|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Posel smrti ::
 Ekyelka |
publikováno: 03.08.2007, 23:11
|
| Momentálně pracuji na několika projektech většího rozsahu... Tento text proto pochází z mého archivu: někteří ho jistě už poznají, ačli konec příběhu je trochu jiný, než jak si ho pamatují. |
| |
|
|
Vzdálený výbuch otřásl domem, až se ze stropu odloupl velký kus omítky a v oblacích prachu spadl na rozbitou kamennou podlahu. V několika ostře ohraničených slunečních paprscích, kterým se podařilo proniknout skulinami v zabedněném okně, se prachové částečky vznášely v chaotickém tanci, rušeném jen mírným průvanem. Rachot rozpadající se budovy postupně odezněl, po dalších dlouhých minutách se ze zahrady za domem zase ozval ptačí zpěv a bzučení hmyzu.
Ener nehybně sledoval rej prachových částeček, usazený na zemi uprostřed holé místnosti, helmu před sebou na podlaze, ochranný límec uvolněný. Občas k němu dolehl hluk boje v některé z okolních ulic, nebo zemí otřásl výbuch zanikajícího stíhače, kterého zasáhl skrytý ostřelovač, ale dům zůstával příjemně tichý. Nejspíš tu už hodně dlouho nikdo nebyl; při svém pokřiveném štěstí by se tomu ani nedivil.
Levý lícní sval mu slabě zacukal. Pevně stiskl zuby, aby nepříjemný tik ovládl, pak toho nechal. Nebyl tu nikdo cizí, jen on se svou osobní verzí pekla, neměl tedy důvod snažit se ovládnout neposlouchající svaly. A jestli měli kněží pravdu, že po smrti slouží poražení svým přemožitelům, vyjde to nastejno, protože prohrával bitvu s vlastním tělem. Už ho unavovalo potýkat se každý den s návaly křečí, kdy se stěží udržel na nohou, zatímco ho tíha bojového obleku a výzbroje táhla ve zvýšené gravitaci k zemi.
Jeho jednotka za poslední čtyři měsíce prošla několika opravdu strašnými bitvami a z původní padesátky bývalých pilotů jich zůstalo už jen šest. Přesto se mu žádný den nezdál být stejně krutým jako okamžik, kdy mu lékaři potvrdili, že má nenávratně poškozené nervy. Smrt mu od té doby neustále kráčela po boku, vyzývavá jako děvka a nedosažitelná jako chrámová panna. Mohl nezraněný projít minovým polem a muž jdoucí v jeho stopách zemřel roztrhaný na kousky. Při útoku šel vždy bez obav jako první, protože bez ohledu na chybějící ocas a třesoucí se ruce ho nikdy žádná střela nezasáhla.
Nejspíš to bude muset skončit sám. Věrně sloužil svému klanu i llyrdovi, vládci všech, aby si teď mohl dovolit myslet na sebe. Který další pilot by po patnácti letech nepřetržitých vítězství přežil jako pouhý pěšák tak dlouho? Navíc na téhle prokleté planetě, obývané vzteklými a bojovnými opicemi, které se i tváří v tvář mnohonásobné převaze stále odmítaly vzdát. Nepomohlo totální zničení všech měst, potopení celého kontinentu, ani zamoření atmosféry upraveným virem dokhatského moru.
Tiché zašramocení a hlavně nepatrné bodnutí na šíji ho vytrhlo ze zamyšlení. Pomalu otevřel oči, přestože víčka náhle vážila víc než celý svět. Uvědomil si, že také necítí žádný z pravidelně poškubávajících svalů v zasažené levé polovině těla, že vlastně necítí nic. Než si mohl domyslet, co to znamená, ve slunečních paprscích se mihl tmavý stín a najednou naproti němu klečela na patách mladá žena v černém overalu.
Vždycky si myslel, že smrt nosí tvář Andoranky s černými šupinami nebo bělovlasé Hiringilky se smutným pohledem. Mýlil se. Podobala se místním lidem, jako by byla jejich rodnou sestrou. Husté černé vlasy jí v mnoha lesklých vlnách spadaly kolem holé tváře na ramena a po zádech až k bokům, podobné proudu živé temnoty. Velké mandlové oči, černější než nitro vyhaslé hvězdy, ho sledovaly se směsicí ostražitosti a zvědavosti, mezi pootevřenými rudými rty se bělaly drobné zoubky.
Na levém stehně měla položenou primitivní kovovou pistoli, jaké místní používali se smrtonosnou zručností, prst na lučíku spouště, levačkou svírala dlouhou vyřezávanou hůl. To a dlouhý nůž se zoubkovanou čepelí v pouzdře za pasem byly její jediné zbraně, ale očividně to stačilo – jak by se také dostala kolem celé jednotky až němu?
Další výbuch a následný otřes, tentokrát mnohem blíž, u ní vyvolal spokojený úsměv. Ohlušující rachot Enerovi napověděl, že se právě zřítil sousední dům a pravděpodobně v sutinách pohřbil několik jeho přátel. Pohlédl z prken v okně zpět na ženu, vznešenou a barbarsky nádhernou navzdory odpudivě holé kůži.
„Čekal jsem tě mnohem dřív, paní,“ odvážil se konečně promluvit.
„Pročpak?“
Měla zvláštní přízvuk, nepodobný všemu, co kdy slyšel, a nádherný melodický hlas. Jestli měl předtím nějaké pochybnosti, teď už si byl naprosto jist. Dnes konečně zemře.
„Zůstal jsem pilotem, paní, i když jsem přišel o ocas a ztratil cit pro rovnováhu. Patřím mezi hvězdy, ne sem na zem.“
„Každý, kdo nemá křídla, patři na zem,“ zavrtěla pomalu hlavou, v hlase náznak pobavení.
„Nerozumím, paní,“ zamračil se neznatelně.
„Měli jste zůstat doma a neplést se do života jiným rasám. Možná máte vyspělejší technologie, kosmické lodě a početní přesilu, ale lidé se vždy dokázali ve jménu přežití přizpůsobit. Vybrali jste si pro dobytí špatný svět,“ potřásla hlavou a Ener pochopil svůj omyl. Napnul svaly, aby třeba silou vůle překonal strnulost, ale stěží dokázal zvednout ruku ze stehna.
„Nemusíš se namáhat, ještěre,“ zajistila žena pistoli a zasunula ji do pouzdra na boku stehna, dlouhou hůl položenou vedle sebe na podlaze. „Tělem ti koluje dost neurotoxinu, abys ve strnulosti přečkal několik hodin, než ti nakonec selžou plíce nebo srdce.“
„Proč čekat? Zastřel mě rovnou, ať to máme oba za sebou.“
„A tvoji přátelé se sem okamžitě přiženou, jakmile zaslechnou výstřel,“ ušklíbla se. „Díky, nechci. Navíc mi už před měsícem došly náboje,“ pokrčila rameny.
Ener se tiše rozesmál. Seděl na patách proti osamocené ženě ozbrojené pouze holí a nožem, uprostřed zničeného města plného andorských vojáků, a nezbývalo mu než čekat, až ho pomalu zabije jed. Smrt měla opravdu zvláštní způsoby!
Když opět otevřel oči, žena nikde nebyla, na podlaze před ním ležela jen její hůl. Překvapeně se zamračil. Jestli se dokázala pohybovat naprosto neslyšně i po vrzající podlaze, musela dům buď velice dobře znát, anebo měla zvláštní výcvik. Skoro byl ochoten uvěřit tomu druhému, protože ani svým citlivým sluchem nedokázal zachytit její dech nebo tlukot srdce, dokud kolem něj neprošla s popruhem hranaté brašny přehozeným křížem přes trup.
Volně rozpuštěné vlasy se jí přelily po zádech, když se usadila na patách zpět na své místo čelem k němu. Tenké spojovací kabely, které nejspíš vytrhala z ovládacích panelů nějakého zříceného stíhače, tiše kleply o zaprášená prkna, vzápětí mezi ně položila na podlahu i látkovou brašnu. Přezky kovově cvakly, obal šustivě sjel stranou a bjevila se černá hmota přenosného počítače s bolestně známým logem vzlétající tihirangy na vrchní desce. Smrt se mu opět vysmívala; měl znak svého bojového klanu stále před očima, zatímco žena pomocí kabelů mlčky propojila ovládací systémy jeho obleku s ukradeným počítačem.
Nevšímala si ho, když začala luštit vstupní kódy. Tiše ji pozoroval, jak deseti štíhlými prsty rychle kmitá po skle ovládacího panelu, oči upřené na obrazovku, přitom začal nenápadně zkoušet pohnout některými svaly. Doufal, že si tělo, zvyklé na vysoké dávky léků, s ochromením nějak poradí. Nechtěl zemřít tak potupně, navíc bylo potřeba varovat velení. Samozřejmost, s níž žena obešla zabezpečení bojového obleku, aby si mohla zkopírovat všechna data včetně přístupových kódů ke stíhačům, svědčila o jejím speciálním výcviku. Ener nepochyboval, že někde poblíž sídlí celý klan válečníků, trpělivě čekajících na vhodný okamžik k útoku. Jak strašlivými nepřáteli asi budou, když se i jejich ženy odvážily vypravit samy do středu nepřátelské jednotky?
Čas ubíhal, zatímco žena stále pracovala. Zřejmě se cítila v naprostém bezpečí, protože se nerozpakovala odložit opasek se zbraněmi stranou, když ji jílec nože začal tlačit do boku. Ener nepatrně stiskl zuby. Nemohl si nijak ověřit, nakolik byl ještě ochromený, ale nechtěl za žádnou cenu promarnit šanci, která se mu najednou naskytla. Zklidnil dech, aby se předčasně neprozradil, vzápětí se prudce vymrštil dopředu.
Nejen, že se dokázala pohybovat naprosto neslyšně. Měla mnohem rychlejší reflexy, než u lidí viděl, a výcvik v boji beze zbraní. Ještě ve vzduchu ho zasáhla hranou dlaně ze strany do krku, až mu pravá paže zmrtvěla, v příštím okamžiku se mrštně odkulila stranou. Odrazil se od podlahy, aby znova zaútočil, ale bylo pozdě.
Hůl vylétla do vzduchu, proměněná v černobílý záblesk, levý loket se mu ve výbuchu šílené bolesti pod rázným úderem roztříštil. Vykřikl, když hůl dopadla na pokrčené koleno, nohy se pod ním prolomily. Ztěžka dopadl na podlahu, zraněnou ruku uvězněnou pod tělem. Ochromený nekonečnými přívaly bolesti sáhl po noži, tehdy stříbrný záblesk na periferním vidění odvedl jeho pozornost na osudný okamžik. Vzápětí si uvědomil, že ta prokletá pistole není nabitá, ale bylo pozdě. Prudce trhl hlavou, cosi černého mu zakrylo levé oko a přišlo nic, chladné a temné.
Pomalu se narovnala a dlouze vydechla. Srdce jí ještě bilo pod náporem vyplaveného adrenalinu, ale jinak zůstávala klidná. Tohle nebyl její první mrtvý ještěr a jistě ne poslední - než se sem nastěhovala, podminovala všechny okolní ulice i většinu domů a pochopitelně si zařídila i bezpečnou únikovou cestu.
Spokojeně se usmála. Dobyvatelé začínali dělat stále větší chyby. Pročesávání zničených měst kvůli otrokům, zvyk degradovat nepotřebné veterány do oddílů pěchoty, nedostatečně blokované přístupy k osobním kódům jednotlivých vojáků... Než si vůbec uvědomí, co se děje, Země je přivítá s otevřenou náručí. Celou tu jejich slavnou flotilu, visící na orbitě.
"Černá labuť volá Jestřába!" aktivovala mikrovysílačku nasazenou za uchem.
"Jestřáb slyší."
"Balíček je na cestě. Připravte uvítání."
"Rozumím, konec."
Tělu věnovala poslední pohled a krátkou úklonu. Tehle aspoň zemřel důstojně, jako skutečný válečník. Snad skutečně existuje nějaký bůh, který ho přijme.
Sbalila počítač, prázdnou pistoli i kabely nechala na podlaze. Už nebude jedno ani druhé potřebovat, ne cestou smrdutými kanály a na palubě dobře ukrytého vznášedla, ukradeného nepříteli už před časem.
A pak začnou padat hvězdy.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 11 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 16 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 57 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
