obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915293 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39397 příspěvků, 5729 autorů a 389841 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Osud 5 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Osud
 autor Zirvith Snicket publikováno: 14.07.2007, 21:14  
 

„Snad už bude konečně klid a Lukáš se neobjeví. Doufám, že to s tím setkáním nemyslel vážně,“ uklidňoval Edgar sám sebe. Právě stál na náměstí a mluvil k Adamovi a Denise, jenž seděli vedle na lavičce.
„Ede! To ty určitě nemyslíš vážně. Můžeš být akorát tak rád,“ vyčítala mu Denisa. „Hlavně ty své úvahy neříkej Sandře.“
Edgar se otočil, že se půjde projít. Hned ale vykřikl a rychle se schoval za lávku. Adam se tomuhle sice podivil, ale Denise to brzy došlo. Kousek od nich stál Lukáš.
„Nemyslel jsem si, že se potkáme tak brzo,“ začal Adam.
„Já také ne,“ na to Luky. „Dnes jsem vás vážně nechtěl hledat. Jen jsem se vydal do města. Je to ale náhoda! A ty se, Edgare, přede mnou pořád neschovávej.“
Ed pomalu vylézal. „Vždyť já se neschovávám.“
Lukáš se usmál. „No jasně, Edo. A když už jsem vás tu našel, tak si popovídáme, ne? Duso bylo v pořádku odevzdáno a schůzku s Osudem máte zítra večer. Teda spíš v noci.“
„Tak ti moc děkujeme,“ neudržel se Edgar.
„Ede! Třeba já se na to setkání těším,“ okřikla ho znovu Denisa.
„Souhlasím s tebou,“ přidal se Adam.
„Domluveni? Musím jít do práce, asi se už nepotkáme. Takže zítra kolem 22.hodiny čekejte na svém obvyklém místě v parku. Já bych se tam měl objevit, budu-li mít čas a dovedu vás na místo.“
„Dohodnuto,“ uznal Adam.
„Tak já letím. Ahojte.“ A byl pryč.
„Ten je tak děsně tajemný, až mě to štve,“ myslila Denisa nahlas.
„Co naděláš. Ale my příjdeme na to, kdo Luky vůbec je. Určitě někdy jo.“
„Doufám, Adame.“

Nastal osudný to den.
„Dnes! Zrovna dnes! Vůbec nejsem na tohle setkání připravená!“ zuřila Sandra.
„Myslel jsem si, že se na něj těšíš nejvíc z nás,“ posmíval se jí Edgar.
Sandra se na Edu skoro ani nepodívala. Zrovna všichni seděli u obchodu a povídali si o večeru. „Vážně se nemůžu už dočkat,“ vzdychla si.
„A co když tam nepůjdu? Určitě to není povinné.“
„Edine!!“ Sandra, jenž seděla hned vedle něj, se na Edgara vrhla a povalila ho na zem.
„Heej… Sandro, počkej!“ řval.
Sandra si uvědomila, že tohle nemá cenu, jen mu řekla: „Víš co? Dělej si, co chceš, my tě do ničeho nutit nebudeme. A k Osudu si klidně nechoď!“ a vstala.
„Tak se přece nezlob, Sunn.“
„Sunn?“ otočila se Sandra a podívala se na Eda.
„Nemůžu ti tak říkat?“
„Nikdy jsi mi tak neříkal. Proč teď? A proč zrovna Sunn?“
„No jednak se mi to líbí a jednak to je kratší než Sandra.“
Adam s Denisou se celou tu dobu nestačili divit a radši mlčeli a jen hleděli.
„Říkej mi, jak chceš, Edo.“
„Dobře, Sunn. A na tu schůzku s Osudem já půjdu.“
„Jo? Co tak najednou?“
„Prostě jsem si to rozmyslel.“
Konečně promluvil Adam: „Jasně, že půjdeme všeci. A už se, prosím vás, vy dva nehádejte!“
„Souhlasím s tebou,“ chopila se slova Sandra.

„Tak bychom už měli vyjít, ať to stihneme,“ upozornila Denisa kamarády.
Dusovci se konečně vypravili do parku. Nesvítilo příliž mnoho lamp, takže byla docela tma. Kamarádi se ale nebáli, vběhli přímo do parku a usadili se na domluveném místečku.
„Kolik je hodin, Adame?“ ptá se Denisa.
Adam se podívá na osvětlené hodinky a prohlásí: „Přesně 22.“
„Jen jestli vůbec někdo příjde,“ vzdychne si vesele Edgar.
„Jasně že příjde. A to každou chvíli, stačí jen vyčkat,“ odpoví Sandra.
Světlo.
Slabé zářivé světlo oranžového nádechu. Docela podobné, jak tenkráte na Helštýně. Napřed se zvětšilo do velikosti člověka, a pak se v něm někdo objevil. Postava byla celá v bílém a záře nemizela. Stála ve vzduchu a připomínala svatou bytost. Všichni přítomní strnuli. Nevěděli, zda se objevil sám Osud, nebo jestli je to opět nějaký božský posel. Jen tam tak stáli a hleděli na sebe. Nikdo z Dusovců se neodvažoval začít řeč. Musela první promluvit postava.
„Vítám vás, přátelé.“
Sandra před zjevením poklekla. „Jsme tak rádi, že Vás poznáváme, pane.“
„Vstaň, Sandro. Přede mnou klekat nemusíte. A nejsem Osud.“
„Ne?“ podivil se Edgar. „A kdo teda jste? Taky nějaký posel jako Lukáš?“
„Ne; já jsem Hiro, odjakživa Osudu sloužím. Lukáš je jen jeho pozemský poskok.“
„A kde Luky vůbec je? Myslela jsem, že nás tu bude čekat,“ uvažovala Denisa.
„Nene. Bude lepší, když vás k pánu dovedu já. Lukáš Osud také nezná osobně, zná ho pouze přes sny.“
„Kdy už teda konečně půjdeme?“ zeptal se Edgar celý nedočkavý.
„Ach ano! Málem bych byl zapomněl. Zavřete prosím všichni oči a chyťte se za ruce, abyste se neztratili. A neptejte se mě, jak se tam dostaneme, to je božské tajemství a zatím jej nebudete znát ani vy jako Vyvolení.“
„Dusovci udělali všechno, co jim Hiro nařídil.
Napřed partě připadalo, že se vůbec nic nezměnilo, že stojí pořád na stejném místě. Ale pak ucítili neskutečnou lehkost a Sandře se na chvíli zazdálo, jako kdyby letěla. Cesta sice nebyla nijak krátká, ale kamarádům připadala díky příjemnému pocitu jako nepatrný zlomek vteřiny. Konečně ucítili pevnou zem pod nohama. Oči ale stále měli zavřené a drželi se; báli se totiž, kde se ocitli. Nic neudělají bez Hirova příkazu. Teď spoléhají pouze na něj.
>>Jak Osud asi vypadá? Jaký má hlas? Co nám jen řekne?<< pomýšlel Adam na tohle setkání.
>>Neměli bychom už otevřít oči? Je tu nějak moc velký klid. Kdoví, kde vůbec jsme?<< bál se zas Edgar.
>>Pořád nic! To na nás čekají, až se sami rozhodneme na ně podívat?<< zapřemýšlela Denisa.
A Sandra se odhodlala k činu. Otevřela oči.


 celkové hodnocení autora: 80.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 51 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Pavel D. F. 14.07.2007, 21:14:05 Odpovědět 
   Zvláštní příběh pokračuje, bohužel po poměrně dlouhé době, takže si už patrně ani redaktorka Amazonit nepamatuje, že toto dílko publikovala.
Trošku jsem měl problém rozlišit jednotlivé postavy Dusovců. Mám rád, když děj posunují dialogy, ale pokud spolu mluví čtyři osoby a ještě se přidá pátá, která je vlastně jediným oponentem, všechno se to tak nějak míchá.
Doporučuji vydávat pokračování častěji, aby se udržela pozornost čtenáře.
A ještě jedna připomínka – zájmeno „jenž“ má tento tvar pouze v mužském rodě, v ženském a středním se v prvním pádu jednotného čísla používá „jež“. V množném čísle pak „již“ pro mužský životný (takže i pro „oni všichni“), jinak opět „jež“.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Hanba současné ...
markus
Epitaph.
Your Conscience
Bezpracný zisk
pedvo
obr
obr obr obr
obr

Co se to tu, sakra, děje? III.
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr