obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Manželství je památka na lásku."
H. Rowland
obr
obr počet přístupů: 2916012 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39820 příspěvků, 5843 autorů a 393391 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Ještě jednou... ::

Příspěvek je součásti workshopu: Svět, v němž se nestřílí
 autor Tomáš P. publikováno: 29.07.2007, 16:38  
Přiznám se rovnou. Optimistické to zrovna není. Ale doufám, že to není MOC pesimistické.

A ještě technická poznámka: vždy, když tam budou tři vycentrované hvězdičky, zapomeňte alespoň na náladu předchozích vět/odstavců.
 

Jednou konec přijde. Ví to, ne, ne , ale musí to vědět každý. Když to neví, je problém. Když to neví, tvrdě narazí.
Že konec přijde, věděl i John Lennon, věděl to i Elvis Presley, a i Freddie Mercury to věděl. Věděli to, a konec přišel. Konec by přišel i kdyby to nevěděli, ale dokázali by nejen tihle tři, ale i mnozí další, to, co dokázali, kdyby nevěděli, že jednou přijde konec? Kdyby nevěděli, že jejich život, jejich hvězdný život, je časově omezený? Kdyby nevěděli, že to, co udělat mohou, musí udělat teď, jinak že to nemusí stihnout?

Většina lidí je srovnaná s tím, že konec přijde.
Ale jaký, nebo spíš čí konec přijde, to je věc jiná.
Kdo z lidí je srovnán s tím, že přijde konec někoho blízkého dřív, než konec jeho osobně? První z otázek na kterou odpovím: Nikdo. Proč jsem si tím tak jistý? Vy že někoho takového znáte? Znáte-li skutečně někoho takového, pak to není člověk.

***

Červená!
Zelená!
Žlutá!
Oranžová!
Růžová!
Fialová!
Mod-
Ne. Modrá ne. Modrá sem nepatří. Modrá je barva smutku. Tady ne. Tady se nesmutní. Tady se raduje. Modrá ne.
Vše se točí v jediném kolotoči. V kolotoči barev, který míchá, kombinuje a mění, ale nikdy nesmíchá a nepřekombinuje. Z kolotoče vyskakují barevné kytice, hvězdy, zmrzlinové poháry a sem-tam, ale to jen když se hodně snažíte, můžete na nebi zahlédnout Lucku ověšenou diamanty. Někteří dokonce tvrdí, že tu viděli stříbrné kladivo, nepochybně patřící Maxovi, oslavu pana Kitea, nebo i zahradu chobotnic.
Z kolotoče se stává kaleidoskop, oranžová s růžovou pomalu blednou, fialová s červenou ztrácejí barvu a žlutá se zelenou se pomalu spojují v namodralé kaňky.
Barvy ustupují bílé, bílá ustupuje šedé a šedá ustupuje šedi. Šedi všedního, střízlivého života.

Vše má svůj konec. I každá jízda má konec. Ale zůstanou vzpomínky. A vzpomínky také nejsou málo. Obzvlášť ty veselé. Vzpomínky jsou to, co nás dokáže vytáhnout z lehké deprese, které se jednou za čas nikdo nevyhne.
„To bylo něco!“ hlas opojený barvami. Vybledlými, ale veselými barvami.
Zamžourání; pohled do líně se houpající lampy vlídně osvětlující místnost. „To mi povídej,“ z tohoto hlasu bylo znát, že se jeho majitel stále pořádně neprobral. „Co děláš? Ztlum to!“ okřikl s obtížemi vstávající blonďák probranějšího z nich. Ten už stál u gramofonu a vychutnával si první tóny Abbey Road. Lehce stáhl hlasitost a s úšklebkem si prohrábl hustou kštici.
„Dělej! Dyť víš, že mě po tom v hlavě dycky třeští jak střep…“
„Podívej se na něj.“ zazubil se ukazujíc při vypínání muziky na třetího, nejmladšího v místnosti.
„Myslíš, že byl dobrej nápad ho sem tahat? Bude průser.“ oba chvíli sledovali, jak se mladík blaženě válí po zemi.
„Buď v klidu. Já si poprvý dal mnohem dřív než von…“
„Bude průser.“
„Prošš?“ zamžoural mladík, postupně se dostávající k vlastnímu vědomí.
„Spi dál.“
„Čoo?“
„Eště se natáhni,“ radil blonďák „v klídku se z toho vyspi.“
„Ten se bude ráno divit, až se probere!“
„Bude průser.“
„Řekni mi proč?“ opáčil lehce nabroušeně. „Řikám ti: já to-“
„Já vim, já vim. Tys to zkoušel už ve čtrnácti, a jemu je šesnáct. Ale tys byl dycky ranař, korbič. Podivej se na něj, na suchotinku. Řikám: bude průser.“
„Je to muj brácha! Ten snad něco vydrží, ne?“
„Ale hovno že je to tvuj brácha. Je poloviční jak tehdy ty!“
„A i kdyby sakra! Co bys s tim chtěl udělat?“
To hádku utlo. Mlčky pozorovali chlapce, spícího s úsměvem na rtech. Nevěděli, zda ještě stále kouká na živý kaleidoskop, nebo už jen sladce sní o nahých šlapkách.
Ticho vydrželo až do jeho probuzení.
Byl zelený. Přesto se pořád smál. Jeho starší bratr tak nějak laicky a narychlo zkontroloval, že nejen dýchá, ale i vnímá a myslí. Když byl spokojen, rozpoutala se debata o první noci prožité se zázračnou pilulkou.

Průser nebyl. Matka obou bratrů měla sice spoustu nepříjemných a vlezlých otázek, ale vyšel z toho jen několikadenní zarach pro Dana, nejmladšího z trojice, za to, že se „celou noc poflakoval s tim přerostlym spratkem“//starším bratrem//.
Hned po skončení trestu, který si odpykal jako slušný chlapec, přiběhl Dan znovu za svým bratrem. Hlavou se mu honila spousta myšlenek, ale do pozadí je stále vytlačovala touha po droze. Po droze, která mu zprostředkovala nejlepší chvíle jeho dosavadního života, která mu zprostředkovala návštěvu v ráji, návštěvu ve světě štěstí, klidu a lásky.
„Hele… Marku… Pamatuješ, jak sme před tejdnem…“ začal rozpačitě.
„Eh,“ vyrazil ze sebe, okamžitě mu došlo, o čem mluví. „Měl bys trochu zpomalit. Bylo to teprv poprvý a teď by sis měl dát chvíli pauzu,“ uvědomoval si, že je to asi poprvé, kdy se zachoval jako starší a moudřejší. Uvědomoval si také, že se to Danovi nelíbí.
„Ale no taak… Co by se mohlo stát? Sám furt řikáš, že to děláš už od čtrnácti… a mě je už šestnáct!“ spíš škemral, než prosil. Ale v hloubi srdce se pomalu začínal vztekat. Nejrdši by si dupnul, jako malá rozmazlená dámička, ale věděl, že nemůže, že kdyby to zkusil, Marka by to jen utvrdilo, že mu to dát nesmí.
Marka v tom ale kromě slov „bude průser“, utvrďovalo hlavně Danovo škemrání. Dokazovalo, že po tom touží strašně moc, a to by mohl být ten hlavní problém. To by mohl být ten průser.
„Mohlo by se stát, že by ses toho nemoh` zbavit. Nechci tě mít na krku jako závisláka.“
„Dyď snad něco vydržim, nee? Jednu pilulku! Prosim! Slibuju, že to se mnou nic neudělá!“
„Zapomeň na to. Chováš se jak dybys měl absťák už teď!“ sám se vyděsil, co z něj vypadlo. „Natáhni ruce před sebe!“ vykřikl a hlas se mu jemně klepal. „Dělej!“
Dan se jen nechápavě podíval a udělal žádané. Natažené ruce se jemně chvěly. Ale jen jemně. Marek se s hlubokým vydechnutím sesul podél zdi k zemi.
„Co děláš? Vstávej!“ pomohl mu Dan vstát a ještě chvíli do něj hučel, ale Markova scénka ho dost vyděsila a tak už ho brzo otravovat přestal.
Ne však na dlouho. Obtěžoval s tím svého bratra s pravidelností ranního budíku o další týden později svého bratra udolal.
Tentokrát to ale bylo jiné. Tentokrát věděl, co má očekávat, co si od toho má slibovat a čemu se má chtít vyhnout.
Byl to nádherný zážitek. Snad ještě lepší než napoprvé, ale euforie tentokrát vyprchala dřív. A s tím on nepočítal. Byl zklamaný. Chtěl další dávku. A to okamžitě. Pustil se do Marka a odmítal přestat. Přistihl se, že mlátí bratra pěstmi do hrudníku, že na něj ječí a řve. Pak si uvědomil, že tahle dávka byla oproti té první jiná nejen délkou, ale hlavně náladou po probuzení. Předtím se probudil sice zelený, ale s povznesenou náladou, v dobrém rozmaru. Ale nyní to bylo jinak. Úplně jinak. Nyní se probudil zklamaný. Ne průběhem, ale koncem rauše.

***

A jsme zase u toho.
Konec vždycky přijde.
Ale další věc, se kterou se nikdo nemůže srovnat je čas konce. Kdy ten konec přijde? Kdy ten konec musí přijít? Kdy by ten konec měl přijít?
To jsou věčné otázky. To jsou věčně nezodpovězené otázky.

***

Takhle to šlo poměrně dlouhou dobu. Dan škemral a škemral, a Marek se jednou za čas nechal ukecat.
A Danovy názory na drogu se s každou dávkou měnily. Třetí pokus byl velmi podobný tomu druhému, ale od čtvrtého se to zlepšovalo a sedmý byl srovnatelný s tím prvním. Osmý byl zase slabší, ale jen aby devátý mohl zazářit. Dan oslavil sedmnáctiny a žil si život šťastného feťáka, který má milující rodinu, kde je kdykoliv vítán, protože neměli ani ponětí o tom, jak ho zavržený syn s blonďatým přítelem zaučují.
Věděl, že se s trochou pomoci vždycky protluče, a tak životem procházel jako jahodovým polem, sem-tam si zobnul, ale věděl, že nemůže vždycky dostat to, co chce, vždy měl ale alespoň to, co potřeboval.

Noviny zásadně nečetl, - když už četl, tak jedině texty k písním, nebo recenze cédéček jeho oblíbených kapel - ale jedna zpráva se k němu přece dostala. A ta změnila jeho život.
Bylo to v prosinci 1980, asi měsíc před Danovými osmnáctými narozeninami. Ta zpráva nezměnila jen jeho život. Změnila život tisíců, statisíců lidí. Otřásla celým světem. Jako blesk se prořítila novinami, televizemi, rádii… Jako blesk prorazila srdce milionů lidí.
LENNON MRTEV! LENNON ZABIT! LENNON ZAVRAŽDĚN! trčelo to z titulních stran každého plátku, po celém světě. Každý kamelot to vyřvával jak jen mohl. V rádiich se nemluvilo o ničem jiném, televize toho byla plná. Pravidelný program byl vytlačen „vzpomínkovými“ filmy „Žlutá Ponorka“, „The Hard Days Nights“ atd.
Dan se, jakmile tahle zpráva prorazila jeho ignorantský krunýř, odpotácel do nejbližšího baru, a jal se pít. Jal se chlastat.
Vodka, pivo, slivovice, pivo, rum, víno bílé, červené… Jedno co mi nalejete, hlavně dyž se mi pak bude točit hlava… A nebyl v lokále jediný. Rozcuchaných mániček tam bylo plno. Nikdo se nezajímal co pije, dokud v tom bylo lihu víc než vody.
Z rádia se šinula píseň o tom, že si máme představit všechny lidi žijící na téhle planetě a všem tvrdejm chlapum v místnosti to do očí vhánělo slzy. I barman se sesunul na židli, a všechnu svou psychickou sílu soustředil pouze na to, aby se nerozbrečel.
Dan seděl na stoličce, zíral do prázdné sklenice a čekal na další dvojitou whisku. Před ním byla dlouhá řada sklenic, které stále čepující a nalévající barman nestíhal čistit.
Ten se po skončení písně Imagine konečně zvedl a posunul před Dana sklenici. Dan se na ni ani nepodíval a otočil ji do sebe. Cítil, jak se mu příjemné teplo rozlévá po těle, jak rozpaluje jeho už tak dost horké tváře, jak brní v konečcích prstů.
„Eště vodku,“ zachrchlal a posunul sklenku k těm ostatním.
Barman sklouzl pohledem pod pult, pak na Dana a pak bez dalších okolků nalil vodku do jedné z použitých sklenic, udělal čárku na nekonečný proužek papíru a šoupl pití před Dana.
Obsah sklenice se znovu okamžitě vpil do Danových žil, do jeho krve, do jeho mozku a štědře přiživil jeho nesnesitelnou depresi.
„Další,“
„Rum,“
„Zas vodku,“
„Whisku,“
„Švestky,“
Ticho, doplněnené jemnými tóny Lennona i Beatles celých, bylo přerušováno pouze heslovitými rozkazy a pohlcovalo nejen tenhle lokál, ale i všechny hospody a bary po celém světě.
Tak tohle je ten konec, pomyslel si Dan přes alkoholovou mlhu před jeho očima. Takhle to přece nemělo být! Takhle to přece nesmělo být. Takhle to přece nesmí být… Myšlenky se mu hlavou honily rychlostí porouchaného ropného tankeru, plynuly jako odporný, špinavý veletok prznící svým kalem čistý smutek modrého oceánu.
„Nazdar…“ skoro zavzlykal známý hlas. „Dej si. Potřebujem to všichni.“
Dan se podíval nejdříve do modrých očí zalitých slzami, schovávajících se pod světlým obočím a pak na tabletku pomalu se potápějící v jeho slivovici.
„Díky,“ vydechl ztěžka. Zakroužil sklenicí a chvíli studoval pilulku točící se v průzračné tekutině. Pak ji vypil.
Alkoholové opojení celý proces urychlilo a za chvíli už oba pouleli na barpult pouze bělma.

Černá.
Černá.
Černá.
Modrá.
Kolotoč se zase roztočil, ale jediný odstín černé k sobě odmítal připustit ubohé proužky modré. Jak by se sem barvy protlačily rády, jak ráda by se sem protlačila bílá. I šedé je sem přístup zapovězen, přestože by sem chtěla nejen ona, ale i Dan by ji přivítal s otevřenou náručí. Dan by přivítal i modrou, ale té ubývalo spolu se sílením černě. Černá modrou polykala jako když jdete proti proudu řeky. Nejdřív říčka, kus výš potok, pak potůček, bystřina, až se dostanete k prameni. Jdete stále výš, ale žádná voda tu není. Žádná modrá tu není. Je tu sucho. Je tu černo.
Dnes tady Lucka ani kovář Max nejsou. Dnes ani pan Kite neslaví. Odešli. Navždy? Pro někoho ano. Některým se zase za dlouhou dobu zjeví. Ale za dlouhou dobu a jen některým. Jen těm, kterým zůstanou v srdcích.
Černá se trhá a vytéká z ní červená. Ne pastelková červená. Ne červená z obalu Seržanta Peppera. Ne červená ze stužek svazujících krásné vlasy rozkošných dívek. Je to vůbec červená? Ne. Je to spíš rudá. Rudá z té obtloustlé pěticípé hvězdy? Možná. Asi. Asi ne. Určitě ne. Je to barva krve.
Mohlo by to být dobré znamení? Že by černý smutek krvácel? Že by se bariéra černoty trhala? Asi těžko. To jen milosrdná černá, dosud stavící jezera krve a vzteku ztrácí sílu. Černá, skličující Dana do malého klubíčka neštěstí se ztrácí a nahrazuje ji barva krve.
A ta zalévá dosud z části příčetné Danovy oči.

Barman, jenž konečně našel čas na čistění kvant sklenic, oslintaných truchlícími milovníky hudby a míru, si všiml, že se jeden ze zdánlivě spící dvojice pomalu probírá. Bylo mu ho líto, taky byl tou událostí otřesen, taky ty songy miloval, ale na druhou stranu, jestli mu i jen dvacet procent z pijanů válejících se všude možně po kšeftě zaplatí, bude moct být za to úmrtí vděčný. Podíval se na chlapce jež pomalu mžoural opuchlýma očima a začal mu naznačovat, jak moc s ním soucítí, ale že bude muset zavírat. Zaplatil-li by prý účet.
„N´ to s´ ti můžu vysrat…“ zahuhlal Dan.
„Je mi líto, ale platit budete muset,“ strčil před něj sáhodlouhý účet.
„N´dám ti ani hovno!“ dostalo se barmanovi odpovědi. Tím to ale neskončilo. Dan plácl rukou na účet a rozmáchl se jí po baru tak, že smetl všechny sklenice v dosahu jeho ruky na zem.
„Tim sis nepomoh´, sráči!“ sklonil se pod pult a vytáhl baseballovou pálku.
To už byl ale Dan na cestě ke dveřím. Ztěžka položil ruku na kliku a skoro prolítl dveřmi na chodník jak se do nich opřel. Ustál to a pokračoval ve své cestě.
Barman jen vztekle hodil volnou rukou jednu z vypitých flašek přes místnost. Rychle si spočítal, že má lepší hlídat lokál, než se honit za jedním parchantem a nechat hospodu nehlídanou. Nemohl ani zavolat VéBéčka, protože by měli zbytečně moc otázek, a chtěli by zbytečně moc odpovědí. Kromě toho, vynášející hospoda nepotřebuje „reklamu“ ve formě barmana volajícího policajty.

Dan se už dopotácel přes chodník k silnici. Vydal se na druhou stranu ulice.
Nevnímal okolí, ale páru světel si všiml ještě než ho nabraly rychlostí rozjetého náklaďáku.

Danovy poslední myšlenky patřily tomu jedinému, co ho na tomto krutém světě jediné uspokojovalo; Ještě jednou… pomyslel si v okamžiku smrti, Ještě jednou bych chtěl… chtěl bych ještě jednou do světa barev… do světa, kde se nestřílí…

***

„N´dám ti ani hovno!“ dostalo se barmanovi odpovědi. Tím to ale neskončilo. Dan plácl rukou na účet a rozmáchl se jí po baru tak, že smetl všechny sklenice v dosahu jeho ruky na zem.
„Tim sis nepomoh´, sráči!“ sklonil se pod pult a vytáhl baseballovou pálku.
To už byl ale Dan na cestě ke dveřím. Ztěžka položil ruku na kliku a skoro prolítl dveřmi na chodník jak se do nich opřel. Ustál to a pokračoval ve své cestě.
Barman jen vztekle hodil volnou rukou jednu z vypitých flašek přes místnost. Rychle si spočítal, že má lepší hlídat lokál, než se honit za jedním parchantem a nechat hospodu nehlídanou. Nemohl ani zavolat VéBéčka, protože by měli zbytečně moc otázek, a chtěli by zbytečně moc odpovědí. Kromě toho, vynášející hospoda nepotřebuje „reklamu“ ve formě barmana volajícího policajty.

Dan se potácel přes chodník, ale daleko nedošel. Nohy ho vedly ke zdi, přestože hlava chtěla přes silnici. Nohy zvítězily.
Dan se opřel o zeď a se zvukem projíždějícího náklaďáku v pozadí vyklopil všechno, co si za celý odpoledne a noc, dlouhou noc, nalil do žaludku.


 celkové hodnocení autora: 97.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 9 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 18 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 56 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Petr.6.Suchy 16.11.2007, 18:05:35 Odpovědět 
   No dobře, udělal jsem si čas dřív, než jsem plánoval... Zasloužená jedna, kdybych moh, přihodil bych ještě hvězdičku. Jedno z mála dílek, které mě opravdu na první přečtení totálně rozhodily. A to je z mé strany doopravdy pochvala.
 ze dne 16.11.2007, 18:14:48  
   Tomáš P.: Tak to mě těší o to víc, o co víc tě zklamalo "500"! Obávám se ale, že lepšího než je tohle se odemne nedočkáš... Tohle je dle mého (ne)skromného mínění zatím můj tvůrčí vrchol...
Ještě jednou díky moc! : )
 Cristinne 26.09.2007, 12:52:28 Odpovědět 
   Tohle mě docela dostalo :) Ne vážně, myšlenak se mi moc líbila a zpracování - ač přeci jen krapet pesimistické (nebo možná právě proto) - se mi taky líbilo. Díky detailům a Lennonovi originální :) Není co dodat, za jedna :)
 ze dne 30.09.2007, 13:52:18  
   Tomáš P.: Děkuji, jsem rád, že alespoň něco tě z mé tvorby zaujalo...
Takže Ještě jednou: Díky díky díky!
 Kaunaz Isa 15.09.2007, 1:25:48 Odpovědět 
   Velmi jemně napsáno. Text je vyšperkován do nejjemnějších detailů a... Tvé pojetí světa, kde se nestříli sice není nijak originální, ovšem ty jsi dokázal z toho vytřískat maximum vhodným použitím slov; namíchal jsi výtečnou atmosféru z duhy. Onen dvojitý konec by navíc mohl být jistou vizí budoucnosti. Možná se Dan změní. Snad smrt, kterou jsem očekával po prvním konci, byla metaforicky opravdová, něco v Danovi opravdu zemřelo. To ovšem ví jenom autor. (o=
 ze dne 16.09.2007, 16:25:10  
   Tomáš P.: Možná, snad... Nechávám na čtenáři. : P
Jinak recept na atmosféru z duhy ti můžu prozradit, ale nikomu to neříkej ; ) Je to Žlutá ponorka...

A pak ještě děkuju! Čekal jsem, že drog bude ve WS spousta, ale asi jsem byl jediný, kdo si troufnul být tak neoriginální, nevím.
Tvůj koment mě opravdu udělal radost a tak ještě jednou děkuju. A děkuju i do třetice... : )
 Povídkář 14.09.2007, 10:02:22 Odpovědět 
   Tohle se mi hodně líbilo. Nemám co dodat.
Jenom tu jedničku....
 ze dne 14.09.2007, 14:29:57  
   Tomáš P.: A já co dodat mám: Děkuju děkuju děkuju! ; )
 Nancy Lottinger 14.09.2007, 9:53:10 Odpovědět 
   No, já spíš nemám slov... Jak může vymyslet někdo něco takového? To mě asi vždycky bude překvapovat... Prostě za Jedna.
 ze dne 14.09.2007, 14:29:05  
   Tomáš P.: Nooo... Vymyslet. Hm. Je to těžký, ale taky na nápady dlouho čekám. : )
I když zrovna tohle mě napadlo dost rychle, a Lennonova smrt a muzika okolo z toho nějak vyplynula, no. : )

Jsem rád, že jsem tě překvapil a strááášně moc děkuju!
 Weichtier 14.09.2007, 9:12:10 Odpovědět 
   No, kamaráde, tohle se ti povedlo. Bez legrace. Velmi zrale napsané, Lennon s Imagine, skvělý prolog. Jo, vzalo mě to.
Možná by se mi hodil krátký epilog, který by ukotvil myšlenky po dvojitém konci(?):-) Ale není nutný.
Výborně.
W.
 ze dne 14.09.2007, 14:26:38  
   Tomáš P.: Je to prostě muzika kterou miluju!

Dvojitý konec je schválně, sice měl být původně jen ten první, ale protože to bylo psáno do "optimistického" WS, dal jsem tam i ten druhý. Epilog jsem nenapsal, protože jsem chtěl čtenáře nechat si vybrat...

A samozřemě díky mockrát, a klidně i ještě víckrát! : )
 Naurowen 11.08.2007, 23:22:07 Odpovědět 
   Jo, jo, je to vážně komplexní a dechberoucí dílo... Možná bych to ještě něčím vyvážila, něco bych tam přidala, aby si čtenář víc urovnal svoje pocity, PROČ nakonec skončil tam, kde skončil... No, asi jsem moc náročná. Každopádně musím říct, že mě překvapil motiv s J.Lennonem, to mi přišlo originální... A každá maličkost potěší.:o)
No, dost okecávaček, jdu si opakovat barvy.:o) Jo a - za jedna!:o)
 ze dne 13.08.2007, 14:46:44  
   Tomáš P.: Děkuju mockrát, takový komentář vždycky potěší.
 Kostee 05.08.2007, 23:35:56 Odpovědět 
   Tomáši, tímto příspěvkem jsi mě dostal. Nelžu. Vážně tu teď sedím a odháním komáry, kteří by mi mohli díky spadlé čelisti vletět do otevřené pusy.
Jestli je to dobré? Je to výborné! Tolik skvělých přirovnání...klaním se. Navíc je to komplexní. Tvoje předchozí díla byla opravdu dobrá, jenže tomuto dle mého nic nechybí. Musím se přiznat, že jsem nebyl daleko od toho, abych si našel jistý fetišismus ve formě opakovaného čtení odstavce s kolotočem.
Možná je to tim, že jsem tě podcenil. Nebo také tím, že neznám nikoho, kdo v Tvém věku je schopen něčeho tak emocionálně jistého. Ale jsem překvapen.
PS:K té jedničce bych nejradši připsal hvězdičku za Imagine a celé to podtrhl za stupňovaný dojem při opakovaném čtení.
 ze dne 06.08.2007, 12:31:07  
   Tomáš P.: Ehm... Co na to říct? Snad Tě sprdnout za to podceňování? :-P Rozhodně ne!
Strašně děkuji a dodávám; Já znám někoho, kdo v mém věku dokáže něco úžasného napsat. Jsi sice asi o tři měsíce starší, ale to se podle mě nepočítá...
Díky moc!
 Šíma 29.07.2007, 19:23:44 Odpovědět 
   No, já nevím! Když ji mám (opičku) jak z praku, jezdím na kolotoči a ten nechce zastavit! :-) Barvy? Většinou ani nevím, jak se jmenuju! Je to o muzyce, chlastu a drogách... Ale stejně je to zvláštní, jakoby napsané ve dvou rovinách. Povídka se nečte špatně! Jasně, snažíš se mě ukecat! :-) Za jedna!
 ze dne 29.07.2007, 22:19:30  
   Tomáš P.: To víš, sex, drogy a rock´n´roll! ;-)
Díky za přečtení i za známku.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ammes
(10.5.2022, 19:50)
Míra Zdanovec
(26.4.2022, 15:45)
Novalie
(12.12.2021, 23:06)
stromeček
(7.12.2021, 21:05)
obr
obr obr obr
obr
Příběh mezi kap...
Radmila Kalousková
Neživot
Markolsen
Piková dáma (11...
Jackie Decker
obr
obr obr obr
obr

Intoxication
MrsSelfDestruct
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr