» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2141849

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Lido 3 (s hádankou) ::

kulkul	publikováno: 18.07.2007, 6:03

Třetí kapitola. Tady vystupuju já. Poznáte mě? Kdo pozná Kulkula, dostane hvězdičku.


	KAPITOLA 3 - Jednatelka Dalibor Lido si zapálí cigaretu a klidně zamíří zpátky k domovu. Odbyl si právě další banální hádku s manželkou, zamrzí ho, že se neviděl s Jolou... ale život zkrátka někdy takový je. Život anebo ženy, přemýšlí Dalibor na schodech domu, vraceje se k rozepsané povídce. Ženy dokáží muže inspirovat k nejúžasnějším cílům a vzápětí jim dosažení těchto cílů znemožňují. Ženy. Ženy obohacují život o rozměr krásna. U Joly v pokojíku hraje rádio, na které si Dalibor, jak se hnal za Nelou, nevzpomněl. Zaboří ruce do kapes kalhot a chvíli roztržitě naslouchá. Politické zprávy Dalibora nezajímají, zato při rytmické hudbě si může protáhnout svou urostlou postavu. Kdysi, v době vojenské služby, běhal stovku za dvanáct a půl. Co tenkrát věděl o životě? Nic. Život mu tenkrát neuštědřoval facky, život si maličkosti jménem Dalibor Lido začal všímat až později. Když se to vezme kolem a kolem, Dalibor je vděčný i za ty facky. Nestěžuje si. Nežijeme pro vlastní osobní štěstí, ale proto, aby náš život měl smysl. Co je štěstí? Muška jenom zlatá, říká se v populárním filmu. Daliboru na čele naskočí hluboká vráska, nečekaně ho totiž zaskočila ona sžíravá myšlenka, která ho - navenek klidného - pronásleduje už několik let. Jaký je smysl života? Má život vůbec nějaký smysl? Co bude po smrti? Anebo smrtí všechno končí? Na takové otázky hledá Dalibor Lido odpověď a snaží se o to, i když je to někdy nesmírně pracné, i ve svých povídkách. Někdy cítí, že je velmi blízko u cíle, sám zaskočen jednoduchostí hledaných odpovědí, ale vzápětí se objevuje další námitka, která dosavadní poznání rozmetává na prach a vrací nezkrotného ducha zpátky na start. Vím, že nic nevím, řekl jistý slavný antický řečník. Dnes však tyto temné úvahy dostanou nový rozměr. Jednatelka, Dalibor cítí, že tato nesmělá žena mu přinese nějaké poselství. Jednatelka. Ještě cítí na tváři její polibky! Nejprve však musí uzavřít kapitolu nazvanou agentura LIDO. V místnosti pro kuřáky se tísní skoro celá agentura LIDO, všechno, co má nohy a zrovna neprodává. Odstupující ředitel a majitel v jedné osobě, Dalibor Lido, urostlý, svalnatý muž středních let, se chce s kolektivem naposled upřímně rozloučit. Přejede zamyšleným pohledem mladý kolektiv zleva doprava. Pozoruje rozjařené tváře mladých distributorů, které sám přijímal. "Tak co, hoši," řekne, ale to vše je nenávratně pryč. Zvedne ještě palec vzhůru a za všeobecného veselí odzátkuje lahev šampaňského. Bum! Mrštným pohybem rozlévá pěnící tekutinu do připravených sklenek. "Na vás," pozvedá sklenku. "Na vás, na vás!" brání se podřízení se stínem servilnosti v hlasech. Dalibor však ví, že je to přetvářka - od něho už nikdo nic nečeká. "Lido pije na LIDO," řeší situaci schopný distributor Jiří Mušle. Dalibor mu děkovně pokyne. Po několika nucených přípitcích, které vyslechne, se omluví a spěchá nahoru do své kanceláře. Roráží jedny dveře, nic... rozráží druhé... Až v archivu, maličké místnosti za ředitelnou, najde Rybenu Rybákovou, mladou sekretářku krásné postavy. S nápadnými kruhy pod očima se mu Rybena vrhá do náruče. "Já to nevydržím, já se zastřelím," pláče, zatímco slzy jí kanou na tvary pevných ňader. "Musíš, Rybeno, buď silná," utěšuje ji Dalibor, pevně ji svíraje v náručí. "Vysvětli mi jenom jedno: proč?" "To neví nikdo, ani já. Život je zkrátka takový." Zapálí cigaretu a nabídne ji Rybeně. Rybena chvíli zklamaně kouří, pak řekne: "Osm let. Já už tě v životě neuvidím, neříkej, že ne, vím to." "Jak by ne," zasměje se Dalibor nevěřícně, "nezapomínej, že si ponechávám 20% podíl v LIDU. Možná se uvidíme častěji, než si myslíš." "A ty si myslíš," vybuchne Rybena, "že tady zůstanu jen tak bez tebe? Že se tady budu pronic zanic hrabat v papírech a poslouchat vymušlené fóry?" Dalibor viděl, že je Rybena rozrušená a že nemá smysl ji přesvědčovat, v tu chvíli by ji nepřesvědčila ani svěcená voda. Život někdy přináší i bolest a v takové chvíli je od ostatních taktní, když nezasahují. Takt. Takt je úcta k bolesti druhého. "Ty zůstaneš," domlouvá jí mírně. Rybena se mu náhle vytrhne a vyhrkne: "Nezůstanu, ani minutu, jen se dívej!" Dílem okamžiku vyprázdní šuplíky svého stolu do igelitové tašky, se zděšeným výrazem beze slova proběhne kolem Dalibora, na chodbě rozrazí šokované distributory a zmizí navždy z jeho života. Dalibor omluvně pokrčí širokýma ramenama. Zábava o patro níž zatím nerušeně pokračuje v plném proudu. "Exšéfíku," zeptá se podnapilý distributor Jirka Mušle sršící vtipy, jimž však mnozí zaměstnanci pro jejich otřepanost říkají trefně "vymušlené", "nevidím jediný důvod, proč byste měl odejít. Co vy na to?" "Tak pomalu, chlapče," usadí ho Dalibor, "já přece neodcházím, jen se neboj, já ti ještě provětrám perka." "To vy umíte super," souhlasí Jirka Mušle. Muži se dobrácky zasmějí a zapálí si cigaretu. "Tohle vy teď jako budete kouřit?" šlukuje Jiří Mušle uznale, "to se kouří v AA?" "Co míníš tou zkratkou?" "To kouří art-t, art-t-t, haha, artartisti?" "Hele, víš co, nech si je," Dalibor věnuje distributoru celou krabičku oblíbených cigaret a naposled ho sportovně udeří do zad. "Děkuju, děkuju," mumlá překvapený distributor a zasouvá krabičku do kapsy dvouřadového saka, "jenom jedno pořád nechápu: proč?" "Jsem prostě ze všeho trochu unaven," přizná Dalibor a odejde. "Mám pro vás dobrou zprávu," prohodí Jednatelka a nenuceně přehodí nohu přes nohu. Oblečena je do své oblíbené černé barvy, ale tato černá barva kupodivu nevyvolává smutek, působí spíš živě, dráždivě. "Omládla jste o pět let," konstatuje Dalibor bez obalu. "To by byla dobrá zpráva pro mě..." řekne Jednatelka a zamračí se, "kdyby to byla pravda." "Jste pořád stejná." "To zní líp." "Pořád stejně nemilosrdná." "Ach... ale proč?" "Nemilosrdná sama k sobě." Zatěká panenkami očí po místnosti, celá nedobrovolně zmatená, ale vyhne se odpovědi: "Dobře, kvůli tomu jste ale nepřišel." "Né?" zažertuje Dalibor. "Ani vy jste se nezměnil!" vyprskne Jednatelka smíchem, "vás opravdu nezajímá, že jste vyhrál výběrové řízení a stanete se ředitelem agentury ARTART?" "Jo tak," vzpamatuje se Dalibor. Vlastně si vůbec neuvědomoval, že byl jen jedním z několika uchazečů o místo ředitele agentury ARTART, proto teď necítí žádnou zvláštní radost. Kvůli penězům nebo společenské kariéře to přece nedělá. K čemu by mu dopomohly peníze? K silnějšímu autu, dovolené u moře, ženám? Mohl je mít i tak. K čemu miliony na soukromém kontě? Peníze. Peníze jsou falešnou náhražkou za skutečné štěstí. Často i člověk zcela chudý, tovární dělník nebo prostý úředníček, je v životě šťastnější než mnohý milionář a proč? Protože štěstí znamená žít pro druhé. Nejenom brát ale rozdávat se. Dalibor očekával nějaké vysvětlení Jednatelky nepochopitelného útěku ze Senior baru, ta to však přešla ani nehnula brvou a klidně se mu dívá do očí. Takové průhledné, okaté lhaní je však upřímnější než přiznání a Dalibor ji za to dokázal obdivovat. "Nevypadáte, že byste měl kdovíjakou radost," řekne Jednatelka uštěpačně. "Proč myslíte?" "Nevypadáte, že byste byl nějak potěšený." Dalibor si zapálí cigaretu. "Potěšení je jedna věc," řekne, "a odpovědnost a tvrdá práce je věc druhá." "Vlastně jsem už vaše podřízená." "Opravdu?" zeptá se Dalibor dvojsmyslně. "Ano, už asi tři hodiny," opáčí Jednatelka, která slovní hříčce nepřišla na kloub. "Opravdu jste mi podřízená?" provádí Dalibor neodbytný atak. Jednatelka zrudne do nachova a s třesoucími se prsty odsekne: "Jsem vám podřízená jako každý zaměstnanec naší agentury ARTART, když to chcete brát takhle." "Proč tak vážně? My dva přece budeme přáteli." "Ano," vzdychne Jednatelka a vstane, "my dva asi budeme muset... být přáteli." Tomu by podlehl i mnohem střízlivější, nudnější člověk než Dalibor. Dalibor vyskočí, až křeslo zapraská a sevře Jednatelku v náručí. "Něco se stalo, od chvíle, kdy jsem vás poprvé spatřil, něco se ve mně stalo... něco dobrého..." A již jsou tu její ruce, oči, pokožka, ústa! Směje se i pláče zároveň, líbá Dalibora na čelo, na široká ramena, na ucho, na oči, zarývajíc se mu vášnivě nehty do zad a Dalibor žhavé polibky opětuje. To poselství, které mu Jednatelka přináší, kdyby se dalo přeložit do slov, znělo by asi takto: žij a nepřemýšlej o nesmrtelnosti brouka, život je tu od toho, aby byl žit, takový je jeho smysl... A Dalibor žasne nad jednoduchostí těchto triviálních pravd a svírá, hladí a líbá svého anděla, svou družku v životních nesnázích, svou Jednatelku. - - - Po deseti minutách se mu Jednatelka vytrhne, poodejde k oknu s rozevřenými žaluziemi, přiloží si ruce na spánky a šeptá: "Já jsem tak štastná..." Dalibor k ní zezadu přistoupí, jemně jí rozfoukává vlasy na štíhlé šíji. "Tak to má být," řekne Dalibor jako kdyby byl jejím milencem, bratrem a otcem zároveň. Jednatelka sleduje směr křivky jeho pohledu a vidí náhle to, co Dalibor: její ňadra jsou pevná! Vykřikne a uteče z místnosti. Dalibor však dnes už zná její nevyzpytatelnost a proto si jen pobaveně sedne. Zapálí si cigaretu. Jako by slyšel odněkud znít zvuk varhan, ale nedokáže bezpečně stanovit, není-li tento vjem jen zdánlivý. Vtom na stolku zadrnčí telefon. Dalibor po chvíli zaváhání zvedne sluchátko. "Lido," představí se. "Jé, ahoj, tati," zní ze sluchátka zkreslený hlas jeho dospívající dcery Joly, "tati, ty jsi krásnej!" "Holka, ty se v životě neztratíš," dme se Dalibor rodičovskou pýchou. Zároveň se pokouší vykalkulovat, co jeho oblíbená dcera pravděpodobně potřebuje. Co si chce lichocením vyprosit? "Tati... ale nesmíš říct ne," začíná obvyklé smlouvání. "No tak ven s tím, s chutí do toho a půl je hotovo," pobídne Dalibor. "My dneska už nemáme školu, tak jdeme udělat takovou cestu, takovou hru, že vždycky jdou dva a když vidí někoho, že se líbají, tak se musí hned taky začít líbat, aby si toho všimli, a když se líbají dál, tak to je kopyto, když přestanou a smějou se, tak to je Kubánec, a když jsou naštvaní, tak to je za nejmíň bodů. Ale kopyto musíš vyfotit." "Proč?" "Protože by ti přece nikdo nevěřil." "Ano," řekne Dalibor, když se rychle zorientoval v složitých pravidlech dětské hry, "a ty máš fotoaparát?" "Já budu hrát jen tak. Že můžu?" "A co na to maminka?" "Tati, nebuď zákeřnej, já se ptám tebe." "Podívej, Jolo, já tyhle tvoje triky dávno znám. A mrzí mě, že je zkoušíš i na mě." "A co mám dělat, když mě jinak nikam nepustíte?" "Kdo ti řekl, že tě nepustíme?" "Nikdy, nikdy mě nepustíte," začne Jola nabírat moldánky. "Jolo!" zvýší Dalibor hlas, až sebou rozechvělá Jednatelka, která mezitím vstoupila zpět do místnosti, leknutím cukne, "teď dobře poslouchej, co ti řeknu. Je ti patnáct let, jseš skoro na prahu dospělosti, nemůžeš se chovat pořád jako malá holka. Ani maminka ani já ti přece nic zakazovat nechceme. Přece nebudeme sami proti sobě. Máš svůj život a je jenom na tobě, co s ním uděláš. Vezmi to konečně jednou pro vždy na vědomí." "A kde je maminka?" "Nevím." "Když ona mi napsala tvůj nový telefon a já jsem nevěděla jestli můžu." "A už to víš?" "Hm." "Tak mi to pověz." "No, že kdyby na tom bylo něco špatného, tak to stejně nebudu dělat, a když na tom není nic špatného, tak proč bych se dovolovala." "Bravo. V kolik se vrátíš?" "V sedm, stačí?" "Ale zajděte si někam do cukrárny, ať nemáte hlad," radí Dalibor s pronikavým pohledem upřeným na Jednatelku, "to víš, při líbání vyhládne." Jola i Jednatelka vyprsknou veselým smíchem. Dalibor položí telefon a rozpřáhne náruč, Jednatelka si však odmítavě sedne jinam. "Snad jste se nestal ředitelem naší agentury jen proto, abychom se my dva měli kde líbat," řekne příkře. Dalibor usoudí, že nastala nejvhodnější chvíle k tomu, aby převzal řízení agentury ARTART. "Máte pravdu," procedí s nečekanou rozhodností v hlase, "nečekají nás jen chvíle spokojené idyly, ale také hodiny tvrdé dřiny. Svolejte mi celou agenturu ARTART, všechno, co se udrží na nohou a zrovna neprodává. Ano, teď hned," dodá, když překvapená Jednatelka zůstane stát v půli cesty s rukou na klice dveří. Takto plného aktivity Dalibora ještě nezná. Část horečné podnikavosti přešla i na ni, protože za minutku se vrací s šeptem proneseným "už". Dalibor si upraví kravatu, aby ho neškrtila, na široká ramena nahodí slušně padnoucí sako zapnuté jedním knoflíkem. "Už," opakuje ztrémovaná Jednatelka. "Tolik prožívat to nemusíte," uculí se Dalibor, "korunovace ředitele, co to je? Nic přehnaného." Dalibor však Jednatelku chápe a přirozený ženský nedostatek nadhledu jí nezazlívá. Byly doby, kdy se i on, navenek klidný, třásl nervozitou a očekáváním jako osika na větru. "Dámy a pánové," zahřmí Dalibor a hlučící dav zaměstnanců okamžitě utichne, "moje jméno zní Dalibor Lido a ode dneška, od doby zhruba před dvěma hodinami, je to jméno vašeho šéfa. Někomu se to líbí, někomu se to možná nelíbí, ale já se přiznám bez mučení, že jsem šťastný tím, že mohu stát v čele tak proslulého a sehraného týmu jakým je agentura ARTART." Halou proběhne nadšené mručení, ale Dalibor nekompromisně pokračuje v projevu: "Když jsem mezi vás přicházel, uvědomil jsem si především, že je vás hodně. A teď dávejte pozor, co vám řeknu: nikoho, kdo umí poctivě a tvrdě makat, nikoho takového nepropustím, i kdybych mu měl platit z vlastní kapsy. To bych vám chtěl říct na rovinu bez vytáčení, protože já znám problémy posledního distributora mezi vámi. Průměrný občan tohoto státu se domnívá, že distributor většinu dne jezdí v limuzíně, pije kávu nebo sedí u holiče, ale já vím, že vašimi průvodci na cestách jsou..." Dalibor pozvedne ruku nad hlavu a za souhlasného mručení odpočítává: "Ponížení!" "Zima!" "Hlad!" Sálem probíhá nepopsatelná vřava. Ještě nikdo nikdy tak dokonale nevystihl všechny zákruty údělu řadového distributora. Sálem zní zprvu nesmělé, potom už hlučné skandování výkřiků "Lido, Lido, Lido..." Mladá distributorka krásné postavy svému novému řediteli vtiskne ohnivý polibek na ústa. Zkoprnělý Dalibor ani nestačí hodit okem na Jednatelku. Naštěstí není žárlivá, jinak by mu připravila hotové peklo. Když se naskytne chvíle, kdy spolu mohou promluvit mezi čtyřma očima, Dalibor Jednatelku obejme, jako kdyby se nic nestalo. Jednatelka se uvolněně opře čelem o jeho rameno. "Byl jste skvělý," hlesne, "takhle do duše jim ještě nikdo nepromluvil. Oni se báli, co bude s ARTARTem, my všichni jsme se báli." "I ty ses bála?" odváží se Dalibor Jednatelce zatykat. Chová se k ní sice už dost důvěrně, ale někdy je jednodušší se s ženou vyspat v posteli, než jí začít říkat křestním jménem. "Proč?" odpoví ona otázkou, otře se o muže zpevnělými ňadry a zasype ho vděčnými polibky. Dalibor však o tyto fyzické hrátky nedá najevo eminentní zájem, jen ženu zamyšleně tiskne na svoji hruď. Vyhrál, ale k čemu je mu nová sbírka vítězství? Posouvá ho na jeho nově nastoupené cestě směrem k cíli? Anebo je to jen další vedlejší cesta, které bývají slepé?


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 6		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 12		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 24		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Hanulka222	22.02.2008, 20:08:42

Nejvíc zaujal asi ten filosofický začátek. Pak Dalibor rychle skočil z pozice exředitele do čela další agentury, líbí se mi, jak zvláštně se vyvíjí jeho vztah s Jednatelkou, co mě jako malou holku zaujalo, byl rozhovor s jeho dcerou... Přijde mi to divné, možná je to tím, že já nikdy takový finty nedělala, že bych začala chválit, protože něco chci... Její postava mi přijde zvláštní, je jí už 15, ale občas bych jí tipla 13... Jinak celkově to rozhodně zanechalo dojem a jakmile budu mít čas, vrhnu se na další kapitolu... Zatim pa.


ze dne 25.02.2008, 7:57:48
kulkul: Takový finty se neuč, tohle spisovatel nesmí dělat, vždycky stojí na straně pravdy, čestnosti, lásky, porozumění... Spisovatel hledá pravdu, tak nemůže sám lhát nebo chytračit. Jenom vyjímečně, když jde o dobrou věc, ale ne pro osobní prospěch. V Lidu asi není žádní postava, kterou by bylo možný dát za vzor. Ale špatný nejsou. Jolu omladíme, upozorňuje na to téměř každý čtenář. pHp

Nethar	05.02.2008, 22:36:16

Hezky se to čte. V příběhu je skryto (nebo spíš odkryto) hodně trefných postřehů, které ho právě dělají tak zajímavým i nebýt přitažlivého děje.

Šíma	05.11.2007, 18:30:07

Tento díl mě na mnoha místech skoro rozesmál (viz. "Já jsem tak šťastná!", nebo "Holka, ty se v životě neztratíš!")... ;-) Ano, moc nechybělo a chechtal bych se na celé kolo, otázkou je, co by na to řekli ostatní osadníci v našem rod. domku! :-D Vztahy na pracovišti (a mezi nadřízenými a podřízenými zvláště) byly, jsou a budou vždy zajímavé, obzvláště, jde-li o muže a ženu! Někdy to dokonce zajiskří a někdy také ne! ;-) Známka? Jako obvykle... Drž se!

liška	27.08.2007, 22:27:15

Nu, je ten Dalibor někdy velkohubý, ale dýchat do šíje bych si taky nechala. Popravdě - raději bych se seznámila s ním, než s Nelou. Má totiž náznaky sebereflexe a to cením. doma bych ho nechtěla, ale jako šéfa... Nejste Vy nakonec to nevinné dítě?


ze dne 28.08.2007, 9:13:29
kulkul: * Jsem JM, ale říkáte to přesně: "náznaky".

naivka nevšední	08.08.2007, 9:53:04

Schopný distributor Jiří Mušle? Tomu se mi nechce věřit!:-)) Vždyť kromě něj a Dalibora tam vystupují samé ženy... Musíš být Dalibor. (Nebo jsi žena? Ani to se mi nezdá příliš pravděpodobné.) Všichni ostatní muži se zde jen mihnou, nic o nich nevíme. Nezdá se mi to:-). Je to dobré, baví mě to, hluboké i široké a prostě se těším, co bude dál. Ještě přečtu poslední (zatím?) díl.


ze dne 08.08.2007, 11:01:16
kulkul: Nula bodů. (Jsem právě mimořádně schopný.)

Jolana Dostálková	18.07.2007, 18:40:57

To né, člověče! Neznám sice další vývoj, ale takhle lacině proplovat životem bys ho neměl nechat. Až moc mu fandíš. Nejseš ty náhodou Dalibor? :o))


ze dne 21.07.2007, 11:14:14
kulkul: ** - za vyjímečně bystrý komentář, Dalibor nejsem

amazonit	18.07.2007, 6:03:47

příběh pokračuje v nezměněné kvalitě:o)) nezabředává do nudnosti a stagnace, což ani nemůže, když se zaobírá tak ,,akčním" mužem jako je Lido:o) máš rád vodu, že?:o)) Rybena, Mušle:o))


ze dne 21.07.2007, 11:12:59
kulkul: * (půlka hvězdičky za trefný komentář)