obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915352 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39478 příspěvků, 5737 autorů a 390266 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Ztracený fragment... ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 19.07.2007, 17:33  
Už jste se zamysleli nad tím, co dělá lidstvo tím, čím ve skutečnosti je? Jde o Kulturu, nebo snad o Náboženství? Je víra tím hlavním? Nebo je to naše zvědavost, která nás stále žene vpřed? Co se stane, až nám bude víra k ničemu? A naše Kultura bude zapomenuta a zvědavost nás nikam nedovede? Posuďte sami...
 

/I. - Svět ve kterém žijeme?/

Psal se rok 2135 a Země byla lidem těsná. Lidstvo sice upíralo své zraky ke hvězdám, ale podařilo se mu osídlit pouze Měsíc a planetu Mars. Na Měsíci, nejbližším sousedovi naší rodné planety, vyrostly malé osady a průmyslová centra. Lidé přišli pozdě na to, že na jeho povrchu nejsou žádné zajímavé nerostné suroviny. Ale jako základna, pro budoucí cesty ke hvězdám, se nám Měsíc určitě bude hodit. A Mars? Pokusili jsem se jej kolonizovat, ale přeměna planety v obyvatelný svět byla příliš nákladnou záležitostí a vše ukáže teprve čas. Ostatní planety zůstaly neobyvatelné z důvodu nesnesitelného horka z přílišné blízkosti Slunce, nebo naopak chladu, díky jejich velké vzdálenosti od centrální hvězdy naší Sluneční soustavy. Jen na měsících u Jupitera byly nalezeny vzácné kovy, které lidstvo do roku 2100 neznalo a lidem se tak otevřely zcela nové možnosti.

Vraťme se však k naší stařičké matičce Zemi. Nerostné zdroje na planetě byly takřka vyčerpány. Ekologická rovnováha byla narušena a pralesů kvapem ubývalo, nejen díky poškozenému životnímu prostředí, ale také kvůli nelegální těžbě dřeva! Dřevo bylo v dvaadvacátém století cennější než zlato či jiné drahé kovy. Mnoho lidí bylo zabito při jeho černé těžbě, když byli nachytaní strážci Parku s pilami v rukou a transportéry stojícími opodál. Jenže každý člověk potřebuje teplo a světlo! A dřevo tak dobře hoří!

Země byla vydrancovaná a lidé hledali nové zdroje energie. Slunce bylo zakryto za šedými mračny, ze kterých bez přestání padaly kyselé deště. Naskýtá se otázka, kde vzali lidé prostředky k letům ve Sluneční soustavě, když jejich domovská planeta pomalu umírala? Snad konečně přišli na to, že Zemi již nejde zachránit, tak proč se nepokusit najít jiný svět, ve kterém by se dalo žít?

Lidská kultura ve Světe zvolna upadala a byla stále více zatlačována mimo zákon. Kina a divadla přestala existovat díky energetické a morální krizi. Lidé měli plno jiných starostí, než se dívat na filmy nebo divadelní představení. Nikdo nenalézal v současném stavu východisko z nouze. A nepomáhala ani náboženství, snad jen onen kult Konce světa byl stále uznávaný, ale jeho členové museli založit podzemní hnutí, aby nebyli prozrazeni a postaveni mimo zákon.

Díky nízkým teplotám počas nočních hodin, byly všechny Městské knihovny na celém světě vydrancovány a jejich poklady během několika dní spáleny. Kulturní děditství lidstva zmizelo v ocelových sudech a podomácku vyrobených pecích, jejichž vývody byly vyústěny skrze rozbitá okna bytů. Nebylo města na Zemi, které by se nepotýkalo s bídou, nemocemi, chudobou a neustálým smogem. Na další nové náboženství nebyl čas a nikdo neměl chuť uvěřit v nového Boha, který by všechny spasil, včetně planety Země.

/II. - Město a energie/

Nedostatek energie byl znát na každém kroku. Mnohé elektrárny prostě jen tak nečinně stály a pomalu chátraly, protože jim chybělo to hlavní, topný olej nebo uhlí. Přehrady byly naplněné různými kaly a vody v nich bylo nedostatek. Odpady z jaderných elektráren zamořovaly již tak zdevastované životní prostředí a reaktory na běžné jaderné palivo rostly díky nedostatku nafty a uhlí jako houby po dešti. Často byly postaveny, aniž by splňovaly běžná bezpečnostní kritéria a havárie v nich byly na běžném pořádku. Naštěstí se nestal žádný nový Černobyl, dokud lidé nevymysleli nový typ reaktoru, který spaloval jaderné palivo beze zbytku. Již žádný odpad a žádné záření! Zdálo se, že je lidstvo na začátku své nové energetické existence!

Levná energie bez nákladů na skladování nebezpečného odpadu? Spasí nové reaktory svět? Zdálo se, že je energetická krize zažehnána, avšak jen do doby, dokud v jednom městě v České republice nevybuchl právě jeden z pokusných rychlých reaktorů. Jeho výkon nebyl veliký, ale síla výbuchu umocněná umístěním tohoto zařízení pod zemským povrchem, nedaleko jistého výzkumného zařízení, se rovnala výbuchu atomové bomby, která byla svržena v polovině dvacátého století na Japonská města Hirošima a Nagasaki! Nešlo zde o přímé ohrožení radioaktivním spadem, protože byl reaktor umístěn poměrně hluboko v zemi, ale následné otřesy si v ničem nezadaly se zemětřesením o síle osmi či devíti stupňů Richterovy stupnice.

Město nad pokusným zařízením bylo takřka srovnáno se zemí. Mnoho jeho obyvatel tehdy zemřelo. V jeho ulicích se nyní proháněla mračna prachu a čas od času se k zemi zřítila další stavba s narušenou statikou. Město bylo prohlášeno za neobyvatelné a vstup do ulic byl zakázán pod hrozbou vězení či nucených prací. Ale lidé se sem neustále vraceli pro svůj majetek. Proto bylo vyhlášeno stanné právo a každý, kdo se ocitl na teritoriu tohoto Města, mohl být bez varování zastřelen.

Díky výbuchu tohoto zařízení se krize ve Městě ještě prohloubila. Ti, kteří nezemřeli, odešli jinam, nebo se přidali do podzemního hnutí již zmiňovaného náboženství Konce světa. Důležité bylo jen přežít a na nic jiného nebyl čas. A lidská identita? Není to směšné, dívat se odkud jsem přišli a kam jdeme, když nad námi stále visí onen meč osudu? Přesto se našli tací, kteří chtěli vědět víc a žádné embargo na Kulturu je nezajímalo. A proto bylo vysláno několik členů do Města, aby se pokusili zjistit více o zdejší Knihovně, kde byl patrně uschován největší poklad ve střední Evropě!

/III. - Lidé a Město/

Skupina lidí se brodila nakupenými troskami v ulicích a mířila mezi narušenými stavbami za svým cílem. Vítr se nerušeně proháněl mezi domy a zasypával je poletujícím pískem a prachem. Muži v maskách se ohlíželi kolem sebe a ostřížím zrakem sledovali, zda-li se k nim z kterékoliv strany neblíží nějaké nebezpečí. Ztráceli se v mračnech poletujícího prachu a trosek. Kdyby neměli na tváři masky, jistě by se udusili v lokálních prachových bouřích, které zaplňovaly toto Město přízraků.

„Kde to je? Možná jsem se ztratili!“ řekl vedoucí muž a pohlédl na svého zástupce. "Ticho, poslouchejte! Neslyšíte nic?"

Muži zůstali napjatě stát a zaposlouchali se do kvílení větru, který se proháněl po liduprázdných ulicích mezi chátrajícími domy. Broučci! Patrací sondy Strážců Města. Tyto umělé organismy dokázaly v okruhu několika stovek metrů najít a označit potenciální narušitele a dát zprávu komandům, které si již s těmito personami non gráta lehce poradili. Zachvěli se pod dotěrným větrem, ale ono charakteristické bzučení nezaslechli.

Pokračovali v cestě. Pod podrážkami bot jim křupaly kousky omítky a cihel, které popadaly z opuštěných domů. Brodili se pískem, hromadami sutě a napadaných trámů, které byly umazány od malty. Zvolna procházeli Starým Městem a takřka nedýchali rozčílením. Báli se všichni bez rozdílů a jejich obavy byly silnější než vyřčené rozkazy. Jakou cenu měly jejich životy? Proč vlastnilo několik osob nebo společností vše a ostatní svět tonul v bídě? Nač ten lesk z vesmírných letů a osídlování cizích světu?

„To je nesmysl, jdeme správně!“ řekl mu tázaný muž a otočil se k ostatním členům skupiny, která neoprávněně vnikla na území Města. Všichni si byli vědomi jedné věci, pokud je zde někdo najde, mohou být bez milosti zastřeleni. Míjeli opuštěné obchody s vytlučenými výlohami. Bankovní domy bez peněz, které ztratily jakýkoliv význam, když ne globální, pak v tomto Městě určitě!

„Musíme jít dál!“ houkl na ně poslední muž, který tvořil zadní hlídku. „Dřív, než zapadne Slunce musíme být pryč, jinak se pokusíme schovat v nějakém domě! V noci bude zima!“

„Jan má pravdu!“ souhlasil vedoucí muž v čele skupiny. „Můžeme tu zmrznout!“

„Podívejte!“ ukázal zástupce velitele na vzdálený oblak kouře. Další z výškových budov padala zvolna k zemi. Země se přestala třást a hluk padajících trosek se smísil s hukotem větru. Oblaka zvednutého cementového prachu se smísila s troskami v ulicích a zřícená budova splynula se svým okolím, aby byla pohřbena pod hradbou času a zapomnění. Město zvolna požíralo samo sebe, až se zřítí poslední jeho stavba, nezbude zde nic z jeho zašlé slávy.

„Jdeme dál! Ještě několik minut a budeme tam!“ řekl všem velitel skupiny a jako první vykročil. Blížili se ke staré Knihovně. Byla to několikapatrová budova postavená mezi výškovými stavbami ze skla a oceli. Skla těchto budov byla již dávno vysypaná a jednotlivými patry se nyní jen proháněl vítr. Muži vstoupili do vydrancované Knihovny a zastavili se v átriu. Rozsvítili příruční reflektory a světelnými paprsky pátrali po další volné cestě, která by je provedla budovou k jejich cíli. Zde si mohli dovolit mluvit mezi sebou. Na ulici to možné nebylo! Tam platily jiné zákony a každý kdo chtěl přežít, je musel dodržovat.

/IV. - Knihovna/

„Jak dlouho je tohle město opuštěné?" zeptal se muž s mapami, který všem ukazoval cestu. Před nimi tu byli jiní a ti jim označili smluvenými znaky na klíčových bodech postupu, kam mají jít. Jen někteří lidé jim rozuměli a proto nesli označení stopaře! Muž s mapou byl jedním z nich. Uměl číst z mapy a ze znaků v reálném světě, jinak nevěděl nic o místě, kde se nacházel, bylo to tak bezpečnější.

„Od toho výbuchu. Zatracený rychlý reaktor,“ řekl mu zástupce velitele. „Lidé se nikdy nepoučí!“

„Ne, ale tyhle zařízení nevybuchují jen tak samy od sebe!“ uslyšeli hlas posledního muže ve skupině. „Jsou poměrně bezpečné! Někde se musela stát chyba...“

„Řekni to obyvatelům tohodle místa!“ uchechtl se velitel záškodnické čety. „Nebudou ti věřit!“

„Co tu hledáme?“ zeptal se znovu muž, který tvořil hlídku na konci skupiny. Rozhlížel se kolem sebe a tu a tam nahlédl skrze doširoka otevřený vchod Knihovny, zda-li neuvidí místní Strážce. „No tak pohněte, lidi! Šéfe, nemůžeme tu jen tak zůstávat! Čas běží!“

„Tomáši, máš mapku Knihovny?“ zeptal se jejich velitel a otočil se k muži, který se staral o navigaci ve Městě duchů. „Kde je to místo?“

„Nahoře ve druhém patře!“ řekl tiše a posvítil svítilnou na horní patra Knihovny.

„Není to ve sklepě?“ zeptal se jej velitel skupiny.

„Ne, sklep je plný těch sraček!“ zavrtěl hlavou muž s mapou. „Je tam víc jak metr různého odpadu... Bude to určitě tam nahoře!“

Stoupali po schodišti a utápěli se v šeru. Ztěžka dýchali skrze filtry masek a hlasitě nadávali. Odněkud se uvolnil kus stropu a se žuchnutím spadl na podlahu átria. Jeden z mužů se vyklonil mimo schodiště a posvítil si na strop vstupní haly. Zdálo se, že se prosklená střecha Knihovny, postavená z tlustých skleněných kvádrů, začíná pomalu drobit a uvolňovat z kovové stropní konstrukce.

/V. - Umění věků/

Muži vystoupali do druhého patra a zůstali nerozhodně stát na rozcestí. Od odpočívadla vedly tři chodby. Jedna vlevo, druhá vpravo a třetí rovně, kolmo ke schodišti. Muž, který se staral o navigaci se zamyšleně prohraboval několika zašpiněnými lejstry. Muži pročesávali svými světly temné chodby před sebou. Všude se válela spousta trosek a napadaného prachu se špínou z ulic, kterou sem navál neúnavný vítr.

„Tak kudy?“ zeptal se velitel skupiny svého navigátora. Země se zachvěla a jim se zdálo, že se blíží bouřka. Dunivý rachot odezněl a oni věděli, že zemřela další budova ve Městě. Špinavý a hustý mrak nakoukl také do vstupní haly Knihovny a donutil je rozkašlat se i skrze filtry masek. Muž, který vedl skupinu do Města širokým gestem zaťukal na ciferník svých hodinek. Času bylo málo!

„Nač nám jsou ty podělané disky? Stejně nám budou na nic! Všechny počítače v okruhu padesáti kilometrů od epicentra výbuchu jsou k nepotřebě. I kdybychom je našli, data budou patrně navždy ztracena!“ řekl všem muž, který zastupoval velitele ve skupině. „A kdoví, zda-li je budeme mít kde přehrát! Lidé na Zemi už takřka žádné počítače nevlastní, protože Lidstvo skončilo v nové době Kamenné!“

„Už jsi dořečnil?“ zasyčel na něj jeho velitel. „Dostali jsem úkol, tak sebou hoďte, zatraceně!“

Vydali se chodbou vpravo! Všichni to už dáno věděli. Globální síť přestala existovat v roce 2090. Nebylo na světě města, které by se nepotýkalo s nedostatkem energie. Slovo – Internet – již bylo neznámým a cizím pojmem. Všechny ty technické vymoženosti a zázraky zůstaly v rukou těch nejmocnějších. Zachovaly se jen lokální počítačové sítě patřící velkým nadnárodním korporacím a výzkumným střediskům. Jakékoliv informace v digitální podobě byly velice cenné. Hlad po energii, která napájela stroje lidí, byl stále silnější. Bez ní, byly všechny počítače jen hromadou křemíku, různých kovů a umělé hmoty. Technika lidí se stala relikvií vědeckotechnické revoluce.

„Tady to je!“ řekl muž s mapami a vykopl jedny ze dveří na konci chodby vpravo vedle hlavního schodiště Knihovny. Pocítili další otřesy! Ze stěn a stropů padala k zemi drolící se omítka. Zdi stavby hlasitě naříkaly a dávaly všem znát, že zde již dlouho Knihovna stát nebude.

Muži začali systematicky prohledávat místnost, do které se násilně vloupali. Spatřili jeden zaprášený stůl s polámanou židlí a několik regálů. Po počítačovém serveru nebylo nikde ani památky. Kde jsou ta data, pro které sem přišli? Muži se rozkašlali. V koutě mezi troskami kanceláře, rozdrolenými cihlami a kousky čehosi, co vypadalo jako náhražka skutečného dřeva, ležel na boku starý počítač. Jeho dokovací pozice pro přenosné pevné disky byly prázdné. Co se stalo? Byl tu někdo před námi? zeptal se velitel výpravy v duchu. Jeden z mužů zvedl ze země kus plechového štítku, na kterém bylo vyraženo: „S.A.S.P.I., elektronický systém pro uchování děl autorů, verze 6.3.0, rok výroby 2010...“

„Co to je?“ zeptal se muž se štítkem v ruce ostatních členů skupiny. „Pro co jsem tu přišli? Pro Kulturu? Ta je přece několik let mimo zákon... Šéfe, o co tu vlastně jde?“

„Lidé spálili všechno své kulturní dědictví, které bylo uchováno v knihách. To, co stačili digitálně zpracovat, zůstalo uvězněno v pamětech počítačů a na jejich pevných discích!“ řekl mu velitel skupiny. „Prohledáme ještě další místnosti, někde tu ty disky musí být!“

„Nehledáme server, pane?“ zeptal se jej navigátor výpravy. „Bude tam celé diskové pole! Jak jej chcete rozebrat? Víte kolik informací tam může být?“

„Pokud ten server skutečně existuje!“ zamračil se muž se štítkem a zahodil jej. Kus plechu zapadl do prachu a sutě na podlaze. Nikdo z mužů si nevšiml starých a zašpiněných dveří nalevo od vchodu do kanceláře. Na jejich zaprášeném štítku stálo: „S.A.S.P.I., hlavní server Společenství!“ Bylo tam to, co hledali. Internetový server desáté generace s diskovým polem, jehož data obsahovala díla několika desítek tisíc autorů nejen z České republiky, ale i celé střední a východní Evropy. Poklad byl ztracen! Muži odešli a prohledávali další místnosti. Server již nebyl dávno zapojen do elektrické ani datové sítě. Ležel v malé místnosti mezi rozpadajícími se regály a čekal, dokud se nestane součástí trosek samotné Knihovny.

/VI. - Broučci a jejich oběti/

Odněkud se ozvalo tiché vrčení. Jakoby nějaký malý tvor velmi usilovně mával svými malinkatými křídly, aby se udržel ve vzduchu. Brouček? Pátrací organismus! Létal uvnitř Knihovny a hledal ty, kteří porušili zákon. Avšak tento malinký tvor s jistým stupněm vlastního vědomí a myšlení nepočítal s únavou materiálu a kus střechy jej spolehlivě přibil k podlaze átria. Tentokrát měli štěstí, ale co když je přece jenom lokalizoval a vyslal komandu svůj signál. Mohou zde být během několika málo minut!

„Musíme jít, našli nás!“ zakřičel na ostatní zástupce velitele skupiny. „Musíme pryč!“

"Zatracení biohledači!" utrousil muž s mapami a jako první vyběhl do chodby vedoucí ke schodišti do přízemí Knihovny. Za jak dlouho nás najdou? ptali se v duchu. Smrt přece nic zenamená, je jen vysvobozením z této bídy a bezpráví! Ale nač zbytečně umírat a kvůli čemu?

"Museli nám dát, na ústředí, nesprávné informace!" vyštěkl velitel výpravy, když dorazili ke hlavnímu vchodu Knihovny a všichni zhasli světla. Chvíli se tiše rozhlíželi skrze vchod do temných ulic Města, které se zvolna nořilo do nadcházející noci.

"Jdeme!" mávl velitel rukou a jako první vyběhl na ulici. "Ještě, že nepoužívají psy!"

Muži chvatně opustili prostory Knihovny a zmizeli v šeru, troskami zasypaných, ulic. Příslušníci Ostrahy Města vběhli do liduprázdné Knihovny. Jejich senzory marně pročesávaly jednotlivé prostory kdysi opěvovaného kulturního stánku s mnohaletým dědictvím nejen Českého národa. Pak se střecha Knihovny zřítila a pohřbila pod sebou všechny muže komanda, které spolu s jinými dohlíželo nad dodržování stanného práva ve Městě. Říkáte si, že šlo o náhodu? Možná ano, snad to byla vůle samotné prozřetelnosti. Možná, že Město samotné žilo svým vlastní životem a hrálo si jen svou vlastní hru na přežití. Ale Města přece nežíjí, jsou to jen shluky obytných domů a dalších staveb. Kdoví, co všechno se uvolnilo díky výbuchu rychlého reaktoru...

/VII. - Lidstvo v temnotách/

Slunce se zvolna chýlilo k západu. Jeho paprsky jen chabě pronikaly skrze našedlá mračna. Pátrací skupina, vyslaná odbojem pro cenná data, zmizela kdoví kam a Město osiřelo. Snad jen občasný tulák, bloumající opile Městem, porušoval nařízení zástupců místní Vlády. Jedna z výškových budov, stojících okolo Knihovny, se zřítila přímo na její trosky. Server se rozpadl na kusy a splynul s rozdrolenými cihlami, cementovým prachem a pokřivenými nosníky, které patřily nedalekému mrakodrapu. Data byla nenávratně zničena!

Lidé se chovali jako barbaři. Často ničili dědictví svých starých mistrů, aby navždy upadlo v zapomnění. Svět se tehdy zmítal v chaosu. Lidé umírali na následky hladu, nemocí a zdevastovaného životního prostředí. Kam se lidské oko podívalo, vedly se malé lokální války o poslední zdroje vody či potravin. Lidstvo umíralo a co z toho, že se jeho část dostala do Vesmíru? Lidé osídlili nejbližší sousedy planety Země, ale nedokázali zastavit ničení a zkázu vlastního domova. Spolu s ním, hynulo také vše, co lidé za dobu své existence dokázali. Všechno to Umění, které bylo celá staletí uchováváno v lidských svatostáncích bylo zapomenuto, aby se lidé znovu začali spoléhat na svou lidovou slovesnost a předávat si své poznatky jako na počátku věků, než bylo nalezeno písmo!

Historie se opakuje. Snad jednou přijde doba, kdy budou lidé na sebe znovu hrdí a nezapomenou, jak je krásné číst si v záznamech těch, kteří již dávno nežijí a jejich kosti ohlodal zub času. Svět se bude točit dál. Lidská civilizace možná dosáhne svého úpadku, ale snad po ni zbudou nějaké jasnější důkazy její existence. Škoda jen, že jsou lidé schopni také všeobecného ničení a neváží si toho, že dokáží i tvořit a být hrdí na to, co kdy postavili svýma vlastníma rukama.

A svět se změnil, lidé byli jen jeho součástí a ne nadřazenou složkou. Bude trvat hodně dlouho, než se příroda vzpamatuje a bude Lidstvo schopná znovu uživit, pokud lidé přežijí! Pak bude zcela irelevantní, zda-li zůstane nějaká Kultura, či nikoliv. Slunce zapadlo za obzor a nastala černočerná tma. A den byl v nedohlednu...

/KONEC?/


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 7 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.4 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 22 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 37 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 0:50:47 Odpovědět 
   19. 06. 2014

Pozoruhodné dílko a s námětem jak bude Země a její obyvatelé vypadat v roce 2135. Pokud by byla tvoje vize pravdivá, mám štěstí, že já už se toho nedožiju.
Začátek informoval čtenáře, jak na tom svět je – bídně. Pak ten průchod města a průzkum knihovny. Nic z toho mě teda neuchvátilo natolik, abych z toho byl celý pryč. Asi nejsem fanda tohohle filosofického zamyšlení.
Přestože se návrh octl v rukou zkušeného spisovatele, nedokázal mě nadchnout. Jisté zamyšlení v sobě, ale uchovává.
Odkaz na Saspi jsem ani ve snu nečekal a líbil se mi.
 ze dne 01.08.2014, 15:25:38  
   Šíma: Jo, jo, SASPI je tam schválně, detaily jsou jen načrtnuty. Pokud líbilo, jsem rád.
 Tuax 08.01.2009, 21:12:09 Odpovědět 
   Hm, na tebe docela krátké dílo :) Jenže je to krátké a ty to rozčleníš do kapitol? Mohlo to mít etapy, části nebo tak něco, ale rovnou číslované mikrokapitoly, trošku to tomu ubírá na vzhledu, takové upjaté.

Líbila se mi atmosféra a tak to okolo, v tomto směru máme asi celkem dost podobné vnímání. Trochu mi vadilo, že v úvodních částech řešíš svět v globální míře, až v rozasuhu mezihvězdné šíře a pak se upneš příběhem do jednoho mikrobodu v tom všem a to co bylo řečeno předtím, jaksi postrádá smysl, nebylo třeba to znát, zvláště v takhle krátké díle. To mělo náběh jakoby na něco delšího, většího, na pokračování. Ono jde taky o to, že potom v ráci oné pátrací skupiny, stejně ty důležité údaje zopakuješ jejich ústy. Takže to bylo taky navíc, buď přehnaný úvod a nebo zbytečné opakování již napsaného. To by chtělo trochu ujasnit :)

Jakmile došlo na SASPI a jeho odkaz, tak jsem se usmíval, dost mě to pobavilo. V té části jsem vlastně docela dost smál, v dobrém duchu. Líbilo se mi to.

To, že jsi pátrací skupinu nechal sejít z cesty, je takové typické. To, že ta knihovna byla nesčetněkrát již varabována apřitom SASPI v něm pořád zůstalo bylo už trošku absurdní. A to že budova pak pohřbila trestné komando, to byl už úlet :)

Ale celkově toto je moje krevní skupina a přeze všechno prostě u mě jednička. Už i za to, že to v sobě nese určitý odkaz k zamyšlení.
 ze dne 08.01.2009, 21:19:26  
   Šíma: Díky, Tuaxi, za zastavení a komentík, jsem rád, že se dílko líbilo! ;-)
 čuk 24.08.2007, 13:15:15 Odpovědět 
   Technicky to vidíš příliš černě, zapomněls na perspektivy atomu., nové typy reakcí a solární energii. Takový morální úpadek se mi zdá také nepravděpodobný. STrašně černě všechno líčíš, ale budiž, berme to jako kulisy k dalšímu příběhu.
Dál už je text zajímavější, připomíná trochu expedici v jednom filmu dle Strugackého, stejně jako hledání v knihovně. Zajímavý by byl rozvedený motiv města žijícího vlastním životem.
Text se mi zdá být místy příliš dlouhý, opakující se, až moc moralizující. Jsou tam brzdné věty i pasáže.
Devastace lidstva se dá vyjádřit lépe než opisem, třeba nějakým překvapivým otřesným detailem, obrazně, v dialogu.
Pak by to mohla být dobrá sci-fi povídka, kdyby se ještě trochu vypointovala.
Zkrácené postižení úpadku by pak bylo dle mne lepší dát do samostatného předslovu.Líbil by se mi, kdyby byl napsán v krátkých úderných větách. Morální úpadek by zasluchoval hlubšího rozboru.
 ze dne 24.08.2007, 13:32:20  
   Šíma: Díky za zastavení a obšírný komentář! ;-)

No, možná všechno opravdu vidím černě, ale stojím si za tím, jak je příběh napsaný! Kdoví, jak lidstvo skončí, pokud bude dál žít svým konzumním způsobem života... Myslím, že kdybych se do povídky znovu "zavrtal", určitě by z ní nic lepšího nevzniklo, spíše naopak... :-(

Ještě jednou díky za Tvůj čas, čuku! ;-)
 Mathew 27.07.2007, 12:51:26 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Mathew ze dne 27.07.2007, 12:24:58

   Jo, dobrý námět a nejen na povídku: Bernard Weber napsal o mravencích už dvě knihy, upřímně doporučuji;o)
 ze dne 27.07.2007, 12:52:18  
   Šíma: Díky! :-)
 Mathew 27.07.2007, 12:24:58 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Mathew ze dne 27.07.2007, 11:35:32

   Co se týče poznání dobra a zla, beru to tak, že to není ptvotní hřích v tom pojetí. Když u ž budu mluvit o tomto aktu jako o hříchu, nazval bych jej spíš interpretací, či definicí dobra, či zla, nikoli poznáním, neboť dle mého skromného soudu je to právě neznalost dobar a zla, co umožňuje činit zlo jako zlo.

Mimochodem váš, že mravenci jako jediná živočišná forma kromě člověka taktéž nikoli pouze brání, ale i dobývá nová území - vede války?
 ze dne 27.07.2007, 12:46:49  
   Šíma: Díky za upřesnění! Dokud člověk nepoznal, co je dobré a zlé, nebohl dělat nic špatně (nic zlého), protože neměl žádné měřítko srovnání... Ale ono to je asi taky jenom jakési přirovnání, malé děti přece také nevědí, že někdy páchají nepravosti a rodiče se z nich mohou často pomimout! :-)

Mravenci jsou vlastně také dobře vyvinutá společnost. Alespoň v tom dobývání a válčení nejsme sami! Možná nás jednou samotní mravenci vystřídají a lidstvo již nebude vedoucí složkou na téhle planetě! Mravenec, který tvoří a myslí? To by mohl být dobrý námět na povídku... :-) Mravenci jako nástupci lidstva!
 Mathew 27.07.2007, 11:35:32 Odpovědět 
   Na začátek bych měl výtku. Proč byl vstup do města zakázán pod trestem a nebyl označen jen jako "vstup na vlastní nebezpečí? Pokud neexistuje skrytý důvod(například vládní záměr), který by měl být ovšem někde v textu aslespoň naznančen, je to logická nonsen - myslím střílet po lidech, aby si neublížili.

Téma může být otřepané, já bych řekl spíš aktuální - proč asi? Formálnost tomu sedí a dává tomu nádech realističnosti. Zařazení saspi do textu se mi moc líbí, čekal jsem, že to skončí tak, že disk najdou a celý tento článek vlastně někdo čte.

Věřím, že neplněné takovéto vize můžeme dosud zabránit a takováto dílka k tomu přispívají svou trochou do mlýna.

A ještě jeden subjektivní vhled: vyprávění o touze po vědění na mne působí, jako by to bylo něco špatného - vědět víc. Myslím, že záchrana nespočívá v tom, že přestaneme toužit vědět víc, jako spíš (a právě naopak) v míře uvědomění si důsledků a v ochotě skládat oběti za toto vědění. Myslím, že je ovšem třeba nesoustředit své "dozvídání se" jaksi dovnitř - a nejen ven. Tedy nezkoumat jen okolí, ale i sebe sama a vyvozovat z této souvztažnosti důsledky.

Donutilo mě to k zamyšlení, to beru jako klad. =o)
 ze dne 27.07.2007, 11:50:46  
   Šíma: Proč bylo zakázáno jít do města? "Možná, že Město samotné žilo svým vlastní životem a hrálo si jen svou vlastní hru na přežití. Ale Města přece nežíjí, jsou to jen shluky obytných domů a dalších staveb. Kdoví, co všechno se uvolnilo díky výbuchu rychlého reaktoru..." :-) Jo, je to trochu fantasmagorie, přiznávám!

Díky za přečtení, komentář a zamyšlení... Lidé jsou hnání touhu po poznání stále vpřed! Když jsem přemítal nad tímto příběhem, přemýšlel jsem, co bylo prvotním hříchem člověka! Nešlo o poznání dobrého a zlého? Nevědomost hříchu přece nečiní! A lidé neustále páchají zlo na svém životním prostředí a na sobě samých! Trochu jsem to chtěl přivést až na hranu absurdity. Proč zakazovat umění ve světě, který umírá? Proč zakazovat informace? Aby se lidé nedozvěděli, že za to mohou právě oni sami? Za stav všech věcí?

Možná jsem měl ty disky nechat, aby je někdo našel... Jenomže my se vším zacházíme se stylem: A po nás potopa! Možná jen kultury, které žijí na úrovni doby železné (indiáni a domorodci bez vlivu lidské civilizace), se snaží splynout se světem a nej neustále a bezcitně ničit a obracet ke svému obrazu!

To tu ještě nebylo, aby se autor zamýšlel nad vlastním dílem... :-) Ano, není dokonalé. Nic nebude nikdy dokonalé, ale pouze takové, jaké si to uděláme! Díky za návštěvu a za zamyšlení, které nakazilo také mou mysl (v dobrém)! :-)
 Tomáš P. 24.07.2007, 12:34:51 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Tomáš P. ze dne 24.07.2007, 10:56:17

   jsem rád, žes to pochopil tak, jak jsi to pochopit měl...
 Tomáš P. 24.07.2007, 10:56:17 Odpovědět 
   Tak teď asi budu za zlýho.
Mě to nijak zvlášť nezaujalo. Nápad řekl bych mnohokrát omletý, výkřičníky mě spíš rušily než cokoliv jiného, celý text zněl poněkud frigidně a dělení do "kapitol" se mi tady zdá zbytečné.

Teď z druhé strany.
Přestože nápad nebyl originální, byl dobře rozvinut a zpracován a ta nezaujatost vypravěče byla chvílema i k dobrému: podtrhovala lhostejnost lidstva a "unavenost" doby.

Tak už jsem toho namluvil dost. Všechno to ber spíš jako rady, než jako výtky. Z mého asi spíše negativního komentáře si rozhodně nic nedělej, ostatní mají nejspíš jiný názor.
Teď už musím jen dodat, že na trojku to rozhodně není, že bych to viděl tak na dva-mínus a že ti dám tu dvojku.
 ze dne 24.07.2007, 12:12:44  
   Šíma: Nejsi za zlého! :-) Každý má jiný vkus (někdo rád holky a někdo vdolky)! Do kapitol jsem to dělil naschvál... No, je to takové, jaké to je a kdoví, jak vlastně, jako lidstvo, dopadneme?
P.S. Mě se prostě nelíbí, když je dlouhý text jen tak ponechán v jednom chumlu, přestože je dělen na odstavce! :-) A ty vykřičníky? To je moje prokletí, na věky věků! :-)
Díky za zastavení a komentář.
 Vipero 22.07.2007, 22:24:58 Odpovědět 
   Já chci pokračování!! :D
 ze dne 22.07.2007, 22:31:54  
   Šíma: A jo, mám tam otazník u toho KONCE... :-)
 ze dne 22.07.2007, 22:31:05  
   Šíma: Že by? :-) Tak to nevím, protože jsem nad dalším dílem neuvažoval, abych řekl pravdu... Hm, teď jsi mi vrazil "brouka" do hlavy... Proklatě! :-) Díky za zastavení a komentář!
 Lakejja 19.07.2007, 23:51:43 Odpovědět 
   Super! A pochvala..vykříčníky byly jen na umocnění naléhavosti..to se mi líbilo :) a má to hezký nápad....pěkné proroctví
 ze dne 19.07.2007, 23:57:52  
   Šíma: Díky, snažím se je omezovat, ty vykřičníky, samozřejmě! :-)
Ne, jsem rád, že se ti toto dílko líbilo. Trochu se snad i červenám, ale to nic... ;-)
 Maura 19.07.2007, 17:32:52 Odpovědět 
   Vynikající vhled. Moc dobře napsané. Má to myšlenku na to, aby se člověk zastavil a rozhlédl se kolem sebe a myslel na budoucnost.
 ze dne 19.07.2007, 18:44:59  
   Šíma: Díky za přečtení! Nevím, jak moc temný můj příběh je, ale dostal jsem prostě najednou depku a zamyslel jsem se, kam jako lidstvo kráčíme! Zda-li je ta konzumní společnost právě to nejlepší ořechové pro nás a naši Matičku Zemi... Možná jsme všichni jen obyčejní barbaři a ani o tom nevíme! A Svět a Příroda nám to jednou vrátí i s úroky! Hezký den!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Zvláštní dívka ...
Petra Karasová
Piková Dáma (2....
Jackie Decker
HLAD
Tilda
obr
obr obr obr
obr

Jsi pro mě ...
Admin
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr