|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: We are the greatest, kap. 19 ::
| KAPITOLA 19. Na rozcestí |
| |
|
|
Pan Gajdoš byl starostlivý a milující otec. Každé ráno odcházel v obleku do práce a většinou se vracel až pozdě odpoledne. Pracoval jako programátor pro jednu větší firmu. Vydělával hodně peněz, takže jako rodina byli finančně zabezpečeni.
Žil se svým osmnáctiletým synem v rodinném domku dál od centra města. Lukáš studoval obchodní akademii, třídu s rozšířenou výukou počítačů. Sám se o něj staral a i přes jejich časovou vytíženost spolu trávili spoustu času a měli velmi dobrý vztah.
Byl také velice pohledný. Měřil ke sto devadesáti centimetrů. Měl vypracované tělo, ale jeho zbraní byly oči. Temné jako noční obloha, blízko u sebe. Nad nimi se táhlo obočí jako most přes Temži. Bylo úzké, stejně tak i jeho rty.
Jana, na svůj věk velice přitažlivá blondýna, pracovala jako psycholožka. I ona si vydělávala slušné peníze.
S Karlem měla dceru. Nesla její jméno. Už spolu nežili, ale chtěl se k ní vrátit. Zdaleka si ještě nebyla jistá. Karel jí sice nikdy nic vážného neudělal a upřímně ji miloval, ale věděla, že jejich dcera byla zásadně proti. Nebyla to zrovna krátká doba, co prohlásila, že to není její otec. Vlastně ho tak nikdy nebrala. Celý život se o ně dobře staral a neustále je finančně podporoval, ale i přesto Jana trvala na tom, že s ním nechce žít. To byl důvod, proč se k němu jako partnerka ještě stoprocentně nevrátila.
V poslední době u něj velice často trávila večery i noci, ovšem jejich vztah byl ještě neoficiální. Snad tu byl ještě jiný háček. Karel se často jen tak vypařil. Vždy jí přesvědčivě vysvětlil, že musí občas pracovat i o víkendu, ale jako pozorná matka si podobného chování všimla i u své dcery.
Byl to jeden z volných dnů, které trávili opět spolu. Možná by byla raději se svou dcerou, ale ta jí dost jasně dávala najevo, že ji otec irituje.
Oba ještě polehávali v posteli a ani jednomu se nechtělo ukončit tak příjemnou chvíli.
Během vteřiny se Karlovo chování změnilo.
„Janičko,“, oslovil polonahou ženu přikrytou saténovou dekou.
„Ano?“ reagovala a přitáhla se k němu blíž.
„Právě jsem si uvědomil, že musím něco zařídit.“
„Ale je sobota,“ oponovala, i když věděla, že souboj nevyhraje.
„Nepotrvá to dýl jak pár hodin,“ přesvědčoval ji svýma očima. Utápěla se v nich jako v oceánu.
„Tak já tu počkám,“ řekla nakonec.
„Miluju tě,“ pokýval. Natáhl se k ní a políbil ji. Během vteřiny usnula.
Vylezl z postele a ze skříně vyndal černý plášť. Navlékl si ho, kápi přehodil přes obličej a rozplynul se.
Gabriela se zachytila o kuchyňský pult. Točila se jí hlava a bylo jí na omdlení. Rozhlédla se po kuchyni a očima hledala svůj mobil. Vzpomněla si, že ho nechala v Evině pokoji. Sáhla si na své bříško. Pocítila znovu křeč. Hlasitě oddechovala a chtěla nadávat na svou dceru. Měla už se dávno vrátit. Kdyby nebyla těhotná, rozhodně by k Deákovým zajela. Eva totiž ignorovala telefon, ale od Jany měla přesvědčení, že je s ní a v pořádku.
Zhoupl se jí žaludek. Musí si zavolat sanitku. Stahy byly častější a bolestivější. Dělalo se jí temno před očima.
Lukáš ještě jednou zkontroloval adresu. Když se stoprocentně přesvědčil, že je na správném místě, zazvonil a nečekal dlouho, než někdo otevřel.
Na prahu stál zhruba stejně starý, slušně oblečený kluk. Měl o pár centimetrů víc a shlížel na něj oříškově jiskřivýma očima. Černé, pečlivě učesané vlasy mu sahaly k ramenům.
„Potřebujete něco?“ zeptal se zdvořile. Dvakrát si ho změřil pohledem.
„Ty jsi Martin, že? Martin Razl?“
„Jo,“ přisvědčil a povytáhl zvědavě obočí. „Známe se snad?“
„Vlastně ještě ne, ale brzy se poznáme.“
Pokročil o krok vpřed. Martin mu překvapeně zatarasil cestu. „Potřebuješ snad něco?“ zeptal se už ledově.
„Už jsem řekl. Poznat tě.“ Zatlačil na dveře a namáčkl se až k němu. Martin ho odstrčil. „Co děláš? Hele, vypadni. Nechceš přece problémy.“
„Ty neser a přestaň dělat problémy.“ Zakroutil očima, o krok ustoupil a kopl ho do břicha. Martin ránu nečekal, narazil na stěnu za sebou a překvapeně vyhrkl. Neznámý s klidem prošel uvolněným vchodem do bytu a jedinou ranou ho přivedl do bezvědomí.
Jana už několik hodin spala na posteli v jednom ze zamčených pokojů základny. Hlídal ji Retger. Za chvíli ho měl někdo přijít vystřídat. Oči už mu klimbaly, ale byla to jeho práce a dělal ji rád.
Dívka se utápěla ve svých snech. Nejprve rozmazaně se před ní začala rýsovat jakási místnost. Stála uprostřed tělocvičny a rozhlížela se po přítomných. Rozeznávala mezi nimi pihatou holčinu s hnědými, na krátko střiženými vlasy sepnutými do culíku. Měla na sobě černý cvičební úbor. Volné triko a šusťákové kalhoty.
Vypadala velice sebevědomě, přesto se z ní dala vycítit nervozita. Ještě se naposledy rozhlédla po dvanácti sedících lidech, než ukázala na Kristýnu.
Týna, jak jí říkali, měla výrazné vypouklé hnědé oči. Pro jejich kouzlo je zvýrazňovala černou tužkou a řasenkou. Nad nimi se táhlo světlé obočí. Dlouhé hnědé vlasy nosila většinou rozpuštěné; dnes je měla spletené do dvou copů. Nebyla příliš vysoká a neměla ani atletickou postavu. Zato jí velice slušel úsměv. Plné rty často roztahovala do úšklebku.
Na svět se dívala velice optimisticky, alespoň tak ji každý znal.
Zvedla se ze země a přistoupila k Evě. Byla ve výcviku o rok déle; žila pro něj. Usilovně trénovala a neustále se zdokonalovala. Ovšem neuměla lhát. To byl možná důvod, proč ještě nepovýšila. Většina lidí ve stejném stádiu byla přeložena do jiného města, pokud se nestávali informátory, nezakotvili na základně či netrénovali mladší generace. Jen malá hrstka se dostávala do nejužšího kruhu samotného členství.
Obě dívky se poklonily a ve stejné chvíli zaútočily. Neměly moc času. Eva srazila ruku, která k ní v momentu vystřelila, a přikrčila se, když z druhé strany přišla další rána. Věděla, že protivník má roční náskok; proto si ji vybrala. Chtěla ukázat, co v ní je.
V podřepu natáhla nohu a otočila se o devadesát stupňů. Týna stačila vyskočit a chytila Evu zezadu za krk. Přitáhla si ji k sobě a snažila se ji dusit.
Eva vymrštila nohu do vzduchu a podařilo se jí udělat kotoul dozadu, čímž ji srazila; stisk povolil. Dokončila kotoul a postavila se na nohy.
Kristýna se pokusila opět zaútočit. Podařilo se. Kopla do míst, kde byly ledvin a využila Evky dočasného výpadku. Přitáhla si její ruku k tělu a zakroutila ji. Byla nucena povolit v kolenou a klekla si. Ruku ji zakroutila za záda a přikrčila se k ní.
Eva se ještě stačila otočit a vykroutit se jí, než zaznělo „Stop!“ Dívky na povel přestaly a znovu se uklonili.
„Díky, to bylo pěkné. Můžete jít. Další jde Michal.“
Obě se s úsměvem odklidily do šaten, kde se převlékly.
„To bylo super,“ podotkla Eva. „Jsi fakt dobrá.“
Během dvou minut se k nim přidala i Jana. „Budu mít pěknou modřinu,“ dřela si stehno. Všechny tři zamířily do pozdního večera.
„Dnes si pro ni zajdeme,“ hlesl muž v černém plášti. Byl oblečen stejně jako tři muži stojící před ním. „Během pár hodin porodí to, na co jsme tak dlouho čekali.“ Na chvíli se odmlčel. „Kolem je spoustu takových, už jen můj syn i dcera jsou výjimeční, ale ona je teprve klenot. O Evu už jsme stát nemohli… Jak jsem se sám přesvědčil, zavázala se neporušitelným slibem. Proto jsem ji odklidil stranou, ačkoliv by stále mohla hrát velmi důležitou roli… S její pomocí bych se mohl dostat blíž k mé dceři. Udělal jsem velkou chybu, když jsem dovolil, aby ji vychovávala jen matka. Trávil jsem s ní příliš málo času a dříve se k ní dostali oni.“
Jeden z mužů nervózně popošlápl. Pravděpodobně si byl vědom, jak důležité je, aby dítě přežilo.
„A matka? Co bude s matkou,“ troufl se zeptat.
„Uvidíme, jak to celé proběhne…“ nevypadalo to, že ho otázka rozzlobila. Naopak. Přesvědčil se, že ho poslouchají, ačkoliv by si pravděpodobně nedovolili oponovat. „Krev proti vlastní krvi bojovat nemůže,“ pokračoval. „Ani já, ani můj syn nedokážeme Janu zničit. Nestačí ji jen zabít… Ovšem my máme jiné plány.“
Přemýšlel. Co pro něj bylo prioritou? Nemohl si dovolit chybovat. „Syn už pronásleduje její slabinu. Jediná díra v její jinak celkem slušně vybavené zbroji. Zplodil jsem ji. Vím, co umí a čeho je schopná – však mi zabila Leonarda – vím, kam zaútočit. Vím, kam bodnout, abych ji dostal na kolena. Vím, že miluje…
Až půjdete pro Gabrielu, nesmí se jí nic stát. Do porodu nechci vidět ani náznak násilí. Její cena je nevyčíslitelná… Snad jsem to řekl dostatečně jasně.“
Muži přikývli. Byli si až moc jasni, co by následovalo v případě neúspěchu.
Musí si zavolat sanitku. Proč tu není Eva? Motala se jí hlava. Snažila se udržet na nohou. Pomalým krokem došla až k předsíni. Přichytila se stolku u dveří vedoucích do jídelny a snažila se nezapomínat na pravidelné dýchání.
Někdo zazvonil. Gabriela si stiskla břicho. Další křeč. Neustále se zvyšující bolest jí brala veškerou energii.
„Hned jsem tam!“ vyloudila ze sebe, ale už to jí dělalo problém. Odšourala se ke vchodovým dveřím a otevřela je.
„Prosím vás,“ zrychleně oddechovala.
„Je vám dobře?“ zeptal se starostlivě muž na chodbě.
„Asi… asi budu rodit. Mám hrozné bolesti.“
„Mám vám zavolat sanitku? Nebo manžela?“
„Jsem sama… Potřebuju rychle do nemocnice.“
Muž ji podepřel. „Jsem tu autem, mohu vás tam odvést,“ nabídl se.
Neznala ho, nevěděla, proč přijel, ale i přesto přikývla. Vyndala ze zámku klíče, zabouchla za sebou dveře a zamkla je. „Pro věci pošlu dceru,“ řekla, když se s ní muž vydal pomalým krokem k výtahu. Svezl ji do přízemí, opatrně dovedl ke svému autu a než ho otevřel, zeptal se: „Nepraskla vám už voda?“
„Ještě ne… Mám častější stahy a hrozné bolesti.“
„Tak opatrně.“ Otevřel ji dveře pro spolujezdce a pomohl ji nastoupit. „Nezapomeňte se připásat,“ řekl ještě, když usedal za volant. „Chcete pomoct?“
„Děkuju.“
Připásal ji a sešlápl plyn. Vycouval a vyjel z parkoviště pro bytovky. Sjel po silnici do centra k autobusovému nádraží a za ním zabočil směrem ke Koutu.
„Promiňte, ale nemocnice je na druhou stranu,“ upozornila zoufale. Nemohla si dovolit zajížďku.
„Buďte v klidu, tudy je to rychlejší,“ pousmál se.
Teprve teď si všimla dalších dvou pasažérů na zadních sedadlech.
Lukáš nervózně přešlapoval z místa na místo, ale když se konečně objevil jeho otec, nasadil sebevědomý úsměv.
„Je vedle,“ řekl dřív, než stačil příchozí promluvit.
„Je vzhůru?“ zeptal se.
„Moc se bránil, musel jsem ho uspat.“
„Výborně.“
„A co Chvalovská?“
„Právě pro ni šli. Ty se ale musíš vrátit k Janě. Pokud ti opravdu věří…“
„Udělal jsem všechno tak, jak jsem měl. Věří mi.“
„Pokud to jen nepředstírá.“
„Věří mi,“ přesvědčoval ho.
„Stále jste sourozenci. Krev vlastní krve. Vím, co jsem každému z vás předal. Pokud ti nedůvěřuje, nepoznáš to. Může ti ukázat jen to, co bude chtít. Může tě vodit za nos s falešnými myšlenkamo. Stejně jako ty. Nemůžete být úspěšní v boji, ani jeden, ale lhát si můžete.“
„Ale ona mi věří. Neví, neruší... Možná mě tam zavede už dnes. A pokud se cokoliv pokazí, máme oba. Martina a Evu; ta už je beztak mrtvá.“
„Skoro mrtvá,“ opravil ho. Otec pro něj byla autorita, ale i přesto spolu měli velice dobrý vztah. Ovšem jeho strach z Jany byl možná větší, než si dokázal přiznat.
„Uvidíme, jak se bude situace vyvíjet. Počítat se musí se vším. Stále jsou to jen možnosti. Jisté není nic.“
„Co když se nenarodí?“
„I to je možnost. Raději se vrať. Kdyby cokoliv, víš, jaké zbraně můžeš použít. Já půjdu, chci být u porodu. Ani tvůj jsem si nenechal ujít.“
„Třetí dítě.“
„Nezáleželo by mi na tom tolik, kdyby měla geny jen z matčiny strany. Eva je nadaná, ale to i ty a Jana. A dohromady?“
„Už nemusíš nic říkat,“ umlčel ho. Chtěl se s ním radovat. Plány zatím vycházely. Ale možná by byl radši za trojúhelník on, Jana a Eva, každý zvlášť. Nebyl si zcela jist, zda to matka přežije. To dítě neohrožovalo jen ji. Bál se o svou existenci.
„Nechce se mi domu,“ řekla Kristýna, jakmile vyšly z nenápadné budovy v lese. Pohlcovala je tma, brouzdaly ve sněhu a cestu hledaly instinktivně. Letošní zima s sebou přinesla extrémní mrazy.
„Hlavně do tý doby asi umrznu,“ podotkla Jana.
„To bude zase keců, že jdu pozdě. A to je teprve-“ zkontrolovala hodinky- „před desátou. Máma má v poslední době nějakej moc velkej zájem. Co přišla sjetá z tej oslavy narozenin, je s ní k nevydržení. Tvoje matka byla v pohodě, ne?“ otočila se k Janě.
„Připito měla, ale je v pohodě.“
„Nesbalila tam někoho?“ přemýšlela Kristýna nahlas.
„Týnko, zlato, pojď ke mně,“ přivinula se k ní Eva a dala jí pusu. „Takovej přehnanej optimismus,“ smála se. „A to už tu jsi rok a půl. Jak to děláš?“
„Mám přece vás.“
Jak se přibližovali k okraji lesa, začalo se ještě víc ochlazovat a jejich rozhovor utichal.
„Slyšely jste to?“ chytila obě za ramena Eva. „Někdo křičel?“
„Já nic neslyšela.“
„Třeba se ti to jen zdálo.“
Lesem se k nim prodral slabý výkřik. Musely napnout uši, aby ho zaregistrovaly.
„Odkud to jde?“ rozhlédly se. „Odkud to jde?“ zeptala se znovu Týna. Rozeběhly se zpátky tak, jak jim to hluboký nános sněhu dovoloval. Za pár minut se udýchaně zastavily. Snažily se nenadělat moc hluku, což se jim moc nedařilo. Jana si otřela zpocené tělo.
„Šly jsme tudy nebo ne? Jsou tu nějaký stopy,“ ukázala Týna na rýhu v jinak neporušeném sněhu.
Dopadalo na ně matné měsíční světlo.
Vydaly se tím směrem. Ve tmě bylo vidět jen na pár metrů a i tak si musely dávat pozor. Hlasy se přibližovaly. V dáli zasvítily dva body jako kočičí oči. Neustále se přibližovaly.
Dívky si pospíšily na louku, kde už bylo lépe vidět. Během několika vteřin se každá uvědomila, proti komu pravděpodobně stojí.
„Kiki, jsi na řadě,“ vyzvaly ji obě a stáhly se. Ani jedna neuměla aktivně používat ochranný štít, natož jiné kletby.
Kristýna udělala krok vpřed a za černým obrysem vysoké postavy vrhla tlakovou vlnu. Protivník útok očekával. Musela ho zopakovat. Podařilo se jí ho ochromit.
„Kde je ten člověk?“ vyhrkla.
„Zavolám na základnu,“ řekla Jana a z kapsy vyndala svůj mobil. Vytočila osmimístné číslo a čekala.
„Tady je Carmen, 3325. Jsme v lese u louky, asi čtyři sta metrů od základny. Máme tu jeden útok a asi zraněného, ještě se nám nepodařilo ho najít…. Ne… Nevíme… Běžný… Jana Deáková… Dobře, počkáme.“
Zavěsila a zhluboka se nadechla.
„Tak to bychom měly i příjemné zakončení večera.“
„Když se ti tak nechtělo domů,“ ušklíbla se Kristýna, ale za chvíli se začala smát. „Já se strašně omlouvám.“
Otočila se k louce a do tmy vyslala stříbrný paprsek.
„Co…?“
„Tamhle někdo leží,“ ukázala.
„Dobrý večer,“ ozvalo se jim za zády. Ani jedna se nepolekala a Týna mlčky ukázala k ležící osobě.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 15 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 30 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 53 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
