» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Charakter člověka je jeho osudem."

Hérakleitos

počet přístupů: 2141853

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Zapomenuté ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Frgt|10

m2m	publikováno: 29.07.2007, 2:25

Prosím všechny, kteří přečetli, aby se zkusili zamyslet nad tímhle dílkem, ale pokud ho nepochopí, aby zbytečně nehodnotili. Je to - uznávám - poměrně chaotické dílko, ale pokud si uvědomíte chronologii a jednotlivé obrazy správně zařadíte, měli byste dostat odpověď na otázku: "O čem to sakra je?"
:-)


	Výkřik se nesl ztemnělou chodbou. Stál jsem u dveří a polekaně se zaposlouchal do toho nelidského skřeku. Hlas kolísal od vysokého jekotu do chraplavého křiku. „Kdo to je?“ zeptal jsem se Franka, který stál vedle mě, ruce pohodlně opřené za pásek, k němuž bylo připnuto kožené pouzdro s obuškem. Černá košile se mu nad kulatým břichem leskla potem, který stékal Frankovi z čela a na nose tvořil směšné kapičky. „Je tu už rok. Vždycky v noci takhle křičí,“ prohodil nezáživně můj kolega a palce zavrtal hlouběji za pásek. Výkřik se ozval znovu. „Za chvíli přestane,“ řekl Frank a vytáhl levou ruku z kalhot. Mrkl na hodinky a poté se uchechtl. „Přesný jako moje švajcky,“ zasmál se a ruku znovu zastrčil za pásek. Chvíli jsem ho nechápavě sledoval. Pak jsem ale sklopil oči a hledal na podlaze něco, co by mne dokázalo udržet v klidném stavu. Protože výkřiky se nesly dál a dál, hlas neznámému šílenci přeskakoval ze směšně vysokých poloh do poloh nepříjemně nízkých. Představil jsem si toho blázna, jak se kroutí na svém pokoji – protože takovýhle člověk může dostat jen samotku – a s očima upřenýma do okna, jímž mu do místnosti proniká měsíční světlo, si vyřvává hlasivky. Frank měl ale pravdu. Do pěti minut byl blázen zticha. Výkřik se nesl ztemnělou chodbou. A na jejím konci jsem stál já. Opřen o šedou zeď, na stropě ztlumené světlo zářivky. A výkřik se mi zadíral do hlavy. Prostě jsem musel jít za tím skřekem, který mi rozdíral myšlení. Bylo mi divné, že jdu sám, že vlastně celou dobu stojím sám, ale ten nelidský zvuk utrpení, zoufalství a vzteku mě vábil stejně jako světlo láká komára. Chodba kdysi plná zavřených chladných dveří šílela nyní prázdnotou, černala v dáli a já magnetizován posledními dveřmi jsem se jí plížil jako zloděj v prázdném bytě. A pak, když jsem došel k jeho dveřím, pohlédl skrz zamřížovaný průhled dovnitř… …jsem to spatřil. Frank si ke mně přisedl. Hrál jsem sám se sebou dámu, přeskakoval bílé kameny černými a snažil se nevnímat Frankův otylý obličej. Pot mu stékal z brady, z tváří a čela. Jeho černá uniforma se potem z přehřáté místnosti přímo leskla. „Tak co?“ Nepřítomně jsem se na něj podíval. „Nerozumím tomu,“ řekl po chvíli a sáhl na bílý kámen. Okamžitě jsem na něj vycenil zuby a zavrčel. A pak se dveře otevřely a do nich vešel v řetězech na nohou… …on. Vzbudil jsem se zpocený vedle své ženy. Spokojeně oddechovala, ležela na boku zády ke mně. Převrátil jsem se na záda a ruce položil na prsa. Chvíli jsem se palci drbal na žebrech a hrál si se zpoceným tílkem, než jsem se obrátil zády ke své ženě a pohlédl na rudá čísla digitálního budíku. Bylo čtvrt na… …čtyři ráno, když jsem se podíval na ručičky svých hodinek. Za dvě hodiny mi skončí šichta, abych se mohl naložit do pohodlného auta a dovézt se domů. Frank stál opřený o dveře a snažil se udržet oči otevřené. Moc se mu to ale nedařilo. Kolem čtvrté hodiny již pochrupoval. A já, stejně jako každý den, jsem tak stál sám, občas jsem se vydal na krátkou obchůzku po chodbě… …abych se každým dnem, každou minutou víc blížil k dveřím, za nimiž noc co noc křičel kazajkou spoutaný blázen. „Slyšíš mě?“ Otevřel jsem oči. „Tys usnul,“ řekl naoko vyčítavě Frank, zatímco mi podával kelímek s horkou kávou z automatu. „Asi jo,“ řekl jsem krátce a zabořil nos do kelímku. Přitom jsem poodhrnul rukáv černé košile, abych kradmo pohlédl na hodinky. Byly dvě ráno. „Spíš?“ Tichý hlas z vedlejší místnosti mě trochu vyvedl z míry. Za ty měsíce, co tu jsem, jsem jeho hlas ještě neslyšel jinak, než v písklavých vysokých výkřicích a hrozivě nízkých bublavých chrapotech. „Jo,“ sykl jsem nepřátelsky, ale přitom jsem se posunul víc ke dveřím. Zamřížovaným okénkem jsem viděl dvojici příslušníků ochranky v černých uniformách. Jeden měl povědomě vypasené břicho… …Frank, vzpomněl jsem si na jeho jméno. „Slyšíš mě,“ ozval se hlas. Bylo to pouhé konstatování a já jen přikývl hlavou. „Víš, že existují…“ „Nevím,“ odsekl jsem zprudka a zavřel oči… „…existují lidé, kteří jsou jiní, než ti ostatní? Lidé, kteří nejsou lidmi?“ Pohlédl jsem mu do očí. A pomalu si uvědomil, že za jeho nepřítomným výrazem se skrývá mnohem víc. Najednou jsem musel uchopit pevně svůj obušek, abych vydržel ten nápor energie, který do mne vlil. On… Přisedl si ke mně další z cvoků v bílém županu. Vytáhl karty a začal je bez optání rozdávat. Chvíli jsem sledoval jeho ruce, potom karty a uvědomil si, že jsou rozhazovány lícem navrch. Ve chvíli, kdy jsem chtěl po kartách sáhnout, však všechny karty smetl se stolu a rozesmál se. A já cítil, že se nesměje, ale pláče. A že mne prosí, abych mu pomohl. Sáhl jsem si do kapsy pro peněženku. Nikdy jsem v ní neměl peníze ani kreditky, nosil jsem v ní jen fotky mých děvčat. Měl jsem tam fotku ze svatby, tančili jsme s Annou pomalý ploužák a přitom se tvářemi dotýkali, když nás vyfotili. Další fotka byla momentka našich dvojčat, jak si hrají na zahradě za domem s míčem. Fotila to moje žena a byla to fotka tak jednoduchá a příjemná, že mi připomínala sluncem zalitý trávník, letní vánek a naše psisko vyvalující se v tom slunci a větříku. Pohladil jsem obě fotografie… …a najednou věděl, že mne volá. Že chce, abych k němu přišel. A já šel… Dveře dovnitř se prudce otevřely. Já se zachvěl. Schoulil jsem se v rohu místnosti doufaje, že si mne nevšimnou. Všimli. A jejich ruce v gumových rukavicích mě chytly za podpaží, marně jsem trhal rukama svázanýma za zády. Svěrací kazajka byla příliš pevná. A tak jsem aspoň vykřikl. A poprvé pochopil, proč on celé ty noci prokřičel. Najednou tu byli. „Víš, že existují lidé, kteří nejsou jako ti ostatní?“ Potřásl jsem hlavou. Nerozuměl jsem mu. „Tenhle svět je prázdný. Lidé jsou prázdní.“ Jeho hlas byl překvapivě melodický, jemný, splýval s mojí myslí a já mu jen hypnoticky naslouchal. „Ale ty jsi jeden z nich. Jeden z nás.“ Potřásl jsem hlavou. Nerozuměl jsem mu. Jehla mi pronikla kůží v předloktí, zapíchla se do žíly a já jen sykl. Cítil jsem, jak mě opouštějí síly, jak se propadám do nitra spánku. A byl jsem tomu rád. Protože jsem se tak mohl spojit s nimi. Již jsem neměl zapotřebí křiku, už jsem je nemusel volat nahlas. Přicházeli sami a mluvili se mnou. Všichni. Byli tu. „Co je to s tebou?“ Anna se na mě podívala. Ranní světlo pronikalo mezírkami mezi žaluziemi a svítilo něžné Anně do tváře. Pohlédl jsem do ní. A najednou jsem viděl, jak je prázdná. Jak v sobě nemá nic, co by vysvětlovalo, proč jsem s ní strávil tolik let. „Vzpomínáš si…vzpomínáš si na něco, co se stalo kdysi dávno?“ zeptal jsem se opatrně a pomalu a jistě jsem si připomněl jeho slova. „Co tím myslíš?“ Její hlas zněl spíš pobaveně, ale já tehdy tu noc děsem nemohl promluvit. „Nic, zapomeň na to…“ Ale já zapomenout nemohl. Když mi tehdy v noci položil tuhle otázku, úlekem jsem si najednou vybavil… …světlo na západě. Stál jsem na břehu moře. Standarta za mými zády vlála západním větrem… „Kde se to všechno pokazilo?“ zeptal se Frank, zatímco táhl černým kamenem. „Už při vzniku,“ řekl jsem a jedinou volnou rukou sáhl po bílém kameni. Druhou paži jsem měl připoutanou želízky k pevné kovové konstrukci stolu. „Při vzniku?“ Frank přeskočil můj kámen, zbývalo mi jich pět a Frankovi ještě devět, ale už jsem měl hru vyhranou. „Co myslíš, zapomenuté...má být znovu objeveno? Nebo bylo zapomenuté z určitého důvodu...a mělo by tak zůstat zapomenuté navždy?“ „Nerozumím ti…“ „Existují lidé. A existují oni,“ řekl jsem s naivní touhou, že mi porozumí. Ale Frank se jen usmál. Myslel si, že jsem blázen. A já možná byl. Ale když jsem mu pohlédl do očí, viděl jsem jen prázdnou schránku. Přivolal jsem je pouze myšlenkou. Přišli tak tiše, jak to umí. Jejich nehmotná těla se přede mnou zjevila, stejně jako se zjevovali každou noc, kdy jsem s nimi potřeboval mluvit. Nejasné obrysy, šedí potažené nic, sledovali mě a povídali si se mnou. Díky nim jsem mohl vidět to, co se večer stalo ve vedlejší místnosti. Na vedlejší samotce. Ukazovali mi, jak se jeho tělo zkroutilo vlivem chemického svinstva, najednou jsem viděl, jak mne volá a já ho neslyšel, protože jsem byl v jídelně a hrál dámu s tím…s tím příslušníkem ochranky… Oni, Zapomenutí, mne konejšili, jejich hebké ruce mne hladily po vyholené hlavě… …a já plakal. Brečel jsem jako malé dítě. © Chemist, 2007 Frgt\|10


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 11		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 34		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 69		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

m2m	13.07.2010, 21:26:13

Dohromady existuje deset povídek o Zapomenutých, dohromady dávají jasný obraz, ale vybral jsem jen pár, které jsem publikoval. Celkově by čtenáři měly naznačit, že něco by tu být mohlo, ale rozhodně to není o realitě a snech. Což už asi z následující povídky víš ·.) Díky ti.

Nancy Lottinger	13.07.2010, 20:43:17

Nevím, jak moc jsou mé pocity z tohoto díla daleko od zamýšleného, ale snad mě nezabiješ, když ti tu nechám koment. Na mě to působíjako prolínání reality se sny, mezi nimiž je hranice opravdu tenká. Na jedné straně nechápající, na druhé nepochopení. Asi je těžké čelit prázdnotě. Nevím, jestli jse, to pochopila tak, jak jsi chtěl, aby čtenář pochopil, ale na mě to zapůsobilo.


ze dne 13.07.2010, 21:27:20
m2m: Chyba v matrixu či mezi klávesnicí a židlí, odpověď máš výše. <stydím, stydím>

Adrastea	02.09.2007, 23:38:19

Zprvu jsem si přečtení Tvého dalšího dílka chtěla nechat na zítra, ale nakonec to dopadlo, jak to dopadlo. Nepočkala jsem a teď za to pykám, protože mě nenapadá, jak dostatečně vyjádřit ten skvělý pocit, který to ve mně vyvolalo. :P


ze dne 02.09.2007, 23:39:57
m2m: A to nevíš, jak skvělý pocit mám já :-) Vždycky mě donutíš zrudnout. Děkuji moc.

čuk	13.08.2007, 18:28:07

Přečetl jsem, určité dojmy ve mně vznikaly, něco jako existence v mnoha podobách, prázdnota přechází ve vyplňování a naopak, ale nechci si křivit pusu a vymýšlet, že jsem mozajce porozuměl. Ale je víc dobrých moderních věcí, kterým nerozumím a máš mnohé, kteří ti porozuměli a já navíc dnes padám únavou. Už vyšel druhý díl? Já si nic nepamatuju.


ze dne 14.08.2007, 23:20:44
m2m: Oh, já se omlouvám, že odpovídám až teď :-[ Vážně se stydím... No abych odpověděl na Váš dotaz... Ano, druhý díl jest venku něco přes týden...asi. Určitě Vám pomůže mozaiku složit, tuším, že těm, kteří neuchopili první díl leccos vysvětlil. Proto ani nebudu ... a ani nechci reagovat na první část komentáře...protože, však to zjistíte, jak jsem si všiml, oplýváte velkou schopností porozumět mnoha mým věcem :-) Děkuju moc. Vážím si návštěvy a komentáře. (Já vím, je to fráze, ale myslím ji vážně...Díky.)

Imperial Angel	09.08.2007, 21:59:25

Zvláštní dílko a musím říct, že na mne hodně zapůsobilo. - (opravdu) - Zpracování textu ještě umocnilo atmosféru, ale že by byla příliš chaotická, to bych neřekla...Jen nutí hodně přemýšlet....


ze dne 09.08.2007, 22:30:28
m2m: Děkuju za zastavení a hezký komentář. Samozřejmě i za známku, ale za komentář především. Jsem rád, že se občas objeví někdo, kdo se u dílka zamyslí... ...někteří to tak nedělají. Proto je to každé takovéhle zastavení pro mne hnacím motorem, jak dál ;-) Díky moc.

Samareth	05.08.2007, 10:45:17

moje stále opakující se komentáře znáš a myslím, že rozepisovat se o důvodech proč se mi líbí tvé dílo je zcela zbytečné... každý v tom hledá něco jiného a najde si vysvětlení, které se líbí jemu nejvíc, to se mi na tvém experimentujícím psaní líbí, někdy se však neschodneme s myšlenkou autora, ale co naplat? při čtení tohoto díla my vytanul na mysli můj nejoblíbenější film a tvé dílko by se perfektně hodilo jako prodloužení děje... opět jsi mne potěšil...


ze dne 05.08.2007, 10:50:01
m2m: °!° Ty jsi potěšil mne :-) Opravdu nádherným komentářem, se kterým můžu jen souhlasit. Za vytrvalost a trpělivost se mnou Ti můžu jen poděkovat, víc toho po kapsách nemám. Takže: "Díky moc, vážím si toho!" :-)

Weichtier	04.08.2007, 14:42:21

Tak! Než na to zapomenu, na začátku máš: ...prohodil nezáživně můj kolega..., což je myslím vzhledem ke kontextu špatné příslovce, ne? Jinak...vlastně docela odvaha vrhnout se do toho takhle po hlavě, ale to se cení. :-) No...přejdu to, že mě hned na začátku vytočila ta zmínka o nepochopení, kdy automaticky předjímáš, že určitá část čtenářů bude příliš omezená, aby to četla :-). Nemůžu říct, jestli jsem to pochopil tak, jak jsi zamýšlel, ale po přečtení mi vyplul jasný obraz toho, co se v těch slovech odehrálo/mohlo odehrát. Má to rozhodně atmosféru, kdybych to četl v noci při svíčce, tak by to bylo ještě lepší(i když to bych neviděl na monitor, no...ehm). Je to i napsané slušným stylem. Myslím, že pokračování by si to zasloužilo, ten nápad by měl být rozveden, myslím. Ale ty už ho stejně máš napsané, že? Celkově mě to bavilo, což je u mně, spolu s požadavkem na základní aplikaci pravidel pravopisu, rozhodující atribut hodnocení. Tak! A jdem ti kazit průměr!! :-)


ze dne 04.08.2007, 14:48:16
m2m: Nevím, jak odpovědět :-) To se mi moc nestává. Prostě jen řeknu, že jsem si zde na saspi všiml, že experimentující proza se zde setkává většinou s nepochopením ... a moje experimentující chronologie... ano, obával jsem se, že dílo zůstane nepochopeno. A tou svíčkou...hihi, to mě rozesmálo, opravdu až tak? :-D Pokračování sem vypustím nejspíš začátkem příštího týdne, abys měl na čem kazit průměr :-) Díky moc. Hodně si toho cením.

Ekyelka	02.08.2007, 22:49:07

Odpověď na příspěvek od uživatele: Ekyelka* ze dne 02.08.2007, 22:38:38* Uvidíme :)


ze dne 02.08.2007, 22:50:10
m2m: Ano, uvidíme ;-)

Ekyelka	02.08.2007, 22:38:38

Dobře zvládnutý text, zajímavé flashe a - snad se autor neurazí - motiv a srozumitelnost nebyly zase tak složité. :) Položím však otázku: je další pokračování vůbec nutné?


ze dne 02.08.2007, 22:43:50
m2m: Jejej, děkuji :-) Já naopak položím otázku Tobě: Bude Tě pokračování bavit, když znáš podstatu? Frgt\|10 má deset krátkých povídek, publikuji jich méně, ale přesto...pro mě jako pro historika byla sranda se objevovat v různých časových obdobích. Další publikace je pro radost a pro vysvětlení těm, kteří nepochopili ;-) Děkuji za návštěvu a kráááááááásný komentář. Moc si toho vážím.

Nethar	31.07.2007, 18:48:13

Nějaký názor jsem si samozřejmě udělal, ale vzhledem ke své jednoduchosti se také přimlouvám k autorskému vysvětlení. Buď později, jak plánuješ, nebo klidně už teď do vzkazů :-) Každopádně je to pěkně napsáno, bez chyb a stylisticky také pěkně. Má to fajn atmosféru. Vzhledem k tomu, že jsem nepochopil, tak teda nebudu zbytečně hodnotit, jak píšeš v úvodu :-)


ze dne 31.07.2007, 18:57:54
m2m: To bylo právě to, proč jsem nechtěl, abyste nehodnotili, když tomu nerozumíte :-)) Hodnotili byste tak vlastně zajíce v pytli a kobylu za rohem. Nicméně vzhledem k jednoduchost předešlých textů jsem se uchýlil do vod zapomnění a složitosti a stvořil toto... ...jestli další díl osvětlí více, nebo ne, to nedokážu v tuhle chvíli říct. Můžu jen říct, že je přepsán, dopsán a dle mě dokonce jednoduchou formou /zde si prosím všimněte, že nepopírám, že to bude kravina/, takže dle mě druhý díl je více přístupný, ale ztrácí tu jednoduchou složitost, kterou mnoho čtenářů projít prostě nedokáže :-) Tobě, Nethare, zašlu do SZ totéž, co Tomášovi předtím, nehodím Ti tam jasné vysvětlení, jen zdůrazním to, co je třeba ;-) Díky za vytrvalost, se kterou ses bezpochyby musel prokousávat tímhle nudným dílkem. Díky.

Tomáš P.	30.07.2007, 14:04:24

Odpověď na příspěvek od uživatele: Tomáš P.* ze dne 30.07.2007, 12:39:05* Díky, díky... snad ano...

Tomáš P.	30.07.2007, 12:39:05

No, nebudu zastírat, že jsem to pravděpodobně nepochopil. Některé věci, např. to co napsala synthetic darkness, mi samozřejmě neunikly, ale možná v tom chci najít víc logiky a smysluplnosti, víc uceleného příběhu, než tam vlastně je? Jak jsi žádal v úvodu, nebudu to hodnotit, ale prosím tě o vysvětlení. Nechceš-li to psát takhle veřejně sem, klidně mi pošli vzkaz, ale budu vděčný za alespoň náznak. Předem děkuji...


ze dne 30.07.2007, 13:51:17
m2m: Snad vysvětleno ;-) Jinak se řiď radou v té zprávě a počkej si ;-) Zdárně přepisuju další část do pc, takže snad do 2 týdnů tu bude.

synthetic darkness	29.07.2007, 18:43:34

... a třeba je to jenom o pohledu na svět. kolem nás chodí spusta prázdých lidí, kteří pořád jedou v těch svých kolejích. mezi nimi jsou však uvěznění jiní, zapomenutí, kteří chtějí víc, vidí víc, ale nezbývá jim nic jiného než věčný křik, kterého si ti prázdní stejně už nevšímají, protože svět nepatří "bláznům" s duší, ale s mozkem. Mě se to moc líbí, zvlášť ty nahozené nedokončené obrazy. ... brečím, řvu, nikdo to však už neslyší...


ze dne 29.07.2007, 18:56:30
m2m: :-)) Děkuju za zastavení i hezký komentář. A ano, svým způsobem je to i o tom, že svět je plný lidí, kteří jsou "prázdní", jsou to jen schránky...ale že existují lidé, kteří zas tak lidmi docela nejsou. A pokud někdo z nás takový je, ti ostatní to nechápou, nevnímají. Děkuju.

Šíma	29.07.2007, 11:16:19

Je to takové napjaté, tajemné a hororové! Proč ten chlap tolik křičí? Na které straně stojíme? Na té naší, nebo jejich? Kdo by mu uvěřil, možná by byl potom také bláznem... Je to zvláštní! :-) Tenhle guláš byl poměrně dobře uvařený a je tam všechno, co by v něm mělo být, nevodí čtenáře jen za ručičky, ale nabízí mu možnost k vlastnímu zamyšlení a pohledu na celou věc! "Nekřič, drž už hubu, zatraceně, kdo to má pořád poslouchat!" Ale oni tu jsou stále, jen my je nevidíme! Kým jsou? Jsou to naše vytěsněné druhé já? Strašáci z minulosti, nebo jsou vším, co jsme kdy odmítali? Hezký! Jak moc jsem blízko Tvé vize, to nevím! Ale tenhle příběh má něco do sebe! :-)


ze dne 29.07.2007, 18:04:00
m2m: "O čem to je? Kdo jsou "ti oni" ? Kdo jsme my? Co jsme my?" Na všechno se pokusím odpovědět někdy příště druhou povídkou, vlastně těch povídek je více, ale já se jen rozhodnu, které stojí za to přepsat do počítače. Děkuji za opravdu krásný komentář a ještě krásnější známku. Pokud jsem Tě donutil zamyslet se nad touhle gulášovou směsicí, pak Ti opravdu děkuji za trpělivost. Jo a abych nezapomněl....jsi tam, jsi tam! Skoro to máš!

amazonit	29.07.2007, 6:38:32

realita, její hranice, sny, fikce, manipulace...pokřivený obraz a zároveň tak jasný, prolínání, pochopení, strach z nepochopitelného, pohlédnout do tváře sobě, druhým....tohle to ve mně vyvolalo - nevím, zda mělo:o) velmi působivé


ze dne 30.07.2007, 10:27:24
m2m: Aahh, tak tomu nevěřím. Vyrážíš mi tím dech :-) Jedinou mou zásluhou na Tvých komentech je to, že jsem se odhodlal cosi vůbec publikovat. Je to vždy hodně velké rozmýšlení, myslím, že důvod je třeba na tomto díle patrný, třeba i kvůli počtu návštěv, ale to, že se tu objeví am a zanechá tak krásné komentáře, to přece není mojí zásluhou. Za to Ti děkuji :-)


ze dne 30.07.2007, 6:25:02
amazonit: no, s vyraženým dechem se těžko píše, přesto musím... moc ti díky za tvá slova, ale stejně na těch mých komentech neseš největší zásluhu ty...kápneš mi do noty:o))


ze dne 29.07.2007, 9:36:59
m2m: Uchvacuješ mne. Opravdu a vážně. Nemám dílko, u něhož by nebyl Tvůj komentář, který se vždy přiblíží mému záměru. A jsem za to moc rád. Děkuji Ti moc a děkuji bohům, že tu jsi ;-) Díky.

Nameless	29.07.2007, 6:28:18

Můj názor znáš ... budfe to za 1


ze dne 29.07.2007, 9:35:14
m2m: Znám a moc za něj děkuji ;-) Opravdu díky díky díky moc :-)

duddits	29.07.2007, 2:25:21

Inu, pořád nevím, jestli jsem to pochopil tak, jak jsi to zamýšlel. Ale po projití pěkné kupky možností a kombinací jsem si konečně vybral jednu, která do tvého vyprávění zapadá a navíc se mi líbí :) Měl jsi pravdu, myslím, že dneska v noci budu stejně ve snech přemýšlet o Zapomenutých… pokud mi to dá spát :-D Nelze nezmínit ani povedené vyprávění, kde každé slovo má své nezastupitelné místo a dohromady tvoří hezky čtivý celek… Jedničku si tu zasloužíš z mnoha důvodů a já už se těším na komentáře ;)


ze dne 29.07.2007, 9:34:45
m2m: Děkuju. Moc. Ani ve snu jsem nepočítal, že mi nadhodíš jedničku :-D Ale tak pokud jsi objevil nějaké řešení, nějakou možnost, která Ti sedí, pak je to jen dobře. Já se budu snažit přijít někdy s řádným vysvětlením, samozřejmě zabaleným do speciálního dárkového papíru ;-) Díky moc. Nevím, co Ti na Tvůj komentář víc říct, snad jen, že si ho snad ani nezasloužím.