|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Nutnost plavání ::
 P.A.B. |
publikováno: 09.03.2006, 12:05
|
| Věnováno mě blízkému člověku, kterého považuji za svou spřízněnou duši, která mi pomáhá plavat dál. |
| |
|
|
Musí se plavat. Plavat nahoru, i když má člověk pocit, že už nemůže. Já nechci umřít. Pomozte mi někdo proboha!
Byl by křičel na celou pustou ulici osvětlenou třemi zářivkami z desíti. Na popelnice, špinavé výlohy, temná okna suterénních bytů. Na rohu, kde ležel, největší tma…
(Radek John: Memento)
I.
Dunivý zvuk znějící jako vrtačka se zničehonic ozval od stolu a proříznul pokojné ticho, které panovalo v poměrně útulném pokoji prozářeném umělým světlem, které se odráželo od dvou pomerančově oranžových stěn. Tereza neochotně zaklapla knihu, vyskočila z křesla a běžela pro žadonící mobil.
asi sem se zamiloval.nasel sem toho,koho sem potreboval.skoro ho neznam,ale asi ho uz miluju…
Vzápětí se znovu ozval ten samý, nyní trošku utišený vibrující zvuk, už se ale neozýval skrz stůl, nýbrž rezonoval přímo do její ruky.
chtel bych svoje pocity jednou sdelit vsem lidem na svete,chci aby me pochopili–je to ale na me moc silny,tluce mi srdce a do oci se tlaci slzy,jenze ja to nedokazu popsat
Obě zprávy pocházely od jednoho člověka, který byl pro Terezu velice důležitý. Jejich kontakt se ale omezoval jen na dlouhosáhlé povídání po ICQ a občas, když zrovna nebyli u svých computerových krabic, přesedlali i na mobilní komunikaci. Jeden pro druhého znamenal důvěrného psychologa, nejbližšího kamaráda, spřízněnou duši a zároveň i tak trochu náhradního milujícího sourozence. Stále si plánovali, že se jednou sejdou na živo, ale protože Filip bydlel v Jablonci nad Nisou a Tereza v Ostravě, tak to značně komplikovalo situaci.
Tereza už po knížce ani nevzdychla a naplněna zvědavostí prýštící z těch dvou zpráv si sedla ke stolu a zapnula počítač. Hnedka se přihlásila na své ICQ a doufala, že tam Filip bude. Byl tam.
Ani se nenamáhala pozdravit a ihned na něj vychrlila, co ji zajímalo.
Téra O:-) (21:00 PM) :
Tak to vybal. Kdo to je?????????
Filip (21:01 PM) :
jako ahoj : )…znám ho teprv chvilku…btw. díky, že si přišla, hrozně moc sem s tebou teď chtěl mluvit…
Téra O:-) (21:01 PM) :
Sem byla hrozně zvědavá. Ale nezakecávej to a mluv, všechno mě zajmá :-P O:-)
Po několikaminutovém rozhovoru, kdy se Filip snažil uspokojit všechny Tereziny dotazy, si Tereza uvědomila, že mu tak trošku závidí. Přeje, ale zároveň mu i závidí jeho nově nabytou lásku. Ona sice byla zamilovaná několikrát, ale vždy to pro ní končilo dost nešťastně. Její poslední vztah skončil fiaskem před víc jak půlrokem a dosud se z toho nevzpamatovala natolik, aby ji to přestalo bolet, nebo aby si přestala namlouvat, že ji to bolí. Stále na „svého“ Péťu myslela…a nemohla si pomoct…
S výrazem nepřítomnosti a prázdna v očích zírala na monitor a nové zprávy si všimla až po chvilce.
Filip (21:40 PM) :
můžeš mi prosim upřímně říct, jakej máš pocit z mojí orientace?? moc mi na tom záleží…
Terka se zamyslela a hbitě vyťukala na klávesnici:
Téra O:-) (21:41 PM) :
Pocit??? Mě to příde super. Si první homosexuál, kerýho znám - ale počkej, si homo nebo bi??????? :-?
Na odpověď musela chvíli čekat…
Filip (21:46 PM) :
já…teď vlastně ani nevim….myslel sem, že sem bi…ale teď sem asi zamilovanej do kluka…a tak nedokážu objektivně odpovědět…chápeš? v tuhle chvíli se cítim spíš jako…eh...hm...teplouš -.-
Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat.
(Erich Fromm)
II.
Vypnul počítač a dál zíral na teď už tmavý monitor. Právě si víc jak dvě hodiny povídal s Honzou a začínal si uvědomovat, že to, co k němu cítí, je asi mnohem silnější, než co kdy cítil k nějaké holce či komukoliv jinému.
Ten pocit zamilovanosti ho hřál u srdce. A ještě víc ho těšilo, že zítra uvidí Honzu.
Setkali se zatím jen několikrát, a přesto se Filip konečně cítil – až se to bál připustit - šťastný a zamilovaný. Zároveň pod tou vší radostí pociťoval chladný strach. Strach z okolí. Ostatním – respektive heterosexuálům to určitě nemůže přijít normální. Musí jim to připadat odpudivý a nepřirozený.
Terezka! Jak ta to příjme? Že se mi líbí kluci, ví už dlouho. Už kdysi sem se jí svěřil, že sem asi bisexuál. Ale teď? Sem pořád bi? Ani nedokážu posoudit, jestli se mi pořád líběj i holky. Nedokážu myslet na nic jinýho než na Honzu. Musim s Terezkou mluvit…
Opět zapnul počítač a se smutkem zjistil, že Honza už od počítače odešel a Terezka tam taky není. Na chvíli se cítil hrozně sám. Vzal mobil a začal Tereze psát textovku.
Poměrně dlouho s ní nemluvil. Poslední dobou nebyla stále k zastižení a ozývala se jen pozdě večer. Věděla, že se Filip s někým seznámil, ale o svých pocitech jí ještě nestihnul povyprávět.
Poslal jí dvě SMS a neuběhlo ani pět minut, když mu na monitoru vyskočilo okno se zprávou od ní.
Téra O:-) (21:00 PM) :
Tak to vybal. Kdo to je?????????
***
Pohroužil se pod několikacentimetrovou vrstvu pěny. Nemohl se dočkat, až ho zase uvidí. Po čtvrthodinovém lenošení ve vaně se pořádně vymydlil, obléknul a navoněl. Vlasy si jen vysušil ručníkem a zamířil k sobě do pokoje. Podíval se na sebe do zrcadla. Vypadal jako normální a celkem hezký sedmnáctiletý kluk, na kterého se se zalíbením koukne každá druhá holka, jenže to ho nezajímalo. Chtěl jen, aby se líbil Honzovi.
Učesal si ještě mokré černé vlasy a šel se pochlubit Tereze, že se teď cítí hrozně šťastně. Z jejích reakcí ale pochopil, že je podrážděná, a tak ji po několika smířlivých gestech radši nechal samotnou a vydal se za Honzou.
Sraz měli v Liberci, kde Honza bydlel, takže tam Filip musel dojet vlakem. Hned jak vystoupil na nádraží, uviděl na peróně stát poměrně vysokého hnědovlasého kluka v modré bundě – Honzu. Už měl od čekání v lednovém mrazu docela červené tváře, ale usmíval se.
„Ahoj!“ řekl radostně Filip a vzápětí mu dal pusu a objal ho. Několik lidí kolem se po nich ohlédlo. Jeden chlapík si mumlal něco o „buznách“, ale oni si toho nevšímali. Nechtěli si toho všímat.
„Tak kam pudem?“ nadhodil Honza.
„Mam docela hlad, takže by asi neškodilo zajít někam na jídlo.“
„Třeba do pizzerky?“
„Skvělej nápad,“ rozzářil se Filip. „Pizzu miluju…“
„Já vim,“ usmál se na něj Honza. „Znám tu nejlepší pizzerku v celym Liberci, pracuje v ní jedna moje dobrá známá – je to hnedka kousek odtud, takže deme.“
***
Dva mladí kluci, kteří se k sobě měli, vzbuzovali v libereckých ulicích, v pizzerii i v kavárně nemalý zájem. Pravda, ne vždy to byl zájem negativní, často se lidé vědoucně usmívali, ale ti, kteří si přes svou zabedněnost neviděli ani na špičky bot, měli nejapné poznámky a tvářili se kysele. Těžko říct, zda jim víc vadil fakt, že se jedná o homosexuální pár, nebo jestli jim spíš překážela skutečnost, že se tím oni mladíci netají a místo aby chodili kanály, klidně dávají všem v okolí najevo, že k sobě patří.
***
„Dík za krásnej den,“ řekl a políbil ho.
„Miluju tě,“ zašeptal mu Honza do ucha.
Filip se na chvilku zarazil a pak se usmál: „Víš, já tě taky miluju…“ Vzápětí se skoro až nemístně začal smát.
Honza na něj rozpačitě koukal. „Copak???“
„No...ne…nic, já jen, že sem se vždycky staral o to, abych měl nějakou holku. Pár sem jich měl. A teď, teď mam kluka…no není to vtipný??“
„Víš, mně to příde spíš docela vážný.“
„Hm….asi máš recht…je to vážný…vážný a krásný.“
Trp člověče, jestli ti rvou po kouscích srdce, poděkuj jim ještě za svá trápení; jsou krásnější než neurčitá prázdnota těch, kteří nemají čeho litovat.
(Claude Achille Debussy)
III.
Displej hodinek ukazoval chvilku po půlnoci a Tereza ležela ve tmě v posteli, ale nespala. Pozorovala strop – tedy vlastně jenom koukala před sebe. Nechávala se pohlcovat tmou okolo sebe a užírala se vzpomínkami a výčitkami, že kdyby udělala některé věci jinak, tak by všechno mohlo být jiné, a třeba by se teď necítila tak osamocená. Byla by bývala asi i brečela, ale už měla tak nějak v povaze, že pláč byl pro ní velice neobvyklou věcí. Ne, že by brečet nechtěla…chtěla, ale nešlo to.
Nakonec tu beznaděj a depresivní myšlenky nevydržela a rozsvítila lampičku. Otevřela zase knížku a přečetla si řádku, kterou už dneska četla: „Musí se plavat. Plavat nahoru, i když má člověk pocit, že už nemůže.“
Tomu se to povídá. Je na drogách. Spad do toho z obyčejný lidský blbosti, ale já si zlomila srdce z mnohem větší blbostí. Nikdy se toho nezbavim. Jak se můžu ještě někdy zamilovat? Nikoho už nechci. Zůstanu sama a budu stará protivná baba, co nemá vnoučata..ani děti. Bože! Existuješ vůbec??? – asi ne. Jinak by si přece nedopustil, aby mi bylo tak, jak mi je. Přece se nemůžeš vyžívat v lidský bolesti a utrpení. A věř mi, že já trpim…moc trpim..
V sebelítostivých myšlenkách se utápěla, i když knížku zase zaklapla, zhasla lampičku a snažila se spát. Usnout se jí podařilo až po drahně dlouhé době. Spala ale klidně, jako by to s ní nebylo zas tak zlé, jak se snažila sama sobě vsugerovat. Přece jen si někde hluboko v sobě uvědomovala, že její rány nejsou tak hluboké, jak se zdá a jsou to spíš pouhé škrábance, které někdo přehnaně vydezinfikoval a teď pálí.
***
„Terez, já už nemůžu,“ postěžovala si Iveta a zamířila ke schůdkům. Upravila si plavky, vzala ručník a přehodila si ho přes ramena. „Jak dlouho ještě budeš plavat jak o život?“ křikla za Terezou do vody. Tereza neodpověděla, jenom plavala dál.
Iveta si s naštvaným výrazem sedla a začala pokukovat po návštěvnících plavecký.
Už víc jak půl hodiny Tereza plavala jeden bazén za druhým. Zpočátku se je snažila i počítat, ale když přesáhla čtyřicítku, začínala v tom ztrácet přehled. Snažila se dát si co nejvíc do těla a chvilku přestat myslet na prázdno, co ji mrazilo uvnitř.
Z bazénu vylezla, až když už hodiny ukazovaly nejvyšší čas k odchodu. Ivetu našla v živém rozhovoru s nějakým metrosexuálním klukem a bez jakýchkoliv pokusů o slušné jednání ji popadla za ruku a odtáhla pod sprchy.
„Seš hrozná!“ vyčetla jí Iveta. „To, že ty sama nikoho nemáš, neznamená, že nikoho nemůžeš dopřát mě, ne? Navíc sis mě dost dlouho nevšímala, tak co sem měla dělat?? Nudit se a čekat až se milostivá uráčí a doplave?“
Tereza se na ni dlouze podívala. „Jestli ti vadim, tak to řekni rovnou.“
„Nevadíš, jen je s tebou poslední dobou hrozný vydržet dýl jak pět minut. Měla bys zkusit jógu.“
„Cože?? Dej mě pokoj s nějakou trapnou jógou, vždyť je to pomalý a mam při tom vždycky pocit, že brzo umřu.“ Tereza moc dobře věděla, že jóga je pro Ivetu posvátné téma, ale v tu chvíli ji to bylo úplně jedno.
„To je tvoje mínus..“ Iveta uraženě odkráčela do šatny, zatímco Tereza ještě chvilku stála pod sprchou. Měla zavřené oči a snažila se nevnímat nic jiného než vodu dopadající na její tělo.
***
„Sem tlustá,“ opakovala si Tereza před zrcadlem pořád dokola. „Sem tlustá, ošklivá a zlá. Nikdo mě nechce a nikdo mě nechápe. Akorát díky Fílovi sem ještě neskočila z okna. Áááách jo!!!! Mě to nebaví…nic mě nebaví...“
„Můžeš mi zkontrolovat úkol z ájiny?“ do pokoje ji vletěla mladší jedenáctiletá sestřička.
„Lucko, copak nejseš schopná si to zkontrolovat sama???“ zeptala se Tereza podrážděně.
„Ale vždyť tobě ájina de. Prosím, zkontroluj mi to,“ Lucka se snažila udělat ty nejvtíravější oči, co dovedla.
„No jo…dej to sem.“
Zatímco se Tereza zaobírala tím úkolem, na svoje mindráky a problémy trošku pozapomněla. A tak když Lucce nesla už opravený úkol, její typicky beznadějný výraz byl tatam.
***
Vrátila se do svého pokoje, sedla si na postel, zabalila se do deky, vzala si malý blok, propisku a začala psát.
Bytost
V bělostném období jarně letní noci zimní,
Viděla jsem malého tvora sedět na spadaném listí,
Seděl tam hluboko v lese, seděl a skoro nedýchal,
Měl bezvýraznou tvář a modrýma očima po okolí kmital.
Zamrkal kratičce, přiběhla k němu liška pelichavá,
Copak? Tebe jsem tu jaktěživa neviděla!
Bytost na ni pohlédla a radši na blízký strom zazírala.
Lišce už ani jedinou minutu nevěnovala.
Vtom odněkud zasvítila fialová ostrá světla,
Že by moje rodina?? V duchu si pomyslela.
Už pro mě přilétla??
Upřeně na oblohu vzhlížela a přála si být zase doma.
Fialová laserová show dorazila k lesu.
Nově stavěný club vyrost zde k světu.
Už jen dokácet les zbývá ku štěstí.
Brzy na to rudý bagr mezi stromy sviští.
Bytost pod koly z gumy končí,
Medová krev z ní proudem pryští.
Už nikdy nespatří svůj domov.
Na naší planetě právě zakončila život.
Terka si ve změti škrtanců a špatně čitelných klikyháků přečetla, co zrovna dopsala. Nebylo to zrovna to nejhorší, co kdy sesmolila, a tak se usmála, protože díky psaní cítila trošku vnitřního klidu a pokoje.
***
Zapnula počítač a přepsala ty neforemné verše to wordu, pak vybrala celý text, zmáčkla Ctrl+C a vložila ho do rozepsaného mailu. Nakonec jej odeslala na Filipovu mailovou adresu. Vypnula počítač, pustila si oblíbenou Khoibu, sedla si do křesla a přemýšlela nad smyslem života…to ji tolik vyčerpávalo, že po chvíli už nemyslela vůbec na nic.
V každém snu je skryta hořkost konce. A konec postrádá vlídnost naděje.
(Eduard Petiška)
IV.
„Kurva!“ ulevil si Steve, který seděl vedle Honzy na matice. „Zase kule…já s tim gymplem snad seknu!!“ Honza jen povytáhl obočí. „Prosimtě, to ještě zvedneš, pololetka se píše až za tejden,“ řekl a sám se kochal pěknou dvojkou.
Penál prosvítilo světlo mobilu. Honza se nenápadně koukl, co mu kdo chce – dostal zprávu od Filipa. Kvůli dotěrnému pohledu starého, vrásčitého matikáře se ale radši ani nesnažil si to přečíst a začal si psát opravu písemky.
S vysvobozujícím zvonkem si sbalil a nedočkavě si přečet tu zprávu.
vsechno je v hajzlu.du si uvazat provaz.fotrik mi oznamil,ze se budem stehovat-na moravu!!!!!
Honza si to nevěřícně přečetl ještě jednou a hnedka vytočil Filipovo číslo. Následovalo dvojí „tůůůůůt“ a Filip hovor přijal.
„Myslíš to vážně??“ zeptal s obavou Honza.
„…jo….“
„Doprdele, vdyť to nejde! Copak se musíš stěhovat i ty?“
„Musim, táta tam sehnal dobře placenej job a mě tu nenechaj…jako zkoušel sem to ukecat na internát…a nic.“
Honza už nechtěl nic slyšet, chápal, že to není Filipova vina, ale prostě už nic nechtěl slyšet, a tak to položil. S naštvaným a smutným výrazem bloumal po chodbách a ani si nevšiml, že svoji učebnu už přešel. Když konečně dorazil na dějepis, bylo už pět minut po zvonění, ale profesorka tam ještě naštěstí nebyla. Sedl si na své místo vzadu u okna a bezmyšlenkovitě civěl před sebe.
„Co je??“ zahučel na něj Steve. „Ti vodjel train, nebo co?“
Honza neodpověděl, a tak Steve jen mávnul rukou a začal se starat, kdo by mu půjčil učebnici středověku, kterou pravidelně nenosil.
***
„Studente Striegle!! Píšete vy si vůbec poznámky nebo vám příde zajmavější dění za oknem???“ nepříjemný hlas odměřené dějepisářky probudil Honzu z bezmyšlenkového transu. „J-já, píšu….“ Profesorka ho jenom přejela chladným pohledem a dál se věnovala papežskému schizmatu.
Sedět v lavici a vstřebávat informace při snížené mozkové aktivitě nebylo pro Honzu nic moc snadného. Většinu času tupě zíral před sebe a snažil se vypadat aspoň trošku duševně přítomně.
Ani nevěděl, jak se mu podařilo bez úhony přežít zbývající hodiny, ale nakonec přeci jen zaslechl bzučící zvonek znamenající konec jeho dnešního vyučování. Domu šel část cesty se dvěma kámošema, ale skoro si jich ani nevšímal, celou dobu totiž civěl do země. „Hele, ty seš dneska vážně totálně jatej!!“ snažil se ho vyprovokovat z agónie Radek. Odpovědí mu bylo pouhé: „Hmm.“
Jedinou známkou života, při které Honza nepřipomínal chodícího zombieho, bylo, když na zledovatělém chodníku sletěl na zem a s klením se snažil dostat na nohy.
Doprovodný smích mu ale na náladě nepřidal a tak radši nechal Radka se Sendym samotné a se zahuhlaným „Se mějte, du se někam zahrabat…“ se obrátil a šel si počkat na autobus na nejbližší zastávku.
***
„Brácha, dej mi pokoj!!“ vyjel až nepatřičně na Davida, který za ním přišel s opravdu „zajímavou“ zprávou o jednom článku, který si před chvilkou dočetl.
„Až budu chtít, tak si to přečtu. Di si hustit takový věci do někoho jinýho!“
„Seš dement…“ zkonstatoval David a odkráčel z Honzova pokoje.
Honza měl pocit, že už na nic nemá sílu a že už nic nemá smysl. Představa Filipa stěhujícího se na Moravu ho tížila v žaludku a připadal si najednou hrozně sám. Pustil si Doves a čmáral si tužkou po papírech.
Žena vám odpustí všechno kromě toho, že nevzbudila touhu.
(Jean Jacques Rousseau)
V.
„Ahoj…“ ozvalo se za ní nesměle. Otočila se a uviděla tvář, kterou znala z mnoha fotek. „FILIPE!“ spontálně ho objala, načež Filip jenom zamrkal a lehce ji poplácal po zádech.
„Sem rád, že tě konečně vidim.“
„To já taky..a asi i mnohem víc…“ usmála se a bedlivě si ho začala prohlížet. Ani si nemyslela, že naživo bude vypadat tak dobře, dokonce i líp než na fotkách. Usmívala se na něj s netajeným zájmem, ale zároveň jí přišlo líto, že působil dost smutně.
„Co budeme dělat?“ zeptal se jí, ale místo aby koukal na ni, pozoroval dění kolem nich.
„V týhle zimě by nebylo od věci zajít do čajky..“
„Jo, to by sme mohli.“
***
Terka ho zavedla do své nejoblíbenější čajovny a při popíjení čínské Pivoňky se stočila řeč na nejedno téma. Pak ale Filip posmutněl a bylo na něm vidět, že by nejradši byl někde úplně jinde.
„Bolí tě to moc?“ zeptala se ho po chvilce napjatého ticha.
Jenom pokývl a nadechl se. „Nejhorší je, že sem se ani nemoh pořádně rozloučit. To jako vážně zabolelo. Na jednu stranu ho chápu a na druhou mě prostě hrozně štve, že už mě nechtěl vidět…“
„Asi se bál, že by loučení neunes a chápal, že vztah přes půlku republiky nemá cenu.“
„Aspoň sme to mohli zkusit...“
„Hm, to mohli.“
„A co ty? Už tě přešly ty tvý depky?“ snažil se to zamluvit.
„Nepřešly…ale už sem na tom líp. Fakt sem moc ráda, že tě konečně vidim,“ řekla a mírně se usmála.
„Ty seš aspoň jedno malinký plus k tomu stěhování. Ale mínusů je fakt o hodně víc.“
„To mi je jasný. Vlastně bych měla bejt ráda, že teď bydlíš kousek ode mě, ale hlavně mi je líto, že seš na tom, tak jak seš.“
Do místnosti, ve které byli ti dva, vešlo asi šest lidí – čtyři holky a dva kluci. Tereza všechny znala a všimla si i Ivety, která byla mezi nimi, takže je pozdravila a trošku se usmála. Nově příchozí si sedli na druhou stranu pódia a celkem vesele se bavili.
Iveta několik minut zvědavě pokukovala po Filipovi a pak neodolala a šla k nim.
„Můžu?“ poptala se jakoby nesměle Terezy.
„Jo, klidně.“
Iveta si sedla vedle Terky a usmívala se.
„Nepředstavíš nás?“ zeptala se Terezy a se zájmem pošilhávala po Filipovi.
„To je Filip. Filipe, to je Iveta.“
„Těší mě,“ zaculila se a podala Filipovi ruku.
„Mě taky,“ lehce se usmál, ale přesto z něj byl pořád cítit smutek.
Filip musel Ivetě vylíčit, odkud je, jak zná Terezu a i proč se musel odstěhovat z Jablonce. Zatímco se ti dva bavili, Tereza vypadala dost podrážděně. Nechtěla si to připustit, ale začínala na ně žárlit.
„Proč si se nikdy nezmínila, že znáš tak sympatickýho chalana?“ zeptala se přeslazeným tónem Iveta.
„Nebyl důvod…“ odeskla ji Tereza. „Asi už pudu…koukám, že vy dva se dobře bavíte i beze mě.“
„Terez, nechoď...prosím,“ žádal ji Filip.
Terka na něj koukla. „No dobře, ale už bych stejně radši šla.“
„Oukej, tak pudem.“ Otočil se zpátky k Ivetě: „Omluv nás, rád sem tě poznal.“
***
„Nebyla zas až tak nesympatická…jen se chtěla bavit,“ namítl Filip, když vyšli ven.
„Jo? Jen bavit? Si neviděl, jak na tebe civěla? Skoro až slintala!“
„Ty snad žárliš???“ zeptal se nevěřícně.
***
Žárlila, i když to předtím popřela, tak ji bylo jasné, že žárlila. Ale co to mělo znamenat? Že ho snad miluje? Nebo ji jenom vadilo, že si ji nikdo nevšímal? Seděla ve svém milovaném křesle a přemýšlela o dnešním dnu. Filip je vážně moc hezkej a vyzařuje z něj zajmavý charisma. Je vlastně úplně dokonalej! A sakra! Přece sem se do něj nezabouchla!? A proč by mi takový city nedocházely už dřív? Že bych se zamilovala až dneska? Nebo sem si nechtěla připustit, že k němu něco cítim? Měla bych si s nim promluvit…
Téra O:-) (18:16 PM) :
Fílo, máš mě rád?
Filip (18:16 PM) :
že se vůbec ptáš…jasně, že jo…
Terka sebrala odvahu a napsala mu přímo to, co ji nejvíc tížilo.
Téra O:-) (18:18 PM) :
Co kdybych ti řekla, že tě asi miluju?
Filip (18:20 PM) :
CO???
Téra O:-) (18:21 PM) :
…
Filip (18:23 PM) :
tos myslela fakt vážně?
Téra O:-) (18:24 PM) :
Já nevim…možná…
Nějakou chvíli musela na odpověď čekat.
Filip (18:32 PM) :
terko…to nejde…promiň, ale já miluju honzu….
Už mu nic nenapsala a vypnula počítač. Chápala, že je to s ním absolutně beznadějný. Filip ji nikdy chtít nebude. Je zahleděnej do Honzy a tak to zůstane, dokud si nenajde jinýho kluka.
Po několika minutách ji přišla esemeska:
terez, ja te mam moc rad a vazim si toho,ze ke mne chovas taky city,ale bohuzel ti to nedokazu oplatit tak,jak by si chtela…promin,je mi to lito
Se slzami na krajíčku mu hnedka odepsala, i když vlastně ani nevědla, proč se tak blbě ptá:
Nejsem dost hezka?Nebo dost chytra?Je na me neco odpudivyho???
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat:
ses ta nejhezci a nejuzasnejsi holka,co znam a kdybych nejakou holku chtel,urcite by si to byla jedine ty,ale ja to proste nedokazu…myslim jen na honzu…
Ještě nějakou dobu jenom seděla a pročítala si tu poslední zprávu. Sem úplně blbá, jak sem se mohla zamilovat do teplouše? Navíc do svýho nejlepšího kámoše??? Nemam u něj přece žádnou šanci…sakra…
Nakonec se radši sebrala a šla si zase jednou pořádně zaplavat.
Je lepší zemřít pro něco než nežít pro nic.
(Cornell George Hopley-Woolrich)
VI.
Všude teplá voda. Břitva míří k zápěstí. Ruka se chvěje. Ne! Já to nedokážu… Honza se zarazil a odložil břitvu. Sem slaboch, nedokážu to. Slzy mu začaly téct po tvářích. Nemam sílu se ani zabít.
***
Seděl v pivnici a házel do sebe jedno pivo za druhým. „Kámo, co je s tebou??“ zeptal se ho Steve tak, aby to nikdo jiný neslyšel.
„Nic. Akorát sem v totálnim srabu…ale jinak pohoda. Bortí se mi celej svět, ale jinak se mam vážně fajn.“
„To je fakt vidět…“
„Steve, sem teplej!! Navíc ten, kerýho miluju je teď na Moravě. Postrádám smysl života. Nechápu důvod svý existence. A už ani nemam sílu s tim něco dělat. Nejradši bych se všim seknul, se životem, se všim, ale nedokážu to!“ pod návalem ethanolu v mozku, se bez problémů rozmluvil a vypadal při tom naprosto zoufale.
„Víš co? Hansi, obstaráme ti nějakou babu…“
„Žádnou nechci.“
„A co chlapa?“
„Doprdele, pochop to! Já se zabouch! Dovopravdy sem se zabouch! Ale Fíla je teď v prčicích…už nikoho nechci.“
„Zvu tě na panáka…co si dáš?“
„Vodku.“
„Ó-ká.“
***
Byly tři ráno, v podnapilém stavu šel domů. Jéé, semafooor!! Stoupnul si na kraj přechodu a měl úsměv psychicky chorého člověka. Chytnul se sloupu a zíral na zelené semaforové světlo. Bych měl asi jít, neee? Nebo ne? Zíral na to světlo tak dlouho, až naskočila červená. Počkat – tam byla zelená…sem měl už jít! Vykročil na přechod. Řidič červené Fabie už nestihl zabrzdit.
***
Kvílící sanitka se řítila městem. V ní ležel v kritickém stavu Honza. Ve svých snách si promítal celý život a neměl už moc vůle žít. Na krátkou dobu přišel k sobě. Otevřel oči a uviděl saniťáka, jak mu upevňuje dýchací masku. Cítil hroznou bolest vycházející snad z každé části jeho těla a motala se mu hlava. Všechno si uvědomoval, jako by to byl jenom sen. Pak opět upadl do bezvědomí.
***
Vnitřní krvácení, zlomená žebra, ruka a obě nohy – byl to div, že vůbec přežil. Už víc jak týden ležel v nemocnici a opravdu mu nebylo do smíchu. Uvažoval, jestli by nebylo lepší, kdyby tenkrát sebral odvahu a přeci jen si šáhl na život, ale teď už se radši rozhodl oddaně snášet vůli osudu. Pravou – nezlomenou rukou vzal mobil a vytočil Filipovo číslo.
„Ano?“
„Ahoj…sem chtěl s tebou mluvit.“
„Co tak náhle?“ zeptal se skoro až sarkasticky Filip.
„Ležim v nemocnici…“
„COŽE?“ skočil mu do řeči Filip. „Co tam proboha děláš?“
„Srazilo mě auto, tak mam půlku těla v sádře.“
„Panebože…,“ vydechl pomalu. „Můžu pro tebe něco udělat? Klidně bych zkusil i za tebou přijet.“
„Na každoroční návštěvu, jo?“
„Nech toho – mam o tebe prostě jen starost.“
„To nemusíš. Když už nejsme spolu, tak si občasný výlevy odpusť.“
Filip mlčel.
„Fílo…promiň, vlastně já sem ti chtěl zavolat s tim, abys mi odpustil, že sem to ukončil, ale já prostě radši budu sám, než s tim vědomim, že seš tak daleko a nemůžem se skoro vůbec vidět. O samotě se s tim srovnám líp a nebudu mít aspoň ten hroznej pocit, že sem vázanej přes celý Čechy a Moravu.“
„To myslíš fakt vážně?“
„Jo.“
„Podle mě to tak beznadějný není, ale přemlouvat tě nebudu, když ke mně nic necejtíš, tak je to tvoje věc.“
„Ale to není pravda! Kdo řek, že k tobě nic necejtim? Cejtim, ale já prostě potřebuju normálně fungující vztah. Než nějakej pseudovztah, tak to radši žádnej.“
„No jo…jak ti vůbec je?“
„Blbě, ale přežiju to. Když sem neskončil mrtvej pod tim autem, tak teď už jen tak neumřu – “
„Bože, kdybys umřel, tak bych asi šel skočit z nejbližšího mostu.“
„FILIPE! ZAPOMEŇ NA MĚ!! Bude ti líp…“
„Copak to de?“
„Musí to jít.“
***
Za oknem byla vidět jasná světlemodrá obloha a zimní slunce svítilo nezvykle silně. Honza koukal ven a pociťoval novou naději mísící se se smutkem. „Sbohem, Fílo,“ loučil se s ním v duchu. „Už se kvůli tobě nechci trápit a ani nebudu. Chci zas žít…a hledat smysl toho života.“
Věci lásky jsou věci života. Po čase zimním přicházívá jaro, po beznaději vzniká naděje, po hrůzách noci zasvítává den.
(Vladislav Vančura)
VII.
Filip se cítil zhrzen ještě víc než předtím a měl na Honzu tak trošku vztek. Nechápal jeho důvody a ani je nechtěl pochopit. Jako vždy v těžkých chvílích si vzpomněl na Terezu a doufal, že není moc naštvaná tím, jak ji narovinu řek, že ji nemiluje.
Filip (15:46 PM) :
ahoj, máš v pátek odpoledne čas?
Téra O:-) (15:48 PM) :
yop
Filip (15:49 PM) :
a můžu za tebou přijet?
Téra O:-) (15:49 PM) :
Jo, milostivě ti to i dovolim…
Téra O:-) (15:50 PM) :
A dokonce se budu těšit ;)
Filip (15:52 PM) :
a nezlobíš se, že tě mam rád jenom jako nejlepší kamarádku?
Téra O:-) (15:52 PM) :
Už ne… :)
***
Udělalo se poměrně teplo, a tak si šli sednout do parku na lavičku a mlčky koukali po lidech okolo. Pak začali mluvit, přitom oba koukali před sebe a každý si mlel tu svoji.
„…málem umřel…“ řekl Filip mimo jakýkoli kontext.
„Honza?“ zeptala se Tereza, která docela rychle pochopila.
„…srazilo ho auto.“
„Petr mi včera psal, že udělal chybu a že mě miluje…“ začala mluvit o svém.
„Má zlomený žebra…“
„Tamtý zrzavý pipině dal kopačky.“
„…a obě nohy a ruku…“
„Prej teď chce jenom mě…“
„A cos mu na to řekla?“ konečně zareagoval na její slova.
„Nic, byla sem blbá. Už ho nemiluju. Milovala sem ho, ale to byl asi jinej člověk, nebo sem teď jiná já.“
„Hm…“
„Mimochodem, tebe asi taky nemiluju, jen hledám problémy tam, kde nejsou,“ vypadlo z ní jakoby mimochodem.
Překvapeně na ni kouknul. „A já si už řikal, že zkusim změnit orientaci,“ zasmál se.
„Tak to je smůůůla. Leda by sis začal s Ivetou,“ usmála se.
„Tak to radši ani ne…“
Následovalo několik minut naprostého ticha, kdy oba byli zahloubáni ve vlastních myšlenkách a pocitech. Před oběma bylo rozcestí a ani jeden nevěděl, kam se bude ubírat.
***
„Co teď budem dělat??“ zeptal se Filip, když už se začínalo šeřit.
„Co? No asi budeme plavat.“
„Ale kam?“
„Nahoru.“
„A najdem tam něco?“
„Jen to, co hledáme.“
„I když nevíme, co to je?“
„Jo. Zkusíme doufat - a snad to vyjde.“
„Budeš plavat se mnou?“
„Já už s tebou plavu…“
„Hm, bez tebe bych se už asi dávno utopil“
„Tak poď, ty plavče…začíná bejt tma.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
86.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 43 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
