|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: STRAŠILENCI V. ::
| Pátý díl příběhu na pokračování. Rodil se v bolestech a pomocí kleští, takže má lehce pomačkanou hlavičku, ale je tu. Vivat! |
| |
|
|
I) Začátek všeho
Člověk je tvor stvořený v touze po vládě nad věcmi. Tak tomu bylo, je i bude snad ve všech částech mnohovesmíru.
I proto vznikla Velká kosmická rada. Měla spojovat největší mozky jsoucna v cestě za absolutním poznáním.
Zní to krásně, že? Samozřejmě, že jediným výsledkem její existence byly tumory ega. Samozřejmě, že došlo k mocenským bojům z obavy ze ztráty přídělu koláče. Ale ten úmysl! Ta čistota!
Jedni z nejvlivnějších členů rady byli kosmičtí mágové Kosmoděj a Čarovesmus. A také Vilém Strašilenek. Tím je vlastně řečeno vše podstatné.
II)Vilém
Již víme jak a proč došlo k bitvě mezi rodem Strašilenků a kosmickými mágy Kosmodějem a Čarovesmem(v zastoupení Velké kosmické rady). Víme také, že Strašilenka a Strašilenče byly Vilémem proměněny v marionety, aby unikly pomstě vítězů. Jak ale dopadl samotný Vilém?
Miniponorka se třásla pod náporem útočných kouzel mága Čarovesma. Vilém Strašilenek přeběhl k jednomu z řídících panelů a pokusil se upravit tlak v zadní komoře, kde už hrozilo protrhnutí pláště. Stiskl velké červené tlačítko s nápisem ‚Jen v největší nouzi‘ a kolem plavidla se rozprostřel lesklý namodralý film. To mu poskytlo ještě trochu času.
Nemohl uniknout, to si uvědomoval až příliš dobře. Ale útěk vlastně nebyl v plánu. Chtěl je jen odvést co nejdál od hradu, co nejdál od dvou duší, na kterých mu tolik záleželo.
Ať jde k čertu celá Velká kosmická rada! Žumpa průměrnosti! Přímo si jí hýčkali, pitomci. Jakmile někdo jen trochu vyčníval, jakmile došel dál, než byl plán pro dané období, bylo zle.
A Vilém vyčníval velmi. Byl dobrý. Byl z celé Velké rady ten nejlepší. Chyběl krůček a došel by cíle. Věž byla prakticky hotova, čekala už jen na první test.
Zatracení šaškové! Jak si vůbec dovolili zaútočit na Dům Strašilenků! On jim ukáže!
Ale až někdy jindy. Teď ho dostanou. Byl už příliš vysílený.
To hlavní se nicméně podařilo. Obě dvě byly v bezpečí. Snad. A i Vilémovi ještě nějaký ten žolík zbýval.Vlastně jeden. Ten dřevěný.
Ponorka se prohnula pod dalším magickým náporem. Vilémův svět explodoval.
***
„Jak to jde?“ Čarovesmus pečlivě oprašoval ze svého cestovního roucha nečistotu.
„Nic pořádnýho jsem z něj ještě nedostal,“ zavrčel Kosmoděj. „Poslední hodiny je navíc úplně mimo. Nereaguje. Jako by byl duchem jinde.“
Oba mágové pohlédli přes zasklený otvor do tmavé místnosti, kde seděl na židli spoutaný Vilém Strašilenek. Jeho tvář byla pokrytá šrámy, šaty na mnoha místech propálené. Přesto vypadal velmi klidně. Tělo uvolněné, oči zavřené. Jako by majitel nebyl zrovna přítomen. Jen dodat tabulku: Momentálně tady nejsem, stavte se později.“
„A zkoušel ses mu dostat do hlavy?“ zeptal se Čarovesmus.
„To víš, že jo. Ale je to těžký. Občas se mi zdá, že ho už mám, že jsem prošel, ale nakonec mě vždycky odrazí. Je to prevít.“
„Ale zatraceně dobrej prevít,“ odtušil zachmuřeně Čarovesmus. „Byli jsme na tu jeho familii dva a co nám to dalo. Řekl ti teda vůbec něco, co jsem byl pryč?“
„Jen tohle.“ Kosmoděj přešel k dřevěnému stolu uprostřed místnosti, na němž ležela koule z černého mramoru. Přetřel ji opatrně záhybem roucha a sféra se rozzářila rudým světlem. Místností se rozlehl šumivý zvuk: „...kchchchrrrchch(aneb citoslovce šumění).....chrchly chrchly.....jedna...jedna....dva...tři.....kchchchchrr.......tak já ti něco řeknu, Kosmoději, vám ani tolik nevadí, že jsem našel vchod na křižovatku vesmírů, problém je, že jsem vám u toho vchodu nepodržel dveře, že ano? Víte, co vy jste? Vy jste banda obyčejných, nebetyčných.....chchchchrrr, chrchly chrchly..............“
„Tady záznam končí,“ dodal Kosmoděj a rychle znovu přetřel kouli. Světlo pohaslo.
„Jistě,“ kývl chápavě Čarovesmus. „Takže pořád nevíme, jak se podařilo Vilémově starý zmizet z ponorky?“
„Ne.“
„Pořád nevíme, jak použít tu Věž?“
„Ne.“
„Skvěle. Nevíme nic. Jako obvykle. Tak to zkoušej dál. Já jdu informovat Radu.“
„Počkej!“ zaprotestoval Kosmoděj. „Ty chodíš pořád informovat radu a na mě vždycky zbude všechna ta práce s mučením!“
„Já myslel, že máš mučení rád.“
„No jo, ale nic se nesmí přehánět, chápej.“
„Tak já jdu.“
„Tak jo.“
III) Velká výprava
V kumbálu a přilehlém sále vládla uvolněná atmosféra. Loutky, zbavené jha Robinova intelektu, se bavily zcela podle chuti a toho, co jim bylo dáno během Zrození(jak se již naučily říkat). A tak Červená karkulka svým dokonalým chrupem okusovala pro radost dřevěné obložení stěn, Sněhurka očichávala rohy a Maková panenka, která dostala do vínku Leniččin ještě dřímající chtíč, pobíhala trochu zmateně po sále a hledala lízátko.
Věci se ovšem měly změnit. To je také jedna z jejich nejošklivějších vlastností.
Malá Lenička byla velmi odvážné děvče. A také velmi chytré, což je nutno zmínit. Je totiž věčnou úlohou rozumu krotit a usměrňovat lačná chapadla odvahy. Nehlídaná odvaha, odvaha utržená ze řetězu, s sebou totiž nese velké potíže.
A Robin byl pryč. Odvaha si zavýskla a vyrazila do první řady.
Rytíř Paleček, hrdina palcových titulků, vystoupal na nejvyšší židli, kterou v kumbále našel, a pronesl proslov:
„Přátelé! Již se nemohu dívat, jak jsme strunulí! Pobíháme bez účelu, bez vyšší mety! I dřevo je živé! Vzbuďme se! Je nový čas! Starý svět je nám již malý! Pojďme objevovat nové světy! Naplňme to, pro co jsme byli stvořeni! Hrajme na jevišti osudu(na téhle větě Paleček pracoval asi týden)! Vykročme! Velký pochod! Burárum!“
Nespoutaná odvaha je nakažlivá.
„Ano! Ano! Vykročme! Vykročme!“ volaly ostatní loutky a jako o překot se hnaly k dveřím ze sálu.
Kumbál se vyprázdnil. Loutky vykročily do hlubin hradu, nacucány odvahou a touhou po poznání jako dřevo vodou. Což je vlastně velmi příhodný příměr.
IV) Hlášení
Bylo by z podivem, kdyby Kosmoděj a Čarovesmus nechali hrad, svou válečnou kořist, jen tak bez dozoru...
„Slyšela jsi to?“
„Ano.“
„Viděla jsi to?“
„Jistě.“
„Myslíš, že je čas?“
„Určitě, tohle je podezřelé,“ pravila moucha Šploucha.
„Dobře, poleť za mnou, podáme hlášení,“ navrhl pavouk Fičák.
„Za tebou...myslíš do tvého doupěte, za tou obrovskou sítí? Vypadám, že jsem na hlavu padlá?“
„Ale no tak!“ Fičák vypadal pohoršeně. „Jsme přece kolegové! Na jedné lodi, spojená tykadla a takové ty věci...“
„Hm. No dobře. Ale jestli se o něco pokusíš...!“
Vylezli a přelétli.
„Tady agenti 6 a 8,“ prohlásil pavouk Fičák do jakési jemně fosforeskující, slizem obalené věci. „Máme důležitou zprávu pro mága Kosmoděje. Obavy se potvrdily! Na hradě je živo! Opakuji, na hradě je živo!“
V) Petr
Petr se potácel chodbou. Cítil se divně.Tuze. Nezaostřeně. Jako by zapomněl na nějakou hrozně důležitou věc a nemohl si za boha vzpomenout. Hlavu zdřevěnělou, pohyboval se těžce, jako v želé. Nebo na drátkách. Loutka. Ta představa ho děsila.
Kdyby jen dokázat najít nějakou flašku! Ta by to jistě vyřešila. Nebo ne? Ne! Hledal přece něco jiného, něco hrozně důležitého!
Vztyčit štít! Vztyčit štít! Krysa-tall!
Jen co to sakra znamená? Petr si byl skoro jistý, že nezná žádného vytáhlého krysáka.
Chodba končila. Dveřmi. Co teď? Otevřít? Otevřít. Jistě.
Petr stiskl kliku a zatlačil. Dveře se otevřely a odhalily...prostor. A pak ještě něco.
Ale sakra!“ prohlásil Petr a padl čelem k zemi.
***
„Ale sakra!“ zaklel Vilémek a kopl do staré krabice, která mu ležela u nohou(a dosahovala výše jeho ramen).
„Au!“ I dřevo cítí bolest.
„Co se děje, drahý?“ zvolala Strašilenka, jež studovala starou knihu, rozloženou na podlaze.
„Ztratil jsem ho,“ vzdychl Vilémek. „Stojí to moc sil. Navíc jsem narazil na jednu z mých pastí. Teď abych se k němu dostával znovu. Nevím jestli to dokážu, Leničko.“
Žena-loutka objala muže-loutku.
„Věděli jsme přece, že to bude těžké!“ šeptala konejšivě. „Kolik energie tě stálo přenést mysl do téhle loutky. A teď ještě ovládat tu mrtvolu. Jsi si opravdu tak jistý, že toho člověka potřebujeme?“
„Ano, potřebujeme! Jen člověk se může dostat přes všechna zabezpečení do mé tajné laboratoře a získat pro nás Krystal vědění. Bez něj nedokážu znovu spustit obranný štít kolem hradu. Rada jistě brzy zjistí, že se tady něco děje a bez ochrany budeme ztraceni.“
„Já vím, máš pravdu. Jen se bojím, že tě to zničí. Kdybych ti alespoň mohla pomoci! Ale v tohle pitomém dřevěném těle jsou moje schopnosti směšné.“
„To nevadí. I tak děláš dos...aúú!“ Vilémek zaúpěl, chytil se za hlavu a padl na kolena.
„U zase! Kosmoděj! Snaží se do mě dostat!“
„Můžu něco udělat?“ vykřikla Strašilenka.
„Odejdi! Nech mě! Nebo se....áách!“ Vilémek se napřímil a křečovitě se rozmáchl. „Zabiju!“ zasyčel. „Zabiju!“
Lenka rychle utekla z místnosti.
VI)Zrození
Hrad Strašilenků byl starý. Opravdu velmi starý. A staré věci mají sklony být...nevrlé. Někdy stačí jen malý impulz. Ta pověstná poslední kapka. A poslední dobou pršelo až dost.
Kdesi v nejhlubších částech sklepení, tak hluboko, že se tam ani myška Piška nedokázala prohrabat, se něco pohnulo. Zasyčení. Pak tikání. A výbuch. Kamenná stěna se zhroutila dovnitř.
Z dáli jakoby zněl slabý smích a kastaněty.
Tvor se pomalu postavil.
„Tak!“ zabublal.
Což bylo celkem výstižné, když se nad tím opravdu zamyslíte.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 27 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 50 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
