obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."
Publilius Syrus
obr
obr počet přístupů: 2915377 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39516 příspěvků, 5744 autorů a 390432 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Ať se neopakuje historie... ::

 autor Bára... publikováno: 13.07.2007, 10:04  
***názor si udělejte sami***za komentáře( i kritické) a hodnocení předem děkuju***
 

Nevím, kde začít? Nikdy jsem totiž tenhle svůj životní příběh nikomu neřekla. A teď tu sedím v relativně pohodlném křesle a připadám si jako na trní. Kýčovitě hezké obrázky na mě působí spíše depresivně a oranžový strop mi padá na hlavu. Zpoza psacího stolu na mě kouká starší pán a znuděně cvaká propiskou. Je to však jediný zvuk, který ruší jinak dokonalé ticho. Nevydržím jeho pohled, a proto ten svůj sklápím k zemi. Po nekonečně dlouhých minutách, které se snad nikdy netáhly pomaleji, se nadechnu a začnu.
Bylo mi zhruba 14let, když jsem poprvé zklamala své rodiče. V poslední přihrádce mého stolu totiž našli cigarety. Marně jsem se jim snažila vysvětlit, že jsem je koupila jen kvůli sázce. Brečela jsem, vysvětlovala a prosila jsem o to, aby se ke mně chovali jako dřív. Ano, i mí rodiče zapřísáhlí nekuřáci se snažili, aby všechno bylo stejné. Po dlouhých týdnech jsem opět našla jejich ztracenou důvěru, přesto jsem si nemohla nevšimnout káravých pohledů a neustálých narážek. Zklamala jsem je jednou a zažila jsem jejich reakce, a proto jsem to už nikdy nechtěla prožít. Sekala jsem dobrotu a ostatním spolužákům jsem byla dávána za vzor. Dobře jsem se učila, vždycky jsem byla připravená. Nepila jsem, nebouřila se a nechodila jsem na diskotéky. V období puberty jsem byla bezproblémové dítě. Vždycky jsem všechno odkývala s tupým výrazem a bez svého názoru. Všem se tento přístup líbil, nikdo ve mně nevytvářel osobnost, která se umí prosadit. Žádné cíle jsem neměla až na jediný. Chtěla jsem se dostat na knihovnickou školu. Strašně ráda jsem četla, znala jsem kdejakého spisovatele a občas jsem něco sama napsala. Kdo by řekl, že tímhle přístupem opět zklamu své rodiče. V pololetí devátého ročníku jsem doma šedesátkrát do minuty slyšela, že jedině gymnázium. Ostatní školy vůbec nebrali v úvahu. A proto když jsem si sama vyplnila přihlášku, nastalo mi peklo na zemi. Nikdo netuší, co všechno způsobilo pár písmenek. A jak moc jsem naštvala rodiče, kterým jsem pravděpodobně zazdila poslední naděje, že alespoň jedno dítě bude po nich. V tu dobu jsem zažila pravý význam slova - tichá domáctnost. Větší radost z mé přítomnosti měl snad i náš pes, který se mnou ovšem nemohl mluvit, a tak jsem si povídala sama pro sebe. Tenhle zvyk mě dostal v patnácti a půl k psychologovi - takže tu dnes vlastně nejsem poprvé. Brzy jsem se však vzpamatovala, protože mi v té době dost pomohli přátelé. Navzdory všemu jsem se dokázala radovat a smích mi opravdu pomáhal. Mrzelo mě, že se mě rodiče zřekli, ale aspoň že jsem je měla. Živili mě, šatili a občas prohodili pár vět. Jenže to bylo všechno. Strašně moc jsem toužila po pohlazení, které se mi nedostávalo. Vždycky jsem brala víc na tátu, a tak jsem několikrát proti své tvrdohlavé vůli zašla k němu a chtěla jsem si promluvit. Vždycky se vymluvil na spoustu práce, takže jsem postupem času ztrácela naději, že se to někdy spraví. Můj život dostal rytmus a já si vážně v šestnácti letech mohla říct, že jsem samostatná. Občasnými brigádami jsem jim pomáhala i finančně. Proto mě jednoho dne strašně překvapila jejich výborná nálada. Na ten den nikdy nezapomenu. Toho dne se psalo 15.června a ve škole se finišovalo. Zkrátka měla jsem všeho akorát dost. Sedla jsem si do křesla se sluchátky v uších. Byla jsem zvyklá na klid a taky jsem si mohla být 100% jistá, že mě nikdo nevyruší. Ovšem moje jistá procenta zklamala. Mamka mi vyndala z uší pecky a šťastným hlasem mi oznámila, že budu mít brášku. Nejdříve jsem na ní koukala udiveně, ale pak mi to najednou začalo docházet. Bylo to vůči mému nenarozenému bráchovi nespravedlivé, ale začala jsem ho nesnášet. Proto ten vítězný tón, rodiče budou mít svého pokračovatele i beze mě. Honzík totiž určitě půjde na gymnázium. Na jednu stranu jsem ho litovala, protože jsem si myslela, že bude muset jít po předem určené lajně. Na druhou stranu jsem mu ale strašně záviděla, když jsem viděla rodiče, jak září štěstím a nad každou věcí z výbavičky div neskáčí radostí. Ano, předem bylo vidět, že se Honzík bude mít super. Jenže já jsem si v té době připadala snad hůř než předtím, a to jsem si myslela, že už to ani nejde. Ovšem všechno je možné a vždycky může být hůř. Začala jsem pít a kouřit. Sice jsem krabičky schovávala, ale nyní jsem opravdu nemusela. Rodiče se o mě totiž už dlouho nezajímali. Na vysněnou školu, kvůli které to všechno vlastně začalo, jsem najednou neměla chuť chodit. Radost z jedniček se nedostavovala a já se postupně dostávala na dno. Pomalu, ale jistě. Kamarádi, kteří mi pomohli jednou - ode mě dali ruce pryč. V lihu jsem se topila sama. Čím hůř jsem se cítila já, tím šťastnější mí rodiče byli. Z útržků jejich hovorů jsem zjistila, že je Honzík i mamka v naprostém pořádku. Denně u nás byl někdo na návštěvě popřát rodičům. Ale jen jednou si nějaká tetička vzpomněla na starší dceru. Která ovšem odmítala jít jí pozdravit. Ne že by nechtěla, ale ona nemohla. Po schodech bych totiž v té době nesešla. Byla jsem úplně mimo. Celé dny jsem spřádala plány, jak je o Honzíka připravit. Věděla jsem, že se ze mě stává blázen, ale neuměla jsem si pomoci.
K poslednímu březnu se mi narodil bráška. Když jsem se na něj šla do nemocnice podívat, musela jsem uznat, že byl krásný. Ano, všichni se radovali. Mamka byla úplně v pořádku a Honzík kluk jak buk. I já jsem přestala mít vražedné úmysly, teď už bych to totiž nedokázala. Když se mamka vrátila z nemocnice, začala si mě všímat. Denně koukala do baru a počítala láhve. Najednou se se mnou bavila, snažila se mě nějak zabavit a světe div se, občas mě pohladila. Snad jí přestala vadit moje škola a styl, jakým žiji. Cigarety, bez kterých jsem v té době už nemohla být, mi nikdo nezakazoval. Známky ve škole už se nedaly napravit a já jsem celý ročník musela opakovat. Táta to přijal se slovy: ,,Že za každou srandu se platí." Byla jsem jim najednou vděčná. Já jim - nikdy předtím bych to neřekla. To oni mě nechali v patnácti na holičkách, ale přesto všechno jsou to mí rodiče a mám je pořád ráda. Vlastně jsme spolu nemluvili kvůli úplné blbosti. I to se ale stává. Honzík nám rostl a hned po prvním stisku jeho malých ručiček jsem věděla, že bych mu nikdy nedokázala ublížit. Měl mě rád a vždycky na mě vycenil těch svých pár zoubků. Zvykl si, že já jsem ta, se kterou si hraje. Nebyla jsem pro něj autorita, spíš kamarádka. Rostl nám jako z vody. Vyrostl z dupaček, v pokoji se přestala válet řachtátka. Naučil se sedět, plazit se a nakonec i chodit. Prošel si jesličkama, školkou a nastoupil do školy. Stihl několik lékařských prohlídek - ovšem na slova doktora při té sedmileté nezapomenu. Vryla se mi do paměti.. Honzíkovi po dlouhých vyšetřeních našli nádor. Nešlo s ním nic dělat, protože bylo pozdě. Žil s námi ještě rok. V první třídě se naučil číst, psát a počítat a měl ohromnou radost ze života. Když jednoho deštivého dne zemřel ve své postýlce, proklínala jsem dny, kdy jsem ho chtěla zabít. Nálada všech byla mnohem horší, než počasí za oknem. Když jeho bílou rakev zakopali do země, pohřbili rodiče své naděje a celkově neměli už žádný smysl života. Já jsem s jejich pomocí už vystudovala a prcovala jsem v knihovně. Měla jsem své cíle a skoro celý život před sebou. Ztráta brášky mě mrzela, ale mě na rozdíl od nich stále čekalo mé dítě. Rodiče už nemají nic, a proto mě nepřekvapilo to, když jsem je oba našla ve své manželské posteli mrtvé. Předávkovali se prášky.
Zvednu svůj zrak a spočinu na starším pánovi. Jeho obličej už není znuděný, hledí na mě zamyšleně a tak nějak smutně. Jediné, co ruší ticho, je můj pláč. Kdyby totiž žili - mohli mít radost ze své dcery, která má dobrou práci a fajn rodinu. Mohli své naděje vložit do vnoučat. A já zaručeně vím, že alespoň jedno z nich bude muset na gymnázium. V tom okamžiku mě psycholog utne, podívá se na mě a řekne: ,,Na gymnázium ho nenuťte, nebo se bude opakovat historie."
Správně, nikdy nebudu své děti do ničeho nutit, a když najdu v přihrádce krabičku cigaret, nechám si v klidu všechno vysvětlit. Zavřu za sebou dveře té místnosti a odcházím s pocitem, že budu dobrá máma. Vzpomínky jsem nechala zavřené za dveřmi a teď už vážně začnu od znova.


 celkové hodnocení autora: 96.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 14.07.2007, 9:16:21 Odpovědět 
   Považuji ten příběh za pravděpodobný, autentický a pravdivý. Takovéto kotrmelce se dějí. přecitlivělost dospívajícíh a necitelnost dospelých jsou mnohdy velké.
Takže cesta bývá klikatá, závisí skutečně na pomoci okolí i síle, s kterou vidíme vytčený cíl. Zdá se mi to moudré obsahem, hezky napsané, bez zbytečné lítostivosti a sentimentu.
 Snílek 13.07.2007, 19:42:16 Odpovědět 
   Pochopila jsem, že první problém nastal až ve 14-ti s těma cigaretama. Do té doby povídání nijak nenaznačuje, že by něco nebylo v pořádku, proto mi nesedí u normálních rodičů tak prudká změna. A ty odstavce by bylo dobré udělat. Jinak je to napsáno moc hezky a čtivým slohem.
 Luciena 13.07.2007, 10:04:34 Odpovědět 
   Vyprávění je velice citlivé, jednotlivé etapy jsou vzhledem k celku i dobře rozvrženy, jen by textu prospělo větší množství odstavců. Bez nich je středová část méně přehledná.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
obr
obr obr obr
obr
Dva životy - Ka...
Trenz
Ticho před bouř...
Centurio
Zákon a pořádek
Annette
obr
obr obr obr
obr

Nalgašský průsmyk - třetí část
Ekyelka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr