obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Manželství je památka na lásku."
H. Rowland
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39393 příspěvků, 5729 autorů a 389829 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Roura - Nula (0) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Příběhy Roury Nebeské!
 redaktor Šíma publikováno: 27.07.2007, 20:29  
Prosím všechny věřící za schovívavost! Ano, já vím, že mistra Jana Husa také upálili (za svaté věci), co by se mi mohlo potom stát za tuto "bezbožnost"? Příběh Roury je stejně starý jako Vesmír samotný, kdoví, možná jsou Roury ještě starší!
 

Jak to všechno začalo - aneb - prokletí Roury!
==================================

/I. - Začátek konce/

Na počátku stvořil Bůh zemi, a země byla pustá a temná... A protože tam byla tma jako v pytli, rozhodl se Bůh, že udělá Světlo. A tak řekl: „Budiž světlo!“ A bylo! Jenomže co teď? Když se rozsvítilo, uviděl náš milý Stvořitel, že kam až jeho oko dohlédlo, byla jen Pustina a nic jiného. Vlastně ano, Pustina a Světlo. Nu což? Řekl si v duchu a vymyslel Vítr, aby mu alespoň trochu provětral jeho dlouhé a bílé vousy a vlasy.

Něco tomu chybí! Řekl si znovu pánbíček a zamyslel se. Trochu vody nezaškodí! A byla "Voda". Hodně vody! A Bůh nazval zemi "Zemí" a vodu "Mořem". Jen tak mimochodem, než šel spát, vymyslel také mraky (vodní páry nad hlavou), aby nechytil úpal. Svět se jaksi ještě neotáčel kolem své osy. Náš Bůh byl ještě mladý a nezkušený, přestože dobře věděl, že je samotných Vesmírů nekonečné množství a každý Vesmír měl svého Stvořitele, proto byla jeho rodina také nekonečně rozvětvená, až na Nejvyššího, ten stál na špici toho všeho a byl opravdu sám! Nemyslete si, šéf může být jenom jeden, to by byl potom pěkný bordel, kdyby jich bylo více a vzájemně by si kecali do řemesla! Promiňte, zmatek...

A co bylo dál? Na druhý den v kapse našeho Stvořitele zazvonil mobil. Říkáte si, jak mohl mít pánbůh telefon, když jej ještě nikdo nevynalezl? A odkud myslíte, že jsou všechny ty vynálezy a serepetičky? No přece, ale to je, konečně, jedno! Prostě vytáhl z kapsy telefon a stiskl tlačítko pro přijetí hovoru.

„Tady je Bůh číslo 12.126.231.214.456.456.759.482.136.216.467.464.455.458.564.482, přejete si šéfe?“ řekl do přístroje.

„Tady Nejvyšší, Universum! Jak Ti to jde?“

„No, tvořit nové Světy není žádná hračka!“ řekl mu náš Bůh. „Ale jo, plán dodržím! Nebojte se, šéfe! Bude to v cajku...“

„A nezapomněls?“ zeptal se jej Universum v telefonu. „Víš na co!“

„A jo,“ zamračil se Bůh. „Ale jo, ty zahnuté nesmysly jsem poctivě zakopal tam, kam si mi říkal, budou vůbec fungovat?“

„Pochybuješ snad o mně?“ zahřměl Universum a našemu Stvořiteli se zdálo, že nepotřebuje žádný mobil. „Tak co? Věříš mi a mým Rourám?

„Jasně, šéfe!“ souhlasil Stvořitel. „Věřím Ti, na věky věků!“

„Amen!“ řekl Nejvyšší a na chvíli se odmlčel.

„Ještě něco, pane?“ zeptal se jej náš Bůh nesměle. Vítr jej stále tahal za vousy a rozhazoval mu jeho dlouhé bílé vlasy okolo jeho Boží hlavy. Hučel mu do ucha a začal mu říkat různé oplzlosti, až se náš Stvořitel vyděsil. „Proklatě! I ty, Větře?“

„Co se stalo?“ zeptal se jej Nejvyšší, přestože by to měl vědět dříve, než-li se něco stane. Prostě, už byl takový, všechno viděl a všechno slyšel a všechno věděl. Nevěděl však jednu věc, kdo mu do hlavy vtloukl ten nápad s Rourami. „Jsi tam, můj povedený služebníku?“

„Ale ano, šéfe!“ řekl mu náš Stvořitel. „Zdá se, že tu máme první odpadlíky od naší Víry!“

„Padlé Anděly?“ zachmuřil se Nejvyšší. „Nějak brzo?“

„Slyšel jsem je ve Větru!“ souhlasil Bůh. „Dělám teď nějakou Zemi a mám už zemi, vzduch a vodu! Slunce jsem také rozchodil, šéfe, ale chybí mi tu jen Oheň! Byl bys tak milostiv a hodil mi sem pár blesků?“

„Jak si přeješ!“ souhlasil Nejvyšší. „Co ti ten vítr šeptal, Bože?“

„Ty to nevíš, ó Nejvyšší, šéfe?“ zapochyboval náš Stvořitel a rukou umlčel fičící vítr nad Pustinami.

„Nechci to vědět, ale mohl bys mi to říci!“

„No... Jak bych to... Prostě... Dostal jsem takovou hlášku, že ty Roury budou patrně na...“

„Na hovno?“ zamyslel se Nejvyšší. „Kdo se opovážil hanit mimozemskou a mimovesmírnou technologii? Copak tam není napsáno: /Vyrobeno v.../?“

„No, právě!“ řekl mu náš mladý stvořitel. „Když dovolíš, dám se zase do práce! Co mám udělat s těmi odpadlíky, šéfe?“

„Svrhni je do všech Pekel!“ zahromoval Nejvyšší a nad hlavou našeho Stvořitele se několikrát zablesklo.

Blesky udeřily do Pustiny, ale protože tam nemělo co hořet, tak se vlastně ani nic nestalo. Náš Bůh se myšlenkou přenesl k oné Rouře, která trčela ze země a nakoukl do nic neříkající temnoty. Jen vítr v ní tiše hrál své tklivé melodie. Stvořitel rozehnal paží mraky nad hlavou, aby mu Sluneční svit ozářil vnitřek Roury, ale ta byla nadále temná a tajemná. Šéf se musel zbláznit! Blesklo mu hlavou, avšak příliš pozdě si uvědomil, že Nejvyšší všechno zná a ví.

„Já nejsem blázen!“ zahromoval Universum a našemu Stvořiteli takřka chytily vousy na bradě.

„Odpusť mi, pane!“ přikývl Bůh a rozhodil omluvně ruce.

„Já vím! Do prdele s Rourou!“ zahromoval Nejvyšší. „Čas všechno ukáže!“

A stalo se, jak Universum, se všemi svými Stvořiteli, zamýšlel. Po týdnu byla již Země obydlená a v Ráji se po nakrátko ostříhaném trávníků proháněl Adam s Evou. Na nebi létalo roztodivné ptactvo, po zemi běhalo vše, co mělo nohy a plazilo se vše, co se plazit mělo. V mořích se proháněly ryby a další svinstvo, ale Adam s Evou na dovolenou ještě nemysleli. Jen jednu věc jim Bůh zakázal, nakouknout do oné Roury, kterou Stvořitel uzamkl na deset západů. A tak si žili naši lidé jako v bavlnce. Nic jim nechybělo. Mohli si dělat, co chtěli... A užívat si, jak chtěli... No, prostě se měli jako prasata v žitě, dokud je nenašel jeden z Padlých Andělů, který se proměnil v Hada a nezačal jim oběma vykládat různé nestoudnosti o věci, která uprostřed Ráje trčela k Nebi.

/II. - Vypovězení z Ráje/

Ani sám Bůh zdejšího Vesmíru nevěděl, v který den po Stvoření naši milí lidé porušili jeho přikázání a dali na radu toho otravného a slizkého Hada. Pardon, hadi nejsou slizcí, ale jejich pokožka, dá-li se to tak říci, je suchá. Ale to nic, prostě ten neřád se zase jednou připlazil k Adamovi a Evě a začal mlít pantem.

„Běž do háje!“ řekl mu Adam a začal si s Evou hrát na doktora.

„Tam už jsem byl!“ zasyčel Had. „Není tam nic zajímavého... Poslyšte, vy dva nemáte nic na práci, než tu jen jíst, chodit za keř, abyste vyloučili co jste snědli a vypili, a hrát si jako děti? No, jasně, náš pánbíček jaksi zapomněl, na co ten vercajk máte! Tak si to užívejte, než vám z toho hraní zbudou jenom samé starosti a trápení...“

„Co tím chceš říci?“ zeptala se jej Eva.

„No,“ začal Had nevinně. „Abych Ti, Evo, řekl, to nádobíčko tam dole nemáte jen tak, ale náš pánbůh vám to zatím ještě neřekl... To bude sranda, až budeš s hekáním rodit děti! A ještě větší legrace bude z toho, jak tě bude chtít Adam každou chvíli obskočit! To budou hádky! Dneska ne, miláčku, bolí mě hlava... Ne, mám své dny... Nech mě, jsi mi protivnej... Pořád bys to jen se mnou dělal!“

„Co tím chceš, Hade, říci?“ zeptal se jej Adam.

Seděl právě s Evou pod stromem s jablky a dívali se na tu Rajskou zahradu a chválili Stvořitele, jak je tu krásně. Vítr jim shazoval do klína zralá jablka a oni je pomalu okusovali, aby se kolem nich vytvořily dvě velké hromady ohryzků. Na blankytně modrém nebi nebylo ani mráčku. Kdesi hlasitě zurčel potůček vytékající ze skály. No prostě idyla, jak má být! Jen ten had, kdyby je svými řečmi pořád neopruzoval.

„No tak co?“ nevydržela Eva Hadovo mlčení. „O čem to pořád mluvíš!“

„Náš Bůh vás jednou vyžene z Ráje! Už vás má plné zuby a neví, co si má s vámi počít... On vám nic neřekl? Tohle je pro něj jako vyšité, pořád si něco mluví pod vousy a stále před vámi něco tají!“

„Co by měl před námi skrývat?“ zeptal se jej Adam a hodil po Hadovi jedno zralé jablko. Had uhnul a zasyčel na Adama. Chvíli se protahoval vedle stromu, aby nakonec na něj vylezl a usadil se obtočený kolem větve přímo nad Adamem s Evou.

„Tak co víš?“ zeptala se jej Eva.

Had mlčel. Dal si odpolední pauzu a nechal je oba v jejich neutuchajících otázkách a stále rostoucí zvědavosti. Dobře věděl, jací lidé jsou a věděl, jaký je Stvořitel. Také si byl vědom toho, že jej Bůh nakonec shodí do propasti času, kde bude až do skonání věků se všemi svými přisluhovači, dokud nenastane konec všeho. Ale byla zde jedna chyba, o které neměl ani sám Nejvyšší ponětí, nebo si to neuvědomoval. Jak mohl být Konec světa, když stvořil Rouru jako nezničitelnou věc? No, s tím Armagedonem si to bude muset, chtě nechtě, ještě rozmyslet. Uplynulo několik dní a Stvořitel byl kdoví kde. Snad tvořil další světy. A náš milý Had si vychutnával své vítězství...

„Hade, jestli nám to nepovíš, zakroutíme ti krkem!“ řekli mu svorně Adam s Evou.

„No, Stvořiteli by se do určitě nelíbilo!“ zasyčel. „Tak jo, pojďte se mnou, něco vám, lidičky, ukážu!“

Uprostřed Rajské zahrady trčela k nebi ona věc. My víme, že šlo o Rouru, ale Adam s Evou ještě nic takového neviděli. Had vylezl na Poklop a usadil se na něm. Rájem se ozývalo halasení nespočetného množství ptáků, savců a kdoví jaké ještě zvěře. Vítr šuměl v korunách stromů a něco si drmolil. Adam s Evou však ničeho nedbali a stále němě zírali na tu věc, která před nimi trčela k nebi.

„Co to je?“ zeptali se oba Hada.

„Roura!“ zasyčel Had. „Jde o mezigalaktický a mezivesmírný přepravní systém od Nejvyššího!“

„Od koho?“ zeptal se jej Eva zděšeně.

„Od Universa!“ zasyčel Had zamyšleně. „Je to nejvyšší šéf, vedoucí našeho Stvořitele...“

„A k čemu to tu vlastně je?“ promnul si Adam bradu. „Tak co, Hade?“

„Už jsem to řekl, když tu věc otevřete, můžete být pouhou myšlenkou tam, kde se vám zlíbí, třeba na návštěvě u Nejvyššího! To záleží jen na vás...“ řekl jim Had a pomalu slezl z Poklopu.

Adam s Evou rozlomili posvátnou pečeť a otevřeli Poklop. Zela na ně díra široká tři a půl metru, jejího dna nedohlédli. Eva do Roury několikrát zavolala, ale žádná ozvěna se neozvala. Zdálo se jim, že ta věc, pohlcuje světlo i zvuky. Adam do Roury hodil kus kamene a v tu ránu se zablesklo.

„U všech ďasů!“ uslyšeli oba lidé hlas svého Stvořitele. „Neříkal jsem vám, že k té věci nesmíte! Kdo vám o ní řekl?“

„Had!“ řekli Adam s Evou přidušeným hlasem.

„Had?“ zamyslel se pánbíček. „Pojď sem, Hade! Půjdeš i s Adamem a Evou a všichni naplníte Zemi! Od této chvíle nemá Rajská zahrada žádného plotu a všichni můžete jít kam se vám zlíbí, třeba ke všem čertům! Ty tam půjdeš, Hade, určitě!“

A stalo se! Adam s Evou byli vyhnáni z Ráje a Had šel s nimi. Kdoví, co by se stalo, kdyby do Roury vešli. Na to nechtěl Bůh ani pomyslet. Čekal, že mu každou chvíli zavolá sám Nejvyšší, aby si jej povolal na kobereček. Nebudu vám povídat, co všechno řekl našemu Stvořiteli, ale ten si nic za klobouk nedal a když se vrátil na Zemi, pěkně Adama s Evou seřval. A co se dělo dál? Brzy se to dozvíte...

/III. - Tajemství Roury/

A lidé se množili jako divocí králíci a jejich věk se postupně zkracoval. Již nežili tisíce let, ale jenom stovky. Přesně tak, jak to Bůh předpokládal. Adam s Evou již dávno zemřeli, ale jejich děti žily dál a měly další a další děti. Jen pánbůh věděl, jak to bylo možné, že se jim nerodili zdegenerovaní potomci (parchanti), ale to byla zase jiná věc. A čas běžel a Roura pomalu mizela v zapomnění. Ano, Stvořitel o ní věděl, ale lidé ne a zvířatům to bylo jedno.

Proč myslíte, že padly zdi v Jerychu? Kam odletěli všichni ti svatí Proroci na Ohnivých vozech? No přece do, Roury! Nikoho nezajímalo, co budou v jiném Vesmíru dělat s tolika svatými muži a ženami. Svět se točil dál a ona Roura zde stále tiše a nezištně zůstávala. Války, nemoci a hladomory kosily lidstvo s postupem věků a nové Evy rodily za pomoci nových Adamů nové děti. Jen ta Roura byla stále stejná a opuštěná. Kdoví, co by se stalo, kdyby Ježíše neukřižovali za časů Piláta Pontského! Možná by také našel onu Rouru a založil úplně jiné náboženství! Ale nechme toho, pokud nechceme být ukamenováni...

Svět se změnil. Nebyl zde svět před Rourou a po ní, ale Svět s ní. Roura neustále zasahovala do života všech lidí na Zemi. Stala se prodlouženou rukou Boha, který byl lidem a zvířatům neviditelný, ale přesto všudypřítomný a vševědoucí. Nemyslete si, že jsem ve Vesmíru sami a že jen s námi si udělal Stvořitel takovou práci. Jsou i jiné světy a jiné Roury! A ony zahnuté a nezničitelné věci si mezi sebou neustále povídají oním zvláštním a nepostřehnutelným mezigalaktickým a mezivesmírným chvěním. To víte, samotné Rouře je smutno a čas se tak hrozně vleče...

Jaké je tajemství Roury? Roura je stará jako Vesmír samotný. Ve Vesmíru je nekonečné množství Rour, stejně tak, jako je nekonečné množství Vesmírů. Čas od času z nějaké té Roury vyleze zbloudilý poutník z jiného Světa nebo Času. Odkud si myslíte, že se berou všichni ti géniové, umělci a vynálezci. Pánbůh toho má také dost na práci, než se starat jenom o lidi. A tak dělá dělá Roura také něco za něj, nakonec ji vyrobil sám Nejvyšší ve svých závodech „Nezničitelná Roura, s.r.o.“. Říkáte si, proč vám to všechno říkám, protože ne všechno je zřejmé a mnoho věcí mezi Nebem a Zemí končí v Rouře.

A co na to Nejvyšší? Má plno starostí s problémem, co udělá se všemi Rourami ve Všech nekonečných Vesmírech, až nastane opravdový a jedinečný Konec světa! Proč? Protože je nejde zničit, ale takový byl nápad. Ano, jistě byl nedotažený a unáhlený. Copak lidem a jiným tvorům nestačí vesmírné lodě a mezigalaktické lety? Nač jim budou Roury! Všude postupem času zavládl chaos. Všichni to věděli, dokonce i samotní Stvořitelé všech Vesmírů, jen Nejvyšší s tím jaksi nechtěl nic mít. Dělal, že se jej to ani v nejmenším netýká...

/IV. - Zrodila se Roura!/

Den před stvořením všeho stvořeného se probral Nejvyšší ze svého sna a prohrábl si svou rukou své bílé a dlouhé vlasy, které měl zapletené do copánků. Když stával, praštil se rukou o rouru od kamen, které si udělal, aby mu ve Vesmíru nebyla zima. Chvíli nadával a pak se ještě delší chvíli díval na žhnoucí rouru, která vedla z pícku ke komínu, jež končil v Černé díře. Čím topil? Bůhví, ale jisté bylo, že mu nebyla zima. Foukal si na popálenou a odřenou ruku, když tu jej napadla přímo božská myšlenka, co takhle udělat něco, co nestráví ani ta největší Černá díra a co bude zaměstnávat lidi a všechny tvory až do konce Světa a všech Vesmírů?

I stvořil Nejvyšší Rouru, kterou nikdy nešlo zničit a její existenci zabalil do spleti různých nesmyslů, výmyslů a polopravd, aby měli potrhlí umělci o čem psát. Chvála Nejvyššímu, že stvořil Světy a chvála tobě, Rouro, která dřímáš v zemi a budeš v ní, dokud bude země Zemí a nebe Nebem. I pohlédl Nejvyšší na všechno stvořené a řekl si, že by si konečně mohl dát dvacet! Ta nekonečná práce jej totiž začala pomalu nudit a otravovat. Nakonec, na co měl své podřízené? Ne?

Amen...


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 15 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 26 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 0:46:55 Odpovědět 
   17. 06. 2014

Tuhle tvoji Rouru pokládám za nejzdařilejší díl.
Humorem povídka jen sršela. Áaa… někdy mám chvíle, kdy nevím, co napsat za hodnocení. Zkrátím to… za jedna!
P. S. krásné zakončení Roury!
 ze dne 01.08.2014, 15:24:17  
   Šíma: Díky. Roura je prostě roura!
 Tuax 04.10.2008, 1:39:01 Odpovědět 
   Tak na paškál jseš schopen vzít si cokoliv, ne pěkně :)

Nevím proč, ale u tohoto dílu se mi text nejvíce vlekl. Ale je to pěkné, vypadá to propracovaně, jsou tam zachycené momentky z bible i z tvé fantazie a dohromady to je vcelku (ne)uvěřitelný mix, který dokáže pobavit.

Zmínka o Jerichu, byla pro mě osobně dosti zajímavá. Už je to dlouho, co jsem si na něj byť vzpomněl...
 ze dne 04.10.2008, 13:25:04  
   Šíma: Dík za zastavení, takže "jednička" vede? Čili ona "Roura!" nemá konkurenci, alespoň u samotného autora a všechna další pokračování jsou poněkud slabšího ražení? :-DDD

Dobré vědět. ;-))) Dík za přečtení všech "Rour" a těším se na Tvé případné podání!
 čuk 19.08.2007, 8:08:52 Odpovědět 
   Dal by se ten filosofický elaborát o Rouře napsat jako dialog dvou vědců v naší spolupráci
(já bych třeba zastával vědecké materialistické stanovisko)
 ze dne 19.08.2007, 11:06:00  
   Šíma: Šíma říka: "Uvidíme a děkuji za nabídku." ;-)

Páč neví, co a jak, patrně na chvíli zaleze do své Roury a uvidí se, snad jej zase něco napadne! Roura je, jak se zdá, dost inspirující...

Měj se hezky, čuku a drž se! Rouře zdar!
 čuk 18.08.2007, 23:47:20 Odpovědět 
   Obdivuju svou vypravěčskou slinu a fantazii, by´t někdy se mi zdá text trochu upovídaný, ale to je dáno mou netrpělivostí a neschopností si pamatovat delší text. Vznik Roury jsi vymyslel dobře. Avšak? když je ve Vesmíru mnoho Rour, neměli bychom napsat po vzoru marxistů manifest: "Roury celého Vesmíru, spojte se!"
Anebo filozofickou tezi: je jen Roura a vše ostatní je klam?
 ze dne 19.08.2007, 0:03:53  
   Šíma: Máš totiž pravdu, o Rouře by se dalo psát celé věky a stejně bychom nebyli nikdy na konci... Když na to tak myslím, podařilo se mi vymyslet pěknou "ptákovinu"! Hlavně, že se líbí... ;-)

Jsou jen dvě možnosti: Buď autor přeroste Rouru, nebo ona jeho! Ale autorovi se také líbí Roury od jiných autorů. Takže je jich více a kdoví, který nový autor se ještě přidá!

Snad v tom šíma nebude sám...
 ze dne 18.08.2007, 23:58:13  
   Šíma: To autor (šíma) neví a neví, zda-li to ví také i samotná Roura! ;-)

Díky za přečtení a komentář! Roura je také potěšena... Hm, není to špatný nápad, čuku! Ty mě přivádíš na myšlenku, která je velmi nebezpečná, napsat filozofický elaborát na téma: "Existence Roury ve Vesmíru..." :-D

Tys prostě nepřekonatelný! Ještě jednou díky za návštěvu. ;-)
 Lakejja 29.07.2007, 10:06:03 Odpovědět 
   Vipero: Ne...na Šímu krátké :D
a tento díl se mi líbí asi nejvíc:)
absolutně nejlepší kousek je imho tady:
„Jasně, šéfe!“ souhlasil Stvořitel. „Věřím Ti, na věky věků!“

„Amen!“ řekl Nejvyšší a na chvíli se odmlčel.
 ze dne 29.07.2007, 11:25:29  
   Šíma: :-) Díky za přečtení a komentář!

Nejvyšší Universum teď se mnou jaksi nemluví! Snad se to časem spraví...
 Vipero 27.07.2007, 21:06:54 Odpovědět 
   Dlouhé.. ale fajné....
 ze dne 27.07.2007, 22:06:18  
   Šíma: Díky, snažil jsem se, milý brachu! :-) Díky za přečtení a komentář!
 duddits 27.07.2007, 20:29:08 Odpovědět 
   Kdo jiný než Šíma by mohl nechat Boha (bohy:)) takhle sakrovat? :-D Ale udržel jsi to na uzdě, takže žádné pohoršování se konat nemůže. Celkově je tenhle díl dobře vyváženou směsí toho, čím se vyznačovaly části předchozí – vtipu, nápaditosti jemné absurdity a dobrého vyprávění.
A právě pro onu vyváženost bych si tenhle díl troufl označit za nejpovedenější Rouru… alespoň zatím ;)
 ze dne 27.07.2007, 20:35:54  
   Šíma: Díky, dudsi, šíma pláče... Co to, to se zatím nepovedlo nikomu! Tisíceré díky! :-) Roura je absurdním světem, který je sám pro sebe! Jakékoliv srovnávaní s čímkoliv v reálu je naprosto nemožné, ba přímo nesmyslné! A potom, že šímu nejde zkazit! :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Vůně
Marbal Škutin
Pro Jasmina
DaBone
Bolesti
M. Daněk
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr