» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je povídka v citoslovcích."

C. Baudelaire

počet přístupů: 2141847

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Příběhy Nedokončené Země - Kapitola IV ::

Alinnela	publikováno: 11.07.2007, 22:23

Nu, tentokrát jsem se krapet rozepsala. Možná to bude chtít později zajisté ještě nějaké úpravy a předělávky, ale i tak doufám, že se vám to bude líbit.


	Uplynulo několik málo dní a život v údolí šel zase poklidně dál. Napětí mezi pelveriny polevilo a v městečku Walnatura se znovu rozhostil klid. Rolníci se pomalu připravovali na jarní setbu a vyváděli dobytek na pastviny, kupci a obchodníci mezi sebou vesele handlovali a předváděli svá zboží na rozpálených ulicích. Konaly se trhy a jarmarky, k nimž každoročně náleželo patřičné veselí. Toho dne bylo opravdu hrozné horko. Kdo mohl, běžel se schovat do stínu nebo raději vůbec nevycházel z domu. Jindy přeplněné krámky mlčely prázdnotou a až na několik zoufalců byla hlavní třída vylidněná. Otupělí obchodníci se marně ovívali vším, co měli po ruce a snažili se nalákat těch několik málo lidí, co se ploužili středem ztichlého náměstí. „Nazdar, Tomso,“ pozdravila s úsměvem Alinnela starého nožíře. „jak se máš? Nejdou kšefty?“ zazubila se a jakoby nic se rozhlédla kolem. Muž, zhruba okolo padesáti, s prošedivělým věnečkem vlasů, vzhlédl od účetní knihy a s nakrčeným nosem na ni zamžoural skrz ostré sluneční světlo. Pomalu se chystal nově příchozího nevrle odbýt, ale když spatřil šamanku, na tváři se mu rozlil takřka bezzubý úsměv. „Ha,“ vydechl napůl překvapeně, „mladá Dveoliová. To je taky dost, že se jednou ukážeš.“ zaskřehotal s chraplavým smíchem. „Jak se pořád máš?“ Alinnela ledabyle pokrčila rameny a na oko se zajímala o unikátní sbírku naleštěných dýk, rozložených na drahém plátně prodejního pultu. Zajisté vílí práce, pomyslela si. „Stále stejně,“ prohodila. „Pořád někde cestuji, nevydržím na jednom místě.“ Stařec si posměšně odfrkl až se mu zachvělo chřípí v nose a nechápavě zavrtěl hlavou. „Nezměnila ses,“ zamručel pobaveně. „Tvrdohlavá a neústupná, jako když jsem tě viděl před lety. Jen se ti divím, taková hezká holka a skáče po horách, jak nějakej kamzík. Kdy už s tím konečně hodláš přestat? Proč se třeba neusadíš, nezaložíš rodinu? Máš na to přece věk, ne?“ Alinnela se od srdce zasmála. „Zatím to nějak neplánuji,“ odpověděla. „Cítím se volná a svobodná, nechci se vázat.“ „Jsi přesně jako tvůj otec,“ podotkl. „Taky byl v mládí bujný a vzpurný, dokud se neoženil s Glirdgen. A teď? Spořádaný a milující táta a manžel, pro kterého je rodina vším. Hádám, že nebudeš jiná.“ „Možná, kdo ví,“ přitakala jaksi tajemně. „A jak se jinak daří tobě? Pořád tě trápí to astma?“ Tomsa přikývl a jako na důkaz ho popadl mírný záchvat suchého kašle. „Pořád,“ přitakal. „Je to rok od roku horší a asi už to lepší nebude. Leda bys mi předepsala ty báječný bylinky, co mi tenkrát tak pomohly.“ nadhodil a spiklenecky na ni mrkl. „Předepíšu, ale nejdřív se na tebe podívám. Co třeba zítra?“ „Jo, to by šlo, po obědě vždycky zavírám krám, tak bys mohla přijít.“ „Dobře, jsme domluveni.“ „A teď k tomu, proč jsi přišla. Co potřebuješ?“ Alinnela zašátrala ve vaku a vytáhla pečlivě zabalený uzlíček. „Nic neobvyklého,“ poznamenala. „Jen nabrousit pár nožů a u srpu možná vyměnit čepel, začíná být rezavější, než ta moje hlava.“ Poznamenala ironicky. Tomsa vzal zbraně opatrně do rukou a zkušeně si je prohlédl. „Hm, uvidíme, co se s tím dá dělat. Každopádně si pro ně můžeš přijít až zítra, momentálně mám totiž dost práce.“ „Děkuji, co jsem dlužna?“ Stařík však jen mávl rukou. „To nech být, úplně mi bude stačit, když zítra přijdeš a zbavíš mě toho zatracenýho kašle, už kvůli tomu nemůžu v noci kolikrát ani spát.“ Alinnela se usmála a podala starému muži ruku. „Ráda jsem tě zase viděla, Tomso,“ řekla tiše. „Já tebe taky, Alinnelo,“ opáčil a stiskl ruku pevněji. Na tak starého pelverina měl až nečekaně silný stisk. „Dávej na sebe pozor a opatruj se,“ „Budu, neboj se,“ ubezpečila ho a za těchto slov odešla. Alinnela pozapínala poslední přezky u batohu, když do pokoje vstoupila její matka. Nevšimla si jí, přišla skoro tak tiše a měkce jako duch. Zastavila se ve dveřích a mlčenlivě dceru pozorovala. Nažehlené prádlo, které dosud třímala v náručí, zklamaně pokleslo v rukou. „Odcházíš?“ Alinnela se otočila, ale neodpověděla. Zdálo se, že ji to zaskočilo a tak jen krátce kývla hlavou. „Sotva jsi přišla,“ podotkla zasmušile a položila komínek šatstva na prádelník. „Proč chvíli nezůstaneš?“ „Mám ještě nějakou práci,“ odpověděla ledabyle, jakoby to bylo bůhvíco zanedbatelného. Matka se na ní prozíravě podívala. Jakmile ale spatřila, že evidentně nemá náladu na dlouhé rozpravy, zeptala se jen: „Kdy?“ „Zítra, možná pozítří, nevím.“ Glirdgen potlačila udivený vzdech. Když na sobě ucítila dceřin tázavý pohled, dodala honem: „Já jen,“ zajíkla se. „čekala jsem, že . . . zkrátka . . .“ najednou nemohla najít ta vhodná slova, ale Alinnela jí i beztak rozuměla. Usmála se, ale přesto bylo znát, že stěží potlačuje smutek. „Ráda bych, ale tohle je opravdu důležité.“ řekla a pevně matku objala. Glirdgen žalostně zavzdychala a nechala jí po rameni skanout několik horkých slz. Přitom ji k sobě tiskla a nechala se od ní konejšivě kolébat jako malé dítě. „Ach, Alinnelo . . .“ pelverinčin hlas zanikl ve zmuchlané látce dceřiny blůzy. „Nemusíš přece chodit, tak dlouho jsem tě neviděla, zůstaň prosím.“ Alinnela vzala něžně její hlavu do dlaní a palci setřela stružky slz. Chvíli se na sebe dívaly a doslova vpíjely pohledy té druhé, jakoby si navzájme chtěly něco říct. Něco, co slovy vyjádřit nelze. „Vrátím se.“ ujišťovala ji. „Kdy? Za jak dlouho?“ Šamančiny ruce náhle poklesly a sjely na Glirdgenina ramena. „To netuším.“ odvětila tak tiše, že to mohla sotva slyšet. Glirdgen se zhluboka nadechla a na okamžik pevně zavřela oči. Nic už však neříkala. Cítila jak ji Alinnela bere za roztřesné ruce, o poznání chladnější, než předtím a tiskne jí letmý polibek na čelo. Pak dotek pominul. Když je znovu otevřela, byla v místnosti sama. Zhrouceně se posadila na postel a s hlavou zabořenou v dlaních se usedavě rozplakala. Toho rána probudil Alinnelu podivný pocit. Již hodnou chvíli se nepokojně převalovala v posteli z boku na bok a choulila se do peřin, zaháněje tak nepříjemný lezavý chlad, který se k ní vkrádal. Otevřela oči a zjistila, že je v pokoji stále tma. Nevěděla, kolik mohlo být hodin, ale hádala, že do rána mnoho nezbývá. Zaslechla prudké vrznutí dveří a do místnosti se vloudil mdlý paprsek světla, někdo stál u postele. „Alinnelo, vstávej!“ zaznělo pološeptem naléhavě a zmateně zároveň a podle hlasu poznala, že je to matka. „Venku se něco děje!“ Mrzutě se napřímila do polosedu, podepřená lokty, a ospale mžourala do světla olejové lampičky, kterou Glirdgen třímala. Protřela si oči a na matčino naléhání vylezla z postele a ve spěchu se oblékla. Překvapilo ji, jaká v celém domě vládne zima, přestože v těchto dnech již bývalo za nocí docela teplo. „Co se děje? Kam mě to táhneš?“ prostestovala ještě rozespale a dlouze zívla. Glirdgen jakoby ji však neposlouchala. Neustále si pro sebe něco mumlala, zdálo se, že je dost vystrašená. Konečně ji dovlekla až k domovním dveřím a bez váhání vyklouzla ven. V tu chvíli jakoby se jí do těla zakouslo snad tísice jehel. Ruce měla rázem zkřehlé a krutý pronikavý mráz jí vstoupil až do samého morku kostí. Dech se jí měnil v stoupající páru a zuby o sebe drkotaly tuhou zimou. Glirdgen, dosud navlečená jen do lehkého nočního oděvu a vlněného šátku, se však nezastavila, pospíchala přes dvůr a dál směrem k lesu, kde město končilo. Jak Alinnela později ke svému překvapení zjistila, sešla se zde většina obyvatel, stejně vyděšených jako její matka. Počáteční nepochopení pozvolna ustupovalo a ona si začala uvědomovat, kvůli čemu jí sem vlastně přivedla. V oněmělém úžasu se rozhlédla kolem a snažila se zrakem prostoupit tu nekonečnou záplavu mléčně bílé mlhy. Kam jen oko dohlédlo, všude se válely těžké chuchvalce vlhkého oparu, který jakoby jen čekal, až jim bude moci předvést, co se za ním skrývá. Alinnela zalapala jako ryba na suchu a mermomocí se snažila polknout, ale stažené hrdlo jí v tom jakkoliv odmítalo poslechnout. Na mysli jí okamžitě vytanul nedávný rozhovor s mistrem. Byla to chvíle, kdy ho takhle smrtelně vážného viděla vůbec poprvé v životě a pamatovala si, že jí v ten moment doslova běhal mráz po zádech. „Pamatuj si, Alinnelo,“ řekl onehdá. „až z něčeho vzejde nic, až bohové pokryjí krajinu neproniknutelným bílým pláštěm a až Hróthoer vyšle své posly, kteří tě uvítají svým vrzavým smíchem, pak nadejde ta chvíle. A věř mi, že ta chvíle je blíže, než si myslíme. Pospíchej proto a neotálej příliš, Ohnivá hvězda je již na vzestupu a ty víš, co přijde po ní, viď? Musíš se tam dostat dřív, než tvář bohyně denního nebe Naaby nabyde barvy noci.“ Poslední věta jí dosud zněla v uších jako ozvěna. Věděla, co tím mistr myslel, protože to mohlo znamenat jen jediné. Černé slunce. Nebeský úkaz, objevující se jednou za dva tisíce let v doprovodu Ohnivé hvězdy, která již od samého počátku světa zvěstovala jeho příchod. Tušila, co by se mohlo stát, kdyby do Srdce Světa přišla až po jeho východu, ale raději na to nechtěla ani pomýšlet. Zlověstné ticho náhle přerušil zvuk, kterého se po celou dobu obávala snad ze všeho nejvíc. Vrány. Táhlé krákání, znějící z mlhy jako neodvratný rozsudek smrti. Odedávna se věřilo, že tito černí opeřenci přinášejí jen zlé zprávy a neštěstí a také byly známy jako nezaměnitelný symbol onoho světa. Poslové Hróthoeru, Země Mrtvých. „Už je to tady.“ špitla rozechvěle Alinnela a zakryla si honem rukou ústa, jakoby si dovolila říct něco neodpustitelného. Několik pelverinů se po ní se zatajeným dechem otočilo. Napětí chvíli od chvíle vzrůstalo a každému připadalo, že se snad zastavil i sám čas, jen aby si počkal, co bude dál. Opona z mlhy se začala pomalu zvedat a kousek po kousku postupně vyjevovala oněmělým pelverinům své hrůzné tajemství. Bylo to jako by jim ti nemilordní soudci se zkázonosnými hlasy předváděli nějaké děsivé představení snad ze samotného pekla. To, co následovalo potom snad ani nelze vyjádřit slovy. Tedy, alespoň ne to, co musel v tu chvíli každý z nich prožívat. Alinnele připadalo, že je snad ona mlha zavedla do jiného světa. Tohle nebylo jejich údolí! Tohle nemohla být skutečnost! Kdysi mechově zelená svěží tráva, oplývající čerstvou mladostí, zčernala na troud a pokryla ji silná krusta jinovatky. Blahodárná půda, doposud zvlhlá vydatnými dešti, se změnila v neúrodnou zem, zmrzlou a ztvrdlou jako kámen. Statné a krásné stromy, jež se staly domovy ptáků, seschly a prohnily až ke kořenům. Zpěv lesa utichl. Spoušť, smrt a chlad. Těmito třemi slovy se dal popsat nynější zjev kdysi životem prokvetlého údolí. „Ne!“ kolem Alinnely se začaly šířit žalostné nářky, plné bolesti a nepochopení. Ženy padaly s kvílivým pláčem zbědovaně na kolena nebo se vrhaly svým mužům do náručí, kteří se také neubránily slzám. Děti se ustrašeně tiskly k nohám rodičů, bledí jako duchové a s očima doširoka rozevřenýma. Alinnela, stejně jako ostatní, se na to nedokázala dívat. Plna náhlého zmatku odvrátila hlavu, nevnímaje ani matčino křečovité sevření. Pořád jí v hlavě zněla mistrova varovná slova, která jí kladl na srdce s takovou naléhavostí. Až ta chvíle nastane, Alinnelo, na nic nečekej a dej se ihned na cestu. Přestože hodlala mistrovy rady okamžitě uposlechnout, rozkřičel se v ní kdesi hluboko jakýsi vnitřní hlas, který se s ní začal hádat. Nemůžu, volala zoufale v duchu, nemůžu odejít a jen tak je tu nechat! Musíš! Je to tvé poslání, sama sis ho zvolila, tak teď udělej, co říká! promlouval k ní. Poznala, že ten hlas nepatří jí, ale zároveň cítila, že je jaksi i její součástí. Jí samotné. Po chvíli mučivého váhání uznala, že by nebylo moudré mistrova rozkazu neuposlechnout a tak se otočila na patě a zběsilým úprkem se vrátila zpět do domu. Slyšela, jak za ní někdo volá, ale už se neotáčela. Myslela jen na jediné, co nejdříve se vydat na cestu.


celkové hodnocení autora: 92.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 14		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Rút	18.08.2009, 13:42:38

Hmm, jdu na ten poslední. Tu mne jen zarazil ten 50letý "stařík", ale kdo ví, třeba jsou pelverini v 50 už na pokraji života. :-) Jinak jedna věta mi tam moc neseděla: "že se snad zastavil i sám čas, jen aby si počkal, co bude dál." Kdyby se zastavil, asi by se nedozvěděl, co bude dál.. Více by dávalo smysl, kdyby si pospíšil, aby už věděl, co bude dál. :-) Jinak opět se skvěle četlo!


ze dne 18.08.2009, 15:36:49
Alinnela: Jo, děkuji za připomenutí . . případně se omlouvám za nesrozumitelnosti, překlepy, nejasnosti či mouchy, časem se pokusím vše vychytat :o)

Annún	12.07.2007, 18:43:01

No páni. Takto už jsem napnutá co bude dál. Za jedna.

Pavel D. F.	11.07.2007, 22:22:46

Tajemné náznaky přinášejí krutou skutečnost, Alinnela bude muset čelit své sudbě. Vcelku tradiční motiv, ale prostředí je originální, takže jistě bude originální i následná výprava.