» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."

Buddha

počet přístupů: 2141848

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::

:: V ohrožení (1.část) ::

alri	publikováno: 11.07.2007, 22:41

Parta kamarádů je svědky pádu (údajně) meteoritu. Netuší však, co všechno to může způsobit.


	1. Tisková konference Bylo už odpoledne, pozdní odpoledne. Obloha, která až dosud byla jasně modrá a rozlévaly se po ní paprsky již zapadajícího slunce, se najednou z ničeho nic zatáhla černými mraky. Slunce zmizelo úplně a zafoukal chladný vítr, který shazoval ze stromů žluté listí a klobouky z hlav mužů stojících před dveřmi obrovské bílé budovy. Čekali, až se otevřou. Začalo se pomalu stmívat a pouliční lampy se pomalu rozsvěcovaly. Novináři už byli značně nedočkaví, a když několika ženám spadlo na hlavu pár kapek, začaly netrpělivě přešlapovat v obavě o svůj make-up, protože neměly deštníky. Najednou se odněkud za skleněnými dveřmi vynořila ženská postava a odemkla. Všichni novináři se dovnitř vhrnuli jako velká voda. Sotva si poslední z nich sedl na židli, už se déšť spustil naplno. Dešťové kapky narážely do oken sálu, kde se konala tisková konference, a z dálky zaduněl hrom. Novináři si oddechli a zadívali se před sebe. Stál tam obrovská stůl s bílým ubrusem, na kterém se leskly jmenovky. Byla na nich napsaná dvě jména. První bylo Michel de Fraise a to druhé znělo Oscar Chive. Napravo a nalevo od stolu se nacházely dveře. Za jedněmi stáli dva zmínění pánové. Ten mladší byl Michel de Fraise. Vlasy měl černé jako uhel a na jejích konečcích se leskla zlatá barva – pozůstatky již odrůstajícího melíru. Jeho oči vlastnily úplně stejnou barvu jako vlasy. Pleť nabývala odstínu snad ještě světlejšího než bylo štěně zlatého retrívra, které držel v náručí. Celkově Michel vypadal docela ztrhaně a unaveně, v obličeji se mu červenalo několik čerstvých škrábanců. Oscar Chive taky nevypadal zrovna nejlépe. Byl nejméně o dvacet let starší než Michel, což na něm bylo také trochu vidět, neboť mu kolem očí začínaly naskakovat varhánky vrásek a vlasy u uší chytaly šedivý nádech. „Obdivuji vás,“ promluvil Chive a hustý knír se mu přitom třásl. Jeho slova patřila Michelovi. Ten se na něj překvapeně zadíval. „Opravdu?“ prohlásil s výrazným r (které v textu nebudu uvádět, jelikož na to občas zapomenu). Ne že by ráčkoval, byl to pouze Francouz, který svou vlast opustil teprve nedávno, a tak si na „normální“ r ještě nezvykl a občas mu to trochu ujelo. „Jistě!“ řekl znovu detektiv. „Obdivuji, že po tom všem o tom ještě dokážete mluvit před těmi všemi novináři…“ „Nepovídejte! Já bych vás měl taky obdivovat! Vždyť jsme ve stejné situaci…“ „Já netvrdím, že ne!“ skočil mu do řeči Chive. „Ale já jsem toho zdaleka neprožil tolik jako vy! A neztratil jsem nikoho blízkého! Zato vy…“ Nastalo ticho. Michel sklopil hlavu a hladil štěně po hlavičce. „Je mi líto, že jsem vás podezříval z vraždy Kláry Plaitové…“ řekl detektiv po chvilce. „To už jste mi jednou řekl,“ opáčil Michel, „v tom lese, když Erik… no, radši se k tomu nebudu vracet…“ „Je od vás opravdu hezké, že jste se ujal Dyka,“ odpověděl Chive a podrbal zívajícího psíka za ušima. „Přece bych ho nedal do útulku! Neměli bychom už jít? Zdá se mi, že už jsou krajně netrpěliví,“ pohodil hlavou k černým dveřím. Když se však otočil zpátky, jeho pohled sjel na vysokého, trochu nazrzlého muže s brýlemi na nose, který právě vešel do místnosti. Inspektor se otočil. Muž si zrovna bral ze stolku hrnek a zhluboka se napil kávy. „Ah, Edgar Parsley!“ zvolal Chive. Bylo to docela hlasité zvolání, takže ho muž musel zcela určitě slyšet. Nicméně se ani neohlédl. Dopil zbytek kávy, položil hrnek zpět na stůl a zadíval se z okna. Venku bylo tak zamračeno, že byla tma jako v noci. Blesky teď křižovaly oblohu jeden za druhým. A do toho hustě pršelo. „Myslel jsem, že jste přátelé… Proč vás tedy nejde pozdravit?“ zeptal se Michel potichu. Detektiv jen pokrčil rameny. Michel se zamyslel a pak řekl: „Nejspíše to bude tím, že jsem tu já. Ví moc dobře, že je ne l´aime pas!“ a zamračil se. „Asi máte pravdu,“ odpověděl dtektiv pochmurně. „Proč tu vůbec je?“ „Řekl bych, že jenom z čistě profesionálních zájmů. Je to přece psychiatr. A asi bude dávat pozor, aby nás něco nerozrušilo, nebo tak podobně…“ „Nepotřebuju tu žádného psychiatra!“ naštval se Michel. „Nejsem žádný blázen! Vím moc dobře, co jsem viděl! A myslím, že vy taky! Asi bychom už radši měli jít!“ dokončil a i se štěnětem v náručí se otočil ke dveřím. 2. Dean Marrow Klika cvakla a dveře se otevřely. Michel měl rázem výhled na dlouhý bílý stůl s řadou židlí. „Je tam úplně narváno,“ otočil se zpět na Chiva. Ten jen pokrčil rameny. „Jsou to nenasytné šelmy… jakmile jde o nějakou senzaci, jsou schpni šlapat si i po hlavách…“ Michel znovu vykoukl ze dveří. Všichni novináři už byli rozsazeni na židlích a měli vytahané notesy a tužky. Někteří – vlastně většina – měli diktafony. Michel zahlédl i několik televizních kamer. Vzadu na věšácích viselo spousta kabátů a klobouků. Michel naprázdno polkl a vykročil vpřed. Trošku kulhal, ale nebylo to tolik znát. Za ním vyšel detektiv. Když se usadili, šum v místnosti rázem ustal a desítky očí na je napjatě sledovaly. Za malý okamžik Michela oslepila záře blesků fotoaparátů, kterými jejich majitelé mávali ve vzduchu a zběsile mačkali spouště. Dveře se však ještě nezavřely. Zaklaply se, až když se dovnitř vsunul Edgar Parsley. Vzal si od stolu jednu židli a usadil se do rohu, aby snad i jeho nezasáhl příval otázek. Michel jen těžko mohl vědět, co se Parsleymu honí hlavou, ale podle toho, jak tam seděl se založenýma rukama a výrazem ve tváři, to asi nic dobrého nebylo. Převaloval v puse žvýkačku, kterou si tam před chvílí strčil, a přejížděl všechny přítomné nakvašeným pohledem. Michel se po něm jen ohlédl. Tisková konference začala. Michel i detektiv museli odpovídat na nejrůznější otázky, které se týkaly i netýkaly jejich prožitků z posledních několika dnů. Pejsek Dyk pobíhal po místnosti sem tam, protože ho Michel nechtěl celou tu dobu držet v náručí. A ani samotnému čmuchalovi by se to moc nelíbilo. Měl rád volnost. Štěně pobíhalo mezi novináři, vesele vrtělo ocáskem a očichávalo jim nohavice. Nikomu to však nevadilo, naopak – každou chvíli se někdo sehl, aby roztomilého psíka podrbal nebo pohladil po hřbetě. Ten se přitom překulil a nechal se škrábat na bříšku. Pacičkami přitom mával ve vzduchu a jazyk měl vyplazený. Kdykoliv tohle někdo udělal, profesionalita novinářů byla pryč a všichni sledovali ňufíka. Michel se podíval na Parsleyho. Měl nasazený výraz typu Proč sem propána tahá toho psa? S kyselým pohledem se od něj odvrátil. Najednou se otevřely dveře a dovnitř se vsunul mladý muž. Všichni ztuhli a zadívali se přímo na něj. Někteří si mezi sebou i šeptali. Dveře se s pořádnou ránou zabouchly. „Omlouvám se, že jdu pozdě. Něco mi do toho vlezlo!“ řekl a při tom si ze sebe sundával mokrý kabát. Pověsil ho na věšák a rukou si prohrábl své špinavě blonďaté vlasy, aby z nich vytřásl alespoň trochu vody. „Dá se říct, že šlo o ověřování fakt!“ prohodil po chvíli. „Nic se neděje,“ řekl Chive. „Klidně se posaďte!“ Muž přejel celý sál chladnýma očima, ale nesedl si. Místo toho se podíval na stůl před sebou a pomalým hlasem se zeptal: „Nechybí tady náhodou slečna Frances Spannerová?“ Nevnímal ani štěně poskakující mu kolem nohou. Michel s Chivem se na sebe podívali. „Slečna Spannerová odcestovala,“ řekl Chive. „Nepovídejte?“ odpověděl novinář. „A kam?“ „To vás nemusí zajímat, pane. Slečna Spannerová si nepřeje, aby o tom cokoliv proniklo na veřejnost!“ „Opravdu? Že by si udělala výlet do… záhrobí?“ „Slečna Spannerová odcestovala!“ zopakoval Chive. Mužovu poznámku o záhrobí ignoroval. „Promiňte, ale já mám trochu jiné informace…“ opáčil novinář. „Podle mého zdroje je slečna Spannerová mrtvá… Takže se zdá, že je to pravda… Jinak by tu přece byla, ne?“ „Už jsem vám dvakrát řekl, že je mimo město!“ vztekal se detektiv a div nebouchl pěstí do stolu. „Můj zdroj je spolehlivý!“ odsekl muž. To už Michel nevydržel a doslova vyletěl ze židle. „Vaše ctěné jméno, pane!“ řekl přísně. „Chci vědět s kým mám tu čest! Kdo tady roznáší takové nesmysly!“ Muž přešlápl na druhou nohu. „Dean Marrow,“ řekl klidným hlasem. Chive stáhl Michela zpět na židli ještě dřív, než stačil něco říct. „Radši si dávejte pozor na pusu,“ sykl. „Tohle je Dean Marrow! Je to jeden z nejnebezpečnějších novinářů. Dokáže na vás vytáhnout věci, o kterých ani sám nevíte! To tihle okolo jsou úplní amatéři, proti Marrowovi!“ Zdálo se, že se Michel uklidnil. Někdy měl sklony vybuchnout – zvláště, když někdo zpochybňoval něco, co věděl s naprostou jistotou. Proto asi neměl rád Parsleyho… „Promiňte pánové, myslíte, že se ještě dneska dovím něco o slečně Spannerové a celém tom případu?“ přerušil Marrow jejich šuškání a posadil se. Michel se opět jal radit šeptem s Chivem. Dopadlo to tak, že to radši vzdali a rozhodli se říct všechno po lopatě, jak to bylo ve skutečnosti. Začal Michel. 3. V autobuse Se svými přáteli jsem strávil několik dní ve Skotsku. Nic zvláštního, jen obyčejná dovolená. Chodili jsme po památkách a většinu večerů trávili v barech a po ostatních zábavách. Moc se nám tam líbilo, a tak, když nastal den odjezdu, se nám do autobusu nechtělo vůbec nastoupit. Ale museli jsme. Doma nás čekala práce a jiné povinnosti. A také jsme se těšili na Kláru Plaitovou, naši kamarádku, která s námi bohužel nemohla jet. Jediná útěch pro nás byla, že autobus odjížděl až večer, takže jsme měli celý den na to, abychom se trochu porozhlédli po městě. Večer jsme se vypravili na nádraží. Museli jsme však ještě čekat asi dvacet minut, neboť řidič měl mírné zpoždění. Někde na cestě se stala nějaká autonehoda, nebo něco podobného, a tak zůstal stát v koloně. Otevřely se dveře a lidé začali s reptáním nastupovat. Zdálo se, že řidiči to bylo celkem líto a tak se převelice omlouval. Vypadal jako sympatický chlap. Počkali jsme až všichni ostatní cestující nastoupí. Lidí moc necestovalo, a tak jsme o místa nemuseli mít starosti. Erik a Daniel už seděli na svých místech, když Fran vystupovala po schodech nahoru do autobusu. Najednou se na mě otočila. „Jak je tady krásně!“ prohlásila a zadívala se do dáli. Slunce zrovna zapadalo a jeho paprsky barvily oblohu do temně oranžova. Na druhé straně bylo nebe sametově modré a začínaly na něm vyskakovat první hvězdy a měsíc v úplňku. „Ani se mi odtud nechce! Nejradši bych tady zůstala…“ „Tak tady zůstaneme!“ navrhl jsem, ale tak úplně vážně jsem to nemyslel. „Co nám brání?“ usmál jsem se. „Třeba práce!“ oplatila mi úsměv. „Ráda bych tu zůstala, ale dovolená končí a my musíme do práce… Ah!“ otočila se zpátky na řidiče. Začal už vypadat nervózně („Podíváte se na to z okna, slečno. Musíme už jet. Máme zpoždění!“). „Už musíme,“ vrhla na mě pohled a vyběhla po schůdkách nahoru a usadila se na sedadle přímo před Erika k oknu. Okamžitě jsem ji následoval. Jakmile jsem vstoupil na první schod, dveře se za mnou s rachotem zabouchly. Řidič ještě počkal až se usadím a pak se dal autobus do pohybu. Cesta ze Skotska do Anglie není záležitost několika minut nebo jen pár hodin. Jeli jsme skoro celou noc. Když jsme se blížili k Londýnu, bylo už hodně dlouho po půlnoci. Možná se chýlilo i k ránu. Neměl jsem představu o čase, na hodinky jsem se nekoukal a občas jsem si i zdříml. Pokud jsem zrovna nespal, účastnil jsem se živých rozhovorů mých kamarádů. „Nejvíce se mi líbilo jezero Loch Ness…“ říkal zrovna Erik. „Ta krásná lesklá hladina! A nejlepší výlet byl ten tou lodičkou… Chtěl bych se tam ještě někdy podívat… Hm, myslíte si, že ta příšera opravdu existuje?“ „Já bych řekla, že jo,“ ozvala se Fran. „Mám takový dojem, že jsem ji i viděla. Tam v dálce se mi zdálo, že má vystrčenou hlavu nad hladinou…“ „Řekl bych, že jsou to všechno nesmysly… Žádný příšery nejsou,“ skočil ji do řeči Danny. „A ještě větší blbost je, aby nějaký druhohorní plaz – ať už je to cokoliv – přežil do dnešních dnů! Takových milionů let! A navíc by jich tam muselo být více, kdyby tam žil. Jak by se jinak rozmnožoval? A nechtěj mi tvrdit, že je snad nesmrtelná!“ „Jsem si zcela jistá, že jsem ji viděla!“ pronesla Fran pevným hlasem. „A třeba jich je tam víc. Je to přece velké jezero, aby se tam všechny schovaly!“ „Vždyť by vyžraly všechny ryby! Víš kolik toho takový kolos sežere?“ „Jezero je dost velké!“ „Ani by se ty ryby nestačily množit. Stejně je to jenom lákadlo na turisty!“ „Tak rád bych někdy nějakou příšeru chtěl vidět!“ přidal jsem se také ke konverzaci. Hlavně proto, abych přerušil nastávající hádku. „To jsem si přál už jako kluk!“ Netušil jsem však, ž se mi mé přání brzy vyplní. „No vidíš!“ zasmála se Fran. „Já už ji viděla…“ Najednou se však zarazila a podívala se z okna. „Zdá se mi jako by se venku něco dělo!“ Všichni jsme vyhlédli ven. Nebe bylo temně černé a zářily na něm hvězdy. Byl tam však ještě jeden objekt, který tam zcela určitě nepatřil. (To už se z oken vykláněl celý autobus a zdálo se, že i řidič se snažil něco zahlédnout). Ten objekt byl ještě dost daleko, ale ohromnou rychlostí se blížil k zemi. Byla to taková ohnivá koule a s obrovskou jistotou se dalo říct, že křápne někde hodně blízko. „Vypadá to jako padající hvězda…“ řekla zamyšleně Fran a poulila oči do tmy. „V tom případě je nějaká obrovská…“ prohodil za námi Erik. Obloha v tu chvíli byla v okolí balvanu – shodli jsme se na tom, že je to kámen – úplně rudá, jak těleso hořelo. Také nám připadalo, že vydává i nějaký zvuk, takový úděsný rachot, jako od mechanického stroje a hromady železa. Svištělo nepřekonatelnou rychlostí. „Určitě je to nějaký meteorit,“ řekl Danny. „A dost velký. O tomhle určitě museli páni vědci vědět, ale proč by nám to říkali, jsme přece jenom li…“ Nedořekl. Ozvala se hromová rána, jako když vystřelí z milionu děl najednou. Nedaleko se nacházel kopec a meteorit spadl přímo za něj. Celé okolí bylo rázem osvětleno jako za dne a ovzduší zaplnil neproniknutelný černý dým.


celkové hodnocení autora: 95.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 46		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Iserbius	06.04.2011, 23:52:16

Čte se to pěkně a má to spád. Časem si přečtu další části... Dnes za 1.

Pavel D. F.	11.07.2007, 22:41:14

Po popisném úvodu se ocitáme v dějové linii, která bude ještě dost zajímavá. Jelikož jsem tento Tvůj příběh už četl, můžu hned na začátku doporučit čtenářům, aby se na pokračování podívali. Je to nevšední čtení a některé okamžiky budou hodně zvláštní. Kromě asi dvou překlepů nemám k textu připomínky.