|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Zabránit invazi - část první ::
 Arvinej |
publikováno: 28.07.2007, 22:47
|
| Zabránit invazi SF povídka, jejíž první část se měla zúčastnit workshopu Tradičně netradiční sci-fi, ale bohužel se minula s uzávěrkou o něco více než měsíc. Najdete tak v ní všechny zadané fráze, pěkně popořádku ukryté mezi textem. Povídka by měla mít ještě pravděpodobně další dvě části, jedna už je napsaná, druhá se připravuje. Hezké počtení! |
| |
|
|
Byla to hrozná doba pro všechny obyvatele malých zemiček na periferii Galaxie.
Už tisíce let zde neviděli nikoho, kdo by pocházel z toho hrozného území, kde vládla pouze jedna vláda, jeden pevný řád. Kde byla společnost pevně rozdělena na kasty a svázána dokonalým byrokratickým systémem. Kde se miliardy lidí rodily a umíraly, aby naplnili svůj osud řadového občana. Kde bylo pouze jedno povolené náboženství, jeden bůh, jeden prorok, jedni a ti samí kazatelé. Kde svoboda byla zakázaným slovem.
Ne, skutečně nikoho z Říše neviděli po tak dlouhou dobu, že zapomněli, co ten spící drak v samém srdci Galaxie dokáže. Teď měli možnost si to dokonale osvěžit.
Nevěděli proč, nevěděli jak, nevěděli ani odkud se tu objevila invazní armáda. V pochybných putykách po celé periferii se šeptalo, že jedinou úspěšnou obranou je útěk. Byla to pravda. Mnoho vládců, mnoho zemí, mnoho flotil se pokoušelo armádu zastavit, ale neuspěli. Malá území, která po dlouhá léta nepoznala nic než mír a občasné války mezi sebou, teď byly jedna za druhou smetávány a kolonizovány novými pány.
Generál Tau, velitel té obrovské masy lodí, zplnomocněnec Říše, se musel neustále smát. Tak malý odpor snad ani neočekával.
Plukovník Karin Tereza Nebeská, 21 let, přezdívaná Kuřecí nářez, toho času poradce pro věci knížecího letectva, vešla do světle modře natřeného přijímacího salonu a srazila nohy k sobě.
„Pane!“
„Pohov, plukovníku. Prosím, posaďte se.“
Karin tak učinila a rozhlédla se kolem. V téhle místnosti trávila v poslední době mnoho času. Téměř denně tu diskutovala s nejvlivnějšími osobami knížectví a ujišťovala je, že knížecí flotila je skutečně schopna zastavit blížícího se tyrana Pana Tau. Realita byla ovšem zcela jiná. Stav jejich lodí byl katastrofální, zvláště po nedávné válce s Kaldanem; stěží by dokázali udržet jen zlomek protivníkovy síly. Podlehli by stejně jako mnoho zemí před nimi.
Ve vysokých armádních kruzích se šuškalo, že se cosi chystá. Kníže prý má plán, jak celou situaci vyřešit. Koneckonců nedávno veřejně přísahal, že bude chránit planetu zuby nehty, i kdyby měl zemřít. Karin, která v poslední době měla celkem dobrou šanci ho poznat, si myslela, že by toho mohl být i schopen; ale v každém je zaseto semínko strachu – i on by mohl prostě utéct, jako to udělali někteří jiní vládci jinde.
Přemýšlela, jestli jsem dnes nepřišla právě kvůli tomu plánu. Na celý den nebyly rozvrženy žádné schůzky se členy smetánky a jiné úkoly v poslední době ani neměla. Čím déle na to myslela, tím více byla zvědavější. Kníže…
„Plukovníku?“
„Ano, pane?“
„Počínaje touto chvílí přestáváte zastávat svůj dosavadní post v armádě.“
Karin zbledla. Čekala toho hodně, avšak na tohle připravená nebyla.
„Ale, pane… Co se stalo?“
„Ještě jsem nedomluvil. Nepřerušujte mne, prosím. Jste převelena na mnohem důležitější akci,“ odmlčel se.
Pomalu se uklidňovala. Musí vypadat profesionálně, jinak by si to mohl ještě na poslední chvíli rozmyslet. Na takové věci byl puntičkářský, nikdy netahal emoce do práce. Možná proto vypadal vždycky tak chladně.
„Byla jste vybrána, abyste obletěla ta nejbližší a nejsilnější panství s nabídkou dočasné aliance s jediným účelem – zastavit invazi impéria. Jako armádní poradce pro to máte nejlepší předpoklady, tím spíš, že vám bude pomáhat i jeden z nejlepších diplomatů, které máme. Měl už tu dávno být,“ podíval se letmo na hodinky.
„Každopádně, odlétáte zítra v 7:00 ráno z armádního hangáru. Všechny bližší informace a nezbytná povolení, včetně listiny zajišťující diplomatickou imunitu máte v této složce,“ poklepal na napěchované modré desky a podal jí je.
„To bude asi všechno. Nezapomeňte, že náš osud leží na ostří meče; jste naše jediná naděje. Musíte zabránit invazi!“ zvedl se a zasalutoval jí.
Vtom se ozvalo zaklepání. Otevřely se dveře a dovnitř vešel elegantní mladší muž, kterého Karin několikrát zahlédla v blízkosti knížete. Zcela automaticky poslechla vojenský instinkt a prohlédla si ho od hlavy až k patě.
Pravděpodobně to bude nějaký mladý namyšlenec, který se se mnou bude chtít vyspat během první noci, pomyslela si. Ale třeba se pletu. To se ovšem stávalo málokdy.
„Jdete pozdě,“ zazněl ledovatý hlas knížete.
„Promiňte, musel jsem…“
„Nezajímá mě, co jste musel a co ne. Vaše mise má nejvyšší prioritu, tak se podle toho chovejte. Na diplomatické jednání nebudete moci přijít pozdě. Buď přijdete včas, nebo bude po vás. Tedy spíše po nás – po knížectví, ale než se tak stane, zajistím, abyste trpěl s námi.“
Kníže se otočil na Karin a jeho obličej prošel obdivuhodnou změnou.
„Toto bude váš společník. Petr Alexej Arthinin, nejlepší diplomat v zemi. Je sice věkově starší než vy, ale chování má horší než puberťák.“
„Těší mě,“ natáhl k ní ruku. Pomalu, zkoumavě ji uchopila a potřásla s ní.
„Vždycky jsem chtěl být jako kaskadér,“ doplnil knížete a srazil zbytky svých akcií u Karin na nulu.
No co tohle bude za vola…, pomyslela si.
Den v hlavním městě Farisu se pomalu chýlil ke konci.
Většina podezřelých individuí se na ulicích zapadlé čtvrti začala pomalu probouzet. Nastávala nejživější část jejich dne – sehnat si jídlo, uniknout bandám gangů a najít nové místo na přespání – kdo ví, zda nebyli dnes odhaleni tajnými organizacemi, jež by jim přes noc přišly zpřelámat všechny kosti.
Po polorozpadlém chodníku spěšně kráčel zahalený muž. Prosmýkal se mezi haldami odpadků a snažil být se neviditelným. Byl dokonale zamaskovaný, jako by nechtěl, aby ho někdo poznal.
Obešel několik bloků a zapadl do malého krámku s rozbitou špinavou výlohou.
„Á, pan vrchní diplomat Arthinin, copak vás sem přivádí?“ teatrálně se zapitvořil majitel a odšoural se dozadu pro objednané zboží.
Vrátil se s velkou, těžkou a pečlivě zapečetěnou bednou, jež s námahou vyzvedl na pult.
„Mám tu pro vás všechno, co jste chtěl. Prvotřídní zboží. Doufám, že můžu nechat o pět deka víc?“
„Myslím, že při tomhle množství to na věci nic nemění.“
„Jistě. Dostanu dva tisíce denárů,“ podlézavě se usmál a nastavil špinavou ruku.
Požadovaná částka a těžká bedna změnily majitele.
„Můžu se zeptat, proč toho tentokrát potřebujete tolik?“ nadhodil překupník, zatímco si přepočítával obnos peněz.
„Do toho vám nic není,“ prohlásil zastřeným hlasem Arthinin a potřásl hlavou. „Vaší starostí teď bude držet jazyk za zuby. Delší dobu totiž nebudu ve městě, nepřijdu si pro další dávky a hlavně na vás nebudu moci dávat pozor. Otestuji si tím vaši důvěryhodnost a vězte, že pokud se jenom jednou někde zmíníte…“
„Svým zákazníkům nikdy neházím klacky pod nohy,“ téměř se urazil muž a zastrčil si obnos peněz do kapsy ušmudlané zástěry.
„Skvěle. Sbohem,“ uchopil diplomat bednu a překvapivě lehce ji vynesl ven na ulici. Tohle je pravděpodobně naposled, co tu byl. Ani mu to tu nebude moc chybět.
Bylo přesně 6:55 ráno, když se před Karin otevřely dveře malého kosmického plavidla. Vyšli z něj čtyři muži, z nichž jeden se chopil jejích zavazadel a odnesl je dovnitř. Dva si stoupli po stranách vchodu a třetí před ni předstoupil.
„Jste plukovník Karin Tereza Nebeská?“
„Ano, jsem. Pohov, důstojníku.“
„Děkuji, madam. Po celou cestu budu vaším kapitánem. Loď poletí samozřejmě na automatického pilota, ale pro případ, že by se něco stalo…“
„Chápu. Vy čtyři budete moje ochranka.“
„Tak nějak. Smím se zeptat, kde je váš společník?“
„Není to můj společník. Jsme tu spolu čistě pracovně. Kdyby bylo po mém, jedu sama. A co se týče toho, kde je…“
„Je přímo za vámi,“ ozval se známý usměvavý hlas.
Mladý diplomat minul Karin, potřásl si rukou s kapitánem a zmizel uvnitř lodě. Stačila zaregistrovat, že v levé ruce nese malý diplomatický kufřík a v pravé obrovskou cestovní tašku napěchovanou až k prasknutí.
„Hádám, že můžeme vyrazit,“ prohlásila a vešla dovnitř malého vesmírného plavidla.
Za ní prošla její ochranka a zavřela dveře za okolním světem.
Teď už jenom přečkat ty dva měsíce cesty.
To se ovšem lehko řekne a těžko udělá.
Již po prvním týdnu byla Karin naprosto unuděná. S diplomatem, který spadl na hlavu, a se čtyřmi zásadovými vojáky si neměla co říct už prvního dne. Loď, kterou letěli, také neposkytovala moc zábavy. Byla sice to nejlepší, co dokázali vědci vyrobit za posledních deset let, ale to bylo asi tak to poslední, co mohla od ní očekávat. Komfort nikde, rozptýlení žádné, vybavení jen to nejnutnější na cestu. Jediné co ji ještě udržovalo naživu, byl sloupek knih, jež si vzala s sebou, a kazeta s filmy Kávu si osladím o trochu víc a Přistání, kapitáne, nechutně sladkými romantickými komediemi, z nichž obě byly natočeny snad už v pravěku.
Pokyny k tomu co udělat, až dorazí do cíle, už znala skoro nazpaměť, jak si je každou chvíli četla. Na Sacrenu - planetě terraformované už před věky, v současné době centru stejnojmenného malého království, se měli setkat s jistým Mandelem Chálífou, synem tamního panovníka, aby spolu vyřešili nastalou situaci. Pak měl následovat rozhovor se samotným králem a cesta na další planetu. Osobně si nedokázala představit, jak to všechno bude vlastně probíhat, a když si představila, že pak bude muset další měsíc strávit zase na cestě, točila se jí z toho hlava. A nad tím vším se vznášela hrozba útoku. Zabránit invazi…
Nakonec to ale přežila. Po 53 dnech cesty (pečlivě si to počítala) je obklopily lodě sacrenské domobrany. Vyžádali si od nich všemožná povolení a zavedli jim očko – jednoduchou sondu, jež monitorovala nositelovo chování, napojenou na satelit na oběžné dráze. Ve finále obdrželi přesné pokyny se souřadnicemi a časem setkání.
Když úspěšně dosedli na parkovací místo v kosmodromu, čekal je podivný uvítací výbor. Dvě statné gorily, střežící telefonujícího muže v černém.
Ke Karin dolehla některá slova z napjatého rozhovoru.
„Cože? Je živý?“ zaslechla naléhavý šepot tajemného muže. „Tak to je konec,“ zaklapl mobilní telefon na atomový pohon (Pane jo, takovou věcičku bych taky chtěla mít, pomyslela si.) a otočil se k ní.
„Vítejte na Sacrenu, hlavní planetě Sacrenského království. Jsem Mandel Chálífa, pravděpodobně mne znáte z vašich směrnic. Bohužel vám musím oznámit, že došlo k několika změnám v rozvrhu. Ubytujete se v našem nejluxusnějším hotelu a tam vám bude předán nový časový plán. Můj otec se velice omlouvá, ale jinak to nejde. Máme tu krizovou situaci, kterou bychom vás neradi zatěžovali.“
„Můžete mi říct, co se děje?“ zeptal se překvapivě tvrdým hlasem Arthinin. Pak se zarazil. „Musím samozřejmě jako diplomat vědět o všem, co může stát v cestě jednáním,“ dodal jakoby omluvně.
Chálífa se na něj ledově podíval a pak odměřeně pravil: „Řekněme, že v jistých věcech došlo k urychlení. Jak jsem řekl, všechno vám bude vysvětleno v hotelu.“
Tady něco pěkně smrdí a nám nezbývá času nazbyt. Sakra práce! pomyslela si Karin a vydala se za nejmladším členem vládnoucí rodiny.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
88.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 25 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
