|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Darktaer - 12.kapitola ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Darktaer
 Aenica |
publikováno: 22.07.2007, 22:42
|
| Tak se zase na dvanáct dní loučím :) |
| |
|
|
Kapitola dvanáctá
Farvorth
Laren se ztrácel ve víru snů a představ. Octl se na ohromném kolotoči světa, který ho vedl nekonečným sálem obrazů, točícího se bez přestání dokola, skrze nějž náhle vnímal svět jako jeden jediný bod vzniklý spojením reality a fantazie, kde od sebe ani jedna z nich nešla rozlišit. Jako by na ten krátký okamžik znal odpovědi na všechny otázky. Řítil se v kaskádách temnoty a světla, barev a šera, které jako by zdánlivě zapadaly do sebe. Vnímal každý jemný dotek a rozdíl ve výjevech kolem, které ubíhaly ohromnou rychlostí.
A potom zažil už známý pocit tvrdého dopadu na cosi, co se náhle vynořilo z temnoty světla. Necítil bolest, pouze že narazil na dno.
Ztuhle zvedl hlavu. Kolem dokola se začala rozžíhat záhadná světla. Krápníková tlama na něj výhrůžně civěla připravená sevřít své čelisti.
„Sazaeli?“ zvolal malátně, klátící se na vratkých nohou jako opilý.
Jeskyní se rozlehlo hluboké, táhlé bručení.
„Sazaeli? Co se to se mnou děje?“
„Přečerpáváš své možnosti, chlapče,“ řekl káravě. „A to všechno proto, že neznáš hranice. Ani Kyrgyl není bezmocný a spotřebovávat jeho cílu bezúčelně je trestuhodné. Tvůj zázračný únik otharům by obyčejný člověk nepřežil, to si doufám uvědomuješ. Vystavuješ se tím nebezpečí a nebýt Asigara, byl bys teď už mrtvý.“
Laren se chytil za bolavou hlavu a tiše zaúpěl. „Jak mám ale poznat, kde tvé síly končí?“
„Nechci po tobě, abys to rozeznával, chci jen, aby jsi šetřil sílu, když máš příležitost. Neměl jsi ještě vstávat z postele, jsi stále příliš vyčerpaný, i když se tak necítíš.“
Laren zmlkl. Nebyl si jistý, jestli ví, co po něm Sazael chce – vždyť kdyby tolik neriskoval, nebyl by se dostal na Farvorth včas. Toho však teď tolik netížilo, jako spíš něco jiného. „Sazaeli? Mám takový pocit, že... že jsem si vzpomněl na něco, co mi říkal Arwian.“
Sazael podrážděně zamručel. Dlouhou chvíli se potom rozhostilo ticho. „Moje chyba...“ řekl nakonec pomalu a tišeji než předtím.
„Je pravda, co mi říkal?“ zeptal se Laren dychtivě. „Je pravda, že jsem... Gyllirenův syn?“
„Gyllirenův syn, jediný žijící příbuzný Gydeona, princ Země králů, Pán Darktaer... K čemu by ti všechny ty tituly byly? Jsi Laren, ať si kdo chce co chce říká. Na tom se nic nezmění.“
„Takže Arwian mluvil pravdu?“
Jeskyní se rozlehl řev podobný stonásobně zesílenému hlasu běsnící šelmy. „Copak to ještě nechápeš? Arwian byl zoufalý, byl to poslední člověk, kterému se podařilo utéct z Myrionu, aniž by byl dostižen, věděl, že ho Poutník pronásleduje a měl u sebe Kyrgyl. Pokud chtěl, aby království přežilo, musel ho ukrýt na to nejposlednější místo, kde to bylo možné. Dal tu věc někomu, kdo nemohl znát jeho cenu a funkci, někomu, kdo by přesto vyplnil svůj slib, že jej bude chránit a jak lépe mohl v tobě vznítit věrnost pro tvůj úkol, než že ti napovídal lži o tobě samém, aby měl jistotu, že ho nezradíš? Arwian byl chytrý, velice chytrý, a věděl, že mu Strážci pomohou – bohužel, Hadar byl rychlejší.“
Laren zamyšleně sklonil hlavu. „Říkal jsi přece, že se Poutník objevil až teď...“
„Ano, to jsem říkal,“ souhlasil Sazael. „Objevil se náhle během Gydeonova vzestupu a potom opět zmizel. Po deseti letech se však vrátil, protože se něco chystá. Možná, že je jejich armáda připravena zaútočit na Vznešený národ, možná, že se jen dozvěděli o existenci Kyrgylu a hledají ho – protože s ním už by Gydeonovi v cestě nic nestálo.“ Sazael se odmlčel. „Musíš pochopit, Larene, že Náhrdelník sice propůjčuje svému majiteli moc, ale jeho hlavní silou je jeho samotné jméno. Pokud by Gydeonovi vojáci věděli, že jejich země disponuje touto silou, veškerý strach by z nich spadl a zaútočili by ihned. Kyrgyl propůjčuje moc jen jednomu člověku, ale odvahu celé armádě.“
„Takže mám říct, že ho mám?“ řekl Laren zamyšleně. „Ale co když se potom roznítí spor mezi pány Vznešeného národa o to, kdo ho bude vlastnit? Dal bych ho Asigarovi klidně hned, ale myslím si, že k němu jeho muži nemají takovou úctu, aby ho následovali.“
„Správně,“ zamručel. „Spíš by se tím Asigara zbavili a dali by tu moc jeho otci Arsivalovi. Asigar je ve velmi choulostivé situaci a myslím si, že jeho jmenování byla jen záminka k tomu, aby se ho při jeho první chybě zbavili. Existence Kyrgylu by ho zničila.“
„Proto ho nechtěl,“ přikývl Laren. „Jak mu potom můžu pomoct?“
Sazael zaváhal. „Nejlepší bude, když ho budeš ve všem poslouchat a snažit se nerozněcovat svou přítomností spory v Eslandirově rodu. Musíš se chovat tak, jako kdyby Arwianova slova byla pravdivá; jako bys byl Darktaerem, Pánem a nejstarším synem Artheona, největšího z králů.“
Larena uklidnila ta slova jako hojivý balzám na všechny rány. Asigar už mu tolikrát pomohl, že by mu to nemohl splatit za celý život. Vtom se mu však srdce rozrušeně rozbušilo. „A co můj sen? Měl snad něco znamenat?“
„Sny jsou mnohdy zákeřnější než naši nepřátelé,“ odpověděl Sazael. „Je ovšem zajímavé, že jsi v něm viděl něco, co nikdy předtím. Možná to má nějakou spojitost s tím, co se děje, ale možná na tebe Kyrgyl působí víc, než si uvědomuješ. Nebral bych to však na lehkou váhu.“
„Ještě na něco jsem se chtěl zeptat,“ řekl Laren. „Kdo byl Sidawen? A co znamená přídomek Darktaer?“
Sazael se odmlčel. „Darktaer je jméno, které dali draci Artheonovi a všem jeho synům, kteří po něm převezmou vládou nad říší lidí. A Sidawen... to byl jeden z mála lidí, kteří dokázali naslouchat svému srdci a nechat plynout sílu Kyrgylu skrze sebe jako pátý živel. To on by ti měl být příkladem ve tvém snažení, Larene. Snaž se jít po své cestě.“
Laren neodpověděl. Dřív, než to mohl udělat se jeskyně kolem něj roztočila a pohltila ho.
* * *
Laren sebou neklidně škubl. Cítil, že mu někdo něco lije do úst a snažil se tomu bránit. Zhnuseně vyplivl tekutinu na zem.
„Teď jsi mě ale urazil. Jsi asi první, kdo kdy odmítl asfardské víno.“
Laren rozespale zamrkal. Ležel na zemi, nad ním se skláněl Asigar a podpíral mu záda. V ruce držel pohár, z něhož se nesla opojná vůně vína. Nacházel se stále v téže místnosti ve věži, v níž byl i předtím, než si ho Sazael k sobě zavolal.
„Probral se?“ Laren rozpoznal Ayanin hlas. Překvapeně vzhlédl a všiml si jí, jak nad ním stojí. Vstal. Nohy se mu ještě stále třásly.
„Už je to v pořádku,“ řekl Laren zcela pevným hlasem. Neušel mu však Asigarův pohled, který ho doslova propichoval skrz naskrz. Pochopil, co se stalo.
„Ayano, mohl bych dnes večer mluvit s otcem?“ obrátil se Asigar k dívce.
Ayana přikývla. „Zeptám se ho. Raději už půjdu.“ Obrátila se a vykročila ke dveřím.
„Díky,“ zvolal za ní Asigar. Ona mu však neodpověděla, ani se neohlédla. Dveře se za ní zabouchly. Asigar pevně sevřel čelist a odvrátil se od místa, kde ještě před okamžikem stála. „Za tohle všechno může Arkeath,“ řekl vztekle a šlachy na krku se mu napjaly potlačovaným hněvem. „Ani moje setra už mi nevěří.“
„Sestra?“ podivil se Laren. Vtom mu to došlo. Ty nepřirozené zelené oči, které jako by prohlédly člověku až do žaludku, těch si přece všiml u Ayany hned poprvé, když ji spatřil. Ano, měli i trochu podobnou tvář, ale jejich chování bylo tak odlišné, že nad tím srovnáním dosud neuvažoval.
Asigar mu neodpovídal. Shýbl se na zem a podal mu Dyrlaen, který ještě předtím vsunul do jeho pochvy. „Vezmi si, co bylo tvoje. Ostatní věci dám přenést do tvého nového pokoje.“
„Myslel jsem, že se vrátím zpět do svého žaláře,“ ušklíbl se Laren.
Asigarův výraz ztvrdl. „Je to příliš nebezpečné, zvlášť když teď vidím, co s tebou Kyrgyl dělá. Možná bys ho vůbec neměl nosit u tebe, je ale pravda, že v tom případě by ti ho zase někdo mohl ukrást, aniž bys o tom věděl. Ta věc nemá na Farvorthu co dělat. Dám ti jiný pokoj blízko mého. Možná budou někteří proti tomu protestovat, nechci ale, aby tě ve vězení navštívil Levroth nebo někdo jemu podobný. Budeme se teď muset mít na pozoru.“
Laren přikývl. „Máš pravdu. Kyrgyl ale budu muset nosit stále s sebou, protože jinak bych stejně nedokázal soustředit své myšlenky jinam, než na to, jestli je pořád na svém místě. Jen mi ještě řekni: Kdo je ten Levroth?“
Asigar zaťal zuby. „Pán Amun Noar. A zároveň tvoje nevětší hrozba na Farvorthu.“
„Co mám tedy dělat teď?“
Asigar se začal přehrabovat ve stozích papíru na stole. „Zatím se můžeš procházet po pevnosti, jak budeš chtít. Jsi pod mou ochranou, aspoň prozatím. Doufám ale, že ti nemusím opakovat, abys byl obezřetný...“
Laren se pousmál. „Budu se snažit. Ještě se ale pořád nedokážu vzpamatovat z toho, že jsi Pánem Farvorthu. Můj bože, všechno se teď úplně změnilo...“
Asigar k němu vzhlédl s pozvednutým obočím. „Raděj na to nespoléhej, jsem tu jen proto, aby měli mocní otloukacího panáka.“
„Budu na to myslet,“ přikývl Laren. „Kde najdu ostatní?“
„Orimstach a Rael jsou hlídáni, aby k nim nikdo nechodil. Nepustili by tě tam, ale večer tě k nim zavedu. Pokud bys chtěl jít do stájí a zkontrolovat Orfigona, najdeš je úplně dole u hradeb na Firivionově straně.“
„Firivionova strana?“ nechápal Laren.
„Ano,“ přikývl Asigar. „Copak sis ještě nevšiml soch Eslandira a Firiviona, když jsi sem vjížděl?“
Laren udiveně zvedl hlavu. „Všiml jsem si soch, ale můj příjezd byl poněkud kvapný na to, abych si je prohlížel. Dobře, takže budu hledat Firiviona.“ Rozloučil se s Asigarem a vyšel z věže.
Stráž u vchodu se před ním rozestoupila, aby mohl projít, když se však otočil, všiml si jejich pohledů, které na něj upírali. Udiveně nakrčil čelo, neřekl však nic. Asi jsou všichni dobře informováni... pomyslel si, když kráčel dolů po širokém schodišti.
Dopolední slunce ještě stále barvilo pevnost do zlatoruda; paprsky se odrážely od zbroje stráže na hradbách, která pochodovala po svých monotónních trasách vpravo a vlevo, a sochy bratrů Firiviona a Eslandira tonuly ve zlatém světle jako dva mlčenliví bohové.
Čím níž se Laren dostal, tím víc unthiliathů potkával. Strážní brány byly otevřené dokořán a lidé jimi procházeli, jak se jim zachtělo. V pevnosti panoval čilý ruch. Brzy Laren zjistil, že Farvorth není jen vojenské útočiště, ale spíš opevněné město, v němž nebyli jen silní muži, ale i děti a ženy – a to nádherné ženy, jak si brzy všiml. Možná za to mohlo jen jeho odloučení od zbytku světa, ale zdejší dívky byly po většinou vysoké a rudolící, s dlouhými tmavými vlasy, výjimečně světlými a díky dlouhověkosti svého národa vypadali všichni zdejší obyvatelé povětšinou mladě.
V davech se lehce ztrácel, takže se na něj neupíralo tolik zvědavých pohledů – navíc byl od unthiliathů na první pohled těžko k rozeznání, což byla také výhoda.
Nejnižší patro bylo ze všech největší a nejpřeplněnější. Z kováren k němu doléhalo řinčení a třeskot spolu s kouřem a k tomu se ještě mísily vůně pečeného chleba, voňavek, kůží, ale i splašků a nepotřebných věcí, které v ulicích ležely ladem. Podle tempa práce na hradbách pochopil, že nebyl čas zamýšlet se nad pohodlím obyvatel. Kolem vyrůstaly ze země spousty vysokých domů – směrem k hradbám byly kamenné, postupně však sloužilo za hlavní materiál spíše dřevo. Kdesi vzadu nejdál od hradeb se tyčila velká kamenná budova s třemi vysokými věžemi zostřenými do špice jako kopí ježící se k nebi.
Laren nechtěl mluvit s nikým z Unthial a tak se snažil najít si cestu do stájí sám. Doufal, že se nespletl a socha vlevo skutečně patří Firivionovi. Šel podél hradeb, kde se míhala zpocená těla stavebníků, opravujících hradby, až se dostal téměř k levému konci půlkruhu končícím ve stěně Olim Belu. Z pachu, který se kolem vznášel a ze zvuků, jež se ozývaly z otevřených stájí usoudil, že je na správném místě. Stavba byla vybudována téměř výhradně ze dřeva a vedly do ní dva otevřené vchody na každém konci.
Laren vešel dovnitř nejbližším z nich. Po obou stranách se nacházely dřevěné přepážky, které od sebe oddělovaly jednotlivá zvířata a podle jejich počtu usoudil, že to nebudou obyčejní vojenští koně, ale zřejmě ti, které si vydržují zdejší páni – už podle počtu unthiliathů, kteří se kolem nich míhali a starali se o ně.
Jak si všiml, většina z koní byla podobná tomu, který měl Asigar, když se s ním poprvé setkal – vysocí, grošovaní a štíhlí. Nebyl tedy problém najít v jejich středu Orfigona, který byl mnohem mohutnější a černý jako noc. Jeho místo bylo až téměř úplně na konci stáje.
Laren se opřel o dřevěnou laťku, která oddělovala Orfigona od dlouhé uličky, když vtom se zarazil.
„Ayano?“
Dívka vykoukla zpoza Orfigonových zad a překvapeně pohlédla na Larena.
„Co tady děláš?“ zeptal se Laren znovu trochu nemotorně.
„Nevěděla jsem, že sem zajdeš,“ řekla omluvně. „Asigar neměl čas se o koně starat a tvůj kůň k sobě nikoho jiného nepustil.“
„A proč právě ty?“
Ayana pokrčila rameny. „Nikdo jiný s tebou nechce nic mít. Když se dozví, že jsi míšenec, mají z tebe strach nebo k tobě chovají odpor. Takže jsem se musela postarat já.“
Laren se pousmál. „A ty se mně nebojíš?“
Ayana mu pohled opětovala. „Ne, proč bych měla? Jsi Asigarův přítel, aspoň tak o tobě mluvil. A z Asigara strach nemám, tak proč bych měla mít z tebe?“
„Ne? A on si myslí, že ano.“
Ayana umlkla. Laren se ptal sám sebe, jestli neřekl něco špatného, Orfigon však náhle zafrkal a obrátil k němu svou hlavu. Laren přeskočil laťku a poplácal ho po krku.
„Asigar se hodně změnil,“ řekla Ayana tiše. „Dřív býval veselejší, slovo povinnost vůbec neznal a ze života si nic nedělal. To vyhnanství ho poznamenalo víc, než si kdo mohl myslet. Bylo toho tolik, co jsem mu chtěla říct, ale když se tu najednou objevil, jako bych všechno zapomněla. Život mu připravil víc problémů, než si vůbec zasloužil. Kdyby nedošlo k Sialdarth, právoplatně by měl být po otci králem, ale teď ho vůbec nikdo neposlouchá a i největší patolízalové ho ostentativně ignorují. Nemá tu vůbec žádnou autoritu, což může práce na Farvorthu ještě zpomalit a to v těchto časech znamená náš konec. Měla jsem Eldaina ráda, ale milovala jsem Asigara... jenže teď je Eldain mrtvý a Asigar také – aspoň ten, kterého jsem znala dřív.“
Laren ji upřeně pozoroval. Měla pravdu, Páni z Amun Sinthel byli přímými potomky Eslandira, takže Asigar byl skutečně jeho nástupce. Asigar, ten který se toulá divočinou! Ovšem tohle už dávno neplatilo. Unthial krále neměl a pokud by jej chtěl mít, musel volit mezi třemi Pány z každého města.
„Bojoval jsi s Asigarem proti Arkeath?“ zeptala se Ayana náhle, čímž ho vytrhla z jeho myšlenek.
Laren překvapeně zvedl hlavu. „Ano, aniž bych o tom věděl.“
Ayana se zasmála. „Takže tě zatáhl do svých plánů, aniž by ti řekl, jaké jsou. Už si na tuto jeho novou stánku povahy začínám zvykat.“ Odmlčela se. Její tvář zvážněla. „On by nikdy Eldaina nezabil. Věřím, že to co říká je pravda a potom, co se o Arkeathině přeběhnutí k druhé straně dozvěděli i ostatní, začínají tomu věřit také, i když neochotně. Pokud ho do té doby neroztrhají, snad na všechno zapomenou.“
Orfigon šťouchl do Larena. Nejspíš už taky dlouho neopustil Farvorth. „Můžu z pevnosti na chvíli odjet nebo tím způsobím další nepříjemnosti?“
Ayana pokrčila rameny. „Když nebudeš pryč dlouho, nikomu to vadit nebude. Ale raději daleko nejezdi, už kvůli sobě. Otharové z většiny unikli, něž byli zabiti.“
Laren pohodil hlavou. „Asi se na chvíli projedu. Připadám si tu jak v kleci.“
Zvedl laťku za Orfigonem a vyvedl ho ven.
„Nevezmeš si sedlo?“ zarazila se Ayana, když viděla, jak nasedá na jeho holý hřbet.
Laren se chytil Orfigonovy hřívy a přitiskl stehna k bokům. Z Ervionu byl zvyklý jezdit bez postroje a z koně strach neměl. „Vystačím si,“ zazubil se na ni. „Díky Ayano, vrátím se po poledni.“ Pobídl ho a vyrazil ze stájí ven.
Davy před ním překvapeně ustupovaly a vrhaly na něj zlobné pohledy, když kůň kličkoval jen pár centimetrů kolem nich. Stráž se za ním ohlédla, když vyběhl z Farvorthu pryč na planinu.
Zelená rovina se před ním rozevírala jako široširá dlaň. Laren se přitiskl k Orfigonovi blíž, aby měl na jeho hřbetě větší jistotu. Hnali se s větrem a jejich těla z dálky splývala, jako by k sobě odedávna patřili. Země pod údery kopyt zpívala a chvěla se. Orfigon supěl a jeho černá srst se leskla potem, ubíhal však vpřed jako vodopád, věčný a nezadržitelný.
Po několika hodinách se zastavili. Odpočívali a Laren se ohlédl k Farvorthu, který se teď jevil malý a bezvýznamný v porovnání s planinou, která se táhla od oceánu až daleko na jihozápad. Dlouho mlčky seděl a přemýšlel – přemýšlel o tom, jak se jeho život za posledních několik dnů změnil, jak rychle ubíhal od doby, kdy potkal Asigara a jak ztraceně si připadal, když opouštěl Ervion jako jeden z posledních Strážců. Uvědomil si, že ztratil všechny své sny, které mu kdysi Edeon dal; vždy si myslel, že bude Strážcem stejně slavným, jako byl Seleven a že bude konat skutky, na které nikdo ani nepomýšlí, ale teď když nad tím tak uvažoval, došel k tomu, že nechce být hrdina. Nechce, aby vše záleželo jen na něm, tak jako osud Kyrgylu.
Při té myšlence po něm bezděky sáhnul. Náhrdelník byl horký jako vždy a Laren pod svými prsty jasně cítil obrysy draka. Vnímal ho každým okamžikem, jako by se dotýkal sám sebe.
Vstal a vyšvihl se na Orfigona. Už bylo dávno po poledni a pokud se chtěl vrátit včas, musel se hned vydat na cestu.
Zpět už se nehnali jako předtím. Oba byli unavení, žíznivý a vyhládlí, ale oba byli šťastní. Tváře Firiviona a Eslandira už téměř rudly západem, když se vrátil na Farvorth. Nikdo mu nebránil v návratu, cítil však na sobě pohledy všech, když vjížděl dovnitř a potom na cestě ke stájím, kde ponechal Orfigona samotného.
Vyběhl po schodech nahoru. V půli mu došel dech a musel zvolnit, aby stačil vylézt až do nejvyššího patra, které bylo obehnáno nízkou hradbou, za níž už z dálky viděl Asigara opírajícího se o ni. Sledoval Larena jak se k němu blíží, dokud nestál vedle něj.
„Jak se ti líbí na Farvorthu?“ zeptal se ho Asigar bezvýrazně.
Laren se opřel o hradbu vedle něj. „Skvěle. Planiny kolem Pětiskalu jsou úžasné.“
Asigar pokýval hlavou. „Musíš být k smrti vyhládlý, pokud jsi byl celý den pryč – Ayana říkala, že jsi odjel. Pojď se mnou, povečeříme spolu. Aspoň poznáš mého otce.“
Prošli branou do nižšího patra a zahnuli doleva kolem Larenova bývalého vězení. V té chvíli si Laren na něco vzpomněl. „Slyšel jsi už o Berethu?“ obrátil se na svého přítele. „Víš, že ho Arkeath vypálila?“
Asigar hrdě zvedl hlavu a v očích se mu jasně zračila zlost. „Ano, už jsem o tom slyšel. První poslové dorazili včera a říkali, že Narvir s hrstkou uprchlíků táhne přes hory k Farvorthu, ale v postupu mu zabránili otharové, kteří se přes vesnici přehnali po Arkeath. Doufám, že na ně nenarazili a brzy se vrátí.“ Odmlčel se a skrze zaťaté zuby pravil: „Před několika lety by si tohle žádný vládce nedovolil. Nemůžeme ale nikoho potrestat, protože na to nemáme čas ani prostředky a tento spor by nás mohl zpomalit v přípravách na válku.“
Blížili se k levému okraji stupně, kde byla do skály zasazena bílá budova s vysokou zdí, která přecházela v dlouhou špičatící se věž, od níž potom obloukem klesaly další jako velký půlměsícový hřeben. Nevedly do ní žádné dveře, jen otevřený vchod, kterým dovnitř profukoval vítr.
„A kde je vojsko Vznešeného národa? Musí vás přece být víc, než kolik je jich tady na Farvorthu.“ Obrátil se Laren tázavě na Asigara.
Asigar se hořce pousmál. „Je nás tolik, že bychom Gydeona bez problémů odvrátili. Jenže on se spojil s othary a Sarkanďany, kteří na nás dorážejí, ale to by ještě nebylo tak hrozné jako skutečnost, že Vznešený národ nechce bojovat.“
Laren nakrčil čelo. „Nechápu.“
„Podívej se na to z mé strany. Já mám v Amun Sinthel pět set dobrých jezdců, které můžu kdykoli povolat, samozřejmě u toho nepočítám ostatní vojsko, k jehož vyzbrojení by bylo potřeba více času, ale sám s touto hrstkou nemůžu obstát, protože mi Amun Noar ani Amun Niriath nepomůže. A stejně je to tak i s ostatními – nikdo nechce bojovat po boku druhého města.“
„Není tu přesto někdo, kdo by se k Unthial přidal?“
Asigar zavrtěl hlavou. „Leda snad kentauři, ale kdykoli se o nich zmíním, ostatní se proti tomu tvrdě ohradí, protože jsou příliš hrdí na to, aby chtěli pomoc.“
Vešli dovnitř. Octli se v úzké chodbě, která vedla hlouběji do skály. V její polovině byla oddělena těžkým závěsem se znamením černého fénixe na bílém poli, zpoza nějž vystupoval rovnoramenný rudý kříž. Původní Eslandirův znak, pomyslel si Laren, když Asigar závěs rozhrnul a oba pod ním prošli.
Chodba ústila do kulatého sálu ohromujícího svou výškou několika desítek metrů. Ze stropu dolů byly spuštěny bílé prapory. Po obou stranách byly do něj napojeny další chodby, ale více vlevo se zvedalo kamenné schodiště – jediný prvek, který svou těžkopádností narušoval přízračnou vzdušnost prostoru.
Vystoupali po něm. V sále pod nimi se mihlo několik lidí z chodby do chodby.
Za schodištěm vedla dál krátká široká chodba, která se dále stáčela doleva. Tak daleko však nedošli a zahnuli hned do první místnosti zahrazené lehkým bílým závěsem.
Laren vešel dovnitř za Asigarem. Pokoj byl obdélníkový, osvětlený svícemi na vysokých stojanech rozmístěných dokola. Uprostřed se nacházel nízký kamenný stůl, kolem kterého byly rozházeny přikrývky a polštáře, na nichž už polehávalo několik mužů.
Laren si je všechny prohlédl. Nebylo těžké rozeznat mezi všemi Arsivala, Asigarova otce – byl to totiž muž svému synovi tak podobný, že se nemohl mýlit, zároveň však byl jedním z mála unthiliathů, které už poznamenalo stáří. Podle lidského věku by ho hádal kolem pětačtyřiceti; na čele se mu už usadily vrásky a černé vlasy mu pomalu začínaly šedivět. Měl však onen stejně bystrý a pronikavý pohled jako jeho děti, před nímž musel každý ustoupit.
O kus dál odpočíval asi přibližně stejně starý muž vysoké postavy a světlejších vlasů s výraznými lícními kostmi a tmavýma očima. Bradu měl zarostlou vousy, mezi nimiž se táhlo úzké holé místo po nějakém dávném šrámu.
Poslední trojice si zachovávala odstup od ostatních. Tvořil ji starší muž tvrdých, nepřístupných rysů s úzkými rty a malýma chladnýma očima, druhým byl mladík přibližně Asigarova věku se zlomeným nosem a třetí vypadal stejně starý jako Laren. Ačkoli to byl unthiliath, tak ve skutečnosti musel být o něco starší.
Jakmile vešli oba dovnitř, všech pět mužů se k nim otočilo a nejstarší z poslední trojice dokonce rozhořčeně vyskočil na nohy. „Co má tohle znamenat?“ zvolal zlostně. „Chceš nás snad všechny ponížit, Asigare, když mezi nás přivedeš míšence? Myslíš si, že si tady můžeš dělat cokoli se ti zlíbí?“
„Dokud tu budu Pánem, budu si k sobě zvát koho chci a kdy chci, Levrothe,“ odpověděl Asigar klidně. „Laren je můj host a pokud se ti to nelíbí, můžeš odejít.“
Levroth se prkenně usadil a zhnuseně dodal: „Dokud tady budeš Pánem, Asigare, tak si vskutku dělej, co chceš – ale ta doba rychle pomine a potom budeš litovat.“
Laren celou scénu mlčky sledoval. Věděl, že mezi Unthial panuje nepřátelství, že ale přechází v takovou nevraživost, to si opravdu nemyslel. Asigar se dotkl jeho paže a začal mu představovat jednotlivé hosty: „Larene, to je Levroth, Pán Amun Noar... a to jsou jeho synové Livrodel a Melviar.“ Melviar byl jeho mladší syn a Livrodel, který se na Asigara ani nepodíval, starší. Potom se otočil k světlovlasému muži. „Pán Amun Niriath Irvidan. A To je můj otec, Pán Amun Sinthel – Arsival.“ Arsival na Larena pokývl hlavou.
Oba se potom usadili mezi nimi. Laren doufal, že uvidí i Ayanu, přestože věděl, že ženy se těchto večeří neúčastní. Neměly tak výsadní postavení jako muži. Cítil se jako snadná kořist obklíčená dravci, jak si ho všichni prohlíželi od hlavy k patě. Zabořil se do polštářů a raději upíral zrak na prázdný stůl před sebou, než aby se setkal s pohledem Levrotha, který z něj nespustil oči.
Za malý okamžik přinesli jídlo. Do místnosti vpluly dívky s mísami ovoce, pečení a čerstvým chlebem spolu se džbány vína, ořechy v medu a dalšími pochoutkami, pro které Laren nedokázal najít jméno. Služebné odešly a muži si začali na talíře nakládat vše podle chuti.
První promluvil Irvidan:
„Došly z Berethu nějaké zprávy?“ obrátil se na Asigara.
„Kdyby ano, netajil bych to až doteď. Sám doufám, že se k nám co nejdřív všichni vrátí,“ odpověděl dotázaný popravdě. Myslel svá slova upřímně, protože kdyby Narvir při útěku z Berethu padnul, Irvidan měl jen jedinou dceru, které by po své smrti nemohl Amun Niriath přenechat a další boje o uvolněné místo Pána města by Vznešenému národu ještě scházely.
„Slyšel jsem něco v tom smyslu, že tě pronásledovali přes kopce, když jsi před nimi utíkal,“ řekl Livrodel posměšně. „Kdybys nebyl tak pitomý, nebyl bys je přivedl až k Farvorthu, kde jsme potom přišli o část jezdectva. Kdybys měl trochu cti v těle, nechal by ses zabít.“
Asigar přičichnul k vínu v poháru. „Dnes se mě snažíš otrávit jen svými řečmi a ne vínem? Hleďme, co všechno se za posledních deset let změnilo...“
Livrodel zrudnul v obličeji.
„Nehledej výmluvy, Asigare,“ odbyl ho Levroth příkře. „Dlouho tě nikdo nevidí a teď si k nám přijdeš i se svým přítelem, kterého vůbec neznáme. Kdo vůbec jsi?“ štěkl na Larena.
Laren mu přímo pohlédl do očí. „Jsem voják bez pána. Bojuju proti Arkeath a zrádci Gydeonovi – svými vlastními způsoby.“
„Co ty můžeš vědět o boji?“ zasmál se Levroth. „Jsi ještě štěně, které se učí kousat a lidé nikdy nedokážou porazit silného nepřítele z Unthial, kterým je Arkeath. Kdo vůbec byl tvůj otec? Byl aspoň on ze Vznešeného národa?“
„Jeho jméno není hodno tohoto stolu,“ řekl Asigar pevně. „Urážíš mého hosta, Levrothe, varuju tě! Je pod mou ochranou.“
„Tvoje ochrana nic neznamená, zvlášť když se tě už za chvíli Rada zbaví. Nebo si snad myslíš, že je tak tupá, že na svou chybu nepřijde?“
„Ta slova by tě přišla hodně draze, kdybys je vyslovil jinde než u synova stolu,“ pravil Arsival pevně. Jeho hlas měl hluboký, melodický podtón, z kterého šel strach, ale zároveň i obdivuhodný klid a vyrovnanost.
Levroth zvedl ruce do vzduchu. „Paleas, odvolávám svá slova! Dobrá, tak tedy jinak: Myslíš si, že se Radě zavděčíš natolik, aby tě nechala vykonávat funkci Pána pevnosti déle?“
Laren se zakousl do masa a napjatě očekával Asigarova slova.
Asigar pozvedl hlavu a zadíval se Levrothovi upřeně do očí. Ten pod jeho pohledem raději uhnul. „Dokončím Farvorth a potom je mi jedno, co se mnou bude,“ řekl. „Svůj úkol splním a potom odejdu, jak si přejete, protože za těch deset let jsem měl spoustu času, abych přemýšlel nad osudem této země. Nechci být Pánem tam, kde se vraždí bratři. Kdybych mohl, hned bych šel hledat vojsko, abych Gydeona odrazil – jenže to si vy nepřejete. Raději čekáte, až si vás Hadar najde.“
„Nedělej věci dramatičtější než jsou, Asigare,“ obrátil se k němu Irvidan. „Hrozba Hadar už neexistuje, jsou to všechno jen pohádky a fámy vystrašených zbabělců, kteří obhajují svou prohru. Ifinmath odešel.“
„Ifinmath se vrátil,“ řekl Laren náhle. Všichni se k němu rázem otočili. „Před nedávnem byl na východě, kde po něm zůstala jen smrt. Vím to. Sám jsem se s ním střetl nedaleko Farvorthu a ještě předtím v Trisilských kopcích. Měl jsem štěstím a přežil jsem, ale příště už bude na všechno připravený a nebude tak lehké ho porazit.“
V pokoji se rozhostilo napjaté ticho.
Náhle se Levroth rozesmál. „Copak věříte tomu usmrkanci? Jak by mohl přežít střetnutí s Ifinmath – on, který vůbec ani není z našeho lidu!“
„Laren dvakrát bojoval s Arkeath,“ přerušil Asigar jeho výsměch. „A dvakrát jí unikl. Jednou jsem proti Poutníkovi taky skoro stál, ale Laren s ním bojoval. Nesuď mého přítele podle jeho věku, mohl by ses v něm zmýlit.“
„Jakou máš ale jistotu, že není s Arkeath smluvený?“
Asigar se pousmál. „Budeš muset věřit mému slovu. A tady na Farvorthu je mé slovo zákonem.“
Levroth zaťal čelist. „Přijde chvíle, kdy toho budeš litovat, Asigare. Jednou mě budeš prosit...“
Irvidan cítil napětí mezi oběma muži a proto raději přešel k něčemu jinému. „Říkal jsi, že kdybys mohl, našel bys nám vojsko, které by přemohlo Gydeona,“ obrátil se na Asigara. „Kde ho chceš získat? Tolik mužů v Amun Sinthel není.“
Asigar se odmlčel. Nechal všechny v místnosti napjaté, aby svým slovům dodal důraz. „Pomůžou nám kentauři.“
Levroth se pobaveně pousmál. „Pořád ta samá písnička... Myslíš si snad, že nám kentauři pomůžou? Proč by to měli dělat, když jsou ve svém lese dobře opevněni proti nepřátelům? Ve svém malém počtu se ubrání lépe než my.“
„Všichni nepřemýšlejí stejně jako ty,“ řekl Asigar chladně. „Sami se nemůžou bránit věčně a dřív nebo později si budou muset vybrat stranu, na kterou se postaví.“
„A ty si myslíš, že to budeme my?“
„Proč ne?“ zvolal Asigar. „Kdybych mohl, sám bych se je pokusil přesvědčit. Nemůžou být slepí vůči světu!“
Levroth pohrdavě mlaskl a odstrčil jídlo znechuceně od sebe. „Tak si jdi, když po tom tak toužíš. Jdi si a vezmi si s sebou toho svého Larena, ať se vás, U Artriye, konečně zbavíme! Pokud se chceš nechat zabít, neznám lepší příležitost než vzít Myrion útokem nebo jít přes Hadameth do Yrizejského lesa. Jsi naprostý blázen.“
„Takový nápad nemůže nikdo podporovat,“ dodal Irvidan. „Nemůžeme si dovolit ztrácet další muže, když se nepřítel může každého dne objevit před branami. Paleas, Asigare, to si nemůžeme dovolit.“
Na chvíli se rozhostilo naprosté ticho.
„Ne, nemůžeme si dovolit ztrácet muže,“ řekl náhle Arsival. „A když vypravíme k Yrizejskému lesu celou armádu, všimnou si ji nepřátelé a napadnou ji. Ke kentaurům se může dostat jen nepočetná skupina, která by prošla nepozorovaně. A pokud to chceš zkusit, neměli bychom ti v tom bránit.“
Asigar se obrátil na otce a díval se na něj tak dlouho, jako by mu chtěl číst myšlenky.
„Takový kompromis se mi líbí!“ pousmál se Levroth. „Asigar si vytáhne do svého boje a my se zatím budeme těšit z jeho nepřítomnosti.“ Odmlčel se. „Pokud ovšem nemáš v úmyslu něco jiného.“
Všichni se otočili na Levrotha.
„No ovšem,“ pokračoval, „deset let jsme tě neviděli a vlastně ani nevíme, co jsi za tu dobu dělal. Jakou máme jistotu, že nám se svými muži nepřeběhneš na Gydeonovu stranu a neprozradíš mu naše plány?“
Asigar se odmlčel. „Potom mi dej muže, které sám vybereš, abys měl jistotu, že svým vojákům neporučím přeběhnout k nepřátelům. Vyberte mi patnáct mužů ze všech měst a já se s nimi vydám do Yrizejského lesa.“ Náhle se odmlčel, jako by vážil slova, která se chystal vyřknout. „Potom sám budeš Strážcem pevnosti a já odjedu na západ.“
Levroth pozvedl svůj pohár. „Tak na to se musíme napít. Připíjím na největší bláznovství, které náš Pán pevnosti kdy vymyslel!“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
