|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: PRP: Poslední věrný ::
 Arvinej |
publikováno: 08.08.2007, 22:12
|
| Speciální díl ke kolujícímu příběhu Prokletí růžové ponožky, který píšeme společně s Kaunaz Isou a Dudditsem. Poslední věrný vznikl v rychlovce na téma "Smrt jako výchovný nástroj" a dozvídáme se zde o životě Radka Koziny, o jeho dětství, pubertě, pobytu v blázinci i o následujících plánech a nadějích. Snažil jsem se nijak nezasahovat do hlavní linie příběhu, leč nepovedlo se a jedna informace mi přece jenom unikla. |
| |
|
|
Řeknu vám, netušíte, kolik bolesti dokáže snést lidské tělo. Snažil jsem se objevit tu hranici už léta, ale stále na to nemohl přijít. Stálo mě to hromadu času strávenou nad pokusy všeho druhu. Někdy to bylo dost ošklivé. Někdy se jakási zvrácená část v mém nitru bavila. Někdy jsem i já sám trpěl. Ale jenom do té doby, než se stala ta věc.
Než jsme založili Klub barevných ponožek.
Pak se to všechno změnilo. S kamarády jsme si slíbili, že nikdy nebudeme dělat ty věci, které dělají dospělí. Slíbili jsme si, že naším jediným životním cílem bude přátelství. Holky se po nás opičily, ale nikdy nemohly plně docenit smysl tohoto svazku, který zavazoval nás, šest kluků. Milan, Jakub, Honza, Filip a David – ti všichni ze mě udělali skutečného člověka, bez hříchů, bez viny, beze strachu.
Drželi jsme se své přísahy všichni. Lpěli jsme na ní dnem i nocí, ale bylo jasné, že čas nakonec všechno zahladí a donutí zapomenout. Přišla puberta a kluci jeden za druhým zapomínali na svá dávná slova. Začali chodit s děvčaty. První stisk dlaně, první polibek, první sexuální zážitek. Dřív nebo později tím vším prošli všichni a pak se stali dospělými. Po maturitě někteří šli na vysokou, někteří začali pracovat. Je nutné říct, že porušili téměř všechno, co jsme si slíbili toho dne o velké přestávce na klučičích záchodech.
Jenom já jsem zůstal věrný všemu, co si Klub ustanovil. Všechno, co dělali oni, se mi hnusilo. Ale jim to nevadilo, nevšímali si toho. Přišel jsem jim divný – zůstal jsem tím chlapcem, na kterého si všichni ukazovali.
Jednoho dne jsem se neudržel a moje nervy praskly. Byl jsem k nezastavení, řádil jsem doma i na ulici, způsobil jsem dopravní kolaps. Bláznil jsem skoro celý den, než jsem se natolik uklidnil, že už ve mně nezůstalo ani zrnko zlosti a policie si mě mohla pohodlně shrábnout. Nerad na to vzpomínám.
Po krátkém soudu jsem skončil v psychiatrické léčebně v ulici 1. máje, číslo popisné 39. Byla z toho tenkrát hrozná kauza v novinách. „SADISTICKÝ ŠÍLENEC V ULICÍCH“ a „UBLIŽOVAL NA KAŽDÉM KROKU“ překřikovaly se nadpisy na hlavních stranách deníků. Pak se ale na všechno zapomnělo a já měl zase klid.
V blázinci to nebylo zase tak hrozné, jak jsem si vždycky představoval. Připomínalo to spíš domov důchodců, zvlášť když jsem se choval jako neviňátko. Byli na mě hodní a po několika letech mě dokonce i propustili.
Já ale ucítil svou šanci a neodešel. Zůstal jsem na stejné adrese, pouze jsem povýšil ze svěřence na ošetřovatele. Moje práce vlastně byla pořád to samé – povídat si s ostatními. Nově přibylo pouze nošení léků.
Zůstával jsem tam dlouho. Nakonec jsem se stal známým a oblíbeným ředitelem, v jednom čase jsem dokonce byl nejuznávanějším psychiatrem v kraji. Pak jsem se ale zase stáhl zpátky – byly tu přece důležitější věci než prestiž.
O mém odchodu z výsluní se povídalo mnoho historek. Ale mně to nevadilo. Už ne. Měl jsem totiž svůj plán, jak svět přesvědčit o tom, kdo vlastně jsem.
Napřed jsem zatáhl za pár nitek a nechal státní blázinec zprivatizovat. Teď už byl můj a já si s ním mohl dělat, co jsem chtěl. Doslova. Měl jsem konečně možnost pokračovat ve svých pokusech z raného mládí. Zjistil jsem, že se mi líbí má nová práce. Hodily se mi i zkušenosti z doby, kdy jsem byl pouze chovancem. Tady se vlastně dal zužitkovat celý můj život.
A pak jsem konečně začal realizovat svůj skutečný plán. Napsal jsem ten dopis Jakubovi a jako odesílatele jsem uvedl jeho zmizelého otce. Pravděpodobně ani nevěděl, že jeho rodič byl také v tomhle zařízení, dokud za podivných okolností nezemřel. Bohužel, nemohu odpřísáhnout, že jsem v tom neměl prsty. To by byla lež, kterou Klub zakazuje.
A tak tu s ním teď sedím. S Jakubem. Stalo se přesně to, co jsem očekával. To, co mi nahrávalo do karet. Zorganizoval, i když v některých případech nepřímo, smrt všech ostatních členů. Zůstali jsme pouze my dva. Povídám si s ním, ukazuji mu své miláčky, své jehly, a přemýšlím o další fázi mého plánu, která stojí na Daniele, dávném Jakubově hříchu, jež leží v bezvědomí v jedné z kobek mého podzemí.
Neprozradím zatím nic víc. Ne opravdu ne, jinak to nejde. I když… Možná ždibíček nepodstatné informace navíc neuškodí. Stejně už možná někdo pochopil. Někdo, kdo mě třeba i zastaví. Koneckonců z mého vyprávění toho vyplývá víc než dost. Neměl jsem toho odhalovat tolik, něco mohlo zůstat skryto. Takhle před vámi leží celý můj život jako na dlani. Ale to už přeháním. Chtěl jsem říct, že smrt se stane v mých rukách výchovným prostředkem.
Jmenuji se Radek Kozina, poslední věrný Klubu barevných ponožek, a s vámi mám také plány.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
88.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
