|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Zapomenutí ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Frgt|10
 m2m |
publikováno: 08.08.2007, 22:32
|
Druhá povídka ze sbírky Frgt|10.
Nyní by mělo být zcela jasné, co Zapomenutí jsou...a proč tu jsou.
A já se jdu zahrabat, protože touhle povídkou jsem vám podrazil stoličky a shodil možná vaše teorie o tom, čím vlastně Zapomenutí jsou. |
| |
|
|
„Když se podíváte zpátky do dějin, zjistíte, že spousty geniálních vojevůdců, politiků, diplomatů, obchodníků, že všichni tihle muži (anebo ženy), kteří hýbali pákami v našich dějinách, že všichni tihle lidé byli postižení nějakou nemocí.
Dám dva příklady. Zvláštní je, že jsou téměř shodné.
Alexandr Makedonský a Gaius Julius Caesar.“
Odmlčel jsem se a sjel pohledem posluchárnu.
„Oba dva tito vojevůdci trpěli epilepsií. Oba dva tito vojáci, válečníci, velitelé a dokonce svým způsobem i panovníci a politici dostávali záchvaty epilepsie. Traduje se například, že před slavnou bitvou na Graniku dostal Alexandr záchvat a když se z něj probral, zvítězil v těžké bitvě. A Caesar, ano ten slavný Caesar, před slavnou bitvou u Farsalu, ve které tak přesvědčivě rozdrtil Pompeia, ano přesně tam, dostal ve svém stanu epileptický záchvat.“
Znovu jsem se odmlčel. Podíval jsem se do tváří svých studentů. Viděl jsem jim v očích celkem nepříjemný údiv s nádechem ignorace, ale to nejlepší mělo teprve přijít.
Podíval jsem na hodinky. Za pět minut mi skončí přednáška, takže jsem potřeboval ještě chvíli natahovat.
„Jenom rychle odbočím. Různými druhy chorob, ať už epilepsií nebo ne, trpěli třeba Francis Drake, John Cecil Rhodes, Ervin Rommel, dokonce i takoví záporáci našich dějin jako třeba Hitler nebo Stalin. A to nemluvím o středověkém králu, slavném Richardovi I. Lví Srdce, jeho protivníkovi Saladinovi nebo třeba o Attilovi. Ano, všichni tito muži trpěli chorobami, které se nemusely ani dát poznat.“
Znovu rychlé mrknutí na hodinky.
„Ale já se vás ptám, byly to opravdu choroby?“
Odmlčel jsem se. Věděl jsem, že v tuhle chvíli mi posluchači nerozumí.
„Ptám se vás, skutečně si myslíte, že je to náhoda, že všichni tito lidé, kteří vládli a bojovali, aby hýbli páčkou někde uvnitř soukolí našich dějin?“
Viděl jsem, jak jim to pomalu docvaklo…
A v tu chvíli zazvonilo a já se sebevědomým úsměvem prohlásil: „Povíme si o tom něco víc příští hodinu.“
„Působivé,“ prohlásila mladá studentka. Objevila se zničehonic ve dveřích do mé kanceláře, ruce trochu namyšleně složené na prsou, sebevědomý nosík a pevné černé oči zabodávající se do mých. Měla krásný obličej a určitě věděla o svých jiných přednostech. Přesně takový typ žen, který mne odpuzuje. A když jsem jí pohlédl hlouběji do očí, nalezl jsem pobavený arogantní úsměv.
„Co potřebujete?“ zeptal jsem se vlídně, když dále mlčela.
Opřela se o rám dveří a sledovala, jak si balím do batohu učebnice, knihy, igelitový sáček s balíčky instantní kávy a noviny přehnuté natřikrát. Musím přiznat, že mi bylo trochu divně, když jsem k ní znovu pohlédl a najednou jsem viděl, že chce něco říct, ale nechce se tak zbavit slupky, do které se obalila.
„Byla jste na přednášce?“ zeptal jsem se. Určitě jsem její sebevědomou tváři již někde viděl…a přednáška je místo, kde si lidí všímám nejvíc.
„Ano,“ řekla jen.
Nakrčil jsem obočí.
„O tom s vámi chci právě mluvit,“ vypravila ze sebe a vešla konečně dovnitř. Zavřela za sebou dveře a bez optání se usadila v mém křesle.
Probudil jsem s potem na čele.
Zdály se mi sny.
Po dnešku byly ještě o to horší, že byly nejspíš pravdivé.
Pokud ta mladá studentka mluvila pravdu, pak jsem se nejspíš dotkl hranic našich vlastních dějin. To, co se nabízelo jako pouhou hříčkou dějin, mělo najednou reálný základ.
Musím ho co nejdříve vidět.
Nebyl jsem připraven na vše. Čekal jsem něco… určitého, ale ne na pohled zdravého muže po padesátce, jak hraje sám se sebou dámu. Stál jsem tam ve dveřích, ruka bachaře mi ukazovala, kam si mám sednout za neprůstřelné sklo. V kabince bylo akorát tak místo na nepohodlnou židli, ruce jsem si položil na dřevěnou desku a zahleděl přes sklo na něj.
Mikrofon a reproduktor umístěný vedle mne tak, abych byl dobře slyšet na druhé straně a sám dobře slyšel, co pacient říká, zapraskal.
„Ehm…“ zakašlal jsem do něj a snažil se proniknout clonou do jeho očí.
„Dobrý den,“ řekl jsem stupidně a trochu natočil hlavu.
Mlčel.
Mlčel jsem také. Díval jsem se, jak přeskakuje jednotlivé kameny, překvapivě hrál chytře, lákal imaginárního protivníka vytáhnout svou obranu a sám potom zaútočil.
Když posledním kamenem černé barvy přeskočil poslední barvy bílé, srovnal jednotlivé kameny do sloupců a poprvé něco řekl:
„Nedívejte se mi do očí.“
„Co myslíš,“ zeptal jsem se své ženy, „je možné snít s otevřenýma očima, vidět, jak se tvoje celoživotní práce stává skutečností…a pak to zahodit?“
Pohlédla na mne. V záři noční lampičky byla její tvář stále tak krásná jako před dvaceti lety. Pohladila mne po tváři.
„Kdo tvrdí, žes někdy snil?“
Usmál jsem se.
„Povězte mi něco o svém otci,“ vybídl jsem ji a přitom čekal, až konečně složí nohy vedle sebe na zem, abych se nemusel dívat na její krátkou minisukni.
Podívala se na mě svýma pyšnýma modrýma očima.
„Je to blázen,“ řekla jen, „ale asi jste blázni oba.“
„Jak dlouho…už…?“
„Nevím, od mého dětství. Osmnáct let, asi.“
„A vy si pamatujete, co říkal už v dětství?“
Přikývla.
„V celém tom běhu času,“ řekl, když přeskočil poslední kámen černé barvy, „v celém to běhu času tu byli lidé, kteří zas až tak lidmi nebyli.“
„Co tím myslíte?“
Chvíli mlčel. Hlavu měl skloněnou, abych mu neviděl do očí. Bílou košili měl překvapivě čistou, vlasy udržované, nehty na rukou zarovnané, což bych od blázna zdejšího ústavu rozhodně nečekal.
Mezi černými vlasy občas prokvetla stříbrná nitka, ale sám jsem na tom byl podobně, na tvářích rašilo několikadenní strniště, na čele jsem mu viděl hluboké vrásky zamyšlení.
„Proč nemáte děti?“ zeptal se najednou a já úlekem roztáhl ústa.
Seděl jsem ve svém křesle, popíjel víno a pokuřoval doutník.
Přemýšlel jsem.
Pozítří mám přednášku a chtěl bych dokončit to, co jsem načal.
Ale najednou jsem nemohl. Nedokázal jsem to.
„Co tady děláš?“ ozval se hlas mojí ženy hned za mnou. Hodiny na stěně mojí pracovny tiše odbíjely pozdní noční hodinu, staženými roletami prosvítal měsíc, venku svištěl vítr.
„Sedím,“ řekl jsem jen, ani jsem se na ní nepodíval.
Přiklekla ke mně. Župan jí zazářil ohnivou září svíčky, kterou jsem měl postavenou na stole.
„Co tě trápí?“
Její hlas zněl obavou.
Musel jsem se usmát.
„Dějiny, lásko, dějiny…“
„Hledal jste někdy odpovědi na otázky, které vám nikdo nepoložil?“
Jeho hlas byl čistý. Melodický.
„Ano,“ odpověděl jsem.
Mlčel. Seděli jsme tak v tom tichu dlouhé vteřiny. Hlavu měl skloněnou, sám jsem se očima vpíjel do stěny za ním, oddělovalo nás jen neprůstřelné sklo.
„Jaký je rok?“ zeptal se náhle a já jen zamrkal.
„Co prosím?“
„Jaký je rok?“
Chvíli jsem nechápavě zíral na jeho zvrásněné čelo. „2011,“ řekl jsem nakonec.
Zavrtěl hlavou. Jako bych z něj cítil smutek.
„Co myslíte…zapomenuté?“
„Prosím?“ Překvapeně jsem zvedl hlavu.
„Zapomenuté – má zůstat zapomenuté nebo je třeba to znovu objevit? Nebo bylo zapomenuté z určitého důvodu?“
„Kdyby bylo, lidská honba za vědomostmi by to stejně znovu objevila.“
„A co když ne? Co když zapomenuté udržuje lidstvo v omylu, neobjevuje se a zůstává nadále zapomenutým?“
„Pokud tomu tak je, tak se nemusíme bát, že bude znovu objeveno.“
Zaslechl jsem jeho smích. Rozesmál se a přitom rukou svíral okraj dřevěné desky.
„A proč jste tu teda vy?“
Pokrčil jsem rameny.
Jeho tvář najednou zvážněla.
„Vzpomínáte si na něco, co se stalo kdysi dávno?“
Zvedl jsem hlavu a najednou spatřil jeho oči. Vpíjel se do mých a já cítil, jakou energii do mě i přes to sklo vlévá. Seděl jsem a nehnul se, ruce se mi začaly třást, ale pohledem jsem neuhnul, dokud moje tělo drželo nápor jeho síly. Pak jsem se ochable opřel do křesla a zaslechl jeho tichý smích.
A já najednou viděl…vzpomínky…
…seděl jsem na hřbetu koně, pobízel ho do klusu, těžká kovová zbroj mi dosedala na zpocená ramena, pouštní vítr mi rozháněl dlouhé vlasy vylézající zpod přilby. Plášť ušpiněný prachem a pískem za mnou vlál jako prapor, jako vlajka velkého vojska.
A já se ohlédl a viděl stovky rytířů na koních, jak se ženou vpřed…
„Dobré ráno,“ pozdravila mne žena a postavila přede mne hrnek s kávou. Sotva jsem se usadil ke stolu, podala mi i snídani.
Vyhýbal jsem se očnímu kontaktu. Nechtěl jsem jí pohlédnout do očí. Nechtěl jsem pohlédnout do ní. Bál jsem se, že uvidím stejně prázdnou schránku, jakou jsem viděl v jeho dceři.
Včera večer.
Když jsem opouštěl blázinec a hlava mi hrozila, že se rozskočí množstvím podnětů, které jsem nedokázal ani zařadit.
A potom v noci.
Nevěděl jsem, jestli to byly sny, či nikoliv. Přišli ke mně, pohladili mne po tváři a chytili mě za ruce. Kolik jich bylo, to nevím.
Ale když se se mnou spojili svými nehmotnými dlaněmi, viděl jsem najednou tolik věcí, které jsem nikdy neviděl. Viděl jsem všechny ty muže, o kterých jsem mluvil během přednášky, viděl jsem je v okamžicích jejich slávy i smrti, viděl jsem ale i postavy našich dějin, které do nich nikdy nevstoupili. Rolníci, horníci, dělníci, obyčejní námořníci, obyčejní vojáci. A já je cítil.
„Co se děje, lásko?“ zeptala se mě a já podvědomě zvedl oči.
Zabodl jsem je do jejích…
„Jak to myslíte, zrušit?“
„Prostě nemůžu. Stalo se něco, díky čemuž musím nadlouho pryč.“
„Ale…na dnešek máte úplně narvanou posluchárnu. Budou tam i kolegové z jiných univerzit….“
„Promiňte,“ řekl jsem a zavěsil.
Žena mě držela za ruku.
A já byl šťastný, že jsme spolu. My dva.
Je potřeba objevit to, co bylo zapomenuté.
Alespoň jednou musím najít odpovědi na své otázky.
A jestli zapomenuté skutečně zapomenuté je…
…nebo jestli přežívá do dnešních dnů.
Když jsem se ohlédl ženě přes rameno, viděl jsem jejich nehmotná těla visící ve vzduchu, dívali se na mě. A usmívali se.
© Chemist, 2007
Frgt|10
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 13 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 34 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 59 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
