|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Lido 2 (Nela) ::
 kulkul |
publikováno: 10.07.2007, 5:42
|
| Jak to vidí ona. Tady, bojim se, odpadnete. |
| |
|
|
KAPITOLA 2 - Nela
V šedomodrém ranním oparu nad Slavany viselo zářivé slunce. Do zpěvu
pěnkav na javorových větvích se zableskla okrová omítka, kterou měl
dům nově nahozenou. Z komínů fabrik vlály kotouče černého kouře
a nepříjených sazí. Teploměr se od samého rána šplhal po ostrých
modrých dílcích k vysokým hodnotám. Těžké červnové počasí nemohla
překonat ani čerstvá jihozápadní bríza, která se přeháněla nad
hlučícími křižovatkami dopravních tepen plných moderních automobilů,
jejichž kola uháněla vstříc romantickým dobrodružstvím.
Střecha domu ohraničená plechovým okapem vydechovala vlhkost rosy, ve
vzduchu se srážely růžové krůpěje. Dům měl široký chodník s žulovými
obrubníky, u pootevřených vrat stály barokní sloupy, ve vydlážděné
chodbě se krčily ocelové nádoby na domovní odpad, které popeláři
pravidelně za hromového hluku kouleli na asfaltovou ulici. Ve zděném
výklenku byly ve dvou vyrovnaných řadách schránky na dopisy. Schodiště
s černě nalakovaným zábradlím se točilo doleva a doprava.
Do chřípí rozespalých lidí dráždivě voněla vůně bělostných jasmínů
a akátů, kterou přinášela otevřená okna nesnesitelně horkých bytů.
Nela se probudila v pohodlné posteli pod na zdi visícím obrazem jejího
oblíbeného Rembranta. Nepřítomně nahmátla kovovou zarážku na neslyšně
tikajícím budíku, který měla na malém mahagonovém nočním stolku
v ampírovém slohu. Vedle elektrické lampičky s barevným stínidlem
ležela v kožených deskách s orientálními ornamenty kniha finského
spisovatele Mika Waltari Egypťan Sinuhet, kterou měla rozečtenou.
Budík vyháněl Nelu s železnou pravidelností nelítostně z příjemného
odpočinku, den co den, kromě soboty a neděle, kdy si mohla trochu
přispat.
Nela odhodila prošívanou deku, kterou byla přikrytá, setřásla z ramen
noční košili krémové barvy, na štíhlých, do hněda opálených nohou
přeběhla do koupelny. Otočila porcelánovým kohoutkem a slastně
vychutnávala osvěžující proud chladivé vody. Bělostné hroty pevných
ňader se vyzývavě vztyčily. Namydlila se po celém alabastrovém těle
jemným mýdlem zahraniční značky. Oválek mýdla jí vyklouzl na
smaltované dno sprchy.
Všechno mi unikne v poslední chvíli mezi prsty, dříve, než stačím
zatnout, blesklo Nele hlavou.
Odjakživa. Ve škole byla snaživá, pilná, ale neměla tolik potřebnou
protekci, takže všechny naivní sny o dráze malířky nebo překladatelky
na volné noze (měla ráda cizí jazyky) byly nelítostně smeteny ze
stolu. Nakonec se jí podařilo odmaturovat na střední keramické
průmyslové škole. Tehdy se jí pilnost vyplatila - maturovala
s vyznamenáním. Znovu snila o vysokoškolském studiu, ale její plány
zmařilo narození Joly.
Dalibor tvrdošíjně trval na tom, aby zůstala s děťátkem doma.
"Jestli myslíš na peníze, uvidíš, vydělám milion," naparoval se.
Milion samozřejmě nevydělal, ale i tak si žili nad poměry - svoji
zmařenou osobní kariéru Nela Daliborovi nevyčítala. Horší bylo, když
jí začal být nevěrný. Neshody přišly jako blesk z čistého nebe bez
mráčků: odcizení, nechutné hádky, praní špinavého prádla. Začal si
poměr se svojí sekretářkou Rybenou Rybákovou, mladou, atraktivní
blondýnou. Večer stával dlouho před zrcadlem a s hloupou výmluvou se
vracel v družné náladě kolem půlnoci. Nela dávala přednost přímému
jednání před zákulisními intrikami, rozhodla se proto promluvit
s Rybákovou mezi čtyřma očima.
Nerada dělala trapné scény, ale neměla na vybranou. Dalibor nevěru
popíral, tvrdil, že Rybákové nemůže dát výpověď, nota bene když jde
o snaživou sekretářku.
"O její snaživosti nepochybuji," řekla Nela kousavě.
"Co mám dělat?" vybuchl podrážděně, "snad si nemyslíš, že tě vodím za
nos?"
"Ne, to si opravdu nemyslím, protože to vím," usadila ho ledově.
Brzy poznala, že z jejich oddané lásky zbyly jen vlající cáry. A další
roky Nele otevřely oči, jakou hroší kůži má její sobecký manžel.
Dalibor nepotřeboval ženu-milenku, ale ženu-služku. Představoval si to
nejspíše tak, že jeho žena bude vařit, prát, uklízet, nosit domů těžké
nákupy a to všechno za trochu nestálé mužovy přízně. Na takovou křivdu
nemohla Nela přistoupit, ani kdyby chtěla. Dalibor Nele nerozuměl,
domníval se, že slepě žárlí na Rybákovou a snažil se ji dostat na svou
stranu milováním, Nela se od něho však bez zájmu odtahovala. Mnoho,
mnoho let spolu nic neměli a pokud ano, byla to spíše z nouze ctnost.
Proč nepodáš žalobu o rozvod, ptala se často sama sebe. Odpověď byla
zřejmá. Jola potřebovala otce. Byla to svízelná, neřešitelná situace.
Ale i na tu si člověk dokáže zvyknout. Člověk si prý zvykne na
všechno.
Žili podle nepsaného zákona: dělej si co chceš, ale pamatuj na Jolu.
Nyní stojí Jola na prahu dospělosti a snadno se dovtípí, že mezi
jejími rodiči nepanuje idylická pohoda. Patnáctiletá dívka je již
mladá žena a rozumí, co znamená, že její rodiče spí odděleně.
Všechno uteklo jako voda, ještě včera byl slyšet z dětského pokoje
radostný dětský smích, ale ten pokoj bude zanedlouho zet prázdnotou.
Avšak Nela byla ještě živá, pružná, krásná žena, v jejích pětatřiceti
se cítila mladá, schopná pití z poháru života plnými doušky. Co k tomu
potřebovala, byla láska, kterou jí její egoistický manžel nemohl dát.
Nela hledala lásku.
Nela vyšla ze sprchy, otřela se do sucha béžovou froté osuškou
a oblékla si hedvábný ranní oděv. Před velikým zrcadlem barokního
stylu se jemně nalíčila. Několika nenápadnými tahy zvýraznila
elegantní linku jejích přirozeně rudých rtů, víčka podbarvila lehounce
růžovou, na řasy nanesla černou. Protože očekávala horké počasí,
volila pro dnešek teplé, letní barvy. Dílo bylo hotovo, Nela
pozorovala výsledek líčení v křišťálově čistém zrcadle.
K čemu to všechno je, pro koho jsi vlastně krásná, bleskla Nele hlavou
hořká otázka.
Potichu vstoupila do dětského pokoje. Pod pruhovanou pokrývkou leželo
spící mladé, ještě dětské tělo její dcery Joly. Hlava se jí během
slastného spánku svezla z polštáře na bok a pramen havraních vlasů
sklouzl po hladkém čele a zastřel nevinnou dětskou tvář. Nela bujný
pramen láskyplně odstranila, objevily se krásné oči jako studánky,
menší dovádivý nosík a pravidelně vykrojená plná ústa i dojemná dětská
bradička.
Nela se chvíli kochala pohledem na svou milovanou dceru, potom se jí
ve tváři objevil soustředěný výraz a spustila jako velká voda.
"Vstáváme, dívenko, vstáváme!"
Nely jasný, sytý hlas a zvonivý smích Jolu snadno probudily.
"Mami!" zvolala radostně, "mami, ty jsi krásná."
Nela dobře znala Joly úskoky a proto řekla úsečně: "Jestli myslíš, že
se budeme mazlit tak dlouho, abys nemusela do školy, tak to ses
přepočítala."
"Mami," dala se Jola do smlouvání, "vždyť je to naposled."
"Jakto, naposled," nesouhlasila Nela, "a co zítra?"
"Skoro naposled," smlouvala Jola.
Jola byla přijatá na střední hotelovou školu do Mariánských Lázní, od
té doby bývalo těžké přesvědčit ji, aby ještě řádně chodila do
základní školy v Slavanech.
Nela však tyto zárodky lenosti neúprosně potlačovala, jakmile bylo
dítě umyté, oblečené a nasnídané vydatnou snídaní, bez rozmýšlení ho
vystrčila ven.
Teprve potom se objevil rozespalý Dalibor, který pokud zrovna psal
nějaký scénář, byl zvyklý trávit bezesné noci nad nepopsaným archem
papíru. Nela si jeho mizerné nálady nevšímala a klidně mu podávala
snídani. Nad jejím chováním ji ale zamrazilo.
Farizejko, blesklo jí hlavou. Dávno ho nemiluješ, proč mu to neřekneš
přímo?
Dalibor se spokojeně se ládoval rohlíky s máslem a šunkovým salámem,
které zapíjel teplou bílou kávou.
"Ani se nezeptáš, jestli jsem tu povídku dopsal? Co mlčíš jako ryba?"
zeptal se Dalibor.
Nela pochopila, že povídku dopsal a že je to ni náramně pyšný, ale pro
ni jeho pýcha neznamenala zhola nic. Daliborovy úspěchy ji nemohly
vyvést z ledového klidu.
Takhle kdybys mi po létech přinesl květiny, to bys koukal, jak živá,
jak plná energie umí tvá žena být, pomyslela si Nela.
Nahlas řekla něco jiného: "Ale to víš, že mě zajímá. Opravdu jsi ji
dopsal? Podařila se ti?"
"To nemůžu říct, jestli se povedla," zamračil se Dalibor a sjel Nelu
očima, "jisté je jenom jedno. Že jsem ji dopsal."
Nela dobře znala jeho ranní smyslné pohledy, dopnula si proto poslední
knoflíček na jejím ranním oděvu a mlčky se zahleděla z okna.
Na světle šedou plechovou střechu protějšího domu dopadalo zářivé
červnové slunce. Otevřená okna soukromých bytů z nejvyššího poschodí
vrhala četné světelné odrazy do všech možných stran. V jednom
otevřeném okně viděla Nela kvetoucí levandule s přisedlými,
čárkovitými listy, v druhém okně zářily drobné žluté okolíky
vytrvalého libečku. Neznámý obyvatel přistoupil k oknu a zadíval se do
nastupujícího nového dne. Odněkud zazněla teskná melodie. Za domem se
zdvíhaly další a další bloky a postupně mizely za rozmlženým obzorem.
"Ty nebudeš jíst?" vyrušil Dalibor Nelu z rozjímání.
"Nemám hlad," odpověděla apaticky.
Dalibor něco zabručel a rozpačitě zmlkl.
Proč děláme scény, blesklo Nele hlavou, copak k sobě nikdy nenalezneme
cestu?
"Jola už šla?" optal se Dalibor po chvíli hlučného mlaskání.
"Ano," řekla Nela hlasem tak bezbarvým, že si toho Dalibor všiml.
"Co je, tebe bolí hlava?"
Nela neodpověděla.
"Pane bože, to je život," lomil Dalibor rukama, "copak se to už nikdy
nezmění?"
"Myslela jsem, že ti způsob našeho života vyhovuje," řekla Nela
udiveně, "máš postavení, milenky, rodinu... co můžeš chtít více?"
"Jestli narážíš na Rybákovou, tak to je uzavřená kapitola."
"Ráda bych věděla, proč nyní tvrdíš, že je to uzavřená kapitola, když
dříve jsi říkal, že mezi vámi nic není."
"A je to také pravda, nic mezi námi nebylo. To ty jsi udělala z komára
velblouda, nafouklas to jako mýdlovou bublinu."
"A ta bublina praskla," odpověděla Nela pohotově.
"Myslel jsem, že nedáš na pavlačové drby. Jsou pod tvoji úroveň."
"Jestli narážíš na ten anonym, ujišťuji tě, že o tvé nevěře jsem
věděla dávno i bez něj."
"Od koho asi?"
"Od Rybeny Rybákové!"
Dalibor vstal.
"Nechme toho," řekl zdrceně, "copak si nemůžeme promluvit na rovinu
a rozumně?"
"Já proti tomu výhrady nemám," stála vytrvale na svém Nela.
"Co chceš dělat jiného? Máš nějaké řešení? Dobře víš, že žádná třetí
cesta neexistuje. My dva... my tři přece patříme k sobě."
"Tvé rady jsou poněkud pošetilé."
"Zatraceně," zaskřípal Dalibor bezmocně zuby.
V pruhovaném plátěném pyžamu přistoupil k Nele a pokusil se ji
obejmout.
"Nech mě," uskočila Nela, "nesnáším tyhle tvé udobřovací metody."
"Pomysli na Jolu."
Nela se v průběhu celé hádky kousala do rtů, aby nepropadla hysterii,
když ji ale Dalibor začal hnusně vydírat, vmetla mu bez obalu do
tváře: "Jakým právem vůbec ty mluvíš o Jole? Měl by ses stydět!"
Dalibor sklopil oči a řekl potichu: "Nelo, vždyť já tě mám pořád rád.
Proč mi nechceš dát šanci?"
"Obávám se, že ty dovedeš mít rád jenom jediného člověka."
"Jestli žárlíš na Rybákovou, tak..."
"Na Rybákovou nežárlím, není proč, ty ji nemiluješ. Ty totiž nemiluješ
nikoho, jen sám sebe!"
"Proč mi nechceš dát šanci?" opakoval Dalibor stále dokola.
Nela sklopila hlavu: "Už musím jít."
"Půjdu s tebou, doprovodím tě," chopil se Dalibor příležitosti.
"To bys nestihl, jen se v klidu najez," použila Nela přetvářku. Nepřála si
totiž, aby ji manžel doprovázel.
Na kuchyňském stole stály nedopité porcelánové bílé hrnky s modrými
puntíky, mezi nimi ležely kousky rozdrobených čerstvých rohlíků, na
servírovacím tácku okorávala zapomenutá kolečka šunkového salámu.
Z vodovodu ukapávaly kapky vody, rozbíjely se o smaltované dno
kuchyňského dřezu a vytvářely malé proudy mizící v lapači nečistot
z umělé hmoty. Z chodby zazněl netrpělivý dusot lidí spěchajících do
zaměstnání. Byl nejvyšší čas jít.
Nela ze sebe shodila ranní oděv, oblékla si bílou halenku s růžovými
volánky, na nohy si navlékla těsné texasky, přes rameno přehodila
dlouhý popruh černé kožené kabelky a na jehlových padpatcích
lakovaných červených lodiček spěchala do zaměstnání.
Dalibor se však nemínil své příležitosti zadarmo vzdát a bez saka se
dal do pronásledování Nely. Dohonil ji u domovních dveří s vyřezávanými
dřevěnými ozdobami a ohmatanou mosaznou klikou.
"Počkej, počkej přece," volal dychtivě, "svezu tě autem."
Nela se po chvíli váhání poddala. Nasedli do pohodlného vozu cizí
značky se stříbrnou nablýskanou metalýzou, který stál astronomickou
cenu. Dalibor se samolibým výrazem dosáhl nastartování, ale Nela
postřehla, že není ani oholený - už dávno jí nepřipadal s tím svým
lpěním na majetku tak směšný!
Míra její trpělivosti přetekla.
"Stůj, zastav! Radši půjdu pěšky."
Dalibor nechápavě zajel na širokou krajnici, kde Nela ladně vyskočila.
S hrozivou ránou přibouchla boční dveře vozu a s rozkoší se nadechla
svěžího vánku.
Dalibor se naklonil k Nele a vykřikl: "Takže tvoje odpověď zní ne?"
Nela zaváhala, za vozem se zatím utvořila nebezpečná šňůra stojících
automobilů, proto Nela místo pohotové odpovědi rukou vyzvala Dalibora
k pokračování v plynulé jízdě.
"Nevím, o čem mluvíš..."
Dalibor sešlápl pedál plynu a drahý vůz s hlasitým protočením gumových
pneumatik pokračoval nerušeně v jízdě.
Nela si s ulehčením oddechla. Pro tentokrát vyvázla, ale okamžik, kdy
se ješitný Dalibor dozví nepříjemnou pravdu, donekonečna oddalovat
nelze. Ale impulzívní Nela na to nemyslela. Proč se zbytečně trýznit
věcmi, kterým v žádném případě neunikne?
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 13 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 33 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
