|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Lido 5 (Jola) ::
 kulkul |
publikováno: 08.08.2007, 12:06
|
| Počet shlédnutí předch.kap.dosáhl vytyčené hranice, tak jsem rád a předkládám další. Budu to trochu zkracovat a upravovat, aby to bylo přístupnější. |
| |
|
|
KAPITOLA 5 - Jola
"A kde je maminka?" dotazuje se Jola úporně.
"Nevím, zkus prohledat byt," navrhne Dalibor nepřítomně skloněn nad rozepsaným fejetonem.
"Já už jsem ho prohledala," protáhne dcera, "a maminka nikde není."
"V ložnici jsi byla?" zeptá se zaneprázdněný Dalibor na půl úst.
"V ložnici je právě zamčeno," informuje Jola, ale její otázka vyjde naprázdno, protože Dalibor se mezitím opět věnuje hledání literární pravdy.
"Kde je maminka?" nepřestává Jola rušit.
Dalibor vzdychne a s rukama za hlavou soudí: "Ty mě to dopsat nenecháš?"
Jola dotčeně sešpulí rty, takže by se nad ní ustrnul i kámen.
"Když vy si se mnou nepovídáte," dožaduje se dítě pozornosti.
"Opravdu máš ten pocit?" zeptá se Dalibor vážně.
"Já nevím," uhýbá Jola od tématu a se smíchem se usazuje otci na klíně, "nebo bychom si mohli zahrát nějakou hru. Co se ti nezdá?"
Jola, to šídlo, zase nadobro znemožnila Daliboru psaní, ale na jejích poznámkách je také zrnko pravdy. Rodiče často potřebám dětí nevěnují patřičnou pozornost, naproti tomu bombardují ratolesti drahými dárky, jako by se láska dítěte dala vykoupit.
"Necháš mě udělat aspoň tečku?" zlobí se naoko Dalibor.
"Já! Já chci udělat tečku, hele, ťup - a je tam," Jola se bezstarostně rozesměje a překonaná smíchem padne Daliboru okolo krku, "počkej, tati, ty tady máš bouličku."
Jola si bez ostychu natočí k očím Daliborův mohutný krk.
"Co je to?" vyráží se zebe Jola s překvapením.
"Taková tuková sraženina," vysvětluje Dalibor klidně.
"To je hnusný," konstatuje Jola se stínem obdivu v hlase.
"Vždyť to nemusíš jíst," vtipkuje Dalibor.
"Ble," udělá Jola znechucené gesto.
"Podívej, Jolo, když jsi byla malá a podělala ses nám do plenek, myslíš, že to vonělo?"
Jola zaraženě mlčí.
"Myslíš, že ty tvoje pokakačky nebyly ble?"
"Jú, to muselo být hrozné, já nechápu, proč máma nešla radši na potrat."
"Budeš se divit, ale nám to hrozné nepřipadalo, protože jsme tě chtěli, rozumíš, protože tě máme rádi, umytou, stejně jako pokakanou. I kdyby se ti v životě stalo cokoliv, pamatuj si, že u nás budeš mít vždycky oporu. I kdyby proti tobě stál celý svět, my tě neopustíme a vždycky tě budeme rádi vidět."
"Tati, vy jste suprový," rozzáří se Jole oči, "já bych vás nedala za nic na světě."
"Tak, to zní lépe," souhlasí Dalibor otevřeně, "to, co jsi říkala předtím, to bylo ošklivé."
"Co?" nerozumí Jola.
"Co myslíš?" zdvihne Dalibor prst, "a dej si záležet, teď mě opravdu zajímá, jestli to víš."
Na Joly dětském čele se utvoří přemýšlivá vráska. Přemýšlí, ráda by se otci zavděčila, ale řešení nenalézá.
"S tou bouličkou?" zkusí Jola hádat.
Dalibor jen beze slova zavrtí hlavou.
"Že jsem tě otravovala při psaní?" tápe Jola.
"Kdepak," řekne Dalibor.
Jola se náhle popadne za pusu a zrudlá až do kořínků vlasů zašeptá: "Ten potrat."
Dalibor jen mlčky přikývne.
"Tati, promiň," tulí se Jola Daliboru do podpaží, "já jsem tak hnusná."
"Ale nejsi," odporuje Dalibor a jemně hladí dcerku po rozpuštěných vlasech, "ty jsi jenom takový náš Joláček."
"A kde je maminka?"
"Jolo, prosím tě, uvažuj odpovědně. Dveře do ložnice jsou, říkala jsi..."
"Zamčené," hlásí Jola.
"Klíč v zámku, předpokládám, není," uvažuje Dalibor.
"Není," rozjasní se Jole tvář pointou, kterou pochopila, "tati, ty jsi chytrej."
"Nech si ty lichotky, na to nepotřebuješ žádnou chytrost."
"Takže maminka spí?"
"Asi."
"Ale já si chci s vámi povídat," Joly tváře připomínají nateklý puchýř.
"Víš co," navrhne Dalibor, "zaklepej a řekni tuhle říkanku: My jsme myšičky, máme hebké pacičky. Třeba ti otevře."
Jola si ještě jednou zopakuje verš, aby si ho snáze vryla do paměti, vlepí Daliboru pusu a odběhne za matkou.
Dalibor Lido vstane a zapálí si cigaretu.
Zamyšleně projde pokojem. Vzpaží, čímž se jeho mohutná postava téměř dotkne stropu. Tři čtyři vteřiny setrvá v této poloze, potom s hlubokým výdechem spustí paže. Pohrdavým pohledem sjede tři čtyři hustě popsané archy papíru, výsledek několikahodinové urputné práce.
Nejradši by to všechno hodil rovnou do sběru. Je to zvláštní. Od doby, kdy se setkal s Jednatelkou, dostal jeho život nový řád a smysl, zhoubný nihilismus vystřídala chuť do života a pracovních úspěchů, žije lépe, intenzívněji, naplno, ale jeho schopnost tvořit proti všem předpokladům naopak upadá. Čím to je, kde je zakopán pes? Dalibor
o tom usilovně přemýšlí, podivuhodnou výzvu osudu v podobě zdánlivého rozporu přijímá a snaží se jí přijít na kloub. Co to všechno má objektivně znamenat? Našel konečně lásku, mohl by si do smrti hřát unavené údy v jejích hřejivých paprscích, ale Dalibor chce víc, chce vystopovat smysl toho všeho nepochopitelného v životě lidském a podat o tom určitou uměleckou zprávu. Chce psát. Vlastně ani nestačí říct
chce psát. Musí. Je vnitřně puzen k psaní. Zhruba od třiatřiceti let, kdy zaznamenal úspěch s prvním filmovým scénářem, ho pronásleduje neodbytný sen o opuštěném srubu vysoko v horách, daleko od civilizace, kde jedinou povinností člověka je zajistit si holou obživu, vodu a pár hodin spánku. Tam by se psalo! Nepřekvapilo ho později, když se dočetl, že americký autor napínavých psychologických románů z divočiny, Jack London, tím způsobem napsal většinu svých nejslavnějších děl. Bohužel dnes nežijeme v druhé polovině devatenáctého století. Dalibor si je toho velmi dobře vědom. Dnes není možné samotným psaním se uživit. Svět se mezitím integroval, dnes musí muž bravurně ovládat ne jednu, ale celý soubor náročných činností. Od
nejspecifičtějších manuálních výkonů až po vedení nesourodého kolektivu podřízených. Téměř všechny tyto činnosti lze navíc zvládnout jen pomocí dlouhodobé zkušenosti, neboť teorie se často rapidně liší od praxe. To, co si Dalibor na vysoké škole důkladně osvojil, v pozdějším životě často nepoužil ani jednou. Naproti tomu schopnost
mluvit, vyjadřovat se přesnými formulacemi na libovolná témata, přesvědčování spolupracovníků i podřízených o nezbytnosti navrhovaných kroků, hledání rychlých, operativních řešení problémů, nahlížení do psychologie prostých lidí - to všechno se Dalibor naučil až školou života, jejíž síto je daleko subtilnější než jednoduchá hrubá kriteria vysokého učení, kde nezřídka stačí k úspěchu oddrmolit nazpaměť
naučený odstavec, poučku, větu. Takový způsob studia se Daliboru hnusí, usiloval vždy o hlubší proniknutí do samé podstaty zkoumané látky a to mu zůstalo, byť kvůli tomu musel od života snést nejednu ťafku.
Nebyla to procházka růžovým sadem, jiní mohli soustředit veškeré síly na zvládnutí učiva, Dalibor musel nosit v hlavě vedle složitých výpočtů také starosti o klidný spánek těhotné Nely a později obou. Nely a Joly.
Když razili kamarádi na vojnu, Dalibor sháněl vhodný, co největší byt. Ale nestěžuje si, proč taky? Nemá smysl bouřit se proti přírodním instinktům, které mluví neomylně:
dvacetiletá žena je na vrcholu zralosti a jejím jediným přáním je mít dítě s milovaným mužem. Kdo se pokouší tyto přírodní predestinace obejít, nepomůže sobě ani své partnerce. Je psáno v jedné velmi staré orientální knize, jejíž moudrost v západní civilizaci bohužel neunikla jisté zprofanovanosti: zapřísahám vás, dcery líbezné, nevzbuzujte lásku, dokud nechce sama.
Láska, láska je unikátní vztah mezi mužem a ženou, jehož projevem není pouze sex, ale také zvláštní vnitřní cit, který se vymyká rozumovým pokusům o vysvětlení. Láska je jako voda. V jediném doušku je obsažen horský pramínek, širý údolní proud
i nedohledná plocha moře. Bohužel nejsilnější láska mívá příměs nenávisti, které obrousí ostny až roky manželství. Někomu dřív, někomu později.
Dalibor ještě jednou přeměří pohledem plod dnešního úsilí, ke kterému ztratil úctu. Papíry si výsměšně leží rozházené na stolku, jako kdyby chtěly říct: my svá tajemství nevydáme levně.
"Ani to po vás nechci," řekne najednou Dalibor, jako kdyby lejstra opravdu žila vlastním životem a mohla mu rozumět, "nechci nic levného, hledám pravdu."
"S kým to mluvíš?" zazní ode dveří překvapený hlas Joly, která otce po celou dobu zamyšlení nábožně pozorovala.
"Co myslíš?" odpoví Dalibor otázkou.
"S múzou?"
"Možná by se dalo říct, že s múzou, ty hlavičko otevřená," rozesměje se Dalibor dušeným smíchem.
"Tati a co je to ta múza, jestli teda nevyrušuju," ptá se Jola opatrně.
"Jak bys mohla," klidní ji Dalibor, "múza je žena, která podněcuje umělce k tvorbě."
"Ona existuje? Která je to?"
"To bys tomu dala," zasměje se Dalibor s přimhouřenýma očima, "to není povolání jako pošťačka nebo mlíkařka."
"Prej mlíkařka!" přidá se Jola s rozjíveným dětským smíchem.
"Múzou se může stát každá žena," vysvětluje Dalibor po chvíli veselí, "podmínkou je, aby vyvolávala v umělci tvůrčí náladu."
"Musí být hezká?" vyptává se Jola na další podrobnosti.
"Nutné to není."
"A mladá?"
"Ani mladá být nemusí."
"Může být naše máma múza?"
"To může," pokývne Dalibor.
"Maminka je tvoje múza?" vyzvídá Jola.
"Chceš se dozvědět tajemství?" řekne Dalibor a přistoupí k Jole, skloní k ní svou kučeravou hlavu bez jediného šedivého vlasu a šibalsky poklepne Jolu přes nos.
"Ty jsi má múza."
"Jova, tati," užasne Jola a obejme otce kolem krku. Dalibor vidí, že dnes už sotva něco napíše.
Jola otce políbí na nos a řekne se smíchem: "To je eskymácká."
"Já se domníval, že kubánská," vtipkuje Dalibor.
"Tati, dáváte si s mámou taky pusy?"
"Podívej, Jolo, tohle není jen legrace. Brzo budeš dospělá a budeš mít svého partnera, tak si pamatuj, že o takových důvěrnostech se nemluví. Ani z legrace. A zapiš si to za uši."
"Ale, ale..." šeptá Jola a gestikuluje, aby se k ní Dalibor důvěrně sklonil, "ale dáváte si pusy? Můžeš mi to jenom pošeptat."
Dalibor není proti Joly návrhu nijak zaujatý a proto zašeptá do napjatého dětského ouška: "Dáváme, to víš, že jo."
"Hurá!" zvolá Jola potěšeně a vyběhne z pracovny.
Dalibor nad její vitalitou zakroutí hlavou, potom si zapálí cigaretu a na čele mu naskočí vráska. Na pracovním stole leží rozpracovaný fejeton!
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 16 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 23 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
