» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."

William Shakespeare

počet přístupů: 2141853

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Zabránit invazi - část druhá ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Mřížkované vesmírno

Arvinej	publikováno: 10.08.2007, 22:42

Druhá část trojdílné SF povídky Zabránit invazi. Začíná přituhovat, ke slovu se dostávají zbraně, i když poněkud méně tradičním a více krvavým způsobem. Narozdíl od první části už si nejsem jistý, zda se mi to povedlo, posuďte sami. Pokud se na konci rozhodnete upustit od čtení třetího dílu, doporučuji vám vytrvat, protože ten už je zase o něčem trochu jiném.


	Jeli dlouho a pravděpodobně také daleko. Karin i Arthinin seděli každý na straně u okénka a udržovali hluboké mlčení. Bylo tu velmi nepohodlně, rozhodně ne takový komfort, jaký by se slušel pro velvyslance z jiné planety. Kdyby tohle byl její domovský svět, byla by si Karin jista, že se jich chtějí skutečně důkladně zbavit. Dosvědčoval to i fakt, že ve vozidle jeli sami (tedy až na řidiče) a skla byla zatemněná jak zvenku, tak i zevnitř. Zajímalo by ji také, jestli signál očka pronikne skrz vrstvu kovu skrytého pod kapotou. Řekla by, že ne. Na ulicích hlavního města museli působit velice podezřele – tedy pokud se tam ještě vůbec nacházeli, o čemž Karin pochybovala. Přejeli už tolik křižovatek a kruhových objezdů, že i ona, která disponovala jako jedna z mála žen výborným orientačním smyslem, už dávno vzdala jakoukoliv snahu o určení původního směru. Konečně po době, která se zdála být více, než dvěma hodinami, zastavili v nevelké podzemní garáži. Nikde nestálo žádné jiné auto; vzdálený vjezd nekompromisně uzavírala závora, jež nevykazovala moc známek častého používání. Čekalo tam na ně osm mužů, ani jeden známý, ani jeden z jejich původní ochranky. Čtyři z nich obklopili Arthinina, čtyři Karin, a odváděli je opačnými směry. Karin měla největší chuť zneškodnit tři z nich nějakým efektním chvatem a posledního si nechat jak rukojmí, než by jí někdo konečně někdo vysvětlil, co se to tu děje. Bylo jasné, že tohle už dávno není diplomatická mise, tady jde o mnohem víc. Zajímalo by jí, kde se to všechno zvrtlo. Doufala, že ne hned u knížete, protože to už by se taky mohl vznášet mrtvý v kosmu. Svůj plán ovšem provést nemohla. V životě na tomto světě nebyla, už vůbec ne v této garáži. Matně tušila, že vjezd je na úplně opačné parkoviště. I kdyby se dostala ven, nevěděla kde se schovat, kdo by mohl být jejím spojencem… Sakra vždyť ani nevěděla, jestli je tu demokracie, totalita nebo třeba feudalismus! Nezbývalo než se vydat všanc osudu a doufat, že tohle všechno se přece jenom ještě v dobré obrátí. Záda dvou mužů před ní zmizela v černé výplni otevřených dveří vedoucích z parkoviště do budovy. Karin je s mírným zaváháním následovala. Všechno se tolik změnilo! Nemohla tomu ani uvěřit! Všechny obavy byly zbytečné, její mise není ztracena! Jenom se jí to zdálo - byl to prostě jenom následek únavy z dvouměsíčního letu. Koneckonců, kdo by se divil, když byla víc jak 50 dní zavřená v plechové krabici a najednou mohla zase dýchat čistý vzduch, protáhnout si končetiny, provětrat mozek… Byla ráda, že se nakonec včera poddala rozumu a nesložila jednoho z těch lidí v garáži. To by jí nepochybně zlepšilo reputaci – paranoidní diplomatka chtěla dát dohromady meziplanetární alianci. Jak byla hloupá! A co se tedy vlastně stalo poté, co přijeli? Po cestě labyrintem chodeb a krátké jízdě výtahem ji doprovod dovedl do úžasně zařízeného pokoje. Oznámili jí, že si zde může odpočinout a ráno budou započata jednání. Když chtěla vědět, co se stalo s Arthininem, řekli jí, že byl ubytován v opačném křídle hotelu a že se s ním uvidí zítra. Jakmile se zavřely dveře, oddychla si a prohlédla si svůj pokoj. Bylo tu manželské dvojlůžko, úžasně měkké oproti tvrdému lodnímu kavalci. Naproti němu byla obrovská obrazovka, po jejíchž stranách stály dvě knihovny, pravá s knihami (pravými papírovými!), levá s filmovými disky. Když Karin vešla, měla všechno po ruce, jediné co jí scházelo, byla koupelna. Tu ovšem objevila za chytře skrytými dveřmi hned vedle postele. Byla překrásná. Přepychová vana, sprchový kout, záchod, umyvadlo, čisté bílé ručníky, nikde ani skvrnka lodní špíny. Tohle byl ráj! Ze zkoumání vybavení ji vytrhlo zaklepání. „Dále!“ křikla z koupelny stále užaslá nad tím, co viděla. „Vezu vám večeři, slečno,“ zaslechla hlas poslíčka a vzápětí se ozval zvuk vozíku překonávajícího práh. „Nechte to tam, já se pak najím,“ zavolala, zatímco se svlékala v pokušení vyzkoušet vanu. „Jistě. Jestli chcete, mohu vám nechat vyprat vaše oblečení,“ nabízel se úslužně hlas z pokoje. „Budu ráda, děkuji,“ vystrčila svou špinavou a zapáchající uniformu za dveře koupelny a pustila kohoutek. Už ani nevnímala, jak klapl vchod do pokoje, když poslíček odcházel. Teď byla v sedmém nebi. Když se vykoupala, snědla výbornou večeři, zalezla si do postele a chvíli se dívala na nějaký film, první, který jí padl do oka z regálu knihovny. Moc dlouho to ale nevydržela, protože se jí klížily oči a nakonec usnula dřív, než se děj stačil rozběhnout. Později si pamatovala pouze to, že byl rozhodně lepší než Káva a Přistání, které měla šanci shlédnout alespoň tisíckrát během cesty na Sacren. Teď bylo ráno, Karin ležela v posteli a užívala nenadálého pohodlí. Sice sem nesvítilo slunce, protože tu nebylo žádné okno, ale přísahala by, že ji probudilo lechtání slunečních paprsků na tváři. Poněkolikáté si opakovala, že tohle je ráj. Celé předchozí dva měsíce se tu zdály být jako nepříjemný sen, tím spíš obavy ze včerejší cesty. Co si vůbec myslela? Pomalu, opatrně, se vyhrabala z nadýchaných peřin a protáhla se. Zazívala – ještě by klidně spala, ale Chálífa už ni jistě někde čeká. Teď si uvědomila, že vlastně neví, kdy má kde být, ale asi pro ni pošlou zase ty muže ze včerejška. S odstupem času se jí zdáli celkem sympatičtí. Oblékla se tedy, pustila si znovu film, u kterého večer usnula a jala se čekat, než někdo dorazí. Netrvalo to dlouho. Asi po dvaceti minutách, když se konečně dostala k části, kde včera přestala vnímat okolí, se ozvalo ode dveří zaklepání. „Slečno Nebeská? Můžeme jít?“ uslyšela Chálífův hlas za dveřmi. „Jistě,“ vypnula televizi a přesunula se k východu z pokoje. Mandel Chálífa spolu se čtyřmi muži ze včerejška ji vedli několika chodbami, pak výtahem dolů a, stejně jako včera, labyrintem chodeb. Karin se zdálo, že ani po letech praxe by se tu nedokázala orientovat. Všechno tu přece bylo tak podobné! A nikde ani žádné dveře, které by snad trochu pomohly jako záchytný bod. Zdálo se to téměř nekonečné, ale vždy, když v hlavě utvořila otázku na téma „Jak je to ještě daleko?“, panovníkův syn se na ni usmál odzbrojujícím úsměvem, při kterém rychle přišla o všechny své argumenty. Náhle Chálífovi zazvonil jeho „atomový“ mobil. Omluvil se Karin a kývl na své chlapce, ať s ní pokračují dál, že je za chvíli dohoní. Ze vzdalujícího se hovoru zaslechla pouze ztišený vítězoslavný tón: „Je mrtvý? Jste si jistí? Dobrá práce!“ Ještě několik minut pokračovali na bílo natřenými, spoře osvětlenými chodbami. Když tu šla s těmi mlčenlivými čtyřmi muži, zase se jí pomalu začaly vracet myšlenky ze včerejška. Dojem z přepychové noci byl ten tam, úzkost nahradila dobrou náladu. Co tu dělá? Co se děje? Kvůli čemu má Chálífa pořád ty telefony? Vždyť v nich pořád jde o mrtvoly! A kde je Arthinin? Je skutečně v jiném křídle hotelu? A proč je tu takové bludiště chodeb? To spíš patří k nějakému podzemnímu bunkru! Co měl znamenat ten včerejší převoz? Kde je její pravá ochranka? Co se s nimi stalo? Jde tu pořád o diplomatickou misi? Otázky se množily, jedna temnější než druhá, až náhle… …konečně došli do cíle. Byl ovšem zcela odlišný, než čekala od místnosti pro jednání o budoucnosti této části Periferie. Zapadal mnohem více do jejích černých představ. Nejvíce se podobal výslechové komoře, kterou moc dobře znala z doby, kdy v armádě zastávala nižší posty a náležela jí práce vyslýchání zajatců, uprchlíků, deviantů a celé téhle chamradi. V tuhle chvíli pochopila, že tady měla být vyslýchaná ona. Dost drsně ji usadili na jedinou židli v místnosti, svázali ji. Protestovala, bránila se, ale nemělo to cenu. Čtyři svalnatí muži byli na jednu ženu, jakkoliv bojovnou, přece jenom moc. Přivázali ji pevně nějakým zvláštním typem provazu. Nemohla se ani hnout, kůže v místech styku s materiálem svědila a pálila. Horší situace snad ani nastat nemohla. Nacházela se dostatečně daleko ode všeho, co by se dalo použít jako zbraň a pochopitelně, že si na diplomatické jednání nevzala nic ostrého, výbušného, střelného nebo tomu podobného. Chyba. Lépe by to nevymyslela ani ona sama. Sakra, mysli! řvala na sebe v duchu, zatímco pozorovala, jak čtyři muži vyklízí prostor a nechávají ji samotnou. Teď máš šanci! Bez společnosti ale nezůstala nadlouho. Všem plánům byl konec. Do jediných dveří v místnosti vkráčel se svými oběma zavazadly její spolucestující. V Karin opět zahořel plamen naděje. „Arthinine, díky Bohu! Rychle, odvažte mě, musíme zmizet! Děje se tu něco špinavého, a my musíme uniknout, než nás to oba dva bude stát život!“ Diplomat nehnul ani brvou a položil dvě zavazadla na stůl v rohu místnosti. Otevřel sportovní tašku a vytáhl z ní velkou bednu. Odklopil víko a vyndal z jejího nitra malou lahvičku, jejíž obsah do sebe vyklopil. Karin ho pozorovala s rozšířenýma očima. Co to dělá? Arthinin zandal vyprázdněný flakón zase zpátky a konečně se k ní otočil čelem. „Obávám se, že to nebude možné. Mám na mysli ten útěk,“ pronesl svým sladkým hláskem a otevřel svůj malý diplomatický kufřík. Zahlédla v něm cosi, co mělo do předpokládaného obsahu pěkně daleko. Injekční stříkačky, jehly, skalpel, kleště… Dokonce i malá vrtačka! Do prdele, to nevypadá zrovna nejlíp, začala se třást Karin. Snažila se nedat na sobě nic najevo, armádní výcvik se nevzdával snadno, ale nebylo jí to nic platné. Tělo si mlelo svou. Ruka domnělého diplomata, který se v jejích očích proměnil v tiché monstrum, pomalu kroužila nad kufříkem a schválně prodlužovala napětí. Nakonec sáhla po krátké stříkačce. Och ne! křičela v duchu Karin, ale nahlas nevydala ani hlásku. Ta tvrdá holka z vojny byla pryč, na židli uprostřed prázdna seděla malá holčička, kterou potají po nocích mlátil její starší bratr. Arthinin zalovil druhou rukou v bedně pro další lahvičku. Když ji úspěšně vytáhl, nasál její obsah do stříkačky. Vyzkoušel správnou funkčnost a začal se blížit ke Karin jako sup ke své oběti. Snažila se bránit, ale čím víc sebou házela, tím víc se do jejích paží a nohou zařezávaly popruhy z neznámého materiálu. „Klid, nebude to bolet,“ utěšoval ji ten obličej, který by jistě vyhrál cenu Nejstarostlivější rodič roku. Karin už byla strachem přímo paralyzována. Všechno se jí to vrátilo – bezesné noci, ošklivé modřiny po těle, bolavé kosti, nepěkné jizvy, lhaní rodičům i kamarádkám, bezmoc… Už si nikdy nemohla přesně vybavit ten moment, kdy jehla stříkačky zajela do jejího předloktí. Co si ovšem pamatovala přesně, bylo všechno to, co se dělo potom.


celkové hodnocení autora: 88.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 9		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	10.08.2007, 23:48:13

Jsem připravený také křičet! "Co se stalo potom?" ;-) Nemohu napsat nic jiného, než toto: Čekám netrpělivě na další část! :-)

Lakejja	10.08.2007, 23:33:27

Fjůůů useknuto v nejlepším...tak doufám, že nás s dalším dílem nenecháš dlouho čekat!

Pavel D. F.	10.08.2007, 22:41:48

Tak to jsou tedy věci. Napřed přepychová ložnice, pak mučení. Jakoby se ztratila ta vcelku uvolněná a vtipná atmosféra předchozí části. Tak to jsem vážně zvědavý, jak příběh skončí.


ze dne 10.08.2007, 22:49:28
Arvinej: díky :-) no ta atmosféra se ztratila, a dokonce i já jsem si toho všiml, ale bohužel už mě nějak nenapadlo, jak ji tam nacpat zpátky. třetí díl už je psán zase o trochu jinak, uvidíš sám :-)