|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Roura III ::
 Šíma |
publikováno: 15.07.2007, 22:24
|
| Toto je další oficiální pokračování ROURY! Snad již poslední... To víte, chodit v "kanálech" taky není žádný med, takže kdybych se náhodou někde u Vás objevil s poklopem na hlavě, tak se nelekejte! :-) A ještě jedna věc, hlavní hrdinové zde mluví poněkud "jadrnějším" jazykem. Samozřejmě, že to není vůbec vtipné, ale posuďte sami, já si ty Roury nevymyslel! Proklatě... |
| |
|
|
/Prolog/
Od invaze ze světa Khar již uplynulo několik tisíc let. Za tu dobu se prakticky nic nezměnilo, alespoň na Zemi ne, která byla nyní celá neobydlená, protože její nejinteligentnější obyvatelé padli pod zákeřnou rukou dobyvatelů z jiného světa. Vesmír si dál žil svým vlastním životem. Lidská rasa jej ani v nejmenším nezajímala. Byla tu ještě jedna věc, o které samotný Vesmír nevěděl, ale Khařané to tušili, totiž že existuje mnoho paralelních Vesmírů. Že to není žádná novinka? Ale jděte! Proč myslíte, že tu jsou ony Roury? Pro srandu králíkům, nebo co?
Svět se točil dál okolo žlutého Slunce. Khařané však udělali jednu chybu. Podcenili lidskou rasu! Ačkoliv vyhubili všechny obyvatele Země, zapomněli jaksi na to, že lidé dokázali osídlit také jiné světy! Zase další pohádka? Samozřejmě, šlo o lidi z jiného Vesmíru, kde vládli technologií tak mocnou, že se před ní třásl i samotný Vesmír, ve kterém ono lidstvo žilo. A co se stalo? Jako naschvál také našli Rouru. Tentokrát byla zakopána na Marsu.
Možná nebyli samotní Khařané jedinou rasou, která vládla technologií Roury! Namítáte, kdo je tedy vyrobil? Lidé to nebyli! Khařané tuto techniku jen využili, ale pravý výrobce Roury byl kdosi jiný! Nadále byl skrytý a neúnavně vyráběl jednu Rouru za druhou! Snad byli tito tvorové na úrovni Bohů, nebo se prostě jen zbláznili! Či snad zešíleli? Nakonec to vyšlo nastejno. A pokud se ptáte na jméno výrobce na rouře, pak tam bylo napsáno jen toto: "Vyrobeno v..."! Stačí to? Díky!
/I. - Na Marsu je život/
Rudá planeta! Čtvrtá oběžnice žlutého Slunce! Sen tolika lidí! Kolik bylo napsáno knih a natočeno filmů o tom, že lidstvo konečně podnikne cestu mimo Zemi a osídlí jiné světy! Patrně by se tak stalo, ale historie byla jiná a lidstvo bylo v tomto Vesmíru zdecimováno obyvateli světů Khar. Jak je to směšné a patetické zároveň!
Kdesi na povrchu Marsu v oblasti velkých plání bez jakýchkoliv vyvýšenin a kaňonů se ozval veliký výbuch. Kdyby k němu došlo na Zemi, patrně by mnoha lidem v okruhu stovek kilometrů popraskaly ušní bubínky. Na Marsu je řídká atmosféra, tak to jenom trochu pšouklo. Ale oblak prachu, vyvrženého písku a kamení, dosáhl takřka hranice atmosféry. Ne, nevybuchla zde nová sopka, prostě zde došlo jen k přesunutí miliónů kubických metrů horniny a sedimentů na jiné místo! A důvod? Roura! Zase ta prokletá a nic neříkající Roura, která byla zakopána hluboko pod povrchem. Jak jinak? Lidé z jiného Vesmíru, nebo dimenze, chcete-li, se pomoci antigravitačních lodí protáhli Rourou a vylétli z hlubokého kráteru, aby přistáli na povrchu Marsu.
„Kurva, to je život!“ zanaříkal velitel jedné z lodí, která jako první dosedla na písčitou pláň vedle obrovského kráteru, na jehož dně byla naše stará dobrá Roura. „Zkurvená práce!“
„Neměl bys tolik klít, šéfe!“ uslyšel hlas svého druhého pilota. „Jsme tady, ne? A to je hlavní!“
„Jsme tady, ale pozdě!“ zavrčel velitel lodi a díval se jak další a další plavidla dosedají nedaleko velikého kráteru. Vyvržený materiál se ještě nestačil usadit a tak nakrátko proměnil Marsovský den v temnou noc.
„Do prdele, neříkal jsem, že tam toho nemáte dávat tolik? Moc nechybělo a tahle planeta by se rozletěla na kousky! Zatracená technologie! Už se přišlo na to, odkud jsou ty podělaný Roury?“
„Ne, pane!“ zavrtěl druhý pilot hlavou. „Naši vědci nad tím stále bloumají! Co je to za Vesmír?“
„To bych taky rád věděl, ty Roury se válejí všude možně a není planety, nebo měsíce, kde by nebyly zahrabané v zemi! Dostat ty kretény, zakroutil bych jim krkem! Takhle nám přidělávat práci!“
„Ale šéfe...“ chlácholil jej druhý pilot. „Tahle planeta není obyvatelná, jak se zdá! Není tu žádný vzduch a teplota taky dost kolísá!“
„To mi povídej! Hledejte další rouru!“ zamračil se velitel lodi, ale již nenadával. Stále byla tma. Byli na Marsu, ale oni netušili, jak se jmenuje svět, na který se dostali skrze onu Rouru! Sen lidí z tohoto Vesmíru se konečně naplnil. Na Marsu byl život!
/II. - Stará dobrá „neznámá“ matička Země/
Flotila lidí z jiné dimenze se pomalu blížila k Zemi. Nebo alespoň tomu, co z ní zbylo. Minuli stařičký a mlčenlivý Měsíc, aby se přiblížili k oné namodralé kouli, na jejímž povrchu, nebo spíše pod povrchem, byla další Roura.
„Vidím zemi, kapitáne!“ řekl druhý pilot veliteli vedoucí lodi skupiny.
„Co to plácáš!“ okřikl jej kapitán. „Nejsem na moři, ale ve Vesmíru! A ke všemu, kdoví v jaké prdeli jsme...“
„Půjdeme na přistání?“ zeptal se jej druhý pilot. „Hle, i stvořil Bůh nebe a zemi! Jak to bylo dál, šéfe?“
„Který Bůh? Dobře víš, že každý Vesmír má svého pánaboha. A nakonec to celé řídí jediný a velký Universum, chvála mu buď na věky věků!“ pronesl velitel polohlasně. „Do prdele, musíme upravit kurz, nebo se upečeme v atmosféře! Na modlení máme času dost!“
A tak se flotila lodi zvolna snesla až k povrchu, který ovládala veliká zelená houština, která si říkala Prales! Ano, jak se zdálo, došlo během tisíce let dlouhé evoluce (nebo revoluce?) k chybě a všechny stromy a keře dostaly rozum... Že je to šílené? Zajisté, je to k zbláznění. Všechnu pevnou zemi, mimo pouště a hladiny oceánů, si zabral Prales, který přišel v té dlouhé frontě k rozumu. Neptejte se jak! To by byla příliš dlouhá historie a my nemáme tolik času.
„Jak to vypadá?“ zeptal se velitel lodi druhého pilota. „Kde je ta prokletá Roura?“
„Stále ji hledáme, pane. Bude někde pod troskami, které zarostly tou zelenou hmotou...“ řekl mu druhý pilot zamyšleně. „Co je to za bordel?“
Vznášeli se vysoko nad korunami stromů a hleděli na zelené nic táhnoucí se všemi směry, kam až jejich oko dohlédlo. Tu a tam trčely ,jako varovný prst, k nebi trosky pradávné lidské civilizace. Ale z jejich technologie už takřka nic nezůstalo. Mrakodrapy se zřítily. Atomovým elektrárnám došel atom. Přehrady se díky povodním již dávno protrhly. Města zmizela v džungli, stejně tak všechna průmyslová centra. Zvířata buď zmizela, nebo žijí ukrytá kdesi v korunách stromů, nebo dole na zemi pod nimi v zeleném šeru či naprosté tmě. Snad jen stvoření v mořích si nedovedla vynachválit, že nejsou konečně lovena. No a co? Copak jsou lidé jedinými inteligentními bytostmi ve Vesmíru? Stále se opakujeme, tato otázka zde již byla položena. Nuže? Kde je ta, ztracená, Roura?
„Našli jsem ji!“ řekl druhý pilot svému veliteli a ukázal prstem na obrazovku radaru. „Ale je jaksi zasypaná!“
„Hoďte tam jednu malou rachejtli!“ zamračil se velitel.
„Ale to bude děsná pecka!“ zhrozil se druhý pilot.
„To samozřejmě bude, ale k čertu s tím! Potřebujeme se dostat k další Rouře! Tak ji tam hoďte!“ řekl mu velitel a díval se, jak z pod lodi vylétla malá raketa a zamířila vstříc troskám, které vykukovaly zpoza zelené peklo na povrchu planety.
„Tak tohle nechci vidět!“ řekl druhý pilot a zakryl si oči. Zablesklo se a ozvala se ohromná rána. S loděmi to divoce zacloumalo. Stromy v okruhu několika kilometrů úplně zmizely a s nimi také všechny trosky. V hlubokém kráteru k nebi trčela Roura, jako... No nebudu zacházet do detailů, však to znáte. Roura je přece nezničitelná. Chvála buď Nejvyššímu. „Spokojen? Našli jsme ji, pane!“
/III. - Na druhé straně Roury/
Roura na Zemi byla poněkud těsná a tak se musely lodě trochu zmenšit, včetně jejich posádek a všeho na palubě. Průzkumníky z jiné dimenze to však ani v nejmenším netrápilo. Vládli přece dost vymakanou technologií, takže nebylo co řešit. Časem se zase nafouknou a zvětší. Vše ostatní byla pouhá prkotina. Na druhé straně Roury však narazili na něco, co jim takřka vyrazilo dech! Vy to víte, ale oni to nevěděli. Jasně, zase ti protivní hlavonožci!
„Stůjte, nebo budete zničeni!“ rozkázal Admirál flotile lidských lodí z jiné dimenze.
„A to říká kdo?“ zeptal se jej velitel vedoucího plavidla. „Nenecháme se zastrašit poletujícími akvárii! Vy se vzdejte, nebo budete také zničeni!“
„Kdo se to opovažuje odporovat velikému Admirálovi?“ vykřikl nasupeně velitel flotily světa Khar. Když zjistil, že někdo na Zemi opět otevřel Rouru, děsně se naštval. Lidé měli být přece zničeni!
„Nebudeme vyjednávat, hledáme další Rouru z tohodle blázince a najdeme ji s Vámi nebo bez Vás!“ řekl mu velitel lidské flotily průzkumných lodí. „Je to na Vás, jinak budete rozprášeni na atomy!“
„My také ne!“ řekl mu Admirál vážně, ale začala se mu poněkud chvět chapadla a on cítil, jak mu tvrdnou rozčílením. Ještě chvíli a nepohne se ani o píď. Co naplat? „Vzdejte se, toto je poslední varování!“
„Běžte do řiti!“ odpověděl mu velitel pozemsky nepozemské lodi. „Táhněte, odkud jste přišli! Nebo vás pošleme ke všem čertům! Dále již nebudeme vyjednávat, pokud nekapitulujete, jste již teď mrtví!“
„Co budeme dělat?“ zeptal se pobočník svého Admirála. „Myslí to vážně, ještě nikdo nás neposlal do prdele, pane!“
„To je pravda, budeme se muset smířit s jejich existencí a ukázat jim další Rouru ať si táhnou, kam sami chtějí! Vysereme se na ně!“ zamračil se Admirál. Musel jednat, dokud neztratil vládu nad svým tělem. Taková ostuda! Podělat se strachy před nepřítelem. Jak to vysvětlí doma před komisí? U vodnatého zadku! To bude zase průšvih!
„Jak jste se rozhodli?“ uslyšeli hlavonožci otázku z lidské lodi.
„Tihle budou jiní!“ zamračil se pobočník. „Ta stařičká rachotina, kterou sem přiletěli první lidé vypadala poněkud jinak! Kdoví, odkud ta chamraď přišla! Já bych je neprovokoval, nějak to doma vysvětlíme!“
„Zavedeme vás k nejbližší Rouře!“ souhlasil Admirál potupeně. „Ale to vám nedarujeme! Už vás tu víckrát nechceme vidět, příště z vás uděláme sekanou!“
„Dobrá tedy!“ řekl jim velitel vedoucí lodi. „Tak nás, sakra, zaveďte k té další uprděné Rouře! Už mě to totiž přestává bavit! Do řiti!“
/IV. - Na návštěvě u Nejvyššího/
Lodě lidí se vřítily do další Roury a jen co za nimi zapadl poklop, vrátila se mohutná a neporazitelná flotila hlavonožců domů, zpět na svou vodní planetu. Admirál si ušil z ostudy kabát, ale co, raději být několik století terčem posměšků a pomluv, než být mrtvý. A co lidé? Připadali si jako nějaké výkaly, které neustále propadají z jedné Roury do druhé, dokud se nedostanou do žumpy k ostatním sračkám, které v ní plavou. Jediná otázka jim tanula v mysli: Který idiot ty zatracené Roury vymyslel!
„Jsme na konci!“ řekl druhý pilot svému veliteli.
„Na konci čeho?“ odvrátil oslovený muž svůj zrak od dobré knížky a podíval se na obrazovky radiolokátorů a venkovních kamer. „Kde to jsme?“
„Tohle je patrně prdel světa, pane! Naše senzory zde nenašly žádnou další Rouru!“ řekl mu poněkud smutně. „Buď je to začátek, nebo konec!“
„Takže jsme zase v kdovíjakém Vesmíru?“ zeptal se jej velitel a takřka se polil horkou kávou, kterou usrkával z hrnečku. Kdyby neměli umělou gravitaci, nemohl by si tento požitek dopřát. Co zde najdou tentokrát? Další zrůdy? Proč by měl inteligentní život vypadat jako my?
„Co to je?“ ukázal druhý pilot prstem na jednu z obrazovek. „To snad není pravda!“
„Cože?“ otočil se k němu velitel. „Co to, kurva, je?“
„Vypadá to jako obrovský jídelní servis! Vidíte taky ty talíře, talířky, hrnečky s podšálky, konvice, misky a mísy? Kde je stůl?“ zeptal se jej udiveně druhý pilot.
„Támhle!“ vykřikl velitel lodi a chytil druhého pilota za rameno. „Takže je svět opravdu jenom takovou plackou? Kusem nábytku? Je tohle onen Bůh? Ne, tady jen sedí, ale kde je? V temné prázdnotě na této straně Roury nebylo po nikom inteligentním ani památky.
„Kde jsou židle?“ zeptal se druhý pilot svého velitele. „Ostatní lodi se vyžadují vysvětlení!“
„Řekněte jim, že žádné nemáme!“ řekl mu velitel. „O co tu jde? Copak tu nic nemá smysl a význam?“
Dívali se, jak se konvice s něčím horkým naklání nad šálkem, do kterého se pomalu přelévala horká káva. Kdesi zacinkaly lžíce a lžičky. Zahrkaly stolky a ozvalo se chrochtání a mlaskání všech přísedících, kteří hlasitě zvonili svými příbory. Co to je, u všech Bohů? Snad si sám Nejvyšší pozval všechny své podřízené k jednomu stolu? Ale pak musí být tento stůl nekonečně dlouhý, stejně tak jako obě řady židlí po jeho stranách, protože Vesmíru bylo nekonečně mnoho. Lidé udiveně zírali na hostinu, na kterou nebyli pozváni!
„Já se z toho poseru!“ to byla jediná slova velitele, protože se pak na velmi dlouho odmlčel a čekal, dokud hostina neskončí. A lidé čekali dlouho. Velmi dlouho! A jejich lodě se vznášely nad pomyslným sálem hojnosti a nikdo nevěděl, co si o tom má myslet! Pak si někdo náhle hlasitě říhl a uprdl! Divoké prdění a říhání se neslo nekonečným množství Vesmírů, dokud nezaniklo v rozlehlé prázdnotě. Jen ty proklaté Roury tiše rezonovaly těmi šílenými pšouky ještě hodně dlouho. No tohle? Jak mohly být slyšet v prázdnotě, cožpak neznáte základy fyziky? Zvuk je přece jen chvěním molekul vzduchu a kde nic není, tam se nemůže nic chvět, ledaže by... Ale to snad není možné! Větrý jsou také vlastně jenom obyčejnými plyny, které vycházejí z... No, víte z čeho!
„Kam nás to ti hlavonožci poslali?“ zeptal se druhý pilot mlčícího velitele, který jen němě pokrčil rameny. Chvála buď nejvyššímu a všem jeho Rourám, které všechny vedou do... No víte kam! Ale nakonec je to všechno jedno. Máme přece nekonečné množství Rour a nekonečné množství možností, jak náš příběh skončí. Nakonec, lidé nejsou ani zbla důležití, to hlavní o co tu jde, jsou přece ony nezničitelné a zahnuté válce z kdoví čeho! A ty zde budou na věky věků.
„Můžeme jít!“ řekl nejvyšší Universům a šel si odskočit. Ostatní jej tiše následovali. Ozvalo se slastné a divoké Ach a pak zazněla symfonie splachovačů. Hostina byla u konce a ačkoliv na ní nepadlo jediné slovo, všem bylo všechno jasné. Veliký Vesmír, se všemi jeho Podvesmíry, musel stále existovat, aby se sám Nejvyšší nenudil a nekousal si nehty. A Roury? Čekaly na další blázny, kteří otevřou jejich poklopy, aby se podívali do jiné dimenze a reality!
„Nudím se!“ řekl nejvyšší a kdesi vybuchla další Supernova. A černé díry stále požíraly všechno ve svém dosahu. Jen jedno nemohly strávit. Roury, které se povalovaly v jejich okolí jako nestrávené zbytky, které žalovaly Nejvyššímu, jaké je to plýtvání, ničit jen tak bezdůvodně cizí galaxie a světy plné nenalezených tajemství!
A příběh Roury stále pokračuje a bude pokračovat dál, dokud nepřestane Vesmír existovat. A možná, že bude pokračovat i poté, co zde nezbude vůbec nic a Nejvyšší odejde bůhví kam. No, řekněte, není do k zbláznění? Zatracené Roury! To je KONEC...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 51 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
