obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915231 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39283 příspěvků, 5723 autorů a 389269 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Bůh schizofrenik ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Bůh schizofrenik
 autor Mathew publikováno: 29.07.2007, 5:57  
Jednoho dne jsem si uvědomil, že život který žiju, nepatří tak docela jenom mě, že každým okamžikem, který žiju, určuji co budou prožívat příští generace. A to mě hluboce zasáhlo.
 

Bůh schizofrenik




      Jsme jako hlemýždi – zanecháváme stopu.


      Musel jsem začít tou větou, ani nevím proč, ale musel.”
Doktor se zavrtěl na židli, nepatrně, bylo to jako zlozvyk. Možná to byl zlozvyk. Stejně jako si posouval prostředníčkem brýle blíž ke kořeni nosu. Nikomu to jako zlozvyk nepřijde, ale je to zlozvyk. Lidi to začnou dělat aniž by to bylo nutné. Doktor potvrdil pravidlo a posunul si brýle krapet výš. Pak se zamračil. Jenom decentně. Nutno říct, že vypadal důležitě. Kdoví, možná to měl nacvičené. Už to nebyl žádný mladík, vous mu dodával vážnost, stejně jako jeho šediny. Pomněnkové oči musely být dřív magnet na ženské, ale teď před doktorem Greenem neseděla ženská, nýbrž pacient. John Cole.

      “Žádný román jste nikdy nenapsal. Uvědomujete si to?” Cole se díval z okna a pojídal křupky. Arašídové, které se daly koupit v místní kantýně. Byl tu teprve třetí týden, ale už si na ně zvyknul.
      Cole kývnul na souhlas, ale pohled od okna neodtrhl. Doktor bezděčně pohlédl týmž směrem, pak se otočil zpět na Colea a vzdychnul. “Proč tedy tvrdíte, že jste musel začít tou větou?”
      Do Colea jako když praští. Naklonil se přes stůl v důvěrném gestu a pološeptem řekl:
“Mám to všechno tady”, poklepal si na spánek. Poté se zase opřel a pokračoval v pojídání křupek.
      Green chvíli seděl a mhouřil oči a špulil rty. “Řekněte mi víc o těch snech, ostatně proto jste přišel, nebo ne?”
      Cole stále hypnotizoval okno. Zamračil se a pomalu otočil hlavu směrem k doktorovi. Pak se jeho tvář náhle rozjasnila. “Jsou to sny a nejsou to sny.” Zasmál se. “Vím, že to zní hloupě, ale když sním, uvědomuju si, že sním a to mě právě děsí, chápete?” Green ho pozoroval. “Je tam jednorožec. Víte co znamená jednorožec, doktore?”
      “Očekávám, že to víte vy, nechci vás připravit o ten slastný moment, kdy mi to prozradíte.”
“To jste moc laskav.” Chroupal Cole klidně křupky. “Je to symbol čistoty, víte legenda praví, že jen panna, neposkvrněná žena, a to, domnívám se, i na úrovni nefyzické - tedy, jen takováto panna, symbol nevinnosti, smí se tohoto zvířete dotknout. Je to samozřejmě jen symbol, ale řekněte mi, proč se mi zdá právě toto?”
      “Vás nic nenapadá...?”
“Myslíte, že bych sem přišel, kdyby mě něco napadalo?”
Green si pohrával s držadlem od zásuvky.
“Co ty zbylé věci, říkal jste, že se vám zdá o šedivém světě, nebo tak něco.” Řekl jen.
      “To nejsou sny, to jsou vize.” Cole se smutně zahleděl do prázdného sáčku od křupek. Pak jej zmuchlal a hodil do koše v rohu místnosti. Green to pozoroval se znepokojením. Cole se trefil.
“Zásah!,” vykřikl a zdvihl obě ruce do výšky ve vítězoslavném gestu.
      “Uvědomujete si, že se chováte jako psychopat?”
“Uvědomujete si, že se chováte jako psychiatr?”
      Doktor Green měl rád inteligentní pacienty. Nepřehrávali své psychózy, pokud byly falešné a dalo se s nimi komunikovat na určité úrovni, pokud byly pravé. Tenhle Cole byl ale zvláštní případ. Přes dva roky žil na státní podpoře. Tvrdil, že je zneuznaný spisovatel, ale ve skutečnosti nikdy nic nenapsal. Trápily ho podivné sny a vize, proto přišel a nutno říct, že přišel sám od sebe. Nakonec ho na přijmu vzali.
      Je to zvláštní. Když jste alkoholik a přijdete požádat o léčbu, většinou vás vezmou. Když máte zásvislost na cigaretách a přijdete za doktorem, bude se vám snažit pomoci. Pokud přijdete do léčebny pro duševně choré a řeknete, že jste blázen, budou se vás nejdřív snažit přesvědčit, že jím nejste. Musíte projít “vstupními testy”, až pak vám nasadí bláznovskou čepici.
      Z tohohle chlápka měl ale Green zvláštní pocit. Připadal si jako masochista. Někdy měl pocit, že je to on sám, kdo je tady pacientem. Cole byl pro něj výzva, hádanka. Měli třetí sezení a on pořád vykazoval jasný přehled o tom, kde začíná realita. Uměl si nakoupit, vyprat, držel se kontextu v rozhovorech. Vše, co dělal, nebo říkal mělo svou logiku, která si neprotiřečila s logikou běžných občanů. Green vlastně neměl žádný důvod ho přijmout, mohl ho klidně nechat stát před branami ústavu, ať si zaplatí psychoterapeuta. Nikdo by se nedivil, nikdo by Greena nesoudil – Cole byl schopný žít ve společnosti, aniž by ohrožoval ji nebo sebe. Přesto se doktor Green rozhodl jinak. Chtěl tomu přijít na kloub.
      Zasmál se a uvědomil si, že žádný pacient ho dlouho nepobavil tak, jako teď Cole. '...chováte se jako psychiatr...', řekl. Nic víc, ale něco tím vystihl. Posunul tím celou situaci, celý vztah mezi doktorem a pacientem do jiné dimenze. Jasně vyznačil kontury, které vykreslují co se od koho očekává a ke všemu to řekl tónem, který celou tu myšlenku nepopíral, nýbrž dokresloval. Nebyl v tom žádný hněv, žádný útok. Prostě to konstatoval a Green to věděl.
      Teď si doktor sundal brýle a promnul si oči. “Dobrá.” Řekl rezignovaně. Cole ho měl na lopatkách, to on vedl tento rozhovor. “Povězte mi tedy, proč máte vize 'šedého světa'?”
“Vidíte a já myslel, že mi to řeknete vy. Ale vy se patrně chcete zeptat proč se domnívám, že je svět šedý. Nechci, abyste mne špatně pochopil, nejde o barvu, jde o pocit. A ty vize...vyvolávají ve mě ten pocit šedosti.” Cole se odmlčel a pohlédl z okna, jako by tam mohl vyčíst odpověď.
“Chcete slyšet něco o mém románu?” Zeptal se náhle.
      Doktor seděl zcela uvolněně ve svém koženém křesle. Skutečně to chvílemi vypadalo, že on je zde tím pacientem. Věděl, že Cole někam směřuje, nechal jej mluvit.

      “Je to přesně takové”, začal, “šedé...Ale nejdřív tam bude věta: Jsme jako hlemýždi - zanecháváme stopu. A pak, to byla moje první vize,...” Během řeči Cole vstává a krouží po místnosti. “Víte, to je ono, šedý svět, lidé, masy lidí, chodí – z práce, do práce, za rodinou, na nákupy, pro děti do školky, do trafiky pro cigára. Che, jako by lidství vyjadřovala chůze. A pak jsou tam tunely, takové prosklené tunely, něco jako natlakované válce a těma se prohánějí vozidla, hrozně rychle. A já to vídím. Všechno to vidím, ale vlastně nejsem přítomen, jsem vypravěč.” Cole náhle ztichne a sleduje doktora. “Dáváte pozor? A vůbec, líbí se vám to? Četl byste to?”
      “Chcete odpověď na všechny otázky?” Zasměje se Green. Cole ho odbyde shovívavým mentorským pohledem. “Tenhle druh noir sci-fi a cyberpunku už vychází z módy, ale když budete pilný, možná ještě stihnete dojezd mainstreemové vlny.”
      “Vy jste teda mizerný psychiatr, to vám povím.” Zasměje se Cole. “Chcete mi přivodit trauma? Co když je to pro mě důležité. Co když chci slyšet, že se vám to líbí?” Green se opět zavrtí na židli, jasný zlozvyk. Má ale pocit, že to je přesně to, co s Colem není v pořádku - tak dobře to hrát nemůže.
“Pokračujte, prosím, zajímá mě, co bude dál.”
“Kdepak”, řekne Cole a přejede prstem po parapetu jakoby zjišťoval, zda uklizečka dobře odvedla svou práci a pak pohlédne přímo na doktora, “zajímám vás já! Ale beru to, takže kde jsem skončil...? Aha – tunely. Jo, tak ty jsou po mé pravé straně a táhnou se do dálky, přímo přede mnou vystupují do výšky a obepínají vysoké domy a mizí v uzlovaté spleti, v oparu městského ovzduší. Ty domy, železobetonová džungle – jsou všude kolem mně, krom místa, kde vedou ty supertlakové dálnice, nebo co to je. Za těma je vidět do dálky, teda do dálky... je za nima vidět hodně šedi, barvy, jakou má nebe.
      Koukám teda před sebe, jak se všude procházejí lidé. Všichni jsou oblečení různě, ale dohromady jsou to všechno jen odstíny černé a šedé, které sem tam přecházejí do čistě bílé barvy. A chodí a chodí, tam a zpátky. A najednou mezi nima vidím nějakého ochmelku. Ten není šedý, má na sobě špinavý béžový baloňák a přes něj takovou ceduli, na které je napsáno: ZMĚNILI JSME LÁSKU V OBCHOD! A takhle chodí městem a zvoní zvoncem jako nějaký potrhlý Santa a cituje Shakespeara.”
      “Cituje Shakespeara?” Přeruší ho Green. “Jak to víte?”
Cole svraští obočí. “Vlastně nevím, je to spíš...zní to jako Shakepeare. Víte, slova, řeč, způsob, jak to říká. Možná to není Shakepeare, ale zní to tak.”
      “Aha. Je to pro vás podstatné, jestli je to Shakepeare, nebo ne?”
Cole se rychle přesune zpět ke stolu, opře se o jeho desku a hledí doktorovi přímo do očí. “Vy mě snad vůbec neposloucháte, pane doktore. Pro mě to nemůže být důležité. Je to prostě vize. Nic víc, já ji neovlivňuju a jestli si vy myslíte, že ano, pak mi řekněte jak a já vám řeknu, jestli je pro mě Shakepeare v mé vizi důležitý.” Pak se uklidní a posadí se do křesla naproti Greenovi. Hledí mu do očí a mluví již zcela klidně. “Já nejsem původce těch informací, pane doktore, jsem jen jejich nositel.”

      Green ho pozoroval. Nevěděl co si má myslet. Tohle nebyl obyčejný blázen, ale Green byl přesvědčen, že každé bláznovství má svou konstrukci. Stačí ji rozebrat a pochopit a celkový obraz se objeví, pak je možno ho přestavět, aby se blížil realitě ve které žijeme. Na druhou stranu, Cole tento systém porušoval. Žvanil o podivné realitě, která je mu ukazována prostřednictvím vizí, říkal, že za to není zodpovědný, nikomu tu realitu nepodsouval, chtěl se jen podělit. Samotná vize oné reality Colea bezprostředně neohrožovala, on sám ji považoval za pouhou vizi. Proč ho ale Greem teda přijal? Na to nedokázal dát sám sobě uspokojivou odpověď. Možná se bál, že to, co vypadá tak nevinně, se může vyvinout v něco hlubšího a děsivějšího, v nezvratnou psychózu, v obsesi, v posedlost paralelní realitou, ve snahu realitu předefinovat.
      Pak zde byla ještě jedna věc. Přesto, že byl renomovaným odborníkem, někde vzadu v hlavě ho šimrala podivná možnost. Otázka, která by jej jako odborníka napadat neměla: “Co když je na tom něco pravdy, co když je to poselství?” V tomto bodě přestával Green sám sobě rozumět a tuto otázku odkládal kamsi do podvědomí, jen ať si tam zraje jak chce. On jako odborník se tím nemůže zabývat. Jeho zásadní úkol nyní spočívá v odhalení chyby v Coleově systému. Až ji najde, bude mít vyhráno. Zatím ale ticho po pěšině, po nějaké díře v Coleově myšlenkové konstrukci není ani stopy.
Stopy?! - “Jsme jako hlemýždi – všichni zanecháváme stopu”.
      Ze zamyšlení Greena probral zvonek ohlašující konec sezení.
“Tak zase příští týden, Johne.”
“Jistě, pane doktore, budu se těšit.” Zdravil Cole ve dveřích, kde se potkal s ošetřovatelem.
“Jo a – málem bych zapomněl-”, vrátil se ještě. “Když se ten chlápek otočil...”
Greenovi se v obličeji objevil zpytavý výraz. “...no ten děda s tou cedulí, přece”, když Cole viděl, že doktor registruje o čem mluví, jal se pokračovat. “No, tak když se ten děda otočil, na té ceduli byl napsáno CREDENDO VIDES, nevíte co to znamená?”
Kdo uvěří, uvidí”, zamumlal si doktor pod vousy.

      Green nastartoval auto a vyrazil po západní dálnici směrem k domovu. Bydlel na okraji města. Měl dvě děti, dvě dcery. Vedli s manželkou poklidný život. Byl zajištěný, takže žena mohla být doma a pečovat o děti. Přivydělávala si překlady jednodušších děl ze španělštiny. Green hodil auto do garáže. V kuchyni si udělal kafe, pozdravil děti i ženu, chvíli s nimi pobyl a šel do své pracovny. Vzal si Coleovu kartu a počal se probírat jeho spisy.
      Nevěděl jak dlouho bezvýchodně hledí do jeho papírů. Nepřicházelo žádné řešení, ani náznak nápadu, který by mu mohl pomoci odhalit Coleovu psychózu. Kávu měl už dávno studenou, ani si nevšiml, že za oknem se stmívá.
      Vrzly dveře. Manželka vstoupila do jeho svatyně a něžně ho objala zezadu kolem ramen.
“Copak tady děláš?” Zeptala se lišácky. Byla to řečnická otázka, věděla, že pracuje. “Nechceš si dát pauzu? Udělám ti něco k večeři.”
“To by bylo fajn”, odvětil Green zatímco ji pohladil zápěstí. Sundal si brýle a promnul si oči, možná to byl taky zlozvyk. Jeho žena se přesunula a sedla si na stůl. Chvíli na něj koukala a houpala nohama.
“Že to vydržíš, seš pořád zavřený v tom svém šedém doktorském světě, měl by sis někdy povyrazit. Nepojedeme o weekendu na hory?” Její otázka zněla nevinně, ale Green na ni poulil oči.
“Cos to řekla?” Zeptal se náhle.
“Co?”
“Co jsi právě před chvíli řekla, můžeš to zopakovat?” Manželka na něj nechápavě hleděla, ale když zjistila, že to myslí vážně, snažila se mu dát uspokojivou odpověď.
“Já nevím...jen jsem chtěla, ať si dáš pohov, jednou se tou prací unudíš k smrti a...”
“Ne! Řekla si, že žiju v šedém světě?” Hleděli jeden na druhého.
“Edwarde, ty jsi blázen”, řekla po chvíli paní Greenová. “Jdu ti udělat tu večeři.” S tím se zvedla a vyšla z místnosti, když se dveře zavřely, bylo slyšet vzdálený rachot, jak manipulovala s nádobím.
      Edward Green seděl na židli ve své pracovně a snažil se přijít na to, co by to mohlo znamenat. Pak ale zavrtěl hlavou, jako by se probíral ze špatného snu a odešel se najíst. Na pracovním stole zůstala ležet karta Johna Colea. V ní bylo pod všemi ostatními zápisky dopsáno malým úhledným písmem: “Credendo vides ???”.

      Už uběhlo pár pátků od doby, co se Cole s Greenem setkali poprvé. Cole doktorovi mezitím stačil povyprávět podstatnou část svého románu, jak dědu s cedulí unesli podivní droidi v kluzáku a jak si toho nikdo nevšímal, všichni chodili kolem a brali to jako něco zcela běžného. A nějaký mladý muž, jako jediný otočí hlavu a chvíli na ten zásah nechápavě zírá. Tím se jeho život změní. Přidá se k tajné organizaci bojující proti rádoby utopickému řádu a odhaluje tajemství skutečných procesů, které vedou k tomu, že ve městě panuje takový život, jaký po většinu času vnímal.
      Jednou Green, když přišel domů, našel svou osmiletou dceru Betty, jak sleduje pohádku. “Na co to koukáš?”, zeptal se. “Jmenuje se to Na palubě Jednorožce, tatíí, a je to super. Můžu si vzít čokoládu?” Green v zamyšlení kývnul hlavou a Betty odběhla do kuchyně. Zkušeně se vyšplhala po lince a když ukořistila kýženou čokoládu, zasedla zpět k televizoru. Greena název zaujal a zbytek filmu pozoroval společně se svou dcerou. Betty byla spokojená, měla čokoládu a tatínka vedle sebe.
      Když film skončil, Greenovi po tváři přeletěl blažený úsměv. Počkal, až domů dorazí žena, která byla na nákupu a vyrazil do nejbližší videopůjčovny. Půjčil si kazetu s filmem a nemohl dospat druhého dne.
      Na sezení s Colem si Green vyžádal televizi a videopřehrávač. Když Cole přišel a viděl aparaturu, měl radost.
“Budeme koukat na film, pane doktore?” Green se usmál. Trochu potměšile, zdálo se Coleovi.
“Budeme. Náhodou jsem na něj narazil, myslím, že by vás zajímal, Johne.” Nato vsunul kazetu do přehrávače. Film se rozběhnul. Byla to klasická fantasy o tom, jak chtějí zlí tvorové zničit svět fantazie a obyčejná lidská rodina ho musí zachránit. To ale nebyl ten důvod, proč si Green vybral právě tento film. Na konci plula loď, plachetnice, po širém moři a když námořníci rozepjali plachty, mohl divák spatřit veliký rudý nápis. Credendo vides.
      “Co si o tom myslíte?” Zeptal se vážně Green, když už běžely titulky.
“Hmm”, Cole se tvářil naprosto vyrovnaně, ba co víc, tvářil se stejně potměšile, jako prve Green. “Vím, co si mylíte vy. Domníváte se, že jsem ten film už někdy viděl a vzpomínku na něj podvědomě implementuju do svých vizí.” Doktor na něj upřeně hleděl a čekal co z něj vypadne. Jedno už ale věděl jistě, ať to bude cokoliv, nebude to nic, co by chtěl slyšet.
      “Jasně, souhlasím, mohlo by to tak být, ale to je typicky doktorské uvažování, bodejť ne, je to vaše práce. Jak už jsem jednou blázen, musím jím zůstat, dokud mne Vy nevyléčíte. Jenomže abyste to mohl udělat, musíte mému bláznovství nejdřív přijít na kloub. A čím bude můj problém jednodušší a průhlednější, tím budete mít lepší pocit, protože budete mít větší šanci, že mě vyléčit dokážete.”
      Teď už se doktor neskrývaně mračil, chtěl ho přerušit, ale Cole byl tak naprosto ponořen do své role, že ho zcela ignoroval a se zápalem pokračoval. “Ale, přemýšlejte takhle, co kdyby...”, Cole významně zakmital obočím. “Nenapadlo Vás prostě, že autor toho filmu mohl mít stejné vize jako já?” Ta stupidní otázka zůstala viset ve vzduchu.
      Green musel přiznat sám sobě, že ho to ani ve snu nenapadlo. Ale proč taky? Copak by se měl zabývat takovými hloupostmi? Vždyť nepsané pravdilo tvrdí, že to nejjednodušší řešení je obvykle taky to nejsprávnější. Není jenom logické, jednodušší a lépe vysvětlitelné, že Cole už film viděl a čerpá z něj pro své fantasmagorie? Jenomže i to nepsané pravidlo má svou ruční brzdu. Ono slovíčko obvykle říká, že ne vždy to tak musí být. A Cole to řekl natolik sugestivně, že se tou možností musel Green chtě nechtě zabývat.
      “Já samozřejmě vím co to znamená”, smál se Cole, “tehdy jsem vás jen zkoušel. Uvěř a uvidíš. Jenomže, to mi doktore řekněte, co to vlastně znamená, proč to má ten můj ochmelka na té ceduli a proč je to vidět až když se otočí zády?”
Green si Colea prohlížel jako by ho viděl poprvé v životě.
      “Proč jste za mnou vlastně přišel, Johne?” Zeptal se pak prostě a hleděl na Colea vážným a smutným pohledem. Colea to ale o dobrou náladu nepřipravilo.
“To je snadné, potřeboval jsem vaši pomoc. Pořád ji potřebuju. A vím, že vy mi dokážete pomoci. Vím to.” Green si pohrával s tužkou trvdosti 3. Otáčel s ní v ruce a poklepával hrotem o stůl.
“Dnes skončíme dřív, Johne, uvidíme se zase za týden.”

      Za týden se ale neviděli. Green předložil Coleovy spisy komisi a navrhl jeho propuštění. Nikdo neměl nic proti, Cole nevykazoval žádné známky psychotpatie. Byl prostě jen snílkem, který nehodlal nikomu ublížit. Za to se dnes již do blázince nezavírá. Když se místopředsedkyně komise ptala Greena proč Colea vůbec přijal, odpověděl prostě, že chtěl prostudovat jeho případ. Tím Green udělal za Coleovým případem tečku. Jeho spis byl odložen ad acta.

      Green si to nechtěl přiznat, ale Cole mu chyběl. Měli zvláštní vztah mezi doktorem a pacientem. Cole ho nebral jako autoritu, přišel si s ním prostě vždy popovídat, bylo to jako přátelství. I ostatní pacienti často nebrali Greenovu lékařskou autoritu plně v potaz, ale ne takovým způsobem jako Cole. Cole byl jiný. Green měl pocit, že on jej skutečeně považoval za svého přítele. O to větší zradu však v sobě Green cítil za to, že se s ním ani nerozloučil, ale sprostě ho propustil, protože měl strach, že by jednou neměl pravdu. V každém pacientu teď nalézal Coleovy fragmenty. Cítil ho i v sobě. Nejhorší na tom pro Greena bylo, že ve všem co dělal, narážel na tu zmínku z Coleova imaginárního románu – zanecháváme stopu. Nechtěl si to přiznat, ale Cole v něm zanechal nesmazatelnou stopu. Viděl ji teď všude kolem sebe. Na tom tvrzení nebylo samo o sobě nic zvláštního, ale v Coleově pojetí mělo to rčení nový význam, a ačkoli ho Green nebyl schopen objektivně odhalit, cítil ho v sobě jako jakési vnitřní napětí.

      Necelé dva měsíce po jeho propuštění Colea srazilo auto. Řidič z místa nehody ujel. U Colea v bytě našli ofrankovaný dopis pro doktora Edwarda Greena. Z piety ho odeslali.



            Dobrý den, pane doktore,

      Už dlouhou dobu se Vám chystám napsat. Chtěl bych Vám poděkovat!
Možná se trápíte tak jako já, že jsme se ani nestihli rozloučit, ale já jsem přesto rád, že jste mě propustil. Nepřímo jste mi tím řekl, že mne nepovažujete za blázna a toho si velice cením, neboť jste mi tak pomohl ve chvíli, kdy jsem si tím já sám nebyl jist. Naschvál jsem s Vámi hrál tu hru, a pečlivě jsem argumentoval každý svůj čin, chtěl jsem vědět, jestli začínám opravdu bláznit, nebo může být všechno trochu jinak, než jak to vypadá. Nakonec už jsem toho ale měl dost. Chtěl jsem si s Vámi povídat o obyčejných věcech, stal jste se mým přítelem a pochopil jsem, že toho člověk potřebuje v životě ze všeho nejvíc.
      Taky mám dobré zprávy o mém románu. Pořád sice zůstává v mé hlavě, ale dostal jsem vize, které, jak to říct... mnohé vysvětlily. Slyšel jsem a konečně si jasně uvědomil, co to ten ochmelka povídal. Možná Vás potěším, nebyl to Shakespeare. Zdaleka to nebyl Shakespeare!


      Green se zasmál, tiše, jen sám pro sebe. Téměř něžně.

      Odcituji vám pár veršů, doufám že jsem to slyšel dobře a nejsou to jen kraviny.


...a příbojem chtěl bych být.
Jak on dobývati pravdy,
neomylně narážet na skálu její.
Jak jeden život lze žít,
však jen jeho jednu míru naplnit,
tak příboj touhy odhalí pravdu,
jež po věky se skrývá
v hlubinách času.
Pomalu narážet na bělostný břeh,
pomalu dolovat zrnko po zrnku.
A v moři věčnosti ten prach
zůstane už navždy.
Tím příbojem chci se stát
korunován svitem luny být.
Láskou naplnit to moře věčnosti
a pravdou a svitem té luny stříbrné.
Příbojem chci se stát pěnivým
a navždy obejmout břehy Tvé
a stopu v Tobě navždy zanechat,
tak zhynu-li já, pravda mne přežije...


      No, co na to říkáte doktore?
Něco Vám řeknu. Poslední vize mě změnila. Zanechala ve mě stopu. Svět v ní byl barevný. Vy byste možná řekl, že mě vyléčila, ale to já nevím, nevím totiž, zda bylo z čeho.
      Každopádně, celou dobu jsem si myslel, že jsem jen vypravěčem toho příběhu, ale poslední vize to změnila. Víte všechno bylo najednou normální, barevné, ale já to vnímal ještě trochu jinak.
      Procházel jsem se tím městem a kochal se tou změnou a pak, z ničeho nic, vyletělo z toho vzduchotěsného tunelu jedno vozidlo. Nadělalo při tom strašnou spoušť, úplná kalamita. Ale hlavně mně zasáhlo, tak vize skončila.
      A já si něco uvědomil, víte. Došlo mi , že všechno co dělám zanechává stopu, a že můj čas pro tvorbu té stopy může kdykoliv skončit, pocítil jsem jakousi zodpovědnost. Myslím, že jsem pochopil, proč se mi zdálo o jednorožci. Víte, říkám si, když je to symbol čistoty, nemohl by být i symbolem jakési čisté stopy?
      Kdoví, jaký svět skutečně je, třeba je vážně šedý a nám se jen zdá, že je barevný. Ale co s tím? Jednorožec mi ale řekl, že svět je čistý a já mu dávám barvy. Credendo vides, pamatujete?
      Barevný svět, ale vidíme ho? Víte, na to jsem se musel ptát. Znamená vidět barvu šlapat po ni? Znamená vidět barvu chodit kolem ni, uživat ji a přehlížet? Nebo to znamená uvědomovat si ji. Nezapomněli jsme se ptát? Co když to je podstatou barvného světa – cítit a znát podstatu věcí. Cožpak znamená rozumět stromu hledět na něj a objímat ho? Nebo jen dýchat vzduch, jejž mi dává? Nemusíme jej snad cítit, být jím, chápat ho a rozumět mu? Neuvidíme až pak jeho barvu? Cožpak znamená rozumět člověku, když šlapeme po jeho snech? Možná se všichni můžeme dotknout jednorožce, když mu budeme rozumět, když porozumíme sami sobě.
      Ale, nechci Vás tím obtěžovat, pane doktore. Říkal jsem si jen, že by vás mohlo zajímat, k čemu jsem dospěl. Tak vidíte, nakonec jste měl zase pravdu. Svět je barevný. I když pro vás možná jinak, než pro mne. Ale tu čistotu - toho jendorožce - nakonec objevíme všichni, u toho se nakonec sejdeme, nemyslíte?
      Kdoví, asi si potřebuju jen popovídat. Myslíte, že bychom se mohli ještě někdy sejít? Jenom tak, ze starého přátelství. Stále sbírám odvahu Vám tento dopis poslat, ale nakonec ho pošlu, uvidíte. Musím se přeci s Vámi o sebe podělit. Nežijeme sami pro sebe, definujeme a opět redefinujeme realitu i sebe sama pro budoucí pokolení – zanecháváme po sobě stopu. Víte jak to myslím.
      Těším se, až se potkáme, určitě se potkáme. Věřím tomu z celého srdce.

                        Těším se na shledanou, Váš John Cole.



      Doktor Green přeložil dopis vejpůl. Nic nenasvědčovalo tomu, že pláče, jen jakýsi tklivý bolestný pocit uvnitř. Vstal od stolu, došel do kuchyně a políbil svou ženu.
“Co se děje?” Zeptala se.
“Musí se něco dít, když chci políbit tu, kterou miluji?” Manželka mu pohlédla do očí a když tam spatřila jen směsici hořkého smutku a hluboké lásky, obajala ho. Stáli tak dlouho. Pak se Edward Green odebral za svými dětmi. Obě děvčata už spala. Nechtěl rušit jejich spánek. Jen seděl v jejich pokojíčku, ve tmě, a naslouchal jejich pokojnému oddychování. Když odcházel, napadlo ho, že udělá všechno proto, aby jeho děti viděly barevný svět. V tu chvíli si uvědomil, co ve skutečnosti znamenala věta z Coleova fiktivního románu.

      Jsme jako hlemýždi – zanecháváme stopu.


 celkové hodnocení autora: 98.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 10 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 23 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 84 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Disorder 02.02.2011, 13:10:50 Odpovědět 
   Dostávám se k Tvým dílům "trochu" opožděně, tak promiň za ne zrovna okamžitý komentář.... :D
Je to výbornej text. Četlo se to pěkně, konec hodně zapůsobil. Trošku zvláštní postavy, ke kterým je opravdu hodně blízko.
Mám snad jen jednu maličkatou výtku, a to "Nepojedeme o weekendu na hory?" . Nemůžu si pomoct, tohle slovo mě tam dost vyrušilo. Ale možná je to jenom můj vnitřní odpor k podobně vypadajícím slovům v jinak výborným textu :)
 Jolana Dostálková 17.12.2007, 19:52:52 Odpovědět 
   No, nevím, mé asociace s hlemýžděm a stopou jsou opravdu moc divoké, tak raději budu mlčet.
 ze dne 17.12.2007, 20:49:34  
   Mathew: Jak moc divoké...?
 Anquetil 15.12.2007, 17:15:01 Odpovědět 
   Skvělá práce, která se jen tak nevidí, kobouk dolů! Nějakej čásek jsem to musel vstřebávat, to aby se všechny souvislosti dokonale vsákly tak, jak mají. Ze zdánlivé fantasmagorie se rozvinula vpravdě mistrovská psychoanalýza, hodná uctivého smeknutí. A hned dvojí, lékaře a jeho pacienta, který v této nerovné šachové partii královským gambitem zvítězí, byť za cenu oběti nejvyšší - sebe sama...
 ze dne 17.12.2007, 20:49:04  
   Mathew: Díky. =o)
 Black Cherie 18.08.2007, 12:46:16 Odpovědět 
   K něčemu tak strááášlivě dlouhýmu bys měl podávat mojito a zmrzlinu. Nicméně jsem ráda, že jsem dokázala číst až do konce, protože něco tak výborně napsanýho se tu objeví málokdy....
 ze dne 24.08.2007, 22:31:01  
   Mathew: Jsem poctěn, děkuji, žes vydržela číst až dokonce. =o)Musím mrknout, jestli máš něco nového, jem poněkud zahlcený - skoro dvě stě vzkazů od oblíbených autorů.
 sirraell 01.08.2007, 20:15:28 Odpovědět 
   Ok, so that didn't work. Je to Espanol s ~ nad n
 sirraell 01.08.2007, 20:14:33 Odpovědět 
   Español
 Tomáš P. 29.07.2007, 23:40:13 Odpovědět 
   Krásný příběh. O přátelství, důvěře. O tom, jak skoro blázen dokáže zanechat hlubokou stopu. Aniž by byl jako hlemýžď.
Ani tvoje povídka není jako hlemýžď, přestože zanechává hlubokou stopu a přestože se nečte rychle. A to, že se nečte rychle zde ber jako pochvalu, číst totiž tohle rychle by byla věčná škoda. Člověk by si to neužil, nemohl by si vychutnat každé slovo, připravil by se o zážitek ze čtení...
A tak i já zde zanechám stopu; ve fomě naprosto zaslouené jedničky.
 ze dne 01.08.2007, 19:43:20  
   Mathew: Díky moc! Díky=o)
 Weichtier 29.07.2007, 20:30:55 Odpovědět 
   No, kamaráde, trefils do černého. To motto si zapamatuju.
 ze dne 01.08.2007, 19:42:39  
   Mathew: To je víc, než jsem mohl doufat. Jsem fakt dojatý, díky lidi. =o))
 sirraell 29.07.2007, 17:12:17 Odpovědět 
   Muj nazor uz znas. Hlavne ta basen ve mne zanechala hlubokou stopu...
 ze dne 01.08.2007, 19:41:58  
   Mathew: =o)) Viva la Espaniol!
Díky, ani nechápu, že jsem ji psal já...=o)
 Dědek 29.07.2007, 13:14:40 Odpovědět 
   Moc dobrá povídka, která si zaslouží víc, jak letmé přečtění. Každý z nás zanechává nějakou stopu, jak výraznou, to už záleží jen na něm samotným. Tahle stopa je dostatečně výrazná.
 ze dne 01.08.2007, 19:41:08  
   Mathew: Snad ani netušíš, jakou jsi mi svým komentářem udělal radost. Díky moc!=o)
 Šíma 29.07.2007, 12:39:25 Odpovědět 
   Bylo to krásné a smutné zároveň! Každý člověk je jiný a někteří se více či méně liší od ostatních! Jinak, jsou prostě jiní a žijí v docela jiném světě a ten náš vnímají po svém! Škoda, že náš hrdina svůj román nenapsal a jen se trápil, že jej nikdo nechce číst a nezajímá se o něj! Kolik z nás má v hlavě svůj příběh - "román" - a kolik z nás je jej schopných napsat na papír? Každý kdo se dotkne našeho života a projde kolem a něčím nás osloví, zanechá za sebou svou stopu! Možná je to dobře! Někdy ano a někdy ne, záleží na tom, jaký to byl člověk! :-)
 ze dne 01.08.2007, 19:39:47  
   Mathew: Díky, koukám, že ses do mě pustil. =o)))
 Dawnie 29.07.2007, 10:26:05 Odpovědět 
   Děkuji za nádhernou, promyšlenou povídku, která ve mne zanechala stopu... Při Coleově dopisu jsem si uvědomila, že oba dva měli svým způsobem pravdu a ty jsi dokázal krásně vystihnout... Konec mě velmi potěšil... Skoro se objevily slzičky. Díky:)
 ze dne 01.08.2007, 19:39:16  
   Mathew: Já děkuji! Děkuji, že jsem mohl něco předat! =o)
 amazonit 29.07.2007, 5:57:34 Odpovědět 
   někteří lidi jsou velmi inspirativní, jiní a proto se nám zdají nenormální, a právě oni třeba mají pravdu, dokáží otevírat oči zaslepeným, otevírat vězení bezcití trestancům dnešní uniformní doby...
taková je i tvá povídka...křehká, s obrovským vnitřním nábojem, poselstvím...
jsi jako hlemýžď - zanecháváš v čtenáři stopy:o)
 ze dne 01.08.2007, 19:38:41  
   Mathew: Díky moc, nedokážu si představit lepší odměnu, než že se podařilo naplnit, to po čem tolik toužím - sdělit něco svému čtenáři dostatečně srozumitelným a jasným způsobem. A pokud jsem v něm něco zanechal... Jsem upřímně dojatý!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Insomnia
Anastazie Maler
Jsi v nás
Tonyend
Mladý svět
Dáda
obr
obr obr obr
obr

Odinova země
Leanie
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr