|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Nina 03x05 ::
 Ekyelka |
publikováno: 08.08.2007, 22:02
|
| Vzpomínáte si ještě na ni? Kdo netuší, oč jde, nechť se zeptá kohokoliv z Šílené osmy, případně ať navštíví stránky Ninina příběhu: www.silena-osma.ic.cz/nina/index.php |
| |
|
|
„Co tam je?“
„Kde?“
„V tom rohlíku. Proč se tam tak díváš?“
„Je tam televize.“
„Televize? A co je v ní?“
„Tvoje město, Vznešená. A taky Kleon. Ale Rob tam nikde není. Že by to byl taky nakonec přežil?“
„Kleon? Co tam dělá Kleon?“
„Aha, ty vlastně zase nevíš.“
„Co nevím?“
„To zas bude na dlouho..“ povzdychl si čaroděj. Pohodlně si sedl do vyrobené sedačky a zhluboka se nadechl k vypravování…
***
...jenže vzápětí se uprostřed bíle omítnuté stěny na druhé straně pokoje objevily až důvěrně známé, staře vypadající dveře s mosaznou klikou ve tvaru lví tlapy. Čaroděj vykulil oči, jak v sobě zadržoval onen hluboký nádech, ale to se už Nina vztyčila do sedu.
Tohle by také měla znát – vlastně to znala. Téměř. V hlavě jí jako bláznivý motýl poletovala tyrkysová myšlenka, že by si měla dávat obrovský pozor, co v příští chvíli udělá, a zároveň ji samotné očekávání věcí budoucích naplňovalo až dětskou dychtivostí. Tohle bude... velké! Hodně velké! Určitě!
SKŘÍÍÍÍP!!!
„Ajajaj!“ zanaříkal čaroděj na stolečku, ale od ležícího rohlíku už odskočit nestačil.
P
L
E
S
K
!!!
„Nesnáším šmíráky!“ vytřepávala si Akleyké se zlobným vrčením zbytky rohlíku z černých krajek svého vějíře. Právě ten – nebezpečnější a vražednější než kterákoliv jiná zbraň – Nině konečně nastartoval paměť.
„Akleyké! Nebo Ekyelka?“ znejistěla vzápětí, protože se v čarovných dveřích všimla druhé postavy. Tytéž černé šaty z lesklého atlasu, s korzety bez ramínek a s dlouhými sukněmi, tytéž černočerné lokny sepnuté onyxovými sponami. Černá na nich bylo snad všechno – rukavičky do půli paží, vějíře i broušené drahokamy ve výšivce na živůtku. Dokonalá temná dvojčata.
„Někdo umřel?“ sevřela Nina přikrývku snad až příliš křečovitě. (Nebo umře?)
„Myslíš kromě tady toho?“ ukázala jedna z Černých dam složeným vějířem ke stolečku s rozdrcenými zbytky rohlíku.
„Jdeme na ples,“ vysvětlila vzápětí druhá. Když stály vedle sebe, Nininy oči měly téměř tendenci hlásit totální kolaps vidění. Dívka potřásla hlavou:
„Ples?“
„No ano, ples. Ples příšer a démonů. Koná se touhle dobou už… jak dlouho?“
„Sedm let. Ne, devět. Sedminov byl před dvěma lety.“
Shodně se usmály. Vypadaly v tu chvíli téměř lidsky a to Ninu přímo vyděsilo.
„Proč... proč jste tady?“
Černá dáma vlevo se rozhlédla po bíle vymalované místnosti a ušklíbla se:
„Navštívit nemocné a trpící?“
„Když jsi to udělala posledně, sestřičko, zbyla z nemocných jenom hromada popela.“
„Nemůžu za to! Jenom jsem kýchla!“
(Ve skutečnosti to byla Sytnihaasinte, ale to asi nikoho momentálně nezajímá, co?)
„Právě z toho důvodu nemají zvířata vstup do nemocnice povolený, draky nevyjímaje. Zlatíčko,“ obrátila se náhle Černá dáma vpravo přímo na Ninu, „pospěš si. Nechceme přeci přijít pozdně.“
„A naštvat naši královničku.“
„Ale...“ nadechla se opět zmatená Nina (Vida, dostává se zpátky do kondice!), pak si ale všimla úhledně odložených šatů v nohách své postele. Černých, honosných, přiměřeně krajkových a především značně nezvykle střižených šatů. Zdály se být z jediného dílu, s rukávy z jemných krajek a s nabíranou vlečkou vzadu na sukni. Ninu však trápil jeden důležitý detail: jak si je má obléknout.
„U chcíplý makrely!“ všimla si Černá dáma vlevo Nininých rozpaků. „Ona snad na sobě nikdy neměla pořádné šaty!“
Nina si ji v duchu označila jako Akleyké. Ta byla stejně chladná a nemilosrdná. (Je si nějak jista...)
„Channi, můžeš prostím na moment?“ zavolala Černá dáma vpravo do temného obdélníku dveří – podle Niny Ekyelka (Vskutku. Sebejistá až na půdu. Zajímalo by mne, jestli zemře rychle nebo krutě. Nebo rychle a krutě.)
„A ty radši moc nemluv, až dorazíme do paláce. Jestli zjistí, že o ní zase mluvíš jako o královničce, předhodí tvoje kosti drakům v palácovém hnízdě,“ pokračovala Černá dáma – Ekyelka – v řeči. „Dobře víš, co se má během plesu stát, tak ji zbytečně nerozptyluj.
„Jaký ples? Co zase nevím?“ objevila se třetí Černá dáma. Tedy nebyla v černém, právě naopak – kratičké letní a bílé šatičky s úzkými ramínky na sobě neměly ani tmavé smítko – ale jejích tvář mohla být zrcadlovým odrazem Černých dam.
„Slunovratový ples v královském paláci. Bereme Ninu s sebou, ale nejspíš přijdeme pozdě, protože si tady to nemehlo neumí obléknout šaty!“ podívala se Akleyké na Ninu způsobem, na který by kdokoliv jiný musel vlastnit zbrojní průkaz typu M a N. (tzn. chladné a velmi chladné zbraně hromadného ničení. Jenže pokud ovládáte tento způsob dívání se na věci a lidi, nikdo se váš neodváží zeptat, jestli na to máte povolení. Věřte mi.)
„Nevšímej si jich. Pořád se jim něco nezdá a pokaždé mají spoustu připomínek. Když jsem jim šila lovecké obleky na Divoký hon, málem jsem z nich zešílela. Tahle,“ zamířil od krejčovské křídy umazaný ukazovák, „je chtěla mít z mladého listí. Víš, jak je křehké?!“
Než se Nina vůbec stačila rozmyslet, co má odpovědět, Channi ji už popadla za ruce a zvedla z postele:
„Tak se na tebe podíváme. Jsi hubenější, než mi ty dvě řekly, ale snad to nebude moc vadit. Nerada bych přešívala celé šaty,“ trhla nečekaně lemem Nininy noční košile, která s hlasitým a definitivním ric! povolila.
„Upírka jak vyšitá,“ ušklíbla se Akleyké s rukama založenýma na hrudi. Nina jenom zalapala po dechu na ten zlomek vteřiny, kdy před třemi Černými dámami stála úplně nahá, pak Channi luskla prsty.
„Proč nám pokaždé zkazíš všechnu zábavu?“ zamračila se Ekyelka trucovitě jako malé dítě, ale v očích jí pobaveně hrálo. Nina si uvědomila, jak se nejspíš tváří, a pokusila se vydolovat z železných zásob (ne, že by je měla nějak rozsáhlé, dávno téměř všechno vyplýtvala) trochu duchapřítomnosti, nebo aspoň cosi, čemu se v knihách obvykle nadává „oduševnělý výraz“. Jenže překvapení bylo příliš velké – ne každý den si oblékala spodní prádlo způsobem, že se jí prostě najednou objevilo na těle.
„Protože mi tady někdo ještě před okamžikem tvrdil, že pospícháte,“ odsekla Channi s výhružným podtónem přes rameno, k Nině už ale otočila usměvavou tvář.
„Nevšímej si jich. Celé dva poslední týdny nesmějí podnikat žádnou ze svých oblíbených kratochvílí, protože jim to ona nedovolí, a začíná jim to lézt na mozek. Jsou závislé na adrenalinu,“ vykládala, zatímco vzala připravené šaty.
„Ruce,“ zavelela, v rukou vykasanou sukni. Nina poslušně vplula do záplavy černého hedvábí a krajek, a se zájmem poslouchala Channin hlas, podbarvený sarkasmem:
„Když si předevčírem chtěly vyrazit na lov, zbláznila jim koně. Obě skončily na slámě a měly jediné štěstí, že je u toho neviděli stájníci. Moje sestřičky totiž ještě stále nepochopily, že když jí není dobře, přestává veškerá legrace.“
Šaty s tichým zapraskáním statické elektřiny sklouzly po Ninině těle dolů. Trochu se zavrtěla, aby se jí usadily, jak mají, a svěsila ruce. Tohle se jí opravdu líbilo! Dokonce ani na míru šitá sukně od švadleny, kterou dostala před... tímhle vším, nebyla tak dokonale ušitá.
„Jsou fantastické!“ vydechla.
„Jo, to jsou,“ přikývla spokojeně Channi a dokonce i dvojčata za jejími zády se usmívaly.
„Jenom ještě něco provedeme s těmi tvými vlasy,“ vzala náhle Channi do dlaní Nininy rozcuchané a zplihlé prameny.
„S takovým materiálem, no nevím...“ zamumlala, než pevně chytila všechny prameny do jedné dlaně a cosi dalšího zašeptala, zavrčela a zaprskala.
„Zase to nepřežeň. Není zvyklá,“ ozvala se Ekyelka varovně, ale Channi na ni zpoza Ninina ramene jenom nepřátelsky zasyčela.
Nina radši nic neříkala. Stála ztuhle jako krejčovská panna a skoro nedýchala. Sem tam ji Channi zatahala za pramen vlasů, nebo přejela konečky prstů po ušním boltci, ale stále si při tom mumlala nějaká zaklínadla. Skoro se nechtělo věřit, že se dá s tím vrabčím hnízdem něco provést, ale když o něco později Channi se spokojeným úsměvem odstoupila ke svým sestrám (Konečně jim aspoň na chvíli došla řeč, to už je co říct!), podle jejich výrazů Nina okamžitě zatoužila po zrcadle.
„Není to nejhorší,“ prohodila Channi spokojeně a znovu k Nině přistoupila, v ruce pouzdro s očními stíny, dlouhý tenký štětec v druhé. Pár tahů štětcem po víčkách, jakmile Nina instinktivně zavřela oči, tichá nadávka kvůli chybějícímu stříbrnému pudru, a hotovo.
„A nezapomeňte ji vrátit v jednom kuse!“ křikla za nimi ještě Channi s pobaveným smíchem, když dvojčata popadla každá jednu Nininu ruku a naráz všechny tři vstoupily...
***
Hele, není to škoda, plýtvat dokonalosti zrovna na Ninu? Vždyť se pořád chová tak... nevyrovnaně.
Co bys taky chtěla? Zmocnila se jí Šílená osma! A oni jsou nevyrovnaní už kvůli tomu, že jich je osm. Tedy většinou. Dokonce ani jejich počet není vyrovnaný!
Ale snad už má dostatek zkušeností, aby se jim vymanila, ne? Vždyť dokonce přemohla i Roba! Nebo se mi to jenom zdálo?
Jenže to by ji museli pustit ze spárů. Nezapomeň, že se pokaždé stane něco nového, s čím se třeba musí teprve vyrovnat. My jsme zvyklé vyvražďovat města, konec konců ty máš na svém kontě rovnou celou jednu planetu – ale Nina? Ta má ještě svědomí.
Zbytečná komplikace. Která z nás to řekla, že lidé jsou jenom maso do mlýnku? Docela bych s ní i souhlasila, i když to zní tak... krvelačně.
Zlatíčko, ty jsi krvelačná.
Ty taky, sestřičko.
***
...vstoupily do obrovského sálu s klenutým stropem, ztrácejícím se ve zlatavém šeru. Na parketu i jen tak v prostoru se vznášeli tanečníci, neseni vlastními dračími křídly, mezi bohatě oděnými hosty se proplétaly štíhlé dívky s občerstvením, ozdobené leskem a třpytem motýlího prášku. I ony byly okřídlené a neskutečně půvabné jako kterýkoliv jiný sen. Hrála hudba, divoká ve víření bubnů a něžná v hlasech mnoha píšťal zároveň, tlumený halas a smích byl jasnou známkou toho, že se celá společnost skvěle baví.
„Kde... kde to jsme?“ vydechla Nina. Právě kolem nich prošly dvě dámy – nejen jejich oděv, ale i kůže byla černá! Sametově hebká jako panteří srst.
„V královském paláci. Jenom si tady něco vyřídíme se sestřičkou a pokračujeme dál. Zatím se bav,“ zasmála se ještě Ekyelka, zatímco Akleyké se už pružně odrazila a vzlétla přímo do největšího chumlu tanečníků uprostřed sálu.
Nina měla co dělat, aby dvojčatům nezáviděla jejich černostříbrná křídla. Stačilo však jenom na chvíli od nich odtrhnout pohled a hned místo závisti pocítila destilovaný údiv. Lesk, nádhera a jejich samozřejmost, s níž ji tenhle nový svět obklopoval, přímo bral dech. Bytosti – opravdu nedokázala ty spanilé černé anděly označit za pouhé lidi – i jejich lidští společníci se podobali těm nejkrásnějším snům, v nichž se člověk cítí v naprostém bezpečí. Z nichž se nechce probudit.
(Co když se sen promění v noční můru?)
„Jdeme?“
Nina sebou trhla. Před malou chvílí je viděla odlétat do nitra sálu a najednou stála dvojčata přímo za ní!
„Stojíš tady už skoro hodinu,“ přikývla Ekyelka mírně.
(A civí jako tele na nové vrata od chlíva.)
„A ty už toho taky nechej!“
(Já? A co dělám?)
„Komentuješ.“
(Nevěděla jsem, že se to nesmí. Počkej, ono se to smí!!!)
„Prostě toho nechej,“ vycenila Akleyké zuby a oči jí ztmavly.
(Jasně. Okish. Chápu. Nechcete mne tady. Loučím se. Pokračujte, dámy.)
Chvíle trapného ticha.
„Půjdeme,“ obrátila se Akleyké zády k tanečnímu sálu a opět všechny tři pohltila přechodná temnota.
***
Opět změna: teď stojí všechny tři na břehu horského jezera a je den. Chladný ranní vánek, ševelení listí, šumění trávy – jediné zvuky, které jsou slyšet. Žádný pták, hmyz, ani větší zvíře. Jen rostliny a vítr a ticho.
„Jezero slz.“
To je všechno, co Akleyké pronese. I ona a její dvojče jsou nezvykle tiché a vážné, jak na ně působí prokletí tohoto místa.
„Vítej, Nino.“
Zaševelení větru, nebo lidský hlas? Nina zvedne hlavu do koruny stromu, pod který stojí, a mimoděk ji zase skloní v pokorné úkloně. Na větvi nad vodní hladinou sedí Anna. I ona je oblečená do slavnostních šatů, neskutečně bělostných jako oblaka uprostřed srpnového dne, a v ruce drží prut z lísky. Na mašličku zavázaný stříbrný vlasec visí volně dolů ke hladině, pod ni.
„Líbil se ti ples?“
„Měly jsme zpoždění, tak jsme se v paláci příliš nezdržely,“ odpověděla místo Niny Akleyké rychle.
„Co je čas na tomto místě, kam ani Bledá paní nemůže vkročit?“
Špička prutu se zachvěla. Anna tedy zatáhla a z vody se místo očekávané lapené ryby vynořila Robova hlava.
„Tak tady je. Konečně,“ usmála se Anna mírně, pak pohlédla na šokovanou Ninu.
„Odporný pohled, že? To udělá s masem voda a ryby. Jenže radši ať je to Rob, než ty, Nino. Nebýt tvého pudu sebezáchovy, hledala bych teď ne jeho, ale tvou hlavu. Kdo s čím zachází... Příště si bude pamatovat, že nemá ve vypjatých situacích ztrácet hlavu.“
„Ale...“
„Stále ta samá nechápavá Nina. Protože se dnes vidíme naposledy, ještě jednou ti to zopakuji: máš sílu a moc měnit svět kolem sebe. Jsi stejně silná, jako bývali Autoři, a stejně silná jako kterýkoliv jiný bůh, který rozhoduje o osudu svého vesmíru. Představ si to.“
Nina odvrátila pohled, když se strašlivé torzo s nazelenalou kůží a prázdnými očními důlky zase ponořilo pod hladinu, ale na větvi už nebylo nic než cár mlhy, který se rychle rozplýval. Anna zmizela stejně nečekaně, jak mívala ve zvyku kdysi dávno a jinde jedna kočka.
„Půjdeme.“
Dvojčata se na sebe usmála, pak na Ninu. Celý svět znova potemněl.
***
Teď už mohu dveře konečně zavřít, nebo si ještě chceš hrát?
Byla to docela zábava.
Jednou to ale musí skončit. Nezapomínej, že i my máme své plány a sny.
Máš pravdu. Myslím, že jsme jim ukázaly dost. Zavři je.
***
Město z dálky nevypadalo tak strašně. Jistě, bělostný mramor byl místy očouzený minulými ohni, některé prapory zplihle visely na žerdích, zamotané samy do sebe, ale hradby stále stály a pootevřená brána jako by zvala ke vstupu.
Jenže Nina si až příliš dobře vzpomínala na mrtvé, umírající a hlavně na mračna much.
„Nevypadá špatně. Trochu jako Goridimion, i když tady není žádná pořádná řeka a také mramoru se stavbařům nedostávalo tolik,“ poznamenala Akleyké.
„Nepůjdeme blíž?“ navrhla Ekyelka.
Nině se nechtělo, ale...
Jenom pomyslela, že by se chtěla podívat k hlavní bráně, a rázem stály všechny tři přímo uprostřed cesty ve stínu právě oné brány.
„Výborně! Skoro to nebylo cítit,“ přejela si Ekyelka prsty po účesu, jestli se jí náhodou neuvolnila některá z onyxových spon.
„Ale…?“
„Ano, tos byla ty. Tvůj svět, tvá vůle. Tvá fantazie. Tvoje největší zbraň. Můžeš si myslet, že ti ji dali místní bohové, jak si to pořád představoval Rob, ale ve skutečnosti síla pochází přímo z tebe.“
Nina už ani nerozlišovala, zda jí to říká Ekyelka nebo Akleyké. Pokud je to skutečně pravda a ona by si mohla představit třeba pana Earbana zase živého...
„Vznešená?“
Skoro se zalkla slzami radosti i šokem, že to skutečně funguje. Prudce zmateného správce objala a chvíli ho jen pevně držela.
„Čeká nás práce,“ povzdechla si jedna z dvojčat.
„Hodně práce.“
Nina se na ně podívala:
„Opravdu celé město? Jak?“
„Pan Earban zná spoustu lidí. Může ti o nich vyprávět. Oni pak budou vyprávět o těch dalších. Dokud se kruh neuzavře.“
Nině se prudce rozbušilo srdce. Celé město! Všichni ti nevinní, které zabila, by zase mohli žít!
„Jenom snad...“ vstoupil ji sametový hlas do překotných myšlenek, než se jí zmocnila naprostá euforie, „nezapomeň na jedno: nemusejí si pamatovat, jak zemřeli a že vůbec zemřeli. Smrt s každým skutečně zamává, ať je sebesilnější.“
Další dny a týdny byly pro Ninu neskutečně náročné. Hlavně psychicky – jak se do města vraceli živí, přinášeli s sebou vzpomínky na stále další a další, které ještě bylo potřeba znovu stvořit ze vzpomínek. Nebýt přítomnosti Černých dam, asi by Nina rychle padla vyčerpáním; každý chtěl mít svou rodinu co nejdříve zpátky a pouze respekt z dvojčat dokázal i nejzoufalejší matku umlčet ve vytrvalém lkaní, kam že se to podělo její dítě. Přesto Nina každý večer usínala ještě před večeří a každé ráno trvalo komorné o něco déle, než se jí podařilo Vznešenou probrat k plnému vědomí.
„Práce vyčerpává, i když je jenom duševní,“ pokrčila Černá dáma rameny, když se jí pan Earban s obavami zeptal, zda není Vznešená nemocná.
„Buďte trpěliví. Nakonec se vrátí i ten poslední obyvatel města a tehdy si odpočine i vaše Vznešená.“
Dokonce ani když se pan Earban díval přímo na ně, nedokázal určit, která z Černých dam k němu hovořila. Ale to bylo jen jedno z mnoha tajemství, které tuto podivnou dvojici obklopovalo stejně jako chladný vzduch, co jim dovoloval i v pouštním horku působit neustále svěže a... chladně. Nikdo nevěděl, kde se ve městě vzaly – snad je přivedla sama Vznešená, snad je poslali bohové – a nikdo se jich neodvážil zeptat. Bylo to... jednodušší.
A tak se nakonec stalo, že se město opět zaplnilo lidmi i zvířaty – zkuste si odolat fňukajícímu dítěti, které chce zpátky svého oblíbeného osla! Život se vrátil do obvyklých kolejí, snad jen v královských zahradách přibylo vzácných ptáků s kouzelnými hlasy a válkou zničená krajina kolem města se částečně proměnila v hluboké lesy, částečně v pole dozrávajícího obilí.
„Malá dovolená by ti teď neškodila,“ prohodila Akleyké potichu, když Nina pozorovala z balkonu své ložnice kypící město.
„Ještě ne.“
„Všichni, které jsi zabila, jsou zpět. Tedy až na Robovy vojáky a jeho samotného.“ Ekyelka radši zůstávala ve stínu ložnice, téměř nehmotná v modravém šeru.
„A co Kleon?“ otočila se Nina k městu zády. Měla v očích slzy a hrdé držení těla, kterému přirozeně přivykla v uplynulých dnech, se opět zhroutilo do sebe sama. Opět tu stála jenom zoufající si, bezmocná Nina.
„Tolikrát jsem se ho pokoušela přivézt zpět, ale jako by nikdy ani nebyl!“
„A divíš se, Nino? Blázínku,“ objala ji Akleyké něžně.
„Copak můžeš chtít po svých lidech, aby ještě ctili staré bohy, když viděli tebe, jak přivádíš zpět ze zapomnění jejich blízké, a dáváš pouhým myšlenkám tvar? Kleon byl jejich fantazií, ale teď mají tebe. Skutečnou a mocnou Vznešenou.“
„Takže jsem ho zabila?“
„Ne, nezabila. Kleon se vrátil ke svému otci zpět do sídla bohů. Pokaždé se totiž najde někdo, kdo na staré bohy bude věřit. Jsou jenom... upozadění. Nemají už svou dřívější moc. Vzala jsi jim šachovnici i všechny figurky. Tenhle svět je tvůj. Vydobyla sis ho.“
„Teď už jsi konečně připravená,“ přikývla Akleyké a odstoupila k sestře.
„Připravená na co?“
„Na poslední souboj.“
Nina zaváhala.
„S ní?“
Ekyelka se mírně usmála, Akleyké ve stejný okamžik jedinkrát pohnula hlavou v zamítavém gestu.
„Ty dveře už jsou zavřené. Ne, čeká tě mnohem zajímavější zápas.“
„Finální.“
„A konečný.“
„Snad...“
„Opatruj se, mládě. A dobrý boj!“
Dvojčata – dvě tváře jedné – se tajuplně usmály a v nesesterském objetí couvly do temnoty, která se náhle objevila v trhlině světa. Tiché plop! a byly pryč. Nina osaměla na terase svého nádherného paláce uprostřed žijícího města.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 25 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
