civilními obyvateli v něm žijí také vojáci a vládou nastrčení lidé! Jaksi se nikomu nechce věřit, co se tehdy v městečku událo. A jak se říká, kdo nevěří, ať tam běží, já bych tam nešel! :-)

Jedná se o alternativní konec příběhu o podivných příšerkách, je trochu nelogický, proto jsem jej nezařadil do novely... Posuďte sami! A také je v této části jaksi více vykřičníků, jde přece jemo o "šílené" zakončení! :-)
 

/XI./

Den po Edmondově schůzce se šerifem se bývalý strážce pořádku setkal s Adamem u jezera, nedaleko svého domu. Nevěděl, zda jej nesleduje někdo ze šerifových nohsledů, či nějaký jiný příslušník výkonné státní moci. Stáli vedle sebe a mlčeli. Házeli do vody ploché kameny a snažili se vytvořit skákající žabky.

"Proč ses vrátil?" zeptal se jej Edmond.

"Proč myslíš? Znovu sem nastrkali lidi! Co se stalo se všemi z městečka, které tehdy odvezli, když sem vtrhli jako hladoví psi? Proč to tu znovu otevřeli? Co tím sledují?"

"Nemám zdání, Adame! Nebylo moudré se sem vracet!" zamračil se Edmond.

"Sledují nás!" řekl mu Adam a hodil do vody další žabku. Několikrát se odrazila od hladiny, než zmizela v hlubině. "Jak se o nás mohli dozvědět?"

"Možná ze záznamů starosty. Gabriel byl až příliš pečlivý! Byl závislý na absolutním pořádku v písemnostech. Musel mít dokonale ořezané tužky a na stole pořádek jako ze škatulky. Každá jeho věc měla své místo!"

"Vrátili jsme se do svého domu. Není to ironie osudu? Nic se nezměnilo. Lidé jsou pořád tupí a nechávají s sebou manipulovat jako ovce. Je jim jedno, co se s nimi stane! Jestli je zabijí vojáci, nebo ONI! Pokud se dají znovu do vraždění, nastane tu anarchie a masové šílenství!"

"Tak proč jsi se sem vracel? Proč jsi nezůstal na východním pobřeží? Co ti tam chybělo? Přivezl jsi sem svou rodinu? Copak nevíš, že můžou zemřít jako ostatní? Jim je to jedno, vojákům i těm potvorám, tohle je jen obyčejný pokus! Jsme jako laboratorní potkani, kteří vlastně ani netuší, co všechno se s nimi může stát! Věř mi, Adame, tohle je jen obyčejná fraška..."

"Možná, že máš pravdu," řekl mu Adam. "Nezajdeme k tobě domů a nenapijeme se? Kolikrát jsme se už zadrátovali jak zákon káže?"

"Teď máš myšlenky na chlast? Pořád cítím na zádech jejich slídivé oči. Jsou jako supi, kteří čekají, až jejich oběť zemře, aby si mohli pochutnat na jejím těle, protože dokud žije, bojí se přiblížit! I teď nás může někdo pozorovat se směrovým mikrofonem a nahrávat všechno, co řekneme! A pak v noci nebo ráno k nám vtrhne FBI a zatknou nás pro podezření ze zatajování důležitých informací vedoucích ke zdárnému vyšetření všech událostí v Snow Creeku! Možná si budou myslet, že jsme mimozemšťané a budou na nás provádět pokusy! Tohle místo se stalo prokletým. Kdo ti sakra nakukal, abys přijel?"

"Museli jsme se vrátit!" řekl mu Adam.

"Proč? Proč tady a proč teď?"

"Nerozumím ti," pokrčil Adam rameny. Zvedl se vítr. Navzdory pokročilému létu byl studený a nepřátelský. Rozčeřil vodní hladinu a její vlny jim smáčely boty pěnivým příbojem. "Asi přijde změna počasí!"

"Kašlu ti na počasí... Stačí, že jsem se vrátil já! Copak se do všeho musíš motat?" zeptal se jej Edmond.

"Vždy jsme to táhli spolu," řekl mu Adam. "Musíme to všechno ukončit!"

"A jak? Najít jejich létající talíř a zničit ho? Nebo je všechny do něj nastrkat, nastartovat ho a poslat je všechny ke všem čertům? Jsou všude kolem nás! Jsou rozlezlí po celé kotlině i v okolních kopcích! A jen pánbůh ví, proč nezaútočili znovu! Tohle je jako zlý sen!"

"Necháme je zemřít?" zeptal se Adam. "Myslím všechny lidi v kotlině?"

"A co jsme mohli udělat tehdy? Nic! Stejně jako dnes! Pořád nevíme nic, co by nás mohlo postrčit kupředu! Už nejsem pravá ruka zákona, jsem jen normální člověk jako ty! Nemám žádné pravomoce. Chápeš to? Je to těžší než tehdy a všichni naši přátelé a známí jsou pryč! Nikdo neví, kam je odvezli! Určitě měli všichni ti podělaní hlavouni hrozný strach z možné nákazy, tak je kamsi strčili a možná jsou už dávno mrtví! A my budeme za chvíli taky..."

"Historie se opakuje, Edmonde, co když jsme dostali novou příležitost?"

"Přestaň být přehnaným optimistou! Tohle městečko je plné nic netušících civilistů, nadržených vojáků, příslušníků národní gardy a podezíravých černých švábů od FBI a NBA!"

"A na NĚ jsi zapomněl!" řekl mu Adam. Otřásl se pod dotěrným větrem a rozhlédl se kolem sebe. Stmívalo se. Skrze rostoucí šero nedohlédl dál než na několik metrů. I tak mu všechny podrobnosti splývaly v jeden chuchvalec prodlužujících se stínů. Ano, kdyby měli noční dalekohledy, směrové mikrofony a citlivé kamery, mohli by zachytit každičký jejich krok či zakašlání.

"Nezajdeme k tobě?" zeptal se ho znovu.

"Zveš mě na rande?" zašklebil se Edmond. "Všude můžou být štěnice!"

"Jsi paranoik!"

"Tahle doba a tohle místo jsou paranoidní! Nic už není jak má být a všechno je postavené na hlavu! Kde to žiješ, Adame? Svět se změnil! Nejsme tu už sami jako jediný dominantní a myslící druh! Jsou tu ONI..."

"Na to myslím od okamžiku, kdy jsme tehdy našli ty zbytky u Zlatého potoka! Kdo mohl tušit do jakých rozměrů se to vyvine? Kolik lidí už zemřelo?"

"A co si myslíš, že se stane, až začneme vykládat, že všem hrozí smrtelné nebezpečí? Buď se všichni pominou, nebo nás seberou a odvezou někam do pustiny a tam zastřelí! Zahrabou nás jako psy! Kdo ví, kolik lidí se do toho zapletlo! Tohle už není jenom naše věc!"

"Za chvíli bude tma," řekl mu Adam věcně.

"Měl by jsi se vrátit domů a odvést svou ženu a dítě zpátky do Bostonu. Tohle není místo pro vás a možná je už sebrali a drží je jako rukojmí! Teď jen čekají, co všechno jim nevědomky vyklopíme! Tohle je špinavá hra, Adame! Nemá žádné pravidla a my jsme ji nezačali, jen jsem se do ní dostali a zabředli jsme až na samé dno! Jak jsi mohl vystavit svou rodinu takovému nebezpečí?"

"Přišli se mnou dobrovolně!" bránil se Adam. "Nemohli tam zůstat beze mne!"

"Všichni? I Ronald? Ještě z toho nemá hlavu!" zavrtěl Edmond hlavou. Kdesi zapraskaly suché větve. Odněkud vyletěl vyplašený noční pták. Oba muži strnuli. Pro normální oči byli neviditelní, avšak pro optiku umožňující noční vidění nebo pro kamery zachycující tepelné zdroje, byli nápadní jako černá kočka na novém sněhu.

"Co to bylo?" zeptal se Adam svého přítele.

"Kdo ví," pokrčil rameny. "Půjdem ke mně. Doufám, že tam na nás nebudou čekat!"

"FBI?" zeptal se ho Adam.

"Ne, ONI!" řekl mu Edmond a vykročil jako první ke svému domovu. "Větší hloupost jsi už nemohl udělat, vracet se sem, Kriste pane!"

"Třeba jsem udělal hroznou blbost, dobře, ale už to nemůžu vrátit zpátky!" řekl mu Adam. "Vážně!"

"Víš, co?" zeptal se ho Edmond. "Mlč, a už nic neříkej!"

/XII./

Na druhý den ráno vpadl Higgins do starostovy kanceláře a divoce rozhazoval rukama. Nový zástupce státní správy na něj mlčenlivě hleděl a přeměřoval si jej neskrývaně pohrdavým pohledem. Sekretářka, která jej pustila dovnitř jen bezmocně zavrtěla hlavou. Poslal ji pryč mávnutím ruky. Usmála se, ukázala na Higginse a poklepala si prstem na čelo.

"Co se děje, stará vojno?" zeptal se jej starosta.

"Ztratil jsem dva muže!" vyhrkl ze sebe potící se představitel armády.

"Ty dva co dezertovali?" dobíral si ho starosta. "Jsou v base, pokud se nemýlím. Nebo snad ne?"

"Další dva muže!" řekl mu Higgins.

"Vážně? Jak to vypadá, vaši muži se vám rozutečou jako malé děti! Kde máte nějakou disciplínu? Vypadá to tu jako v Kocourkově! A co já s tím? Chyťte si je!"

"Jsou mrtví!" vybuchl Higgins.

"Vážně?"

"Jo, zbyla po nich jen hromada černého hnoje!" bouchl Higgins pěstí do stolu. Starosta leknutím poskočil ve svém křesle. Upřel na něj své černé oči a zavrtěl hlavou. "Co se vám na tom nezdá? Zní to málo přesvědčivě? Jsou na sračky!"

"Našli jste původce?" zeptal se jej starosta vážně.

"Ne," mávl Higgins rukou. "Nevíme, co to způsobilo, ale víte co to všechno znamená? Mimořádnou situaci! Vrátilo se TO!"

"Dvě úmrtí ještě nic neznamenají! A co FBI? Co říkají oni?"

"Mlčí. Pořád něco vyšetřují, ale výsledek jejich práce stojí za hovno! Pořád se jen motají v kruhu!"

"Takže?" zeptal se jej starosta. Začalo jej mrazit v zádech. Doufal, že tato situace nikdy nenastane! "Takže co, Higginsi?"

"Musím se poradit s Washingtonem," zamračil se Higgins. "Zavolám do Pentagonu!"

"Hlavním válečným štváčům?" uchechtl se starosta. "Co ti vám řeknou? Aby jste to tu srovnali se zemí?"

"Když to bude nutné, pak ano!" pokrčil Higgins rameny. "Jestli se situace zkomplikuje, nařídím všeobecnou evakuaci a výjimečný stav!"

"Jste blázen!" řekl mu starosta a zapálil si doutník.

"Blázen jste vy!"

"Kdepak, já tu jen sedím jako loutka a nemám prakticky žádnou zodpovědnost! Tu jste si rozdělili vy s FBI a ministerstvem Zdravotnictví!"

"Kecy! Tady nejde o žádné viry a vy to dobře víte! Žádná nákaza!" řekl mu Higgins.
"Vnímáte mě?"

"A co tu tedy jde? O malé zelené pidimužíky? O blázna s nějakou žíravinou? Nebo snad o opilého Santa Clause? Co to podle vás skutečně je, Higginsi? Nebo si myslíte, že se zcvoknul sám pánbůh?"

"Já to nevím, ale zjistím to!" řekl mu Higgins. "Přijdu na to, ať už se vám to líbí, nebo ne, nebudete mě věčně srát!"

"Neříkejte! Když se to nepovedlo ani FBI? A co se týče CIA, chvíli si mysleli, že za to můžou komunisté! Kdo ví, jaké šedé vrány se tu vůbec poflakují? Třeba to byli Rusové? Vymysleli novou zbraň! Všechny nás promění v lejna a pak obsadí celou naší širou rodnou zem!"

"Jak vám mohli dát tohle místo?" zeptal se ho Higgins.

"A vám?" předklonil se starosta nad svým stolem a ukázal na Higginse prstem. "A co vy? Jak jste k tomu přišel? Brečíte mi tu jako malý kluk! Je jich škoda, no a co? Život jim už nevrátíme!"

"A ostatní?"

"Udělejte, co uznáte za nutné! Myju si ruce!"

"Nade mnou?" podivil se Higgins. "Jste cynik! Nerozumím vám!"

"To nemusíte! Je tu už dost cvoků a já se nebudu mezi ně plést!" řekl mu starosta.

"Těším se na další zprávy a jen doufám, že nebudete mezi dalšími obětmi! S kým bych si pak popovídal?"

"Na to vám kašlu!" zasyčel Higgins a vypochodoval ze starostovy kanceláře. "Seru vám na to!"

"Jsem vděčný za každý názor nebo věcnou připomínku, děkuji, Higginsi! A ozvěte se! Rád budu v obraze!" řekl mu starosta. Ten den vykouřil ještě několik doutníků. Jeho myšlenky odběhly k jeho předchůdci.

Co všechno jsi věděl, ty jeden parchante! A co po tobě zůstalo? Nic, jen hromada spisů! Oficiální zprávy! Nikde žádný deník, nic, čeho by se dalo chytit! řekl si. Jenom zprávy z druhé ruky, že jsi byl nenapravitelný děvkař!

"Zlato?" zavolal na svou sekretářku.

"Ano, pane?"

"Dala byste se ohnout přes tenhle stůl?"

"Cože?" zeptala se jej nevěřícně, když otevřela dveře kanceláře.

"Nechala byste si to udělat zezadu?"

"S váma?" přimhouřila oči. "Kdybych vás neznala, brala bych to jako sexuální obtěžování!"

"Ne, berte to jako prostou řečnickou otázku, protože s vámi nechci nic mít!"

"Tak proč se ptáte?"

"Minulý starosta tu podle všeho ošoustával své sekretářky!" řekl ji a čekal na její reakci.

"Vážně?" zeptala se.

"Říká se to!"

"Jak to víte?" zašklebila se.

"Našly se nějaké obscénní fotografie," pokrčil rameny. "Neodpověděla jste mi! Ano, nebo ne?"

"Kolikrát?"

"Nikdo to nepočítal," zamyslel se. "Byl to prý pořádný kanec!"

"Proč se mě na to ptáte právě teď? Nikdy jste o mě neprojevil zájem!"

"Ptám se jen tak," řekl ji. "Prostě mě to zajímá!"

"Možná," pokrčila rameny.

"Kvůli kariéře?" zeptal se ji. "Vážně?"

"Jestli by to stálo za to?"

"O to jde, zlato! Jestli by to všechno stálo za to! Díky za odpověď a nezlobte se! Jak už jsem řekl, byla to jen řečnická otázka!"

"A její smysl?"

"My všichni jsme jako nějaká sekretářka, kterou někdo pravidelně ojíždí! A je to k posrání! Někdo s námi vyjebává a my s tím nemůžeme nic udělat!"

"Myslíte ty dva mrtvé vojáky?" zamračila se.

"Jo, právě je! Higgins je schopen to tu vyhodit do povětří, neděsí vás to?"

"To bych si raději ještě užila," pousmála se. "Třeba by to bylo naposled, co vy víte? Jestli je to tak, jak říkáte, šéfe!"

"A když ne?"

"Pak jsme se oba spletli," řekl mu věcně. "Máte pro mě něco na práci, kromě sexu? Nějaký program?"

"Dneska to zabalte! Máte někoho? Nějakou známost?"

"Možná?"

"Tak mu řekněte, ať je na vás hodný," pousmál se. "Padejte, pro dnešek máte volno!"

"Díky! A vy?"

"Půjdu se projít, kdybych se nevrátil, odjeďte z města! Důvod vám předem vymyslím!" řekl ji. "Tak už běžte, než si to rozmyslím..."

"Tak díky, šéfe," usmála se a rychle za sebou zavřela dveře.

"Rádo se stalo!" povzdechl si a zadíval se směrem k oknu.

/XIII./

Když se Adam vracel domů, spatřil na opačné straně silnice černě zbarvený sedan. Skrze tónovaná skla nemohl určit, zda-li ve voze někdo je, či nikoliv. Ihned si vzpomněl na Edmondova slova. Mohou na mě čekat? Co po mně budou chtít?
Zaparkoval vůz před garáží a vešel do domu hlavním vchodem.

"Jsem doma!" zakřičel na svou ženu.

"Ano? Jak jsi se měl?"

"Ušlo to! Máme návštěvu?" zeptal se ji v chodbě, když se zul a svlékl si lehkou bundu. Venku bylo zamračeno a drobně pršelo. "Je tu někdo?"

"Jo, nějací pánové by s tebou chtěli mluvit, sedí v obýváku!" řekla mu.

"Co jsou zač?"

"Nepředstavili se," pokrčila rameny.

"A ty jsi je pustila dovnitř?" zeptal se ji udiveně.

"Zazvonili a když jsem otevřela, vrazili se zbraněmi dovnitř! Prohledali celý dům a ptali se na tebe! Tys někoho zabil, nebo jsi vykradl místní banku?"

"Ani jedno," zamračil se. "Jsou v obýváku?"

"Jo," přikývla. "Mám strach!"

"Co dělá Ronald?"

"Sedí nahoře v pokoji a hraje si na videohrách. O ničem neví! Nakoukli do jeho pokoje, ale ani si jich nevšiml."

"Dobře, udělej mi kafe, a já se půjdu na ně podívat!"

"Proč tu jsou? Vědí o nás?" zeptala se jej tiše.

"Možná," řekl ji. "Všechno dobře dopadne, uvidíš!"

"Tak já jdu na to kafe," pokrčila rameny. "Dej si pozor!"

"Jo," přikývl a vydal se do obývacího pokoje. Byli tam. Dva muži v černých pláštích. Jeden stál u okna a díval se, jak jej déšť smáčí spolu s neposedným větrem. Druhý seděl za stolem a hrál si s laptopem.

"Pánové?" zeptal se jich. "Co si přejete?"

"Jmenuju se Fox," řekl ten u okna. "A za stolem sedí pan Mulder!"

"Kdo jste?" rozhodil Adam ruce. "Co se stalo?"

"Jsme od FBI a rádi bychom si s vámi promluvili.

"Fox a Mulder! Tohle nejsou Akta X," pousmál se Adam. "Vážně, nechte si ty legrácky, o co tu vlastně jde?"

"Mluvíme vážně! Máme informace, že byste mohl něco vědět o událostech z minulého Podzimu! A o dalších případech, které se zde v městečku staly! Vy něco víte! Řekněte, proč jste se sem vrátil?"

"Nevím o čem mluvíte!" řekl jim resolutně. "Přijel jsem sem asi před dvaceti dny! Tohle místo neznám a jsem tu poprvé! Stačí?"

"Věšíte nám bulíky na nos," zamyslel se muž u počítače.

"Ale ano, víme, že jste byl správcem parku! Víme toho víc," řekl mu muž stojící u okna. "Pro vlastní zájem byste měl spolupracovat! Máte rodinu, ženu a dítě! Přece nechcete, aby se jim něco stalo!"

"Vyhrožujete mi?" zeptal se jich.

"Ne, jen se vám snažíme pomoct!"

"V čem? Nic nevím, nevím toho víc, než vy! Tak co chcete?"

"Ten muž, který bydlí u jezera, mluvil jste s ním včera večer! Kdysi tu byl šerifem, že ano? Vy dva jste dávní přátelé! Věděli jste o každém svém kroku. Byli jste jako dvojčata! Jeden bez druhého nedal ránu! Co se tu tehdy stalo? Povězte nám všechno co víte a my odtud odejdeme!"

"A když ne?" zeptal se jich. "Co uděláte pak?"

"Sebereme vás, vaši ženu a vaše dítě!" řekl mu muž za stolem. "Co s vámi bude dál, to už nebude naše věc!"

"Tak co?" zeptal se jej muž u okna.

"Jak už jsem řekl, nic víc nevím!"

"Tady je to kafe," řekla Adamovi jeho žena a postavila šálek s horkým nápojem na okraj konferenčního stolku. "Děje se něco?"

"Všechno je v pořádku," řekl ji muž za stolem. "Určitě máte nějakou práci, mohla byste nás nechat o samotě? Nic vašemu muži neuděláme..."

"Dobře, tak já jdu! Kdyby jste něco potřebovali, zavolejte," řekla všem a odešla. Cestou se na Adama tázavě podívala. Jen zavrtěl hlavou a kývl, aby odešla.

"Takže?" zeptal se jej stojící muž. "Co nám řeknete?"

"Doplatilo na to víc lidí, ale původce jsme nikdy nenašli! Věděli jsme jen o výsledku útoků na zvířata a několik obyvatel městečka! Nikdy jsme nepokročili příliš daleko, protože nám nedali žádnou šanci!"

"Kdo?" přerušil jej muž za stolem, který celý rozhovor zapisoval do počítače.

"Nabyli jsme přesvědčení, že jde o nějaký inteligentní druh života, který se neustále skrývá a útočí ze zálohy. Je příliš chytrý a lstivý na to, abychom jej objevili!"

"Takže jste mimo oběti nikdy na nic nenarazili?" zeptal se jej muž u okna.

"Ne," řekl mu Adam.

"Tak proč si myslíte, že jde o živé a myslící tvory?"

"Vydedukovali jsme, že by mohlo jít o nějaký druh organismu, který dokáže dokonale splynout se zdejším prostředím!"

"Něco jako chameleón?" zeptal se jej muž za stolem. Přestal psát a čekal na Adamovu odpověď.

"Byli pro vás prostě neviditelní?" zeptal se ho. "Ale z nějakého důvodu jste věděli, že tu jsou?"

"Ve městě se ztrácely kočky, psi a jiná domácí zvířata! Pak se začali ztrácet i lidé! Nemohli jsem proti tomu nic dělat! Byli jsme bezmocní! Jen jsme se dívali, jak umírají nevinní lidé a čekali jsme, co se stane dál!"

"Pak zavolal bývalý starosta národní gardu?" zeptal se muž u okna.

"Dřív, než se zastřelil! Ano, požádal o pomoc," souhlasil Adam. "To je všechno! Víc toho nevím..."

"Dobře," přikývl muž za stolem. "Buďte k dispozici a neodjíždějte z městečka! Pokus o útěk bude brán jako přitěžující okolnost!"

"Fajn," řekl jim Adam. "S bývalým šerifem jste už mluvili?"

"Ne tak docela!" řekl mu muž u okna.

"Takže jej přece jen odposloucháváte?" zeptal se jich Adam.

"Říkal vám něco?" odpověděl mu muž u okna otázkou. "Měl pocit, že je sledován?"

"Ano, věděl, že se na něj někdo pověsil. Byli jste to vy? FBI? Co se stalo s ostatními z městečka? Měli byste to vědět!"

"Nechtějte to raději znát! Někdy je lépe zůstat v nevědomosti. Každopádně vám nejsme oprávněni poskytovat jakékoliv informace ohledně situace ostatních
obyvatel, kteří žili v Snow Creeku. Děkujeme vám za vaši pomoc! Doufáme, že s námi zůstanete v kontaktu a budete nám k dispozici!"

"Samozřejmě," přikývl Adam.

Co mi koneckonců zbývá? řekl si. Musím se spojit s Edmondem a říci mu, že měl pravdu. Možná, že měl pravdu ve všem! A celý tento cirkus je jen jakýmsi vládním projektem, nebo pokusem na vyšším počtu obyvatel. Jde o nějakou tajnou chemickou zbraň s prodlouženým účinkem? Nevěděl, co si má o tom všem myslet.

"Na shledanou!" řekl mu muž s přenosným počítačem.

"Mějte se! A pane Muldere?" zavolal na něj, když už byl takřka u vozu. "Vážně se tak jmenujete, nebo jste si ta jména jen vymysleli! Třeba ke krytí, abych nezjistil, jak se ve skutečnosti jmenujete! Co když ani nejste od FBI?"

"To není vaše starost!" odbyl jej druhý muž. "Buďte dobrým občanem, řiďte se zákony téhle země a všechno bude v pořádku!"

"A čím se řídíte vy?" zeptal se jich. Neodpověděli. Nasedli do auta a odjeli. Adam zůstal stát ve dveřích a díval se na vzdalující se vůz. Odkud byli? A hlavně čím? Co když se za agenty jen vydávali? Jak se o mně mohli dozvědět? zamyslel se.

"Do prdele!" řekl si nahlas a zavřel za sebou dveře.

"Adame?" zavolala na něj jeho žena. "Pořád tomu nerozumím! Odtud byli a co chtěli? Pokud jsem dobře slyšela, zajímali se o to, co se v tomhle městě stalo minulou Zimu. Nemám pravdu?"

"Jo," přikývl. "A je to ještě horší! Všechno ví, Jesiko! Vědí o nás..."

/XIV./

Zaútočili!

Přepadli pět příslušníků národní gardy. Toulali se v lese u jezera na jednom z konců městečka. Byl vlahý večer. Slunce se zvolna chýlilo k západu a nebe bylo jako vymetené. Vítr byl kdesi za horami a tak se nikde nepohnul ani lísteček. Sešeřilo se. Stínů přibývalo a mezi ně se vkrádalo i něco jiného. Temné přízraky pohybující se za podivného šustění, jako když chodíte po krepovaném papíru. Nedalo se identifikovat odkud tento zvuk přichází. Byl všude. Stal se součásti jich samotných. Vkrádal se do jejich mysli a nutil je jít dál do lesa, dokud se neztratili v šeru.

Jejich výkřiky bolesti utichly ve shluku stromů a popínavých rostlin. Nikdo z nich nesáhl po zbrani. Nevěděli proti čemu mají bojovat. Byli zmatení a bezmocní. Ztratili se mezi kmeny stromů i mezi sebou. Umírali osamoceni. Jedinou pietou jim byl mlčící a překvapený les. Po několika minutách bylo po všem. Vzdálili se. Šustění ustalo. Papíroví draci splynuli s okolím a čekali na další oběť. Vše znovu začalo!

/XV./

Setkali se u Bernieho chaty na druhé straně jezera. Daleko od slídivých očí a nastražených uší odposlouchávacích zařízení. Den byl jako stvořený k výpravě do hor. Bylo bezvětří a slunečno. Edmond seděl nedaleko člunu, který je sem přivezl, zatímco Adam obcházel chatu.

"Pamatuješ, jak jsem tu strávili noc? Byla nám zima a třásli jsem se strachy!"

"Tehdy jsem byli na všechno sami," souhlasil Edmond.

"A teď?" zeptal se ho Adam. "Je tu plno špionů, kteří do všeho strkají nos. Jsou jako štěnice, všude, kde se objeví, tam překážejí. K ničemu se nedostanou, protože nedokážou myslet jako my! Jde jim o pravdu, nebo ji chtějí zatlouct?"

"Vážně?" zabručel Edmond. "A co ti dva, kteří k tobě přišli?"

"Tvrdili, že jsou od FBI," řekl mu Adam a sedl si k němu. "Nebudeme rozdělávat oheň, že ne?"

"Ne, byl by vidět široko daleko. Až bude večer, ukryjeme se do chaty, i když se mi tam dvakrát nechce! Ještě k těm chlapům. Co když se za agenty jen vydávali? Co když mysleli všechno až příliš vážně? Někam by vás odvezli a tam umlčeli! Možná si nemohou dovolit, aby se cokoliv vyneslo ven za hranice jimi stanové oblasti. Nemohou si dovolit masovou hysterii! Co by se stalo, kdyby se rozneslo, že na nás zaútočily nějaké podivné organismy, které nejsou z naší planety? Přiletěli z vesmíru? Odkud? Lidé by se zbláznili!"

"Co tím myslíš?" zeptal se ho Adam.

"Byli nasraní, že jsi unikl! A nejen ty, ale i tvá rodina! Pak jsem tu já! Vědí, že odtud nemůžeme odejít! Nikoho nepustí ven! Tahle kotlina se stala našim nedobrovolným vězením! Jsme tu zavření spolu s NIMI! Nebude dlouho trvat a znovu zaútočí!"

"Už se to stalo," řekl mu Adam. "Nějak se rozneslo, že vojáci ztratili pět mužů! Ještě je nenašli, jsou pohřešování od včerejšího večera. Říká se, že patrně dezertovali, ale já si myslím, že je dostali ONI!"

"Kdybychom se vydali skrze hory, možná bychom unikli, ale tahle cesta by byla pro tvou ženu a syna příliš náročná!" řekl mu Edmond suše. "Budeme muset vymyslet něco jiného..."

"A co?" zeptal se jej Adam.

"Ukradneme nějaký létající stroj, nejlépe vrtulník, mají jich tu plno!"

"Ukradnout vrtulník?" nechápal Adam. "Co když nás sestřelí?"

"Poletíme nízko nad krajem, a hlavně poletíme v noci!" zakřenil se Edmond. "Ani nevíš, jak mi to chybí! Létat v povětří je jako droga, jednou ji okusíš a už nemůžeš přestat!"

"Zastřelí nás, a to ještě dřív, než nějaký stroj šlohnem!" řekl mu Adam.

"Copak jsme nějací zelenáči?" zazubil se Edmond. "A zapomněl jsi na jednu věc! Máme spojence, který se postará o perfektní krytí!"

"JE?" nechápal Adam.

"Ano, jestli začali znovu zabíjet, nepřestanou, dokud bude v kotlině jediný živý
člověk!" řekl mu Edmond vážně.

"Ale proč to dělají?"

"Možná z nudy, možná z nutnosti! Třeba se živí našimi těly, jako my jíme své druhy na nižším stupni žebříčku vývoje? My jsme také masožravci!"

"Takže chceš čekat, dokud to nevypukne?"

"Přesně tak," souhlasil Edmond.

"A co když bude pozdě? A sežerou i nás?"

"Vrátil jsi se," řekl mu. "Nemůžeš vstoupit dvakrát do stejné řeky, ale můžeš bojovat se stejným nepřítelem!"

"Proslýchá se, že tu mají nějakou bombu! Co když ji použijí?" zeptal se ho Adam. "Co pak?"

"Pak budeme všichni mrtví!" pokrčil Edmond rameny. "Není to ironie? I když nám hrozí jistá smrt, můžeme si vybrat, buď ONI, nebo vojáci! Pořád máme na výběr!"

"Jak chceš zachránit ostatní?" zeptal se jej Adam. "Necháme je tady?"

"Už jsou mrtví, Adame, jenomže to ještě neví!" zamračil se Edmond a znovu nahodil udici. "Dneska neberou, nebo ty potvory umí plavat a sežraly všechny ryby v jezeře!"

"Jak dlouho?"

"Co?" nechápal Edmond smysl jeho slov.

"Jak dlouho to bude trvat!"

"Než co?"

"Nedělej ze sebe idiota! Než odtud odletíme?"

"Den, dva, nebo týden?" řekl mu Edmond. "Uvidíme. Musíš věřit, Adame! Víra hory přenáší a já jsem ti neříkal, abyses sem vrátil!"

"Takže tohle je údolí Smrti?" zeptal se jej Adam.

"Ano," souhlasil Edmond. "A já jsem vaše hůl a berla, o kterou se budete moci opřít. Aspoň myslím! A jestli se mýlím, tak umřeme taky. Děsí mě to! Mám strach! Ale kdo nemá strach ze smrti?"

"Co budeme jíst? Když si nemůžeme rozdělat oheň?"

"Hm, to je správná otázka!" souhlasil Edmond. "Mám tu dary studené kuchyně. Jsme jako dva skauti, kteří si myslí, že zachrání svět!"

"A zachrání ho?"

"Bohužel, život není pohádka," řekl Edmond smutně. "Tenhle život je hotovým hororem. Mohli jsme odejít!"

"Všichni?" zeptal se jej Adam.

"Ne, jen já a ty s rodinou! Budeme to muset zopakovat! Slyšíš to protivné ticho? Něco se určitě stane, vem na to jed! Tahle noc bude nocí přízraků a po ní přijde další a zase další!" řekl mu Edmond.

"Než co?" nechápal jej Adam.

"Neš nás všechny sežerou!" řekl mu Edmond. "Všechny na Zemi..."

/XVI./

Higgins běhal po své kanceláři jako pominutý. Připadal si, že stal krysou v kleci s točícím se kolem, na kterém běží ze všech sil stále vpřed, aniž by si uvědomila, že se nehýbe z místa. Přišel o další muže. Měl sto chutí podpálit celé tohle všivé místo a odejít domů.

Připadal si jako hlavní hrdina v nějaké ztřeštěné noční můře, ve které někdo nebo něco zabíjí bez příčiny a on proti tomu nemůže nic udělat. Blížil se večer a s ním další běsnící děsy, jako by se proti nim spikli všichni služebníci ďábla. Honící se příšery, které jen tak z kratochvíle proměňují dospělé muže v hromádku černého a páchnoucího hnusu.

Měl strach. Třásl se jako při zimnici. Nemohl si pomoci. Bál se pohlédnout do zrcadla. Děsil se pohledu do svých očí, toho, co by v nich spatřil. Copak není dvacáté století? Věk atomové energie, moderního lékařství, překotného výzkumu Vesmíru a rychlého vývoje vědy? Co je to za svět, kde život nemá pražádnou cenu? Zkontroloval si výstroj a vydal se na obhlídku městečka. Slunce zmizelo za horizontem a vystřídalo jej království prodlužujících se stínů a nadcházející noci.

Děsil se zvuků vlastních kroků. Při každém podezřelém šramotu mu naskakovala husí kůže. Připadal si jako malý pětiletý kluk, který si myslí, že ve skříni bydlí strašidlo. Ale ono existovalo, a nebylo samo. V každičkém koutu bylo nespočet slídivých očí. Nedaly se spočítat. Nezvaní hosté se stahovali do kotliny. Byli jako smečka vlků, která zachytila pach nic netušícího stáda ovcí.

Přechod dne a noci byl krátký a nenadálý. Na kotlinu padla tma. Světla pouličních lamp se ztrácela v černočerné lepkavé a páchnoucí temnotě. Avšak ne každý dokázal tento neidentifikovatelný zápach vycítit. Nastala další noc. Noc nových obětí a šumu radujících se vítězů, jejichž chuť na čerstvou krev se stávala stále více a více nenasytnou. Novodobí upíři se vydali do útoku.

/XVII./

Nedávno jmenovaný šerif Snow Creeku zemřel ve spánku, aniž by postřehl cokoliv mimořádného. Nerozložili jej, pouze mu vysáli krev a všechny další tělní tekutiny, takže vypadal jako nějaká novodobá mumie. Tělo měl vysušené, oči popraskané a vystrčené z důlku. Každý, kdo by zavítal v tuto pozdní noční hodinu do jeho domu, by se zděsil při pohledu na to, co z něj zbylo.

A umírali další lidé. Někteří tiše, jiní v nesnesitelných bolestech. Případ od případu byl jiný. Rána se nedočkala více než třetina obyvatel městečka. Ti, kteří nepoznali, co je přišlo zabít, ani netušili, že existuje něco tak nelidského a příšerného, co si libuje v bolesti, strachu a utrpení, a zároveň je to nedostižné a nepolapitelné. Všechny noční můry lidstva se proměnili v toto šílené běsnění. Útroby země se otevřely, aby vyvrhly na povrch hrůzostrašné vojsko papírových upírů, kteří ševelili v mírném větru po ulicích městečka a zbavovaly jeho obyvatele života. Vybírali si, jako labužníci, kteří si chtějí vychutnat každičké sousto. Nebrali v úvahu věk nebo pohlaví obětí. Prostě jen přišli, najedli se a zase odešli.

Jak prosté! A stále měli hlad, který je mučil další touhou po slasti cizího života a chuti železité a ještě tepající krve. Kdo pochopí, co je to za utrpení vláčet se věčností a temnotou, a nenacházet vhodné místo k životu? Byli zatracení a osamocení, jako jeden nepřeberný houf nenažraných, směšných a zároveň nechutných příšer. Halloween byl jen slabým odvarem téhle a dalších nocí, které měly následovat. Nastal čas bolesti a nevyslovených otázek. Nebyl tu však nikdo, kdo by je vyslyšel. Jakoby Bůh odvrátil svou tvář od všeho stvoření na Zemi a dal jej všanc běsům, aby se vyřádili a dokázali, co všechno dovedou. Nikdo je nedokázal zastavit. Nebylo síly, která by je poslala zpět. Čas milosti byl ten tam. A noc se zvolna chýlila ke svému konci. Na nebi se objevily první červánky. Město bylo plné pobíhajících obyvatel, kteří se jej snažili ve spěchu opustit.

Nastal zmatek. Armáda měla své rozkazy, ale střílet do vlastních lidí se nikomu nechtělo. Vzplanuly první domy. Praskot hořících budov se nesl spolu s větrem zvolna nad kotlinou. Ozvala se střelba. Několik šílených lidí rabovalo obchody na hlavní třídě. Někteří vojáci byli odzbrojeni přesilou. Poměr sil mezi armádou a obyvatelstvem se pozvolna vyrovnával. Nerovný boj mezi lidmi a příšerami se k jejich nelibosti změnil v občanskou válku mezi armádou a civilisty.

Ranní slunce jen stěží prosvítalo temnými mračny z šířících se požárů, které rozdmýchával škodolibý vítr. Hlavní ulice byla již celá v plamenech a oheň se zvolna šířil dál do postranních uliček. Nastalo bezvládí a anarchie. Organizace záchranných a obranných prací vázla a armáda byla stále více bezmocná. Dostala rozkaz k ústupu nad městečko k místu kde kdysi stával motel U Kačera. Na hladině jezera se zrcadlil obraz ohně a hustého dýmu.

Boj pokračoval! I příšerky dostaly strach o své oběti a část z nich zaútočila na příslušníky národní gardy, umístěné na silnici vedoucí z městečka. Na okamžik je přepadl údiv, ještě nikdy neviděli chodící moře zeleně. Překvapení vystřídala bolest a smrt. Někteří vystřelili z plamenometů, ale tento příval se nedal zastavit. Bylo jich stále víc a byli silnější než oheň! Protentokrát!

/XVIII./

Adam vběhl do svého domu a rozběhl se do ložnice a Ronaldova pokoje, aby vyburcoval svou rodinu. Našel je v obývacím pokoji. Dívali se jak ulicemi pobíhají vojáci a obyvatelé městečka. Nechápali co se děje. Nocí se linula narudlá záře vzdálených požárů a občasné staccato střelby automatických zbraní. Oblékli se a čekali na Adama, nedovedli si představit, co by se stalo, kdyby se nevrátil.

"Co se děje?" zeptala se jej jeho žena.

"Venku zuří malá lokální válka, musíme odtud zmizet!"

"Kam?"

"Pryč z městečka, pryč z tohoto kraje! Prostě utéct co nejdál, kam jen to půjde!" řekl ji. "Musíme s sebou hodit!"

"Říkal jsi, že je Edmond naživu, je to pravda?"

"Šel šlohnout helikoptéru, až ji bude mít, přiletí za dům, samozřejmě, pokud jej někdo nesestřelí. Vemte si jen ty věci, se kterými jsme přijeli, ale jen ty nejdůležitější!" řekl ji. Zarazil se, když někdo hodil do vedlejšího pokoje skrze okno zápalnou láhev. "Kriste pane! Běžte, já se ten oheň pokusím zadržet!"

"Mami, my tu umřeme?" zeptal se ji Ronald. "Jako Thomas a jeho rodiče? Jako ostatní?"

"Ne, určitě ne," řekla mu. "A jestli ano, potkáš se s ním!"

"V nebi?" zamračil se. "Na nebe nevěřím!"

"Tak už jděte!" zasyčel na ně Adam.

Nad domem přelétl vrtulník. Patřil armádě. Shodil na ulici několik bomb se slzným plynem a zmizel v temnotě. Vedlejší dům vybuchl v moři ohně. Patrně jej někdo úmyslně vyhodil do povětří. Všechna pravidla a morální hodnoty platící v normálním životě se ztratily v kouři, ohni a běsnícím davu pobíhajících pomatenců, kteří si myslili, že nadešel čas Posledního soudu. Okna přilehlá k ulici se vysypala. Několik střepů poranila Adama na tváři. Oheň se rozšířil na další dům na protilehlé straně.

"Už jste hotoví?" zavolal na svou rodinu. "Nemáme na to celou noc! Brzy bude ráno, a my musíme vypadnout ještě za tmy!"

"Už jdeme!" uslyšel hlas své ženy. "Ronalde, máš sbaleno?"

"Ano, mami!" zakřičel na ni Ronald. Společně seběhli po schodech do přízemí a všichni tři se vydali k zadnímu vchodu.

"Co ten oheň?" zeptala se ho.

"Kašlu na něj, chceš se tu někdy vrátit? Jestli se armáda docela pomine, nezůstane tu kámen na kamení! Jdeme ven, Edmond by tu měl být co nevidět!"

"A když ne?"

"Propleteme se mezi domy a pokusíme se odejít z města po svých, nebo někomu ukrademe auto!"

Mezitím přistál za Adamovým domem prostřílený vrtulník. Edmond jej opatrně posadil na zem a zuřivě na ně mával, aby rychle nastoupili. Po ulici projelo vojenské auto s kulometem na korbě. Na okamžik zpomalilo. Nebýt duchapřítomnosti bývalého šerifa, který vypnul motor a poziční světla, dala by se posádka vozu do střelby. V temnotě za domem a za kulisou hluku požáru jej nikdo z vojáků nezpozoroval a vůz pokračoval v jízdě. Hrozba byla alespoň na chvíli zažehnána.

"Tak co je?" zavolal na Adama a jeho rodinu. "Musíme odtud, a ještě za tmy!"

"Už jdeme!" zasyčel Adam na svého přítele a otevřel dveře stroje. "Jak se ti to podařilo?"

"Těžko, ale máme ho! Stříleli po mně, naštěstí netrefili nic důležitého! Protentokrát! Příště už nemusíme mít takové štěstí! Nasedejte, letíme pryč!" řekl jim a aniž by čekal, až zavřou dveře, odlepil stroj od země. "E. T. volá domů! Škoda, že si ten vrtulník nemůžu nechat!"

"Zabijí nás?" zeptala se ho Adamova žena.

"Jestli je necháme, aby to udělali?" pokrčil rameny a vedl helikoptéru skrze temná kouřová mračna mimo osvětlenou část města. "Ta trocha kouře brzo vyvětrá! Nebojte se, umím lítat i poslepu!"

"To určitě! Stačily mi tvé letecké pokusy konané minulou Zimu!" zavrčel na něj Adam. "Kdo ti dal papíry?"

"Armáda!" pokrčil Edmond rameny. "Musíme letět nízko nad městečkem a pak kopírovat terén. Stejně si myslím, že nás zaměří! Budou mít radary po kopcích okolo! Takže se připravte na nejhorší! Jak se vám to líbí?"

"Jaká je pravděpodobnost, že odtud vyvázneme živí?" zeptal se ho Adam.

"Tak třicet procent, víc ne!" řekl mu Edmond. "Není vám špatně?"

"Z čeho?" zeptala se ho Adamova žena.

"Z létání..."

"Zatím ne, ale za chvíli budu zvracet!" řekla mu věcně. "Byli jsme dětinsky naivní, když jsme se sem vraceli!"

"To vím taky!" souhlasil Adam. "Ale říkej mi to teď, když nás můžou každou chvíli trefit a poslat dolů k zemi!"

/XIX./

Starosta Snow Creeku se probudil za hluku automatických zbraní. Vstal z postele a přešel k oknu, aby se rozhlédl, co se venku vlastně děje. Jedna ze zbloudilých střel roztříštila okenní tabulku a prolétla jen kousek od jeho hlavy. Instinktivně se přikrčil a horečně přemýšlel, co bude dělat dál.

Higgins se musel zbláznit! řekl si v duchu. Válka ve městě! Kdo s kým vlastně bojuje? Doplazil se k nočnímu stolku a vzal z něj mobilní telefon. Další kulky dopadly na zeď naproti oknu. Jejich cesta skončila v omítce. Jedna z nich roztříštila sklo obrazu a shodila jej na zem. Sedl si na podlahu daleko od okna a opřel se zády o stěnu. Vyvolal rychlé vytáčení a čekal, až se mu ohlásí vrchní velitel místních vojenských jednotek. Modlil se, aby si s sebou vzal telefon.

"Higgins!" ozval se po několika dlouhých vteřinách vyzvánění.

"Co tam, proboha, děláte?" zeptal se jej starosta. Krčil se pod palbou zbloudilých střel a čekal na Higginsovu odpověď. Cítil na sobě dobře známý lepkavý a odporný dech smrti, která mu šlapala na paty. "Higginsi! Někdo mi střílí do oken! Nechal jste mě dát zabít?"

"Neserte mě, starosto!" uslyšel Higginsův hlas. "Mám tu plno starostí se svými lidmi, těmi potvorami a šílenými civilisty! Co po mně, sakra, chcete?"

"Říkám, že jsem pod palbou, Higginsi! Někdo mi tu střílí do oken! Bojím se zvednout hlavu, aby mi ji nějaký kretén neustřelil! Vidím, že všechno zvládáte na jedničku, jen nevím, co na to řeknou vaši nadřízení ve Washingtonu, až zjistí, že se vám celá situace vymkla z rukou a tohle místo se stalo bojovou linií!"

"Jsou daleko, starosto, a je mi hluboce jedno, co se jim bude honit v hlavě, až jim přijde hlášení, pokud ho někdo bude moct napsat! A jestli vůbec někdo přežije!"
Co jsi to za člověka? zeptal se jej starosta v duchu.

"Zabiju vás, Higginsi, pokud se odtud dostanu a najdu vás mezi vašimi vzteklými muži a poblázněnými obyvateli Snow Creeku!" zakřičel do telefonu. "Mám vás plné zuby!"

"Nebudu s váma marnit čas, starosto, končím! Klidně zavolejte prezidentovi do Bílého domu, ale vsadím se, že vám neuvěří!" řekl mu Higgins a zavěsil. Starosta mrštil vztekle telefonem do kouta a začal se plížit ke dveřím. Další kulka odštípla kus zárubně ze dveří vedoucích do chodby.

"Higginsi, ty jeden zatracený kreténe, slibuju ti, že tohle byla tvá poslední mise! Všichni tu chcípneme!" zakřičel do temnoty pokoje a skočil po klice, aby otevřel dveře.

Čekali tam na něj. Stal se další obětí. Pro NĚ byl jen jednou z tuctových chodících masových konzerv. Vrhli se na něj jako hladoví psi! Svíjel se bolestí. Překvapení bylo příliš silné na to, aby mohl uvěřit svým očím. Byl jedním z mála, kterému se poštěstilo je vidět na vlastní oči. Celá chodba byla zaplněna tančícími stromky. Jejich lístečky se chvěly touhou okusit jeho krev a zarýt se do jeho vychládajícího těla.

Po několika minutách byla chodba opět tichá a bez života. Příšery odešly za dalšími obětmi. S každým soustem v nich rostla chuť po krvi. Staly se neovladatelnými a zdrogovanými karikaturami japonských zakrslých stromků, plně si vědomy své vlastní jedinečnosti a síly, s kterou ovládaly vše ve svém dosahu. Noc byla teprve v půli své vlády. Minuty se protahovaly do hodin a vteřiny do dní! Pro některé přestal čas existovat.

/XX./

"Pane, někdo nám ukradl vrtulník!" ozval se v Higginsově vysílačce jeden z jeho pobočníků. "Patrně půjde o nějakého armádního pilota v záloze, protože nám bravurně zmizel v temnotě!"

"Doufám, že jste se jej snažili sundat?" zavrčel do přístroje. "Chci, abyste jej vystopovali a sestřelili, pokud bude ve vzduchu. Pokud ne, najděte jeho posádku a tu zastřelte! Je vám vše jasné, poručíku?"

"Ano, pane! Máme najít ztracený stroj a zničit ho! Pokud bude na zemi, eliminovat posádku! Co když budou daleko za hranicemi městečka?"

"V tom případě se modlete ke všem svatým, protože vás vlastnoručně zabiju!" rozčílil se Higgins. "Rozumíte?"

"Ano, pane!" souhlasil muž na opačné straně pomyslné linky. "Všemu jsem rozuměl, pane! Končím!"

"Tak se snažte, nebo opravdu skončíte!" varoval jej Higgins a zlostně mrštil s mluvítkem vysílačky.

"Mám pro vás špatné zprávy, pane!" vyrušil jej přicházející muž, který nakoukl do Higginsova polního stanu. "Situace se nám vymkla z rukou! Musíme použít všechny prostředky! Stáhneme se do průsmyku a celé tohle všivé místo srovnáme se zemí! Pokud se rozšíří mimo tuhle oblast, bude mrtvých tisíc krát více, pane!"

"V pořádku, připravte se k evakuaci. Osobně spustím naše malé překvapení!"
"A civilisté?" zeptal se jej.

"Seru na ně, splňte rozkaz!" řekl mu. Muž na okamžik zaváhal. Pak tiše přikývl hlavou a zmizel v temnotě. Higginse něco pošimralo po tváři. Otočil se v domnění, že jde o nějakého pavouka.

"Co se to sakra děje?" znejistěl při pohledu na díru v plachtovině naproti vchodu do stanu. Zdálo se mu, že jí prolézají další a další malé zakrslé stromky. Posměšně se kývaly na svých malých a krátkých nožkách. Mířily k němu a nemohly se dočkat, až splynou s jeho tělem a pošlou jeho duši na věčnost.

"Kriste pane!" zalapal Higgins po dechu. "Služba! Pojďte sem, mám je ve stanu! Slyšíte mě?"

Nikdo se neozval. Všichni muži ve zbrani v okolí byli mrtví.

Poměr sil mezi vojáky, civilisty a příšerkami se drasticky zmenšoval. Lidé byli očividně v nevýhodě. Zdálo se, že není síly, která by na této situaci cokoli změnila. Malí papíroví draci vítězili na plné čáře. K ránu již nebyl v městečku takřka jediný živý člověk. Kotlina jim začala být malá. Začali se stahovat do hor a hledat cestu ven. Higgins byl jedním z těch, kteří přežili. Nemohl pochopit, proč jej nechali naživu, vyděsili jej k smrti a pak odešli. Nechali jej s jeho šílenou radostí, dobře si vědomi toho, že se zahubí sám!

Půl hodiny po tom, co jej navštívili ve stanu, se Higgins spolu s městečkem proměnil na prach. Operace Černá kaše byla úspěšně u konce! Městečko Snow Creek přestalo existovat a spolu s ním i část příšer. Rozšiřující se ohnivý mrak na okamžik ozářil vzdálené horské štíty a rozplynul se nad kotlinou. Lokální požáry zuřili ještě několik dní. Nebyl tu však nikdo, kdo by je uhasil.

/XXI./

"Jsme mrtví?" zeptala se všech Adamova žena.

"Zdá se, že ne!" zabručel Edmond.

"Co se stalo?" ozval se Adam. "Co je s Ronaldem?"

"Žije!" řekl mu Edmond.

"Co to bylo?" nenechala se odbýt. "Proč neletíme?"

"Něco nás strhlo z oblohy!" řekl ji Edmond věcně. "Patrně tlaková vlna. Vojáci asi odpálili tu svou plazmovou bombu! Rozpínající se horký vzduch nás musel doslova sestřelit z oblohy. Jak se cítíte?"

"Živě!" zabručel Adam. "Kam jsme spadli?"

"Budeme na druhé straně průsmyku. Někde v lese!"

"Budou tu?" zeptal se jej Adam.

"ONI?" zašklebil se Edmond. "Asi ano, ale bůhví, proč nás nesežrali!"

"Takže?" zeptala se jich Adamova žena. "Takže co?"

"Jestli nemáte něco zlomeného, půjdeme dál po svých! Souhlasíte, nebo máte jiný
nápad?" zeptal se jich Edmond. "Musíme odtud pryč!"

"Takže nic neskončilo?" zamyslel se Adam.

"Ne," souhlasil Edmond. "Jsou pořád tady! Část jich shořela, ale minimálně polovina z nich jich musela přežít! Rozlezou se do všech stran a budou pokračovat, dokud nás všechny nesežerou! Nás a všechno živé!"

"Takže není místo, kam bychom se ukryli?" zeptal se ho Adam.

"Ne, jako dominantní rasa jsme skončili. Možná, že si část lidstva nechají na chov, jako my chováme dobytek! Lidské farmy, dovedete si to představit? Budeme žít, rodit se a umírat pod jejich dohledem!"

"Takový konec jsem nečekal!" zamračil se Adam. "Co kdybychom našli jejich loď a odletěli pryč? Někam, kde bychom mohli v klidu žít?"

"A kam?" přerušil jej Edmond.

"Půjdeme!" řekla všem Adamova žena.

Vysoukali se ven z poničené kabiny. Jen jako zázrakem nezačal havarovaný stroj hořet. Trosky vrtulníku byly rozesety po širokém okolí. Vzdálené hřebeny hor byly ozářeny požáry za průsmykem. Vydali se temným lesem vstříc svému osudu. Sledovali je! Nechali je jít, protože věděli až příliš dobře, že neuniknou, ať už se ukryjí kamkoliv.

Byli všude, proměněni za drobné listnaté keříky, nevinné stromky, choulící se ve studeném větru. Čekali na to, až je dobrosrdečná lidská duše vezme do svého domova, aby jim zatancovali svůj tanec smrti. Byli nevinnost sama, hadem v Rajské zahradě. Jejich pokušení bylo zároveň i jejich prokletím. Touha po krvi byla silnější než oni sami. Papíroví draci zvítězili!

/Dál už to není a Epilog znáte.../


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:00:00 Odpovědět 
   24. 06. 2014

Konečně se dostalo i na akci a četlo se to svižně. Hezky jsi zakončil Stromy. Hlavní hrdinové nejspíš byli ušetřeni, neboť stromek, o který Roland pečoval, je prosil, aby je nezabili.

Promluva se sekretářkou na jedničku. Přesto ale celkově jedničku dát nemohu, zas tak dobré dílo nebylo.
 ze dne 01.08.2014, 15:38:44  
   Šíma: Jsem rád, že dílko jako celek zaujalo a vo tom to je. Díky za čas.
 Kondrakar 20.08.2007, 12:03:27 Odpovědět 
   Paráda. tenhle díl mi odpověděl na několik otázek, které mi vytanuly z původního devítidílového příběhu. tahle část si drží kvalitu původního příběhu než její předchozí sestrřička. moc se líbilo.
btw: taky věřim že ve vesmíru nejsme jediní inteligentní tvorové
 ze dne 20.08.2007, 12:52:03  
   Šíma: Díky za přečtení a komentář! Jsem rád, že se příběh líbil! ;-)
 čuk 14.08.2007, 7:39:12 Odpovědět 
   Plně souhlasím s předešlými názory. Apokalypsa zde znázorněná nemusí přijít od ďábla nebo Boha, ale zcela nenápadně, prostě tím, že nejsme pány ( paralela s pocity námi lidmi pojídaných je zřejmá).
Připomíná mi to americký vietnamský syndrom, včetně jeho důsledků. "Nebezpečí zeleného listoví" bylo přece ve Vietnamu, i atmosféra strachu a zuřivosti. Včetně arogance těch trochu víc vzadu. Anebo jakákoliv partyzánská válka, do které se připletou civilisté. Byť trochu nadměrné dialogy, četly se však dobře a teď víc chápu jejich smysl (ukázat tupost a bezmocnost). Odboural jsi "rambovštinu" a ponechal normálního čestého člověka v bublajícím kotli. Možná, že by to chtělo přidat ještě někde v dialozích na akčnosti pomocí detailů strachu a možná že by se dalo vyhrát i větším zplastičtěním a zhororováním zelených příšerek, třeba proniknout víc do jejich psychiky. Ono se mi to dobře píše a radí. Ale vcelku je to napsané výborně a na úrovni a uzdá se, že bude ovlivněno podvědomí čtenářů, ovšem i v oblasti nevíry v lidstvo a jeho vládnoucí mechanismy.
 ze dne 14.08.2007, 10:38:29  
   Šíma: Díky, čuku, za zastavení a obsáhlý a velmi podnětný komentář! ;-)
 Šíma 13.08.2007, 22:32:19 Odpovědět 
   Díky za milý komentář a publikaci! Co k tomu říci! Máš patrně pravdu, existují dvě možnosti (pokud pomineme, zda-li jsem skutečně ve Vesmíru sami): a) přiletí a sežerou nás, nebo nás nesežerou, ale staneme se jejich otroky, b) přiletí a pokud zjistí, že jsem na dost vyspělé technické úrovni, pokusí se s námi spojit a navázat kontakt! Nevím, která možnost je pravděpodobnější! O obou možnostech bylo napsáno mnoho knih a natočeno mnoho filmů! Co se mě týče, věřím, že nejsme v celém Vesmírů jedinými "inteligentními" bytostmi, to by se musel Pánbůh dozajista zvencnout, kdyby sázel jen na nás lidi! ;-) Ještě jednou díky za věnovaný čas! Úfonům zdar...
 Pavel D. F. 13.08.2007, 22:15:06 Odpovědět 
   Sice ještě nemám celý původní příběh přečtený, ale udělal jsem výjimku ze svých zásad, aby bylo možno tento konec publikovat.
Co dodat? Příběh je to trošku děsivý, ale pokud by sem nějaká taková parta ufonů přiletěla, asi by to s námi dobře nedopadlo. Koneckonců pan Neff si taky myslí, že přiletí a sežerou nás. Můj názor je jiný, předpokládám, že civilizace schopná létat ke hvězdám je natolik vyspělá, že jiné formy života bude respektovat. Kooperace, obchod, kulturní výměna a takové věci, to bych viděl jako přínos setkání hvězdných civilizací. Ale co my víme? Třeba nás vážně sežerou…
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Sisters Of Fate
bionic
Nota
asi
Nikdo nekouří t...
Centurio
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr