|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Vlak ::
 Nethar |
publikováno: 02.08.2007, 1:18
|
| Protože žádná moje série ještě nemá zcela dokončený třetí díl, rozhodl jsem se publikovat toto svoje starší dílo (už asi 5 let). Je to taková nostalgie, vzpomínka na staré časy, ke které mě přivedli saspi-kolegové. Takže znovuzrození této povídky věnuji Dudditsovi, m2m a oněm starým dobrým časům :-) |
| |
|
|
Nastoupil jsem, abych se mohl opět na týden ponořit do vysokoškolského studia. Já a desítky dalších, kteří čekali na nádraží. Bylo to fajn - studovat si hezky v klidu gymnázium a nemít žádné starosti... Je to fajn - studovat si hezky v klidu vysokou a nebýt vázán na rodičích... Možná není fajn ani jedno.
První kupé. Tak sem ne. Táta říkal, že když přijde nějaká havárie, tihle lidé to vždycky odnesou. Užijte si to. Věnoval jsem jim soucitný pohled a sunul se se svým batohem dál.
Plno. Takže dál...
Plno. Že by dál?
Výborně - dokonce tři volná místa!
"Dobrý den, máte tady..." smrad! Chlapíci evidentně oslavovali. Pivní opary se vznáší nad prázdnými lahvemi a já s již nacvičeným soucitným pohledem couvám ven z kupé.
Plno. To není moc dobré, dvě hodiny stát...
Konečně! Jedno volné místo, kompletně přerovnávám všechna zavazadla, abych dokázal umístit i to své, usedám.
Vlak se rozjíždí. Držím v ruce Dunu od Franka Herberta, kde jsem už aspoň měsíc na stejné stránce.
"Najdi si místo k odpočinku, mladíčku, a nepleť se do cesty," poručila Chani.
Čím to je, že mi nejde číst dál? Pálí mě oči, chtěl bych spát. Otevřená kniha na klíně, očima prohlížím své spolu... spolu... spolujezdce?
Muž u okénka. Čte nějakou knihu, tuším, že Murphyho zákony. Svoji četbu prokládá posíláním a přijímáním SMS zpráv. Zhruba každých deset vteřin trhne hlavou. Přemýšlím, jestli ten nepříjemný tik způsobují špatné SMS zprávy nebo vrozená choroba.
Dívka vedle něho a zároveň vedle mě. Také něco čte. Nerad se dívám přes rameno, takže toho příliš nevím. Zahlédl jsem pouze něco o tom, jak Michal sešel kvapně ze schodů. Těžko říct proč. Je pravda, že i já někdy scházím kvapně ze schodů - hlavně v metru, abych potom mohl dole déle čekat, ale proč Michal? To mi k němu nesedí...
Další mladík. Je asi dvacetiletý. V rukou drží šest set stránkový svazek sci-fi knihy Duna. Přemýšlí o podstatě věcí tak triviálních, až je to k nepochopení. Takovým stvořením se z pochopitelných důvodů dále zabývat nebudeme a přejdeme k sedadlům naproti.
U okénka dívka - tak dvacet, dvacet dva. Nohu opřenou o výčnělek pod oknem. Chvílemi spí a chvílemi se mračí na svět. Asi jako já. Možná proto se mi nelíbí.
Potom mladý pár (asi dvacet pět let). Pokud si zrovna něco nešeptají a nehladí se po stehnech, tak spějí. Většinou spějí. Těžko říct, proč si vybrali zrovna tuhle variantu.
No a naproti mně. Slečna - dívka - asi dvacet - blonďaté dlouhé vlasy - takříkajíc docela hezká. Hned je na světě veseleji, mám se na co dívat. Taky si čte. Všichni si čtou. Člověk ráno vstane, vyjde z bytu, koupí noviny a začte se do první stránky. Když skončí u sportu, všimne si, že se dostal tramvají-metrem-tramvají do práce. Ten čas letí! Člověk zavře noviny a jde na oběd.
Vraťme se ale k té dívce - budu ji nazývat Dívka. Písmenka jsou moc malá a ještě ke všemu - velmi překvapivé - vzhůru nohama. Rozluštím tedy jenom nadpis kapitoly: Na pláži. Hm, nechci to raději domýšlet do důsledků.
Po čtvrt hodině náramné zábavy se rozhodnu, že začnu číst. Jenže přijde průvodčí.
"Kontrola jízdenek," nebo něco v tom smyslu, řekne a má radost, že není nezaměstnaný. Svou práci takříkajíc žere.
Bere moji jízdenku a s radostí zjistí, že není jen tak obyčejná.
"Máte Junior pas?"
"Ne asi, blbečku," ozve se někde hluboko ve mně, ale přes složité filtrovací zařízení se na povrch dostane jenom: "Ano."
Se zájmem sleduji práci svých rukou, které zkušeně otevírají peněženku a vytahují požadovaný doklad. Průvodčí si ho pečlivě prohlédne - aspoň něco - a pokračuje v prohlídce ostatních.
Mladý pár má nějaké knížečky - s ČD na věčné časy a nikdy jinak. Nádražák u toho stráví asi pět minut, než konečně dá razítka.
"Musíte vystoupit v Nymburku, Lysou jenom projíždíme," upozorní.
"Víme," podotkne muž.
"A nemohl byste aspoň přibrzdit," zalaškuje žena. Všichni se pousmějeme, ale nádražák je plně zabrán do studia knížeček. Těžko říct, jestli je vidí poprvé v životě... Muž se ženou si opět něco šeptají, tuším, že kdyby to nádražák slyšel, asi by se příliš neradoval.
Konečně klid. Otevírám knížku a snažím se začíst...
"Najdi si místo k odpočinku, mladíčku, a nepleť se do cesty," poručila Chani.
Do vlaku přistoupila spousta dalších lidí. Dvě studentky nenašly volné místo, tak se postavily k oknu hned u našeho kupé.
"A ségra říkala, že ten její kluk dělá takhle -" nemám sílu zvednout hlavu a dívat se, jak to dělá její kluk, "- rukama, když tancuje. Já vím, že to je jako blbý, ale prej to vypadá strašně hezky..."
"No jo. Tak vy jste byly v sobotu pařit, jo?"
"No jasně. A znáš Adélu? Tý jooo, to je pařanka!"
"Adéla, jo? To bych teda do ní nikdy neřekla."
"No to teda je. Ona se nezdá. Honza se včera tak ožral..."
"Najdi si místo k odpočinku, mladíčku,..."
"A jinak se máš jako fajn?"
"No jasněééé. Hele, musíš se někdy stavit."
"Najdi si místo k odpočinku, mladíčku,..."
Po chvíli jsem četbu vzdal a chtě nechtě musel poslouchat rozhovor. Během chvíle jsem pochopil celou složitou strukturu jejich přátel a přátel jejich přátel, věděl jsem, kdo je největší pařan, kdo se o víkendu zlil, kdo s kým už chodí a už nechodí a jaké jsou příští naplánované akce.
Konečně jsem rozluštil tajemné hvízdání v uších. U vedlejšího okénka stojí mladý muž, který si při jízdě píská. Jak ho tak pozoruji, docházím k názoru, že je to blázen. Zvláštní závěr pozorování, já vím, ale co se dá dělat. Možná to nebyl blázen, ale člověk, který si při jízdě píská a ve stanicích plive z okna, podle mě není normální. Říkám si, že podle takových věcí se dá poznat, jaký člověk vlastně je.
On byl blázen.
A Dívka naproti byla v rámci možností normální. Protože si četla. Blázni si nečtou. Blázni si pískají, plivou z okna, nebo drží v rukou rozevřenou Dunu a pozorují ostatní.
Dívky nakonec vystoupily. To bylo příjemné. Stejně tak vystoupil i mladý pár a já si mohl natáhnout nohy. To bylo příjemné. Jenže vzápětí přišla žena s malou dcerkou a sedla si na jejich místo. Ale to přece nevadí.
"Jé, ahoj!" Slečna vedle mě zavírá knihu, kde už Michal pravděpodobně sešel dolů ze schodů.
"Ahoj," odpoví žena.
V dalších minutách jsem zapomněl, kdo kde proč a jak a s kým paří, ale naopak jsem se zasvětil do složitého školského zákoníku práce - pravidla o braní dovolené, převádění volných dnů do dalšího roku, studijní volno, pokec s ostatními, dozvěděl jsem se i něco o paní Xyz, která šla loni do důchodu.
Kluk u okna si píská.
Teď bychom mohli vykolejit. Krajní kupé by to nepřežilo. Ožralové by se ani nevzbudili. Kluk? Těžko říct. Asi by podle pravidla stojíme-pliveme jedeme-pískáme plival z okna. Ale hlavně by byl klid.
Pomalu se stmívá a já se konečně začítám do knihy.
"Najdi si místo k odpočinku, mladíčku, a nepleť se do cesty," poručila Chani.
Ta se naporoučí...
Brzo se však setmí a zářivka na stropě funguje spíše jako blikavka. Nechám toho a pozoruji Dívku.
Třeba bych ji mohl oslovit. Co kdybychom vystupovali,... a... a... opilci ji budou otravovat.
"Hele, hele, nechte ji bejt, jasný?" řeknu výhružně (přesně jako by se to stalo ve skutečnosti, fakt se nepřeceňuji).
"Jo, fajn, chlapče, jasný," řeknou a nechají ji být... nesmysl... znova...
"Hele, ruce pryč, smraďoši!"
"To říkáš jako nám?"
Bum, bác... pěkně je zmlátím.
"Díky, to bylo skvělé... já..." zajíká se Dívka, "nemůžu tomu uvěřit... ty, tak krásnej a silnej..."
To je zajímavá otázka. Jak vlastně vypadám. Stačilo by mně takové měřítko od 1 do 10. Chápu, že nejsem tak uchvacující jako desítka a snad ani ne tak odporný jako jednička, ale kde se nacházím?
Vůbec bych chtěl mít možnost, aby se u každého člověka mohly objevit procenta - toho, co zrovna potřebuji.
Líbíš se jí - 78% (to je slušná šance).
Věří ti - 13%
Hodíte se k sobě - 45%
Uvidíš ji ještě někdy v životě - 4% šance
Nebo takové červené světélko. Vždycky bych si zapnul, aby svítilo tam, kde je něco, co potřebuji.
Cvak - nejvhodnější dívka na světě - směr ten a ten, vzdálenost 46 kilometrů.
Cvak - nejlevnější potraviny - směr ten a ten, vzdálenost 1640 km.
Vůbec by bylo nejlepší mít každý den možnost například třech otázek, na které dostanu správnou odpověď ANO-NE.
Přežiji dnešní den? ANO
Kam mám jít, abych si vydělal nejvíce peněz? NE - uff, promrhaná otázka...
Mám se teď učit? ANO
Venku již začala noc. Několik minut sleduji nepřestávající kolotoč světel na semaforu. Sedm vteřin zelená - čtyřicet čtyři vteřin červená. Jeden by řekl, že je to nespravedlivé...
Čekáme už deset minut a nic nenasvědčuje tomu, že se rozjedeme. Přitom hlavní nádraží už je tak blízko. Musí tudy projet nějaký vlak, až potom nás tam pustí. Již projely dva... ale nic... čekáme na jiný...
Muž operuje s mobilem... dívka se dívá před sebe... já jsem naštvaný, že už jsem mohl být dávno v tramvaji na cestě do bytu... dívka č. 2 spí, žena objímá dcerku a také jí vadí, že stojíme, Dívka má zavřené oči. Zdálo by se, že spí, ale asi tak každou minutu je otevře a podívá se okolo. Většinou zavadí i o mě, většinou se na ni dívám, většinou to vypadá blbě...
Venku je tma. Čas se děsivě pomalu vleče. Jako bych cítil chlad, který tam za oknem nastal. Na semaforu už opět nesvítí zelená, byla to jen chvilka, asi jsem ji propásl...
Blázen si nepíská. Stojí opřený o okno a zdá se být podobně zdrcený jako já. Třeba to není blázen, třeba jsem to já.
Měl bych si najít místo k odpočinku a neplést se jim do cesty.
Červená - zelená - červená. Co mě čeká tenhle týden ve škole? Rozeberu sotva pondělí a už mě to přestane bavit, když si vzpomenu, jak mě to nebaví...
Červená - zelená - červená... O kolik holek jsem už přišel, když jsem je neoslovil. Mohli jsme jít na kafe, do kina... Tuhle taky neoslovím. Vlastně se mi nelíbí, člověk si toho namlouvá... To je tak, když se nudí. Ale stejně je nejhezčí v kupé... i když ta u okna... teď, když spí...
Červená - zelená - červená... Oni mě vyhodí - jdu na vojnu - konec světa. Oni mě nevyhodí - budu přes pět let studovat - neseženu práci - konec světa. Oni mě nevyhodí - budu přes pět let studovat, seženu práci, budu tam chodit každý den až do té doby, než přijde konec světa... Červená - zelená - červená... stále dokola. Za čím se vlastně honím?
Kolem projel vlak.
Všichni jsme se probrali z polospánku a někdo se i usmál. Já asi taky. Možná jsem se usmál jenom já.
Blázen začal pískat.
O pár minut později Dívka vystoupila a nikdo ji neobtěžoval.
V tramvaji mě napadlo, že bych si mohl začít pískat. Ale té dívce naproti u okna by se to možná nelíbilo. Vypadá celkem dobře...
Venku je tma a fouká studený vítr. Auta stojí na křižovatce spolu s námi. Zrovna svítí červená. Těším se, až mi vysvitne zelená, ale nesmím to propásnout... je to jenom chvíle...
"Najdi si místo k odpočinku, mladíčku, a nepleť se do cesty."
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 13 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 24 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 83 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
