» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Přítel všech - přítel nikoho."

Aristoteles

počet přístupů: 2141854

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Tajemství historie ::

Arvinej	publikováno: 04.03.2006, 18:36

Za úkol na občanku jsme dostali úkol dokončit SF povídku z učebnice. Tak jsem si s tím trošku víc pohrál a vyšlo mi tohle...


	V odletové hale vládla uvolněná nálada. Když profesor vypínal přístroje a zhasínal kontrolky hřál ho pocit dobře vykonané práce. Před chvílí totiž odstartoval jeho dlouho stavěný Marigold. To jméno se vžilo pro loď, která před několika málo minutami vyrazila na cestu proti proudu času. Byl to vědecký projekt s cílem upřesnění vývoje planety Země. I na to v jaké době pokroků se profesor nacházel to byl docela odvážný pokus, protože většina vědců se teď věnovala jiným oborům nepoznaného – astronomii, genetice, zlepšení elektroniky… Inu, co naplat, je přece rok 2024. Zmáčkl poslední vypínač, zhasl světla a jako poslední vyšel z haly. Málem se srazil s nevýznamným praktikantem, kterého si za tu dobu stavby a zkoušek Marigolda docela oblíbil. „Co se děje?“ zeptal se s klidem udýchaného mladíka. „Už odletěli?“ vyhrkl ne něj s děsem v očích. „Ano. Co se děje? Děláte mi starosti, Rogere,“ zvážněl profesor. Mladík nasadil výraz úzkosti a v odpověď mu podal malý papír, na kterém ještě ani nezaschla tiskařská barva. „To je poslední test Marigolda, pane.“ Profesor rychle přelétl očima text. „Panebože,“ hlesl. * Trup stroje sebou mocně trhl a dosedl na kamennou prehistorickou Zem. Protonové trysky zpomalily přistávací manévr. Posádka stroje ulehčeně vydechla a připravovala se na výsadek. Digitální chronometr udal přesnou polohu: nacházeli se na místech, které měl člověk objevit až za 3 a půl miliardy let. Velitel expedice vydal poslední rozkazy a pronesl dlouho připravovanou řeč: „Jsme v době, kdy Velký třesk je legendou starou jen miliardu let. Na planetě se ještě nevyvinuly ani ty nejmenší částečky života, proto půjdou ven jen ti, kteří se zabývají výzkumem neživé přírody – tedy fyzikové, chemici a geologové. Odeberou vzorky, v laboratoři určí jejich tvar, dělitelnost a další vlastnosti. Poté je uloží do centrální paměti lodního počítače. Odblokujte vnější obranné mechanismy a otevřete vchod. Vzhůru do historie!“ Za malý okamžik již skupina vědců opustila palubu Marigolda a vstoupila na skalnatý povrch. Všude bylo ticho, jen vítr smutně hvízdal v nedaleké skupině skal. Stísněnost dopadla na skupinu lidí jako děsivá vlna. Z moře stoupalo slunce, které brzy bude svítit na pomoc rodícímu se nepatrnému životu v moři. Uskuteční se zázrak v podobě prvních bílkovin, zelených řas a jednoduché fotosyntézy. Tak se dali do práce a těšili se až budou zase zpět v lodi. Tam, kde není tak prázdno. * Druhá Marigoldova zastávka už slibovala od pohledu větší zábavu. Dole, hluboko pod lodí útočily mořské vlny proti poušti sevřené mezi skalními špicemi. Zdálo se až nemožné, že život, který bují na každém kroku se sem dostal právě z moře. Teprve až, když se do vzduchu pomalu vmísil kyslík, mohl se život vyplazit i na pevninu. Od té doby postupně vznikaly různé druhy a odvětví fauny a flóry. Konečně, kam jste se jen podívali, rozkládala se rostlinná říše. Okraje rokle, kde časolet dosedl, byly porostlé palmovitými korunami vysokých cykasů, před nimiž se tyčily obelisky mohutných ginkgovitých baierií. Kapradiny a několikametrové přesličky vysávaly živiny z načervenalých pruhů země. U vrcholů vysokých lodyh visely výtrusnicové šištice. Těm věnovali botanici pozornost nejdříve, protože rozmnožování je považováno za jednu z nejdůležitějších vlastností organismů. Přírodovědci se rozptýlili po rokli, aby nasbírali vzorky, nafotografovali rostliny a uspořádali je podle klíče živé přírody. Jiní biologové se vydali na cestu k pobřeží za nejjednoduššími živými organismy. Přestože se jedná o úplně první rozmary Matky Přírody, mají i tyto jednobuněčné organismy, co dělá rostlinu rostlinou a živočicha živočichem – látkovou výměnu, pohyb, růst a rozmnožování. Sestup k mořskému pobřeží si vyžádal více času, než vědci předpokládali, ale nakonec jim konečně pod nohama zaskřípěl písek. Téměř současně s jejich příchodem, protrhl šum vln táhlý vzkřik obrovského zvířete, jenž přibíhalo na svých dvou nohách z lesíka na východ od skupiny. Všem se zatajil dech – uviděli totiž bájného Tyranosaura Rexe, krále všech dinousaurů. Ještěří očka mu mžikala směrem ke své – jak si alespoň myslel – budoucí kořisti. Ani na chvíli se nezastavil a závratnou rychlostí se blížil k nebohým vědcům. Ti se ale vůbec nepohnuli, což považovalo zvíře za nemístnou urážku. Copak se vůbec nebojí mého smrtonosného těla? Nebo snad zapomněli utíkat? To se ty malé postavičky tolik odtrhly od přírody a nedojde jim, že by se měli někde hodně rychle ukrýt? Vždyť to přece není normální! Jen tam tak stojí a vyluzují nějaké zvláštní zvuky a blikají malým světýlkem! Ale to jim nedaruju - jenom třicet metrů a bude z nich mastný flek. Dvacet! Deset!! Vědci usoudili že zvíře už se přiblížilo docela dost vytáhnou malou krabičku a cvak! – obluda ztuhla na místě ani nevěděla jak. Koneckonců se ani nedozvěděla, co se stalo, protože když se probrala, postavičky už tam nebyly. Badatelé totiž vytáhli časový blokátor a zastavili Tyranosaura. Teď si ho mohli konečně pořádně vyfotit, přeměřit a prozkoumat. Taková šance se přece jen tak nenaskytne. Grandiózní zástupce největších suchozemských živočichů, co kdy po Zemi kráčeli, měl 15 metrů na délku, vážil přes 9 tun a jeho zuby! Radši ani nemyslet co by se stalo kdyby se 15 centimetrová kusadla zakousla do bezmocných těl vědců. Jenom jeho vzhled naháněl hrůzu. Vypadal jako hotový drak z pohádky. Osamělý samec putující po svém druhohorním teritoriu a neustále pátrající po dobrém jídle. Třeba takový býložravý brontosaurus nebyl jediným zástupcem tyranosaurových večeří. Když byly všechny vzorky nasbírány, vědci se odebrali cestou, kudy přišli. V bezpečné vzdálenosti pak „rozmrazili“ dinosaura a uháněli zpět do lodi. Když se vrátili, doneslo se k nim šeptandou, že technici měli nějaké problémy s pohonem. Že se prý přehřívá více, než by měl, ale že poslední výlet ještě zvládne. Kolovaly i takové pověry, že pokud by teplota dosáhla kritického bodu, byl by Marigold neovládatelný. Všichni doufali, že to byl jen planý poplach. * Třetí a poslední přistání se uskutečnilo nějakých 10 000 let před naším letopočtem – tedy v poslední době ledové. Na Zemi se už hojně vyskytoval Homo sapiens sapiens a mamuti byli v posledním tažení. Expedice byla silou času vržena z teplého podnebí do krutých mrazů. Teplotní rozdíl byl na tvářích objevitelů znát, ale snášeli ho víc než dobře. Teď už byly všechny vzorky nasbírány a karavana lidí se vlnila zpět na malou mýtinku, kde je měl čekat Marigold i s vyhřátou laboratoří. Už zdaleka byl cítit ve vzduchu nepříjemný sirný zápach, který neměl v této historické době co dělat. Přesto tu byl. Čím víc se přibližovali k místu výsadku nabíral zápach na intenzitě. Konečně dorazili k cíli. Přivítání se ale nekonalo. Nic se tu totiž, kromě několika plamínků živořících na okolních jehličnanech, nenalézalo. V myslích vědců zavládla panika. Mozky zhýčkané netvorem a zároveň múzou zvanou civilizace nebyly schopny vyvodit jediné inteligentní řešení této nezáviděníhodné situace. Naštěstí měli tolik soudnosti, aby zůstali pohromadě a vydali se hledat známky nějakého vysvětlení. Po několika hodinách dorazila zmatená skupinka do vesnice soudobých lidí. Byla to časová senzace – měli jedinečnou možnost poznat život člověka těsně před neolitickou revolucí. Bohužel k nim jejich prapředci nebyli až tak ohleduplní. Učenci byli bezbranní - jedinou věc, která je mohla zachránit, byl časový blokátor a ten nechali ve zmizelé lodi. Nikdo nepřežil. * Časolet Marigold už se do budoucnosti nevrátil. Vědci předpokládali katastrofu, kterou předpovídal i poslední test – přetížení reaktoru a následnou neovládatelnost lodi. Mohli se nakonec modlit, že „zblázněný“ koráb neskončil v jejich době. Na veřejnost ale tato zpráva nepřišla a lidé nevěděli, co se stalo s jejich kamarády, příbuznými, rodinou. Stále větší část obyvatelstva se přikláněla k názoru, že tajemství historie, by se nemělo pokoušet. Touha vědění je ale obrovská a oni si nikdy nedají pokoj…


celkové hodnocení autora: 88.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.5		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 28		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Maura	08.03.2006, 2:26:11

Já to beru. Líbí se mi to, docela jsem se i zasnila. 1

Rozmarýna	04.03.2006, 20:38:13

Odpověď na příspěvek od uživatele: Rozmarýna* ze dne 04.03.2006, 19:01:17* Omluvy nejsou třeba :o) Já měla původně za to, že v učebnici byl ten začátek a ty dvě vyprávěcí a popisný střední části jsou tvoje. Jestli je naopak tvůj ten rámec, tak to je jiná - tohle vědět, tak dám za jedna, fakt. Sice s mínusem, ale jo. Všeobecný návrh pro příště: jasně identifikovat vlastní práci!

Rozmarýna	04.03.2006, 19:01:17

Celkově napsané hezky, ale moc moc moc moc moc mi chyběl nějaký překvapivý konec, který jsem u povídky o cestování časem čekala (to se asi projevuje můj odporný tradicionalismus :o).


ze dne 04.03.2006, 20:08:50
Arvinej: Sorry ale v učebnici byly dva úryvky- a to 2 a 3 část a to jsem polovinu vypustil zbytek upravil a končilo to filozofováním na téma proč je člověk pánem tvorstva. Uznej že to co jsem z otho stvořil si něco zaslouží. To Kev:Rozšíření MOŽNÁ přijde...