» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."

Gandalf

počet přístupů: 2141850

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 9 ::

:: V ohrožení (3.část) ::

alri	publikováno: 20.07.2007, 22:02

Drama v autobuse pokračuje.


	7. Kyselina a zranění „Fermez la porte! Fermez la porte!“ začal jsem řvát na řidiče. “Vite! Fermez la porte! Vite!“ Řidič, který až do této doby seděl jako přimražený a oči měl vykulené na můj zápas s příšerou, se konečně vzpamatoval. Bohužel mi však nerozuměl. Někdy totiž v rozrušení mluvím francouzsky. Ale stejně když to vezmete, v takové situaci je to přece logické, co udělat. Možná byl ještě trochu v šoku. „Zatraceně! Tak už konečně zavřete ty dveře!“ zvedla se ze sedadla Fran a rozeběhla se do přední části autobusu. Když doběhla až k řidiči, rychle sáhla po páce od dveří a ty ses rachotem začaly zavírat. Sesunul jsem se na zem a oddechoval. Hned ke mně přiskočila Fran a odhrnula mi vlasy z čela. Pak se chtěla podívat na mé zranění. Najednou však ztuhla a upřeně se dívala ven. Mrknul jsem tam taky. Všechno, co se pak odehrálo, se stalo doslova v jedné vteřině při zavírání dveří. Chlupatá koule se zvedla ze země a vrhla se přímo k autobusu. „Jeďte!“ zařvala Fran na řidiče a autobus se dal do pohybu. Bylo však už pozdě. Příšera strčila své ohavné drápy do škvíry už skoro zavřených dveří a začala je roztahovat od sebe. Fran zareagovala překvapivě rychle. Okamžitě hrábla po nejbližším kufru a přirazila ho přímo na ony drápy. Ozvalo se hlasité křup!, drápy zmizely. Jenom jeden se válel na zemi u dveří. Příšera se ale nevzdala. Dveří se držela stále a ve škvíře mezi dveřmi měla strčený pouze čumák. V tu chvíli se tam také přihnal Erik, aby Fran pomohl. Daniel seděl celý ztuhlý na sedadle a nemohl uvěřit vlastním očím, že vidí skutečnou příšeru. „Rychle otevřete ty zatracený dveře!“ vyštěkl Erik a dobře mířeným kopancem tu obludu sejmul tak, že odletěla a zamířila přímo do příkopu u silnice. „Zavřít!“ zavelel a dveře sklaply. Pak už si nějak nic nepamatuji. Nejspíše jsem ztratil vědomí. Když jsem se probral, autobus se dál řítil plnou rychlostí po silnici, myslím ale, že jsem v bezvědomí nebyl tak dlouho, jelikož, když jsem otevřel oči, Fran zrovna odhrnovala nohavici z mé nohy. Erik sháněl po celém autobusu vodu a Danny si prohlížel dráp té příšery. „Tak už konečně věříš, že příšery opravdu existují?!“ vyjela na něj Fran. Neodpověděl. Jen pořád otáčel drápem v rukou, jako by doufal, že se ukáže, že není pravý, ale umělý. V tu chvíli se však přihnal Erik a nesl několik lahví čisté vody. Nejspíše ji potřebovali, aby mi mohli vypláchnout rány na noze. Mé tvrzení se brzo potvrdilo. Zranění mě ještě pořád slně pálilo a bolelo. „Výborně!“ zvolala Fran. „Potřebuji hodně vody…“ řekla a pozorně si prohlížela odřeniny a tržné rány. „Vypadá to jako nějaká kyselina nebo co. Podívej, jak to kolem pění a bublá. Fuj! Je to fakt ošklivé! Podej mi to, prosím tě!“ vyzvala Erika a vzala si od něj láhev s vodou. Jedním pohybem odtrhla rozedranou látku, odšroubovala od flašky víčko a celý její obsah mi vylila přímo na nohu. A tak to šlo pořád dál, dokud bylo dostatek vody a dokud mi všechnu tu kyselinu pořádně nevypláchla. Nakonec vytáhla z jednoho našeho kufru čistý ručník a ovázala mi ho kolem nohy. Ještě chvíli jsem oddechoval a pak jsem se rozhodl, že si půjdu sednout na sedadlo. Pokusil jsem se postavit, ale dopadlo to tak, že mi musel Erik pomoct. Nemohl jsem totiž pořádně došlápnout na poraněnou nohu. Erik mě podepřel z jedné strany a Fran z druhé a pomalu jsme bokem postupovali uličkou mezi sedadly. Lidé nás jen vystrašeně sledovali. Danny si vepředu pořád prohlížel ten dráp. Najednou se ozval příšerný rámus rozbíjeného skla. Přicházel zepředu. Prudce jsme se otočili. Zbytek cestujících ze sebe vydal přidušený výkřik. Přední sklo autobusu bylo vysypané. Autobusák se válel na zemi v louži krve, nestačil ani vykřiknout. Danny se krčil hned vedle a rukama si chránil hlavu. Dráp pořád svíral v jedné z nich. Sklo bylo nejméně z poloviny rozbité a střepy se válely po zemi všude kolem. Několik se jich lesklo i na řidiči a v Dannyho vlasech. Autobus se ocitl úplně bez řízení a právě mířil do velmi nebezpečné a prudké zatáčky. 8. Zatáčka „Mon Dieu!“ zaskučel jsem, odstrčil Fran a vrhl se dopředu. Bodání v noze jsem v tu chvíli ani nevnímal. Snažil jsem se dostat k volantu co nejrychleji. V cestě mi však bránil řidič, který ležel na zemi a bolestně sténal. Ucítil jsem, že mi v noze začíná píchat ještě více než předtím. Nemohl jsem už udělat ani krok. Křečovitě jsem zavřel oči a čekal, že se každou chvíli složím. A autobus se neúprosně čím dál víc blížil k zatáčce, která byla lemována kamennou zdí. Rozbitým oknem vlál dovnitř chladný, ostrý podzimní vzduch a ovíval moji zpocenou tvář. To mě trochu vzpružilo. Pevně jsem se chytil opěradla řidičova sedadla a s nataženou rukou jsem se nahnul k volantu. Ale nedosáhl jsem na něj. Dotýkal jsem se ho jen konečky prstů, a to nestačilo. Zezadu se ozvalo několik výkřiků. Lidé si už bezpochyby všimli, co se děje. Erik a Fran létali mezi sedadly a snažili se cestující uklidnit. Zaslechl jsem, jak jim zrovna radí, aby si lehli co nejvíce k zemi a chránili si hlavy. Daniel se právě sbíral ze země a opatrně si z vlasů střepával střepy. Sakra, musíš! honilo se mi hlavou, ty musíš! ještě jednou jsem se natáhl. Už jsem ten volant skoro držel v ruce, ale v tu chvíli mě silně bodlo v noze a podlomila se mi kolena. Prsty mi přitom sklouzly z volantu, celá ruka mi spadla na sedadlo a ještě ke všemu jsem se dost silně praštil o řadící páku. Zvedl jsem hlavu a vykoukl z okna. Záře světel autobusu se neúprosně blížila směrem ke zdi, už se po ní dokonce začala i šplhat. Nehledě na bolest jsem se vymrštil a vrhl se na volant. Od podlahy se ozvalo zaskučení. Nejspíše jsem při svém „skoku“ trochu nakopl řidiče. Tím jsem se teď ale neměl čas zabývat, na práci jsem měl mnohem důležitější věci. Připlácl jsem dlaně na volant a pevně ho stiskl prsty. Pak jsem jím prudce otočil. Autobus rázem změnil směr jízdy – těsně před kamennou zábranou. Při tom se odstředivou silou nahnul tak, že se z přihrádek opět vysypala skoro všechna zavazadla. Vozidlo z toho vyvázlo bez nějakého většího poškození. Maximálně si jeden bok odřelo o hrubé kameny, což nám prozradilo nepříjemné skřípění a odskakující jiskry za okny. Slyšel jsem, jak si většina cestujících úlevně oddychla. Nikomu se naštěstí nic nestalo. Uvolnil jsem sevření kolem volantu a klesl k zemi. Vzápětí mě do vzduchu vymrštilo heknutí. Lehl jsem si přímo na řidiče. V celém tom vzrušení jsem úplně zapomněl, že tam je. Zhroutil jsem se na nejbližší sedadlo. Autobus však nezastavil. Jel stále dál plnou rychlostí. V tu chvíli vyskočil Daniel. „Nemůžeme přece autobus nechat jen tak bez řízení! Budu řídit!“ přeskočil řidiče, a než jsem stačil něco namítnout, už seděl za volantem. „Neumíš přece autobus řídit…“ zahekal jsem. „Já umím… Pusť mě k tomu…“ „Ani náhodou!“ zamračila se Fran, která zrovna seděla u řidiče. „Zbláznil ses snad?“ sjela mě pohledem. „Vždyť na tu nohu nemůžeš ani stoupnout! Natož řídit autobus!“ Erik pořád přecházel po zadní části vozidla. Ani jeden cestující už neměl hlavu pod sedačkou, ale všichni zvědavě nahlíželi přes opěradla, aby viděli co se děje s řidičem. Nic vážného to naštěstí nebylo. V obličeji měl několik dlouhých krvavých škrábanců, které směřovaly až na krk. Měl štěstí, že nebyla zasažena žádná tepna. Byl jen trochu v šoku. Erik se prodral až k nám a podal Fran láhev s vodou, kterou ještě někde vyštrachal. Ta do ní namočila čistý kapesník a začala řidiči otírat krev a čistit rány. „Co se stalo?“ ptala se přívětivým hlasem. Řidič nereagoval. Jen se klepal a po chvíli řekl, že chce pít, že má obrovskou žízeň. To však Fran rázně odmítla s tím, že to v jeho stavu nejde. Místo toho se ho znovu zeptala, co se stalo. „Vůbec jsem to nečekal…“ odpověděl zmateně. „Přišlo to tak náhle… Myslel jsem, že už jsme tu… Prostě jsem normálně v klidu řídil, když tu najednou se za oknem… přímo ve výhledu… Než jsem stačil něco udělat nebo zakřičet… sklo se roztříštilo na tisíce kousků… a pak na mě ta šílená bílá bestie zaútočila… A potom už si nějak nepamatuji, co se dělo…“ 9. Více příšer? Fran se na mě vyděšeně podívala a Erik také celý ztuhl. „Chce tím snad říct, že ta věc tady ještě někde je?“ zeptala se roztřeseným hlasem Fran a pomáhala řidiči vstát. Zatímco ho odváděla na volné sedadlo, přiskočil ke mně Erik. „Ale jak? Jak?“ zahuhlal. „Všichni jsme přece viděli, jak ta potvora spadla přímo do toho příkopu! A autobus už byl přitom rozjetý!“ „Třeba… třeba…“ zakoktal jsem, ale nic mě nenapadalo. „Takže se to asi muselo vzpamatovat a… a…“ vyblekotal Erik a začal vyhlížet z okna, snad doufal, že tam něco spatří, nebo spíše nespatří, „a asi to naskočilo zpátky na autobus nebo co…“ „Blbost!“ ozval se od volantu Danny „Nesmysl, aby něco dokázalo dohonit rozjetý autobus a ještě se na něj vyšplhat…“ „No a jak to chceš teda vysvětlit?“ ptala se Fran, která se postavila zrovna vedle Erika. „No, jednoduše…“ zaváhal Danny. „Je jich prostě víc…“ „Víc? Ale to není možné!“ prohlásila Fran. „Proč ne?“ odvětil Daniel. „V žádném živočišném druhu neexistuje jenom jeden jedinec. To je holý nesmysl!“ Fran se zamyslela. „Nečekala bych, že někdo jako ty bude takhle měnit názory!“ řekla kousavě. Patřilo to Dannymu. „Podle tebe přece příšery neexistují!“ „Vím, co jsem viděl! A ani to nemusí být žádná příšera, ale jenom nějaký nový, neobjevený druh…“ řekl tvrdohlavě. „V tom případě je opravdu velice zvláštní a nebezpečný!“ „Neřekl ti ten řidič, jak ta potvora vypadala?“ vyhrkl jsem rychle, abych přerušil nastávající hádku. „Nemluvil o ničem jiném. Popisoval mi ji celou dobu. Prý ho nejvíc vyděsil pohled na ty její čtyry drápy na rukou a na ten její příšerný nenávistný pohled v očích…“ „Čtyři drápy?“ vykřikl jsem. „Čtyři drápy na každé ruce?“ Fran moje reakce zcela určitě překvapila, jelikož se zarazila, ale pak pomalým hlasem řekla: „No, myslím, že říkal, že ano…“ „Takže je jich víc!“ vydechl Erik. „Tak vidíš, že jsem měl pravdu!“ ozval se od řízení Danny. „Ale jak jste na to přišli?“ ptal se zmateně Fran. Nějak ji to všechno ještě nedocházelo. „No…“ začal jsem, „víš, jak jsi té příšeře ulomila dráp, když jsi ji přimáčkla tím kufrem…?“ Fran otevřela oči a trochu jimi zakoulela. Zdálo se, že to všechno konečně pochopila. „Takže… takže…“ vykoktala. „Ale kde jsou teď?“ Pokrčil jsem rameny. „Nemám tušení… možná jsme je setřásli… Tak rychlou jízdu by asi nevydržely…“ odpověděl Erik. Autobus opravdu svištěl nejméně osmdesátkou. Chvíli bylo ticho. Najednou jsme však zaslechli dunivé zvuky. Vycházely ze střechy. Jako kdyby někdo vší silo dupal po plechové karoserii autobusu. Zvuky se linuly ze všech možných stran. Všichni jsme strnuli. „Co to bylo?“ ptala se roztřeseně Fran. Než ji stačil kdokoliv odpovědět, že neví, ozvalo se ještě větší dunění a vzápětí i několik výkřiků zezadu. Do toho všeho zazněl břinkot skla. Všichni jsme se prudce otočili. I Daniel, ale jen krátce, protože se musel věnovat řízení. U jednoho ze zadních sedadel bylo okno rozbito na tisíc kousků. Žena, která tam seděla, se šíleně zmítala na sedačce a kolem krku měla ovinuty dva páry odporných drápů. Na okně se houpala příšera a pořád se po ženě sápala. Její partner se ji snažil zoufale bránit, ale marně. První z nás se vzpamatoval Erik. Rychle se rozeběhl k ženě, odstrčil jejího muže, až spadl ze sedadla, a pevně stiskl příšeřino zápěstí. Druhou rukou odtahoval pařáty z ženina hrdla. Utrpěl přitom několik škrábanců a do uší nás mlátil rozzuřený skřípot příšery. „Tak už pusť, ty mrcho!“ funěl Erik a zápasil s obludiným sevřením. Vymrštil jsem se, abych mu šel pomoci, ale Fran byla rychlejší. Odstrčila mě a za malý okamžik už vzadu pomáhala Erikovi. Úspěšně. Ozvalo se hlasité křup! – to Erik zlomil obludě ruku, jak ji držel pevně – a příšera byla ta tam. Zhroutil jsem se na sedadlo s úlevou, že už je po všem. Jak nesmírně jsem se mýlil. V tu chvíli se všude vyrojily další obludy. Bylo jich snad deset. Míhaly se po sklech sem tam. Vzduch naplnilo nepříjemné skřípání drápů o okna. Propukla panika. Lidé se snažili dostat se co nejdále od oken. Za malý okamžik vznikla v uličce doslova rvačka, která dopadla tak, že se někteří slabší jedinci dostali – nebo spíše byli dostrkáni – zpět k oknům. Erik a Fran se prodírali davem a snažili se cestující uklidnit. Bez úspěchu. Do vší té vřavy se ještě ozývalo tříštění skla, jak se ty potvory snažily dostat se dovnitř. Moc valně se jim to nedařilo. Vzniknutými otvory mohli protáhnout jen ruce, a tak pár lidí utrpělo pouze několik škrábanců. Najednou jsem však ve zraněné noze ucítil znovu tu šílenou bolest. Očima zalitéma slzami jsem sjel dolů k podlaze. Na noze se mi se skřípěním a prskáním houpala jedna z těch příšer.


celkové hodnocení autora: 95.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 23		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Pavel D. F.	20.07.2007, 22:02:18

Napětí nepolevuje, příšery stále útočí. Některé okamžiky jsou evidentně popisovány ve „zrychleném čase“, třeba jak se autobus řítí do zatáčky a hrdina se snaží zasáhnout. Trošku se mi zdá, že měl toho času nějak moc, ve skutečnosti to muselo trvat jen pár sekund, takže kdyby ho zabolela noha (čímž by se zdržel) a navíc by se musel sápat po volantu šoférovi přes záda, měl by vážně co dělat, aby to stihl.