obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je sen bdícího."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915818 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39759 příspěvků, 5830 autorů a 393154 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Černý jezdec - Ruka spravedlnosti - 10 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Černý jezdec - Ruka spravedlnosti.
 autor Annún publikováno: 27.07.2007, 6:36  
Takže jsme v našem příběhu o pár let postoupili a z malé Jenny nám vyrostla pěkná dívka, které se postupně ve snech vracejí vzpomínky na minulost a ošklivé věci, co se tehdy staly.
 

<b>Část 10. - Odhalení minulosti.</b>

O necelé dva roky později.
Jařen roku 1460

Jenny už od brzkého rána byla ve vesnické škole a pomáhala učit ty nejmenší a mladší děti. Velmi ji to bavilo a dělala to také proto, že sama už neměla, co by se zde naučila. Takhle strávila téměř celé dopoledne. Po vyučování se zastavila u chlapců ze vsi, se kterými vždy trénovala šermířské umění, chtěla si s nimi trochu procvičit šerm, ale neuspěla u nich a byla odmítnula.
<center>*</center>
Dnes jí bylo patnáct a všichni, jako by se zbláznili. Kluci s ní dneska nechtěli cvičit šerm a hájili se výmluvou, že je holka. Jenny to překvapilo a trochu naštvalo. Dala si ruce v bok a pak se jich rozmrzele zeptala.
"Může mi některý z vás vysvětlit, proč až do včerejška ani jednomu z vás nevadilo, že jsem děvče?"
Kluci na sebe hleděli, jako by se jeden druhého ptal, kdo jí to vysvětlí. Však žádnou odpověď od mládenců na svůj dotaz nedostala. Bylo ticho jako v kostele.
"To jsem si mohla myslet. Nikdo z vás nemá odvahu mi to říct, protože byste museli lhát a vymýšlet si hloupé výmluvy. Dobře, tak mlčte," odfrkla si naštvaně, otočila se na podpatku a odešla za několika děvčaty, se kterými si občas povídala.
<center>*</center>
Jenže dnes se s ní ani dívky bavit nechtěly, prý protože se chová jako kluk a má úplně jiné zájmy než ony. Jenny to mrzelo, tak se vrátila do tvrze, ale tam to nebylo o nic lepší než ve vsi.
Sluha Cedrik ji naprosto ignoroval se slovy:
"Mám toho moc na práci a nemám na vás čas, milostslečno." A zmizel ve dřevěné kůlně na konci zadního dvoru.
Vydala se za Meryen do kuchyně a chtěla jí pomáhat. Sotva však nahlédla hlavou do dveří, kuchařka ji doslova vystrkala ven do jídelny. Do ruky jí dala svačinu a oběd v jednom a řekla.
"Promiňte, slečno, ale dnes byste se mi tu jen překážela. Žádnou pomoc nepotřebuji," a zacvakla Jenny dveře před nosem.
Tak tedy z jídelny zamířila do knihovny za strýcem. Doufala, že alespoň on by si s ní mohl třeba zahrát šachy. Nikdy nevyžadoval přílišnou pozornost, ba naopak, Jenny nevadilo, když si jí nikdo moc nevšímal, mívala to ráda. Ale zrovna v tento den měla chuť dělat někomu společnost a trochu si popovídat, avšak nebyl nikdo, kdo by si ji vyslechl. Dokonce i strýc ji poslal pryč se slovy:
"Odpusť, holčičko, ale nemám na tě čas. Musím dodělat nějaké papíry a potřebuju na to absolutní klid."
Jenny si jen povzdechla, otočila se a směřovala své kroky ven do stáje. Před dveřmi do konírny ji však zastavil Roland.
"Bohužel, slečinko, ale do stáje teď nikdo nesmí, tedy především vy ne," řekl prošedivělý stájník.
"Jak to?" otázala se nechápavě.
"Nevím, ale je to na příkaz našeho pána," odpověděl na vysvětlenou.
"To snad není možné. Vy jste se všichni proti mně spikli? Co jsem komu udělala zlého, že mě takhle trestáte?"
Roland pokrčil rameny. "Mrzí mě to, slečinko, ale na to vám neodpovím.”
Jenny si sklesle povzdechla. Nezbývalo jí nic jiného, než si vyjít pěšky na procházku.
<center>*</center>
Jak se tak loudala vyšlapanou cestičkou zabručela si pro sebe.
"Fajn, to jsou fakt skvělý narozeniny. Všem jsem jen na obtíž a nikdo na mě nemá ani pár minut času, jako bych toho po nich chtěla moc. Vždyť je nikdy s ničím neotravuju, všechno si vyřeším sama, když to jde a oni mi dneska nemohou věnovat jediné laskavé slovo."
Pomalu se šinula po stezce vedoucí sadem, pak se dostala na cestičku mezi stromy a tam botou kopla do malého kamínku, který se jí připletl do cesty.
Kroky ji zavedly až k rybníku za loukou, kde se posadila na kmen spadlého stromu. Koukala na vlnící se hladinu a připadala si hrozně opuštěná. Cítila podivný stesk v srdíčku a do očí jí vstoupily slzy. Rychle si je promnula, aby zahnala pláč. Vítr jí cuchal nakrátko ostříhané vlasy a svou chladnou rukou jí hladil tváře. Šedá obloha spíš připomínala podzim než střed jara. Slunce se stále schovávalo za mlhavým oparem a paprsky neměly šanci proniknout k zemi.
<center>******</center>
Celý den bylo zataženo a foukal studený vítr. Počasí mělo podobnou náladu, jakou měla i ona. Jenny přišla z venku pořádně prokřehlá. V tvrzi bylo až nezvyklé ticho. Měla z téhle prapodivné atmosféry nepříjemný pocit. Něco se chystalo a znervózňovalo ji to, že neměla ponětí co. Vyběhla po kamenném schodišti do svého pokoje a převlékla se do svých dívčích šatů, neboť chlapecký oděv, jenž měla na sobě při vycházce, byl navlhlý a studený, protože když přicházela zpět k tvrzi začalo mrholit. Přehodila oblečení přes opěradlo židle, která stále nedaleko krbu, aby uschlo. Vzala si knihu bájí, posadila se na polstrovanou lavici v okenním výklenku. Otevřela ji a začala si číst tam, kde naposledy skončila. Sotva dočetla kapitolu, když se ozvalo ťukání na dveře.
"Dále," řekla Jenny a dovnitř nahlédla hospodyně.
"Děje se něco, Meryen?" otázala se Jenny.
"Pán Marcus si přeje, abyste za ním přišla do jídelny, slečno. Mám vyřídit, že ihned," dodala důraz na poslední slovo.
Jenny založila rozečtené místo v knize a odložila ji na stolek vedle postele. Pak následovala Meryen do jídelního sálu. Když scházely po schodech, Jenny si pomyslela. "Teď se možná dovím, proč se všichni chovali tak zvláštně."
Meryen otevřela dveře do místnosti a nechala Jenny vejít dovnitř před sebou. V tom okamžení jídelnou zaznělo.
"Všechno nejlepší k narozeninám!" Pronesly hlasy sborem.
Jenny se rozhlédla kolem sebe a zjistila, že jsou zde úplně všichni. Strýc Marcus, Cedrik, Meryen která teď stála vedle ní, pak podkoní Roland, pomocná kuchtička Luci, několik dívek se kterými se přátelila a chlapci ze vsi, s nimiž obvykle šermovala. Mezi nimi na stole stál dvoupatrový dort se svíčkou. Tohle ji překvapilo a dojalo natolik, že jí po tváři skanula slza. Meryen do ní lehce šťouchla a postrčila směrem k hostům. Všichni jí přáli a potřásali rukama. Poslední na řadu přišel strýc. Také ji blahopřál, a když sfoukla svíčku na dortu, dovedl ji ke druhé straně stolu, která byla zakryta tmavě vínovým sametem.
"No a tady máš ode mě dárek k těm tvým patnáctinám. Už je z tebe mladá dáma a musím říci, že zároveň i mistrná bojovnice. Tak ať ti mé dárky dobře slouží a pořádně si je užij." Řekl strýc a trhnutím sundal samet pryč ze stolu a odhalil to, co se pod ním skrývalo.
<center>*</center>
Jenny neměla slov a jen překvapeně hleděla před sebe. Na desce stolu leželo několik věcí. První z nich byly nádherné sytě zelené šaty z brokátu a krajky. Vedle ležel lesklý meč, dýka, luk a toulec se šípy, který byl precizně ozdobený složitými ornamenty. Prostě jeden dárek krásnější než druhý. Němě si prohlížela věci položené na stole. Natáhla ruku a jakoby s posvátnou úctou se dotkla jemné brokátové látky šatů. Pak prsty přejela po dokonale vyleštěném ostří meče. Pod bříšky prstů cítila drobný rytecký reliéf vytepaný do čepele. Byla to přímo umělecká práce, něco tak dokonalého snad ještě neviděla.
"Proč nic neříkáš, holčičko? Nelíbí se ti ty dary?" otázal se Marcus.
"Bože, to ne. Jsou přímo skvostné. Naprosto mi vyrazily dech, svou krásou. Nevím co říct," odpověděla mu a trochu se odmlčela.
Pohlédla na dary a poté na strýce.
"Děkuji, strýčku, velmi ti děkuji."
Řekla a přede všemi ho objala a políbila na tvář porostlou vousy.
"Nemáš zač, Jenny,"odvětil.
Jenny ho pustila a vrátila svou pozornost k šatům ležícím na stole.
"Ještě jsem neviděla pěknější šaty, než jsou tyhle. Až si je obléknu, budu si připadat jako princezna," zkonstatovala.
"Věřím, že ti budou slušet, protože mají stejně smaragdově zelenou barvu jako tvé oči."
Ta lichotka Jenny potěšila natolik, že se jemně zarděla ve tvářích.
"Ty zbraně jsem nechal vyhotovit speciálně pro tebe u toho nejlepšího mistra cechu kovářského a zbrojířského, který se v naší zemi nalézá." Pronesl rytíř pyšně. "Potěžkej si třeba ten meč," navrhl jí.
Jenny uchopila dokonale tvarovanou rukojeť obtočenou hadí kůží se stříbrnou hlavicí na konci, v níž byl vytepán ornament do znaku kříže. Čekala, že meč bude těžký, mýlila se, pozvedla ho do vzduchu tak snadno, jako by nic nevážil.
"Je tak neuvěřitelně lehký!" Podivila se. "Z čeho je vyroben?" otázala se strýce.
"Je ukutý ze zvláštního kovu, který byl dovezen až ze vzdálené země v zámoří. Lidé ho tam nazývají Eldarianská ocel. Má i jiné zvláštnosti kromě lehkosti. Je taky velice pevný a ostří z něj ukuté se nikdy neztupí. Přesekneš s ním cokoliv," prohlásil Marcus. "Zkus se s tím mečem rozmáchnout a useknout třeba tu svíci, co stojí na podstavci u krbu."
A ukázal na metr vysokou nažloutlou svíčku.
Jenny prošla mezi hosty, přistoupila k ní a ladným pohybem do ní tnula. Měla pocit, že se té svíce meč ani nedotkl. Asi se musela minout, protože svíce se ani nezakývala. Musela se přesvědčit, že se trefila. Vzala horní část hořící svíčky do ruky a ta se bez problému oddělila od té spodní. Vypadalo to jako kouzlo. Opatrně položila zbytek svíce, jenž držela v ruce, na zem u krbu. Obešla stůl, vrátila se k ostatním a přitom si prohlížela ten skvostný meč, který na sobě nenesl jedinou stopu po tom, že by přesekl vosk. Přejela konečky prstů po hladkém ostří a zjistila, že krom hlavice je i čepel zdobena jakýmsi podivuhodným reliéfem, který připomínal zvláštně kroucené písmo.
"Vypadá to, jakoby zde bylo něco napsáno, ale pro mě v nesrozumitelné řeči."
"Máš výtečný postřeh, Jenny. Opravdu je tam vyryt nápis v Eldariánském nářečí."
Jenny se podívala na strýce.
"Ty víš, co je na něm napsáno?" podivila se. "Prosím, řekni mi to."
Strýc se usmál.
"Je tam vyraženo : <b>' Spravedlnost.' </b>"
"Velmi výstižné. Ano, takovýto krásný meč, může sloužit jedině spravedlivé věci."
Pronesla s úctou v hlase Jenny a položila meč zpět na stůl vedle koženého pouzdra. Potom vzala do ruky dýku, která vypadala jako zmenšenina onoho meče. Délku čepele odhadovala asi patnáct centimetrů a šíři čepele tak dva až tři centimetry. Kůží ovinutá rukojeť se stříbrnou hlavicí a se stříbrnou záštitou navazující na lesklou čepel. Dokonce i v čepeli byly vyryty stejné ornamenty. Dýka měla téže vlastnosti jako meč, také ji v ruce téměř necítila.
"Je vyrobena ze stejného materiálu?" optala se.
"Ano, z Eldarianské oceli. Meč a dýka k sobě patří stejně jako ten luk a šípy," odvětil strýc.
Jenny položila dýku na její místo a následovně potěžkala luk z jasanového dřeva, jehož konce byly vyřezané do tvaru malých dračích hlav, z jejichž úst vycházela napnutá tětiva. Šípy zasunuté v koženém toulci měly dřík z ebenového dřeva, ocelový hrot a bílošedé letky. Zkrátka nad takovou výzbrojí zajásá každý se srdcem bojovníka. Ale to nebylo vše.
Když se Jenny pokochala tím, co dostala od strýce přišly na řadu dívky z vesnice. Ty jí věnovaly něco obyčejnějšího, ale přesto cenného, neboť to pro ni vlastnoručně zhotovily. Tou věcí byla pačvorková deka. Sešitá z mnoha kousíčků různobarevných látek, které na dece vyvářely obrazce. Nejstarší z dívek přistoupila k Jenny, předala jí stuhou převázaný balíček a pravila.
"Není to sice nic, co se třpytí a náš dar není drahý, ale je udělaný z lásky a darovaný od srdce."
"To mi nevadí Josefin, ale mýlíš se, když si myslíš, že pro mě váš dar nemá cenu. Protože já si ho velmi cením, neboť jste ho pro mě vytvořily svýma rukama. O to je vzácnější a já si toho nesmírně vážím," odpověděla dívkám Jenny.
"Víš, každá z nás," pronesla Josefin. "Do té deky všila kousek látky z našich šatů. To aby sis na nás vždy vzpomněla. A až budeš daleko odtud na studiích, proto aby si věděla, že zde v Lirii je tvůj domov a jsou tu lidé, co tě mají rádi," dodala nejstarší z dívek.
"Krásně jsi to řekla Josefin a já si to budu navždy pamatovat."
Poté obešla dívky a jednu po druhé je vřele a přátelsky objala.
Chlapci, se kterými chodila šermovat, pro ni vyhotovili na míru prvotřídní sedlo a postroj na koně. Nakonec jí Roland slavnostně zavedl do stáje, kde jí předal poslední dar. Nádherného koně, kterého jí strýc vybral na trhu v Glenborou a Roland ho jakž takž ochočil. Překrásný hřebec, černý jako uhel, bujný jako vítr a tělo přímo královského vzhledu. I jeho jméno dokonale vystihovalo jeho povahu a temperament. Jmenoval se Démon. Jenny z něho byla nadšená. Doslova se do něho na první pohled zamilovala a kůň její sympatie vycítil.
<center>*</center>
Den sice začal neslavně a zachmuřeně, ale skončil víc než šťastně. Ze stáje všechny pozvala zpět do jídelny a za pomoci Meryen všem dala kus dortu a společně si připili na zdraví.
"Všem vám velice děkuji za krásné, ba přímo úžasné, dary a dárky. Musím říci, že jste mě mile překvapili, tohle jsou ty nejkrásnější narozeniny, jaké jsem kdy měla. A jsem strašně moc ráda, že jste všichni tady se mnou."
Zbytek večera proběhl v bujaré zábavě. Jeden z chlapců začal hrát na píšťalu, Roland se přidal s loutnou a pěkně jim to ladilo. Zpívalo se a tančilo. Marcus si také skočil jeden taneček a pak už jen sledoval, jak se Jenny dobře baví se svými vrstevníky. Měl pro ni ještě jeden dárek, pokud se odhalení její minulosti dalo dárkem nazvat. Spíš pořádné překvapení, či zklamání, podle toho z jakého úhlu pohledu se to bralo. Chtěl si s Jenny o tom v klidu pohovořit a svěřit jí vše, co se mu o ní podařilo během posledních dvou let zjistit. Jenže když viděl, jak se směje a je veselá, neměl to srdce jí kazit dnešní večer povídáním o minulosti a též s ní potřeboval probrat její studium v Losarnu. Dnešní večer však patřil jen jí, ta zpráva může ještě pár hodin počkat. Tak se Marcus rozhodl, že jí to řekne až zítra večer.
<center>******</center>
Druhý den navečer si rytíř Marcus pozval Jenny do své pracovny. Posadili se pohodlně do křesel u krbu. Za okny místnosti se začínalo stmívat, oheň v krbu tiše praskal a svíčky vydávaly mihotavé světlo, které osvěcovalo jejich obličeje. Jenny se neklidně zavrtěla ve svém křesílku.
"Můžu se zeptat, co máš na srdci, strýčku? Proč jsi si mě sem dneska pozval?" otázala se zvědavě.
"No, rád bych si s tebou popovídal."
"Proto se tváříš, tak ..." odmlčela se, "... tak strašně vážně? Stalo se něco zlého?"
"Ne, nic zlého se nepřihodilo, jen ti musím říci něco, co je pro tebe velmi důležité." Odpověděl strýc vážným tónem.
"A co?" zeptala se znovu.
"Ty přece víš, že nejsi příbuzná z mé krve," začal mluvit.
"Ano, vím," přitakala, "ale nikdy ti to nevadilo. Já tě vždy brala jako svého pokrevního strýce a mám tě stejně tak i ráda," dodala.
"Taky tě mám rád, dítě, jako bys byla moje vlastní, ale bohužel tomu tak není," odmlčel se na chvilku a přemýšlel, jak by dál pokračoval. "Jsi pouze moje schovanka a tvá pravá rodina jsou jiní lidé."
"Teď tomu vůbec nerozumím, strýčku," přerušila ho. "Překážím ti tu a jsem ti snad na obtíž? Jestli ano, tak to řekni rovnou a nechoď kolem toho jako okolo horké kaše."
Marcus se nahnul v křesle blíž k Jenny a vzal její drobnou dlaň do své.
"Vůbec mi nejsi na obtíž, děvče," ujistil ji. "Nechtěl jsem, aby to tak vyznělo. Vždyť ty jsi to nejlepší, co mě za posledních pár let potkalo. Vrátila jsi úsměv na tvář mrzutého muže a vnesla jsi sluneční svit do jeho smutné duše," pronesl. "Jen ti chci povědět něco o tvé rodině." Dodal k tomu strýc.
"Ty víš něco o mé rodině?" zeptala se údivem.
"Ano, přesně tak," přitakal. "Vzpomínáš, jak jsi mi vyprávěla o těch snech, které ti občas nedají v noci spát?" Jenny souhlasně přikývnula. "Ani mně to nedalo klidu a pořád jsem musel myslet na to, cos mi řekla. Tak jsem se začal zajímat o to, co se tehdy vlastně stalo. Proč jsi se úplně sama ocitla uprostřed toho hlubokého lesa, kam i se dospělý muž někdy bojí vkročit bez doprovodu přátel."
Jenny na rytíře upřeně hleděla a bedlivě poslouchala to, co jí strýc říkal.
"Dlouho jsem pátral v blízkém i vzdáleném okolí, zda zjistím nějakou souvislost mezi tebou a tím, co se v té době mohlo tam někde udát. Jenže nic jsem se nedověděl a už jsem si začal myslet, že je mé pátrání bezvýsledné," na okamžik se odmlčel a Jenny toho využila.
"Proč jsi mi to neřekl dřív, strýčku?" zeptala se.
"Nechtěl jsem, aby sis dělala zbytečné naděje. Prosím, nepřerušuj mě, ať ti to mohu celé dopovědět," napomenul ji lehce káravě. "Asi tak před čtyřmi měsíci, když jsem se společně se Cedrikem vracel z Losarnu, kde jsem tě byl zapsat do klášterní školy u sv. Ladérian, tak jsme zavítali do jedné malé hospůdky u cesty směrem do Glenborou. No, a když už jsem tam byl, jen tak ze zvědavosti jsem se zeptal, zda si nevzpomínají na nějakou nešťastnou událost, jež se mohla stát přibližně před deseti lety. Nejdřív všichni mlčeli, a tak mě napadlo, že nic neví. Pak si k nám přisedl jeden stařík a začal mi vyprávět, že by o něčem věděl. Řekl mi, že tehdy před lety kolem zdejší hospody projížděl šlechtický kočár, který v lese o několik mil dál přepadla banda Lišáka Gerika. V tom kočáře prý byli čtyři lidé. Muž, žena a dvě děti, chlapec a malá dívenka. Potom přepadení však našli jen tři. Muž a chlapec byli po smrti a žena měla velmi těžká zranění, ale tělo té dívenky nenašli a ani žádné stopy po ní. Domnívali se, že ji nejspíš banditi unesli a prodali nějakému obchodníkovi s dětmi nebo se prostě ztratila v lese při útěku před těmi zlými lidmi."
Jak Marcus vyprávěl, Jenny doslova před očima běžely kousky zvláštních obrázků a skládaly se dohromady. Už to nebyly jen zmatené útržky něčeho, co jí předtím nedávalo tak úplně smysl, ale celá vzpomínka. Přestože teď už si vzpomněla na vše, co se událo, nemohla se rozpomenout na jména těch osob.
"Kdo byli ti lidé v kočáru?"zeptala se Marcuse.
"Byl to sir Richard Cawincton se svou chotí Elisabeth, synem Duncanem a dcerou Jennyfer, které všichni říkali zkráceně Jenny." Odpověděl na její otázku strýc.
"To je moje jméno," špitla roztřeseným hlasem. "Duncan, ale já mu říkávala Duni," vzlykavě se nadechla a podívala se na strýce. "Takže....,"odmlčela se, "to nebyl pouhý sen," zkonstatovala.
Strýc zavrtěl hlavou.
"Ne, nebyl. Skutečně se to stalo," a konejšivě pohladil její ruku.
"Jsi si jistý, že to byla má rodina?"
"Jsem si tím naprosto jistý, protože máš na rameni stejné mateřské znaménko jako mají všichni z rodu Cawinctonů. Nemýlím se, věř mi, takové znaménko se vyskytuje výjimečně a pouze v určitých rodových liniích. Ty patříš k nim, do rodu sira Richarda."
"Když je tomu tak, znamená to, že můj otec a bratr již nežijí," popotáhla a z oka jí sklouzla slzička po tváři dolů.
"Je mi to moc líto, holčičko," řekl soustrastně.
"Mně taky," přitakala Jenny. Marcus na ni hleděl a viděl, jak se jí lesknou oči slzami.
"A co...," nadechla se přerývavě. "A co moje matka?" zeptala se.
"O ní toho moc nevím," pohladil Jenny chlácholivě po vlasech.
"Tak mi pověz, alespoň to, co ses dověděl," naléhala na něj Jenny,
"Dobře, ale není to zrovna příjemné," upozornil ji něžně.
"To nevadí, řekni mi to."
"Když ji o den později našli kupci z odchodní kolony, která tudy projížděla byla na pokraji smrti. Banditi ji zneuctili, týrali a zbili do bezvědomí. Utržila dost těžká zranění." řekl Marcus.
"Bože můj, to je strašné," pronesla Jenny sklíčeně. "A co je s ní teď?" zajímala se dál.
"Zvěsti o tom, co se s ní stalo poté, když ji nalezli ve zbídačeném stavu na místě přepadení, jsou různorodé. Někdo šířil to, že zemřela pár dní potom, kdy ji objevili. Jiní lidé zas mluvili o tom, že se sice vyléčila z ran na těle, ale z bolesti nad ztrátou milovaných zešílela. Prý o nějakou dobu později spáchala sebevraždu skokem z cimbuří jejich sídla."
Řekl strýc a pozoroval Jenninu smutnou tvář. Byla zamlklá a po lících jí stékaly slzy. Vyndal z kapsy svého kabátce bílý kapesník, natáhl ruku a setřel vlahé kapičky.
"Neplač, holčičko," tišil ji. "Bylo mi též řečeno, že je živá a zdravá, ale vzdala se všeho, co měla a vstoupila do kláštera, kde chce rozjímat a věnovat zbytek života bohu. No a naposledy jsem o tvé matce slyšel před dvěma měsíci. Někdo v hostinci 'U ryšavé Dory' povídal, že lady Elisabeth stále žije ve smutku na zámku svého zesnulého chotě. Však nemám zdání, která z těch zpráv je pravdivá," dodal.
"Takže přece jen mohu doufat, že je mezi živými," promluvila Jenny s nadějí v hlase.
"Ano, ale není to úplně stoprocentní," namítl Marcus.
"To nevadí, ale mně stačí i ta špetka naděje, co jsi mi dal," ujistila ho. "Tak ráda bych se o své matce dověděla víc. Už si na ni pořádně nevzpomínám, je to tak dávno. Škoda, že to nejde," potáhla smutně.
"A kdo říká, že to nejde," pronesl strýc a Jenny se na něj nechápavě podívala. "Shodou šťastných okolností jsem zjistil, že školu, do které jsem tě přihlásil na studia, kdysi navštěvovala i tvá matka. Možná, že se tam o ní něco dovíš."
"To myslíš vážně, strýčku?" otázala se.
"Přímo smrtelně vážně," odpověděl. "Za těch pět let co tam budeš, určitě něco o své matce zjistíš. Když ne, tak se ti alespoň dostane to nejlepšího vzdělání, jaké měla i lady Elisabeth. Bude z tebe vzdělaná šlechtična, lady Jennyfer Ester Cawinctonová."
"Kdo že? Jaká Ester?" podivila se Jenny nad tím, co slyšela.
"Ester je tvé druhé jméno, které jsi dostal při křtu, ale používá se málo kdy. Většinou se při oslovení vyslovuje pouze první jméno." Vysvětlit jí Marcus. "Jinak máš rodné právo používat titul lady, ale asi bude lepší, když ho prozatím necháš spát," doporučil jí strýc.
"Mně to vadit nebude, strýčku," ubezpečila ho. "Vždyť slečna Jenny z Lirie nezní vůbec špatně a já už jsem na to zvyklá. Kdyby mě teď někdo oslovil lady, nejspíš bych si vůbec neuvědomila, že vlastně mluví na mě," odpověděla Jenny.
Zpočátku se Jenny moc do klášterní školy nechtělo. Představa pěti let strávených daleko do domova ji příliš nenadchla, ale teď už jí to tolik nevadilo. Naopak se do školy těšila.


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 28.08.2007, 23:17:19 Odpovědět 
   Měl jsem pravdu, s tou holkou jsou jenom potíže! Kdopak to viděl, aby užívala meč a luk se šípy? ;-) Alespoň, že je z dobrého rodu, není sobecká a nemá (jak se zdá) žádné záporné vlastnosti... No uvidíme, co s ní provede ta "Klášterní škola"... ;-)

Takže svou minulost již zná! Pomsta bývá sladká! Těším se na ni, ale nebudu předbíhat! ;-)
 ze dne 28.08.2007, 23:29:22  
   Annún: Tak nepředbíhej. Pomsta může být sladká, ale někdy múže i ublížit a nebo ne? To se časem dovíme.
 Kondrakar 02.08.2007, 16:43:50 Odpovědět 
   Udělal jsem si čas a přečet tenhle příběh celý. Ze začátku jsem si myslel, že to bude jen další romantická rytířská epika, ale naštěstí jsem se mýlil. Příběh je dynamický a čtivý (četl se velice dobře a lehce). Sem tam se objevila nějaká chybka či hrubka, ale to je malý detail, který se dá snadno odstranit.

btw. už sem zvědavý co naše malá Jenny bude vyvádět dál. sice to tuším, ale nechám se překvapit od autorky
 ze dne 04.08.2007, 15:08:03  
   Annún: Velmi děkuji ka komentář Kondrakare. Další díl by měl přijít na řadu někdy příští týden, neboť teď zrovna nemám přístup ke svému pc neb jsem na dovolené. Ale těšit se můžeš i já se budu těšit na další komentář.
 amazonit 27.07.2007, 6:36:51 Odpovědět 
   zprvu zklamání a následně neskonalá radost, jak z dárků, tak z možnosti dozvědět se něco o své rodině...
příběh pokračuje v započatém stylu a tempu, tak doufám, že nepolevíš:o))
 ze dne 27.07.2007, 17:23:41  
   Annún: Moc děkuji, Amazonit.
V to doufám i já, že příběh bude čtivý i ndále.
Jen koukám, že mi zase zablbnuli ty zatracený závorky. Ach jo.
No teď se na čtrnáct dní loučím a pak dám k dobru další díl.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Proste jsem
(27.2.2021, 20:22)
Týnuš
(8.2.2021, 18:37)
Sivanah
(7.2.2021, 21:40)
black dragon
(2.2.2021, 14:52)
obr
obr obr obr
obr
Továreň na temn...
Filip Václavík
Květy třešní
Láďja
Zakázaná láska ...
Petra Vávrová
obr
obr obr obr
obr

Dobrý Den
Phaare Euzic
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr