obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo žije z naděje, zemře hlady."
Walter Benjamin
obr
obr počet přístupů: 2915583 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39863 příspěvků, 5778 autorů a 391990 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: V ohrožení (5.část) ::

 autor alri publikováno: 28.07.2007, 21:59  
Do hry konečně vstupují Chive a Parsley.
 

13. Za oknem
Probudil jsem se. Připadalo mi, jako bych ještě teď cítil ten štiplavý kouř. Ale nejspíš jím načichlo jen mé oblečení, protože když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že ležím na bílém lůžku v nemocnici. Zdravotní sestra zrovna odnášela kovovou misku na druhou stranu místnosti.
Bylo mi opravdu dobře. Noha už mě nebolela. Sem tam to trochu štíplo, ale to nejspíše bylo od dezinfekce. Nohu jsem měl teď zcela profesionálně zavázanou čistým sterilním fáčem.
Posadil jsem se. V tu chvíli se sestra otočila.
„A vida!“ prohlásila vesele, když mě spatřila. „Jsem ráda, že už jste se probral, pane de Fraisi! Už jsme pomalu mysleli, že nám tu budete spát napořád!“
„To je to se mnou tak vážné?“ zeptal jsem se a urovnával si vlasy.
„Ale to zas ne!“ zasmála se setra hlasitě. „Jenom jste nám tu hrozně dlouho spinkal!“ Sestra se na okamžik zamyslela. „No, popravdě to s vámi mohlo být docela vážné. Přinejmenším jste mohl přijít o nohu, pokud je pravda co říká slečna Spannerová. Měl jste štěstí, že jste měli dostatek vody…“
„Kde jsou moji přátelé?“ skočil jsem ji do řeči a rozhlížel se kolem.
„Čekají na vás venku.“
„Chci jít za nima!“ seskočil jsem z lůžka. Dával jsem si moc velký pozor, aby se mi nepodlomila kolena. Sestra se na mě zkoumavě zahleděla.
„Hmm, myslím, že vás můžu pustit. Nechcete berle?“
„Ne, to je dobré. Děkuji.“
Okamžitě jsem byl ze dveří. Ještě jsem je ani nezabouchl a už mi na krku visela Klára Plaitová.
„Ó Micheli!“ zvolala a zabořila mi obličej do vlasů. „Měla jsem o tebe takový strach!“
„Ale vždyť je to jenom pár odřenin, Kláro!“ řekl jsem, když mě konečně pustila.
„Ale byl jsi v bezvědomí!“
„To nic nebylo,“ odpověděl jsem a přejížděl očima po svých přátelích. „A kde je Danny?“ zeptal jsem se posléze, když jsem ho nikde nespatřil.
„Nechtějí nás k němu pustit,“ promluvil Erik. Těsně pod tmavými vlasy mu svítila bílá náplast.
„Stalo se mu snad něco?“
„Má jenom rozbitou hlavu a několik pohmožděnin,“ řekl Fran. Na ní jsem žádné obvazy nezpozoroval, jen dlouhé rudé škrábance na obličeji a rukou.
„Prý to vypadá na otřes mozku, alespoň tak nám to lékař říkal. Ale bohužel nevíme, jestli je to od toho kufru, který mu spadl na hlavu, nebo od toho nárazu,“ dodal Erik kysele.
V tu chvíli se za Fran otevřely dveře. Vyšel z nich muž v bílém plášti, přešel až k nám a řekl:
„Na chvíli za ním můžete. Ale prosím vás, abyste ho nerozrušovali. Nemusí to být pro něj dobré.“
Otočil se a odešel.
Vhrnuli jsme se dovnitř jako velká voda. Danny ležel na posteli hned u okna. Všechny ostatní postele v místnosti byly obsazené ostatními cestujícími z autobusu.
„Ó Danieli!“ skočila mu kolem krku Klára. „Jak ti je?“
„Trochu se mi motá hlava a nemůžu si absolutně na nic vzpomenout…“ zamumlal a všechny nás přejel pohledem. Ani při tom nemusel otáčet hlavou, neboť jsme všichni stáli na jedné straně postele, zády k oknu. Sledovaly nás jenom jeho oči.
Zkráceně, opravdu zkráceně, jsme mu popsali, co se tam stalo. Klára to už věděl a z vyprávění Erika a Fran.
„Kde je ten dráp, Danny?“ ptala se Fran. „Bez něj mám to asi těžko uvěří…“
„Já… myslím, že jsem ho upustil. Zůstal asi někde v autobuse,“ řekl trochu zastřeným hlasem.
„To nic, nic se neděje, Danny,“ uklidňovala ho Klára a vzala ho za ruku.
Daniel se v obličeji pokusil vyčarovat něco, co měl být nepochybně úsměv. Ten však okamžitě zmizel. Místo toho ho vystřídal výraz plný děsu a hrůzy. Nikdo jsme nechápal, co se děje. Danielova ruka prudce vystřelila do vzduchu a odhodila přitom tu Klářinu.
„Tam! Je to tam!“ zasípal. „Teď jsem to viděl! Je to tam! Ta věc je tam!“
Vůbec nikdo z nás nečekal, že Daniel dokáže v takovém stavu takhle vyvádět. Házel sebou na posteli, jako by mu šlo o život. Dokonce si při tom strhl i obvaz, který měl na hlavě. Erik se ho snažil přemluvit, aby se uklidnil a lehl si, a zatlačoval ho zpátky do postele.
Daniel se však nedal. Pořád sebou házel, rukou mával ve vzduchu a s vytřeštěnýma očima ukazoval na okno. A pořád řval, že venku něco je. To už se začali ohlížet i ostatní, všichni vesměs také zafáčováni.
Přistoupil jsem k oknu, otevřel ho a vyhlédl ven. Byla stále ještě chladná noc. Možná kolem čtvrté nebo páté hodiny ráno. Ovanul mě chladný vánek a trochu mi rozcuchal vlasy. Pořádně jsem se rozhlédl kolem. Nic zvláštního jsem však neviděl. Okolo okna byla jenom tmavá cihlová zeď a dole pode mnou se po osvětlené silnici míhala s hučením auta.
„Nic tam není!“ otočil jsem se na ostatní.
„No tak, slyšíš? Nic tam není!“ uklidňoval Erik Dannyho. Ten však jančil dál.
Najednou se prudce otevřely dveře, no spíše rozrazily. Tak jsem se lekl, že jsem se málem praštil do hlavy o rám. Dovnitř se vhrnul lékař, který nás vpustil dovnitř, a sestra, která mě ošetřovala.
„Co to tady vyvádíte?“ zahromoval, přiskočil k Dannyho posteli, odstrčil Erika a snažil se Daniela uklidnit sám. Moc se mu to však nedařilo.
Sestra už vůbec nebyla veselá, nýbrž pěkně rozzuřená. Odstrčila mě od okna se slovy, kdo mi ho dovolil otevřít, a s bouchnutím ho přirazila.
Po chvíli jsme už všichni pochodovali ze dveří na chodbu. Ve dveřím jsem se ještě otočil. Lékař pořád bojoval s Dannym, aby ho donutil lehnout si. Pak se dveře s hlasitou ránou přibouchly.

14. Chive a Parsley
„Co myslíte, že to bylo?“ ptala se zděšeně Fran a těkala pohledem z jednoho na druhého.
Pokrčil jsem rameny, ale přitom jsem se obával toho nejhoršího.
„Myslíte na to, na co já?“ zeptal se Erik.
Podle toho, jak se ostatní zatvářili, se dalo očekávat, že ano.
„Ale kde by se tady vzali! Jsou přece mrtvé!“ ozvala se Fran.
„To nevíme… Třeba se nezabily…“
Řev, který se po celou dobu ozýval za dveřmi, náhle ustal. Byly slyšet kroky a za chvíli cvakla klika. Ze dveří se vynořil lékařův zamračený obličej.
„Udělal jsem velkou chybu, že jsem vás tam pustil,“ promluvil po chvíli. „Musel jsem mu dát silná sedativa. Byl velice rozrušený. Ujišťuji vás, že práh této místnosti,“ ukázal za sebe, „nepřekročíte, dokud nebude pan Grub propuštěn, pánové a dámy. Těšilo mě!“ a odporoučel se pryč.
„To je ale syčák! Ani nevyslechl, co k tomu máme říct my!“ načertila se Fran.
Najednou jsem však ucítil silný dloubanec do levého boku. Úplně jsem z toho nadskočil. Erik do mě strčil ještě jednou. Všichni jsme ztichli.
K nám se dlouhým krokem blížil vysoký muž s hustým knírem pod nosem. Hned vedle něj si to štrádoval dlouhý, trochu nazrzlý muž. Bylo vidět, že si bílý plášť přes sebe přehodil narychlo.
Muži došli až k nám. Zastavili se a chvíli si nás jen tak prohlíželi.
„Jste pánové Michel de Fraise a Erik Berry a slečna Frances Spannerová?“ promluvil ten s tím knírem a pomalu nás přejížděl očima, jak vyslovoval naše jména.
„Jistě,“ odpověděl Erik. „A vy?“
muž s knírem zalovil rukou v kapse a vytáhl z ní odznak.
„Jsem inspektor Oscar Chive,“ řekl a sbalil odznak zpátky do kapsy. „A toto je Edgar Parsley, je to psychiatr a psycholog a můj velice dobrý přítel!“
Parsley slabě pohnul rty, jako by se chtěl usmát, ale pak si to nejspíše rozmyslel. Nebyl mi sympatický už od pohledu.
„Jste tu kvůli té nehodě?“ ptala se Fran.
„Přesně tak, slečno… ehm,“ Chive se zarazil, „hmm…“ a vrhl na Fran nejistý pohled.
„Spannerová,“ doplnila ho rychle.
„Spannerová,“ dodal inspektor. „Vyšetřuji nehodu autobusu a vás si potřebuji důkladně vyslechnout. Jste zatím jediní, kteří jsou nám schopni něco říct. Pan Parsley je tu proto, že…“
„Protože někteří lidé potřebují v takovýchto situacích lékařskou pomoc…“ skočil mu do řeči Parsley. Měl úlisný hlas.
„Já se cítím úplně fit,“ odpověděl jsem zamračeně.
„To vám neberu,“ sjel pohledem na moji zavázanou nohu. „Já myslel psychicky!“
„Já také.“
„Tady Ed, tedy pan Parsley, se nabídl, že nám poskytne svoji kancelář, abychom si mohli nerušeně popovídat. Mohli byste jít všichni, prosím, se mnou? Vy ne, slečno… ehm…“
„Plaitová.“
„Slečno Plaitová. Vás bohužel nepotřebujeme. Můžete zatím počkat tady na chodbě.“
„Ráda bych byla u toho. Lecos vím z vyprávění!“ vyhrkla Klára.
„Já vím,“ promluvil Chive. „Ale my vás nepotřebujeme. Můžeme vás vyslechnout třeba později. Děkuji vám za vaše angažování. Zatím nashledanou!“
Parsley neřekl nic.
Chive se otočil na podpatku a zamířil chodbou pryč.
„Prosím, následujte mě,“ vyzval nás a za chvíli jsme už zahnuli za roh.
Klára si nabubřele kecla na židli a upřela zrak na dveře Danielova pokoje.

15. V kanceláři
Parsleyho ordinace (v jeho případě spíše kancelář), do které jsme mířili se nacházela o několik pater výše. Od ruchu chodeb ji oddělovaly silné dubové dveře a podle Chiva nám zaručovala naprosté soukromí.
Dveře se zabouchly a já měl konečně čas rozhlédnout se po místnosti, ve které jsme se právě nacházeli. Moc útulně na mě nepůsobila. Možná to bylo jejím majitelem.
V pokoji byla naprostá tma. Oknem do něj pronikalo jen mdlé světlo z pouličních lamp, které ozařovalo lékařův stůl a židli. U zdi se rýsoval stín obrovitého lůžka, naproti kterému postávalo křeslo, ve kterém obvykle Parsley sedával, když vedl dlouhé rozhovory se svými pacienty.
Ozvalo se cvaknutí a světla se rozsvítila. Parsley nás všechny vyzval, abychom se posadili. Sám vplul do svého koženého křesla za stolem a složil dlaně konečky prstů k sobě. Jeho tvář zůstávala napůl ve stínu, neboť místnost ozařovalo jen několik lampiček v rozích.
Se svými přáteli jsme se rozsadili po lůžku a inspektor si dřepnul naproti nám. Něco zamručel a pak bylo ticho.
„Jistě vás neurazí, když řeknu, že to bylo opravdu statečné, když jste všechny ty ubožáky vytahali a tím pádem i zachránili…“ promluvil Chive po chvíli. „I když jste byli zranění,“ pohledem sjel na moji nohu a přes Fran se dostal až na náplast na Erikově čele, „a přitom to mohlo každou chvíli bouchnout.“
„To by udělal každý,“ mávl rukou Erik.
„Já si myslím, že ne. A jsem si zcela jistý, že jste věděli, že vám utíká benzín. Při tom nárazu se nejspíše porušila nádrž. Šlo to ovšem velice špatně zjistit, autobus byl úplně na škvarek… Udržet si duchapřítomnost vyžaduje opravdu velice silnou povahu…Můžete nám něco k té nehodě říci?“
Všichni tři jsme se na sebe podívali, jako bychom se tázali, máme-li to říct, nebo ne. Fran zamrkala, já také a nakonec sklopil oči i Erik. Bylo rozhodnuto. Ve vyprávění jsme se střídali. Každý přispěl svoji troškou do mlýna.
„To je zajímavá historka,“ pronesl zamyšleně Chive, když jsme skončili, a hladil si hustý knír. „Nicméně velice nepravděpodobná…“
„V mé praxi se s tímto setkávám velice často,“ skočil mu do řeči Parsley, který se během našeho vyprávění naklonil v židli dopředu, a tak mu teď bylo vidět do obličeje dost dobře. Tvářil se jako když žvýká citrón. „Skupinové halucinace nejsou až zas tak obvyklé, ale přece jen se vyskytují…“
„I když jde o sedmnáct lidí?“ zasykl jsem.
„Zatím jde jenom o tři,“ pronesl ledově Parsley, „od ostatních zatím žádná svědectví nemáme, a velice pochybuji, že nějaká budou. Někteří z těch kteří už nejsou v bezvědomí sice něco mumlají o jakýchsi bílých stvořeních, která prý na ně útočila v autobuse, ale když to vezmete, v šoku je člověk schopen říct cokoliv…“
„To je sice možné, ale já vím, co jsem viděl!“ pronesl jsem hlasitě.
„Obávám se, že vás musím zklamat, pane de Fraisi,“ promluvil Chive klidným hlasem. „Celý vrak jsme pečlivě prohledali, ale nic podezřelého jsme nenašli, žádné tělo a ani nic podobného…“
„Dráp! Danny měl přece ten dráp!“ Fran vyletěla ze sedačky tak rychle, že mě praštila loktem do hlavy.
Erik ji však zase hodně brzo usadil.
„Ten dráp sice měl, ale už ho nemá. To si nepamatuješ, že nám to sám řekl?“ zasykl.
„Ale to já přece vím!“ odpověděla. „Ale pokud byly ty potvory skutečně nezranitelné, tak přeci ten dráp vůbec nemusel shořet!“
„Ujišťuji vás, že jsme tam opravdu nic zvláštního nenašli. A pokud tam něco bylo, tak to zcela určitě shořelo. Nezbylo tam totiž nic jiného než hromada plechu… Samozřejmě je velice nepravděpodobné, že by vás napadly nějaké příšery, ale dokud nebudou nějaké hmatatelné důkazy, nemůže s tím zatím nic dělat. Vaše tvrzení zatím nestačí, i když je vás tolik!“
V tu chvíli se ozvala tupá rána, jak Parsleyho křeslo vší silou narazilo do zdi. Psychiatr z něj doslova vyletěl a ve vteřině stál před Chivem.
„To snad ani není pravda, Oscare!“ vyjel na něj. „Neříkej, že jim ty výmysly věříš?!“
„Nic takového jsem neřekl,“ odvětil detektiv klidným tónem.
„Ale znělo to tak!“ nedal se odbýt.
„Hele Edgare, já musím zachovat nestrannost a objektivnost, dokud se všechno neprošetří. Třeba tihle lidé mají pravdu, to já nemůžu vědět, ale třeba také nemají. To jde těžko posoudit. A od toho jsem tu já, ne ty. Ty se máš starat pouze o to, aby neutrpěli nějakou psychickou újmu, ze které by mohli mít následky po celý život…“
„No dovol!“ ohradil se lékař. „Já mám snad prověřit jejich psychiku!“
„A já mám na tvé doporučení a na základě důkazů rozhodnout, co je na tom pravdy. Pokud vím, teď tady pracuji já a mám své vlastní předpisy, jak při vyšetřování postupovat. Já tvé metody také nezpochybňuji. Edgare, ty víš, že jsi můj dobrý přítel, a já pevně věřím, že se neurazíš, když ti říkám, aby ses nepletl do mojí práce. Já se do tvé také nepletu. Myslím, že jsme si to řádně vyjasnili. A teď mě prosím nech dělat moji práci. Děkuji.“
Parsley však nevypadal, že by ho chtěl nechat dělat jeho práci a ani nevypadal, že by se neurazil. Přemýšlel jsem, proč ho tedy Chive bral sebou, když zrovna nestál o profesní posudek od psychologa..
„Ty jsi také můj dobrý přítel, Oscare, a proto nechci, abys ze sebe udělal hlupáka! Já už svou práci dělám alespoň dvacet let, nejméně, a myslím, že mám dostatečnou praxi, abych už po několika slovech poznal, když to někdo nemá v hlavě v pořádku, když mluví jako blázen!“
„Já nejsem žádný blázen!“ vyletěl jsem. „A rozhodně nemám rád, když to o mě někdo říká, nebo jen naznačuje! Já vím co jsem viděl!“
„Já vám to neberu, mluvím pouze ze svých zkušeností. Žádné chlupaté příšery neexistují! Je to jen výplod vaší fantazie!“
„To není žádný výplod mé fantazie!“
Než však stačil Parsley něco namítnout, rozrazily se dveře jeho pracovny dokořán. Dovnitř vpadla Klára. Celá udýchaná a uřícená se opřela o zeď.
„Musela jsem po schodech! Výtah byl úplně zacpaný!“ vysvětlovala ten svůj „jazyk na vestě“. „Stalo se něco strašného! S Dannym! Rychle! Musíte se mnou! Musíte se na to podívat! Je to strašné!“


 celkové hodnocení autora: 95.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 28 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Pavel D. F. 28.07.2007, 21:59:09 Odpovědět 
   Konec v nejlepším. Je vidět, že to přátelé nebudou mít jednoduché, a to ještě čtenář neví spoustu jiných věcí…
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Iriska
(1.7.2020, 12:30)
Tala
(25.6.2020, 10:23)
crook
(24.6.2020, 21:22)
Dany
(21.6.2020, 15:45)
obr
obr obr obr
obr
As I Wrote
namenloss
O bezprecedentn...
markus
Dračí vládce II
Zirvith Snicket
obr
obr obr obr
obr

Svetielko v srdci
Sisi
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr