obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Pocta pro Johna! ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 02.08.2007, 22:21  
Na první pohled může jít jen o obyčejný a tuctový příběh jednoho soukromého detektiva, ale opak bývá často pravdou. Jeden den v lidském životě a kolik se toho může za čtyřiadvacet hodin stát? Posuďte sami... :-)
 

/I./

Ten den bylo chladno, ačkoliv hlásili v rádiu, že bude hezky. Na nebi plulo několik našedlých obláčků, ale ty se zvolna ztrácely pod narůstajícím smogem z komínů továren stojících nedaleko Města a z výfuků neustále projíždějících aut, kterých bylo celé Město plné a všechny jeho ulice by notně potřebovaly řádně provětrat. Bylo ráno a vítr od moře si dal volno. Prostě nefoukal. Slunce se zvolna zvedalo zpoza horizontu a jeho paprsky pronikaly mezi skleněnými mrakodrapy do rušných ulic, kde se spolu s troubícími auty pohybovaly mraky lidí. Byli jako mravenci a neustále sem a tam pobíhali a jeden by myslel, že nemají nic na práci, jenomže mravenci mají aspoň nějaký plán, lidé dole na chodníku byli však jen jako stádo splašených krav.

John si zapálil svou první ranní cigaretu a zhluboka nasál do plic její namodralý dým. Rozkašlal se. Vždy se zakuckal, když to bylo poprvé. Často si říkal, že by s tím kouřením měl přestat, ale jeho vůle nebyla zas tak silná, jak si v duchu říkal, nebo by si přál. Nakonec, jeho povolání jej nutilo každý den riskovat svůj život, tak proč by si měl dělat starosti nad nějakými hřebíčky do rakve? Otevřel zásuvku na pravé straně stolu a vytáhl z ní velkou placatou láhev. Odšrouboval uzávěr a nalil si plnou sklenici alkoholu. Díval se na velkou a zašpiněnou štamprli na leštěné desce stolu a přemýšlel nad svým životem.

„Jo, posrals to, Johne!“ řekl si poněkud smutně. „Tohle ti vážně jde!“

Obrátil do sebe obsah skleničky a pohlédl na stěnu po své pravé ruce. Visely tam zasklené ústřižky z novin. Na jejich fotografiích si potřásl rukama se starostou Města a všemi těmi hlavouny, kteří můžou za to, v jakém stavu tohle Město vlastně je. Člověk aby se jen bál vyjít na ulici. Všude vládla korupce a podplácelo se takřka na každém rohu. Očima bloudil po jednotlivých výstřižcích a myslel na dobu, kdy patřil k nim. Byl policistou! Dobrým policajtem, který se snažil vyhnat zločinnost z ulic města. Ale kam to až dotáhl?

„Zkurvený život!“ uchechtl se a nalil si další rundu. Soukromé očko. Nakonec přešel k práci, která se ani moc nelišila od té, jež kdysi dělal. Znovu šmíroval všechny ty nekalé živly. Hledal milence a milenky svých zákazníků a fotil je, aby je usvědčil před jejich zhrzenými protějšky. Čas od času se dostal k nějaké té krádeži, nebo vraždě. Ale už nebyl na špici, byl odstavený na druhou kolej. Alespoň že měl nějaké přátele u Policie. Připadal si jako vlk v ovčím stádu. Nalil si ještě jednu rundu a vrátil láhev na její místo. Nohou zavřel šuplík a pohlédl směrem ke dveřím. Byly prosklené. Jeho sekretářka měla zrovna volno.

„Dneska bude zase den!“ řekl si a vstal od stolu. Oblékl si sako a do pouzdra pod paží strčil svou osmatřicítku. Věděl, že je nabitá a její bubínkový zásobník byl plný čekajících nábojů. Každý večer, když se vrátí domů, si svou zbraň pečlivě vyčistí, aby byla ráno připravená k použití. Zamračil se. Kolikrát ji již musel použít? Nesnášel střílení. Neměl rád smrt. Když někdo zamíří a stiskne spoušť, většinou už to nejde vrátit zpátky. John vyšel ven a zabouchl za sebou dveře. Byl na chodbě, když zazvonil telefon. Zvonil dlouho. Celou dobu řinčel svým charakteristickým zvukem, dokud se John nesmiloval a nevrátil se chodbou od výtahů ke své kanceláři, kterou měl pronajatou. Prošel malým předpokojem, sloužícím jako pracovní prostor pro sekretářku, do svého království. Telefon stále vyzváněl a John se posadil na stůl, jakoby si nebyl jistý, zda-li má zvednout sluchátko.

"Jsi tam? Tady Marvin, nedělej, že mě neslyšíš!"

„Jsem tady,“ řekl do sluchátka, jakmile se osmělil. „Co se děje, Marvine?“

„Mám pro tebe práci!“ řekl mu muž na druhé straně drátu. „Jde o velmi delikátní věc a jistí lidé nechtějí, aby se do toho příliš míchala Policie!“

„Ano?“ zeptal se jej John a zapálil si další cigaretu. „Byl jsem už na odchodu!“

„To mě mrzí, žes musel jít zpátky do svého brlohu se čtyřmi stěnami, velkou skříní, starým otomanem a velkým stolem s otočnou židlí...“ řekl mu Marvin posměšně. „Beztak bys skončil někde ve výčepu a ožral byses jako prase!“

„Takže máš pro mne nějakou práci?“ zeptal se jej John se zájmem. „Jakou? O co jde?“

„Tenhle job nebude žádná legrace!“ řekl mu Marvin. „Nebudu ti nic povídat do telefonu, ale mohl bys přijet na nábřeží u Skladu číslo dvacet tři? Budu tam a také tu něco na tebe čeká! Snídals?“

„Ani ne!“ zabručel John. „Je to kousek od Centra. Půjdu pěšky a cestou něco sním...“ zabručel John a zavěsil. Marvin byl jeho dobrým kontaktem u Policie, ale nejen tam. Jeho přítel měl prostě ty nejlepší kontakty ve Městě. John si často říkal, z čeho vlastně Marvin žije, když vlastně nic nedělá, jen si válí zadek za stolem a čas od času někam vyjde, aby předstíral své pracovní vytížení. John znovu vyšel na chodbu a tentokrát již nikdo nezazvonil.

/II./

Marvin na něj čekal na smluveném místě. Stál na nábřeží nedaleko mola a díval se, jak přichází po Nábřežní ulici a míjí jednotlivá skladiště. John se zamračil. Marvin tam nebyl sám. Všude stála blikající policejní auta a sanitky. Že by dopravní nehoda? Policisté se snažili odehnat zvědavé reportéry a náhodné chodce. Když docházel ke skupince uniformovaných mužů, šel mu Marvin naproti, aby jej strážníci pustili za policejní pásky a zátarasy.

„Co se tu stalo?“ zeptal se jej John a dlouhým pohledem přejel očima širokou Řeku, která protínala Město a rozdělovala jej do dvou ohromných celků. I ona byla jednou velkou obchodní tepnou, která přenášela na svých bedrech nejen obyvatele Města, ale také různý materiál v podobě obchodního nákladu či odpadků z firem a domácností. Začalo připékat. Vítr si jen slabě pohrával s jeho vlasy a John si začal v duchu spílat, že si oblékl sako. Takhle se v něm po čas parného dne uvaří a promění se v nacucanou kuchyňskou houbu.

„Tohle je velice delikátní případ, Johne!“ řekl mu Marvin. „Pojď za mnou!“

John se vydal za svým přítelem. Zastavili se u zábradlí schodiště, které vedlo k molu u řeky. Na něm spatřil ležet jakési tělo. Bylo nahé a jevilo známky dlouhého pobytu ve vodě. John se zamračil. Pohledem zavadil o Marvina, který čekal, až se John uráčí sejít dolů k řece. John se zachvěl, jakoby na něj někdo hodil celou sklápěčku ledu. Sestoupili až dolů k šplouchající vodní hladině. Vedle kotvil policejní člun a nedaleko těla stáli oba muži od Koronera. John se ještě chvíli díval na bezvládně ležící tělo a pak mu to došlo.

„Kurva, Marvine, vždyť je to starostova dcera!“ řekl mu do ucha. „Jeho jedináček a miláček zároveň! Co se stalo? Jak to, že neohlásil její zmizení? Copak se po ní nesháněli všichni policajti v Městě?“

„Kdyby jenom to!“ souhlasil Marvin. „Jak bych ti to řekl, Johne... Tu holku někdo nejdříve pomalu uškrtil, pak ji vykuchal od krku až po rozkrok, jen tu její prcku ji tam nechal... No, a když ji zase zašil, tak si taky pořádně zapíchal a nechal v té její škebli své semeno! Už jsme odebrali vzorky, ale zkouška na DNA chvíli potrvá!“

„Tak to je nářez! A kde jsou všechny orgány?“ zeptal se jej John přidušeným hlasem. „Ten hajzl, co ji to udělal s ní ještě potom šoustal? Takže jde o nějakého nekrofila, který má ke všemu ještě sadistické choutky a vzrušuje jej umírající žena? Co je to za úchyla?“

„Naši ještě nikoho nenašli!“ řekl mu Marvin a dřepl si vedle dívčího těla. Byla krásná. Kdysi, když ještě žila by dokázala obloudit každého muže. Nyní byla její ženskost jen výsměchem lidského bytí a utrpení. Celé její tělo bylo jaksi nacucané a mělo až nepřirozeně bílou barvu. Její pokožka byla rozmočená působením vody, ve které tělo dlouho letělo.

„Vidíš to?“ zeptal se John svého přítele. „Musel to být někdo s lékařským vzděláním! Vidíš, jak ji zašil? Možná jde o někoho, kdo dříve dělal na Patologii, nebo kdoví kde!“

„Taky nás to napadlo!“ souhlasil Marvin. „Je to děs! Viděl jsem ji před týdnem. Byla plná života! Samozřejmě, že nedělala svému otci tu správnou reklamu. Chodila chlastat do vyhlášených barů a nenechala jediného pinďoura na pochybách, že ví, co chce!“

„Takhle končí všechny zhýralé ženy a dívky!“ odfrkl si jeden ze zřízenců a čekal, až mu policisté dovolí zabalit tělo do plastikového pytle, aby jej mohli vynést nahoru na ulici do čekajícího vozu.

„Odneste ji!“ mávl Marvin rukou. „Co na to říkáš?“

„Musím si zapálit!“ řekl mu John. Muži od Koronera odešli i s dívčím tělem kamsi nahoru. John s Marvinem zůstali takřka sami, jen jeden z policistů ještě postával u místa, kde před chvílí leželo tělo. Kolem nich projel nákladní člun a rozvířil vodní hladinu okolo mola. Policejní člun se divoce zakolébal ve vlnách a oba muži jen čekali, zda-li se neutrhne od uvazovacích lan. Slunce bylo již dost vysoko a John si sundal sako, aby si jej dal na rameno. Poslední z mužů od Policie odešel nahoru na ulici a John s Marvinem zůstali sami na břehu řeky. Nikde nebylo ani živáčka. Nábřeží bylo dole u řeky jako vymetené.

„Co na to říkáš?“ zeptal se jej Marvin. „Tohle se jen tak neututlá! Starosta bude chtít čísi krev a nám se zdá, že pátrání po dotyčné osobě bude nejspíše neúspěšné!“

„Uvidíme, co řeknou testy na DNA!“ řekl mu John. „Možná ten parchant chce, abychom jej našli. Proč jinak by si s ní zapíchal a nepoužil gumu?“

„Z lepšího požitku?“ zeptal se jej Marvin. „Víš o tom, že měla tu svou mindu sešitou sponou od sešívačky a ještě přelepenou náplastí, aby voda nevyplavila jeho sperma?“

„Půjde asi o pořádného hajzla!“ řekl mu John a vydal se ke schodišti na ulici. „Dal bych si panáka, ty ne?“

/III./

Starosta byl na mrtvici, když se dozvěděl o smrti své dcery. Pravdou bylo, že by ji mnohokrát nejraději sám zabil. Alice mu nedělala svým hýřivým životem a přístupem ke všemu, co jí připomínalo jejího otce, žádnou reklamu. Byla nespoutaná a dovedla využít své mladické krásy a ladných křivek teenagerského těla. Kdyby nepatřila do lepší rodiny, mohlo by se o ní vykládat, že byla prostě jen obyčejná kurva.

Starosta se podíval se slzami v očích na svou ženu. Bydleli ve vilové čtvrti nad Městem. Měli překrásný výhled na celý Záliv. Dlouho nemohli mít děti, až nakonec se stal zázrak a jeho ženě se narodila holčička, které od narození poskytovali tu nejlepší péči. Jak se zdálo, nebylo zlaté hnízdo patrně tím nejlepším, co by mohli Alici dát. Neučila se špatně, jen se nudila ve svém přepychem vyplněném životě. Nejde o typickou nemoc zhýralých dětí? Moc a bohatství dokáží zkazit nejeden lidský život. Ale proč by měli proto trpět děti?

„Je mrtvá!“ řekl starosta své ženě. „Slyšíš mě, Rachel? Umřela, někdo nám ji zabil a sprostě pohodil někde u řeky, jakoby byla jen obyčejnou hadrovou panenkou!“

„Marvin mi už všechno řekl!“ podívala se na něj tvrdým pohledem, jakoby jej chtěla kárat za to, že se své dceři příliš nevěnoval. Stáli na prosklené terase a dívali se z kopce na Město a Záliv, který jen nesměle vykukoval skrze stojící mrakodrapy a komíny továren na jeho břehu.

„Někdo ji vykuchal jako rybu a pak ji sprostě zneuctil!“ zaškytal starosta bolem. „Tohle mi někdo zaplatí. Alice byla vším, co jsem kdy měli!“

„Tohle jsem našla pod rohožkou přede dveřmi!“ ukázala mu bílou obálku se strojem napsanou adresou. Někdo ji musel dát až ke vchodu, protože nebyla ofrankována. Uvnitř byl kus popsaného papíru. „Koukalo to na nás s Molly zpoza rohožky! V čem to jedeš, Maxi?“

„V ničem nejedu!“ odbyl ji. „Jsem vedoucí představitel Města, krucinál! V čem bych asi tak měl jet? Copak si tu nežijeme jako v pohádce?“

„Četla jsem to!“ řekla mu rezolutně a sedla si na zem. On se jen stále tiše opíral o zábradlí a neřekl ani slovo. Co jí měl říct? Že se jej snažil někdo vydírat? Kdosi přišel na jeho machinace s pozemky města? Peníze přece vládnou světu a svět samotný se nezmění ze dne na den.

„Ano?“ zeptal se po chvíli a podíval se jí do očí. „Co jsem měl dělat?“

„Proč jsi nechal zabít naší dceru?“ pohlédla na něj a z očí ji vytryskly slzy. „Pro peníze? Copak jich nemáme dost? Nic jsi neudělal! Jak dlouho tě už takhle vydírají? Proč za to musela zaplatit naše dcera? Jde o Mafii? Co dělají tví policajti?“

„Nedělej mi to ještě těžší!“ řekl ji chladně. Vstala a začala rukama bušit do jeho zad, když pohlédl na vzdálený oceán. Nechtěl, aby jej viděla jak pláče. Myslel, že udělal vše pro svou rodinu i pro své Město. Jen to se mu nyní odvděčilo po svém. „Neměl jsem na vybranou!“

„Cože?“ nechápala jej. „O čem to mluvíš?“

„Šel bych sedět a ty se mnou za spoluúčast!“ řekl ji a otočil se zpět, aby se nemusel dívat do její tváře. „Myslíš si, že všechny peníze, které jsme kdy měli jsou čisté?“

„Ale proč?“ zeptala se. „Jenom proto, že jsem na špici? Nejvýše, jak kdo může ve Městě být?“

„Můj život není zas tak čistý a bílý, jak by se mohlo zdát! Vědělas, koho si bereš!“ zamračil se a odešel do domu. Nechal ji tam samotnou stát na terase. Měla sto chutí přelézt mramorové zábradlí a skočit dolů do několikametrové hloubky pod sebou. Možná by udělala lépe, kdyby zemřela. Její život ztratil smysl. Když tu uslyšela výstřel. Něčí tělo spadlo na podlahu obývacího pokoje.

„Maxi?“ vykřikla a vběhla dovnitř. „Cos to udělal? Proč? Co si tu počnu samotná? Slyšíš mě, ty hajzle? Myslíš si, žes vyhrál?“

Bušila do jeho ležícího těla. Pistole ležela vedle jeho pravé ruky. Z hlavy mu vytékal malinký potůček temně rudé krve. Odkudsi přiběhla služka a z rukou ji vypadl tác s občerstvením. Pohlédla na starostu a na jeho ženu a začala hlasitě křičet. Pak utekla a žena prvního muže Města zůstala samotná se svým mrtvým chotěm v horku nadcházejícího poledne. Dívala se na jeho překvapenou tvář a nevěděla, zda-li má také křičet, či se zastřelit jeho zbraní. Další výstřel se však již neozval...

/IV./

John se dozvěděl o starostově smrti až pozdě večer. Toulal se městem a zpovídal své oblíbené kontakty. Toulal se po ulicích ozářených světly neónů a naslouchal švitoření lidské masy a hlasitému troubení aut. Na nic nepřišel a nic se nedozvěděl. Ten, kdo zabil starostovu dceru zůstal v anonymitě, jakoby se vypařil. Po nekonečném putování ulicemi Města se John vrátil do své kanceláře. Zabouchl za sebou vchodové dveře a prošel předpokojem. Než vešel do své kanceláře, odskočil si ulevit na toaletu. Když se vracel, všiml si, že jsou dveře na chodbu otevřené. Zůstal překvapením stát. Věděl, že je zavřel, když se vrátil z Města. Tiše stál a naslouchal vzdálenému vrnění výtahů a tekoucí vody v odpadových trubkách.

Někdo tu byl. Možná, že na něj čekal, ale pak si to rozmyslel a využil momentu jeho krátkodobé indispozice. John vytáhl svou zbraň a opatrně vyšel z toalety. Nerozsvěcel. Všiml si, že se v jeho kanceláři svítilo. Místnost vedle, která sloužila jako kuchyňka byla temná. Když se vrátil, byla v celém pronajatém bytě tma, nyní viděl zapnutou lampu na jeho stole. Co se tu, sakra, děje? O co tu jde? Ptal se v duchu. Pomalu otevřel dveře do kanceláře a s napřaženou zbraní vešel dovnitř. Za stole někdo seděl. Lampa mu nesvítila do tváře. Neznámý měl ruce na stole a vedle nich položenou devítku.

„Posaďte se, Johne!“ řekl mu cizí hlas. „Už jsem se vás nemohl dočkat!“

„Opravdu?“ zeptal se jej John a zapálil se. „Vidím, že myslíte na všechno...“

„Ale, nedělejte překvapeného!“ řekl mu cizinec. „Jak se vám líbila ta nahatá holka? Nebyla k sežrání?“

„Znal jste ji?“ zachmuřil se John. „Můžu se posadit?“

„Vy jste tu doma!“ řekl mu tajemný návštěvník a pokynul rukou. „Posaďte se třeba na kanape. Nezahrajeme si na doktora? Já budu doktor a vy můj pacient!“

„Nemám chuť na dětské hry,“ odfrkl si John. „Tak co bude? Co pro mne máte?“

„Vím, kdo zabil tu dívku! Vím, že ji potom ještě pořádně opíchal a užil si!“ zašklebil se muž za stolem a promnul si ruce. „Dělalo mu dobře, když ji rozřezal a vyvrhl, jakoby byla jen kusem dobytka! Děsně to smrdělo a z vnitřností se ještě kouřilo...“

„Takže se to stalo večer, nebo brzy ráno?“ zeptal se jej John. „Byl jste to vy? Ne, určitě ne! Bylo by to moc jednoduché...“

„Řekněme, že jej znám,“ pokynul muž hlavou. „Co kdybychom spolu uzavřeli obchod? Dostanete ho a možná se vrátíte k Policii! Co vy na to?“

„Jaké jsou podmínky?“ zeptal se jej John. Kdesi za okny prosvištělo policejní auto. Město zářilo do tmy jako tisíce drahokamů. Muži se dívali na záplavu světel a mysleli na to, jaká chamraď se prohání v jeho temných uličkách. „Zadarmo to určitě nebude...“

„Ne,“ souhlasil neznámý. „Já vám dám toho muže a vy mi zajistíte svobodu! Také mám jistý škraloup a já bych se na stará kolena rád usadil kdesi v klídku a užil si spokojeně svůj podzim života...“

„Jak vám můžu věřit?“ zapochyboval John. „Nemáte pro mne žádné záruky!“

„Prostě to pro mne uděláte, až budete mít toho muže!“ pokrčil neznámý rameny. „Ozvu se vám, už půjdu. Jisté obchody se uzavírají nejlépe mezi čtyřma očima. Jen mi musíte dát slovo, že po mně nepůjdete, až budete zpátky u Policie! Naše dohoda by jaksi ztratila smysl...“

„A co starosta? Nedá si pokoj, dokud nevyčistí město od kriminality...“

„He?“ rozesmál se cizinec a dlouho mu trvalo, než-li se uklidnil. „Máte to u mě, Johne, takhle jsem se ještě nezasmál! Vy to nevíte?“

„Co bych měl vědět?“ nechápal jej John a poposedl si na svém kanapi.

„Starosta jel nejméně v polovině všech svinských obchodů, které ve Městě kvetly. Byl v tom až po uši! Zastřelil se, Johne! Vpálil si kulku do hlavy... Alespoň dostal to, co mu patří!“

„Kdo zabil tu dívku? Nezasloužila si takový konec!“ řekl mu John vážně.

„Byla to přece jen kurva,“ mávl neznámý rukou. „Jen obyčejná kurva z lepší čtvrti!“

„Nikdo si nezaslouží zemřít takovou smrtí,“ řekl mu John a chystal se vstát.

„Jen seďte,“ řekl mu cizinec a vzal si ze stolu svou zbraň. „Trefím sám. Nemusíte se obtěžovat, Johne!“

„Proč ta návštěva?“ zavolal na něj John. „Haló, slyšíte mě?“

Vstal z kanape a opatrně nahlédl do předpokoje. Byl prázdný jen dveře na chodbu se komíhaly sem a tam, jakoby je někdo zapomněl zavřít. Takže co? Řekl si John v duchu. Takhle se nechat napálit? Ale kdyby toho muže zastřelil, nic by se nedozvěděl. Byl to opravdu vrah? Jak mohl vědět, co se stalo? Nebo šlo o někoho ze starostovy blízkosti? Někoho od Policie? Kam až sahá špinavá korupce, která ovládla tohle Město?

Nahlédl do chodby, ale ta byla také prázdná. Jen jeden z výtahů se snášel tiše dolů, dokud nezůstal stát v přízemí. John za sebou zabouchl dveře a dal je na řetěz. Na stolku, který patřil jeho sekretářce, ležel dopis. Byl v bílé obálce, na které stála jeho adresa napsaná strojem. Nebyl ofrankovaný a uvnitř byl zastrčený kus přeloženého papíru. John jej vzal do ruky a vyndal z obálky kus papíru. Byl popsaný jen několika slovy, stálo tam: „Doufám, že pokládáte naši smlouvu za uzavřenou! Té holky je škoda, ale byla to pěkná kurva! Život je zlý, tak nezapomeňte, Johne! Až budete zpátky na svém místě u Policie! Váš, Joker...“

John se vrátil do své kanceláře a posadil se do vypolstrovaného křesla. Před chvíli v něm možná seděl vrah starostovy dcery, ale možná také ne... John hodil obálku na stůl a promnul si obličej. Zazvonil telefon. Nechal jej chvíli vyzvánět, než zvedl sluchátko. Chvíli se v něm nic neozývalo, pak uslyšel hlas jednoho ze svých bývalých spolupracovníků: „Jste tam, Johne?“

„Ano, jsem tady!“ řekl poněkud přiškrceným hlasem.

„Marvin je mrtvý!“ řekl mu suše.

„Cože, jak se to stalo?“ nechápal jej John.

„Byl zabit v docela banální pouliční přestřelce!“ odpověděl mu jeho bývalý kolega. „Našli jsem toho vraha! A mám ještě jednu novinku, starosta je po smrti!“

„Vážně?“ zeptal se jej John. „Co se mu stalo?“

„Zastřelil se!“ uslyšel pobavený hlas policisty. „Věřil byste tomu? Hodně lidem lezl na mozek!“

„A k tomu muži?“ přerušil jej John a znovu si zapálil. „Co o něm víte!“

„Říká si Joker, jako ten šašek z hracích karet pro hru Kanasta, neznáte ji? Hrajete karty, Johne?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Joker? Zdá se, že život si hraje se mnou svou vlastní hru!“


/Poznámka autora:/

Tato povídka vznikla jako pocta pro Johna Pyra na SASPI a jeho postavě, která nese totéž jméno: Joker. Snad se mu bude líbit... :-)


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 18 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 52 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 0:52:55 Odpovědět 
   20. 06. 2014

Konečně trochu jiný text, jež není celý vyprávěn jen dialogy.

Jak řekl Euripides: „Největší bolestí na světě je vidět umírat vlastní dítě.“
V pasáži, která se soustřeďuje na starostu a jeho ženu by mělo sršet značné množství emocí. Hlavně u matky. Viní jej za vraždu jeho dcery, jejího štěstí! Měla by řvát na celé kolo a práskat jej palicí, anebo být v silném šoku, že by nepromluvila ani slova. Především pak k faktu, že jejich dceruška byla vykuchána jako ryba!
Nejdříve:
„John se dozvěděl o starostově smrti až pozdě večer.“
Později:
„A co starosta? Nedá si pokoj, dokud nevyčistí město od kriminality…“
Věděl o starostově smrti nebo ne?
Co když Joker opravdu byl vrahem, který zabijí jen hříšníky? Hříšná dceruška a podvodník starosta. Ten mu očividně ležel dost dlouho v žaludku, což by vysvětlilo nechutnost, jakou spáchal na jeho dcerušce. A možná i předvídal, jak hodně se starostou otřese smrt jeho dcery.

Pokud jsem správně pochopil konec. Joker to posral. Jeho zbraň asi byla odhalena a došlo k přestřelce, kdy Joker zabil Marvina. Z jeho činu jej tedy nikdo nevyseká. Joker ale prokázal velkorysou službu celému městu a na jeho čin by měl soud přihlédnout.
 Tuax 14.01.2009, 3:17:33 Odpovědět 
   Hm, přemýšlím, dumám :) Tak z tohoto soudku jsem od tebe asi ještě nic nečetl. Je to zajímavé, tváří se to docela gangstersky, ae na můj vkus je trochu ochuzená atmosféra, ale to podle chuti každého čtenáře, já mám rád holt v příbězích více pozadí, okolí, než jen hlavní linie :)

Taková tvá odbočka, poměrně zdařilá, zarazil jsem se snad jen na dvou místech, ale nechme je spát. I když myslím si, že to mohlo být mnohem delší, spletitější. Tohle je takové rychlé start cíl, bez té trati mezi tím, škoda. Umě tedy jednotka s chlupem :)
 ze dne 14.01.2009, 12:35:20  
   Šíma: Díky, Tuaxi. Tento příběh jsem napsal pro Johna Pyra, ale už tu na SASPI není pěkně dlouho... Lide přicházejí a odcházejí... Tak nějak se mi zdá, že tu vidím stále více nových tváří a těch starších pomalinku ubývá... :-DDD

P.S. Jsem rád, že se líbilo (i s tím chloupkem)! ;-)
 čuk 11.08.2007, 23:11:04 Odpovědět 
   Vcelku dobře napsané, připomíná to detektivky americké drsné školy, trochu v kombinaci s americkými seriály( ty přinášejí pohled na vnitřnosti i použití DNA) Profil JOkera mi nebyl jasný, potvrdila DNA, že to byl on, neopatrnec, nemyslící na svou identifikaci? KOnec se mi zdá být ošizený. Někdy by mohla být sem tam nějaká věta vyškrtnuta. A bohužel mi zpracování nepřipadá příliš originální. Spojitost s J.P jsem neuvažoval
 ze dne 11.08.2007, 23:27:49  
   Šíma: Možná není tento příběh Tvůj šálek kávy. ;-) Každopádně Ti děkuju za zastavení a čas strávený s touto povídkou. Byla napsaná tak trochu pro Johna Pyra! ;-) Ten název je poněkud dvojsmyslný, nebo jak to nazvat. Nakonec, hlavní postava se také jmenuje John! Ošizený konec? Co člověk, to jiný názor a nechal jsem tam také jisté nejasnosti, ať se čtenáří potrápí! Jasně, že to není dokonalé, ale je to "šímovina"... ;-)
 Martinus 06.08.2007, 22:23:11 Odpovědět 
   Pěkná, svižná povídka. Určitě by neuškodila delší forma.
Doufám, že napíšeš ještě něco podobného.
Dávám za 1.
 ze dne 06.08.2007, 22:25:02  
   Šíma: Díky za návštěvu a komentář, musím počkat na tu správnou múzu! Jsem rád, že Tě tento příběh nezklamal! :-)
 Kondrakar 05.08.2007, 10:52:50 Odpovědět 
   Zajímavé. Velmi zdařilá detektivka. Moc je nemusím, ale čas od času si nějakou přečtu. Připomíná mi to detektivku Město kostí, nečetls? detektiv z této knížky je tomu tvému velmi podobný.
za 1
 ze dne 05.08.2007, 11:43:59  
   Šíma: Bohužel nečetl... ;-) Díky za zastavení a komentář!
 John Pyro 02.08.2007, 23:14:23 Odpovědět 
   Já jsem rád, že tě hlavně Batmanovský Joker zaujal, ptž to je tak neuvěřitelně psychopatická postava, že se všichni spíš domnívají, že je už spíš superpříčetný...
V [- Hehehehááh -] (#06) bude psychologický profil Jokera (co se mu pořád honí hlavou), takže se těš ... :)

Ještě jednou díky :)
 ze dne 02.08.2007, 23:17:11  
   Šíma: Těším se! :-)
 John Pyro 02.08.2007, 22:59:23 Odpovědět 
   Našel jsem zde spoustu odkazů ...
Tak třeba rozpárání dívky. Dost mi to připomnělo Jacka Rozparovače. Shodou okolností podobnost s Doktorem smrtí. :)

Ale pěkně a poctivě napsaná povídka ...
Plnokrevná krimi a detektivka ...

Akorát, co mi nebylo jaksi jasné: V kterém období se příběh odehrává? Mohlo to být ve 30.letech, stejně jako v současnosti ...
 ze dne 02.08.2007, 23:11:46  
   Šíma: Doktor smrt? :-) Už mi to docvaklo, tak vidíš, máš to i se dvěma Tvými hrdiny, prostě: Pocta pro Johna! :-D
 ze dne 02.08.2007, 23:04:20  
   Šíma: Nepřemýšlel jsem nad námětem (až tak moc). Myslel jsem na Tvého Jokera (i toho Batmanovského), jak je prohnilý a jak mu to zapaluje! Pak mi to psalo (skoro) samo... Věděl jsem, jak to začne a skončí, problém byl dát něco mezi to. A co se týče doby, ve které se příběh odehrává, spíše bych dal současnost (přelom století 20/21), nebo tak nějak! Jsem rád, že se Ti to líbilo... :-)
 Maura 02.08.2007, 22:41:41 Odpovědět 
   Nuže, tví hrdinové jsou lidé, kteří se drsně vyjadřují. Nemohou mluvit jako v dámském saloně, to dá rozum a proto je to také autentické. Představ si, kdybys psal něco z irského prostředí, jak znám irskou mluvu, tak by se červenala i stránka SASPI. Ale nic proti Irům, právě naopak, miluji irskou hudbu a jejich pijácké písně.
Právě postavy mají živý charakter, když mluví podle prostředí, z kterého pocházejí.
 ze dne 02.08.2007, 22:49:03  
   Šíma: Chápu! :-) Jen si nedovedu představit, jak by to vypadalo, kdyby se SASPI červenalo...
 Maura 02.08.2007, 22:20:48 Odpovědět 
   Působí to příjemně, ale asi proto, že miluju detektivky. Tvé dílko má ještě jeden, příjemný rozměr - ale ten se objevuje ve všechny tvých dílech - lidskost.
Dnes jsem si na to vzpoměla, když jsem se dívala jen tak letmo na televizi a z jednoho pořadu na mne šel takový divný děs. Jsou to třeba mistrovsky udělané věci, jistě že tvůrce a manažeři jsou odborně na vysoké úrovni, ale chybí tomu lidskost.
Líbí se mi to - pěkná věc.
 ze dne 02.08.2007, 22:31:45  
   Šíma: Díky, měl jsem trochu strach, že je to moc syrové (takové jakoby načuchlé zatuchlinou). Myslím způsob vyjadřování některých hrdinů, kteří si neberou servítky... Ale jsem rád, že se povídka líbila! :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
A leni terte
asi
Osmadvacátý kvě...
Louise Courbet
Vzpomínky poušt...
Naovy
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr