|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Kráska netvor ::
| Následuje krapet delší dílko ze života jednoho mladého manželského páru. Je to obyčejný příběh, trochu možná sci-fi, ba snad i lehce horror, takže prosím, bavte se... |
| |
|
|
I. Kavárna na rohu
Každá roční doba má něco do sebe, ale kdyby si měla Eva přece jen vybrat, kterou z nich miluje…
Byl konec října, středeční odpoledne. Z práce odešla výjimečně dřív, aby si užila jeden z těch posledních prosluněných dní. Z těch dní, kdy se unavené stromy už zbavují pestrobarevných listů, ale přesto máte ještě možnost, sednout si po obědě na terasu oblíbené kavárny, nastavit tvář příjemně hřejivým slunečním paprskům a vnímat jejich sílu víc než kdy jindy. Když se zvedne vítr, je chladivě svěží, ale ne mrazivý, ještě ne. Pohrává si hravě s vašimi vlasy v nepravidelných poryvech. Nad sklenkou dobrého vína můžete posedět a probrat život s někým blízkým. Je vám pětadvacet, svět je fajn a vy nemáte ani tušení, že existuje něco jako podzimní deprese.
„…a tak jsem to s ním prostě skončila. Stejně se teď potřebuju zaměřit na pana bankéře. Co na tom, že je ženatej a táhne mu na třicet? Představ si, přijel pro mě včera úplně novou audinou. No řekni, ségra, to není otázka výběru…“
Otázka výběru? Z tebe by měl Darwin radost, Kláro.
Kláře je sedmnáct. Eva se s ní schází jednou za čas, obvykle ve středu. Dají si spolu kafe, Klára mluví a mluví a Eva? Jako každá správná starší sestra – poslouchá (víceméně) a čas od času chápavě přikyvuje. Byla přece také mladá a užívala si naplno.
(Ale nechovala se jako šílenec, nebo snad…?)
Přistihla se, že už zase vnímá monolog své mladší sestry jen jako kulisu vlastních úvah.
Je to tak zvláštní. Poslouchá jí a nestačí se divit. Těch pár let dokáže člověka hodně změnit. Přeběhne jí mráz po zádech pokaždé, když si vzpomene na svůj bohémský život. Kdy se to všechno změnilo? Bývala nezkrotnou studentkou práv, která vymetala vyhlášené pražské kluby a nikdy si nebyla jistá, kde se ráno probudí. A dnes? Je z ní spořádaná žena, milující svého manžela. Kam se poděl vyhlášený spolek svobodných amazonek?
(Kde je asi holkám konec?)
Už nikdy nevyrazí na lov nočním městem. Divoké amazonky ze čtvrtého patra kolejí nahradil sterilní pracovní kolektiv právního oddělení jisté nejmenované gigantické firmy. Místo nekonečných pátečních mejdanů - sváteční nedělní oběd. Svět vášní a emocí skončil spolu s promocí. Šelmu ladné chůze utloukly fůze a schůze. A taky to papírování! Každý den od osmi do osmi, však ony už tě ty vášně přejdou holka.
Mezitím Klára horlivě pokračuje ve svém monologu:
„…no řekni sama, Evi. Mrkni na tohle. Po třetí schůzce mi koupil prsten. Jasně, není to nic moc a ten kámen nebude pravej, na to je moc velkej, ale je to milý, ne? Posloucháš mně vůbec?“
„Jistě! Je moc hezký. Tak ženatý bankéř, říkáš?“
Eva zavřela oči a Klářin hlas se začal vzdalovat. Nemohla jinak. Ten vysoký, štěbetavý tón k ní náhle přicházel z velké dálky a bylo tak snadné ho ignorovat. Vítr sem odněkud přinesl dřevitý pach kouře. Zasnila se a vrátila zpátky do dětských let, do domu svých rodičů. Jak už je to dlouho? Deset, ne spíš patnáct roků. Na vesnici byla vždycky po ruce spousta dětí. Takhle na podzim běhaly všechny po holých strništích a Eva mezi nimi. Pouštěly draky a pekly si brambory v popelu. Pak si je nedočkavě ještě horké cpaly do hladových úst. Když jste ve správnou chvíli vyhrabali takovou bramboru z popela klackem, kouřilo se z ní a slupka byla křupavá, nic se tomu nemohlo rovnat. Nic na světě nechutná tak, jako brambora pečená v popelu.
„…takže uvidíme, co se z pana bankéře nakonec vyklube. Ale už dost. Já mluvím pořád jen o sobě. Pověz co ty?“
Eva podvědomě zachytila změnu tónu, jaká mohla znamenat jen jedno – otázku. Vrátila z těch dálek zpátky ke své sestře, do kavárny na rohu rušné ulice. Pár metrů od nich zapištěly brzdy auta, ale rušný provoz na ulici se okamžitě vrátil do obvyklého tempa. Vůně pečených brambor však zmizela na dobro.
„Cože?“
„Ptám se, jak se máš ty? Jak válčíte s Robertem?“ upřesnila otázku Klára a usrkla z dvojky červeného.
„Ale jo, jde to. Máme teď oba hodně práce a tak vůbec, ale je to fajn.“
(Mám jí to říct? Potřebuju to někomu říct!)
Klára se na ni přes skleničku podívala s jedním víčkem podezřívavě přivřeným.
„Je to fajn? Nic víc? Tak ven s tím, sestřičko. Znám tě nějakou dobu, tak mi pověz, co je zatím.“
„Dobrá... Chceme s Robertem pryč z města, někam na venkov a taky… uvažujeme o dítěti.“
Klára se málem utopila ve víně. S obtížemi polkla.
„Proboha, v kolikátým si?“
„Klid. Nejsem těhotná! Říkám jen, že o tom uvažujeme.“
(Jak to proboha může vědět?)
„Znám tě, Evi. Když o něčem mluvíš, je to hotová věc. Ušetři nás obě. Poznám, když lžeš.“
„Ale já opravdu nejsem…,“ vzdala to, „Tak jo, ve třetím měsíci.“
„Gratuluju! Doufám, že to bude holka. Budu ta nejlepší teta, uvidíš. “
„Nějaké další přání?“ přerušil jejich debatu mladý číšník. Evě nemohlo uniknut, že ho Klára jen tak mimoděk přejela hodnotícím pohledem a věnovala mu drobný úsměv.
„Přání? Jistě, otázkou však je, co nám můžete nabídnout?“ odpověděla Klára.
(Ona snad nikdy nepropásne příležitost, potvora.)
Ale než jí stačil sympatický mladík odpovědět, zavadila pohledem o hodinky a zděsila se.
„To už je tolik?!“ hodila do sebe zbytek Merlotu a pak i obsah Eviny skleničky, „Teď nepij!“ Popadla kabelku a s úsměvem prohodila: „Musím letět!“
Ten výraz (příště platím já) Eva moc dobře znala. Sestřička zmizela stejně rychle, jako se objevila a tak za ní jen odevzdaně mávla rukou.
(Je to ztracená existence.)
Zůstala sedět v kavárně ještě chvilku sama. Slunce hřálo, celý svět spěchal ve zběsilém tempu, ale tady bylo krásně a čas se zastavil. Přistihla se při úsměvu. Hřál jí ten zvláštní pocit. Pocit, že v tom už není sama. Sama se svým tajemstvím. Udělala dobře, když se jí svěřila.
II. Pozdní hovor
„Mám ho!“
Robertův nadšený výkřik z pracovny narušil stereotyp poklidného večera. Eva, plně ponořená do posledního čísla časopisu Malý šéf určeného maminkám, (není na to přece jen trochu brzy?) nadskočila leknutím.
„Koho máš?“ zvolala.
„Náš dům! Pojď se podívat.“
Náš dům? Neváhala ani okamžik. Vstala z postele, časopis opatrně odložila na noční stolek, aby se jí nezavřel a odešla do pracovny. Roberta našla podle předpokladu u stolu s otevřeným notebookem. Vítězně zářil nad oknem prohlížeče webových stránek.
„Neříkal si náhodou, že musíš pracovat?“ neodpustila si Eva káravou poznámku.
„Taky že jsem pracoval,“ namítnul, „ale při tom jsem myslel i na naše štěstí.“
Málem vykřikla leknutím, když si ji nečekaně stáhnul k sobě na klín. Něžně ji objal a políbil. Zachytila rezolutně jeho ruku, hladce stoupající po stehně hluboko pod krajkový lem noční košilky. Zasmál se a začal z monitoru předčítat text inzerátu:
„Realitní kancelář Dům vyplněných přání nabízí: Starší rodinný dům (rok 1990), po rekonstrukci, ve výborném technickém stavu, stojící na poklidném, přesto dobře přístupném místě, s velkou zahradou, jen 30 km od Prahy. Ideální pro nerušený život, rodinu s dětmi. Bezkonkurenční cena 3 mil.Kč. Zn.: Spěchá.“
Evu ten text zaujal. Skutečně hledali něco takového.
„Myslíš?“ váhala, „Zní to pěkně, ale ta cena je podezřele nízká, ne?“
Robert kývnul: „To je. Asi někdo potřebuje rychle peníze. Tomu se říká štěstí. Je to hotová věc, paninko,“ což v jeho řeči znamenalo, „O tom nepochybuj.“
„Nechceš vidět fotky?“ odzbrojil ji.
„Ale víš co jsme si řekli. Žádné ústupky!“ varovala ho Eva.
„Já vím! Ale je to jako sen, dívej…“
Otevřel první fotku. Celkový pohled na dům jí sebral dech. Osamocená stavba na samé hranici mezi lesem a vesnicí. Spíš menší vila než rodinný domek. Velká zahrada, možná delší dobu bez údržby, ale ty krásné, vzrostlé stromy.
„No… takhle to vůbec nevypadá špatně,“ držela se stále zpátky.
„Že nevypadá?“ Robert přeskočil na další fotku, „A co ta veranda vzadu, madam, líbí?“
Věděl přesně, jak na ni. Neuvěřitelné! Naklonila se blíž k monitoru, jako by tomu nemohla uvěřit. Přesně takovou si ji vystavěla ve svých snech. Vůni dřeva snad i cítila. Už se viděla, jak si za letního večera sedne do proutěného křesla a bude poslouchat. Poslouchat ticho.
„Koukal jsem na mapu. Do práce bych to měl autem půl hodinky a ve vesnici je do kilometru obchod, doktor, škola, zkrátka všechno co budete s malým potřebovat. A hlavně - měla bys tam klid a mohla…“
„…a mohla bych psát,“ přerušila ho nedočkavě, „Víš přece, že bych chtěla…“
„…napsat ten svůj román. Já vím,“ vrátil jí to Robert a pokračoval ve virtuální prohlídce.
„Takže prosím, račte dál.“
Další záběry odhalovaly interiér. Prostorná hala s kamenným schodištěm a krbem, menší, ale útulná kuchyň, tradiční ložnice a v patře dost místa třeba i pro pět dětí. Robertovi stačil jediný pohled do jejích rozzářených očí. Vyhledal kontakt na realitku.
„Vida, je tady telefon. Nějaká slečna Líbezná, realitní agentka. Zavolal bych jí, ale už je skoro jedenáct,“ uvažoval Robert.
„Ale napsat můžeme (musíme) hned, ne?“ naléhala Eva.
„Jistě a to taky uděláme!“
O pár minut později odeslal do sítě Robert stručnou zprávu slečně Líbezné o tom, že by si velmi rádi dům prohlédli. Vědom si všech skutečností, připsal i svůj telefon. Prodej přece spěchá, ne?
„A je to! Pokud se neozve sama, zavolám hned ráno,“ uklidnil Evu.
Poděkovala mu dlouhým polibkem a tentokrát jeho ruku nezastavila.
Robert ji odnesl v náručí do ložnice, položil opatrně na postel a pozvolna začal rozbalovat. Jen zlehka se dotýkal horké pleti. Vnímal to známé jemné chvění plné očekávání. Zbožňoval její parfém. Ztrácel se, utápěl v moři fialek. Ta vůně ho dokázala zbavit rozumu a probudit v něm vášeň. Slyšel v hlavě tlukot vlastního srdce, slyšel odbíjet zvony, slyšel zvonit… mobil?
„Neber to, prosím, teď ne,“ zašeptala.
Chvíli se snažili ten zvuk ignorovat.
Crrr…
Doufali, že přestane zvonit.
Crrr, Crrr…
Samozřejmě nepřestal a s každým dalším zazvoněním mizela nenávratně i vůně fialek. Nakonec se Robert rozhodl jednat. Levačkou slepě zaútočil na noční stolek.
Crrr…
První to odnesla lampička, hned na to časopis, než si uvědomil, že ten malý vyzvánějící narušitel vůbec není na stolku, ale skrývá se v kapse u kalhot. Jenže, kde jsou kalhoty? Musel vstát.
Crrr, Crrr…
Bylo po vášni. Konec. Eva se s hlubokým povzdechnutím otočila a přitáhla si deku k bradě.
„Dobrou noc!“
Znělo to definitivně. Když Robert konečně našel kalhoty, kapsu a mobil, už bylo jedno, jestli to vezme nebo ne. Zamžoural na displej. Utajené číslo? Chtěl to zamáčknout, vypnout, rozbít, zahodit a možná i zakopat metr hluboko, když v tom se mu do hlavy vkradla myšlenka. Co když…?
„Ano?“
„Dobrý den, totiž vlastně večer,“ ženský hlas zněl velmi klidně a vyrovnaně, „Jsem Petra Líbezná, realitní kancelář Dům vyplněných přání, to je pan Přibyl?
„Ano, Robert Přibyl.“
„Moc se omlouvám, Roberte. Vím, že volám pozdě, ale právě mi došel Váš e-mail a tak jsem myslela, že ještě…,“ mluvila nejen klidně a vyrovnaně, ale i tak nějak… důvěrně, „Doufám, že jsem Vás nevzbudila?“
Potlačila smích? Nebo to byl jen šum?
„Ne, ještě nespíme. To je… v pořádku.“ Robert se nemohl zbavit pocitu, že ta ženská ví moc dobře, v jak nevhodnou chvíli volá. Ale to byl přece nesmysl. Jak by to mohla vědět? Posadil se na okraj postele. I když byl k Evě zády, cítil, že se pohnula, možná i posadila.
„Nebudu Vás zdržovat, jde o tu vilku v Hlouběmíně,“ pokračovala realitní agentka.
„Jistě. Ano.“ Robert se konečně trochu vzpamatoval, „Měli bychom zájem se na ni přijet podívat, paní Líbezná.“
„Slečna…a…Petra,“ poopravila ho, „Budu k Vám upřímná, Roberte. Stávající majitel na ten prodej velmi spěchá. Stěhuje se do zahraničí a je ochoten jít s cenou ještě dolů, pokud by se prodej podařil do konce měsíce. Dnes máme třiadvacátého, takže? Co byste řekl prohlídce hned zítra?“
„Hned zítra?“ zopakoval Robert nahlas a podíval se tázavě na Evu.
„Mám soud v Brně, dostanu se domů nejdřív kolem sedmý,“ odpověděla tiše, „a ty sloužíš dlouhou, takže na tom nebudeš o moc líp.“
„Bohužel, zítra jsme pracovně celý den mimo,“ namítnul Robert do telefonu.
„Práce, práce, práce. Jsme na tom všichni stejně,“ odpověděla Petra chápavě, „ale máte to blízko, tak co třeba až večer?“
„Večer?“ podivil se.
„Mohu Vás v Hlouběmíně čekat zítra kolem osmé, co říkáte?“
Eva pokrčila rameny a Robert jí gesto výmluvně oplatil.
„Vlastně proč ne. Takže zítra v osm?“
„Domluveno. Budu se na Vás těšit.“
Zavěsila. Robert telefon vypnul, dal do pořádku věci na nočním stolku a vrátil se do postele ke své ženě. Objal ji a políbil na krk… a na rameno… a nakonec ten večer ještě dokončili co začali. Milovali se, byli šťastní a taky trochu nedočkaví.
Jen Robert se přistihl, že se úplně nezbavil toho důvěrného tónu slečny Líbezné. A nemyslel výhradně na její charismatický hlas, ale i na husté kadeře dlouhých vlasů, ladné boky, pevná ňadra a dlouhé, nekončící nohy v černých síťovaných punčochách.
Bujná fantazie ale není hřích, nebo ano?
III. Smolný čtvrtek
Robert nemohl dál čekat. Půl osmá pryč a čas neúprosně ubíhal. Opustil byt ve čtvrtém patře a vydal se dolů ke svému autu. Venku už byla tma a pořádně pršelo. Když vyšel před dům, silný vítr se škodolibě opřel do jeho pláště a s chutí mu do tváře chrstnul ledovou vodu.
(Sakra, kde jen může být?)
Znovu se jí pokusil dovolat. Pokolikáté už? Celou poslední hodinu nedělal nic jiného. Ještě jedno zazvonění a… konečně to vzala. Mluvila rychle a Robert její slova jen zoufale opakoval.
„Cože?“
„Tři kamiony na čtyřicátým devátým?“
„Evo, já jí zavolám a zruším to!“
Zesílala hlas tak, že si Robert dal instinktivně mobil dál od ucha: „To ne! Pojedeš prostě sám a mě vezmeš příště.“
Ticho. Zavěsila? Nebo spojení vypadlo? Všechno podstatné mu však stačila sdělit. Nejdřív se protáhlo jednání u soudu a potom nehoda, kolona na dálnici. Nepřijede do Prahy dřív než za hodinu.
(Jasně, zajedu tam sám. To zní rozumně, tak kde je problém?)
Žádný problém přece nebyl. Robert nasedl do oktávky, ověřil si, že má s sebou mapu a potom se rozjel za jejich vysněným domem, jak hlásá slogan slečny Líbezné.
Znovu se mu do mysli vkradla ta dlouhonohá blondýnka. Slečna Líbezná? Nikdy jsem ji přece neviděl? Určitě jí je šedesát, má knír a zadek jak vrata od stodoly. Raději takovou představu rychle zahnal z hlavy a pustil si rádio. Zabralo to okamžitě. Právě hrály Okno mé lásky od Olympiků a tak to pořádně zesílil. Dávné vzpomínky vypluly na povrch. Rázem mu bylo dvanáct a uprostřed srpnové noci tančil se svou první láskou pod lampióny .
V tom nečase musel jet opatrně. Přesně v osm hodin vjížděl po státní silnici do Hlouběmína. Měl pocit, že tu kdysi byl. Možná jen všechny malé vesnice vypadají stejně? Ne, určitě tu byl. Tam v tom domku na návsi. Vezl sem někoho z práce, možná Frantu Macha. Jasně, má tu babičku nebo tetičku.
Zastavil u krajnice a sáhnul po mapě. Měl původně v plánu, že se někoho zeptá, ale ve tmě neviděl nikde kolem ani živáčka. Jen v hospodě na rohu se svítilo, ale na déšť se Robertovi z auta nechtělo.
I bez pomoci našel správnou cestu hned na první pokus. Úzká asfaltka se líně protáhla mezi posledními domky a pak kolem rybníka do mírného stoupání k zalesněným hřebenům. Jedna ostřejší zatáčka, starý železniční přejezd
(Tady už nejel žádný vlak pěkných pár let.)
a po dalších dvě stě metrech konečně objevil, co hledal. Poznal dům z fotografie. Takhle vypadal ještě větší a Robert se znovu zamyslel nad tím, že tři milióny je neskutečně nízká cena.
(Musíme dát pozor, aby v tom nebyla nějaká bouda a pořádně si všechno prohlídnout.)
Zastavil auto před branou a chvíli váhal. Možná měl i trochu obavy, protože neviděl jiný vůz.
(Je už skoro čtvrt na devět, snad ještě neodjela.)
Když vystoupil, všiml si, že brána je pootevřená a v přízemí se svítí. Zamkl auto. V tu chvíli se mu zároveň první dešťové kapky sklouzly po vlasech a zatekly za límec. Na zádech ho nepříjemně zastudilo. Robert reflexivně přikrčil ramena, přitáhl si límec ke krku a spěchal, skoro běžel ke vstupním dveřím. Jedním skokem překonal kaluž, dalším tři drobné schůdky a už stál před masivními dřevěnými dveřmi se starobylým kováním. Tady, v zákrytu majestátného domu, pršelo mnohem méně.
Začal intenzivně hledat zvonek, ale bez úspěchu.
V tom se dveře otevřely a… ona tam stála.
Stála tam slečna Líbezná přesně tak, jak si ji vysnil po tom včerejším telefonátu. Tedy žádná šedesátiletá stařena, ale vysoká blondýnka s rozpuštěnými vlasy, dlouhými do půl zad a hustými kadeřemi, neposednými jak peřeje jarního potůčku, když na horách taje sníh. Měla na sobě černý rolák, krátkou sukni a… samozřejmě, černé síťované punčochy.
„Konečně. Už jsem o Vás měla obavy,“ prohodila, usmála se a uvolnila Robertovi místo, aby mohl vstoupit do domu.
Ten však zůstal stál bez hnutí.
(Jak je to možné? Viděl ji ve svých snech!)
Potom udělal malý krůček vzad a zavrávoral na posledním schodě. Kdyby ho pohotově nezachytila za ruku, určitě by upadl.
„Co je vám, Roberte?“
„Nic…nic, děkuji,“ zmohl se konečně na pár slov.
„Tak pojďte přece dovnitř, nebo promoknete na kost,“ naléhala s úsměvem.
Odněkud z dáli se ozval vysoký, pisklavý tón.
„Voda se vaří,“ konstatovala, „Dáte si čaj, že?“
Ani nečekala na odpověď a zmizela v kuchyni. Robert, napůl ponořen do svých nejtajnějších snů, za sebou zavřel dveře a vstoupil do haly. Našel věšák a zbavil se mokrého pláště. Bylo tu příjemně teplo a ticho, které přerušilo tu a tam praskání dřeva v krbu.
Sotva se rozhlédl, byla tu zpátky s velkým podnosem. Z porcelánové konvičky se kouřilo.
„Jaký si dáte, Roberte?“
„Ovocný, děkuji.“
Vzala do ruky čajovou krabičku a začala předčítat:
„Horké jablko, sladká jahoda, vůně lesních plodů, pomeranč se skořicí, nebo…“ snažila se vyjmenovat všechny možnosti, „…zimní vášeň?“ dodala s údivem, jako by tomu sama nemohla uvěřit.
Robert odpoutal zrak od hořícího ohně a jejich pohledy se střetly na delší dobu. Chvíli oba mlčeli.
Pak on bezradně zdvihl obočí, „Co myslíte vy?“
A ona pokrčila rameny. „Nevím, je to těžká volba,“ předstírala zoufalství a aniž by se podívala, vybrala poslepu jeden čajový sáček.
„Takže?“ nadhodil zvědavě Robert.
„Vítězem se stává… zimní vášeň!“
Oba se rozesmáli a utichli až ve chvíli, kdy si Robert přebíral hrnek s čajem. Jejich prsty se dotkly. Nijak výrazně a rozhodně ne víc, než bylo za dané situace nutné, ale přesto - dotkly se a zimní vášeň zavoněla.
(A nejen ta čajová.)
„Pojďte, provedu Vás tu.“
Fotografie nelhaly, dům byl skutečně nádherný. Prošli všechny pokoje v patře. Jeden z nich byl dokonce zařízen jako pracovna. Výhled z okna tímhle směrem musel být za světla ohromující. A ten nejkrásnější západ slunce nad hřebenem lesa. Na velkém stole uprostřed stál dokonce i starý psací stroj.
(Tohle se bude Evě moc líbit.)
„Stávající majitel taky trochu píše,“ vysvětlila slečna Líbezná.
(Řekla taky? Jak může vědět, že Eva píše?)
Vrátili se zpět do přízemí. Robert z hrnku usrkával svou zimní vášeň a cítil se okouzlen. Okouzlen krásným a také trochu tajemným domem, okouzlen barvitým výkladem slečny Líbezné a v neposlední řadě okouzlen jí samotnou. Tvářil se zaujatě, ale jeho myšlenky neustále přelétaly od přiznaných krovů k rozpuštěným vlasům, od špaletových oken k roztančeným bokům a od leštěných argentinských parket k síťovaným punčochám. Celý dům přes své stáří voněl čerstvým dřevem, stavěn i zařízen byl nenáročně, ale funkčně. Přesně to s Evou hledali. Jistě, s Evou, ale kde byla v tu chvíli vůně fialek? Na míle vzdálená.
„…majitel nechal před třemi lety celý dům projít generální opravou. Voda, elektřina a hlavně plynové topení, všechno je kompletně nové. V ceně domu je zahrnuto i veškeré vybavení, jak ho tu vidíte. Už jsem Vám říkala, že majitel se stěhuje a nebere si s sebou vlastně vůbec nic?“ ujišťovala se slečna Líbezná.
„Říkala. Skutečně to všechno včetně pozemku prodává za tři miliony?“ musel se zeptat.
„Přesněji za dva a sedm set tisíc, pokud podepíšete kupní smlouvu v pondělí a peníze převedete do konce týdne,“ vyrazila mu dech.
„Ale, slečno Líbe…“
„Petra,“ skočila mu do řeči a zněla důrazně, „Chápu, že máte obavy z tak rychlé transakce, ale všechno je právně čisté. Počítám samozřejmě s tím, že smlouvu podepíšeme u Vašeho notáře.
„O to ani nejde, Petro, podepsal bych to (Vám?) třeba hned, ale bohužel nemáme tolik peněz na bankovním účtu. Počítám, že do týdne dám dohromady tak půlku. Zbytek musíme dořešit úvěrem, nebo až prodáme byt a to se nám nepodaří do týdne.“
Slečna Líbezná se při jeho slovech překvapivě usmála.
„To teď vůbec neřešte. Teď si prohlížejte dům. Naše realitní společnost zaplatí za Vás a potom bude dost času dohodnout se na individuálním splácení.“
Prošli i celé přízemí a prohlídku zakončili v ložnici.
„Omlouvám se,“ poznamenala Petra a ve spěchu odklidila z postele dva tmavé obleky. Pověsila je do skříně, kam patřily, „Neměla jsem moc času to tu proběhnout a majitel se sem asi naposledy vrátil.“
„Tak to je vše,“ dodala slavnostně a opět se usmála. „Líbí?“
„Líbí!“ pokýval Robert hlavou při pohledu na ni a do toho jediného slova se mu vešlo všechno.
Dopil čaj a pak se to stalo znovu, jejich pohledy se střetly a v tichosti zamrzly.
Možná by tam ti dva, pouhý krok od rozestlané postele, stáli ještě dlouho. Možná by nakonec Robert skutečně udělal to, na co myslel. Možná, že na to mysleli oba. Každopádně si Robert nemohl být jistý, že v ten okamžik jeho chatrný morální kodex vítězil nad dravým a rozdrážděným zvířecím instinktem. Navíc, byly tu přece ty síťované punčochy…
Ale nestalo se nic, snad proto, že do nekonečného ticha začaly hodiny v hale odbíjet celou. Sny zůstaly jen sny a kořeněná vůně zimní vášně se rozplynula.
(A z dálky zavoněly fialky.)
„Deset hodin,“ poznamenala Petra tak nepřítomně, jako by čas v tu chvíli vůbec nic neznamenal.
(Tak co?)
„Deset hodin,“ zopakoval Robert, jako by čas v tu chvíli znamenal úplně všechno.
(Tak nic!)
„Pokud se chcete ještě na něco zeptat, případně si něco prohlédnout?“ nadhodila Petra.
„Nic mě nenapadá,“ zalhal a podal jí prázdný hrnek. To byl definitivní konec zimní vášně, alespoň pro ten večer.
(Jsem zbabělec!)
„Díky za vyčerpávající prohlídku, Petro,“ i když neutíkal, zamířil co nejrychleji pryč z ložnice a ke dveřím. Cítil, že je mu v patách.
„Myslíte, že bych sem mohl přivést během víkendu svou ženu?“
„Jistě. Kdy by se vám to hodilo?“ odpověděla vstřícným hlasem. Vylovila z kapsy svůj mobil a proběhla plánované schůzky v příštích dnech.
„Kdykoli, máme oba celý víkend volno.“
„Celý víkend?“ slečna Líbezná zaváhala jen na okamžik, „V tom případě mám pro vás skvělou nabídku. Přijeďte zítra, třeba kolem šesté večer a zůstaňte tu až do neděle. Dům si pořádně vyzkoušíte, já připravím papíry a zastavím se s nimi k podpisu. Uvidíte, že se Vám nebude chtít zpátky do Prahy.“
Robert se nad tím nápadem zamyslel, neměl chybu.
(Nebo o žádné nevěděl.)
„Vlastně…asi…proč ne? Dorazíme s Evou zítra v šest.“
„Budu s tím počítat a kdyby něco, telefon na mě máte, Roberte.“
(Mám.)
Stály ve dveřích a jakýkoli náznak napětí mezi nimi byl s konečnou platností minulostí. Venku už přestalo pršet, i vítr se utišil a rychle se přiblížila studená noc.
„Sbohem, Petro.“
„Na shledanou zítra, Roberte.“
Vyrazil ke svojí oktávce, ale dřív než za ním zavřela dveře, ještě si na něco vzpomněl. Otočil se a zavolal: „Nepotřebujete někam hodit? Neviděl jsem před domem Vaše auto.“
„Jste pozorný, Roberte,
(Znělo to překvapivě spíš jako výtka.)
„ale za chvíli mě vyzvedne přítel.“ Zamávala mu. Čekala ve dveřích ještě dlouho po tom co zmizel ve tmě, pak konečně zamkla a sešla dolů do sklepa. Do temného, vlhkého, kamenného sklepa, o kterém Robertovi neřekla. Do sklepa, kde se neskrýval jen temně hučící plynový kotel.
„Šššš… Jen trpělivost, děti moje, už brzy se dočkáte.“
Když se Robert dostal domů, bylo skoro jedenáct a Eva už spala. Poslala mu před tím krátkou zprávu, že dojela v pořádku, ale je strašně unavená. Chtěl jí toho tolik povědět o novém domě a také sdělit radostnou zprávu, jak si spolu užijí nádherný víkend, ale nechtěl jí vzbudit.
Rozhodl se, že jí to poví až ráno.
IV. Sen po ránu
„…to bude skvělé! Moc se těším, miluju tě!“
Políbila ho a zmizela, už tak měla zpoždění. Robert změřil budík zalepeným pohledem, spokojeně se otočil a spal dál. Měl ještě dobrou hodinku, než bude muset vstát do práce. Pomalu se k němu vkradl sen. Byl si jistý, že se mu zdál až ráno a dobře věděl, že takové ranní sny dokáží být hodně živé.
V tom snu stál nahý u okna ložnice a přemýšlel o životě. Bylo docela chladno, ale on zimu nevnímal. Dopíjel právě výtečné šampaňské a s chutí si nalil si ještě jednu sklenku. Šumící bublinky se draly ven ze sklenice, spontánně unikaly z křišťálového vězení a Robert vnímal, jak naráží a slepě se tříští o hřbet ruky ve své mihotavé existenci. Cítil s nimi. Byl vyrovnaný a klidný, probuzený uprostřed vášnivé noci. Neskonale šťastný. Jenže… cosi nebylo v pořádku. Ale co to jen mohlo… aha, nebyl tam se svou ženou.
Byl to úplně jiný sex než s Evou. Ne lepší, ale nespoutaný, dravý, zvídavý, jedinečný. Přesně to ho patrně lákalo nejvíc. Nebyla to láska, ale akt. Hra o jednom dějství. Prudký konec, čas zatleskat, odejít. Nezatoužil po repríze. Miloval svou ženu a nepodváděl ji často (vlastně jen ve snech), ale v tom snu se to nestalo se poprvé. Nikdy neměl výčitky, nikdy se necítil provinile.
Nepřemýšlel o tom, co se právě seběhlo, ale o tom, co ho čeká. Měl konečně všechno, o čem kdy snil? Milující ženu, dítě na cestě a teď i nádherný dům. Byl zdravý a úspěšný třicátník, perspektivní chirurg, který proplouval životem s nevídanou lehkostí.
„Takže?“
Pohledná blondýnka sedící na posteli za jeho zády se usmála. Slečna Líbezná byla ve snu snad ještě krásnější. Moc dobře věděla, že dosáhla svého. Hned vedle ní ležela podepsaná kupní smlouva. Dům je prodaný, provize bude následovat. Když si oblékala síťované punčochy, zvedla svou nekonečnou, štíhlou, ladnou nohu teatrálně vysoko. Robert se na ni zadíval pozorně. Najednou se mu zdálo, že je až nelidsky dlouhá. Vlastně to vůbec nebyla noha. Přímo před jeho očima se rychle měnila podivné slizké chapadlo. Jedno z mnoha takových chapadel. Krásná realitní agentka se měnila ve zrůdnou chobotnici.
To nejdelší, pokryté hrubými šupinami si to zamířilo přímo k němu. Chtěl utéci, ale nebylo kam. Sklenka s šampaňským mu vypadla z ruky a rozbila se na tisíc kousků. Ucítil pevné sevření kolem nohou a další slizká věc ho tiskla kolem ramen. Nemohl dýchat, marně se snažil dostat z pevného sevření. Slyšel jen její smích. Tichý smích.
„Pojď ke mně, Roberte, si můj, jen můj….“
Chtěl vykřiknout, ale nemohl. Další rameno té příšery se mu natlačilo do úst. Dusil se, jak mu vniklo krkem až hluboko do břicha. Jeho tělo zachvátila křečovitá bolest, musel zvracet. Ta nestvůra si ho přitáhla blíž, blíž k těm velkým, sametově černým očím a tlamě plné drobných ostrých zubů a pak…a pak se probudil.
Sotva si uvědomil, co se děje a že to byl jen sen, vyskočil z postele a odběhl do koupelny. Zvracel. Udělalo se mu zle a trvalo to skoro půl hodiny, než se odvážil od záchodové mísy na větší vzdálenost než pár kroků. Vzal si něco na uklidnění, napil se vody a vrátil do postele. Když se mu trochu ulevilo, zavolal do práce a vzal si dovolenou.
Ležel celé dopoledne. I když se mu udělalo lépe, nemohl usnout. Kolem desáté se ozvala Eva. Jeho ranní příhodu
(O snu jí samozřejmě neřekl ani slovo.)
komentovala ironicky s tím, že je to ona, kdo by měl po ránu trpět náhlými návaly nevolnosti. Pak ho ale politovala a slíbila, že se doma ukáže dřív, možná už kolem čtvrté.
V. Příjezd
„Určitě jsi to nechtěl zrušit?“
„Rozhodně ne, už je mi dobře. Bude to fajn víkend a odpočineme si. Tady dej pozor a pak hned doprava.“
Projeli vesnicí, zamířili kolem rybníka a přes přejezd k domu. Za světla to kolem vypadalo skoro kouzelně. Slunce už mířilo za obzor a jeho poslední paprsky pronikaly korunami stromů, tvořících pravidelnou řadu podél silnice. Kdyby nespěchali, Robert by na chvíli zastavil. Byl tu krásný výhled. Lesy v dálce začínaly chytat nejrůznější barevné odstíny a první listy už vítr proháněl po silnici.
Zastavili u brány, Eva vypnula motor a ještě chvíli jen bez hnutí seděli. Opravdu pěkné místo pro neméně pěkný dům.
„Tak na co čekáme?“ povzbudil ji Robert a něžně pohladil po vlasech.
Když vystoupili, vzal z kufru tašky. Moc toho s sebou neměli na ty dva dny. Pak zavedl Evu ke vchodu. Chvíli naléhala, že si chce prohlédnout zahradu, ale rozmluvil jí to.
„Na to bude čas později.“
Hlavní vchod nebyl uzamčen. Robert předpokládal, že slečna Líbezná, tedy Petra, už na ně čeká. Vešli bez váhání dovnitř. Klíč byl v zámku z druhé strany, ale hala vypadala opuštěně. Robert položil věci, pomohl Evě z kabátu a pak se rozhlédl.
„Je tu někdo?“ zkusila Eva.
Robert si všiml velkého listu papíru, přeloženého napůl na stolku. Stál na něm vzkaz psaný úhledným písmem. Přečetl ho nahlas:
„Nemohu na vás počkat, ale na našem plánu se nic nemění. Klíče jsou v zámku, dům je jen váš, chovejte se podle toho. Přijedu zítra nebo v neděli, ještě dám vědět. Kdyby něco, volejte.“
„Klidně nechala odemčeno a odjela,“ zapochybovala Eva o jejím rozhodnutí.
„Evidentně. Na druhou stranu, kdo by sem lezl?“ argumentoval Robert.
„Kdo? No právě, kdokoli!“ poznamenala.
Robert tuhle konverzaci nechal být. Otočil klíčem v zámku a přitočil se ke své ženě. Pevně ji objal.
„Raděj se pojď podívat nahoru, miláčku, dokud je venku ještě trochu vidět.“
Prošli horní patro a Eva byla ze všeho nadšená. Když se vrátili dolů, zamířila přes kuchyň, aby se dostala na zadní verandu. Přestože se mezitím venku setmělo a ochladilo, zůstala tam skoro čtvrt hodiny.
Robert jí nechal o samotě a rozdělal oheň v krbu. Spíš kvůli intimnější atmosféře, než z nějakých praktičtějších důvodů. Na stěně v hale našel termostat a tak si mohli zatopit snadno podle potřeby. Otevřel láhev jihoamerického Chardonay, kterou nezapomněl doma a rozhodl se vyzkoušet koupelnu.
„Dám si sprchu,“ zavolal na Evu. Stála pořád venku na verandě a oči jí zářili štěstím.
Vrátila se a zatímco si Robert dopřával horkou koupel, zmapovala zběžně vybavení kuchyně. Za pár minut zavoněli domem bylinky na sýrových toastech.
„Nesněz to všechno,“ upozornila ho, když se míjeli ve dveřích do koupelny.
Kolem osmé večer už leželi zachumláni do deky na kanapi v hale. Dlouhou chvíli jen spokojeně mlčeli nebo debatovali horlivě o tom, co všechno tu změní a co nechají, tak jak je. Přemýšleli nad jménem pro své dítě a vůbec o všem možném. Ani si neuvědomili, že tu není televize, nevzpomněli si na své každodenní problémy v práci. Čas příjemně a poklidně běžel, víno z lahve mizelo a oheň v krbu pomaloučku slábl. Když už z něj zbylo jen pár uhlíků, přesunuli se do ložnice. Tak krásný večer spolu neprožili už léta, milovali se dlouho do noci a usnuli vyčerpaní.
VI. Robertovo probuzení
Robert se probudil nad ránem a v krku ho škrábalo. To nebylo nic neobvyklého, často se v noci probouzel žízní a ten večer vypil hodně vína. Jediný problém byl v tom, že si v novém domě zapomněl vzít k posteli láhev minerálky. Přivezli je s sebou, ale kdepak je jenom nechal? Jistě, na stole v kuchyni.
Když vstával z postele, Eva se ve spánku převalila.
(Nebudu svítit, abych ji nevzbudil.)
Přehodil přes sebe župan. Pomalu, tiše a opatrně zamířil do kuchyně. Už se zdálo, že to zvládne bez problému, když zakopnul o práh. Bolestivě zatnul zuby a jen syknul. Teprve když se dostal z ložnice a zavřel za sebou dveře, rozsvítil. Zamžoural do světla žárovky a začal zkoumat svůj palec. Nebylo to nic vážného.
Na stole nic nenašel. Jistě, co taky čekal. Eva byla příliš pořádná na to, aby tam ty láhve nechala ležet jen tak. Ale kam je mohla…? Že by…?
Trefa! Jednu minerálku našel ve dveřích ledničky. Kam se poděly ty ostatní už ho nezajímalo. Odšrouboval závit a vypil skoro půl lahve najednou. Ulevilo se mu. Bublinky v láhvi zasyčely a ten zvuk mu něco připomněl. Jen si tak vzpomenout!
Náhle uslyšel ten důvěrně známý hlas.
„Takže?“
Ihned si vzpomněl. Ty bublinky ve skleničce s šampaňským. Vybavil se mu ten šílený ranní sen. Ještě rozespalý se prudce otočil a plastová láhev mu leknutím vypadla z ruky.
Slečna Líbezná tam seděla na kuchyňské lince. Vlasy měla rozpuštěné, na sobě jen kuchařskou zástěru a…samozřejmě, černé síťované punčochy.
„Petro? Proboha co tady děláte?“ zašeptal vyděšeně.
Postavila se a pomalou chůzí blížila k němu, jedno ramínko jí při tom sklouzlo dolů. Neměla na sobě ani spodní prádlo, jen zástěru s vyšívaným nápisem: Kde je dobrá hospodyňka, tam vidlička o nůž cinká.
„Pojď ke mně, Roberte, si můj, jen můj….“
Couvnul a narazil na dveře ledničky. Chtěl utéci, ale nohy ho neposlechli. Chtěl křičet, ale nekřičel. Jenom stál a bezmocně hleděl hluboko do černých očí uprostřed záplavy blonďatých vlasů. Vášnivě ho políbila a Robert definitivně ztratil kontrolu nad svým tělem. Naplno pocítil zimní vášeň v jejím dechu. A fialky byly tentokrát až příliš daleko. Co na tom, že Eva spí jen pár kroků od nich za zavřenými dveřmi. Zavřel oči před tím šílenstvím, ale nedokázal to zastavit. Župan i zástěra dopadli na zem. Petra ho pevně objala stehny. Cítil, jak se mu její dlouhé nehty bolestivě zaryly do zad. Zvedl ji ze země a posadil na stůl. Zaklonila se a přivřela oči rozkoší. Popadla ho za vlasy a vedla jeho ústa tam, kam si sama přála. A Robert se tomu oddal. Líbal jí na krk, na prsa, klesal stále níž…
Nemohl si při tom všimnout té proměny v její tváři. Nelidsky se rozšiřující oči, neodolatelné rty, měnící se ve zrůdnou tlamu plnou ostrých zubů. Pevněji ho chytila za vlasy a náhle, zcela nečekaně prudce trhla jeho hlavou.
Robertovo bezvládné tělo se zhroutilo k zemi. Když narazilo na chladnou dlažbu, vydalo dutý, mrtvý zvuk.
V tu chvíli se probudila Eva.
VII. Čas pro Evu
Neměla tušení, co to bylo za zvuk a trochu ji zneklidnilo zjištění, že je v ložnici sama. Pak si ovšem všimla světla pod dveřmi a napadlo jí, že si Robert jen skočil pro něco do kuchyně. Vždyť si na tohle jeho noční cestování už dávno zvykla.
„Roberte?“
Znejistěla, protože se nikdo neozval. Čekala pár minut až se manžel vrátí, ale nakonec vstala. Neopouštěla vyhřátou posel zrovna s velkým nadšením. Měla podivný, tísnivý pocit.
Když otevřela dveře do kuchyně, na chvíli ji oslnilo světlo, ale Robert nikde.
„Jestli je to nějaký pitomý fór, tak já se nesměju!“ zahrozila. Marně. Do ticha zaslechla jen vzdálený zvuk. Slabé vrznutí. Možná jen vítr pohnul některou z okenic.
V tu chvíli si všimla, že je pootevřená lednička.
(Slídil tu a špatně jí zavřel, jak jinak!)
Takové věci jí vždycky rozčílí! Úplně zapomněla na strach. Přešla přes kuchyň, aby to napravila. Nevšimla si rozlité vody na zemi, bosá noha jí podklouzla a Eva dopadla na záda. Naštěstí se stačila zachytit stolu a ztlumit náraz. Nic se jí nestalo, až na to koleno. Rozbila si ho při pádu o úchytku na skříňce. Na bílé dlažbě se rozlila rudá stužka krve.
„Au,“ vyjekla, když se ho dotkla.
Bylo to velmi bolestivé, ale jen povrchní zranění. S trpkým výrazem si krvavé koleno prohlížela.
(Krvavé koleno… krvavé koleno?…nebyla to nějaké dětská hra?)
„Roberte?“
Žádná odpověď. Eva přešla do haly a rozsvítila vypínačem velký skleněný lustr. Nikde nikdo. Opět se jí zmocnil strach.
(Mami, mami, já mám hlad… tak nějak se to hrálo.)
Už se chtěla vrátit zpátky do kuchyně, když zavadila pohledem o malá dvířka. Nikdy předtím si jich nevšimla. Tam v šeru pod schodištěm, ani Robert o nich nemluvil. Asi to nebylo nijak důležité. Ale, teď? Bylo pootevřeno. Co by tam dole Robert hledal, teď v noci?
Otřásla jí zima. V hale bylo trochu chladněji. Vlastně vůbec teď byla v domě docela zima. No jistě, jak to, že jí to hned nenapadlo. Robert se vzbudil, byla mu zima, tak se šel dolů podívat na kotel. Skoro ji to rozesmálo, jak logické našla řešení.
„Roberte?“ zvýšila hlas plný naděje.
(A ona řekla: Zajdi do sklepa, je tam oběd od neděle!)
Otevřela malá dřevěná dvířka. Skutečně se za nimi skrývalo úzké schodiště, klesající hluboko do šera. Tady nahoře byl vypínač a tam dole žárovka. Rozsvícená žárovka. Odtud však vypadala jako nejmenší hvězdička na nebi.
(Všichni se drželi za ruce a zpívali: První hodina odbyla, lampa ještě svítila.)
„Roberte, jsi tam?“
Něco zaslechla. Zvuk, možná hlas, příliš vzdálený. Nebo se jí to jen zdálo?
Váhala. Byla si jistá jen jednou věcí – ať už tam dole Robert je, nebo ne, ona rozhodně zůstane nahoře. Ať se děje cokoli, pěkně tu počká, jako spořádaná žena na svého muže, než se vrátí. Do toho šedivého, vlhkého sklepa plného pavouků, myší a bůhví čeho ještě ji nikdo nedostane.
Byla příliš zaměstnána svými úvahami, než aby postřehla, co se s ní děje. Nevědomky sešla prvních pět, možná sedm schodů, když si to s hrůzou uvědomila. Chtěla se otočit a vrátit. Její mozek, do posledního neuronu zoufale velel - zpět, ale Eva šla dál. Něco jí tam dolů táhlo. Zvědavost, které se nemohla postavit. Zvědavost? Nesmysl, byla by šílená, kdyby tam dolů…
Poslední schod. Stála na konci schodiště u svítící žárovky. Holý drát trčel z neomítnuté kamenné zdi. Za rohem hučel hořák plynového kotle.
„Roberte?“ Tentokrát volala tiše, jako by se začala bát, že se někdo ozve.
(La, la, la… Druhá hodina odbyla, lampa ještě svítila.)
Opatrně nahlédla za roh. V širší chodbě s klenutým stropem stál u zdi rozměrný plynový kotel. O pár kroků dál pronikal černočernou tmou další ostrůvek světla. Jako by ta další žárovka chtěla Evu varovat, slabě zakolísala na intenzitě. Při tom se jí zdálo, že se v temnotě na konci chodby něco pohnulo. Z její mysli, hluboko pod neproniknutelným zatměním, se dral na povrch poslední výkřik zdravého rozumu. Uteč!
„Roberte?“ zašeptala. Nechtěla, aby ji ta věc slyšela.
V kaluži na kamenné zemi, přímo pod žárovkou ležel starý hadr, kdysi možná tmavě zelený.
(Tak jako Robertův župan.)
Nahoře nad schodištěm zavrzala dřevěná dvířka, zapadla závora a následovalo tiché cvaknutí vypínače.
(Třetí hodina odbyla, a lampa…? Lampa zhasla!)
V tu chvíli se Evě, jako úderem blesku, vrátilo plné vědomí. Právě včas, aby zešílela v jediné vteřině. Vykřikla hrůzou. Byla úplně sama, po tmě, dole ve sklepě a přitom ji to nejhorší ji teprve čekalo - nebyla až tak úplně sama.
Znovu vykřikla, když se jí něco otřelo o kotník. Ta šupinatá, slizká věc tápala ve tmě, ale když našla, co hledala, rychle zaútočila. Eva ztratila orientaci, pokusila se o útěk, ale hbité chapadlo jí zachytilo za ruku. Narazila hlavou do zavěšeného potrubí a upadla do bezvědomí. Vzhledem k tomu, co ji čekalo, to pro ni bylo velmi milosrdné.
VIII. Zrození
Sobotní ráno se pomalu měnilo v dopoledne.
Slečna Líbezná, ať už to bylo cokoli, seděla v hale s pohledem nedočkavě upřeným k úzkému schodišti. Každou chvíli vydávala podivný hrdelní zvuk, vzdáleně připomínající hlas pářících se velryb. Znělo to velmi, velmi naléhavě. Na první pohled bylo zřejmé, že tenhle tvor někoho volá. A pak se objevili… Eva s Robertem.
„Jsem moc ráda, děti moje,“ usmála se a vstala, aby se s nimi přivítala.
Proměnu nezvládli úplně bez chyby, ale napoprvé to nebylo špatné. Robert neměl své nové tělo ještě plně pod kontrolou. Trochu kulhal a hlava se mu stále nakláněla do strany. Evu trápila pravá ruka. Nedařilo se jí proměnit chapadlo do podoby lidské dlaně s pět prsty. Nervózně s ním zatřepala a zoufale se podívala na matku..
„Neboj, to všechno tě naučím,“ uklidnila ji.
Šťastné shledání podivné rodinky náhle přerušil vysoký tón.
Crrr…
Crrr, crrr…
Mobilní telefon našel Robert ve své kapse. Nejprve nevěděl co s ním, chtěl se ho zbavit, ale pak dostal nápad. Odkašlal si a zkusil promluvit. Napoprvé zvládl jen podivné mumlání, ale rychle se lepšil. Pro jeho matku to byl vzácný okamžik.
Crrr… telefon nepřestával zvonit. Robert se podíval na displej a zvedl to.
„Ano?“
„Nazdar Robe, doufám, že ještě nespíš, ty kanče!“
„Ani ne.“
„Měl jsem strach, když jsi se včera neobjevil v práci. Co je s tebou?“
„Díky za optání, Fando, už je to mnohem lepší.“
„To rád slyším. Hele, nechcete s Evou zajít dneska k nám? Hodim nějakou roštěnku na uhlí, dáme jedno, pokecáme… Co ty na to?“
Tvor, který byl Robertem si vyměnil pohled s matkou. Stačil jim krátký kontakt bez jediného slova, aby si dokonale porozuměli.
„Hele Fando, mám lepší nápad. Kupujeme s Evou dům, nechtěl bys to s rodinou omrknout?“
„No nekecej, jasně, kde to je?“
„Vydrž, dám ti adresu…“
Mrknul spiklenecky na svou matku a ta se pyšně usmála.
(Chytrý kluk, jednou z něj něco bude.)
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 9 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 19 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 62 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
