|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Darktaer - 13.kapitola ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Darktaer
 Aenica |
publikováno: 05.08.2007, 16:00
|
| Po delší době se opět vracím na bojiště... |
| |
|
|
Kapitola třináctá
Zapovězený list
Večeře skončila. Všichni se pomalu vytratili z místnosti a odešli za svými záležitostmi. Laren se vydal cestou do svého nového pokoje, kterou mu Asigar popsal, a když odcházel, služebnictvo začalo odnášet zbytky ze stolu.
Asigar se svým otcem osaměli.
Ticho naplňovalo dům, jen kdesi zdálky se ozývaly tiché kroky dívek odnášejících pryč mísy a podnosy. Mlčení se tyčilo nad oběma muži jako ostrý horský štít a čím dále prodlévali, tím bylo těžší jej překonat.
„Proč?“ projela Asigarova otázka tichem. „Chceš se mě zbavit? Jsem pro tebe horší než Eldain?“
Arsival se odmlčel. „Sám jsi chtěl přece jít a já ti v tom jen pomohl. Ty jsi nikdy neměl být následník. Vyrůstal jsi v přesvědčení, že všechno můžeš mít hned a bez ptaní, zato Eldain procházel životem plným výcviku a tvrdé disciplíny. Vždycky budeš mým synem, ale nechtěj být prvorozeným.“
„Deset let vyhnanství mě hodně změnilo,“ pravil s kamenným výrazem ve tváři. „To bys Eldainovi nikdy neudělal, i kdybych byl na jeho místě a tehdy zemřel. Přesvědčils´ i Ayanu, aby mi nevěřila?“
„Tvá sestra má vlastní hlavu, to sám víš. Je příliš chytrá na to, než abych jí vnucoval své názory. Já nikdy neřekl, že ti nevěřím, jenom stále nevím, kdo jsi. Můj syn rozhodně ne. Ten zemřel před deseti lety v pustině.“
Asigar mlčel. Nikdy nechtěl, aby se tohle stalo; kdyby mohl vrátit čas zpět, udělal by to. Jenže čas běží svou vlastní cestou a rychlostí.
„Ifinmath také zemřel,“ řekl Asigar po chvíli. „Zmizel před deseti lety, stejně jako já a stejně jako já se vrátil silnější. Jsme nepřátelé – každý na jiné straně a musíme spolu bojovat. Je to nevyhnutelné.“
Arsival se zvedl. Pomalými kroky došel ke dveřím, opřel se rukou o rám a ohlédl se. „Nesnaž se být jako Eldain. On byl jenom jeden.“
* * *
Laren kráčel po ztichlé pevnosti. Dole pod ním se míhaly stovky drobných světel, až nahoru však nedoléhal zvuk hlasů a neustávající práce. Ze tmy vpředu vystupovaly obrysy dvou soch. Při tom pohledu pochopil, co je jeho cestou. Už není Strážce, nikdy nebude princ – už je jen Laren, jeden voják z tisíce, který slouží pánu, jehož jméno nezná. Ale přesto bude svého velitele poslouchat.
Cítil váhu Dyrlaenu vlevo u pasu a zdálo se mu, jako by ta věc k němu nepatřila, jako by to bylo něco, co musí jen trpět a čeho se nezbaví. Kráčel po dlouhé terase až na její opačný konec. Vpravo nad ním se tyčila strážnice, v tuto dobu zavřená.
Zastavil se. Něco nebylo v pořádku.
Za jeho zády se ozval šramot. Laren stál nehnutý jak skála. Jeho smysly se vzpíraly mlčky přihlížet tomu, co se chystalo. Přesto čekal.
Vytasil Dyrlaen a obrátil se. Za ním se černaly dvě temné postavy, na jejichž mečích se odrážel měsíc. Vrhli se na něj.
Laren uhnul ráně prvního z nich. Uskočil a odrazil druhého. Kolem jeho hlavy prosvištěl šíp. Na zlomek vteřiny vzhlédl vzhůru a zachytil obrysy střelce. Uhnul výpadu, který byl veden proti jeho zádům. Obrátil se. Stáli tam oba. Musel se pohybovat rychle, aby znemožnil střelci na strážnici zamířit.
Odrazil úder čepele a přetočil se kolem těla nepřítele, až se ho dotýkal zády. Chytil ho za ruku a zkroutil ji. Muž vykřikl bolestí. Sklonil se. Trhl mužovou rukou a donutil ho vrhnout se proti meči druhého útočníka. Vrah na poslední chvíli uskočil.
Laren vběhl pod strážnici a opřel se zády k vratům, čímž donutil střelce popojít k hornímu okraji. Oba muži se na něj vrhli a zasypali ho ranami. S neskutečnou rychlostí darovanou Kyrgylem je odrazil od sebe. Vztáhl ruku vzhůru a vyslal proti lučištníkovi ohnivou střelu. Mezitím se oba vrazi znovu přiblížili.
Podskočil pod čepelí, která mu ťala po krku. Poklekl. Dyrlaen se mihl proti měsíci. Meč zasáhl druhého z mužů do břicha s dravostí kobry. Vrah se bezhlesně skácel v agonii k zemi.
Larena minul další šíp. V duchu zaklel a udělal rychlou obrátku k nepříteli. Muž se vyhnul jeho úderu a pokusil se ho trikem donutit povolit v jeho obraně. Laren byl ale obezřetný. Provedl přesně to, co muž předpokládal, na poslední chvíli však stočil svůj meč vzhůru a ťal mu po žebrech. Ozval se zvuk lámaných kostí.
Laren se obrátil vstříc lučištníkovi. Zpomaleně viděl šíp, jak se řítí proti jeho obličeji. Lehce uhnul hlavou. Střelec složil luk a skokem zmizel za strážnicí.
Laren se soustředil na stěnu stavby. Natáhl ruku. V té chvíli se na jejím povrchu udělaly žhavé výstupky, po kterých se rychle vyšplhal. V dalším okamžiku zmizely, jako by tam nikdy nebyly.
Rozhlédl se. Viděl temný stín prchající vstříc věžím. Seskočil dolů a hnal se za ním. Uprchlík přidal. Byl nevídaně obratný.
Laren se přitiskl zády k věži. Cítil před sebou skrytý pohyb. Sklonil meč podél svého boku, aby se na něm neodrážel měsíc. Věděl, že už je blízko. Připravil se na útok.
V té chvíli se dveře věže nečekaně otevřely a čísi ruka ho vtáhla dovnitř. Laren se zapotácel. Slyšel, jak se vchod zavřel. Skočil po neznámém a přitiskl mu k hrdlu meč. Pochodeň pod schody ozářila jejich tváře.
„Ayano?“ Laren překvapeně spustil meč. Díval se na její vystrašené oči a nedokázal pochopit, co se stalo.
„Už jsem si myslela, že ten meč nezastavíš,“ oddechla si Ayana a odstrčila ho od sebe.
„Co tu děláš?“
Dívka sebrala ze země zhaslou svíčku topící se v rozlitém vosku a káravě k němu vzhlédla. „Potřeboval jsi pomoc. Co jsem měla dělat jiného?“
„Jak jsi věděla, že jsem to já?“
„Viděla jsem záblesky ohně a došlo mi, že musí pronásledovat tebe. Po mém bratru jsi druhý nejméně oblíbený člověk v této pevnosti a Asigar je stále ještě na večeři. Dovtípila jsem se.“
Laren zastrčil zkrvavený meč do pochvy. „Kdo by mě chtěl zabít?“
Ayana se nuceně zasmála. „Kdo by nechtěl? Pojď radši se mnou – zavedu tě do tvého pokoje.“
Otočila se a vešla do místnosti pod schody na opačné straně věže. Prostor byl prázdný, temný a chladný, neboť jeho vzdálenější polovina už začínala ve skále Olim Belu. Ayana vzala z držáku pochodeň a zapálila ji o jinou v chodbě. Vedla Larena do nitra skály úzkým těsným průchodem, který se mnohokrát stáčel nebo vedl na rozcestí, přesto se však zdálo, že dívka ví bezpečně, kam jde.
Cesta začala klesat. Po nějaké době se pak stočila doleva a přešla v chodbu ústící do nějaké budovy. Ayana prošla pod závěsem následovaná Larenem a ukázala na dveře pokoje, který mu měl patřit. „Tady budeš spát. Pokud však chceš navštívit své přátele, jsou na konci chodby. Řeknu, aby ti ještě připravili koupel.“ Sklonila hlavu na pozdrav a mlčky zmizela zpět ve skále.
Laren se za ní díval, dokud mu nezmizela z očí. Odkráčel na druhý konec a zaklepal na dveře pokoje.
Dveře se rozletěly a zevnitř vykoukla nerudná Raelova tvář. Když ho Rael spatřil, vypoulil oči údivem. „U Artriye, Larene! Už jsi v pořádku?“
„Úplně,“ odpověděl se smíchem a vešel dovnitř.
Pokoj to byl prostorný a pohodlně zařízený. U okna se nacházelo vysoké měkké křeslo, na němž právě seděl melynfyr s Eleanor na klíně. Orimstach se na něj usmál. „Tak jak se ti líbí náš Pán pevnosti?“ zeptal se tajuplně.
„Už jsi s ním mluvil?“ vytřeštil Rael oči. „Povídej! Jaký je? Co ti řekl?“
Laren na jeho otázky neodpovídal. Podezřívavě si měřil melynfyra odshora dolů. „Tys to věděl, že ano?“ řekl po chvíli. „Ty jsi věděl, že je to Asigar a přesto jsi mi po Raelovi nic nevzkázal! Proto toho tolik věděl o mně a o naší cestě, protože jsi mu to řekl! Kdy ses to dozvěděl?“
Rael na ně na oba nechápavě koukal.
„Už potom, co znal Píseň pro Sidawena, ano, už tehdy,“ odpověděl Orimstach. „Popravdě, těch náznaků bylo víc, ale nejdůležitější bylo, že znám jeho otce Arsivala a Asigar je mu více než podobný, pravda. Tehdy jsem začínal dostávat opravdové podezření a když jsem se ho na to zeptal, potvrdil mi to, ale žádal mě, abych to nikomu neříkal. A co jsem měl dělat, hm?“
„O čem to sakra mluvíte?“ rozhořčil se Rael jako pokaždé, když se dělo něco, co nedokázal pochopit.
Laren ho chytil za rameno a řekl: „Asigar je Pánem pevnosti. Je to syn Pána Amun Sinthel.“
Raelova tvář se protáhla údivem. Hleděl s ústy dokořán, jako by pro něj to všechno bylo stále ještě nepochopitelné. „Já to věděl!“ zvolal po chvíli. „Já věděl, že nás Asigar ještě překvapí! Kdybyste mu věřili stejně jako já, věděli byste to taky.“
Laren se zasmál a usedl na okraj lůžka.
„Stejně ale...“ pokračoval Rael, „mohl bys nám říct, co se dělo a jak jsi na to přišel. Co jsi celý den dělal?“
Laren začal vyprávět od začátku; o tom, jak ho Asigar přijal a přitom málem zabil, pokračoval projížďkou po pláních a skončil večeří, na které se sešli všichni Páni Měst. Rael s Orimstachem mu naslouchali bez dechu a hltali každé jeho slovo. Eleanor se znaveně protáhla a přeskočila Larenovi na klín, jako by mu nenápadně chtěla sdělit: „Já to věděla.“
„Stejně je to ale divné... ano, ano, moc divné...“ řekl Orimstach nakonec. „Nevím, jestli chce Asigar přesvědčit kentaury pro dobro Unthial či kvůli svému otci. Ano, těžko říct. Budeš ho tedy doprovázet?“
Laren pokrčil rameny. „Asigar mě o to přímo nepožádal, ale předpokládám, že mě tady nenechá trčet, zvlášť potom, co se mě někteří snaží zabít...“
Rael na něj udiveně pohlédl. „O čem o mluvíš?“
„Ještě jsem se k tomu nedostal,“ pohodil Laren hlavou. „Cestou sem si na mě počíhali tři muži. Dva jsem zabil, ale třetí mi unikl. Byl to skvělí nájemní vrazi a kdybych neměl Kyrgyl, nejspíš by mě i dostali.“
„Řekneš to Asigarovi?“ zeptal se Rael.
„Ne, nebudu ho tím zatěžovat. Stačí jen vydržet ještě pár dní, než se zorganizuje výprava a odejdeme do Yrizejského lesa.“
„A co my?“ zvolal Rael skoro až hystericky. „To nás tu chceš nechat? Podívej se: ty jsi aspoň napůl unthiliath, ale já jsem člověk, chápeš? Nemám v sobě ani kapku té jejich Vznešené krve, takže jsem první na ráně. Jestli se tady pohybují vrazi, bude to můj konec!“
„Myslím, že o to se nemusíš bát,“ snažil se ho Laren uklidnit. „Asigar jistě něco vymyslí – ale jak tě znám, radši bys zůstal tady v pevnosti než jel mezi kentaury.“
„Takže teď všichni posloucháme Asigara?“ pravil Rael afektovaně a zhnuseně nakrčil nos. „A co když svatý Asigar nemá tak docela pravdu, he? Je to přece jen unthiliath a v těch já se vyznám, to mi věř. On nemyslí dopředu jako my lidé a z té jeho arogance bychom mohli udělat vycpávky do brnění. Prostě si musíme dávat pozor a já obzvlášť.“
Laren se na chvíli zamyslel. „Bojím se, že Levroth nenávidí Asigara natolik, že nachystá jeho odchod během zítřejšího dne, abychom potom hned mohli vyrazit. Čím dřív se ho zbaví, tím lépe pro Amun Noar. Asigar je pro něj příliš silný nepřítel a pokud si získá náklonnost svých lidí, bude to jeho konec.“
Ještě chvíli si spolu povídali, ale potom byl Laren tak unavený, že se musel rozloučit a odejít do svého pokoje. Jeho komnaty byly mnohem prostornější, s velkou postelí s nebesy a dubovým vyřezávaným stolkem, který byl opatřen psacími potřebami. Okna clonily bílé závěsy a jako protiklad k nim stála v pokoji těžká skříň od stropu až k podlaze a vedle ní stejně vysoká police, nejspíš prázdná knihovna. Dveře vedoucí do vedlejšího pokoje byly pootevřené.
Laren je rozevřel a nehlédl dovnitř. V pokoji se nad porcelánovou vanou skláněly dvě dívky, lily do ní horkou vodu a nerušeně si mezi sebou povídaly. Když zjistily, že někdo vešel, překvapeně vzhlédly.
První z nich měla typické pravidelně vykrojené rysy svého národa a její obličej rámovaly vlasy půlnoční barvy. Druhá byla světlovláska s uličnickým nosem a krásnými rty, které zůstaly pootevřené v němém údivu. Vylila zbytek vody do vany a potom se obě dvě s chichotem odebraly z místnosti.
Laren se za nimi udiveně ohlédl. Zajímalo ho, co způsobilo jejich smích, ale raději za sebou zavřel dveře a rychle se, než by se mohl dovtípit.
Voda byla příjemně teplá. Unaveně se do ní pohroužil a nechal své myšlenky volně plynout kam se jim zachtělo. Po koupeli rychle vklouzl do postele a téměř ihned usnul.
* * *
Ráno ho probudilo jemné ťukání na dveře. Sáhl po meči, ale když se ujistil, že se nic neděje, rychle se oblékl a otevřel. Za nimi stála ona světlovláska, která mu předešlého večera chystala koupel.
„Pan Asigar si vás k sobě volá,“ řekla pomalu a významně si změřila Larena od hlavy k patě.
„Díky,“ odpověděl Laren.
Dívka se otočila.
„Počkej!“ zavolal na ni. Rychle uvažoval nad výmluvou, kterou by ji zdržel. „Neznám Farvorth tak dobře, potřebuju průvodce,“ vyhrkl a doufal, že to neznělo moc hloupě.
Dívka přikývla. „Počkám až se... upravíte,“ řekla a tak nějak zvláštně se pousmála.
Laren si dopnul košili a dokončil své strojení krátkou úpravou vlasů a připásáním Dyrlaenu. Vyšel ze dveří a odkráčel pryč vedle své krásné průvodkyně. Chtěl sice ještě navštívit Raela s Orimstachem, to však teď bylo naprosto nepodstatné. To děvče v něm vzbuzovalo pocit... musel zarazit své myšlenky, protože už vážně nestál o další problémy.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí, když vyšli z domu ven do chladného jitra.
Dívka se nesměle pousmála. „Farisha, pane,“ řekla a sklopila oči.
„Farisha? Máš jméno po dávné princezně?“ Nebyla to tak úplně pravda; Farisha byla sice z královského rodu, ale ne princezna. Na tom ale nezáleželo. „Pokud byla aspoň zčásti tak krásná jako ty, musely to být slavné časy pro Vznešený národ.“ To, že za pár let začal Temný věk, vůbec nebylo podstatné...
Farisha se pousmála a odvrátila tvář.
Když procházeli kolem místa, kde se Laren včerejšího večera střetl s vrahy, shledal, že tam už jejich těla nejsou. Přemýšlel, jestli právě to je důvod, proč ho k sobě Asigar volá. Toho teď však tolik netrápilo, víc přemýšlel nad tím, jak navázat konverzaci s Farishou. I když se za své chování stokrát proklínal, nemohl si pomoct.
„Jsi tu služebná?“ zeptal se, aby se mezi nimi nerozhostilo trapné ticho.
„Ano, pane.“
„Jsi z Amun Sinthel?“
„Ano, pane.“
Laren si v duchu povzdechl. Ta toho asi moc nenamluví... Vzdal veškeré své snahy o rozhovor a nechal se vést do věže, ve které se už setkal s Asigarem předchozího dne. Vyšli po schodech nahoru a Farisha s ním vstoupila do místnosti.
Asigar byl nakloněný u okna nad nějakým přístrojem a ani by si jich nebyl všiml, kdyby ho Farisha nepozdravila. Asigar se prudce narovnal, až téměř narazil hlavou do horního rámu okna.
„Larene, chci s tebou mluvit,“ řekl, položil na stůl plány pevnosti a přistoupil k Farishe. Naklonil se k ní a něco jí pošeptal do ucha, což vyvolalo u dívky další chichotavý smích. Asigar se dotkl její ruky, ona se otočila a drobnými kroky odběhla z místnosti.
Laren nevrle pozvedl obočí. „Takže tu nejsi u všech nenáviděný, jak jsi říkal?“ pravil kysele.
Asigar si rychle nasadil svou kamennou masku. „O to teď nejde. Chtěl jsem s tebou mluvit o něčem jiném.“ Vrátil se k oknu, na němž byl postaven měřicí přístroj, který sestával z dalekohledu a kovové otáčivé stupnice. Vzal ho a postavil na stůl. „Včera večer se kousek odtud našly dvě mrtvoly. Nevím, proč mě napadlo, že s tím máš něco společného...“
Laren pohodil hlavou. „Máš dobrý odhad.“
„Tedy...“ vyzval ho Asigar a posadil se na okraj stolu, aby ho vyslechl.
Laren si povzdechl. „Včera když jsem odcházel z večeře, mě přepadli tři muži. Dva z nich jsem zabil, ale ten třetí – lučištník – mi utekl nahoru k věžím. Nevím, kdo to přepadení vymyslel, ale podle mě to nebyla jen moje smůla.“
Asigar zkřížil ruce na prsou. „Možná jsem to s tvou pověstí včera trochu přehnal. Mohlo mě napadnout, že se Levroth k něčemu podobnému odhodlá, ale nečekal jsem, že to bude tak rychle. Asi má své vlastní zabijáky, kteří jsou vždycky připravení k službám, bojím se však, že na Farvorthu je tolik lučištníků, že toho muže nevypátráme.“
„Jsi si jistý, že to byl Levroth?“
Asigar pokrčil rameny. „Kdo jiný? Můj otec těžko. Irvidan má svou vlastní hrdost a kdyby se tě chtěl zbavit, udělal by to sám. Takže zbývá někdo z Amun Noar a všechno, co se tam děje má pod palcem Levroth. Melviar je na podobné plány moc mladý, Livrodel zase hloupý, takže zbývá zase Levroth, který k tomu má všechny předpoklady. To tě ale nemusí trápit, protože zítra odsud odjíždíme a budeme mít s sebou pět nejlepších zabijáků z Amun Noar, takže si můžeš být jistý tím, že nás při nejbližší příležitosti podříznou.“
„Už zítra?“ podivil se Laren. Jeho reakce byla přehnaná, neboť sám předpokládal podobný závěr jejich včerejší konverzace.
Asigar přikývl. „Levroth se svými plány neotálel. Včera uprostřed noci mě nechal vzbudit a donesl mi po poslu seznam lidí, kteří nás mají doprovázet. Ne, že by mi ta jména něco říkala, ale každopádně se dnes musíme balit.“ Vstal ze stolu a přešel k Larenovi o pár kroků blíž. Začal mluvit téměř šeptem. „Předtím mám ale v plánu ještě něco jiného. Pokud jsem správně pochopil, moc toho o Kyrgylu nevíš. Je tu stará knihovna, v níž jsou spisy snad ještě z Eslandirových dob. Večer se tam půjdeme podívat, ale musí to být tajná návštěva, protože kdyby Levroth zjistil, že se přehrabujeme ve starých spisech, obstaral by nám někoho, kdo by nám neustále stál za zády a prostřednictvím něhož by se mohl dovtípit, že se tu nehraje férová hra.“
„Chápu,“ přikývl Laren. „Kdy to hodláš podniknout?“
„Až za tmy, aby nás nikdo neviděl. Budeme muset taky vejít dovnitř jinak než přes stráže – myslím tím přes všechny stráže. Úplně nepozorovaně to nepůjde, takže jsem řekl Farishe, aby večer přinesla vojákům víno s uspávajícím prostředkem.“
Laren na něj podezřívavě pohlédl. „Podle jejího výrazu nešlo jen o víno...“
Asigar otevřel ústa, aby si vymyslel nějakou výmluvu, k jeho milému překvapení však v tu chvíli někdo zaklepal na dveře a bez vyzvání vešel dovnitř. Byl to Levroth. Na sobě měl dlouhý zdobený kabát sepnutý v pase opaskem, u něhož se mu houpal meč. Zdvořilostní návštěva to tedy rozhodně nebyla.
„Paleas,“ řekl Levroth na pozdrav, měl přitom však tak nepříjemný samolibý úsměv, až Larena zamrazilo.
„Paleas,“ odpověděl Asigar a podezřívavě si ho změřil. Očividně i jeho ten výraz udivil.
„Doufám, že posel mou zprávu včera vyřídil. Nebo to už bylo dnes?“ zeptal se slizce.
„Myslím, že víš dobře, že už to bylo dnes,“ odpověděl Asigar nevrle. „Pochybuji ale, že jsi přišel jen proto. Tak mluv, Levrothe. Co se zase stalo?“
„Mluvíš, jako bych byl míň než tvůj ponížený služebník,“ pokáral ho. „Chtěl jsem jen oznámit, že někdo včera úkladně zavraždil mé dva muže, jak sis už možná všiml. Žádám tedy, aby byl vrah co nejdřív vypátrán a příslušně potrestán.“ Larenovi neušlo, jak se na něj při těch slovech nenápadně otočil.
„To jsou ztráty, se kterými se musí počítat,“ pohodil Asigar chladně hlavou. „Hlavní přece je, že ten třetí se zachránil, nebo snad ne?“
Levroth chtěl už už úslužně pokývnout hlavou, když vtom mu zatrnulo. Nevraživě pohlédl Asigarovi do očí. „Na můj vkus si se mnou moc zahráváš, chlapče. Já velel vojsku v době, kdy ty ses držel máminy sukně.“
„Časy se mění,“ pousmál se Asigar arogantně. „Ale nic si z toho nedělej, Levrothe. Jeden vrah ti zůstal, tak máš ještě minimálně jeden pokus.“
Levrothova tvář zkameněla. Prkenně se otočil na podpatku a při odchodu za sebou třískl dveřmi až se stěny věže otřásly.
Asigar opovržlivě nakrčil koutek úst. „Tak teď budeme mít štěstí, když se zítřka dožijeme.“
* * *
Farvorth se pohroužil do půlnoční slepoty. Měsíc se skryl za lenivými tmavými mraky, které mu nedovolovaly vrhnout na pevnost jediný letmý pohled. Vojáci u bran se snažili aspoň nepatrně zahřát u košů plných žhavého uhlí.
Asigar s Larenem kráčeli chodbou ve skále. Pochodně jim vrhaly na cestu mžikavé světlo, které chlad stěn hladově pohlcoval. Byli ozbrojení meči, přesto se však snažili jakémukoli konfliktu vyhýbat.
Náhle se chodba napojila na další k ní kolmou, kde se oba zastavili. Asigar se rozhlédl na všechny strany.
Ticho.
Obezřetně zahnuli doleva. Z protější strany dovnitř táhl mrazivý vítr, z čehož bylo patrné, že na tím směrem ústí tunel ven. Po deseti metrech narazili na spící stráž. Farisha svůj úkol splnila dokonale. Dvojice mužů ležela nehybně přes sebe, jak tam padla. Opatrně je překročili a rozhrnuli těžký závěs, který předěloval cestu k archivu.
Laren vydechl ohromením. Nacházel se bezpochyby v té nejimpozantnější místnosti, jakou kdy viděl. Knihovna měla kruhový tvar a ohromnou výšku, která na člověka působila, jako by nemohl dohlédnout až na její strop. Kolem dokola se po obvodu táhlo široké schodiště, které se sem tam rozšířilo v kamennou terasu, která byla jako ostatně celá knihovna zaplněná policemi a skříněmi. Přes některé visely dlouhé závěsy, aby na listiny nepadal prach a na mnoha místech stály vysoké podstavce, na nichž se dalo psát. Protože byl archiv jen spoře osvětlen nepřirozeně chladivými světly vznášejícími se ve vzduchu jako přízračné světlušky, nemohl Laren dohlédnout všude, přesto však byl ohromen rozsáhlou sbírkou, která se skrývala tady, v dlouho opuštěné pevnosti.
Asigar uložil pochodeň do podstavce a pevně uchopil válcovité pouzdro na listiny. „Mysli na to, že zprávy o Kyrgylu budou jen staré útržkovité zmínky na pergamenu, takže nemá cenu ztrácet čas s knihami. Bohužel, jsou tu jen záznamy Vznešeného národa – zprávy některého z lidských králů by nám byly užitečnější, ale musíme si vystačit s tím, co máme. Kdybys něco našel, dej mi vědět.“ Po těch slovech se dotkl světla vznášejícího se ve vzduchu, které ho od té chvíle na každém kroku doprovázelo.
Laren se znovu rozhlédl po knihovně. „Tohle nemůžeme nikdy prohledat celé, zvlášť ne za jednu noc.“
„Máme tak přinejmenším dvě hodiny, potom se stráž probudí. Nechtěl jsem jim dát něco silnějšího, aby z toho neměli trvalé následky,“ řekl ještě Asigar, než se pohroužil do změti svazků a listin pergamenu v policích.
Laren zamířil k nejbližší z nich. Hned první svazek listin měl slibný název; jmenoval se: Historie roku devátého. Laren doufal, že by to mohlo mít souvislosti s Osvobozením Syderie a skutečně se nemýlil, jenomže se v něm psalo pořád jen o Elvyarovi a o Artheonovi se zmiňoval jen když to bylo skutečně nevyhnutelné.
Unthial musí lidi opravdu nenávidět, pomyslel si, když list vracel na jeho místo a ohlížel se po dalším. Následovaly nějaké osobní Elvyarovi dopisy, v nichž ovšem opět nebylo nic zajímavého, navíc některé pasáže, které vypadaly docela slibně, byly prostě přeškrtány.
Po hodině hledání neměl ani jeden z nich úspěch. Larenovi začala docházet trpělivost a dlouhou dobu nepřečetl nic jiného než názvy děl. Nutno dodat, že některé z nich zněly opravdu lákavě a udělal by si na ně čas, kdyby nějaký měl, ale byl si téměř jistý, že by v Pevnosti synů Eslandirových o Kyrgylu nepadla ani čárka. Ruka se mu chvěla zvědavostí, když jeho oči spatřily spis Erwyon – Pán a Strážce, ale udržel se a hledal dál.
Další hodina byla asi stejně úspěšná jako ta předchozí. Laren se znaveně opřel o stojan a zkřížil ruce na prsou. Možná to byla hra osudu nebo za to prostě mohl Sazael, když tu náhle ucítil na své paži horkost Kyrgylu prostupující přes jeho košili. Vtom si to uvědomil.
Chytil Kyrgyl do ruky a začal přemýšlet znovu. Přecházel mezi policemi s knihami tak rychle, až na něj Asigar udiveně upřel zrak, neřekl mu však na to nic. Náhle se Larena zmocnil zvláštní pocit.
Bezmyšlenkovitě sáhl do police s knihami a nahmátl srolovaný svitek. Pergamen se však nacházel příliš vzadu, takže se musel o polici opřít. V tu chvíli se ozvalo hlasité zapraskání. Červotoči prožraná deska pod jeho vahou zaskřípěla a propadla se na desku pod sebou, která po jejím vzoru zopakovala její cestu k podlaze.
Rachocení ve vteřině ustalo. Z venku se ozvaly nějaké hlasy.
„Pro nejvyššího z draků, cos to... ?“ začal Asigar zlostně, svou větu však nedokončil. V chodbě za závěsem se začala míhat světla a matně ozářené postavy.
„Asigare! Mám to!“ Laren držel svitek v ruce a zuřivě jím zamával.
Asigar se na listinu ani nepodíval a rychle ji schoval do pouzdra.
„Pospěšte. Někdo tu určitě musí být...“ doléhal k oběma zastřený hlas z chodby.
Laren s Asigarem se zděsili. „Jestli nás tu najde Levroth, je s námi konec!“ zašeptal Laren a zoufale se rozhlédl po knihovně, jestli by z ní nenašel nějaký boční východ. Vyběhl kus dopředu, v tu chvíli však někdo závěs rozhrnul a vešel do archivu.
Laren bezděčně ustoupil. Ohlédl se na Asigara, který v té vteřině stanul vedle něj. „Nedostaneme se odtud jinak než tamtou chodbou,“ řekl Asigar. „Musíme doufat ve štěstí.“
„Ale, ale, ale...“ Dovnitř vkráčel svým samolibým krokem Levroth, doprovázený asi pěti vojáky.
Ten chlap umí prostě být na místě, kde se to právě nejmíň hodí, kousl se Laren do rtu a mlčky sledoval, jak se k nim blíží.
„Copak vy dva tady děláte v tuhle hodinu?“ zeptal se a přejel oba očima.
„To je naše věc, Levrothe,“ řekl Asigar chladně. „Nemáme se ti z čeho zpovídat.“
„To jistě ne, pane,“ utrousil posměšně. „Takové tajnosti ovšem zavání krajně podezřele, to musíš sám uznat. Pokud mi nechceš ukázat, co to v tom pouzdře máš, nemůžu tě nutit. Ovšem jaký to jsi příklad pro své muže, když nechceš prozradit, po čem tady tak tajnůstkářsky pátráš?“ A bez dalších slov natáhl k Asigarovi ruku.
Asigar ho probodl pohledem. Bylo na něm vidět, že uvažuje. Váhavě natáhl ruku a podal pouzdro Levrothovi. Laren na něj vrhl nejistý pohled.
„Máš pravdu, Levrothe,“ řekl Asigar. „Jakýpak bych to byl příklad pro muže?“
Levroth vítězoslavně odšrouboval konec pouzdra, vytáhl zevnitř svitky a začal v nich číst. Rozhostilo se napjaté ticho, v němž i nadechnutí bylo jako úder gongu. Laren neklidně čekal na jeho slova.
„Odkdy se zajímáš o stavbu lodí za Ershirovy vlády?“ pohlédl Levroth podezřívavě na Asigara.
„Uvažuju dopředu,“ pohodil arogantně hlavou. „Pokud je na tom něco špatného, tak mě suď, myslím si však, že by bylo správné se mi omluvit.“
Levroth zlostně zaťal zuby. „Jistě, pane. Choval jsem se nepatřičně a... omlouvám se za to...“
Asigar hrdě vztyčil hlavu. „Dovolíte nám konečně odejít?“ přejel své vojáky pohledem a byl pyšný na to, když každý před jeho očima uhnul. Muži se kolem něj úslužně rozestoupili. Asigar s Larenem vykročili pryč.
„Když dovolíš, rád bych si to vzal zpět,“ řekl Asigar klidně a vytrhl Levrothovi pouzdro i svitky.
Pán Amun Noar zrudnul nepříčetností. Díval se za oběma, dokud mu nezmizeli z očí. „Co zíráte!“ zařval na své muže. „Do práce, sakra! Nebo tu chcete stát celou noc?“
Muži se ihned vydali bez dalšího ptaní za svými povinnostmi. Levroth chytil do ruky světélkující kouli a mrštil s ní zlostně o zem, až se rozprskla na milión drobných kousků po podlaze.
Jakmile Laren s Asigarem zahnuli za roh, dali se do běhu a zastavili se až ve věži, v níž Asigar trávil všechny své dny.
„Jak jsi to proboha udělal?“ zeptal se Laren nevěřícně a zvědavě nahlédl do pouzdra.
Asigar odhodil Lodě za časů Ershira ladem na stůl a vytáhl z pouzdra dutý černý válec, který přesně zapadal dovnitř. Vítězoslavně držel v prstech list, který Laren našel. „Ještě že s tím Levroth nepočítal, jinak bych vážně nevěděl, co dál. Takhle jsme získali ještě víc, než v co jsme doufali. Řekneš mi aspoň, pro co jsme tolik riskovali?“
Laren od něj list vzal a rozevřel ho. Nápis ozdobným písmem hlásal: Sidawen Darktaer. „Nejstarší syn Artheona a Isiniary – Sidawen,“ řekl triumfálně a lačně očekával Asigarovu reakci.
Ten však, jak bylo jeho cynickým zlozvykem, pouze zvedl obočí. „O Sidawenovi jsem slyšel, nevím ale, jak to souvisí s Kyrgylem. Pokud vím, Náhrdelník se předával při korunovaci a Sidawen nikdy korunovaný nebyl.“
„Proč mu potom říkali Darktaer?“ vyslovil Laren nahlas otázku, kterou Asigar pochopil jako výzvu.
„Máš pravdu,“ přikývl. „Není to proto, že opustil Syderii, protože následoval cestu draků při jejich Odchodu?“
„To brzy zjistíme,“ řekl Laren a začal svitek číst:
Arleone, bratře,
Cesta na východ prý trvá sto dní, stejně tak dlouho však jsem přemýšlel nad slovy, která by měla být vyřčena jako poslední. Proč nikdy král není na toto připraven? Proč nás učí bojovat, když neumíme mluvit mezi sebou?
Už nikdy nezjistím, jak Syderie kvete pod otcovýma rukama, jak se tok řek otáčí jeho směrem, ani jak jsi ty korunován králem, Arleonem Darktaerem. Až vyrosteš, a budeš číst tento list, nebudeš vědět, kdo jsem. Možná, že se o mé existenci nikdy nedozvíš a i kdyby tomu tak bylo, nepřemýšlej o Sidawenovi, který tohle píše, ale o muži, který ti chce předat své znalosti.
To, co teď vlastním, bude jednou náležet tobě. Je to dárek, který mi dal sám Nejvyšší z Draků... ale o tom už dost. Nevím, co ti o něm bude kdo vyprávět, ale věz, že jeho moc je mnohem větší, než jak se navenek projevuje. Pokud obstojíš ve zkoušce a Kyrgyl k tobě promluví, dá ti sílu, o jakém se žádnému člověku nesní. Využívej jí, panuj za její pomoci, ale střež ji. Je to dar v rukou následníka, ale prokletí v rukou nepřítele.
Nechci už o tom dál psát. Tento svitek ti dá matka v době, kterou bude považovat za vhodnou. Teď si však dobře zapamatuj, co ti říkám!
V Amatheonu žije had a v něm je ukrytá země dálek a východů, kterou nemůže vidět nikdo jiný kromě něj. Ten had vlastní medvěda. Pod jeho tlapami jsou slova, která jsem tam ukryl a díky nimž se rodí drak.
Pokud jsi nezradil odkaz naší matky, rozumíš tomu, co říkám. Pokud však nemůžeš pochopit, je mi líto, že jsem vše uskutečnil nadarmo, ale zároveň jsem rád, protože jsem udělal vše, co bylo v mých silách, abych ti předal moc větší, než má kterýkoli jiný národ Syderie i okolního Světa.
Teď odcházím a mé jméno už dávno není Sidawen, nýbrž Muž, který kráčí po východních vlnách. Žij dlouho bratře. A pamatuj.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
