» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (2)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."

Erich Fromm

počet přístupů: 1685437

obr

:: Na SASPI.cz je právě 23519 příspěvků, 3669 autorů a 249830 komentářů :: on-line: 23 ::

:: V ohrožení (2.část) ::

alri	publikováno: 15.07.2007, 18:47

Meteorit křápl na zem a cestující se setkají s tvory, které nikdy předtím neviděli. otázka je, jestli budou přátelští.


	4. Meteorit Do uší mě uhodilo nervy drásající skřípání kol o asfalt. Řidič v hrůze dupl na brzdu tak prudce, že lidem z přihrádek vylétaly všechny věci, které tam měli, a s rachotem se zřítily na podlahu autobusu. Mě samotného něco uhodilo do hlavy tak tvrdě, že jsem málem ztratil vědomí. Nebyl však čas řešit co to bylo, neboť jsme se museli pevně držet, protože v tu samou chvíli námi odstředivá síla hodila strašnou silou dopředu. Na víc jsem si už nepamatoval. Probral jsem se, až když jsem cítil, že se mnou něco třese. Cítil jsem, že mi po čele teče něco teplého a zároveň mě i něco studilo. Jakoby z dálky ke mně doléhal ženský hlas volající mé jméno. Nejdříve byl takový zastřený, zamlžený, jako ze snu, ale postupně byl čím dal jasnější a ostřejší, až… S trhnutím jsem se probral. Pomalu jsem otevřel oči. Sice mi před nima tančily hvězdičky, ale viděl jsem docela dobře. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Seděl jsem v autobuse, který stál na silnici v nejhlubší tmě. Jen naproti nám bylo nebe rudě ozářené. Dveře od autobusu byly otevřené dokořán a většina cestujících stála vyrojena před vozidlem. Třásla se mnou Fran. Vedle mě stál Danny a Erik se za námi nakláněl mezi sedadly. „Co… co se stalo?“ vykoktal jsem zmateně a přitiskl si ruku k čelu, které mě trochu pobolívalo. „Jak autobus prudce zastavil, spadl ti na hlavu kufr a asi tě i trochu omráčil, takže jsi pak přímo narazil hlavou do protějšího sedadla,“ informovala mě Fran, přeložila mokrý kapesník krvavou skvrnou dovnitř a přitiskla mi ho zpátky na čelo. „Asi budeš mít pěknou bouli.“ Má hlava mě však v tu chvíli nezajímala ani trochu. Měl jsem strašnou chuť zajít se podívat na místo dopadu meteoritu. Navrhl jsem to tedy i ostatním a ti souhlasili. Vyhrnuli jsme se z autobusu. Venku jsme se zastavili a chvíli pozorovali osvětlenou oblohu. Nikdo se ani nepohnul. Vypadalo to, že mají strach tam jít. Plameny teď šlehaly až k nebi. První se odhodlal Danny. Udělal opatrně krok dopředu a za chvíli už se odhodlaně škrábal do kopce. Když to ostatní viděli, dostali také odvahu a pomalým krokem se pustili za ním. Já, Fran a Erik jsme šli mezi prvními. Daniel měl hrozně rychlé nohy, obzvlášť když šlo o něco zvláštního, co toužil vysvětlit vědecky, a tak stál na vrcholu kopce s velkým předstihem. Když jsme k němu dorazili, zjistili jsme, že celý ztuhlý zírá na hořící meteorit obrovských rozměrů. Z kopce zbyl jen ten kousek, na kterém jsme stáli. Hned u nohou nám zel hluboký kráter. Radši jsme zacouvali trošku dozadu, neboť půda po okrajích se drolila a kousky hlíny a kamení se s poskakováním řítily do středu jámy. V tu chvíli dorazili na vrchol i ostatní. Naštěstí se stačili zarazit ještě včas a tak nikdo do díry nespadl. Oheň už pomalu začal uhasínat a jeho záře se odrážela v napjatých tvářích mých přátel a jiných cestujících, a také v lesklém povrchu meteoritu… „Takhle divný meteorit jsem ještě nikdy v životě neviděl…“ řekl Erik zamyšleně a díval se přitom do plamenů. „Vypadá, jako by byl celý ze železa, jako kosmická loď…“ „Kosmická loď?“ prohlásil nevěřícně Danny a hned pevně dodal: „Nesmysl! Žádní ufoni neexistují!“ „Prosím tě! Proč by neexistovali? Vždyť vesmír je tak obrovský… Je spíš blbost, abychom v něm byli sami! Jen si vezmi ty biliony hvězd a planet…!“ odporovala Fran. „Blbost!“ „Když existují příšery, proč by nemohli existovat i mimozemšťani?“ Danny jen mávl rukou, jako že nemá cenu se o tom vůbec bavit. „Někdy si říkám, proč s ním vlastně kamarádím?“ otočila se na mě. Jenom jsem se usmál. Plameny uhasínaly čím dál víc, až nakonec zapraskal poslední a kolem se opět rozlehla tma. Z popela se jen slabě kouřilo. „Půjdem se tam podívat?“ ptal se zvědavě a zároveň vzrušeně Erik. Nikdo mu však neodpovídal. Zaujatě jsem se díval na místo dopadu nám neznámého objektu. Na dně kráteru byla tma jako v hrobě. Měsíční paprsky tak hluboko nedosvítily. Stejně se mi však zdálo, že se ta věc svým tvarem podobá nějaké kosmické lodi. Kámen to zcela určitě být nemohl. Ale mohlo jít jen o optický klam. Lidé se pomalu začali rozcházet. Zůstalo jich tam jenom pár. Zaostřil jsem ještě víc. Najednou jako by se tam dole mihl nějaký stín. Takový černý obrys nějakého zvířete, nebo něco takového. Proběhl kolem hromady plechu a zmizel za rohem. 5. Stíny a skřípot Protřel jsem si oči a ještě jednou se pozorně zahleděl do propasti. Nic víc už jsem však nespatřil. Jen spoustu šrotu, kouře a husté tmy. „Děje se něco?“ ptal se mě Erik, když už jsem se delší dobu nehýbal. „Už nejméně dvě minuty tady stojíš, ani se nehneš a čučíš někam do blba…“ „Myslím, že jsem tam něco viděl…“ řekl jsem zamyšleně. „Něco viděl?“ zeptal se překvapeně Erik. „Bylo to tam dole… Hýbalo se to, proběhlo to kolem a tamhle to zmizelo… Vypadalo to jako nějaké zvíře…“ Erik se pozorně zadíval do temného kráteru. Chvíli do něj nepřítomně a soustředěně poulil oči a pak prohlásil: „Já tam nic nevidím… Asi se ti něco zdálo…“ „Co se to tu děje?“ ozval se za mnou hlas. Patřil Fran. „Michel tvrdí, že tam viděl něco pohybovat se,“ odpověděl Erik. „Já osobně jsem teda nic divného nespatřil. Zvláštní je jenom to, že je to hromada železa, a ne šutrů.“ Najednou jsem sebou prudce trhl, až se Fran s Erikem lekli. Hodil jsem sebou na zem a přilezl úplně k okraji propasti. „Už jsem to zase viděl! Jsou tam nějaké potvory! Podívejte se! No tak se podívejte!“ volal jsem, neboť mi zrovna před očima proběhl další stín, a tahal jsem Erika za nohavici. Když se však nikdo ani nepohnul, otočil jsem hlavu, abych se podíval, co se děje. Fran s Erikem se na sebe znova nechápavě podívali. „Nezbláznil se snad?“ říkala Fran. „Možná to bude od toho, jak se praštil do hlavy…“ odpověděl Erik, ale přitom vypadal, jako že neví co si má myslet. V tu chvíli tam přiběhl Danny. Málem na mě šlápl, neboť byla obrovská tma a já stále ležel na zemi. Rychle jsem se napřímil, aby na mě nedupl ještě někdo. „Co se tady děje?“ ptal se stejně jako předtím Fran. „Proč tady takhle stojíte? Už jste dávno měli být v autobuse! Řidič už chce jet! Prý máme velké zpoždění! Tak dělejte, jdeme!“ Moc jsem ho však nevnímal. Nejenže jsem se pořád díval pozorně do jámy, dokonce jsem i pozorně nastražil uši. Zdálo se mi, že něco slyším. Byly to takové skřípavé a mručivé zvuky, hrozně nepříjemné, úplně rvaly uši. Nic, co bych znal, mi to nepřipomínalo. Znovu jsem se vrhl na zem. „Co mu je?“ ptal se nechápavě Daniel, když viděl jak se tam válím. „Až pak,“ řekla Fran. „Radši bychom už měli jít.“ Zvedli mě ze země a odváděli pryč. Šel jsem poslušně, ale cestou jsem se pořád ohlížel. Když už jsem však delší dobu nic neviděl ani neslyšel, nechal jsem toho. Došli jsme až k autobusu. Když nás řidič uviděl, okamžitě otevřel dveře, abychom mohli nastoupit. Zevnitř k nám doléhalo štěbetání cestujících. Rozhodl jsem se, že už se ohlížet nebudu, a počkal jsem až nastoupí přátelé. Když už jsem zvedal nohu na stupínek, najednou jsem se zarazil. Něco mi bránilo postupovat dál. Vypadalo to, jako bych se někde jen zachytil o větvičku kalhotama. Chtěl jsem se jí zbavit a tak jsem zatřepal nohou. Šlo to však velice ztěžka, sotva jsem tou nohou pohnul. A navíc to bylo bez účinku. Ke své hrůze jsem ještě zjistil, že mě ta věc nejen drží, ale i stahuje zpátky! Říkám věc, protože o nějaké větvičce nemohla v tu chvíli být ani řeč. Znovu jsem uslyšel ty skřípavé zvuky, které jsem zaslechl už u kráteru. Naprázdno jsem polkl a pomalu otočil hlavu. A pak jsem to spatřil. Za nohavici mě drželo něco tak odporného, co jsem nikdy předtím nespatřil. A ty nepříjemné zvuky vycházely z hrdla obludy. 6. Příšera Zůstal jsem na tu bestii koukat jako přimražený. V tu chvíli si té příšery všimli i ostatní cestující. Štěbetání ustalo a místo toho se ozval hromadný výkřik a pak se všude kolem rozhostilo ticho. Řidič za volantem seděl nehnutě, byl bílý jak stěna a zmohl se jen na to, že v šoku pozoroval, jak mi ta potvora trhá nohavici na kusy. Byla to opravdu hrozná obluda. Rozhodně nemohla pocházet z tohoto světa. Vypadala jako obrovská znetvořená psí obluda, která by se nemohla zdát čistokrevná ani při deseti pivech. Obluda byla vysoká něco kolem metru – nejspíše. Nemám smysl pro odhadování výšky. Tělo, porostlé bílými chlupy, které byly na několika místech slepené a začouzené od dýmu, bylo velice statné. Nohy to mělo krátké a zakončené tupějšími drápy černými jako noc s bílým leskem. Podobné drápy zdobily i velice dlouhé ruce – pokud se ovšem dá mluvit o rukou – byly však mnohem delší a ostřejší. Něco jako větší srpy. Tyto drápy se teď zatínaly do mých kalhot. Nohavici jsem měl úplně na cáry. Netrvalo dlouho a začal jsem cítit břit obludiných drápů přímo na holé kůži. Zajely mi hluboko do masa tak, že jsem až vyjekl. Nohou mi projela ostrá bolest a příšeřiny drápy se zaleskly krví. Pevně jsem se držel zábradlí u schůdků v autobuse a přitom se podíval do tváře té příšery. Byla obrovská a kulatá. Na vrcholku trčely do vzduchu dlouhé špičaté uši, na koncích byly černé. Uprostřed obličeje čněl do dálky čumák s tlamou, který byl zakončen elipsovitým plochým čenichem. Tlama, vybavená černým kmitajícím jazykem a dvěmi řadami černých lesklých zubů, výhružně cvakala do nočního ticha. Těsně nad hlavou trůnila dvě černá očka mandlovitého tvaru. V čenichu, drápech, zubech a očích se odráželo měsíční světlo. Znovu jsem se pokusil vyprostit z jejího sevření. I přes velkou bolest jsem třepal nohou jako pominutý. Příšera se však držela jako přibitá. Nakonec jsem ale udělal tak prudký pohyb nohu, že obluda pustila a vletěla do nedalekého křoví a už se neukázala. Snažil jsem se co nejrychleji doplazit se nahoru do autobusu tak, aby se dveře daly zavřít. Sotva jsem lezl, tak mě ta noha bolela. Nikdo mi nepřišel na pomoc. Všichni ještě pořád byly otupěni z toho útoku. Nedivím se jim. V dnešní době, kdy všichni žijeme v představách, že příšery a různé obludy patří do pohádek. A teď tu měli jednu přímo před očima. A museli si být jistí, že to viděli všichni a tudíž to není jen nějaká jejich představa… I řidič byl v takovém tranzu. Ani mu nevadilo, že jsem podlahu pokapal krví z mé poraněné nohy. Konečně se mi podařilo dostat se do takové vzdálenosti, aby šly dveře pohodlně zavřít. Zraněnou nohu jsem nechal položenou na nejspodnějším schodu a podíval jsem se na řidiče. Chystal se zavřít dveře. Stále byl ještě dost bledý. Najednou mi zraněnou nohou projela další ostrá bolest. Ještě horší než předtím, byla štiplavá, pálivá a bodavá. Jako když vám někdo nalije kyselinu přímo do otevřených ran. Vydal jsem přidušený výkřik a málem jsem omdlel, ale naštěstí jsem se udržel při vědomí. Řidič úplně ztuhl a ani se nepohnul. Ruku stále na páce. Podíval jsem se na svoji nohu. Zděšením jsem vyjekl (možná i zčásti proto, že jsem si ani nestačil oddechnout). Na mé dolní končetině se houpala zase ta samá příšera. No, možná to byla jiná, ale to jsem v tu chvíli neřešil. Měl jsem v mysli jenom tu příšeru, která byla do mého látka zakousnutá tak, že ani nebyly vidět její několikacentimetrové zuby. Z tlamy ji skapávaly zelené sliny a se syčením a pěněním vypalovaly do gumové podložky na podlaze díry. Napjal jsem všechny síly a snažil se zbavit obludy tak, že jsem ji zdravou nohou neúprosně kopal do obličeje. Bestie vztekle vrčela, prskala a skřípala. Za žádnou cenu se nechtěla pustit. To si pojistila i tím, že natáhla svoje hnusné pracky a zaťala drápy do zbytků roztrhané nohavice. Nakonec jsem kopl tak silně, že jsem zasáhl obludiny šikmé oči. To už na ni bylo asi moc. Stisk povolil. Využil jsem toho a sebral veškeré síly. Uštědřil jsem ji takový kopanec, že mě pustila a rozplácla se na zemi na zádech.


celkové hodnocení autora: 94.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 24		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

alri	16.07.2007, 8:09:46

Jj, to se mi někdy stane, že se nějak zapomenu, obačas mi ta gramatika ujede...

Pavel D. F.	15.07.2007, 18:47:21

Sice se ty příšery chovají poněkud iracionálně, ale na druhou stranu – co můžeme čekat od příšery, že. Zdá se, že je vše jasné, ale uvidíme… Malá připomínka – když je podmětem slovo „všichni“, přísudek v minulém čase končí vždy měkkým i, jako je zvykem u mužského životného rodu.