» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."

E. A. Poe

počet přístupů: 2141854

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Roura 2 - Chemikova ::

m2m	publikováno: 03.08.2007, 14:49

Před dávnou dávnou dobou přišel jistý autor Šíma na něco, co se podbízí geniální myšlenkou. Šíma totiž objevil Rouru! 3,5km dlouhou trubici s vnitřním průměrem 3,5 metru. Klesala téměř kolmo do země, bezedná a černá. Vytvořena byla z neznámého materiálu a lidé si s ní nedokázali poradit. Objevili, že se mírně stáčí a že má druhý konec. A tak se k němu vypravili, zjistili, že za druhým poklopem je jiný vesmír a rozhodli se do něj vstoupit. Tříčlenná posádka však byla poklopem uzavřena v neznámém prostředí, Roura na Zemi byla zakopána, zapomenuta…ale stále tu byla…a to byl důvod, aby se jí chopil Chemik a pokusil se Rouru posunout do jiné roviny. Neboť…avšak čtěte níže ;-)


	„Co mám jako asi s tím dělat?“ Mlčel. To mu bylo podobné. „To se mám jako rozkrájet na nudličky a prolézt mu zadkem, abyste byli spokojení?“ Možná jsem se trochu neovládal, ale koneckonců to byl jejich problém. „Hele, víte co? Strčte si ty svoje exkre…experimenty někam a mě nechte žít, ano? Moji lidé za to nemohli a vy to víte.“ Generál jen seděl a tupě na mě zíral. Bylo mi to jasné. Začal jsem tušit, že na mě čeká pendl na základnu v Západní Cebrenii a že si tam nejspíše neohřeju ani polívku. No mohl jsem tušit, že celý ten jejich pokus, i když stojí na mě, nakonec dopadne tak, že se všechno posere a odnesu to já a moji lidé. Moji chlapci. Nějaký ty jejich šminky, co narvali klukům, co se dobrovolně přihlásili, do hlavy, udělali z nich pomalu stroje, aby chodili a plnili JEN rozkazy, to se mi fakt nelíbilo. Navíc tu techniku jsem nikdy v životě neviděl…a najednou ji máme, nanovlákna propojující mozek s centrálním počítačem v podobě milimetrového papíru obtočeného kolem míchy… …tsssss. „Majore, určitě chápete, že vás musíme převelet…“ No a bylo to tady, už jsem kýval a čekal, až mi dá letenku na Mars, ale… „Díky vaší kvalifikaci, platové třídě a hlavně zkušenostem…“ No zkrať ty kecy. „…jsme se rozhodli…“ Soukáš to ze sebe hodně pomalu, dělej, chci Mars, písek, poušť, hory dvacet kilometrů vysoké, prostě chci Západní Cebrenii… „…že vás pověříme ostrahou zvláštního objektu v Oklahoma City.“ No těbůh, ještě větší řitnice světa než Cebrenie. Najednou jsem začal po Západní Cebrenii toužit celým svým srdcem. No a tak tu teď sedím, sleduju oknem svět pode mnou, zatímco vojenský letoun míří do nitra středních Států spojených Severoamerických. Na klíně mám na holografických ruličkách všechno, co potřebuji vědět o Objektu. Sice bych to rád měl na starém dobrém papíru, vždycky říkám, že tradice tužky a papíru je pro vojsko nejlepší…ale tak nemůžu si stěžovat. Holografické ruličky jsou vlastně v plastovém obalu ukryté malé kulaté projektory, které po otevření schránky vytvoří iluzi listu papíru. Takže si to shrnu, zatímco pilot nastaví kurz a přestane konečně stáčet letoun doprava. Objekt je zvláštní dlouhá trubice vedoucí do podzemí. Na povrchu je pouze poklop s kruhovým otvíracím mechanismem, který po otevření ukáže rouru 11 stop a 48 palců širokou a 2,17 mil dlouhou. Konec roury je nemožné pouhým okem spatřit, trubice klesá téměř kolmo do země a pak se začíná mírně stáčet. Pomocí robotických pomocníků zjistili vědci, kteří tuto trubici objevili, že na druhém konci roury je poklop podobný tomu, co je na povrchu. Samotná trubice je ze zvláštní slitiny, železo, uhlík, nikl, křemík, hořčík, dokonce i trocha wolframu, ale hlavní část je neznámá. Je to prvek na Zemi se nevyskytující. Dokonce ani prvek, který bychom mohli vidět v naší části vesmíru. Prohlížím si nějaké holografické obrázky z vnitřku té trubice. I při použití termo a infravize není vidět nic. Prostě dokonalá černota. Přesto si naše mozky dokázaly s tímhle materiálem poradit. Stejně, jako netopýři, i pomocí přístrojů se několik vybraných jedinců odvážilo sestoupit dolů a echolokací se pohybovat poměrně jistě až na samý konec trubice. To, co tam našli, je přimělo rychle se vrátit. Bylo totiž jasné, že tuhle rouru jsme neobjevili jen my. Naši předci tuhle rouru našli, vykopali, otevřeli a možná jí i prošli na druhou stranou. A napsali nám tam varování. „Nikdy Rourou neprocházejte!“ Vzkaz byl uložen na malém kompaktním disku, takže jsme museli vyhrabat staré počítače, kde jsme si ho přehráli. Na videu mluvil postarší muž v několika jazycích, ale vždy opakoval „Nikdy Rourou neprocházejte!“ Samotná historie Roury je taky zajímavá. Nelze přesně určit její stáří, ale fascinující archivní záznamy o budovách, které se nad ní nacházely, také o něčem svědčí. V padesátých letech 20.století na místě nad Rourou stál hotel. Ten byl počátkem století jednadvacátého srovnán se zemí, aby na jeho místě vyrostl skleněný mrakodrap. Od stavby se ale najednou upustilo, deset let zel plac prázdnotou, než na něm vyrostl obchodní dům, který srovnal se zemí druhý teroristický útok. Potom nad Rourou vzniklo parkoviště pro taxíky a nedlouho poté i celá jejich centrála, která lehla před pěti lety, když se zavedly taxíky vzdušné s hybridními motory. A tady už začínají vojenské záznamy, policie a místní úřady nalezly Rouru, zavolaly vojsko, vládní orgány a umyly si nad tím ruce. Federální vláda USN-A si ty ruce umyla taky a tak zbylo vojsko, aby se Roury chopilo. No a před třemi lety projela skupinka robotů na druhou stranu, aby nám přinesla zprávy, co je za poklopem kdesi pod zemí. Zvláštní je, že i když Roura směřuje přes míli kolmo dolů do země, tlak v ní klesá, až se téměř na konci rovná nule. No a tak vznikly teorie, že Roura je spojující prostorový most s vesmírem, že její zakřivení, šířka a dokonce i nevodící materiál je důkazem, že se jedná o jakousi odpalovací a přistávací rampu. A tak se objevily první náznaky, že mimozemšťané kdysi před tisíci lety tuhle Rouru zanechali zde, aby se sem jednou vrátili. Tomu já nevěřím. Spíše se mi zamlouvá teorie, že je to pozůstatek postmoderní doby konce dvacátého století, počátku jednadvacátého, o které nikdo nic neví a i když tehdejší technologie neumožňovaly výstavbu takovéto trubky, vždycky si vzpomenu na žvásty o utajení našich technologií, které udělaly z mých kluků stroje. Letoun najednou začne klesat, cítím to zhoupnutí v žaludku, jak klesáme na přistávací výšku, začíná mi hučet v uších, a tak vybaluju starou dobrou žvýkačku a zavírám oči. Nikdy jsem neměl rád přistání. Seznámení s Objektem, Rourou, je rychlé. Jen se na ní mrknu, kouknu na bezpečnostní opatření, které mají tuhle trubici chránit a pak se ihned odporoučím do ubytoven necelých sto metrů od Roury. Pozemek, ze kterého Objekt trčí, už zalívá tma, slunce zapadlo ani ne před dvaceti minutami a je načase jít spát. Trochu mě pobolívá hlava, ale stále ještě sedím polonahý na posteli v přidělené místnosti. Sedím, na klíně mám listy papíru s nákresy ochranných stanovišť, půdorysy ubytoven, podzemních parkovišť a dokonce muničních skladů. Hned vedle mám zprávy z velitelství, hlášení z misí dovnitř Roury a vědecké rozbory materiálu. Ty jsou mi sice houby platné, protože vědec nejsem, ale přečíst si je musím. Nevím proč, ale najednou si vzpomínám na poslední dny přijímače. Tehdy mi vrchní seržant řekl: „Z vás, vojíne, nikdy nebude opravdový voják! Na to máte zkurvenou smůlu!“ Měl pravdu. Měl zatraceně velkou pravdu. Protože ve chvíli, kdy zhasnu lampičku a zavrtám se do zelených přikrývek, někdo spustí poplašný signál. Reakce je tak rychlá, že se tomu ani nestačím podivit. Prostě to, co mi vtloukali do hlavy patnáct let, se najednou probudí takovou rychlostí, že to ani nestihnu zaznamenat. Oblečení. Uniforma. Neprůstřelná vesta. Taktická vesta. Kolem stehna na elastickém pásku připevněné pouzdro na automatickou pistoli. Rychlé kroky z ubytovny. Nasazuji helmu, zapínám vnější obvod interkomu a napojuji se na všeobecnou frekvenci. Slyším rychlá varování, prudké výdechy vojáků, kteří běží chodbami a ptají se, co se k čertu děje. Zrychluji, dávám se do klusu. Mířím na velitelství, kam jsem měl zajít až ráno. Podzemní bunkr mě přivítá načervenalým světlem, operační důstojník poznává mé výložky, salutuje a ukazuje přitom na monitor za sebou. Nevšímám si toho šrumce kolem. V místnosti čtyři krát šest metrů je pět mužů, všichni se tísní u hlavního ovládacího panelu s monitory zobrazujícími černý vchod do Roury. Přistoupím k nim. Poručík, do téhle chvíle nejvyšší šarže, mi něco hrozně rychle povídá, ale skoro ho nevnímám. Protože Roura je otevřena… …a podle senzorů se jí někdo blíží. „Kurva! Palebná stanoviště, připravit!“ řvu do mikrofonu na všeobecný kanál. Sám mířím do zbrojírny vybavit se řádným kvérem. Moje PDWéčko je sice fajn, ale jestli někdo nebo něco prochází Rourou, je lepší na to být připraven. „Pane, hotovo, pane!“ chrčí mi v uších plechový hlas. „Poručíku, jaká je situace?“ ptám se okamžitě a operační důstojník v control roomu hned odpovídá: „Ještě tři čtvrtě míle, pane!“ „Rychlost pohybu?“ „3,4 metrů za sekundu.“ No doprdele! Takhle rychle se šplhat téměř kolmo v černé trubce, to chce zatraceně dobré vybavení. Lituju, že jsem nepřiletěl o den dřív, abych upravil obranná postavení, vojáci se kryjí za valy pískem naplněných pytlů, za rohy budov, dokonce náš jediný obrněný transportér je připraven necelých dvaadvacet yardů od Roury. Rychle! Ještě několik vteřin a budu tam, už z dálky mávám na vojáka u dveří, aby mi je otevřel, vnikám do zbrojírny a rychle po hmatu vybírám zbraň evropské výroby. Do sumek na taktické vestě vhazuji munici, přes prsa si připevňuju bandalír s dalšími sumkami, i ty se plní zásobníky, kolem pasu opasek s pěti granáty. Rychle zase zbrojírnu opouštím, moje návštěva trvala nekonečných patnáct vteřin. Dobíhám včas. Poklop se otvírá. „Z vás, vojíne, nikdy nebude opravdový voják! Na to máte zkurvenou smůlu!“ Jenom světlo, silnější než naše reflektory, zářivější než slunce. Jenom stojím, pušku zapřenou do ramene, předpažbí skloněné k zemi. Sleduji tu nádheru, jas, oči slzí i přes spuštěné oční filtry bojové přilby. „Nikdy Rourou neprocházejte!“ V okamžiku, kdy spatřím, jak se z Roury valí robotické stroje, vzpomínám na Cebrenii, zároveň však pozvedávám zbraň a mušku usazuji na předku stroje se zvláštními přísavkami, vznáší se a otáčí se kolem své osy, jako by nás hodnotil. „Nestřílet!“ řvu do mikrofonu. „Nestřílet!“ opakuje ozvěna v interkomu. Stroj se posune zvláštním houpavým skokem o pár yardů vpřed. A potom… …z nitra Roury vylezou další, jemu podobné, na čumácích jim svítí vlaječky podivně připomínající hvězdy. …vyšlehávají oslnivé paprsky. Palba. Křik. K zemi klesají mrtví vojáci. Moji muži. A v okamžiku, kdy mi nesmírná síla pronikne hrudníkem a já cítím, jak mi dochází síla v pažích, prázdné nábojnice vyskakují z komory přímo do obličeje a žhaví mi pot do prázdných polštářků páry, v tu chvíli vzpomínám na Cebrenii. Propadám se do černoty bytí. Posledním záchvěvem vědomí spatřím, jak jeden z vojáků klesá k zemi s utrženou paží, z pahýlu v lokti prýští krev, další voják klesá vedle něj, chtěl ho odtáhnout, ale teď se jen přidá k nám na naší cestu do pekla. Rouru jsme nikdy objevit neměli.


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 8		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.1		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 20		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 51		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Tuax	04.10.2008, 2:51:49

Hm, poslední z doposud zveřejněných rour co jsem zde našel. A tentokráte posunuta opět jinam a odvíjí se poměrně dost jako military scifi. S ohledem na posun v čase a některé prostřihy z aktuální doby, mi přišlo jejich vybavení trochu zaostalé, ale je to součást toho světa, tak to tak má být. Je zde několik náznaků o profilování hlavního hrdiny, oto, aby si čtenář k němu udlal nějakou vazbu a pocítil sním jeho poslední přání do hloubky. Je to takové oddechové, sice díky stylu to má svou hloubku, atmosféru, ale přesto je to bráno dost po vrchu dění a vyprávění. Takže vskutku taková odreagovačka, která pobaví, sice ne vším, ale taky neurazí. A teď se můžu pustit do vlastní roury :)


ze dne 04.10.2008, 15:34:32
m2m: Děkuju moc! Vybavení zastaralé. Jistě. Příběh se neodehrává v tak vzdálené budoucnosti a moje univerzum nedisponuje laserovými zbraněmi atd. Dodnes si myslím, že současná technologie zbraní se blíží svému maximu a již nebude překročena. A píšu o tom taky proto, že se přeci jenom v současných zbraních vyznám víc, než se orientuju v těch "budoucích". Tak. Hlavní hrdina je zmetek, ale měl jsem ho rád. Ostatně jako každou svou postavu. A jsem rád, žes našel atmosféru a že Tě dílko neurazilo. Ona to opravdu jde oddechová četba. Na složitější dílka jsou tu jiní - nebo jiné moje nálady. Děkuju a s tou Rourou se každopádně předveď!!

Karel Čížek	22.11.2007, 22:06:24

Hned ze začátku mě napada jedna věc: už žádná Hvězdná Brána (Star Gate), ale Hvězdná Roura (Star Pipe). Chemiku, prodej práva Holywoodu a vyděláš miliony. :) Líbila se mi to, jak jsi podal tu vojenskou stránku a důkladně popsal všechnu tu jeho výstroj, neprůstřelnou vestu, zbraně atd. do posledního detailu. To člověka opravdu zahřeje u srdce. Mě totiž vyloženě štve takové to estetické pojetí války a boje, kdy holky v bikinách mají dva kvéry (jinak nic) a kosí davy hejhuláků.


ze dne 22.11.2007, 23:56:08
m2m: Jo, to není špatnej nápad. "Chemist's Star Pipe" Mhm :-) Ještě si to promyslím. Děkuju za návštěvu a ponechání komentáře, který mi rozjasnil noc před usnutím. Díky.

čuk	11.08.2007, 14:59:10

Odpověď na příspěvek od uživatele: čuk* ze dne 11.08.2007, 14:39:38* ale píšeš tam, že roura má druhý konec, na př že je tam poklop, prostě mi to připadá ošizený, ten výstup ze země a Země. Nějak tam pro mne bylo málo překvapení, a detailů směřujících k absurditě.Ale to je i možná tím, že jsem variantu Roury na saspi publikoval po Šímovi


ze dne 11.08.2007, 15:52:17
m2m: Protože, jak jsem psal v anotaci, tohle je jiná rovina, rovina moje, rovina Chemikova...prostě nešlo o absurdno, ale dát Rouře háv teoretické reálnosti. Nic proti Vašemu nebo jiným pokračováním Roury, ale zkrátka absurdní, nereálné sci-fi nemusím. Proto jsem se, možná i díky Arvinejově pokračování, rozhodl dát Rouře háv teoreticky možné, serioznější blbosti...ostatně, od toho tu Chemik je, aby psal tak, jak mu zobák narostl. On opravdu absurdní šílenosti neumí. Ad druhý konec (poklop) Roury: Nepřemýšlel jste o tom, že by stejný otvor, jaký byl nalezen Šímou, byl nalezen v jiném světě, jiném čase, jiné galaxii? Že by prostě druhý poklop byl stejným poklopem ale v jiné časoprostorové linii? Proto mají stroje na čumácích hvězdy, bo to byly v jiné časové realitě prostě něco jako USA. Asi to nedokážu vysvětlit, tak se zahrabu a odeberu se do záhrobí :-)

čuk	11.08.2007, 14:39:38

Mně se povídka moc nelíbí: úvod je dost rozvláčný. závěr je sice akční, ale trochu mimos ci-fi Popis a teorie roury se mi zdá být příliš jednoduché a nevypracované ( zadní poklop, most do vesmíru, kdo se objevil). Proč nebyl druhý konec roury prozkoumán zevně, v místě vyústění druhého konce?


ze dne 11.08.2007, 14:47:09
m2m: Přiznávám, že pro člověka, který Rouru s námi /Šíma, duddits, Nethar plus ostatní/ neřešil na chatu, tak může povídka působit. Ale hlavním bodem, od kterého jsem se odvíjel, byla věta, kterou jsem do téhle povídky nemohl zapasovat. "Roura si sama určuje, koho pustí na druhou stranu." Teorii vnitřního vesmíru jsem jen díky čistě geografickým faktům zavrhl, prostě jsem Rouru vzal jako most časoprostorem, díky němuž se mohou někteří "lidé" přesouvat z místa na místo. Samotný úvod je zde tedy pouze úvodem k nastolení pozemských teorií a seznámení se s charakterem, který Rouru hlídat má. Vzal jsem v potaz to, že Rouru nikdo neprozkoumal, tak jsem pouze vykradl šímovský popis Roury, přidal k němu trochu Chemických nesmyslů a nechal příběh pokročit. Kdo se objevil...to není vůbec důležité, všechno, co nebylo řečeno, jsem nebral jako důležité. To je, troufám si tvrdit, nejvýraznější faktor mých povídek, nechávám volnost přemýšlení na čtenáři. Zahltit ho fakty a tvářit se, že píšu tak, aby mě to bavilo, to opravdu neumím. Vím, že jsem Vás, čuku, zklamal, ale prostě jsem Chemik a mám určitý styl. A béčkové sci-fi se mi tak jeví jako vhodná literatura k publikování zde na saspi. Trocha seriózního béčka se vždycky hodí. A proč nebyl druhý konec prozkoumán? Protože přece Roura druhý konec nemá.

Nethar	05.08.2007, 23:43:14

No tak vidíš, furt jsi strašil, že to bude propadák a nakonec z tebe vypadla takováhle fajnová povídka :-) Myslím, že hrdý následník Šímův, jsem rád, že jsi to posunul do sci-fi budoucnosti... o x let později, to se mi líbilo. Stejně tak chválím za dobré navození atmosféry při vyhlášení poplachu, opravdu jsem hltal každé slovo. Konec mě mrzí, ale ne ve smyslu, jak jsi to napsal, ale ve smyslu, co se tam stalo :-) Ale za to ty nemůžeš, za to můžou ty roboti :-) V první části se mi občas zdál trochu nevhodně volený pořádek slov, ale možná je to jenom můj osobní pocit, třeba "Konec roury je nemožné pouhým okem spatřit". Jinak určitě za 1.


ze dne 05.08.2007, 23:48:03
m2m: Copak se Ti líbí levné, laciné, ubohé béčko sci-fi? :-) Ničím víc Roura v mém podání není, laciné béčko s trochou akce. Paradoxně právě konec mně osobně (jako autorovi) přijde nejslabší, ale to asi tím, že jsem tam nemusel nic logicky odvozovat, prostě to bylo najednou venku...a že těch konců bylo dost...tři další alternativní. Děkuju za návštěvu a upevnění naší skvělé dvojky (:-))), nikomu se nedáme :-D Díky moc, hodně si toho vážím od člověka, jakým jsi Ty.

Samareth	05.08.2007, 11:02:06

musím říct, že začátek mi přišel nemastný a neslaný, ale ve chvíli kdy přišel hrdina do zbrojnice... v té chvíli jsem se začal bavit... toto dílko z mého pohledu neni jedno z těch silných, ale přesto mně baví a jsem rád, že jsem si ho přečetl...


ze dne 05.08.2007, 11:06:07
m2m: Pro mě to byla odreagovávačka v době, kdy jsem sepsal Zapomenuté (a kdy je ještě píšu), stejně jako jiné další dílko, které jsem "si" prostě napsal pro radost. A protože jsem Šímovi slíbil, že Roura půjde ven, slib jsem splnil. Jsem rád, že ses bavil, nebyla to pro mě sranda :-)))) Díky.

Nameless	03.08.2007, 16:58:11

Myslím, že dost už bylo řečeno v ostatních komentářích, za mne tedy bude mluvit známka :)


ze dne 03.08.2007, 23:04:50
m2m: Děkuji moc :-) Za návštěvu, komentář, známku i tu proklatou trpělivost, kterou se mnou máš ;-)

Šíma	03.08.2007, 16:09:21

Co na to šíma? Toť otázka... Jen co se Tvá Roura - Chemikova ukázala mezi publikovanými díly, šíma na nic nečekal a hned se na ni vrhl! Jako vlk na ovci, nebo býk na krávu? :-) Ale k věci! No, docela se mi to líbilo! Ty popisy! A ta mluva? Šímo, proč to neřekneš hned? Jo, ale musím trochu Chemika napínat! Kdyby to bylo takové nemastné a neslané, řekl bych jen, no, bylo to dobré a mohlo to být lepší! :-) Dobře, řeknu pravdu (a bez mučení) bavil jsem se a poznal jsem tam ten svůj prokletý výtvor! Rouru! Co mám říci na závěr? NEZKLAMAL JSI MNE! :-)


ze dne 03.08.2007, 23:04:17
m2m: Děkuju moc. Jsem rád, že se Chemik v útrobách Roury neztratil i v pohledu Tvůrce a jsem rád, že klasičtější sci-fi se hodilo i na Rouru. Díky moc, Šímo, díky za vše :-) Moc si toho vážím, když takový komentář přijde od Tebe ;-) Díky ještě jednou.

duddits	03.08.2007, 14:49:20

Další pojetí Roury? Chemik dal vale šílenostem i metrickému systému a vytvořil seriosně se tvářící scifárnu :) A i takhle to Rouře sluší… Škoda, že první polovina se nese v rozvláčlejším duchu – ono shrnutí faktů o Objektu se mi zdá být až moc faktografické, sneslo by nějaké osvěžení (i když chápu, že takové osvěžení by celou povídku řádně natáhlo…). V druhé polovině se ke slovu dostává i akce a také (především;)) fakt, že k navození potřebné atmosféry rozhodně nepotřebuješ plýtvat slovy. Tvé pokračování „sérii“ rozhodně ostudu nedělá, spíš naopak. A ani pár pravopisných chybek na tom nic nezmění… Jako redaktor 1.5, jako Sandál 1 :-)


ze dne 03.08.2007, 23:06:45
m2m: Hihi :-D Ty tagy byly opravdu oříšek pro člověka, který má k počítačům stejně blízko jako žralok ke kosmonautovi. A ještě k metrickému systému - další oříšek a jen doufám, že nikdo nebude yardy a palce kontrolovat :-)) Díky, Sandále :-)


ze dne 03.08.2007, 19:59:20
duddits: Ty tagy... no, ano, to je věc, které jsem si všiml, kterou jsem chtěl zmínit a na kterou jsem nakonec zapomněl :-D


ze dne 03.08.2007, 15:10:35
m2m: Děkujůůůů :-) Doufám, že sis všiml oněch tagů ;-) Protože ty mi daly zabrat možná víc, než se zdálo. Každopádně jsem se pokusil posunout Rouru do Chemikovy dimenze, s čímž souvisí i první část, kde jsem musel Rouru znovu popsat, když ji přece nalezli znovu a znovu ji museli prozkoumat. Každopádně Ti moc děkuju a jen doufám, že jsem Šímu jako Tvůrce nezklamal. :-)