obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915698 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392510 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: V ohrožení (4.část) ::

 autor alri publikováno: 23.07.2007, 22:12  
Drama v autobusu konečně končí! I když ne tak, jak by všichni chtěli.
 

10. V plné rychlosti
To snad ani není pravda! blesklo mi hlavou, Ty mrchy jsou snad na mě nějak vysazené, nebo co! Byl jsem z toho trochu v šoku a ze začátku jsem vůbec nechápal, kde se tam ta bestie mohla vzít. Pak mi došlo, že přední sklo je vymlácené. Danny měl plné ruce práce s řízením, a tak si ji zcela určitě nevšiml.
Z plna hrdla jsem zakřičel a snažil se dostat tu bestii z mé nohy dolů. Mával jsem ve vzduchu rukama jak pomatený. Nakonec se mi příšeru podařilo chytit za dlouhé špičaté ucho. Potvora začala prskat ještě víc a zběsile po mě začla máchat pařáty, zatímco drápy ruky stále zatínala do mé nohy. Najednou se však ta bestie vymrštila a já ji měl rázem na hrudi. Její ucho mi přitom vyklouzlo z ruky.
Už natahovala ty svoje odporné pracky, aby mi vypíchla oči, když v tu chvíli se v uličce vynořil Erik. Na nic se neptal, popadl tu bestii za uši a vší silou jí mrštil z okna ven. Obluda prosvištěla vzduchem a ocitla se rozpláclá na silnici.
Zhluboka jsem se nadechl a odhrnul si vlasy z čela. Erik přešel ke mně. V tu chvíli autobus nadskočil, jako by přejel přes nějaký hrbol. Erik se musel přidržet sedadel, aby nespadl.
„Jsi v pořádku?“ ptal se starostlivě.
„Nevím…“ odpověděl jsem a ohmatával si ručník na noze. Zbyly z něj jen zkrvavené cáry. „Asi těžko…“
Ale to už Fran vytahovala z kufru další ručník. Přiskočila ke mně a sundala mi starý „obvaz“. Naštěstí to teď nebylo skoro nic vážného. Zpod zaschlé zčernalé krve se linulo jen pár pramínků čerstvé. Příšera svoje drápy nedostala přes tlustý ručník do takové hloubky. Sice to pořádně štípalo, ale dalo se to vydržet.
„Už nemám žádnou vodu,“ postěžovala si Fran. „Asi ti to budu muset jenom zavá…“
Nedořekla. Ze všeho nás vytrhl výkřik. Byl to Danny. Autobus sebou prudce trhl a ve vteřině jsme se řítili v protisměru. Danny za volantem stál a právě se snažil sejmout jednu z těch oblud, která se na něj sápala rozbitým oknem. Volantu si v tu chvíli ani nevšiml.
Rychle jsem vyskočil a vrhl se přímo k Dannymu. Pevně jsem uchopil volant a chtěl s ním otočit. Ale nešlo to. Daniel byl na volantu namáčklý tak, že ho úplně zablokoval.
Naproti nám jsem ve tmě spatřil dvě jasně rozsvícená světla. Plnou rychlostí se k nám blížilo nějaké auto. Dlouho jsem se tudíž nerozmýšlel, prudce jsem strčil do Dannyho, až odletěl dozadu a tam dopadl zadkem přímo do sedačky, a jedním trhnutím jsem vrátil autobus do jeho správného směru.
Všemi to hodilo na jednu stranu. Nevydržela to ani obluda, která neměla šanci se něčeho držet. Jen stála na rámu a sápala se po nás. Ztratila rovnováhu, ale ještě včas (naneštěstí) se stačila zachytit boční strany okna. Na nic jsem nečekal a pořádně jsem ji po té pazouře dal pěstí. Něco zakřupalo a bestie odletěla kamsi do tmy. Zdálo se, že jsou ty bytosti velice křehké.
Když ty ostatní viděly, že jedna z nich je pryč, rozutekly se jako když do nich střelí. Rázem zmizely z oken a za chvíli už bylo ze střechy slyšet dupání.
V tu chvíli jsem dostal nápad. Mohli bychom se je pokusit setřást! Vyhnal jsem Daniela ze sedadla. Dost silně protestoval, ale já si toho nevšímal. Sedl jsem si místo něj, chopil se řízení a co to šlo dupl na plyn.
Úplně jsem zasyčel bolestí, neboť ke vší té smůle jsem měl zraněnou zrovna tu nohu, kterou se mačká plyn a brzda. Řekl jsem si však, že na to nemůžu v tuhle chvíli koukat.
Autobus se rozjel nejméně stovkou. Víc jsem to hnát nechtěl, bylo by to příliš nebezpečné. Někteří to nečekali a tak to s nimi hodilo dozadu. Fran zrovna něco vykládala lidem, když do ní Danny naletěl. V tu chvíli si všimla, že za volantem sedím já.
„Co si proboha myslíš že děláš?“ zaječela, když se ke mně dostala.
„Jsou na střeše! Pokusím se je dostat dolů!“ odpověděl jsem.
„To je přece blbost!“ namítla a odhrnovala si vlasy z obličeje a nechala je dál poletovat kolem hlavy. „A co tvoje noha?“
„To mě teď nezajímá!“ odsekl jsem a vyzývavě ještě dupl na plyn. Sto dvacet, sto čtyřicet, sto šedesát!
„Zbláznil ses?“ řvala Fran. „Okamžitě zpomal! Vždyť se všichni zabijeme!“
„Máme se zabít takhle, nebo nás mají oddělat ty potvory?!“ vyštěkl jsem.
Sto osmdesát! Možná už mi v té době opravdu trochu hrabalo.
Fran otevřela pusu a chtěla něco říct. Než to však stačila udělat, ozvalo se zezadu několik užaslých výkřiků. Do toho zněl skřípot, jako když někdo drápe po plechu. Šlo to ze střechy.
Rychle jsem se ohlédl. Viděl jsem ale jenom spoustu lidí, kteří byli namačkáni na zadním okně autobusu.
„Co se tam děje?“ ptal jsem se Fran.
„Několik těch oblud spadlo dolů! Řekla bych, že už nejspíše budou pryč úplně!“ informovala mě Fran. „Myslím, že můžeš zpomalit!“
Sundal jsem nohu z plynu a zároveň si trochu přibržďoval. Postupně se autobus dostal na svoji původní rychlost.
Zdálo se, že se lidi opět uklidnili. Zase si sedli na svoje místa a vzrušeně tlachali o tom, co se stalo. Někteří se dosud klepali strachy, jiní si začali hrát na hrdiny a prohlašovali, že věděli, že to dopadne dobře.
Erik s Danielem se rozvalovali na sedačkách. Fran zůstala stát u mě.
„Nechceš vystřídat?“ ptala se. „Už kvůli tvé noze.“
Už jsem chtěl odpovědět, ale v tu chvíli jsem si všiml, že Fran upřeně zírá kamsi na přístrojovou desku.
„Proboha, Micheli!“ vypoulila oči ještě více než předtím. „Co to zase děláš? Proč zrychlujeme?“
Překvapeně jsem se zadíval na tachometr. Ručička se pomalinku přesunovala ke stovce.
„Ale já nic nedělám!“ ukázal jsem na svoji nohu, kterou jsem měl vystrčenou trochu stranou, neboť mě začínala zase bolet a já doufal, že mě to takhle alespoň trochu přejde.
„Co se teda děje?“ ptala se zmateně.
„Já nevím… vůbec nemám tušení…“
Znovu jsem sjel pohledem na přístrojovou desku. Tachometr už ukazoval sto dvacet a nevypadalo to, že by ta ručička mínila zastavit se. Autobus svištěl nocí čím dál větší rychlostí.

11. Neovladatelný
„Mon Dieu! Co se to děje?!“ ptal jsem se zoufale. „Nešlapu na plyn a ta kára pořád zrychluje a zrychluje!“
„Třeba nějaká porucha!“ odpověděla Fran.
„Nemyslím, že je to nějaká porucha,“ ozval se Erikův hlas přímo za Fran. „Podle mě to udělaly ty obludy. Musely něco provést s motorem…“
„To je přece nesmysl,“ odpověděla Fran. „Jak by se dostaly k motoru? Byly přece pořád nahoře na střeše…“
„To ano, ale jestli si pamatuješ, jak jsem jednu vyhodil ven a ten autobus ji pak přejel…“
„A ona se nejspíše přitom zachytila nějak kola a dostala se na podvozek! No jasně!“ vyhrkl jsem celý užaslý nad tím, jak je to jednoduché.
„To je přece blbost!“ ozval se Danny. „To by přece nemohla přežít! To je nemožné! To by musely být z oceli!“
„Třeba jsou,“ pokrčil rameny Erik. „Nic o nich přece nevíme.“
„Tak proč se jim lámou drápy a praskají pracky?“
„A proč umí rozbít celé okno z tvrdého skla?“ vyštěkl pohotově Erik.
„Tak dost! Nehádejte se!“ vykřikla Fran a odstrčila je od sebe.
„Budeme muset zastavit, než nám ještě provede něco s brzdami!“ zvolal jsem od volantu, když jsem vybral jednu menší zatáčku. „Nebo se tady pak všichni rozsekáme!“
„Všichni se pořádně držte!“ zavřeštěla Fran do autobusu a sama se pevně chytla mého sedadla, aby nevylétla rozbitým oknem ven. „Dupni na to!“
Pevně jsem stiskl volant, abych se nešťastnou náhodou neocitl venku, a co to šlo jsem přimáčkl brzdový pedál až na podlahu.
Autobus sebou prudce trhla a začal skřípavě brzdit. Několik jedinců, kteří se málo drželi, se rozpláclo na zemi jak žáby. Jeden z nich se rozjel po podlaze přímo k nám a podtrhl Dannymu nohy. Ten jen zavřeštěl a začal vykřikovat něco o tom, že má vyvrknutý kotník nebo zlomenou nohu. Už nevím co. Hned nato mu spadla na hlavu něčí taška a Danny ztichl.
Nebyl čas řešit co se mu stalo. Ale vypadal, že je jen v bezvědomí. Všude klem nás létaly tašky a kufry a do uší nás mlátilo nesnesitelné skřípání brzd.
„Doprčic! Na to jsme zapomněli!“ zaskučela Fran a loktem odrazila jeden menší kufr. „Auvajs! Sakra!“
Najednou se kolem rozlehlo ticho, do kterého zazníval jen chod motoru. Autobus rázem přestal brzdit a pokračoval dál svojí rychlostí. Byli jsme asi na devadesátce.
„Mám takový dojem, že už nám ta bestie zlikvidovala i brzdy! No jasně! Jsou v čudu!“ prohlásil jsem. Na přístrojové desce mi blikala kontrolka poruchy brzd.
„A jsme v prdeli!“ ulevil si Erik.
„Myslím, že ještě ne, ale už to dlouho trvat nebude,“ ukázal jsem ven. Zrovna jsme míjeli značku, která označovala prudkou dvojitou zatáčku, a pod ní byla tabulka s doporučenou rychlostí 40 km/h. A my jsme jeli více jak dvojnásobkem.
Lidé vzadu se rozvřískali. Slyšeli totiž každé naše slovo. Fran je běžela uklidnit, Erik dopravoval Daniela na sedadlo a já se připravoval na nebezpečnou zatáčku.
Vjeli jsme do ní jak šílenci. Trhl jsem volantem tak, že se musel otočil o sto osmdesát stupňů. V tu chvíli jsem se jen spoléhal na své řidičské schopnosti. Vtom na mě naletěl Erik, který se asi moc dobře nedržel. Daniel sklouzl na zem a Erik, po tom, co mě přimáčkl na okno a poté se ode mě odrazil, se rozplácl přímo na Dannym. Hned se však zvedl a snažil se Dannyho posadit zpátky na sedačku.
Opět jsem se chopil volantu a trochu si oddechl. Jednu zatáčku jsme měli za sebou, ale zbývala ještě druhá.
Vřítili jsme se do ní na plný plyn. Teď nebo nikdy, pomyslel jsem si a chtěl zatočit. Zmáčkl jsem volant – a nic! Nešlo s ním ani hnout. Prostě ztuhl! To ne! Teď ne! Zalomcoval jsem s ním, ale nepovolil.
„Řízení je v háji!“ zvolal jsem dozadu.
Erik se zarazil.
„Jak v háji?“ vyhrkl zděšeně.
„Prostě nefunguje!“
„To není možné!“ přiskočil ke mně a čapl volant. Pod jeho dotekem však také nereagoval. Chvíli s ním lomcoval, jako předtím já, a pak to vzdal. Autobus zatím sjel ze silnice a teď kodrcal po trávníku.
„Tak, teď jsme opravdu v hajzlu!“ řekl dost hlasitě a několik lidí se rozkřičelo ještě víc.
„Tady nemůžeme zůstat!“ splašil jsem se. „Ta bestie nám provedla i něco s řízením! Co nevidět se někde roztřískáme na maděru! Rychle! Musíme vzít Dannyho!“
Popadl jsem Daniela za nohy a Erik za ruce a pokusili jsme se ho odtáhnout pryč. Vzadu jsme ho složili na podlahu do uličky. Fran už samozřejmě věděla, co se děje a snažila se ostatní uklidnit, neboť v tu chvíli světla zapraskala a zhasla a jekot se rozezněl ještě víc než předtím.
Pomalu jsem zvedl hlavu. Blížili jsme se k lesu se spoustou tlustých, mohutných stromů. Nevím, co udělali ostatní, ale já jsem se připlácl na podlahu a rukama si kryl hlavu.
Každou chvíli jsme se museli rozmáznout o některý strom a já každým okamžikem očekával náraz.

12. Konec jízdy
Nečekal jsem moc dlouho. Ani ne za pár vteřin prořízla noční ticho příšerná rána. Ozvalo se několik výkřiků a pak už byl opět klid. Zamotala se mi hlava a zatmělo před očima. Pak do mě narazila obrovská masa těl, až to se mnou smýklo dopředu. Naletěl jsem do něčeho obzvlášť tvrdého a pořádně jsem se uhodil do ramene.
Vztáhl jsem ruce, abych zjistil, o co jsem se vlastně praštil. Chvíli jsem jen tak rukama mával před sebou a pak jsem nahmatal něco tvrdého a rýhovitého. Kůra stromu, blesklo mi hlavou.
Měl jsem pravdu. Autobus plnou rychlostí vjel do nejbližšího stromu, který mu stál v cestě.
Někde vzadu za mnou se ozval šramot. Otočil jsem hlavu, abych se podíval, co se děje. V měsíčním svitu jsem spatřil sedící ženskou siluetu, která se držela za hlavu.
„Micheli? Eriku? Danny?“ ozvala se potichu a rozhlížela se kolem.
Než jsem však stačil něco odpovědět, ucítil jsem v noze strašnou bolest. Někdo vedle mě sebou škubl a nakopl mě přímo do zraněné končetiny.
„Aůůů!“ zaúpěl jsem.
Vedle mě se někdo vymrštil a praštil mě přitom znovu do nohy.
„Sakra!“ zanadával jsem, jelikož mě to opravdu ukrutně zabolelo.
„Ježiši! Micheli!“ vyhrkl ten dotyčný. Byl to Erik. „To jsem fakt nechtěl! Je tu hrozná tma!“
Poznal jsem, že leze po zemi a šátrá kolem sebe rukama.
„Micheli? Eriku?“ vyjekla Fran. „Jste oba v pořádku? Slyšela jsem někoho křičet…“
„Je to v pořádku, Fran. Erik mě jen trochu nakopl,“ řekl jsem a posadil se.
Jasně jsem teď spatřil Erikovu postavu jak po čtyřech leze pomalu ke mně.
„Fajn,“ povzdechla Fran. „Podívám se, jestli tady někde není baterka.“
Ozvalo se štrachání. Znělo to jako kdyby otvírala kufry a něco v nich hrabala.
„Sláva! Mám to!“ ozval se výkřik a vzápětí mě do očí udeřilo prudké světlo baterky. Okamžitě jsem je zavřel, jelikož jsem to nečekal, a už mě začínaly bolet a slzet.
„Promiň,“ řekla honem a sklopila svítilnu. Před očima mi naskočily zelené a modré mžitky.
Fran pomalu přejížděla světlem po vnitřku autobusu – nebo nejspíše po tom, co z něj zbylo. Bylo docela zajímavé, že se nepřevrátil. Ale asi za to mohl ten strom, do kterého jsme narazili, protože byl zařízlý skoro až do poloviny autobusu.
Fran namířila baterkou někam mě za hlavu. Věděl jsem, že ten strom není zrovna nejtenčí, ale s takovým kmenem jsem opravdu nepočítal. Než jsem si ho však stačil pořádně prohlédnout, Fran už světlem přejížděla ostatní. Všichni leželi na hromadě a ani jeden nejevil známky toho, že by byl při vědomí, nebo dokonce při životě.
„Nejsou mrtví, že ne?“ zeptala se splašeně Fran.
„Doufám, že ne…“ řekl Erik a hrábl po nejbližší ruce. „Necítíte něco?“ zarazil se a začal čenichat kolem sebe.
Zavětřil jsem také. Vzduchem se linul opravdu hnusný zápach.
„Benzín…“ řekl jsem potichu. „Teče nám benzín!“
„K čertu!“ zaklel Erik. „Musíme pryč, než tu vyletíme do povětří!“
„Ale přece je tady nemůžeme všechny nechat!“ odpověděla Fran a rozhlédla se kolem.
„To je jasné, že je tady nenecháme!“ odvětil Erik. „Posviť mi!“
Slyšel jsem, jak bere něco velkého a hned nato se ozvalo tříštění skla. Podvědomě jsem sebou hodil na podlahu. Když jsem zvedl hlavu, jak Erik vylamuje z rámu zbytek střepů. Poté se z okna vyklonil a za chvíli už se zvenčí ozvalo chroupání skla, jak na něj Erik dopadl.
„Pojďte ještě někdo!“ ozval se zvenčí jeho hlas. „Rychle! Jeden zůstane vevnitř a bude ostatní cestující podávat oknem ven tomu druhému. Já je zatím budu odtahovat do bezpečné vzdálenosti…!“
Udělali jsme to jak nám řekl. S námahou jsem se zvedl a Fran zatím vyskočila ven.
Vytáhl jsem z hromady těl nějakou ženu a dovlekl ji až k oknu. Přehodil jsem ji přes rám, pak ji vzal za ramena a pomalu ji spustil dolů k Fran. Ta ji chytla pod zadkem a předala ji Erikovi, který ji odnesl několik metrů dál od autobusu.
Tak to šlo dál, dokud jsme nedostali všech čtrnáct lidí ven. Když byl venku poslední, vyskočil jsem taky. Fran mě dole chytila, ale skočil jsem moc rychle nebo jsem byl moc těžký, protože Fran se podlomila kolena a oba jsme se rozplácli na zemi.
Zatím k nám přiběhl Erik.
„Rychle! Dělejte! Každou chvíli to může bouchnout!“ zahalekal, když viděl, jak se tam válíme. Pomohl Fran na nohy a pak zvedli ze země ještě mě. Přehodili si mě přes ramena a co to šlo se se mnou snažili dobelhat do bezpečí.
Když už jsme byli několik metrů od autobusu, ozval se za námi náhle obrovský výbuch a krajinu kolem nás ozářil svit plamene. Téměř okamžitě jsme padli tvářemi do trávy. K ostatním jsme se doplazili po čtyřech. Vysílením jsem zůstal ležet, teprve po chvíli jsem se zvedl a opřel se o strom.
Zadíval jsem se na hořící autobus. Plameny šlehaly až k nebi a řádili už i v koruně nešťastného stromu. Erik zrovna ze zachráněného mobilu volal záchranku a Fran obskakovala zraněné. Na svoje poranění ani jeden nekoukal. Erik měl na hlavě ránu, ze které se linul pramínek krve, a Fran měla několik odřenin a šrámů v obličeji a na pažích. Pevně jsem si stiskl zraněnou nohu a opřel se hlavou o kmen. Alespoň že žijeme, pomyslel jsem si. Pak se mi zatmělo před očima a složil jsem se na zem. Nejspíše jsem omdlel.


 celkové hodnocení autora: 95.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 24 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Pavel D. F. 23.07.2007, 22:11:28 Odpovědět 
   Šílená jízda skončila, řekl bych, že až moc dobře. Při osmdesátce vletět do stromu znamená rozsekat autobus na hadry. Pokud by se někdo zachránil, tak patrně ne ti, co by byli vpředu. Když jsem četl, jak autobus zrychloval, napadlo mě, že by možná pomohlo vyhodit kvalt, ovšem autobus řítící se na neutrál taky není zrovna příznivá perspektiva. No v každém případě můžeme být rádi, že to hrdinové přežili, takže se můžeme těšit na pokračování.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Bratříček a ses...
V45
Nekropotence27
kilgoretraut
Letní přemítání
Filip Vávra
obr
obr obr obr
obr

Vlak bez kolejí
Jan Urban
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr