|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Bílá tma ::
 Alyssa |
publikováno: 10.07.2007, 21:04
|
Člověk občas najde světlo tam, kde by čekal naprostou tmu...
Příspěvek do workshopu "Svět, v kterém se nestřílí". Tak ať se vám líbí. :o) |
| |
|
|
Zapomeňte na ty moderní nízkopodlažní obludy – tohle je pořádná tramvaj. Taková ta oranžová, se šráky nahoře a s tvrdými plastovými sedačkami, červenými a žlutými, jako korálky na niti. A vlastně to ani není tramvaj – je to totiž šalina. Čímž bychom měli určenou i zeměpisnou polohu.
Vůz je poloprázdný, lidé zírají lhostejně před sebe nebo z oken. Já vlastně taky…ale v duchu odpočítávám zastávky. Ještě tři…dvě…jedna…jestlipak tam dneska bude? Kontroluju hodinky – půl čtvrté, přesně ten správný čas.
A šalina už se skřípěním brzdí a já se usmívám, vidím je už z dálky. Nastupují, sotva se dveře otevřou – nejdřív vyskočí na plošinu Arty, a za ním, pomaleji, se ztuhlými klouby, vystoupá jeho pán. Však už má na to věk, aby neposkakoval jako ztřeštěné trdlo. Lehce se opírá o hůl.
„Pane Jeřábku, to jsem ráda, že vás vidím,“ zdravím a mluvím pravdu.
„Terezko, to je milé překvapení!“ usmívá se, „dlouho jsem tě tu nepotkal.“ Posadí se na sedačku za mě.
„To víte, škola,“ omlouvám se, „přesunuli mi přednášky, a tak většinou nestíhám být o půl čtvrté v jedenáctce“.
Arty mě drcne čumákem do kolena, což v jeho jazyce znamená „koukej se mi ale okamžitě věnovat“. Neskáče po mě jako nějaký nevycválaný hafan, však je to taky Pan Pes – černý labrador s lesklou srstí a dobromyslným výrazem.
„Ty jsi pěkný rošťák, Artemisi,“ hladím ho po hlavě.
„Ano, je to zlobidlo,“ směje se pan Jeřábek, ale já dobře vím, že to nemyslí vážně. Luskne prsty a pes se mu složí u nohou, hlavu zvednutou, jazyk vyplazený, přední tlapy natažené jako extatická sfinga.
„A jak se jinak vůbec máš?“ ptá se starý pán s očividným zájmem. Upírá na mě světlounce modré oči s úzkými zorničkami, chytrými a prozářenými světlem, jehož zdroj jsem dodnes nepochopila.
„To víte, polojasno, sem tam sprchne,“ krčím rameny. Zvenku mě předjarní slunko hladí po vlasech, předvádí se dnes opravdu v plné kráse. Přimhouřím oči proti jeho nenechavým prstům. „Hlavně že je už tak hezky.“
„To máš tedy pravdu,“ přikývne, „vzduch dneska voní mízou a sluníčko se může přetrhnout. Jestlipak už kvetou sněženky? Ty velké bílé trsy jsem měl vždycky rád…“ odmlčí se a já vidím, že se ztratil ve vzpomínkách.
„To víte, že kvetou,“ říkám tiše. „Kvetou jich celé záhony. A podběl zase čouhá z těch spár mezi dlaždicemi, víte, tam v parku za pískovištěm, kam jste mě brával, když jsem byla malá.“
Kývá hlavou, zasněně a maličko smutně.
„A hlaváčky jsou pod smrky u lesíku, tam kde Artyho tehdy vyděsila ta veverka, když byl ještě pískle. Páni, však taky byla skoro stejně velká jako on,“ mluvím rychle dál.
„Chudák, nevěděl, že ta díra, kterou u paty stromu vyhrabal, je její zimní zásobárna,“ zasměje se. Však to tehdy bylo kouzelné – obrovská zrzavá příšera, která jako sebevražedný pilot zhučela z větve sotva deset centimetrů před Artyho čenich, a se zuřivým prskáním a ocasem naježeným jako štětka do záchodu hnala vyděšené štěně pryč.
Šalina drncá v pravidelném rytmu po rozpraskané dlažbě. Povídáme si, usmíváme se, Arty se nám rozvaluje u nohou a ocasem buší do podlahy. Cítím se tak volně a krásně, jako vždycky v přítomnosti starého pána. Lidé v tramvaji, unavené, mrzuté postavičky jedoucí z těsných kanceláří, sem tam otočí hlavy naším směrem, nevěřícně, dotčeně, jako by nevěřili tomu, že se v dnešním světě někdo může vůbec opovážit takhle šťastně smát…
„Zastávka Náměstí dvacátého osmého října!“ ozve se kovový hlas z reproduktoru.
Pan Jeřábek vstane a mírně zatahá za Artyho postroj. „Tak pojď, chlapče, stavíme se ještě pro čerstvé houstičky, co říkáš?“
Otočí tvář mým směrem. „Ahoj, Terezko, rád tě zase někdy potkám!“
Artemis oddaně kníkne a seběhne ze schůdků vozu na ostrůvek, opatrně, aby snad starého pána nestrhl moc prudce.
Pozoruju je ještě chvíli, než se tramvaj dá opět do pohybu a oba mi zmizí za zatáčkou. Arty pochoduje s hlavou zvednutou a ocasem vysoko vztyčeným, ostřílený psí profesionál v akci. Pan Jeřábek pomalu kráčí vedle něj, jednou rukou svírá vodítko psího postroje, druhou se zlehka opírá o svou hůl.
Bílou slepeckou hůl.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 38 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
