|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Arytmie ::
| Arytmie jsou zápisky Šíleného, intimní zpověď, slovní alergická reakce, surreálný guláš, šokující zpráva o neschopnosti komunikace, jedna nedokončená věta, deníky světa bez lásky a anticírkevní satira. Prostě špína. |
| |
|
|
Probudil se s děsivým němým řevem v pravé poledne vprostřed horkého dne na vrcholku mrakodrapu pod do oranžova rozpáleným nebem. Bolela ho hlava, hrdlo měl spálené, sotva sípal, kůže po celém těle ho pálila tak silně, že se nezmohl ani na křik ani na sténání. Jen mlčky otevřel ústa, vytřeštil oči a vůlí se snažil zařvat, ale nestalo se nic. Celý den probleskl v pěti minutách a zase padla noc.
„Co se stalo? Co se stalo?“ pátral pohledem po ztemnělém pokoji, když se opět probral k životu z lehké hibernace. „Dejte mi Drogu!“ dožadoval se singulárního obecenstva ve své hlavě. „Tohle se nedá vydržet!“
„Už je pozdě!“ prohlásil, když si uvědomil, že v osamocené tmě pokoje strávil padesát let života. Adresa jeho domu zněla: Horizont událostí 55, což byla jedna z nejhorších čtvrtí ve vesmíru.
Mezitím se disk v jeho počítači pomalu propadal do gravitačního kolapsu. Hroutil se sám do sebe tíhou porna v něm obsaženém, toho porna, které způsobilo jeho Šílenství.
Pomalu začal objevovat druhé stránky mincí a alternativy k Všeobecným pravdám a pak se rozhodl stát se inerciálním, protože soudil, že jedině to ho ochrání. Všechno začalo pochopitelně láskou. „Takovou blbou věcí, která nestojí ani za to zlato ze kterého je vyrobena,“ říkal vždy, když se ho někdo ptal na jeho osudovou procházku na kolizním kurzu s meteoritem. A pak začal hlasitě kašlat, aby zahladil jakékoli zmínky o svém možném lidství.
„Nikdy mi neujel jediný vlak, ale vlak života, jsem se nikdy ani nesnažil chytit,“ řekl toho večera, když v jeho meta-stázové kóji vybuchovala ta bomba, která ho poté táhla stále víc ke dnu. Další den dostal černý kašel, který zmutoval v morovou epidemii a vyhladil polovinu životních forem ve viditelném vesmíru. „Nevadí, stane se,“ krčil poté rameny a vehementně házel všechno za hlavu a dodával: „Příště se nechám očkovat.“ Ale neudělal to. Během několika příštích dnů se přes jeho chabé tělo přehnalo několik smrští Španělské chřipky, Čínského kašle, Addigonovy choroby, Ardwingova zánětu, tuberkulózy zmutované do podoby nákladní lodě, nádoru na mozku a všechno končilo amputací končetin. To však jeho tělo jen zocelilo a on si uvědomil, že by o sebe měl začít víc pečovat. I když toho dne všechno přežil, příště by nemusel.
Ale byla tu ještě jedna nemoc, kterou nikdy nevyléčil, zasáhla místní uzliny, propukla v hnisavé boláky, a pak se schovala hluboko v jeho mozku. Tam číhala dalších sto dvacet let, než si uvědomila, že by se něco mělo dít. Ale v té době už svět nebyl tím, čím býval dřív. Zbyly mu jen šedavé vzpomínky na zažloutlém papíře (vždycky tiskl na zažloutlý papír, nikdo neví proč). Byly to vzpomínky na radostné, ale žalostně prázdné mládí, kdy se vůbec nic nestalo a on se pouze naučil kontrolovat a podněcovat v sobě šílené záchvaty zuřivosti, které využíval k tvůrčí extázi a výrobě laciné a ekologické elektřiny. Také se poznal s Detektivem, který po něm šel. Ocitl se na okraji světa, nad propastí, stál nad čirou nicotou, bezbarvou a beztvarou. Nebyl v ní čas ani prostor, přesto se tam na jedno léto přestěhoval. Chtěl tam založit malý bar, ale všechno mu zhatila byrokracie a její nesmyslné předpisy.
Mezitím vykrádal baráky slavných spisovatelů nad padesát. Avšak jednou vlezl do špatného domu a tam potkal mladíka. Vzniklo mezi nimi imaginární pouto. Nikdo neřekl ani slovo, přesto všechno bylo oběma jasné během vteřiny. On ihned odešel z mladíkova domu a posléze toho několik meta-roků litoval.
„Sereme na to,“ říkával na podzim, když seděl v gay-baru na šrot opilý a potil ze sebe slova téměř bez artikulace, která mu přesto dávala zabrat jako nejtěžší jazykolamy. Říkal: „Potkal jsem kluka a... Mezi vámi můžu mluvit otevřeně...“ Ale než to dořekl, bar dávno zavřeli a budovu zbourali.
Podruhé tam přišel, když se mu podařilo vrátit v čase o pět let nazpátek a stvořit atomovou bombu z provazu a náplastí. Ale místo už bylo jiné, definitivně změněné a ta nezaměnitelná aura, kterou tolik miloval, se vypařila. Pak osedlal koně, aby se mohl na svět dívat ze sedla. Ale stále ho to táhlo na dvě strany současně, do doby dávno minulé na kolizní kurz s vesmírným tělesem a k omylu jeho zlodějské kariéry.
Napsal o tom knihu, měla tisíc stránek, ale byla v ní napsána jen tři písmena. Na víc neměl odvahu a žaludek, zvlášť, když se zase jeho Choroba začala projevovat.
Stal se závislým na lécích, které se nejprve staly drogou a pak jedem.
Po neurčitém počtu nocí se probudil v místnosti, kde se konala veliká oslava, na kterou nebyl nikým pozván a na dveřích visela cedulka s jeho podobiznou a pod ní nápis: „Když sem přijde, zabijte ho.“. Ve spodním rtu cítil zásah jehly Botoxu a došlo mu, že tady se někdo imaginárně loučil se stářím a snažil si nalhat, že čas začíná chodit pozpátku.
Všechno pozvracel, protože měl v žaludku spoustu drog v malých igelitových sáčcích.
V ten den jeho starý život skončil a začal úplně nový, který byl ještě horší a beznadějnější, ale tentokrát čas subjektivně ubíhal pomaleji.
Dlouho nevěděl proč tomu tak je, ale pak si všiml obří neutronové hvězdy, která mu kroužila nad hlavou. „Aha, tady jsou ty trable.“ Dlouho se snažil napsat dopis svojí mrtvé a dávno zakopané lásce, ale adresa Šest stop pod zemí byla podle pošty neplatná. A tak dávno mrtvá láska se musela odporoučet do biokoridorů a on, posilněn dvěma panáky Metaxy, ji blahopřál na šťastnou cestu a snad někdy i na shledanou.
Kráčel dál ve stopách Kortézových a ty ho vedly přímo do srdce pekla. Jednoho dne dobyl Cordóbu a holýma rukama umlátil stotisícovou armádu Maročanů s šavlemi. Byl to hrdinský výkon, ale stále nic v porovnání s Detektivem. Toho dne se začal pravidelně mazat olivovým olejem, osidlovat aridní planety, svrhávat totalitní režimy, věnovat se zahradničení. Přesto to byl v duchu stále ten malý chlapec, který se poprvé a naposled zamiloval do dívky. Přišla jednoho krásného odpoledne před tisícem let, měla květy v kaštanově hnědých vlasech, sladké rty a úsměv na tváři. Přestože věděl, že jsou si souzeni, nikdy s ní nepromluvil jediné slovo. Až zpětně zjistil, že má už dlouho vyříznutý jazyk a z toho důvodu byla veškerá konverzace nutně odsouzena k nezdaru. Avšak to nebyla ta hlavní příčina. Proplul sedm světelných let opojen a poblázněn očekáváním a tvrdými drogami. To bylo poprvé a naposledy, kdy se zamiloval do dívky. Pak se z něho stal Drát, Stroj a Cynik a začal pomalu otáčet list. Ale ani na druhé straně mince, v zemi, kde se nehraje na Inter-názory Meta-náboženství, nenašel způsob, jak promluvit.
„Nestalo se nic. Mlčel jsem padesát let.“ říkal si po probuzení z lehké hibernace, když na odpalovací rampě čekal, co bude dál.
„Něžné dotyky, něžné dotyky snů. Jedině ty mi zprostředkovaly kontakt s pomyslným rájem.“ A pak se napil ze svatého Grálu a za patami měl moderní inkvizici. Třikrát ho střelili do hlavy, ale dělal jakoby nic a snažil se to nevnímat. „Když si to nepřiznáš, nic se ti nestane.“
Cestoval vesmírem pochybných rozměrů z planety na planetu. Přitom vždy v okamžik přistání hrozila exploze planety, vznik černé díry nebo obojí. Během jednoho odpoledne stačil zničit devadesát procent obyvatelných planet. Říkal si, že i kdyby nebyl vůbec žádný důvod proč vyhladit celý vesmír, přesto by to risknul.
Když pomyslel na ten úsměv, který ho v domě mezi kýčovitými vilami spisovatelů nad padesát nikdy nečeká, měl ihned za patami náboženskou ideo-policii. Přesně ty kostelní krysy, které zmutovaly do podoby obřího slizkého hmyzu bez tykadel a vnitřních orgánů a pak dostaly kněžskou hůl, zlaté řetězy a korunu a právo říkat si kněží interoperabilního Inter-náboženství. Slučovali bibli s antibiblí a dívali se, co to udělá. Samozřejmě to vybuchlo a tato nesmyslná exploze zničila několik perspektivních světů (na jednom z nich vynalezli páternoster, na druhém bezolovnatý benzín).
Ale on měl srdce a mozek infikován biotickou drogou zvanou Y, která se v ledvinách metabolizuje na prudký jed, který do hodiny způsobí smrt. Vedlejšími účinky byla přílišná náchylnost k homosexualitě a striktní odmítání lobotomických náboženství.
Poprvé se, částečně pod vlivem drogy Y, ale i pod jinými vlivy, miloval s mužem ve věku nedožitých dvaceti let. Do té doby nejevil známky jakékoli sexuální aktivity.
„Ale o tom až jindy, třeba až tisíc let potom, co umřu a zahrabou mě do studený země...“ vyřvával do telefonu, když mu volal Konvertor církve Radikalistické a snažil se ho přesvědčit, aby si nechal vymazat paměť, což v metačase, ve kterém se pohyboval, nebyl vůbec problém. Ale ukončil větu v polovině a pak - po dlouhé době - opět vyrazil na kole. Usedl za řídítka a prožíval ten děsivě krásný pocit, když zabíral do pedálů a cítil odpor štěrku pod koly. Euforie se podobala orgasmu a naopak. K Městu, které bylo příliš ošklivé na to, aby si zasloužilo nějaké určité jméno, se blížil rychlostí padesáti kilometrů za hodinu jen vlastní silou a to ho vzrušovalo, tělem mu projížděly elektrizující záchvěvy a občas mezi ním a kolemjdoucím přeskočila jiskra. Ani se neotáčel, udělal čárku za nešťastně zesnulého hrdinu a zapil to směsí brzdové kapaliny a koktejlu neurotoxických jedů. Na nárožích stáli Exekutoři a Inkvizitoři prapodivných řádů bez cíle, převlečení za italské mafiány šedesátých a sedmdesátých let. Cestovali v drahých autech, rabovali obchody a obraceli lidi na svou víru a pak je popravovali. Ale ani oni nebyli beztrestní, šel jim po krku Detektiv, pátral po nich, pohyboval se rychle, neměl oči ani sluchová centra mozku, všechno vnímal telepaticky a mimosmyslově. Uběhl sto kilometrů přes noc, pak sedával po hospodách, objednával si pivo a krev Kristovu a zpod černých brýlí naslouchal okolí, vnímal vibrace a když zachytil stopu Inkvizitora okamžitě se po něm vrhal obrovskou rychlostí, na místě ho zabíjel injekcemi prokainu smíchaným s kurare a pak pojídal jejich vnitřnosti. Detektiv byl nelidská bestie, ale ve světě, kde přestávají platit fyzikální zákony, bariéry nikdo nezná už tisíc let a ti, kdo by měli hlásat o přirozeném právu a morálce se opíjejí v barech a prodávají svoje stáda věřících za skopová kolena a letenky na onen svět. Revolver pak ukončil trápení padesáti Inkvizitorů, když poznali, že Detektiv spatřil jejich stopu v prostoru. Pozabíjeli se přímo před jeho očima a on tam seděl, když Bestie neslyšně přiklusala po stropě, plížila se ventilací a číhala ve stínech s nabroušenými zuby. On stále seděl na vysoké barové stoličce a všechno viděl. Když spatřil slizovitou a pružnou Detektivovu podstatu, chtělo se mu hned zvracet, ale neudělal to, protože by tím ničemu nepomohl.
Později mu jeho holografický skoro-přítel říkal: „Ty ses nikdy nepřevlékal za ženskou.“ Musel mu dát za pravdu. Nikdy to nezkoušel, i když ho to k smrti vzrušovalo, stejně jako jiné trans-operace a bytosti s neurčitým pohlavím. I to byl bohužel další rys světa té doby ve které se zrovna pohyboval. Bylo možné všechno, ale přesto se skoro nic nedělo. To s uvědomil, když se stěny jeho potemnělé časoprostorové kóje hroutily pod nátlakem dunící hudby. Chtěl tam přečkat dalších několik dekád do doby než mu bude tisíc let a pak si definitivně bude moci říkat, že je starý. I když pouze podle věku. Podle zážitků je stále batole. Uběhlo přes osm set let a během té doby stihl pouze dojít na poštu a vyzvednout si jeden balík. Během této doby neřekl ani jediné slovo a stále se mu vracelo těch několik málo vzpomínek na pár bezvýznamných událostí a všechny jeho neúspěchy.
Pak objevil novou dimenzi prostoru, která ovšem byla úplně prázdná a postrádala jakoukoli hmotu, prostor i čas. Došlo mu, že je to ideální místo kam schovávat drogy: nikdo je tam nebude hledat, vejde se jich tam hodně a vydrží dost dlouho. Stal se z něho drogový král a zároveň polo-nudista, který nikdy neoblékal víc než koupací plášť a na bradavky si připínal kolíčky na prádlo, ale i to si oblékal jen velice zřídka. Většinou, když přijímal návštěvu, aby spolu projednali podrobnosti kontraktu, seděl celý nahý ve svém velikém křesle v jedné ruce měl sklenku novokainu a valia. Přestěhoval se z Horizontu událostí do luxusnějšího prostoru a času a nechal si vybudovat sídlo tak obrovské, že mu hrozil gravitační kolaps kdykoli, když přivezli víc zeleniny, než obvykle. Jeho vele-palác byl natolik gigantický, že finančně nebyl schopen unést všechny náklady a tak se rozhodl, že vezme někoho do podnájmu. Jako první se mu přihlásil mladý Číňan, student, který byl natolik krásný, že i heterosexuální muži se do něj hromadně zamilovávali. Později se ukázalo, že je gay a že musí s někým ukojit své potřeby. Ale on nemohl Číňanovi pomoct. Jednak měl nějaké zásady jako falešný nudista a za druhé si nechal jednoho dne místo penisu transplantovat sloní chobot. Což se po dvou dnech nesnesitelného nadrženého dusna ukázal jako veliká výhoda. Když za pět let, úplně zničený, opustil lepší dimenzi, aby se vrátil ke svému přes tisíc let starému životu, nedokázal uvěřit, co se všechno změnilo. Jednak ideo-policie prováděla demonstrativní odstřely celých planet a druhak došly vesmírné zásoby kyslíku. Rozhodl se proto dýchat zinek, což se mu dařilo asi čtyři dny, ale pak se u něj projevily typické příznaky zinkové alergie. Vrátil se na Zem, na matičku milovanou, aby rozjímal, ale tam řádila pandemie Šanghajského záchvatu, což byla zvlášť vypočítavá choroba, která nakaženého kope do rozkroku a do zátylku. I přes očividná nebezpečí se rozhodl zůstat a splnil se mu dlouhodobý sen: naučil se malovat a tak se konečně dokázal realizovat. Přesně toho mu nedokázal přinést žádný halucinogenní večírek ani party s prapodivnými živočišnými formami. Graficky ztvárnil beztvarého Detektiva, který mezitím řádil. Vlastníma rukama uškrtil šest milionů příslušníku ideopolicie, jedy otrávil padesát milionů Inkvizitorů, vlastními zuby rozsápal čtvrt miliardy Exekutorů, usvědčil, odsoudil a hned druhý den popravil tři sta tisíc vysokých detektivů, kteří byli spolčeni s podsvětím a mafií.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 11 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 77 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
