» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."

Gustav Flaubert

počet přístupů: 2141851

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Ztracená magie (8) – Nejsme tu sami ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ztracená magie

Gandalf	publikováno: 22.07.2007, 22:46

Kapitola osmá


	Kapitola osmá – Nejsme tu sami Ač jsem se snažil neusnout (a že jsem k tomu měl pádný důvod), nakonec mě přeci jen únava přemohla a já se ponořil do říše bez hranic – nekonečné říše snů. Nikdy si přesně nepamatuji to, co jsem viděl či zažil ve snech. Ale tentokrát to bylo jiné. Tolik jiné, až mě to samotného vyděsilo. Snil jsem zvláštní sen… Jako střípky z veliké mozaiky, tak se mi jevily jednotlivé obrazy, které prolétávaly mou myslí ve splašeném tempu. Viděl jsem neznámé tvory, nikdy neviděné kraje, ale také dobře známé tváře. V mém snu byl Mojmír ještě mlád a s lidským tělem. Viděl jsem v jeho náruči překrásnou dívku s úsměvem na tváři. Pak však nebesa potemněla a jejich srdce přestala bít. Temnota zaplavila mou mysl a já neviděl víc. V polospánku jsem se zavrtěl v koruně stromu a otočil se na druhý bok. Koutkem oka jsem se ujistil, že Mojmír je stále zde – nespal, seděl a hleděl kamsi v dál. Víčka se vlastní vahou zavřela a sen se po chvíli vrátil. Spatřil jsem Čárymarovu akademii ještě v počátcích. Měla pouze základy a nosné pilíře. Kolem bylo cítit cosi, co mi připomínalo vzduch před bouřkou, ale nedokázal jsem to zatím přesně popsat. Následoval oslnivý záblesk a byl jsem opět na jiném místě. Zřejmě v nějaké oválné pracovně. Zády ke mně seděla postava zahalená v plášti a naproti ní sám Mojmír. Ústa jakoby hovořila, ale žádný zvuk nevycházel. Mojmír držel v rukou nějaký pergamen a chystal se jej podepsat (snad onen úpis, o kterém hovořila létající kniha?). .oO Samueli. Oo. Sen se vytratil jako pára nad hrncem a já zůstal v nočním bdění. .oO Samueli. Oo. Ten hlas. Byl zpět. .oO Slyšíš nás, Samueli? Oo. Mám odpovídat? Co když to Mojmír uslyší? .oO Samueli! Oo. .oO Slyším vás! Proč mě stále pronásledujete? Oo. .oO Samueli, chlapče, máme o tebe strach. Nechceme tě znovu ztratit, už ne. Oo. Někdo se o mě bojí? Nechtějí mě… znovu ztratit? Kdo? .oO Kdo jste? Oo. .oO To není podstatné, Samueli. My tě chceme zpátky, řekneme ti jak. Uteč od něj, dokud ještě můžeš. Oo. .oO Kam, kam se mám vrátit? Oo. .oO Domů, chlapče, domů. Oo. Přestal jsem ten hlas chápat. Jen tak jsem tam ležel a již nekomunikoval. Přemýšlel jsem o všem a zároveň o ničem. Znova jsem usnul, ale sny již nepřicházely. Pomalu nastával úsvit. „Vyspán do růžova?“ probudil mne hned otázkou Mojmír. „Spíše do bíla,“ prohodil jsem satiricky a pokusil se narovnat přeležená záda. „Špatné sny?“ Jak? Věděl o tom, co se mi zdálo? „Spíše špatná postel,“ zatajil jsem noční vidění i rozhovor s neznámým telepatem. „Lepší tu bohužel nerostou,“ usmál se a ladným pohybem sklouzl na zem. Pokusil jsem se jeho styl napodobit, ale nějak se mi to ladné sklouznutí vymklo z rukou (a nohou). Padl jsem na zem jako pytel brambor. „V pořádku?“ otočil se na mě. „V naprostém,“ ujistil jsem čaroděje a zvedl se na bolavá kolena. Ihned jsem s radostí zjistil, že bolavá záda se pádem srovnala (možná tuto metodu později uvedu v praxi v nějakých lázních). „Dnes nás čeká dlouhá cesta, tak bude dobré se na to připravit.“ „Bochůrky?“ „Bochůrky,“ kývl Čárymar. Bylo mi jasné, že to bude mým úkolem, zatímco on prozkoumá terén (alespoň tak jsem to vždy četl v hrdinských románech – že já zrovna dostal roli sběrače). Nedělalo mi větší potíže nasbírat dostatečné množství této jediné pochoutky ve zdejším kraji, neboť rostla téměř na každém kroku. Horší to už bylo s přenosem. Prozatím jsem svázal cestovní plášť a naházel houby do něj. To, že bude poté značně poznamenán bochůrkovým aroma, mi bylo více než jasné. Nic naplat, jídlo bude třeba. Mojmír namísto mnou předpokládaného průzkumu poletoval kolem a cosi si pro sebe mumlal. Nechtěl jsem jej rušit, a tak jsem do připraveného vaku s bochůrkami ještě posbíral pár spadaných plodů plných sladkého mléka. Sedl jsem si na pařez obrostlý mechem a zasnil se. Jak je asi našim doma? Co teď dělají a jak se má babička? Kdyby jen věděli, jak mi teď je. „Můžeme?“ Mojmír sestoupil níže z korun stromů. „Zásoby máme, tak můžeme.“ Jen co jsem se zvedl, čarodějova ruka namířila na trs trávy kousek vedle pařezu. „Ten bych vzal také.“ Provaz ze svrbíku – jak jsem mohl zapomenout! Smotal jsem jej a přehodil přes rameno. „Tak snad už vše.“ Mojmír na mě mrknul a určil směr. „Pokud si tu cestu dobře pamatuji, do poledne bychom měli dorazit na rozcestí a odtud to je už jen kousek k Bábě Rábě.“ No, to se pěkně projdeme. „Nějaká známá?“ nedalo mi a zeptal jsem se na to prapodivné jméno. „Kdepak, ale mohla by nám pomoci sehnat nějaký rychlý přepravní prostředek, když nám zlobři zabili draka.“ „Vím, že to bude znít divně, ale,“ odvážil jsem se navrhnout riskantní plán. „Ale?“ otočil se Mojmír a vznášel se ve vzduchu. „Ale mohl byste dolétnout do nejbližšího města, sehnat pomoc a pro mě se pak vrátit.“ „Nechat tě samotného?“ „Proč ne.“ „Tady? Ani nápad, mladíku! Jdeme spolu, v téhle divočině nebudu nic riskovat,“ odpověděl mi rázně a na okamžik se zahleděl do mých očí. „Tak pojď.“ „Byl to jen nápad,“ řekl jsem omluvným tónem a pospíchal za ním. Občas mi připadá, že má o mě strach a obavy, jako měli mí rodičové, když jsem odcházel do Čarozemě. Občas ale, jako bych viděl za jeho tváří ještě druhou, bez tvaru a barvy, plnou nenávisti a zloby. „Jsi nějak pozadu, hochu!“ Šup, šup, musíme si pospíšit Vojtěchu. „Už běžím,“ volal jsem dopředu, ale samozřejmě jsem neběžel, jen zrychlil krok. Tímto jsem udělal další poznatek – sice nebudu umět vůbec kouzlit, ale zato získám formu a shodím pěkných pár kil (což bude možná nakonec lepší). Cestou lesem jsem ujídal dobroty z rance a čas od času prohodil pár slov telepaticky s Mojmírem (normálně to nešlo, jelikož měl velký náskok a to bych si vyřval hlasivky raz dva). Celou tu dobu mi nijak nepřišlo zvláštní, že jsme dnes nepotkali žádné živé tvory. Čekal bych alespoň ptáky, mravence, cokoliv, ale krom nás dvou tu (zatím) nebylo zhola nic! Les bez života? „Tady si na chvíli odpočineme,“ řekl Mojmír, když jsem jej došel. „Tak nějak jsem chtěl menší přestávku navrhnout.“ Ale bál jsem se, abych snad nebyl prohlášen za padavku dne. „Doplň síly, chlapče. Tam za tím houštím nás čeká prudké stoupání.“ „No potěš!“ zafuněl jsem s plnou pusou. „Bába Rába má svou chatrč na úpatí Dřímajících hor.“ „Dřímající hory?“ Kdo jim mohl dát takové jméno? Jsou to snad hory, kde každý usne a již se více neprobudí? No, hlavně že nemusíme až na ty vrcholky. „Ano, říká se jim tak, neboť spí tisíciletým spánkem. Podle příběhů, které se vypráví, to byli kdysi mocní bohové, kteří se ale vzepřeli vůli jejich stvořitele. Za to byli proměněni v hory a po tisíc let uspaní, aby pykali za svou pýchu.“ „A co pak, až se probudí?“ „Pak? Kdo ví, to už tu nikdo z nás nebude. Ještě jim zbývá šest set let spánku.“ „A nám šest set kroků do kopce,“ zavtipkoval jsem. „To jsi hodně velký optimista,“ zavtipkoval naopak Mojmír (já však jeho smysl pro humor nějak nechápal – raději). „Snad bude ta babka k něčemu dobrá, když už se za ní budeme trmácet.“ „Snad,“ zapochyboval Mojmír a vzal si bochůrku. „Prý ovládá mocná kouzla a prokletí, ale teď, bez magie, to by na tom měla být jako my – takže se není třeba bát.“ „To nemůže kouzlit vůbec nikdo?“ „Nikdo. Magie se vytratila z celé Čarozemě. Lidé začínají opět spoléhat na to, co dříve nebylo nutné – zbraně. Ne však jen k obraně, ale bohužel se množí případy bezdůvodných útoků na čaroděje.“ „Ale proč?“ „Dobrá otázka. Proč. To je nám bohužel skryto,“ Mojmír se mírně vznesl, „Budeme pokračovat.“ „Jen svážu ten plášť,“ zamumlal jsem a nacpal si do pusy ještě jednu bochůrku. „Pospěš, už je po poledni a nejsme ani na rozcestí. Příliš jsme se zdrželi. Nerad bych cestoval v šeru noci.“ „Můžeme,“ zvolal jsem slavnostně a přehodil si vak přes záda. „Mojmíre?“ „Jen mě tak napadlo,“ přemýšlel na místě. „Ano?“ „Ten druhý zlobr.“ „Ano?“ „Svázal‘s ho, že?“ „Svázal. Ruce i nohy.“ „Dobře. Tak pojď.“ Pochybnosti se mi u Mojmíra zrovna dvakrát nezamlouvaly. „Myslíte, že by se z toho mohl dostat?“ „Ne, sám ne. Musel by mu někdo…“ Mojmír nedokončil větu a zaostřil opodál na listím pokrytou zem. „Co se stalo?“ Trochu jsem znejistěl. „Máme problém, chlapče.“ „Co to je?“ ukazoval jsem na hromádku listí a čehosi v Mojmírových rukách. „To je zbytek toho lana, kterým jsi tomu zlobrovi svázal ruce. Je volný!“ „Ale vždyť – jak to víte?“ nevěřil jsem svým uším. „Podívej, je ještě částečně smotané a tady – stopy po zubech. Musel si ho překousat.“ „Ale jak! Ruce jsem mu svázal za zády!“ „Někdo mu pomohl, chlapče. Teď už tu nejsme sami.“ „Svázal jsem ho přeci úplně jinde, jak se dostal sem?“ „To nevím, ale doufejme, že nepůjdou stejným směrem co my. Nerad bych se s ním znovu setkal.“ Nevěděl jsem, co mám říct. Strach mě obepnul jako nepropustná síť. Bude si pamatovat mou tvář? Bude vědět, kdo mu to udělal? Bál jsem se. Mojmír jakoby strach nikdy nepoznal. Pokračovali jsme dál po cestě k Dřímajícím horám. Někde tam v houští, jako bych cítil, že nás někdo sleduje.


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 7		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 30		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Arvinej	19.07.2008, 15:47:19

zajímavé trable se zlobrem, třeba se to ještě nějak vyvine, jinak DSD

Fuxik(5)	18.07.2008, 23:15:00

Tak někde u druhého dílu jsem doufal, že dneska pujdu nějak slušně spát. Gandalfe! Ty jeden! To musíš psát tak chytlavě, že jeden ani nemuže spát?

estel	07.07.2008, 22:13:07

Uáááá! Za ony ohnivé koule u minulého dílu se omlouvám. O ohni tam skutečně není ani zmínka, ale vyčarované koule ve třetím díle jsou, z rukou Šerlenových. No nic, nechám se překvapit a vyděsit :-) Takže jen: - Nedělalo mi větší potíže nasbírat dostatečné množství této jediné pochoutky ve zdejším kraji, neboť rostly téměř na každém kroku. Je-li řeč o pochoutce, tedy rostla na každém kroku, nikoliv rostly. A skutečně byla jediná? Nejedl Mojmír v předchozích dílech ještě nějaké broučky a podobné? Neušli zase takovou dálku a jsou pořád ve stejném lese, ačkoliv je možné, že tu už nic jiného není. No to nic :-) - kteří se ale vzepřeli vůli jejich stvořitele Lépe česky mi tam zní svého stvořitele, ale odůvodňovat bych to musela přes španělskou gramatiku, což by nemuselo dopadnout dobře :-) - a učil směr… - Ale mohl by jste… No, pro kompletnost :-) Jinak stále stejně poutavé čtivo. Zachraňuje mi to prázdniny, jinak bych zemřela nudou… :-)

Alan Dark	02.05.2008, 11:51:40

Znovu se objevuje zlobr...a jeho tajemný pomocník

Planek	16.03.2008, 14:32:44

Už jsem u osmého dílu...čtení mě ale baví pořád a napětí nepolevuje!

Šíma	22.07.2007, 23:07:17

Hezký! Samé problémy! Čáry a máry jsou fuč! Z Draka je placka a jeden zlobr je zase na svobodě, kdo mu pomohl? Těším se na další díl, že bych samou nedočkavostí nespal? No, snad mě ten zlobr nebude spolu s jeho vysvoboditelem strašit ve snu! Kdo to mohl být? Držím oběma hrdinům palec, ale snadné to určitě nebude! :-)