» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2141849

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Dcera svého otce - kapitola XVI. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dcera svého otce

Bibi Violet	publikováno: 16.07.2007, 0:00


	Proč je život jako černá díra? Vždy, když si myslím, že hlouběji už klesnout nemůže, stane se něco, co jej posune ještě níž… Sedím v malém černém autě s kouřovými skly, do kterých se zarytě dívám. Řídí cizí muž, nevím, kam jedeme. Na klíně mám Maree, která je z té situace ještě více v šoku, než já. Je ticho. Jedeme už asi tři a půl hodiny, objíždíme města tak, jako by nás nikdo nesměl zahlédnout. V okýnku se míhají kmeny stromů hraničící pole a louky. Je šero, celé okolí je jako v šedém krému s pásy bílé mlhy, brzy bude svítat, ale slunce hustá mračna dnes neprosvítí. V hlavě mi proudí myšlenky na to, co se před čtyřmi hodinami vlastně stalo a proč jsem zde. Snažím se v nich nalézt odpověď, co mě vlastně čeká… Špatně se mi dýchá, jako po zápase, ve kterém jsem bojovala o život. A nejsem ani daleko od skutečnosti. Ruce se mi ještě teď třesou a na lících cítím cestičky, kterými protékaly slzy… co tady sakra dělám?! Včera, když jsem se dozvěděla o vyhazovu ze školy, nešla jsem domů, ale toulala se ulicemi Hertisu. Snažila jsem se vyhýbat těm zaplněným, jelikož situace už je tak napjatá, že potkat skupinu Maxových stoupenců by bylo nebezpečné. Samozřejmě, že nemám strach, v nejhorším ovládám magii, ale opatrnosti není nikdy dost. Toulala jsem se až do večera a přemýšlela, jak dál. Byla jsem rozhodnutá získat Peetera zpátky. Už mi bylo jedno, jestli tím poruším slib, prostě otce opustím a udělám všechno pro to, abychom byli s Peeterem spolu. Doufala jsem, že rozchod z jeho strany byl jen donucením k činům. Po setmění jsem dorazila domů, ale tentokrát Peeter v parku neseděl, nečekal, nehlídal. Vyšla jsem do bytu a zapla televizi Ta už byla plná informací o střelbě na Maxe. Udělali z toho akci nějakého fanatika, otcova stoupence, a co je horší – k činu úmyslně navedeného. Taková hloupost! Jsem přesvědčená, že tohle není úroveň, na kterou by se otec snížil. Co mě ale nejvíc zarazilo, bylo to, že otec není k nalezení, prý byl spatřen u Derigotu, ale proč nevím ani já, kde je, nechápu. K tomu ztracení přispívá hodně rebelie ve městech, které by se už dalo říct spíš drancování a likvidování všeho, co drží pohromadě. Všichni se naprosto zbláznili… Když pouštěli záběry z měst, jak neutišitelná situace je a nikdo vlastně přesně neví, kdo je s kým a proti komu, vypla jsem televizi. S každým záznamem jsem měla pocit, že je to jen a jen moje vina, že se všechno opravdu blíží tomu, co říkala Tanya a co všichni známe jen z knih a vyprávění těch nejstarších – válka. Myslela jsem na to slovo několik hodin v posteli, než mě únava doslova umlátila ke spánku. Uvědomila jsem si, jak vzdálené mi je, že ani přesně nevím, co znamená. To se jako všichni začnou vraždit? Jen tak? A ví tady vůbec někdo, kvůli čemu to dělají? Kvůli prohraným volbám? To pochybuji… Myslím, že už se na to zapomnělo… na všechno… tak proč se to nezastaví… Pár minut po jedné ranní mě vzbudilo silné bušení na dveře. Bylo to až děsivě silné, jakoby je chtěl dotyčný rozmlátit. Policie – myslela jsem si v první chvíli – hledají otce. Dostala jsem strach, aniž bych přesně věděla z čeho. Otevřela jsem v županu, velmi opatrně, aby mi ty dveře nakonec nebyly vpáleny do tváře… V okamžiku vpadli dva muži v černých kombinézách dovnitř. Jeden z nich zamířil rovnou do otcovy pracovny dřív, než jsem stačila cokoli vyděšeně namítnout. Ten druhý přerušil mou budoucí reakci tím, že stručně a spěšně promluvil: „Slečno Taris, posílá nás váš otec. Sbalte si okamžitě to nejnutnější a pojďte s námi!“ Náhle skočila přede mne Maree a začala na něj zběsile syčet. „Nevěříme vám,“ pohlédla jsem na Maree a zpět na něj. „Na to teď není čas. Tu kočku máme vzít s sebou taky,“ oznámil suše a pohlédl na toho druhého, který se už vracel s nějakou modrou složkou. „Jestli se okamžitě nepůjdete sbalit, odvezeme si vás bez věcí a takhle v pyžamě. Je to na vás, máte pět minut.“ Pochopila jsem, že další věty by byly naprosto zbytečné, musela jsem jim věřit. Chytila jsem Maree, aby už nesyčela, a vyběhla nahoru. Převlékla jsem se a do batohu hodila pár věcí s jediným převlečením. S batohem na zádech a s Maree v náručí jsem seběhla dolů před dům, kde čekalo černé auto s otevřenými zadními dveřmi. Jeden muž už seděl za volantem, druhý stál venku a naznačoval, abych si pospíšila. „Rychle!“ vyhrkl nervózně, když v tom v dáli zazněl Peeterův hlas: „Sheeno!“ křičel a utíkal přes park k nám. „Peetře!“ vykřikla jsem, shodila Maree a pokusila se rozeběhnout za ním, „chtějí mě někam odvést, já vůbec nevím..- AU!“ Muž u auta mě křečovitě chytil a snažil se tlačit zpět, „Ne! Nechtě mě! Co to děláte?! AU! Peetře!“ křičela jsem a škubala s sebou, přece mne nemůžou násilím odvézt! Zpanikařila jsem. Na okamžik se mi podařilo vytrhnout a utíkat. Ten muž byl ale rychlejší. Po pár krocích jsem ucítila pevné a bolestivé sevření v pase. Chytil mne kolem pasu, vykřikl na toho druhého, ať nastartuje, přehodil mne násilím přes rameno a rychle odnášel k autu. Škubala jsem sebou, bušila pěstmi do jeho zad, bylo to zběsilé, zoufalé, ale zbytečné. Zbyl mi jen pohled na utíkajícího Peetera, který byl příliš daleko, aby nás stihl. V záchvatu jsem stihla, ještě než mě jak kus masa hodil na zadní sedadlo, vykřiknout: „Vrátím se! Počkej na mě! Vrátím se, slibuju!“ Muž zabouchl, nastoupil a auto se rozjelo. Křičela jsem, ať zastaví, vztekem už kopala do sedadla řidiče. Marně. Zadním okýnkem jsem viděla, jak se Peeter pokouší za autem běžet, ale nikdo by to nezvládl. Nakonec něco z posledních sil vykřikl, ale rozmazalo se to v zoufalém ovzduší… „Kam mě to vezete??! Kdo sakra jste?!“ křičela jsem na ně neustále dokola. Ani jeden neodpovídal. Mlčeli, přestože jsem dlouho pokládala další a další otázky. Vzdala jsem to. Přitulila se k Maree, která mi byla jedinou útěchou a mlčky pozorovala krajinu za oknem... ...A tak stále jedeme v tichu světlo venku pomalu sílí, nic jiného nemění svůj stav. Před hodinou jsem si všimla, že na krku nemám Peeterův řetízek s prstýnkem. Musel se mi strhnout, když mě rvali do auta. Proklínám se, že jsem si prstýnek nenechala na prstě, ale po rozchodu jsem cítila, že už na to nemám právo a pověsila ho zpátky na řetízek. Teď se mi na ruce blýská jen ten maminčin. Aspoň ten. Maminko, co se to stalo... kam mě to tak dlouho vezou... * Cesta se táhla nekonečně dlouho. Míjeli jsme města obloukem, jako kdybychom museli být skryti. Když slunce vyšlo výš, oblaka se rozehnala do okolí a zlatá zář zalila zrající obilí. Začlo mi docházet, že se postupně čím dál víc vzadujeme od civilizace, což znamená, že míříme k Derigotu. Nakonec jsem se dočkala. Chvíli jsme jeli mezi horami, až jsme dojeli do údolí obklopeného lesem a nedotčenými poli. Uprostřed jednoho pole stojí osamocená chatka, ke které jsme dojeli po prašné cestě. Zastavili jsme u ní, kde už stály dvě osoby, jedna z nich je otec. Popadá mne vztek, tak vyletím z auta jako vítr a pouštím se do něj: „Co má tohle znamenat?! Zbláznil ses?!“ křičím, ale otec stojí klidně jako kámen, „To‘s na mě pustil takové gorily, podívej se, co mi udělali!!!“ vtiskávám mu do očí pohmožděnou ruku. Zvedl přísně pohled na ty dva, čímž mi dal aspoň trochu najevo, že to jedno není a vrátil se s ním zpět ke mně. „Co jsem jako? Nějaká věc, že mě vezmou a dovezou sem, sakra, kde to vůbec je?!“ „Uklidni se, prosím,“ odpovídá maskovaným klidem. Pozvedl hlavu, na jeho očích vidím, že hloubá v jejich zákoutích, snad hledá správná slova. Pak zmateně pobíhá pohledem po okolí, jakoby hledal cokoli, co by ho teď od mého hněvu zachránilo. Zavěsil se na vojákovi, který celou dobu stojí téměř nehnutě vedle něj: „Nepředstavil jsem vás, to je Matt Twose,“ ukázal rozevřenou dlaní, „Matte, to je moje dcera Sheena.“ „Těší mě,“ kývl hlavou Matt a natáhl ruku k podání, ta však zůstala trčet v napjatém vzduchu, protože té mé se nedočkal. Otráveně jsem ustrnula pohledem na otci, protože nic blbějšího v tuhle chvíli pro únik vymyslet nemohl. „Mě netěší ty okolnosti,“ odseknu. Otec pochopil, že takhle se jen zaseknem na mrtvém bodě. Nadechl se, chytil mě kolem ramen a vedl do dřevěné chatrče, abychom byli sami. Vešli jsme do malé předsíně, která moc vábně teda nevypadá. Myšlenky na to, co tu vlastně dělám mi přetrhl jeho hlas, který se dlouho nezazníval. „Budu teď mluvit zcela vážně a upřímně, tak mě laskavě vyslechni a odpusť si veškeré nenávistné narážky… prosím,“ spustil a jeho hnědé oči snad nikdy nebyly hlubší. „To, co se děje venku zašlo příliš daleko. Včera večer se ve městech začaly stavět barikády.“ „Bar…?!“ chtěla jsem vyhrknout, ale jeho vážný obličej mne zamrazil. „Tohle je občanská válka a já nevím, co bude následovat, nevím, jak to zastavit-“ náhle umlkl a zadíval se skrze mne, vypadal skutečně zoufale. „Nevím, co mám dělat!“ Hořce se pousmál nad větou, kterou asi nikdy v životě neřekl. „Jediné, co mě napadlo, je tě přivézt sem. Je mi líto, že ti ublížili, že tě vyhodili ze školy… Ale musíš na to zapomenout. Teď, musíš zapomenout na všechno, protože nic z toho už možná za chvíli nebude. Musíš zůstat tady, postarám se, aby ti dováželi všechno, co budeš potřebovat. Vím, vypadá to tu možná hrozně, ale je to jediné bezpečné místo. Nechci, aby se ti něco stalo, proto – prosím – udělej to pro mě a zůstaň tady, dokud si pro tebe nepřijedu osobně. Nevím, jak se situace bude vyvíjet, proto nevěř nikomu, kromě Matta…“ na chvíli se zastavil, jakoby zašel někam, kam nechtěl, ale pokračoval velmi opatrně: „Je možné, že se tě pokusí mást, určitě tě budou hledat. Kdybych zemřel, přijde ti to Matt říct a bude mít i instrukce, jak tě zabezpečit,“ zmlkl. Ticho. Řekl to tak… jakoby s tím byl smířen. Podívala jsem se na něj, jestli to skutečně myslí tak vážně a jeho oči mě vyděsily. Bylo za nimi mnohem víc, než mi řekl. Náhle si připadám zase jako ta šestiletá, co nesmí vědět víc o problémech svých rodičů, nebo co se děje tatínkovi v práci. Ale tohle je přece něco mnohem vážnějšího a já jsem dospělá, tak na co si tu hrajeme? Poznal na mně, že se začnu vyptávat, že mi to nebude stačit, že chci vědět úplně všechno. Chytil mou tvář do dlaně a já se nebráním, ani nevím proč: „Prosím, holčičko,… buď silná.“ Rychle odešel ven, utekl před vlastními slovy a mě v nich nechal… Jak to myslí? Válka? Zůstat tu? Zemřel? Zní to tak… absurdně! Po pár vteřinách následuji jeho kroky. Jeden z mužů, kteří mne sem dovlekli, mu předávají povědomou modrou složku. „Nechám ti ji tu,“ spustil na mě už zase s typickým ledovým klidem, jakoby před chvílí nic vevnitř neproběhlo. „Je pro mne životně důležitá, proto ji dávám tobě. Chraň ji jako oko v hlavě a hlavně – nikdo nesmí vědět, co v ní je, rozumíš? Ani ty!“ Kývla jsem. Překvapuje mě taková důvěra, nemusela jsem ani nic odpřísáhnout. Pohlédl na tu složku jako na své prokletí: „V nejhorším případě ji znič!“ Odešel s ní na chvíli do chaty a mezitím se ozval Matt: „Nebojte, dám na něj pozor.“ Uvědomuji si, že se asi dívám na dveře dost úzkostlivě, tak hned uvádím věc na pravou míru: „Já se nebojím…“ „Já bych se o tátu bál,“ založil ruce. „Nic o nás nevíš,“ odseknu. „Vím, že každá druhá věta, kterou řekne, se týká vás…“ „Nic – o nás – nevíš!“ důrazně ho přeruším. Matt na chvíli umlkl, ale přesto se dlouho neudržel: „Na plakátech jste nevypadala tak ostře, kdybych to věděl, hlas bych vám nedal.“ „Škoda, žes to neudělal. Víc takových a nemuseli bychom tu dneska být,“ reaguji kysele. Matt očividně překvapen takovým přístupem dál téma nerozvíjel a jen dodal: „Každopádně, kdyby se něco Tayovi stalo, budu tady.“ „Tak to abych doufala, že se už nikdy neuvidíme,“ pošeptám pro sebe. Naštěstí otec brzy vyšel z chaty a naznačil, aby Matt i s ostatními nastoupili do auta. Počkal, až se okolí vyklidí a my zůstaneme relativně o samotě. Chvíli se na mě váhavě dívá a pak se ptá: „Mohl bych tě obejmout?“ Dívám se do země, ale stejně nic vevnitř nezabrání nechat se pohltit jeho náručím. Přitiskl mě k sobě a šeptal: „Možná je to naposledy, co tě vidím. Kdyby se tak stalo, doufám, že mi jednou odpustíš a budeš vzpomínat jen na ty krásné chvíle. Vím, že je jich málo a že jsi byla malá holčička, ale jsem za ně šťastný. Jsem šťastný za tebe… Andílku…“ Odsunul mne rychle od sebe, vzal do náručí Maree a promluvil k ní s pohlazením: „Dej mi na Sheenu pozor, je to na tobě.“ Předal mi Maree, naposledy na mne pohlédl a ztěžka vydechnul. Za celou dobu objetí až do teď jsem se nepohla, zaraženě jsem se mu dívala do očí a mé pocity byly zmatené. Před nastoupením do auta chytil mou strnulou tvář do dlaní a políbil mě na líc. Rozložen rychle nastoupil do auta. Stojím s Maree v náručí a pozoruji vzdalující se auto. To, co řekl, bylo něco strašného… vidět jej naposledy… myslel to tak vážně… Něco mě zalechtá na tváři. Otřu to místo rukou a podívám se na ni. Byla to slza. Prostá slza. Ale byla to první slza, prolitá pro něj… * O pět dní později… Chata je téměř na rozpadnutí, dlouho v ní nikdo nebydlel. Má plno děr od trouchnivění nebo počasí. Situace musela být opravdu vážná, když mě otec nechal v takové díře. Uvnitř jsou tři místnosti. Jakási kuchyň s jídelnou a druhá místnost slouží ke všemu ostatnímu. Propojuje je úzká předsíňka se špinavým červeným kobercem. Jsou tu police s pár knihami a rozbitým rádiem. Sporák jede na povel, naštěstí plynovou bombu sem někdo dal, stejně jako postel. Jediné dvě věci nové. Zbytek starý a špinavý. Na toaletu jsem málem zapomněla, jestli se té místnosti tak dá říkat… Přesto všechno jsem otce poslechla a zůstala. První den jsem strávila uklízením. Kuchyň jsem pucovala několik hodin v kuse, byla odporná. Od hmyzu přes plísně a pavučiny, chvilkami se mi zamlžilo před očima. Nejednou jsem přemýšlela, jestli jsem vážně tak rozmazlená, dítě ze zlaté bavlnky. Ale na druhou stranu věřím, že takové Lilu, Mimi a Kichi by si tu sedly a jen brečely… při té představě mi hned bylo veseleji… kde je rozmazleným sestrám Kalimiovým konec. Naštěstí mi nechali přede dveřmi bednu s jídlem a čistícími prostředky. Jakoby otec říkal – jen si to ukliď. Voda se musí tahat ze studny venku. Ráda tam chodím, výhled od ní po okolí je opravdu nádherný. Chata je obklopena poli, na jedné straně se tyčí zelené horstvo a na druhé hustý les. Je tu ticho a samota. Až teď mi došlo, že přichází léto… Dej Lin-Chuovi vůli, ať jej přežijem… Občas pohlédnu z okna, když mám pocit, že slyším auto. Jsou to ale jen fantazie z osamění. Maree celý den polehává venku na prahu a sluní se. Já mezi úklidy čtu vykopávkové knížky, jejichž listy jsou už ožrané, kdo ví čím. Kdyby aspoň hrálo to rádio… Tady je klid, ale vím, že ve městech určitě zraje neklid, možná se už bojuje. Nemám pět dní ani zprávu. Otec přece slíbil, že někoho pošle… *** Osmý den konečně nadešla změna. Seděla jsem na studni a chladila se její vodou při horkém letním počasí. Maree na mě najednou odkudsi vyskočila a rozrušeně šťouchala čumáčkem do ruky. Šla jsem se podívat, co ji tak vyvedlo z míry, a od hor byl vidět přibližující se vojenský džíp. Schovala jsem se dovnitř a s napětím vyčkávala. Můžou to být „naši“ stejně jako ti „druzí“. Džíp zastavil u dveří a z něj seskočil mladík o něco starší než já ve vojenském oblečení. Sundal si kšiltovku z vyholené hlavy a zvolal: „Slečno Taris, jste tady?! Přivezl jsem zásoby!“ „Ano,“ vyšla jsem konečně ven, „jen jsem čekala, kdo přijede,“ usmívala jsem se štěstím, že konečně vidím někoho z masa a kostí… a ne kočičí velikosti… „Á, dobrý den, je dobře, že jste opatrná…“ prohodil vesele a vyndal jednu z krabic. „Tak kam to mám hodit?“ „Pojďte,“ mávla jsem rukou, otevřela dveře a zavedla jej do kuchyně. „Dáte si kávu? I takový luxus tady mám…“ zeptám se trochu ironicky. Kýve vděčně hlavou. Když přinesl další čtyři krabice, sedl si ke stolu, protřel si unaveně čelo. Postavila jsem před něj hrnek a sedla si naproti. „Děkuji, už jsem skoro zapomněl, jak to vypadá,“ usmál se a celkově z něj sršela pozitivní nálada. Chvíli mlčel, díval se do hrnku, pak zvedl pohled a opět mě zavalil úsměvem: „Je to k vám hrozná cesta, málem jsem tuhle zapadlinu nenašel.“ „Ále, prosím tě, nejsem žádná princezna, tykej mi, jsem Sheena,“ natáhnu k němu ruku. „Marco,“ potřásl si a nepovolil s nadšením. „Páni, ani nevíš, jaká je to čest. Jsem z vesnice, a i když tam televizi nemáme, tak z rádia jsme poslouchali přenosy z Turnajů stupňů, jsme tam všichni fandové magie, jsi pro nás úplná bohyně. Myslím si, že není lepšího mága, opravdu, a toho Gerota sis měla vydobýt!“ Trochu jsem se začervenala, polichotilo mi to. Oplatím mu úsměv a s pohledem do druhé místnosti prohodím: „Kéž by tady taky hrálo rádio.“ „Copak je s ním?“ pozvedl zaujatě obočí. „Nevím,“ pohodím rameny, „nehraje. Na to je má magie krátká.“ „Hmm… zkusím na to svou magii,“ prokřupnul natěšeně prsty. Zašel si do auta pro kufřík, vzal z police rádio, položil jej na stůl před gaučem a sedl si. Když rozevřel kufřík, vykouklo na mě takové množství nářadí, až jsem vykulila oči. Sedla jsme si vedle a pozorovala, jak se hrabe v součástkách rádia, které se pro mne liší akorát tvarem. „Ty nejsi obyčejný voják…“ promluvím ohromeně. „Nejsem voják vůbec a doufám, že jím ani nebudu, i když kdo ví, k čemu bude ještě tahle válka nutit. Jsem mechanik. Doma jsem byl takový kutil. Na vesnici jsem opravoval, co se dalo… elektroniku, auta, zemědělské stroje… Byl jsem vesnický opravář… Ale až tvůj otec mi dal pořádnou práci. V terénu jsem se už naučil hodně i o vojenské technice… a to mi už zajistí nějakou budoucnost…“ „Díky mrtvým?“ zeptala jsem se trochu jedovatě. „Hele, na tohle se v téhle situaci nesmí myslet,“ upustil oči od rádia. „Zbláznil bych se. Můj bratr se nechal naverbovat, při bojích je v první řadě. Nedokážu si představit, jak napíšu mámě, že ho nějaká svině z druhé strany zabila. Až se to stane, budu rád, když opravím něco, co je smete z povrchu!“ beznadějně se vrátil k rádiu. „Teď už je to stejně jedno. Válka je všude, musíš si jen vybrat stranu a zbytek neovlivníš. Někdo jako ty možná ano, ale já rozhodně ne!“ dořekl rozhořčeně, ale pak se hned usmál, jakoby všechny tyhle myšlenky dokázal v momentě spláchnout: „Ovlivním ale, jestli ti pojede rádio a – tadá!“ Rozezněl se šum a Marco začal ladit nějakou stanici. Netrvalo to dlouho a uslyšeli jsme ženský hlas: „Před půl hodinou se na okraji města Koba střetla místní domobrana s Tarisovými přívrženci. Střet si vyžádal podle posledních informací padesát šest mrt…-“ Marco rychle rádio vypnul. Nastalo ticho. Ten malý kousek zprávy mě naprosto vyděsil… netušila jsem, že to přerostlo do takových výšin… a co jsem si myslela? Vstala jsem a pomalu došla k policím. V hlavě mi znělo jen jedno číslo – padesát šest… tolik… tak moc… v jednom střetu… kvůli mně… a to byl jen kousek, jedna zpráva… kolik takových jich mělo být za ní? „Neměl jsem to spravovat,“ povzdychl Marco, když viděl, jak mě to vzalo. „Vím, že nemáš tušení, co se venku děje. I když máš na to právo, je dobře, že nevíš. Dostal jsem zákaz ti podávat o válce jakékoli informace a porušil to. Prosím, už to nezapínej. A jestli tak uděláš…“ „To rádio jsi nikdy nespravil. Bylo v pořádku, už když jsem sem přišla,“ ujistila jsem ho… Marco zůstal až do večera, těsně před západem slunce odjel. Hrozně se mu líbila Maree, která se nezapomněla pořádně předvádět. Když se setmělo, ulehla jsem do postele a pozorovala hnědou krabici rádia. Stačilo jen natáhnout ruku a pravda by se rozezněla po pokoji… byl by konec slepé nevědomosti a slova „kdyby“… Po další minutě jsem rádio zapla.


celkové hodnocení autora: 95.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 32		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

OH	23.09.2007, 9:58:18

Moc se mi to líbí, niterný život, to je supr. Žádné popisy prostředí, či města? Já z toho mám dojem nádechu atmosféry Kafky, Laxnesse... To ve mně po kulisách přímo křičí, jen nepatrné nástiny...,ale to je můj názor, je to pěkný.

duddits	16.07.2007, 0:00:35

DSO se opět vrhá jiným směrem, než se dalo čekat – překvapení tomuto příběhu naštěstí nechybí. Znovu ukazuješ, že se ti daří popisovat hodně emotivní situace – při úvodní scéně se v člověku opravdu svírají útroby ;) V relativním bezpečí svého úkrytu si Sheena dále získává naše sympatie, S.C.R.E.A.M. naše starostlivé pohledy a Bibi Violet naši touhu po pokračování :-)


ze dne 16.07.2007, 6:01:47
Bibi Violet: děkuju :) a tys to fakt publikoval o půlnoci :D... dík moc ;)