» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska neotáčí světem."

F. Jones

počet přístupů: 2141850

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Darktaer - 11.kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Darktaer

Aenica	publikováno: 22.07.2007, 22:08

Tak jsem zase zpět, i když se zdá, že opět jen na skok a na chvíli (možná jen na časové období jedné vydané kapitoly), ale jsem ráda, že jsem zase mezi vámi, lidičky :) Takže ke kapitole - tuhle mám velmi ráda, protože v ní odhaluji lehce odhalitelné, na což si většinou stěžuji u ostatních autorů. Takže jsem se zamilovala do sebekritiky :))) Omlouvám se za divný komentář, před hodinou jsem vystoupila z letadla...


	Kapitola jedenáctá Eslandirovy děti Laren se pomalu probíral. Chvíli vnímal jen ostré světlo, které mu padalo do tváře, postupně však procital a zmateně se rozhlédl kolem. Ležel na měkké bílé posteli uprostřed čtvercového pokoje, který vypadal jako vyřezaný ze slonoviny. Za jeho hlavou se nacházela tři protáhlá lomená okna se zdobenými rámy, skrze něž dovnitř pronikalo světlo a omamná květinová vůně zvenčí. V místnosti nebyl jediný kus nábytku kromě jeho lůžka a malého dřevěného stolku vedle, nad nímž se někdo skláněl. Byla to jakási žena, spíš ještě dívka. Měla kulatý opálený obličej s vystouplými lícními kostmi, který rámovaly pramínky černých vlasů. Do očí jí neviděl. Moc žen za svůj život na Ervionu neviděl, ale pokud mohl soudit, byla poměrně hezká, ne však nijak čarokrásná. Měla na sobě dlouhé splývavé šaty se šněrováním v tmavé barvě. Když si všimla, že je vzhůru, usmála se na něj. Laren chtěl něco říct, ale byl přímo fascinován těma uhrančivýma zelenýma očima, které se do něj vpíjely pohledem. „Konečně ses probudil,“ řekla v Dračím jazyce. „Jak se cítíš?“ Laren byl tou řečí vyvedený z míry. Pomalu se rozpomínal na svůj příjezd na Farvorth. „Kde to jsem?“ „V pevnosti Farvorth, Larene,“ odpověděla. Když si všimla jeho tázavého výrazu, dodala: „Tví přátelé o tobě mluvili, proto vím, jak se jmenuješ.“ Laren se na lůžku narovnal. „Co se s nimi stalo? Jsou v pořádku?“ Dívka k němu přistoupila a donutila ho, aby se posadil. „Nic jim není. Zato o tebe jsme měli větší strach, vypadalo to, že se už neprobudíš.“ Laren instinktivně sáhl po Kyrgylu, ke svému zděšení si však uvědomil, že má na sobě pod přikrývkou jen kalhoty a Náhrdelník nikde. Snažil se uklidnit. „A... kdo jsi ty?“ zeptal se opatrně. Dívka vzhlédla od čehosi, co připravovala na stolku a trochu přísně se na něj zadívala. „Mám zakázáno s tebou mluvit. Říkají, že jsi míšenec a nepřítel.“ Laren se zamračil. „Přes to všechno se mnou ale mluvíš,“ poznamenal. „Možná mám větší strach z Pána pevnosti než z tebe,“ odpověděla. Zamíchala nápoj v poháru a podala ho Larenovi. „Vypij to, mělo by ti to pomoct. Potom, co jsi dokázal utéct otharům už asi přežiješ všechno.“ „Co se stalo s othary?“ „Rozprášila je naše jízda,“ řekla a sklopila smutně zrak. „Bohužel, mnoho mužů přitom padlo. Až si tě Strážce pevnosti k sobě zavolá, dávej si pozor na svá slova. Někteří navrhovali, abychom tě na místě zabili, on ti ale daroval milost. Možná tě čeká něco horšího než smrt, možná mu budeš užitečný, ale každopádně – Pán tě ušetřil. Aspoň prozatím.“ Laren přičichl k nápoji, který mu podala a když ucítil květinovou vůni, bez obav do sebe obsah poháru hodil. Hořká chuť ho přepadla nenadále jako dýka ze tmy. Rozkašlal se a odložil pohár. „Co to, proboha, bylo?“ „Lék,“ odpověděla věcně, obrátila se a měla se k odchodu. „Počkej!“ zastavil ji. „Ještě jsi mi neřekla, jak se jmenuješ.“ Dívka otevřela dveře a obrátila se k němu. „Jsem Ayana,“ řekla bezvýrazně a odešla. Laren se položil na postel. Vtom si náhle na něco vzpomněl a pohlédl na svou levou paži. Jeho tetování stále kryla vrstva nagarové šťávy. Uklidnil se. Přemýšlel, jaké záměry s ním Vznešený národ má. Budou ho chtít zabít? Nejspíš. Možná ještě předtím budou chtít vědět něco o Kyrgylu, byl však rozhodnutý, že jim nic nepoví. Náhle ho přepadla mátoha. Musel to být ten lék, co mu Ayana podala, neboť za pár okamžiků tvrdě usnul. *** * *** Probudily ho nějaké hlasy. Zamžoural očima a snažil se přijít na to, odkud pocházejí. Pohnul sebou. „Určitě je v tom jed! Proč by taky ne, když mu to nese někdo ze Vznešeného národa?“ Laren poznal ten hlas. „Raeli?“ hlesl rozespale. Na vteřinu se rozhostilo ticho. „Larene! Ty žiješ! U Artriye, sotva ses probral a už tě chtějí otrávit!“ Laren otevřel oči. Jeho pokoj byl ztemnělý a jediný zdroj světla v něm byla malá svíčka, kterou nesla Ayana spolu s miskou jídla. Naproti ní stál Rael a vypadal rozčileně. „To je v pořádku,“ řekl Laren a kývl na Ayanu. Dívka k němu přikročila. „Dokážeš se najíst sám?“ zeptala se ho lidskou řečí se silným přízvukem a sedla si na židli vedle jeho postele. Laren nechtěl, aby od něj odcházela, zároveň se však před ní nechtěl ukázat jako slaboch. Vzal si misku a lžíci od ní a řekl v Dračím jazyce: „Myslím, že to zvládnu.“ Byla to pravda, neboť necítil žádné zranění ani únavu. „Kdy si mě k sobě zavolá Pán Farvorthu?“ zeptal se ještě než začal jíst. Ayana neodpověděla, jen se významně ohlédla k oknu za hlavou postele. Laren se otočil tím směrem. Venku stály dva páry nohou a kdesi svrchu svítila pochodeň. Ayana nemohla mluvit v jejich přítomnosti. Otočila se a vyšla dveřmi ven. Laren s Raelem osaměli. „Neměl bys to jíst,“ napomenul ho Rael a nedůvěřivě si měřil obsah jeho misky. Byla to jen obyčejná ovesná kaše, nic víc, přesto všechno se mu však nezamlouvala. „Kde je Orimstach?“ zeptal se Laren s plnou pusou. „Toho dovnitř nepustili,“ vysvětloval Rael. „Celé je to tu divné, jen čekám na okamžik, až nás odvedou na popravu. K nám dvěma se chovali celkem slušně, dali nám prostorný pokoj a koupel, ale tebe drží tady ve vězení a vzali i všechny naše věci. Naše koně jsem ještě neviděl. Víš, co si myslím? Že hledají Asigara.“ Laren přestal jíst a nakrčil čelo. „Myslíš? Že by byl Asigar nepřítelem Arkeath i Vznešeného národa? Vlastně je to možné. Tehdy v Berethu s nikým vůbec nemluvil a když ho jeden muž oslovil jménem, choval se divně.“ Laren si náhle vzpomněl na Bereth a na to, že jeho vinou byla vesnice vypálena. V jeho stopách zůstávali jen samí mrtví, k nimž ještě přibyli unthialští jezdci. Proč by vynaložil Pán pevnosti takové úsilí, aby ho dostal živého a potom ho zabil? Vyslovil tu otázku nahlas a Rael jen mlčky zavrtěl hlavou. „Nechápu to. I když možná... co když chce od tebe vědět všechno o Kyrgylu?“ Laren se vyděsil. Ano, na to zapomněl – vlastně to bylo více než pravděpodobné. Kyrgyl měl cenu mnoha lidských životů, pro něj by stálo za to tolik riskovat. „Takže co teď uděláme?“ zeptal se Rael nedočkavě. Laren se odmlčel. „Nevím. To vážně nevím. Nezbývá mi než čekat, než mě Pán pevnosti k sobě povolá a bude mě vyslýchat. Do té doby na sebe dávejte pozor.“ Rael pohodil hlavou. „O nás nejde – my jsme jen malé ryby v moři, jak řekl Orimstach. Jestli to s ním budu muset vydržet ještě pár dní, začnu nejspíš mluvit jako on... ano, ano...“ Laren vyprskl smíchy. Náhle někdo zabušil na dveře a zpoza nich se ozval tvrdý mužský hlas. Návštěva skončila. „Už mě nejspíš volají,“ pokrčil Rael rameny. „V tomhle doupěti neumí téměř nikdo mluvit po našem, ale když na tebe řvou, vždycky pochopíš, co tím myslí. Tak zatím na sebe dávej pozor.“ „Počkej, Raeli,“ zastavil ho Laren. „Řekni mi ještě – jak dlouho jsem spal?“ Rael svraštil čelo. „Od chvíle, co jsme se dostali do pevnosti jsou to tři dny, ale ta tvoje ošetřovatelka říkala, že ses probral už ráno. Takže nějak tak.“ Laren pozvedl udiveně obočí, než však mohl cokoli říct, ozvalo se druhé, mnohem důraznější zabušení. Mlčky se spolu rozloučili a Rael potichu odešel do temnoty noci. Zbytek večera Laren skoro nespal. Cítil se už dost silný a navíc měl hodně o čem přemýšlet. Zmítaly jím obavy a nejistota, které mu daly spát až těsně nad ránem. Probudila ho až Ayana, která mu přinesla šaty a snídani. Laren vstal z postele. „Cítíš se dobře?“ zeptala se ho namísto pozdravu a položila šaty na okraj postele. Snídani, obnášející horký vývar a pohár medově hnědé tekutiny, dala na stolek. „Ano. Vděčím za to tobě.“ Ayana se pousmála a opět se měla k odchodu. Náhle se však zastavila, jako by si to rozmyslela a otočila se k němu. „Chce s tebou mluvit náš Pán. Až budeš hotový, zaklepej na dveře a já tě k němu zavedu.“ Odmlčela se. „Bude chtít o tobě vědět všechno, Larene. Nesmíš na sobě dát znát strach nebo nejistotu. Mluv pevně, i kdyby jsi neznal odpovědi na jeho otázky. A hlavně mluv pravdu.“ Laren se zašklebil. „Asi ho tady nemáte moc rádi, co?“ Ayana zaváhala. „Někteří ho nenávidí, ano. Nikdo neví, co od něj čekat. Ani já ne.“ Oči se jí zaleskly a Larenovi se zdálo, jako by viděl slzy. Ayana se k němu otočila zády. „Pospěš si,“ řekla ještě, než za sebou zabouchla dveře. Laren zhltal snídani během minuty. Oblékl si kožené kalhoty, čistou košili s vyšívanými vzory a na ni kabátec, přes nějž přišel ještě opasek. Obul si boty a zaklepal na dveře. Slyšel, jak něco zašramotilo v zámku a potom mu otevřel voják s kamennou tváří, za nímž čekala Ayana. Pokynula mu, aby ji následoval. Laren šel za ní a když se ohlédl, spatřil dva ozbrojence, kteří mu byli neustále v patách. Laren se zašklebil a rozhlédl se po pevnosti. Nacházel se na jednom z nejvyšších stupňů Farvorthu, takže měl dokonalý přehled o tom, co se děje pod ním. Pevnost obíhala vysoká masivní hradba, která končila ve skále na bocích a uprostřed dvěma monumentálními sochami, mezi nimiž by měla nejspíš stát brána. Na hradby byly přitisklé kamenné domy, které ji zpevňovaly a potom dál ubíhaly v půlkruhu neustále stoupající stupně, na nichž se nacházely stavby všechno druhu a mezi nimi bylo vidět spousty pohybujících se lidí. Středem procházelo široké schodiště, které bylo čas od času přerušené kamennou bránou se strážící posádkou. Stupeň, na němž se Laren nalézal, byl plný podobně bílých staveb jako bylo jeho vězení, všechny byly však mnohem větší a připomínaly spíš malé hrady než obyčejné domy. Ze skály vyrůstaly celé polštáře zvláštní rostliny s břečťanovitými listy, jejíž vůně z modro-rudých květů panovala všude okolo. Byla to veryala. Prošli branou a vystoupali nahoru na nejvyšší místo pevnosti, kde se nacházely čtyři vysoké věže těsně přiléhající na skálu a spojené mezi sebou kamennými hradbami s cimbuřím, na kterých stála další stráž. Tento celý stupeň byl obehnán asi metr a půl vysokou stěnou. Ayana ho vedla k první z věží. Byla vybudována z temně černého kamene jako ostatní, byla však mnohem mohutnější a pevnější. Vchod do ní strážila dvojice vojáků. Když je uviděli, narovnali se a společně otevřeli masivní dubové dveře. Vešli dovnitř. Nahoru se vinulo úzké kamenné schodiště, které občas vedlo k jednotlivým patrům, Ayana je však vedla až úplně nahoru, kde na ně čekaly další dveře, zdobené motivy kroutící se veryaly. Ayana naznačila gestem, aby na ni počkali, otevřela a rychle vklouzla dovnitř. Laren čekal. V hlavě si ujasňoval odpovědi na některé očekávané otázky, nad nimiž v noci přemýšlel a snažil se vypadat sebejistě. Po dlouhé době se dveře otevřely a Ayana naznačila Larenovi, aby vstoupil dovnitř. Kruhová místnost, ve které se ocitl, byla prosvětlená a vzdušná. Po bocích byly její stěny lemovány dlouhými lomenými okny a vzadu končila ve skále, kam ústily dvoje dveře po obou stranách kamenného trůnu, který se nacházel na vyvýšeném stupni. Uprostřed se stál kulatý stůl, jenž byl pokryt plány a nákresy, zprávami a listinami všeho druhu. Přímo nad ním se skláněl nějaký muž. Jediné, co bylo z jeho vzhledu patrné, byla jeho výška. Na obličeji měl totiž stříbřitou masku posázenou tyrkysovými kameny a i přes ni trochu přepadávala kápě tmavě hnědého vyšívaného pláště, který byl sepnutý vykládanou sponou ve tvaru fénixe. Pán pevnosti mlčky pokynul Ayaně, která se mu uklonila a odešla. Nyní byl v místnosti jen on a Laren. Rozhostilo se napjaté ticho. Laren vykročil o krok blíž a uklonil se se slovy: „Sher ta-yan-bral ergal ka-viskar, reymelon.“ Pán mu jeho zdvořilost oplatil strohým přikývnutím. Chvíli se opět rozhostilo ticho. „Proč tu jsi?“ řekl v Dračím jazyce. Jeho hlas byl hluboký, pod maskou se však zdál poněkud zkreslený a nepřirozený. „Většina našich mi radí, abych tě nechal popravit a já si stále nejsem jistý, jestli přijmout tě na Farvorthu bylo správné rozhodnutí. Pro nás pro oba.“ „Neměl jsem na výběr. Musel jsem dostat své přátele z dosahu otharů a Farvorth byl jediná možnost. Nevěděl jsem, že jej Unthial hlídá.“ Pán pomalu přikývl. „Takže za to, že pětadvacet mých nejlepších mužů zemřelo, vlastně nemůžeš.“ „To jsem nechtěl,“ zakroutil Laren hlavou, „ale Farvorth byla naše poslední naděje.“ Muž se narovnal a pomalými kroky přešel k oknu. „Co ode mně vlastně žádáš? Abych tě ochraňoval?“ „To ne, pane. Nevíte, jak jsem vděčný za pomoc Vznešeného národa a pokud mu můžu nějak pomoci, udělám to. Potom budu pokračovat ve své cestě.“ „A kam vede tvá cesta?“ „Jsem z Amatheonu,“ zalhal Laren, řekl to však pevně a přesvědčivě, ačkoli věděl, na jak tenkém ledě se pohybuje. Strážce pevnosti by se ho mohl zeptat na jakoukoli podrobnost, která by vyvrátila jeho lež, přesto to však hodlal riskovat. „Jsem voják, pane a chtěl jsem odvést své přátele z nebezpečí na jih do města.“ Pán se opřel rukou o rám okna a vyhlédl ven. „Tvůj příběh by zněl věrohodně, kdybych o tobě nevěděl, že jsi cestoval s nepřítelem. Mluvím o tom psanci – Asigarovi. Před deseti lety zabil následníka trůnu a od té doby nám uniká. Pokud mi chceš opravdu prokázat službu, řekni mi, kde se teď ukrývá nebo kam odjel. A mluv pravdu!“ Laren se na vteřinu zamyslel. „Neznám nikoho, kdo by se tak jmenoval.“ Pán se k němu pomalu otočil. „Skutečně? Jsi ochotný krýt zločince, který málem způsobil zkázu Eslandirových zemí?“ „Kdybych nějakého zločince potkal, řekl bych vám to, pane,“ pokývl Laren hlavou. Pán se odmlčel. „Takže mám začít jinak? Dobrá. Jméno Arkeath už ti něco říká?“ „Ano, pane,“ připustil Laren. „A přiznáváš, že ses s ní spolčil?“ Laren nevěřícně vytřeštil oči. „Já? Proč si to myslíte? Arkeath mě pronásleduje, ale ne proto, že bych byl přívržencem Gydeona, ba právě naopak. Co má ona společného s tím psancem?“ „Zabili Eldaina společně – syna Pána Amun Sinthelu a mého bratra.“ Laren ohromeně zmlkl. Připouštěl, že byl Asigar schopný zabít kohokoli, ale ne bezdůvodně. Pokud byla ta obvinění pravdivá, Asigar určitě věděl, co dělá. „Takže už si na něj vzpomínáš?“ opakoval Pán svou otázku. „Ne, zakroutil Laren hlavou. „Nikoho takového jsem nepotkal.“ „A popíráš i to, že ses spiknul s Arkeath?“ „Popírám.“ Pán se zasmál. „Takže já ti nejdřív poskytnu ochranu, obětuji pro tebe část svého jezdectva a ty mi přesto lžeš. Uvědomuješ si, že bych tě mohl nechat na místě popravit?“ „Možná byste to měl udělat,“ přikývl Laren drze. „Ale právě proto, že jste pro mě tolik riskoval, soudím, že jsem pro vás důležitý.“ Pán k němu vykročil. „Chceš mě snad vydírat?“ „Stačí mi, když mě a mé přátele necháte jít a vrátíte mi můj majetek.“ „Á, tvůj majetek!“ vzpomněl si náhle. „To je další věc, o které jsem chtěl s tebou mluvit.“ Laren polkl. „Myslím si ale, že ty víš, na co se tě chci zeptat,“ pokračoval chladně. Sáhl pod svůj plášť a vytáhl něco, co se zablesklo v záři slunce. Kyrgyl. „Takže teď si budu pro změnu klást podmínky já,“ řekl a zatočil Náhrdelníkem v prstech. „Kde jsi ty, míšenec, přišel k něčemu takovému?“ „Dostal jsem ho,“ odpověděl Laren. „A mým úkolem je ho chránit.“ „Jen chránit?“ zeptal se pán posměšně. „Od tvých přátel vím, že jsi poslední dobou vyváděl podivné kousky – hnal jsi je přes celou pláň a Trisilské kopce až na Farvorth a přitom jsi skoro vůbec nespal, utekl jsi z Arkeathiného zajetí a tvé smysly jsou mnohem bystřejší než smysly obyčejného člověka.“ „Kdo to řekl?“ Pán se zasmál. „Mám své zdroje. Někdy i přátelé mohou zradit, Larene.“ Odmlčel se, aby si vychutnal chvíli svého triumfu. „Pořád ještě nevíš, kdo je Asigar?“ „Ne,“ odsekl Laren. „Říkal jsem to už předtím.“ „Takže jinak.“ Pán poodešel ke svému trůnu a za chvíli už držel v ruce Larenův meč, na němž se leskl nápis Dyrlaen. „Zvláštní věc,“ poznamenal. „Meč s tímto názvem musí být velmi starý a jistě taky cenný. Kde jsi k němu přišel ty, kluku?“ „Je to dědictví po otci,“ zalhal. „Patří mi.“ „Kdo byl tvůj otec?“ „To je moje věc.“ „Chceš mě urážet?“ vykřikl Pán a třískl s Dyrlaenem o zem, až se meč rozřinčel. „Mám tu ještě jednu věc. Tohle!“ Sáhl do záhybů svého pláště a vytáhl relnien. V jedné ruce těžkal kouli a v druhé třímal Kyrgyl. „Vím, že to patřilo jemu, Asigarovi. Znám vraha svého bratra líp, než si myslíš. Jeho minulost mě pronásleduje den co den a tohle je mi více než povědomé. Pořád ještě nevíš, kdo to Asigar je?“ „Ne,“ řekl Laren. „Rozmysli se ještě jednou. Když odpovíš na mou otázku, pustím tebe i tvé přátele a dám ti všechno, co jen budeš chtít! Kde je Asigar?“ „Nevím!“ „Stráže!“ Dveře se rozrazily a dovnitř vpochodovali dva muži. Chytili Larena tak, že se nemohl ani hnout. Pán pevnosti odložil na stůl Kyrgyl i relnien a vytáhl dýku. „Máš poslední možnost. Buď mi odpovíš na mou otázku nebo budeš umírat pomalu a bolestivě. Nemysli si, že mě cokoli zastaví. Takže: Co víš o Asigarovi?“ Laren se zahleděl na dýku v jeho rukou. Jaké má šance? Přežil by vůbec i kdyby mu řekl pravdu? Tohle nemohl Asigarovi udělat. „Neznám nikoho takového,“ řekl pevně. Muž udeřil Larena do obličeje takovou silou, až se Larenovi zatmělo před očima. „To jen abys věděl, že to myslím vážně. Další rána už nebude tolik příjemná,“ řekl chladně a pohladil ho dýkou po krku. Laren zaťal zuby a zahleděl se na jeho stříbřitou masku. Takže svému vrahovi ani neuvidí do tváře... „Nezbývá ti, než to udělat. Muč mě jak chceš, o Asigarovi ti neřeknu.“ Muž si rychlým pohybem sejmul masku z tváře. Larenovy oči se rozšířily údivem. „Asigare? Co to... proč... ?“ Stráž ho pustila a pomalu se vytratila z pokoje. Asigar se tyčil nad ním jako socha. Vlasy měl sčesané z tváře a kolem hlavy mu seděla stříbrná vykládaná čelenka. Laren na něj stále nevěřícně poulil oči. „Jak to... Já nic nechápu...“ Asigar položil masku na trůn a odložil přes něj i plášť. „Musel jsem to udělat. Potřeboval jsem věděl, jestli ti můžu věřit a tohle byl jediný způsob, jak to zjistit.“ Laren si otřel hřbetem ruky ústa. Na prstech mu zůstala krev. „Mohl jsi to ale provést trochu jinak.“ Nevěřícně zakroutil hlavou. „Řekni mi, co tu proboha děláš převlečený za Strážce pevnosti?“ Asigar se zvučně zasmál. „Copak to nechápeš? Já jsem Strážce pevnosti!“ Laren si ho podezřívavě změřil. „Ty? Jak je to možné? Jak ses vůbec tak rychle dostal na Farvorth?“ „Tunely z Per Lath k Farvorthu jsou na několika místech probořené, takže jsem si jedno takové místo našel. Znám to tam docela dobře.“ „A co to divadlo kolem tebe?“ zeptal se Laren nechápavě. „Copak jsi snad nebyl spolčený s Arkeath?“ Asigar na něj zaraženě pohlédl. „Teď tě nějak nechápu. Ty snad věříš tomu, co jsem ti napovídal?“ „Tohle nemyslím,“ zakroutil Laren hlavou, „ale když jsem v Trisilských kopcích potkal Arkeath, taky tě nazvala psancem.“ „Takže tys ji znovu potkal?“ řekl Asigar zamyšleně. „A tohle ti říkala?“ Zaťal pěst a uhodil jí do stolu. „Po tom všem má ještě tu drzost mě takto nazvat, děvka! Zabila Eldaina a vyhýbá se mi kudy chodí a aby mě dostala, tohle o mě rozhlašuje! Kdyby se mi někdy dostala do ruky...“ „Proč? Co se stalo?“ Asigar rozčileně oddechoval. Odvrátil se a přešel k oknu. „Je to už dávno, před deseti lety. Ale asi bys to měl vědět.“ Laren k němu přistoupil blíž a napjatě poslouchal. „Možná bych měl začít ještě o trochu dřív, v době, kdy jsem se narodil,“ začal pomalu. „Vždycky jsem byl jen druhorozený syn Pána Amun Sinthelu a můj straší bratr Eldain byl pro mě vzorem. Všechno, co dělat on, jsem chtěl dělat taky, byl jsem jeho stínem, který se za ním vždycky táhnul. Měl jsem tehdy šťastný život, ženu, kterou jsem miloval a zem, které jsem sloužil. Až do doby, než se tu objevila Arkeath.“ Jeho tvář potemněla. „Kvůli ní Eldain opustil všechno, co měl, zřekl se svých zásad a všechno, co dělal, dělal pro ni. Možná to bylo trochu pochopitelné, ona byla a stále je děsivě krásná, ale povinností následníka nebylo honit se za děvčaty – to bývala vždycky moje výsada,“ nepatrně se ušklíbl. „Všichni ale dělali, že jsou slepí a doufali, že ho to bláznovství přejde.“ „Copak Arkeath je ze Vznešeného národa?“ přerušil ho Laren. „Byla,“ řekl Asigar hořce. „Nikdo nevěděl odkud přišla, kdo byli její rodiče, ale to nikoho nezajímalo. Byla Eldainovou milenkou a tak ji taky museli všichni brát. Jednou s ní bratr přijel do Amun Sinthel. Já jí jako jeden z mála nevěřil a hlídal ji na každém kroku – a to se jí nelíbilo. Poštvala Eldaina proti mně. Rázem jsem se stal tím neoblíbeným v naší rodině, protože jsem o Arkeath smýšlel křivě a to se lidem nelíbilo. Všichni ji totiž milovali. Tehdy v noci jsem nemohl usnout. Obviňoval jsem sám sebe a snažil se přijít na to, jak všechno napravit, mé pocity však byly pravdivé. Odešel jsem uprostřed večera za Eldainem. Nevím, jestli jsem si myslel, že se spolu usmíříme, přestože jsem věděl, že bude s ní – prostě jsem šel za ním. Vešel jsem do jeho pokoje a spatřil ho – ležel mrtvý na posteli v kaluži krve. Myslel jsem si, že je ještě naděje ho zachránit, když vtom jsem za sebou zaslechl jakýsi šramot. Otočil jsem se a za mnou stála ona. Arkeath. Držela v ruce meč potřísněný krví. Byl jsem neozbrojený a v té chvíli jsem si myslel, že mě zabije – ona však udělala něco mnohem horšího. Omráčila mě a nechala mě ležet se svým mečem vedle Eldainova těla a když mě ráno našli vedle něj, mysleli si, že jsem ho zabil. Všichni, celá má rodina... Neměl jsem na výběr, mohl jsem se buď nechat zabít nebo uprchnout. A já si vybral to druhé. Vzal jsem bratrův meč a s pomocí přátel se dostal z vězení. Utekl jsem do lesů a přísahal, že se pomstím. Od té chvíle jsem byl jen stínem minulosti, co se bezcílně plahočí se dvěma meči po Syderii a marně hledá něco, na co už skoro zapomněl. Tak jsem strávil deset let svého života – ze šlechtice se stal psanec. Arkeath mi unikala, protože mě znala a věděla, že nepřestanu, dokud ji nenajdu. A pak jsem potkal tebe – někoho, kdo měl stejnou cestu, ale jiný cíl. Ona tě pronásledovala a tak jsem tě využil jako návnadu. Jenže věci se zkomplikovaly. Tehdy v Berethu jsem potkal toho posledního, koho jsem tam čekal – Narvira.“ „Ten muž byl Narvir?“ podivil se Laren. „Irvidarův syn?“ Asigar přikývl. „Ano, přesně ten. Nechtěl jsem, aby jsi věděl, kdo jsem, protože jsem si nebyl jistý, jestli bys toho nezneužil. Proto všechny ty tajnosti. Narvir mi řekl, že chtějí obnovit Farvorth a že se na jeho stavbě podílí všechna tři Města. Nevím, jestli si to dokážeš představit, ale tohle místo je jako číhající nepřítel. Všechny tyhle stížnosti,“ máchl rukou ke stolu, „jsou jen hádky mezi příslušníky našich měst. Potřebují někoho nestranného, kdo by tomu tady poroučel, protože když se Farvorth nedostaví, nepřítel nás lehce porazí. Musíme mít nějaký opěrný bod. Tahle stavba je nutná a proto jsem musel odejít.“ „Někoho nestranného? A to, že jsi z Amun Sinthel, nikomu nevadí?“ Asigar se hořce pousmál. „Kdysi jsem býval z Amun Sinthel, ale teď... vlastní lidé mi nevěří, můj otec mě nenávidí a má sestra, ačkoli si to nepřipouští, má ze mě strach. Nedivím se jí. Přišel jsem jediný den před tebou a už jsem na Farvorth přivedl míšence. To mé pověsti vůbec neprospělo.“ „Teď už chápu, co jsem ti způsobil,“ připustil Laren. „Takže bude asi lepší, když budu dál tvým vězněm, než aby ses pouštěl do bratříčkování se mnou.“ „Jsem rád, že to chápeš. Na něco se tě ale musím zeptat – co má znamenat, že u sebe nosíš Kyrgyl?“ Laren se zarazil. Měl připravené spousty výmluv, ale teď, když věděl, že před ním stojí Asigar, nemohl ani jednu z nich použít. „Mám ti lhát? Pravdu ti říct nemůžu, protože jí sám nerozumím a i to málo by raděj mělo zůstat v tajnosti. Neřekl jsem to ani Raelovi ani Orimstachovi a i když tobě věřím stejně jako jim, nechám to raději být tak.“ Asigar vzal Kyrgyl do ruky a prohlížel si ho. „Je to zvláštní věc. Měl bych ji zničit, odvést ji daleko na východ nebo se jí jakkoli jinak zbavit; vždyť přece Kyrgyl zničil mou zemi!“ Sevřel Náhrdelník pevně do dlaně. „Co s ním zamýšlíš?“ Laren zaváhal. Asigar si všiml jeho rozpaků. „Pamatuješ si, co jsem tehdy řekl? Že bych zabil každého, kdo Kyrgyl vlastní?“ Laren přikývl. „Stojím si zatím,“ odpověděl chladně. „Pokud mi neřekneš, co víš, nenechám tě s ním běhat po Farvorthu, zvlášť, když si představím, že by se mohl dostat do rukou některého z našich Pánů. Doufám, že mě chápeš.“ „Vím, co si asi myslíš,“ řekl Laren naléhavě. „Složil jsem ale slib, který musím dodržet a to je pro mě důležitější než cokoli jiného. Nevím, jestli to dokážeš pochopit, ale můj slib je pro mě závazkem, který musím vyplnit. Slíbil jsem, že ho budu chránit. A to také udělám. Takže pokud mě budeš chtít zabít, budeme muset být nepřátelé.“ Asigar lehce přikývl. Pohlédl na Kyrgyl ve své ruce a mlčky na něj hleděl tak dlouho, až si Laren myslel, že od něj nikdy nespustí zrak. Pak ale náhle promluvil. „Vezmi si ho,“ natáhl k němu ruku. „Já ho nechci, hnusí se mi. Ukázal jsi, že jsi jediný člověk, kterému můžu věřit a já ti ho dávám jako důkaz přátelství. Relnien si však zase vezmu zpět – je jedna z mála věcí, která mi zůstala z minulosti.“ Laren od něj Náhrdelník přijal a připnul ho zase na krk. „Díky. Relnien mi sloužila dobře. Tehdy na planinách...“ Larenovi se náhle zatočila hlava. Opřel se okenního rámu, aby neupadl. Měl pocit, že brzo začne zvracet. „Larene, co je?“ slyšel Asigarův hlas. „Já... já ne-“ „Jsi opravdu Laren, Gyllirenův syn? Skutečně jsi to ty?“ Laren slyšel ve své hlavě Arwianův hlas, jako by k němu přicházel velké z dálky. „Nepamatuješ si nic do svých sedmi let, kdy tě, po vraždě tvého otce a bratra, odnesl na ostrov králův gryf. Bylo to předtím, než se dostal na trůn Gydeon a než se Hadarot zmocnil Syderie.“ Cítil, jak ho Asigar chytil, protože mu jeho údy vypověděly službu. Třásl se po celém těle. „Copak nejsi na půl člověk a napůl unthiliath? Musíš to být ty – máš ten správný věk, dokonce se i podobáš na svou matku. Ona byla ze Vznešeného národa – paní z Amun Niriath. Nikomu z tvé rodiny se nepodařilo uniknout Gydeonově plánu, dokonce ani jí ne. Jen tobě, Larene, je to tvůj osud.“ Vysvětlivky: Sher ta-yan-bral ergal ka-viskar, reymelon - Nechť Tvé jméno navždy nese vítr (zdvořilé oslovení)


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 5		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 10		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 18		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Kondrakar	31.08.2007, 19:30:51

Mazec! Skvělá honička, i skvělá kamufláž od Asigara. Jen popis té bitvy s tou Arkeath či jak se jmenuje mi přišel takovej ani ryba ani rak. něco tomu chybělo. jinak tato část je velice zdařilá Sirraell: neblázni. moje nejdelší dílko má s bídou 200 stránek a lidi co je ode mne četli říkaj že je to to nej ode mě. 500 stránek bych v životě nedal


ze dne 31.08.2007, 20:06:08
Aenica: Opravdu, 500 stran se mi skutečně ještě nepodařilo :)

sirraell	01.08.2007, 17:57:44

Tolkien byl velmi uspesny a jak dlouhe jsou jeho knihy! A lide je stale ctou. Kniha ktera ma pet apul stranek nestoji za kupovani, ja od dobre knihy ocekavam minimalne 500 stran.

sirraell	24.07.2007, 16:05:09

Souhalsim s Gandalfem a Pavlem, do te souteze urcite jdi. Az ti to vydaji, dej vedet, at si to muzu koupit...


ze dne 01.08.2007, 16:29:26
Aenica: No, nemyslím si, že by tohle mohlo nkde uspět, když už pro nic jiného už jenom kvůli vlastní délce...

Annún	23.07.2007, 0:59:49

Páni, no tak to už jsem napnutá na další díl. Je to famózní. No zkrátka nešetřím chválou. Prostě krása a mě nezbývá nic jiného než dát za JEDNA.


ze dne 01.08.2007, 16:28:39
Aenica: Jak stručně ti odpovědět, že já na oplátku nešetřím díky? Děkuji, dkuji, děkuji, děkuji!

Pavel D. F.	22.07.2007, 22:07:24

Přiznám se, že když si Gandalf publikaci Darktaeru převzal, nestíhal jsem ho dál číst, bylo plno jiných věcí k publikování. Včera a dnes jsem to napravil a nelituji. Je to vážně skvělý a strhující příběh. Poslední vývoj událostí byl dost zvláštní, Laren prokázal velkou odvahu, když přítele hájil až na hranici vlastního zničení. Přestože je to zajisté správný hrdina, má své slabiny a mnohá tajemství ho dohánějí. Myslím, že by se Tvůj příběh v konkurenci jiných neztratil. Znáš soutěž Trifid? Posílají se do ní romány nad 300 normostran, soutěž běží trvale s různými daty uzávěrek, vybraná díla jsou knižně vydávána v nakladatelství Triton. Stálo by to za úvahu.


ze dne 01.08.2007, 16:27:55
Aenica: Děkuji moc vám oběma, opravdu jsem nečekala, že se bude něco takového tak líbit. Bohužel tohle dílko má jen 180 normostran, ale i tak si nemyslím, že je to něco extra, co by stálo za soutěž...


ze dne 22.07.2007, 22:38:06
Gandalf: Nelituji ani já, Pavle a děkuji za zpětné přebrání štafety, jelikož jsem zaneprázdněn Almanachem :) Tohle dílko má na víc, než jen na uložení do databáze.. určitě by měla autorka o nějaké té soutěži zauvažovat.