» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Naděje je paměť, která touží."

Honoré de Balzac

počet přístupů: 2141853

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Ztracená magie (10) – Nemrtví neodpouští ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ztracená magie

Gandalf	publikováno: 26.07.2007, 16:54

Díl desátý / pozn. autora: Za ty cizácké "" uvozovky se omlouvám, ale v práci na MACu jiné nemáme :) Takže to pak opravím v elektronické knize, která bude doufám ilustrovaná :o)


	Kapitola desátá – Nemrtví neodpouští Se zaujetím jsem sledoval, jak Mojmír Čárymar krouží kolem chatrného příbytku Evy Rabiloly. Nevím, jaký byl skutečný smysl tohoto oblétávání, ale tak nějak jsem vytušil, že si chce být jistý její samotou. Tedy hlavně tím, že neměl stejný záměr i mnou dříve zpacifikovaný zlobr. "V pořádku," zavolal na mě po chvíli Mojmír a přelétl děravou střechu ze suché trávy. "Vypadá to, že je tu sama." "Takže můžeme vstoupit?" Vím, že je zdvořilé nejprve zaklepat a až na vyzvání vstoupit, ale tomuto domku chyběla jedna velmi podstatná věc - dveře! "Doufám, že ano," zamračil se čaroděj a rukou mě popostrčil vzad. "Ty raději ustup. Nevíme, jak má ve zvyku vítat návštěvy." "Snad vstřícně," polkl jsem na sucho a čekal, co se bude dít. "Evo Rabiolo, vystup ze své chýše a přijmi dva pocestné, kteří přišli žádat o radu!" Žádná odpověď, stále to samé nepříjemné ticho lesa bez života. "Třeba spí," šeptl jsem Mojmírovi do zad. "Tomu nevěřím. Jistě tam je!" Společně jsme stáli před zvláštním otvorem, který nejvíce připomínal primitivní vchod a s napětím očekávali odpověď. "Nemohl nás ten zlobr předběhnout a sežrat Rabiolu?" Čárymar se na mě otočil a podrážděně svraštil obočí. "Jen mě to napadlo," sklopil jsem zrak a doufal, že už se něco stane, abych zase nevymyslel nějakou hloupost. "Evo Rabiolo, vystup...," chtěl zopakovat Mojmír, ale ostrý smích jej přerušil. "Rabiola!" "Blázínkové moji," začala skřehotat stařena a prodírala se onou dírou ve stěně ven. "Máte tolik kuráže, nebo spíš tak málo rozumu? Hm?" chechtala se znova. "Přišli jsme si jen pro radu, nic víc!" snažil se čaroděj, ale Rabiola si vedla svou. "Chtěli byste utéct? Hm?" "Ne, my se nebojíme!" vyhrknul jsem náhle a pravou nohu předsunul tak, jak to dělávají stateční hrdinové, o kterých jsem toho mnoho četl. "Zpátky, chlapče," usměrnil mé rozvášněné bojové běsnění Mojmír a udělal sám krok vpřed. "Tak vy nechcete utíkat, hm?" zaskřehotala a probodla mě svým pohledem. "Ale budete muset!" V ten moment končila veškerá sranda, kterou jsem měl z jejího hlásku i postavy. Ta shrbená klepající se stařena měla náhle v očích neskonalou touhu ještě něco říci, ale už nemohla. Padla k zemi s dlouhou dýkou v zádech! "Měla`s je nalákat dovnitř a ne je varovat! Proradná babice!" zavrčel kdosi uvnitř a během okamžiku si prorazil cestu skrz ne příliš pevnou stěnu chatrče. "Bílokožci!" zachrochtal druhý hlas. "Jsou to oni, ti co zabili Černého vlka?" Začínal jsem mít velmi špatné tušení. "Jeho zabili a mě málem taky," blížil se nebezpečně zlobr k nám. "Pak s nimi uděláme rychlý proces. Zub za zub, oko za oko! Ukaž jim svůj hněv, Tesáku!" pobízel jej šedivý skřet, sotva veliký jako desetiletý chlapec. "Vezmu si toho kluka. Čaroděj je váš, Šedý!" Mojmír couvl na mou úroveň. "Jakýpak čaroděj! Nemá kouzla, jen pošetilou mysl," chrochtal snad blahem skřet a natáhl pracku zpět do chatrče, aby vzápětí tasil skvostně kovaný dlouhý meč. .oO Vojtěchu, budu potřebovat tvou pomoc. Oo. "Dávejte pozor, má divný tělo!" varoval svého pána zlobr a s krvavou dýkou se vrhnul přímo na mě. .oO V jakém směru? Já sám potřebuji pomoc! Oo. "Znám to jeho tělo, neboj," usmíval se Šedý a pevně sevřel jílec meče oběma rukama. .oO Jakmile ti dám znamení, začneš dokola opakovat jméno Evy Rabioly, rozumíš? Oo. "Tohle máš za mýho bráchu, proradnej člověče!" zařvala zelená zrůda. .oO Proč ale? Jak nám to pomůže?!! Oo. "Na co pak myslí stařec před smrtí?" smál se chrochtavým hlasem skřet a připravil se k útoku. .oO Proto! Neptej se a raději uhýbej! Oo. "Zemři!" řval na mě zlobr a chtěl zabodnout dýku do mého hrudníku. Já však stihl dříve omdlít strachy a jako pytel brambor se sesunul k zemi. Zlobra to zjevně zaskočilo. .oO Vojtěchu! Oo. "Tesáku, je mrtvý?" "Já nevím, prostě padnul k zemi. Raděj ho ještě propíchnu," křikl na skřeta a přiložil mi špičku ostří na krk. "Pojď sem! Propíchnout si ho můžeš až pak. Pomůžeš mi s tímhle nezmarem," volal na zlobra Šedý, po neúspěšném pokusu zasáhnout Mojmírovo světélkující tělo. "Já vám říkal, že je divnej!" "Mlč!" okřikl zlobra jeho pán a vrazil mu do ruky meč. "Zab ho! Ty máš víc síly," a odstoupil kus stranou. .oO Vojtěchu Sematame! Oo. Mojmír už neměl kam couvnout, v zádech měl mohutný strom. Mohl jim uletět, mohl prchnout, ale neudělal to. Dokud jsem byl snadným cílem pro ty dvě kreatury, byl tam se mnou a připraven na cokoliv. "Je divnej, kruci!" láteřil zlobr. "Nic mu to nedělá!" "Tupče! Zkus ho zasáhnout do srdce!" to byla zřejmě trefa do černého, neboť Mojmír instinktivně zkřížil ruce před hrudníkem. "Bojí se! To je ono!" jásal zlobr a namířil mečem na srdce. .oO Mojmíre! Jsem při smyslech! Oo. "Počkej!" křikl náhle skřet. .oO Díky bohu! Honem, začni opakovat její jméno! Oo. "Co?" Zlobr se nechápavě otočil. .oO Tak dobrá. Oo. "Chtěl bych se podívat, jak se bude tvářit ta bílá zrůda, až jí zajede meč do srdce," třásl se smíchy Šedý a radostí poskakoval kolem Mojmíra. "Tak už ho bodni! Propíchni ho! Honem! Chci to vidět!" "S radostí," olízl se zlobr a kapka slin spadla z jeho rtu na tělo meče. "Eva Rabiola!" vykřikl jsem ještě vleže. Zlobr i jeho pán se v mžiku otočili mým směrem. .oO Výborně, pokračuj dál! Oo. "Měl jsem ho zapíchnout!" zuřil zlobr a hnal se ke mně. "Eva Rabiola, Eva...," nedořekl jsem, neboť jsem pocítil ostrou bolest v rameni. Chtěl jsem se mýlit, ale bohužel byl zelený obr rychlejší než jsem čekal. Meč projel hladce bez nárazu na kost. "Vojtěchu!" Mojmír nečekal a prudkým pohybem se vznesl vzhůru. "Bolí?" tetelil se zlobr a otáčel čepelí v mém rameni. "Rabiola!" zařval jsem bolestí. "Tak už ho zab! A nehraj si s ním jako kočka s myší!" funěl naštvaně skřet a hnal se za letícím Čárymarem. "Jen jsem si to chtěl vychutnat," odsekl zlobr a prudce vyškubnul meč z mého těla. Měl jsem pocit, že mi usekl celou ruku. "Škoda," usmál se mi do obličeje pokřiveného bolestí, "budeš to mít rychle za sebou." "Kdo se opovážil?" zaburácel hřmotný hlas nad našimi hlavami. Nechápal jsem. Stejně tak naši nepřátelé, kteří se nenadálého hlasu zalekli. "Výborně, chlapče!" radoval se Mojmír a sestoupil na zem k tělu mrtvé Rabioly. "Kdo se opovážil?!" třásla se zem a zlobr i skřet se krčili s bázní v očích. "Já vám říkal, že je divnej!" zajíkal se zlobr a stále s mečem v ruce sledoval prapodivnou scenérii. Tělo Evy Rabiloly se na okamžik zvedlo do vzduchu a poté za ohromného třesku padlo zpět k zemi. Tlaková vlna povalila jeho i skřeta na zem. "Kdo se opovážil volat jméno mrtvých?!" zadunělo kolem a já spatřil, jak nad mrtvým tělem stoupá mlžný opar. "Tohle se mi nelíbí, tohle se mi nelíbí!" rozhazoval rukama Tesák a ještě nějakou chvíli čekal na pokyn svého pána. Ten však byl němý úžasem a neschopen čehokoliv; jen klečel v prachu země. "To já!" křikl náhle Mojmír a mlha získala tvar. Jakási neznámá bytost. Tělo jen poloviční, od pasu dolů se ztrácelo v okolí a hlava neměla tvář - jen prázdná plocha, jako nepopsaná kniha života (či smrti?). "Víš, co jsi tím na sebe přivolal?" Mojmír se nezdál být nijak zaskočen. Musel dobře vědět, co dělá. "Jdu pryč!" zařval zlobr a sebral všechnu sílu i odvahu, co měl. Neutekl však daleko. Bytost se za ním otočila a ukázala na něj prstem: "Ti, kdož viděli mrtvé žít, nesmějí z jejich chladného objetí odejít!" Zlobr jakoby se proměnil v kámen. Zasekl se v běhu. Malý okamžik tak zůstal a nakonec se zhroutil k zemi jako předtím já. Jenomže on se už nezvedl. Nikdy... "Nemrtvý duchu! Nech nás žít!" probral se najednou skřet a s dýkou v ruce vyběhl vpřed. Potkal jej však stejný osud. Zdálo se, že jsme v pasti. "Vojtěchu, zůstaň kde jsi!" strachoval se čaroděj, abych snad nedopadl jako ti dva. A já byl přitom rád, že se udržím při vědomí. Rána silně krvácela a ruku jsem již téměř necítil. "Nemůžu se ani hnout!" To Mojmíra uklidnilo. "Odpusť mi, duše zemřelé, odpusť, že jsem tvé jméno volal. Však byli jsme na pokraji života a smrti, neměli jsme na výběr!" Bytost naslouchala, ale byla stejně neúprosná, jako k těm dvěma. "Nemrtví neodpouští, pošetilče! Nyní zůstanete svázáni s mou existencí zde, ve světě živých. Vzdálíte-li se dál, jak na deset kroků, zemřete! Vaše volba, váš osud." "Pak odejdi v pokoji a vrať se tam, odkud jsi přišla!" Svět náhle zčernal a já přestával cítit tu neustávající bolest. Hlava mi bušila, jakoby měla každou chvílí explodovat. Ztrácel jsem vědomí (a možná i život). "Tak snadné to není, lháři! Tys mě nevolal, že?" nehmotné tělo se otočilo svým prázdným obličejem ke mně, "To on!" a to bylo to poslední, co jsem zaslechl. "Vojtěchu, chlapče!" "Právě překročil práh smrti. Brzy bude jedním z nás!" zasmála se duše a její tělo silně zazářilo.


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 7		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.1		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 47		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Arvinej	21.07.2008, 0:03:09

tak nevím, ale ten zvrat sice je překvapivý, ale pro mě v negativním slova smyslu. už jen kvůli logice: napřed vychválíš, jak děsivé síly má Rabiola, a pak ji prachsprostě necháš zabít trolem, který ji ještě navíc ovládal. přijde mi to naprosto nesmyslné, promiň. ovšem napadlo mě řešení: trol by mohl být Rabiolin sluha, kterého ona bude chtít vypustit na Vojtěcha s Mojmírem, jenže v tu chvíli se on obrátí proti ní (z vlastních důvodů, mohou být rozvedeny později v mém oblíbeném vracení se hrdinů ze začátku knihy v úplném závěru :-) ), a pak se teprv stanou dané události s vymítáním duší aj.

estel	07.07.2008, 23:01:18

No ne, po putování lesem přibývá na akci :-) Jinak rozhodně zajímavý díl, jen jednu věc jsem úplně nepochopila. Mojmír na začátku prohlídne celý dům a prohlásí, že je tam Rabiola sama. Vůbec mi nevadí, že se odtamtud pak vynoří menší armáda, mohla se schovávat, ale zaráží mne, že Mojmír si byl tak jistý, že se nikdo neschovává, a přitom musela být schovaná přinejmenším Rabiola. To, že tam být musí, Mojmír říkal s jistotou, ale neviděl ji. A to samozřejmě vyvolává možnost, že se schovává ještě někdo jiný a já bych přinejmenším znejistělo. No ale moc mluvím… :-) Jen… - A nehraj si sním (na saspi velice oblíbený překlep :-) - třásla ze zem Jinak, už je to trapné, ale známkou bude zase jednička :-)

Alan Dark	02.05.2008, 16:29:03

Vskutku překvapující díl

Planek	16.03.2008, 14:49:23

Děj tohoto dílu mě dokonale zaskočil, rozhodně jsem zde nečekal zlobra. A jeho pánem je skřet - vida!

Šíma	26.07.2007, 17:06:17

A zase konec! Možná jsem u Baby Rabioly čekal něco jiného, ale zlobr s jeho kumpánem mě dokonale zaskočil! A ten konec? No, budu muset čekat na další pokračování... :-) Přitom souboji jsem se musel smát, nevím, zda-li to byl účel, protože oni asi bojovali na život a na smrt! Promiň...