» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."

Henri Fréderic Amiel

počet přístupů: 2141847

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Zpátky ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Samotář

m2m	publikováno: 09.07.2007, 0:15

Někdy je nemožné vrátit se zpět...


	Chvíli se rozmýšlím. Vím, co musím zjistit. Dokonce i díky jemu vím, kde to zjistit. Přesto. Spousta důležitých faktorů mi brání, abych se rozhodl. Váhám. Neznám přesně místo. Nevím, kolik je uvnitř ozbrojených stráží. Vlastně ani nevím, jak se dovnitř dostat. Budova Symantecu je podivně chladná. Skleněná výšková budova, štíhlá věž plná moci a bohatství. Ukrytá v zástupu dalších budov, v dalším bohatství zkaženého Landsbergu. Kupole nade mnou jiskří vznikajícím ozonem. Právě Symantec je jedním z průmyslových konglomerátů, které zajišťují ochranu „první měsíční kolonie“. Stojím opřen o jednu z pouličních lamp, ruce vnořené do kapes, v podpaží cítím bezpečí koženého pouzdra s chladnou armádní pistolí. Cítím jemné vibrace komunikátoru na svém zápěstí, je totiž čas změnit místo a přestat nápadně zírat na vysokou budovu. Vmísím se do davu a na okamžik vypnu. Přestanu se soustředit a jenom se ponořím do myšlenek. Vzpomínek. Všechno dává děsivý smysl. Dokonce, když zapátrám v paměti po různých informacích o Symantecu, chápu, proč si mě tahle společnost najala. Nikdy jsem se neptal po důvodech, proč chce někdo někoho odstranit. Ale tenkrát jsem se ptát měl. Symantec vedl dlouholetý boj se společností DefArm o zakázky pro federální vojsko. Ať už šlo o lepší bojové stroje, roboty vrhající plazmu nebo třeba ochranné štíty. Připadám si jako na kolotoči. Sem. Tam. Pořád dokola. Co o sobě vlastně vím? Hromada vzpomínek na to, jak jsem zemřel. Hromada vzpomínek na to, jak mě stvořili. Ale vůbec žádná vzpomínka na to, co bylo předtím. Před… Oukej. Rychle odhadnu situaci. Dva strážní v modrých uniformách se spolu dohadují. Stojí na schodech, jeden kouří cigaretu, druhý ledabyle pozoruje procházející dav. Vmísím se do proudu, který míjí budovu Symantec, rychle přemýšlím, kolik může být uvnitř strážných, jestli se prochází bezpečnostním rámem nebo kolik kamer je uvnitř skryto. Policejní droni nad hlavami pospíchajícího davu mě nezajímají. Celý tenhle dav se táhne jako tisícihlavá saň touhle až příliš čistou ulicí. Jaký paradox, tady, kde se pasou papalášové ve vysokých barácích, kde by ani nebylo pořeba policejních dronů, kde ročně zemře tak možná jeden člověk na náhlý infarkt, se schovává nájemný zabiják, jehož obličej spatřily pouze jeho oběti. Mé oběti. „Samozřejmě…“ „Mami…“ „Zabíjel’s! Co je ti teď do tvýho fotra, že?“ „Mami…“ „Táhni! Neznám tě. Nejsi můj syn!“ Vzpomínka skoro prchavá. Ale je tu. A s ní i obrázek náborového cance, na němž je vidět muž v maskáčové uniformě s bojovou helmou a zrcadlovým hledím spuštěným dolů. A přesto…nevidím jeho pohled, ten voják se na mne dívá a já vím, že jsem to já. Marine Corps. Výšivka mluví jasně. Kolotoč nabere rychlost. Vstup do budovy. Bezpečnostní rám. Osm kamer, čtyři namakaní strážní, kvéry viditelné už zdálky, šokové pistole zastrčené v kožených pouzdrech okolo pasu. Ani nevnímám mramorové dlaždice, od nichž se odráží chladné světlo stropního lustru. Za recepcí na mě vyvaleně zírá mladá recepční ve světlé blůze a černé vestě, kolem krku červený šátek. Pravděpodobně vidí, jak vytahuji zbraň… …ano, zcela samozřejmý pohyb, tolik let trénovaný, pravá ruka objímá pažbu, palec natahuje kohoutek, ukazováček se tiskne k lučíku spouště, tak důvěrně známý pocit nadlidské síly a vlastní nadřazenosti. Stačí jen zmáčknout spoušť. A zabít. A znovu. A znovu. A zas. Kolotoč se začne najednou zpomalovat, propadám se do nicoty vlastního vědomí a v tu chvíli si uvědomím, co vlastně jsem. Vzpomínka. Vidím prachmizerné balíčky meat ready to eat, vojenské dlabance, vidím špínou a prachem obalené obličeje, na tvářích raší vousy; jsme v tělocvičně, zápasíme s urputnými výrazy, chceme položit toho druhého na lopatky…běžíme ve dvojicích na pásech, soupeříme, pot z nás leje, funíme, ale po očku sledujeme toho druhého… Přejeme si jen to nejlepší. „Zhebni,“ poplácává mě ve zbrojnici malý štíhlý chlapík s asijskými rysy. „Až po tobě,“ usměju se na něj. Ang Lee. Tak se jmenuje. Rychle. Chodba. Nevím, kam jít, ale hezká recepční ano. Tlačím ji před sebou, částečně jako štít, částečně kvůli tomu, abych ji netáhl a tím se nerozptyloval. Hlaveň mého PDWéčka je hrozivě žhavá, zásobník je zpola plný; prsty pravé ruky pevně zaťaté do sebe, oči upnuté dopředu kontrolují každý detail. Štíhlá brunetka mě opouští. Nechávám ji jít. Jsem u cíle. Pojistka uvnitř mě cvakne a já si najednou uvědomuju, že jsem pokaždé viděl dál, než bych nejspíš měl. Neunikne mi ani detail, vidím modré košile nadouvající se neprůstřelnými vestami, dva strážné před mohutnými dřevěnými dveřmi, jejich ruse sahají po zbraních, tentokrát jasně rozeznávám tvary klasických pistolí, prsten na prstě jednoho z mužů, kroky vpřed, ale moje prsty jsou rychlejší a ruce smrtelně pevné. Vyztužené svalstvo plně pod kontrolou mozku. Obklíčeni v malém bunkru. Čekáme. Posledních osm mužů. Velitel, desátník a šest kluků. Zbylých osmadvacet zařvalo. Nadporučíkovi krvácí bok. Desátníkovi chybí dva prsty na pravé ruce, ostatní na tom nejsou o moc líp. Dva páry očí se upínají na obrazovku radaru. Zbytek ostražitě kontroluje dveře. Nepřítel se blíží. Můžeme jen doufat, že bunkr postavený, aby zajišťoval bezpečí posádky těžební stanice, vydrží. Naše atomová hlavice si nachází cíl. A nebude trvat dlouho a my budeme tam, kam každý voják jednou dospěje. Ať už v cestě kulce nebo spálený na plazmu a vypuštěný do vesmíru. Zlatý kroužek se oblepí krví. Vyděšené sekretářky ječí na zemi. Rukama si zakrývají hlavu, nohy složené pod sebe. Vím, že břichatý strůjce toho všeho stojí s brokovnicí připravenou k výstřelu v okamžiku, kdy vykopnu dveře. Vidím ho. Nevím proč. Nevím jak. Vidím, jak kdybych měl termovizi. Možná že mám. Stále ale nevím, kde se to ve mně vzalo. Proč to ta dlouhá léta odpočívalo…uvnitř. Jen svistot. Tlaková vlna otřese stěnou bunkru. Ale v tu chvíli…klečíme poslední dva před nastoupenými žoldáky. Zbraně nám míří do obličejů. A svistot. Náboje vyztužené wolframovou jehlou mají vysokou průbojnost. A na to teď spoléhám. Dřevěné dveře. Masivní dub. Dřevo tak drahé, je totiž přírodní. Není to syntetické dřevo, kterého je tu všude dost. Ale i tak, kulka si zachová svou rychlost, sílu a směr a proletí břicháči stehnem. Jsem vevnitř. A mám zatraceně málo času. Plešatý šedesátiletý muž. Kolem pasu břicho opásané drahou hedvábnou košilí určitě přímo ze Země. Kožený pásek se zlatou přezkou. Kalhoty z přírodního materiálu, velká stehna, z pravého se roní krvavé slzy. Pašík leží na zemi a soptí. Krev barví šedé kalhoty do ruda. „Zhebneš!“ křičí muž a má pravdu. Nepochybně celá četa policajtů v neprůstřelných vestách už klepe na dveře, štíty, zbraně a hlavně obličeje bez výrazu. „Vím,“ řeknu tiše a je to poprvé, co vnímám svůj hlas i jinak. Tlusťoch zafuní. „Jsi nepovedený experiment, Urbane, zhebneš tak jako tak! Chcípneš jako prase pod mojí rukou!“ Desátník se na mě podívá. „Tak jsme v prdeli, Urbane,“ řekne jen. Žoldáci před námi vyděšeně vykřiknout. Třetí slunce na obloze je tu. Ale my ho nevidíme. Desátník Holler a…já.. Naše pohledy se setkají. Naposledy v kamarádském objetí. Pak se na mě desátník položí, překryje mě tělem a z jeho i mých očí sežehne bílé světlo vše, co bychom v nich chtěli vidět. Všechno. Je zpátky. Na prchavý okamžik. Na pár minut. „Tak pojďte!“ zařvu jen a vyletím z dveří s brokovnicí v obou pažích. Všechno se vrátilo.


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 13		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 29		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 53		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

MC_Kejml	25.12.2008, 22:20:36

Dílo pro mě stejně enigmatické a místy hůře pochopitelné, stejně jako mnou předtím zmíněný Blade runner, je u konce. Jak se zdá, italika v třetím díle popisovala opravdu jen tam to, co si myslel Cíl, tady už to byly zase vzpomínky hlavního hrdiny - zřejmě kyborga. Co dodat, ¨možná byl Ang Lee nějakou narážkou na Angileho a Symantec jako výrobna válečných strojů byla hezkou narážkou na výrobnu antivirových strojů :p 1


ze dne 29.12.2008, 22:35:28
m2m: Ang Lee je vděčná postava všech mých děl, co se točí okolo vojáků. Hlavním gerojem je tedy, jak jsi poznal, profesionální voják, mašina na zabíjení, ze který Symantec udělal ještě větší mašinu s bionickými implantáty. Nepovedený experiment... Díky moc.

Lakejja	29.09.2007, 14:05:15

Tak jo..scifi mě nebere, ale toto mě vzalo..fakt...napjetí od začátku do konce..líbí se mi to..stálo by za to z toho udělat ságu, dát do hezké vazby a....no šak víš, co tím chci říct, ne? :)


ze dne 29.09.2007, 14:11:13
m2m: Ne, asi jsem mírně hloupý, ale krásně se to poslouchá :-) Děkuju.

Adrastea	02.09.2007, 22:48:40

Zpátky, ale ne do pohádky. :P Zřejmě jsi chlapec v akci zrozený. Tohle je tak akční, až to bolí, protože jsem to díky tomu přečetla rychleji, než bych chtěla. :)


ze dne 02.09.2007, 22:50:48
m2m: Óó, to je mi ale velká chvála :-D Samozřejmě moc děkuju, bo jsem tohle s touhle sérií ani nečekal :-) Zřejmě to máme v rodině, ale co se dá dělati :-) Třeba ještě nějaké béčkové scífko s akcí příjde :-)) Děkuji, princezno ;-) :-P

Imperial Angel	12.08.2007, 10:44:13

Ehm, až teď jsem si uvědomila, že jsem přečetla předchozí díly, ale na tenhle jsem nějak zapomněla.... Doslova jednodechové čtení, nesputila jsem oči z monitoru od začátku až do konce, takže známka je asi jasná :).


ze dne 12.08.2007, 10:54:51
m2m: Oh, rudnu :-) Děkuju moc...

Nethar	16.07.2007, 21:09:33

Tohle jsem si omylem přečetl hned po prvním díle, takže jsem to pořadí tak úplně nedodržel, za což se omlouvám. Ale je tam ta retrospektiva, takže to je stejně dějově napřeskáčku ;-) Líbí se mi to, tvůj styl je zajímavý, ono střídání časových linií se mi libí.


ze dne 17.07.2007, 0:33:44
m2m: Moje klišoidní omáčka musí dostat kořeněnou příchuť, aby vás (= čtenáře) bavila...proto...a proto Ti moc děkuji...Opravdu moc.

Nameless	15.07.2007, 17:09:44

opět za 1 :)


ze dne 15.07.2007, 19:59:21
m2m: Opět "jen" děkuji. Nevím, jak Ti ještě více říci, jak moc si vážím Tvých návštěv ;-)

Hanulka222	14.07.2007, 10:02:59

No doufám, že jsem pochopila všechno tak, jak jsem měla, každopádně to bylo příjemný ráno s napínavýma povídkama...


ze dne 15.07.2007, 20:00:23
m2m: Děkuji moc moc moc. Určitě to nebylo tak těžké na přemýšlení, když to vymyslel můj mozek :-) Díky opravdu moc.

Samareth	12.07.2007, 19:11:30

Odpověď na příspěvek od uživatele: Samareth* ze dne 11.07.2007, 13:34:09* no těžce pracujícího občana jsem už hodně dlouho neviděl, ale poslední dobou jsem jdou tvoje práce opravdu zřídka tak jsi asi první opravdu těžce pracující občan po hodně dlouhé době. fakt, že jsi klišé dáváš k snídani jsem už slyšel, ale nevěděl jsem co víc dodat... :-) čekám a těším se na další dílka... see you


ze dne 12.07.2007, 23:40:00
m2m: Včera jsem rozpracoval povídku...no ono to vypadá na delší kus...takovou vlastně novelku...ale jak říkám, poprvé v životě mám 4 měsíce volna a já je propracuju :-( Takže pomalu a jistě...ono se něco narodí. ;-)

Samareth	11.07.2007, 13:34:09

ehm... dej mi chvilku než se vzpamatuju...... jo, to by mohlo stačit, je to skvělý, jako ukončení příběhu téměř dokonalé, klišovité téma napsané nově a poutavě, to se mi líbí... 1*


ze dne 11.07.2007, 22:25:22
m2m: Jak jsem říkal několikrát, klišodiní témata jsou mi blízká a rád si na nich pochutnávám bo jdou hezky zpracovat a když se zadaří, i ozvláštnit. Díky moc. /Asi sis všiml, že jsem v těchto týdnech těžce pracující občan, takže s dalším dílkem to bude na dýl. I práce do workshopu se rodí příšerně pomalu a třeba to ani nestihnu :-) /

čuk	10.07.2007, 8:32:16

Mněse to zdá býr zajímavý přístup: popis zabijácké činnosti prokládaný retrospekci, tedy určitým naznačením proč vznikl zabiják. Transpozice postavy, a navíc se sci-fi rysy. Ovšem četl jsem bez znalosti předchozích kapitol.


ze dne 10.07.2007, 9:23:20
m2m: Děkuji mnohokrát. Stejně jako v případě druhé části jste v téhle poslední napsal přesný, vystihující komentář, oč jsem se celou dobu snažil. Děkuji moc za všechno - přečtení a hlavně ten komentář.

Šíma	09.07.2007, 12:44:46

Je to dobré! Člověk vidí, že žoldáci nebo nájemní vrazi taky myslí a nejsou jen stroje, které mají ukončit něčí život! Máš tam hezkou atmosféru! :-) Všude číhá nebezpečí a jeden se musí dívat kolem sebe, odkud to, sakra, přijde! Nic, zalezu pod stůl a uvidí se! No to dřevo bych nespoléhal, je to přece jenom dřevotříska, snad si mne nikdo nevšimné! Zase jsem se jednou zapomněl a nebudu drobit a hledat ve Tvé povídce chyby. :-)


ze dne 09.07.2007, 13:07:56
m2m: Díky moc :-) Od toho tu komentáře jsou, aby ukázaly autorům, v čem chybují. Nicméně s tím dřevem si stojím za svým :-) Kulka vyztužená wolframovou jehlou má skutečně velkou průbojnost, na krátkou vzdálenost prorazí kevlar neprůstřelné vesty a dřevo Vás před ní neochrání (ozkoušeno ;-) ) Moc děkuju za krásný komentář, trpělivost a i tu známku. Moc moc moc děkuju. Všeho si hrozně moc vážím.

Ted	09.07.2007, 4:01:23

hehe...1 ;)


ze dne 09.07.2007, 8:56:12
m2m: Díky :-) za výstižný komentář =)

duddits	09.07.2007, 0:15:01

Příběh opět v podstatě tradiční, okořeněný vzpomínkovou linií a především poutavým stylem, který má dobrý spád a přitom pozře i pár zajímavých obratů. Daří se ti znovu objevovat již známé, stavět je do poněkud jiného, přitažlivého světla ;)


ze dne 09.07.2007, 8:55:42
m2m: Ale neuškodil, prosímtě, ba naopak :-) Copak je to i možné?


ze dne 09.07.2007, 0:36:28
duddits: Pochopil jsem to tak, že tu sérii už jsi ukončil :-D Pokud jde o mne, to doženu... Pokud jde o tebe, omlouvám se, snad jsem neuškodil O:-)


ze dne 09.07.2007, 0:21:07
m2m: Mimochodem, četl jsi ty předchozí? Protože....he....jak jsem psal v anotaci třetího dílu, na konci "dvojky" bylo všechno řečeno a nyní se můžeme jen podívat dopředu. Ještě jednou moc moc moc moc moc moc moc moc děkuju -)


ze dne 09.07.2007, 0:18:50
m2m: Ty sis ale pospíšil -) Měl jsem v plánu, že by to mohlo vyjít až tak v úterý...aby se dodržela časová linie =) Každopádně děkuji, Tvé komentáře, jako vždy, maximálně potěší. Opravdu moc děkuji.