|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Příběh Boží ::
 Arvinej |
publikováno: 30.07.2007, 1:23
|
| Název je sice mírně nadnesený, ale nic jiného mě nenapadlo. Příspěvek do workshopu Svět, ve kterém se nestřílí. Co dál ještě říct? Asi už nic, všechno si přečtete níže, takže pěkné počtení přeju :-) |
| |
|
|
Ležím na chladných dlaždicích jednoho z pražských domů a ovívá mě lehký letní vánek, který dovnitř vniká otevřeným oknem. Okolo něj povlávají světle žluté záclony a jejich tichý pohyb mě uspává. Kdesi v dálce šumí osiky, jediný zvuk, který jinak rušné město dnes vydává. Důstojný epitaf.
Mým tělem se pomalu šíří stáří. Napřed to začalo pomalu; kdesi hluboko v srdci se držel zárodek staroby, kterou můj přítel donedávna ležící napravo ode mne probudil. Stálo ho to mnoho sil a jeho tělo pomalu zestárlo a zemřelo. Podobná věc se stane mně.
Ze slabě bijícího srdce v mé hrudi vytryskly malé stříbrné vlásečky, pomalu ohmatávaly moje tělo zevnitř, hledaly ta správná místa. Nakonec je našly – v plicích, játrech, ledvinách, mozku… Usídlily se tam a paralyzovaly mne. Jako kdybych se už tak nemohl kvůli unaveným svalům hnout. Odtud se šířily dál, připomínajíce kruhy na vodní hladině, krůček za krůčkem, minutu po minutě mne stravovaly. Pomalu a beze spěchu.
Nakonec obsadily celé mé tělo od nohou, přes ruce až ke krku. Zvolna a téměř něžně se dotýkaly mé brady porostlé jemnými vousy.
Zbývalo mi několik posledních chvil života.
Mírumilovně jsem zavřel oči, oddal se tichému šumění osik v dálce, lehkému dotyku vánku. Tahle smrt se mi líbila, byla sladkým polibkem na poslední cestu do země snů.
Chápavé vlásečky stáří polaskaly mé vlasy, jež váhavě zbělely, a zvolna z nich vyprchal život, tak jako ze mne.
Když se mé tělo rozpadlo v prach, chopil se ho vítr a roznesl ho po nejbližším okolí.
Přál jsem si to tak.
Pramínek skrytý ve skále pomalu klokotal a šířil do světa radostnou zprávu, že to on napájí malé jezírko opodál. Ve skutečnosti jsem na tom měl větší zásluhy já.
Byl jsem obyčejný malý genius loci, duch místa, jeden z mála vodních bůžků v tomto kraji. Staral jsem se o pramínek, jezírko a jeho nejbližší okolí. Dohlížel jsem na mír a pořádek, dodával jsem lidem i zvířatům, kteří se sem chodili napít, pocit bezpečí a utajené moci. Vlastně ta moc nebyla zase až tak velká, ale pověrčivým lidem stačila, aby se sem vraceli a občas mi přinesli i nějaký ten malý dárek.
Líbilo se mi tam. Ze skal byl široký výhled do dáli, převážně na Zemi Zaslíbenou, jak ji teď nazývali. Občas jsem si představoval, že opustím tohle poměrně stinné, chladné místo a vydám se do slunečního žáru, podívat se zblízka na místa, o kterých jsem jen snil. Pak jsem si ale vždycky vzpomněl na pramínek a na jezírko, na všechny ty známé tváře, které mě navštěvovaly, a pomyslel jsem si: Co by tu beze mne dělali? Kdo by se o ně staral?
Poměrně často sem také chodily děti. Hltavě pily, občas přinášely i nádoby na mou vodu a povídaly si o svých hrdinech. Přeli se o to, jaký vliv na jejich kraj má daleká římská říše, zda až vyrostou, budou slavní panovníci, aby dobyli bohatý Řím, zda vyhrají nějakou válku či zda se jejich otec vrátí ze služby králi. Pomalu se tak ke mně donášely různé zprávy o království, o dalekém a bohatém Městě sedmi pahorků, o celém světě. Lidé zde byli upovídaní a cesta k prameni se vlekla. Byl jsem tak pořád více méně v obraze o všeobecném dění.
O to více mně to překvapilo, když se to stalo.
Seděl jsem zrovna ve skalách a díval se do dáli, když jsem uslyšel kopyta koní, zvuk ve zdejším okolí zcela nenadálý. Skryl jsem se mezi kameny a pozoroval hrstku mužů, jak sesedá a pije chladnou vodu, někteří otevřeli své nádoby a naplnili si je. Nechali napojit i svá zvířata a pak znovu nasedli. Říkal jsem si, že to bude snad jen nějaká skupinka projíždějící krajem, jež se potřebovala napít, když mě muži přesvědčili o opaku. Bez nejmenšího důvodu pobídli koně, aby vjeli do jezírka a zkalili ho prachem z okolní vyprahlé země. Zvířata poslušně tančila na místě pořád dokola, až po jezírku ani prameni nebylo nejmenší stopy. Oči se mi rozšířily a moje nehmotné tělo se naplnilo strachem. Co se to děje? opakoval jsem si potichu.
Když vůdce skupiny uznal práci za hotovou, dal pokyn tasit zbraně a s hurónským křikem pobídl svého oře směrem na nedalekou vesnici, mému výhledu skrytou za větší skupinkou stromů.
Pohnout jsem se byl schopen až po několika minutách. Nevěřil jsem vlastním očím. Všechno tu bylo zničeno! Když jsem pátral po pramínku, nikde jsem nenalezl ani nejmenší známky života. Byl zadupán hluboko do země, zemřel. Ačkoliv bych toho neměl být schopen, vytryskly mi slané slzy a skrápěly zemi pode mnou.
Nad vesnicí se vznášel kouř. Bandité dorazili se svým řáděním i tam. Nedokázal jsem na to však myslet, musel jsem pořád obcházet kolem místa, kde jsem strávil tolik let od svého zrození.
Náhle jsem uslyšel šramot v houštině stromů. Se strachem v očích jsem se tam podíval, v domnění, že si snad muži přišli i pro mne. Nepřišli. Byla to Marjam, jedna mladá dívka z vesnice; asi se jí podařilo utéct. Stejně jako já nevěřícně hleděla na zničené jezírko. Ve tváři jsem jí viděl, že jsme na tom stejně.
Z houštiny se potichu vyplížila další postava a položila Marjam ruku na rameno. Byl to její milý, se kterým čekala dítě. Zachránil i něco z jejich věcí, nesl je pod ramenem a stále si je nervózně nadhazoval.
„Musíme jít, nesmí nás chytit. Naše jediná naděje je rychle utéct, tady už nic nezmůžeme,“ sykavě jí šeptal do ucha. Marjam se slzami na tváři přikývla a pomalu klopýtala pryč.
V náhlém návalu neznámých emocí jsem se vydal za nimi. Měli jsme přece stejný osud, už nás k těmto místům nic nevázalo. Už jsem nebyl genius loci a oni nebyli vesničané. Třeba jim budu moci jejich trápení zlehčit, a třeba se tak uleví i mě.
A tak jsme odcházeli – já, Marjam, její milý a jejich nenarozený syn. Nad námi svítila jasná hvězda jako znamení smutku za všechny, kteří dnes opustili tento svět. Později jí měli říkat Betlémská hvězda, i když naše vypálená vesnička se rozhodně Betlém nejmenovala.
Dnes je to přesně dva tisíce a deset let od toho incidentu u pramene.
Od té doby se toho hodně změnilo. Celý svět poznamenaly stovky válek a roztržek, s kterými ruku v ruce přicházeli noví lidé a nové způsoby. Všichni jsme přežili ten dávný a mytický přelom starověku a středověku, prošli se vztyčenou hlavou věkem králů a rytířů, probojovali se revolucemi novověku a dvakrát porazili hrdé Německo ve světových válkách. Lidé vlastně pořád válčí. Nikdy nebyl celosvětový mír, jak si tak naivně (a především povrchně) přejí všechny modelky v soutěžích krásy, a nikdy také nebude. To by musel být konec světa.
Nejhorší na tom je, že ve všech potyčkách, ať sousedských či mezinárodních, vždycky se volá jméno Boha. Vždycky se od něj chce nějaký zázrak, nějaký důkaz toho, že Nejvyšší vždycky stojí na straně dotyčného a ne jeho protivníka. A v poslední době se jméno Boží bere nadarmo ještě víc, než tomu bylo třeba před sto lety. Přiznejte si, že není dne, kdybyste nevykřikli „Bože! Och, můj bože!“. A teď si představte, že byste stáli na mém místě. Na místě křesťanského Boha.
Ze začátku se mi to líbilo. Bylo to hrozně dávno, ale pamatuji si to jasně. Řízením náhody jsme se tehdy s Marjam (Mariou – tak jí dnes říkáte) dostali do města jménem Betlém. Její porod přišel dřív, než se čekalo, a tak musela porodit kdesi ve stáji na seně. Koneckonců nikdo z tehdejších lidí by jí stejně asi neposkytl nic lepšího. Bylo to dlouhé a bolestivé, ale chlapec přišel na svět zdravý a měl se k světu. Tehdy jsem poprvé od doby, kdy jsem býval genius loci, ucítil záchvěv síly ve svém těle.
Doteď to neumím popsat, ale bylo to jako by se o mě cosi otřelo a pošeptalo mi do ucha: Ten chlapec je tvoje budoucnost. Ty jsi ten chlapec. Musíš mu porozumět a budeš silnější, než kdy předtím. Vyvolalo to ve mně podivné myšlenky. Přece jenom jsem byl pořád nehmotná bytost a lidé mě nemohli vidět ani cítit, pokud neměli zvláštní nadání. A o to vlastně šlo. Ten chlapec takové nadání měl a měl jich plnou zásobu. Už od začátku mě viděl, a nejen to – on ke mně dokonce mohl i mluvit. Posílal mi opatrně myšlenky, jako kdyby se bál, co se stane. Když jsem mu kladně odpovídal, osmělil se a začal na mne chrlit hladové otázky po vědění. Kdesi ve skrytu mi to začínalo dávat čím dál tím větší smysl.
Znovu jsem měl moc. Znovu jsem se o někoho staral. Jak chlapec rostl, rostl jsem i já a získával stále větší sílu skrz jeho víru. Ale proudila ke mně i moc odjinud, i když mi bylo jasné, že nikdo z lidí mi ji dávat nemohl. Nechápal jsem to, ale nechával jsem to na pokoji – kdo by se taky staral, když měl na práci daleko důležitější věci. Teprve později jsem přišel na to, že židovství pomalu zanikalo a na jeho základech mělo stanout náboženství jiné. To moje.
Co se s Ježíšem – takové dostal chlapec jméno – dělo poté už vlastně dnes všichni vědí. Tedy nevědí to přesně, samozřejmě. Čas tento příběh obrousil a vytvaroval do mírně jiné podoby, která je pro mé vyznavače lepší a ve kterou se lépe věří.
Po těch dvou tisících letech jsem už ale unavený. Svět není to, co býval. Věřících je víc, ale také chtějí větší zázraky. A já už nemám tolik moci, jako jsem míval. Už nezvládám všechno, jako tenkrát. Tehdy jsem mohl dohlížet na své ovečky, dělat mystické kousky, obhospodařovat zemi a promýšlet taktiku nabírání dalších vyznavačů. Dnes už ten vlak jede sám od sebe a ode mne se pouze čeká, že budu procházet po vagonech, dávat pokuty těm zlým a pomáhat těm dobrým. I tak to ale nestačí. Ani to už nezvládnu.
Je toho moc, jsem sám a jsem tu už moc dlouho.
Rozhodl jsem se. Do světového čela se prosadí nové náboženství, o kterém doteď ještě nikdo neví. Budu ho z povzdálí podporovat, jako to tehdy dělal Jahve. Ano – byl to on, od kterého proudila ta neznámá síla. Předával mi úřad.
Teď je čas, aby pomyslné žezlo putovalo dál. Konečně budu moci jít do důchodu.
Kolem mě voní tmavá letní noc. Je teplo, vzduch je ohřátý z odpoledne, kdy meteorologické stanice naměřily teplotní rekord – něco přes 40°C. Měsíc je pod mrakem a neoslňuje tak moje oči. Od západu fouká mírný vítr, který nadnáší moje křídla a nechává jim možnost volně plachtit. Vznáším se pár stovek metrů nad zemí a je mi dobře.
Tohle jsem už dlouho potřeboval. Vlastně se mi zdá, že jsem na to čekal celý život. Od té doby… Ne, teď ne. Teď nebudu vzpomínat na všechny ty věci, které se musely stát, abych tu dnes visel v povětří. Svět mi dlužil a pouze to splatil. Jsme si kvit. Nebudu si tím rušit tuhle úžasnou chvíli.
V silném záchvěvu pokušení zavřu oči a nechávám svůj osud v jemných rukou vánku. Naslouchám tomu nádhernému tichu, které panuje všude kolem. Nastavuji svůj nos všem vůním, jež se mi sem nahoru donáší. Ochutnávám mrštným jazykem okolní vzduch. Nechávám se laskat na svých svalnatých křídlech.
Je to naprosté, neskutečné a nekonečné blaho.
Přeji si, aby mé srdce tuto extázi nepřežilo a abych zde vydechl naposled. Ale to se nestane. Jistěže ne.
Krá-krá-krá, nese se lesem pode mnou křik vrány a má idyla odplývá společně s jeho ozvěnami. Znovu mi to připomíná těch krvavých třicet let, které se udály od mého definitivního rozhodnutí vzdát se božství.
Našel jsem si nástupce, našel jsem mu proroka, našel jsem jim vhodné zázemí. Svedl jsem je dohromady, uvolnil první kapku mé moci a nechal jsem to osudu. Bylo to vlastně až nemožně podobné mým začátkům. S tím rozdílem, že tehdy nebyl svět tak veliký, neměl tolik obyvatel a neměl tolik válečných zbraní. Ano, hádáte správně: byla z toho třetí světová válka.
Nebudu ji popisovat. Nebudu ani říkat, jak to nakonec dopadlo. To je příběh někoho jiného. Příběh, který jste možná zažili, možná ho uslyšíte a možná se o něm ani nedozvíte. Časy se změnily. Nepřísluší mi soudit, jestli k lepšímu nebo k horšímu.
Léta sebeobětování a pomoci druhým ze mě udělala dokonalého sobce.
To je jeden z důvodů, proč si dnešek chci tolik užít. O samotě; v zemi, které se válka nedotkla, v zemi, která byla vždy pozadu a sázela na venkovský způsob života – v Čechách.
Toto je můj vysněný důchod. Jedna jediná noc, kdy se stanu upírem s hladovým výrazem v obličeji, hmotným tělem, silnými křídly a smířenou myslí.
Vyletěl jsem ze Šumavy, z jejích nízkých, a přesto na místní poměry vysokých vrcholů. Omýval mě tamější stále čistý vzduch a nasměroval mě po proudu Vltavy do slavného kraje rybníků, kde měly svůj ráj všechny sladkovodní ryby, jež ještě nebyly vyhubeny.
Pak se vítr otočil a unášel mě na sever a mírně na západ. Přes Brdy, zaoblené kopečky pokryté panenským lesem, nad Plzeňskou pánev, odkud se linula úchvatná vůně kvasícího piva. Plachtil jsem stále dál na sever, na místa vyhledávaná lidmi s podobnými trápeními jako já, stářím a únavou, – do lázní.
Chvíli jsme se točili, jako by už zde měl být konec cesty, ale pak se vítr znovu otočil do zde tradičnějšího západního směru a ploužil mě po hřebenech Krušných hor. Byly z obou stran hustě zalesněné; vzpamatovaly se po zdejší těžbě uhlí. A přišla další místa – Žatecko, Ústí nad Labem, Liberec, Krkonoše.
V nejvyšším českém pohoří se vítr znovu otočil a já věděl, že se pomalu a jistě blíží ráno – moje poslední chvilky. Na obzor se vyhoupla silueta Stověžaté matičky Prahy a tah vzduchu pomalu zeslábnul, až z něj byl pouze malý závan vánku, který mne jako uschlý list donesl do otevřeného okna jednoho z pražských domů. Už tam na mne čekal.
Nejistě jsem se postavil a zvedl ruku na pozdrav. Pokýval hlavou a uklonil se. Opakoval jsem tento zvláštní pohyb po něm a přitom si ho prohlížel.
Jahve byl starý, skutečně starý. Cítil jsem se proti němu jako mladík, i když jsem věděl, že míra naší únavy je skoro stejná. Zažil toho sice mnohem víc, ale zase na druhou stranu – já jsem měl víc práce. Vyšlo to nastejno. Oba jsme chtěli odpočinek a oba jsme dostali jen jeho první část. Ta druhá čekala pouze toho, kdo vyhraje.
Zaútočil první. Jeho sek pravou rukou byl vedený shora, zpevněnou malíkovou hranou dlaně. Asi nějaké asijské umění. Konečně, měl na přípravu více času. Vykryl jsem ho předloktím levé ruky a zaútočil proti němu. Kdesi uvnitř paže mi něco bolestivě křuplo.
Chvíli trvalo, než jsem se přizpůsobil jeho stylu boje, ale nakonec jsem to zvládl. Naše síly byly vyrovnané, nikdo zatím nevyhrával, nikdo neprohrával. Takhle to ale nemohlo vydržet dlouho. Můj čas se nachyloval, tělo i mysl pociťovaly únavu jako nikdy předtím. Věděl jsem, že on na tom musí být stejně. Bude se snažit o nějaký překvapivý útok, kterým vyhraje celou sázku i bonus navíc. To se mu ovšem nesmí povést, vítězem musím být já.
Nebyl čas na promýšlení, a tak jsem udělal první věc, která mne napadla. Bylo to zoufalé, podlé, proti pravidlům, ale fungovalo to.
Když napřahoval pravou paži na další paralyzující útok na zadní stranu mého krku, ruce mi vystřelily, ocelovým stisknutím zastavily Jahveho pohyb a přitáhly vnitřní stranu jeho předloktí. S pýchou jsem mu zpozoroval v očích výraz zděšení. Usmál jsem se a odhalil tak bělostné špičáky, které se zahryzly do jeho žíly. Když jsem vysával první mililitry krve, ucítil jsem na svých žebrech drtící úder. I ve chvíli své prohry neztratil hlavu a zaútočil méně zručnou levou rukou na moje srdce. Podařilo se mu ho zastavit.
Pustil jsem jeho ruku a svalili jsme se vedle sebe na zem. Zhluboka jsme dýchali a snažili se uklidnit. Po chvíli už z jeho strany nebylo nic slyšet. S vypětím všech zbývajících sil jsem zvedl hlavu a podíval se na jeho tělo. Z mého kousnutí na ruce se rozšířila rudočerná skvrna na celou pravou dlaň, loket, rameno, trup, levou ruku a obě končetiny. Právě stoupala stále výš po jeho krku. Usmál se na mě.
Ten bastard! zakřičelo všechno ve mně. Když skvrna dosáhla i hlavy, jeho tělo se pomalu začalo scvrkávat, až z něj nezbylo vůbec nic.
Krční svaly mi vypověděly službu a moje hlava bolestivě narazila na chladné dlaždičky. Pomalu mi docházelo, že to jemu se dostane výsostného práva na klid. Ležel jsem tam, svaly zcela vysílené, na pokraji bezvědomí a mou myslí se honily horké myšlenky. Nakonec jsem se s tím ale smířil. I tahle cesta má své výhody.
Z okna sem vál vlažný větřík, v dáli šuměly osiky a mně se chtělo spát. Už jsem skoro zavřel oči, když do pokoje vnikly první ranní paprsky a osvítily můj obličej, jako by se nade mnou slitovaly. Kdesi zakokrhal kohout. V mém srdci se jako na povel něco pohnulo. Byly to podivné bílé vlásečky, které se pomalu rozběhly mým tělem.
Z plic se mi ozval úlevný výdech.
Vyhráli jsme oba.
Věnováno všem starým lidem a bytostem, ve které věří.
Poznámka: Neměl jsem v úmyslu jakkoliv poškodit věřící křesťanství či judaismu. Pokud se tak stalo, omlouvám se.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
88.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 34 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
