|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Darktaer - 14.kapitola ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Darktaer
 Aenica |
publikováno: 08.08.2007, 21:21
|
| Objevují se noví nepřátelé, kteří mají být spojenci... |
| |
|
|
Kapitola čtrnáctá
Rudý prapor
Laren přehodil brašnu přes sedlo a rychlými pohyby ji k němu přivázal. Orfigon vzrušeně zaržál. Věděl, že se něco chystá.
Laren se nejistě rozhlédl kolem. Na širokém prostranství za branou Farvorthu se chystal odjezd. Kolem postávaly hloučky zvědavců a napjatě si mezi sebou šuškaly. Vše bylo v podezřelém pořádku, snad kromě hustých černých mračen, která se zlověstně převalovala nad pevností a věštila těžkou cestu odcházejícím poutníkům.
Laren byl oblečen jako jeden z vojáků Amun Sinthelu v černém koženém kabátci zdobeném modrým znamením fénixe, přes který přehodil bleděmodrý plášť. U sedla měl zavěšeny vaky se zásobami, oblečením a luk s šípy. Podobně vyhlíželo i zbylých patnáct mužů, kteří už byli taktéž připraveni vyrazit. Pět modrých uniforem značilo muže z Amun Sinthel, zelené patřily Amun Niriath a rudé Amun Noar.
Snažil se aspoň z části odhadnout své nové společníky, hlavou se mu ale honilo tolik myšlenek, že nebyl schopen se soustředit. Neustále musel myslet na Sidawenův dopis Arleonovi; na ta divná slova, která mu nadobro uvízla v hlavě jako tříska a čím víc nad nimi přemýšlel, tím hlouběji se zarážela a bolela ho.
Vyšvihl se Orfigonovi do sedla. Vyčkával.
Náhle se mezi davy prodral Rael s Orimstachem v patách. Laren popohnal koně a zastavil u nich.
„Nechceš si to ještě rozmyslet?“ nakrčil Rael čelo a významně pohlédl Larenovi do očí, jako by se ho snažil uhranout.
„Možná bude líp, když mi rovnou popřeješ šťastnou cestu,“ odpověděl, čímž vyvrátil veškeré další pokusy o změnu jeho rozhodnutí.
„Leť jako pták, fargal,“ řekl Orimstach. „Ať vás vítr nese kupředu a ani Hadameth nezahltí vaše srdce strachem.“
„Když už jsme u toho strachu,“ řekl Rael dřív, než mohl Laren Orimstachovi odpovědět, „kde je Asigar?“
Laren se udiveně rozhlédl kolem, jako by si až teď uvědomil jeho nepřítomnost. Orfigon přešlapoval v kruhu, jak se jeho pán snažil najít svého druha.
„Kde je Asigar?“ křikl na amun-sinthelské vojáky, kteří ho však ostentativně ignorovali.
„Kde je Asigar?“ opakoval svůj dotaz. Ani tentokrát se však nesetkal s jiným ohlasem.
„Asigar je v chrámu,“ ozval se hlas pod ním.
Laren překvapeně shlédl. Vedle něj stála Ayana v lehkých splývavých šatech a upřeně mu hleděla do očí. „A kde najdu chrám?“ zeptal se hloupě.
Ayana se obrátila čelem k srdci pevnosti. „Tam,“ pohodila rukou. „Je to nejvyšší stavba tady dole, nemůžeš ji minout.“
„Díky,“ pokývl Laren hlavou a popohnal Orfigona tím směrem. Začínal mít pocit, že ví, která z budov je farvorthský chrám – musela to být ona stavba přitisknutá těsně ke stěně Olim Belu s půlměsícem ježících se věží v průčelí. I z dálky působil chrám impozantně, čím blíže se však k němu dostával, tím více se ho zmocňoval pocit ohromení a úžasu.
Horní část chrámu tvořila zešikmená střecha, jejímž hřbetem procházela vlnící se záda fénixe, přecházející ve dvě roztažená křídla objímající přední věže a mírně skloněnou hlavu s očima klopícíma se dolů k základům chrámu, kde byly do kamene vytesány nápisy vinoucí se po celém jeho obvodu. Na vzdálenější straně se rozšiřoval a vlevo i vpravo k němu byly přistavěny dvě mohutné kruhovité věže, které svou velikostí působily dojmem samostatné stavby.
Laren přitáhl Orfigonovi otěže. Sledoval mlčky tu dech beroucí scénu před sebou.. Uvažoval, jak asi muselo toto místo vypadat za dob největších Předvěkých králů – Eslandira, Erwyona, Ershira a mnoha další, zda-li byl Farvorth i tehdy pevností a domovem prostých lidí, kteří o svou minulost ani okem nezavadili.
Laren nechtěl táhnout svého koně dovnitř, a proto ho raději nechal stát před chrámem. Vůně čadících vonných tyčinek ho dostihla ještě před tím, než vstoupil dovnitř. Kráčel po nízkém mramorovém schodišti bez dechu a bez myšlenek, se srdcem němým ohromením.
Prošel širokým vchodem do temného, neosvětlovaného šera, míhajícího se ponurými stíny, jež vytvářely kontrast světel pronikajících dovnitř skrze malá okna úplně nahoře. Hlavní loď byla po svých stranách lemována řadou vysokých sloupů podpírajících strop. Kolem se mlčky procházeli lidé v lehkých, nedbale přehozených hávech a rukama symbolicky spoutanýma kusem bílého hedvábí. Laren slyšel o této tradici. U mnichů Nového řádu, tedy vyznavačů božstev, jejichž kult se rozšířil na konci Předvěku, stejných, které uznávali i Strážci na Ervionu, měla značit bezmoc živých bytostí proti moci Stvořitele, jenž byl jejich otcem.
Laren se snažil zjistit, jaké sochy to stojí za sloupořadím a když se k nim přiblížil, zjistil, že to jsou modly představující nejdůležitější božstva.
Byl by schopný strávit tu ještě spoustu času, v pravou chvíli si však připomněl pravý důvod, proč se sem vypravil. Zastavil jednoho z mnichů a aby nenarušil nehybné ticho, zeptal se jen: „Asigar?“
Muž se obrátil k opačné straně chrámu a gestem naznačil oním směrem.
Laren pokývl hlavou na znamení díků. Přidal do kroku. Šedavý kouř se vlnil v ostrých šípech slunce, které prorážely skulinami u stropu napodobujícími okna. Kus před ním vystoupil z příšeří ohromný, z mramoru tesaný trůn na honosném podstavci, který vyplňoval téměř celou zadní stranu lodě. Byl to nepochybně Artriyův stolec, který měl naznačit prosbu jeho oddaných přívrženců, aby se vrátil na svět a převzal nad ním svou vládu, tak jak tomu bylo před příchodem draků a před stvořením prvních národů.
Laren se rozhlédl po Asigarovi. Nikde ho neviděl. Prošel celý konec chrámu, ale stále ho nemohl najít. Potom si konečně všiml černého otvoru pod Artriyovým trůnem, který byl tak akorát velký na to, aby jím prošel jediný člověk.
Opatrně jím nahlédl dovnitř. Kdesi před ním vystupovalo z dálky jasné světlo, v němž se leskla zářící voda a černá jeskynní stěna, oproti níž se rýsovala modře oděná postava.
Konečně, zajásal Laren v duchu a vydal se chladnou temnotou vstříc světlu. Neviděl kam a po čem šlape, ale podle tvrdosti materiálu se dovtípil, že to musí být Olim Bel, do něhož byl Farvorth vytesán. Kráčel pomalu a tiše, aby Asigara nevyrušil. Už z dálky viděl, že jeho přítel nevnímá, co se kolem něj děje; oči měl přivřené a hlavu skloněnou před nízkým vodopádem, pramenem vyvěrajícím ze skály a dopadajícím do mělké studánky, ze které pak voda odtékala úzkou stužkou pryč. Kolem hořely pochodně.
Laren se postavil za Asigara a přemýšlel, jestli ho má upozornit na svou přítomnost nebo ne. Během této chvíle nejistoty sklouzl jeho pohled po prameni dolů. Zaostřil oči na to místo, jestli skutečně jeho oči vidí to, co si myslí.
Ve skále za pramenem byla hrubě vytesána dračí tlama. Možná kdysi se tudy táhlo i tělo, jenže teď byl kámen násilně narušen a snad dlátem rozsekán do nejasných tvarů.
Asigar uctívá Draka, ujasnil si Laren překvapeně svůj objev. Ale jak to? Vždyť Vznešený národ přece...
Náhle Asigar zvedl hlavu a prudce se otočil. Chystal se něco říct, když však spatřil svého druha, slova mu uvízla v hrdle.
„Larene...“ vydal ze sebe trhaně.
Laren se odmlčel. Nejistě vzhlédl na hrubou skulpturu a potom znovu na Asigara. „Tohle je Dračí svatyně? Tady na Farvorthu?“
„Ano,“ přikývl neochotně. „Larene, tohle...“
„Já vím. Nikdo se to nedozví. Mniši o tom mlčí?“
„Musí,“ řekl Asigar. „Ne, že by chtěli, ale nic jiného jim nezbývá.“
Laren se odmlčel. „Musíme už jít – všichni čekají...“
Asigar přikývl. „Dobrá.“
Vyšli ze svatyně a vydali se chrámem ven na ostré sluneční světlo, před nímž si museli zaclonit oči. Asigarův kůň nebyl uvázaný přímo u chrámu, ale o kousek dál. Jak si Laren všiml, i on už byl zcela připravený odjet a stejně tak si s sebou nesl několik brašen zásob, luk a navíc druhý meč.
„Na co ho s sebou nosíš?“ poukázal na něj Laren, když s Asigarem nasedli na koně a vydali se pomalu k bráně.
Asigar dlouho vážil svá slova. „Je to Eldainův meč. A já jsem slíbil, že jím zabiju Arkeath.“
Laren zmlkl. Nechtěl Asigarovi vracet vzpomínky, které v jeho hlase vyvolávaly hořký podtón. Pevně stiskl Orfigonovy otěže a bezmyšlenkovitě hleděl před sebe.
Po chvíli narazili na hustý dav lidí. Asigar popohnal koně, aby lidi donutil rozestoupit se, nikdo si však jezdců za svými zády nevšímal, jako by byli všichni uhranutí výjevem, který se jim naskýtal před očima. Asigar zavelel pevným hlasem a zástup se začal neochotně ubírat na stranu. Jezdci pronikli přes ně až k jádru jejich zaujetí.
Asigarova tvář se protáhla neskrývaným úlekem. „Narvire!“ Bleskově seskočil z koně a poklekl k muži, kterého vojáci podpírali, aby se nezhroutil.
Laren sesedl a udiveně si prohlížel hrstku zubožených a k smrti vyčerpaných unthiliathů, kteří právě dorazili k farvorthské bráně. Snažil se spojit si Narvirovu tvář s oním neznámým cizincem, kterého potkal v Berethu, jeho obličej byl však natolik zkřivený bolestí a poznamenaný neskutečným strádáním úmorné cesty, že nebyl schopný najít sebemenší podobnost mezi těmito dvěmi, na první pohled rozdílnými muži.
„Narvire!“ Asigar chytil jeho hlavu do svých dlaní. Cítil jeho bolest, jako by Narvirovy rány zasadili jemu samému, tížila ho vina za všechno, co se stalo – vždyť to on přitáhl othary do Berethu!
Narvir z posledních sil pozvedl hlavu a přerývaným hlasem pravil: „Asigare. Otharové... v Berethu...“
Asigar bolestivě sklonil hlavu. Potom náhle vstal. „Zaveďte ho do mých pokojů! Ať všichni dostanou nejlepší péči... !“
„Copak tohle je teď tvoje starost?“ ozval se samolibý hlas za jeho zády.
Asigar se prudce otočil. „Levrothe! Jak vůbec můžeš... ?“
„V tuto chvíli už bys měl být pryč, tedy jsem Pánem pevnosti já,“ přerušil ho nesmlouvavě a chladně ho přejel pohledem. „Kterýkoli rozkaz vydal, ihned na místě ruším!“ obrátil se Levroth k obyvatelům Farvorthu. „Postarejte se o zraněné, ale pokračujte dál v pracích. Proč by měl kdosi s Amun Niriath dostávat zvláštní péči?“
Mezi lidmi se zvedla vlna souhlasu, jen pár hlasů znělo čirým nespokojením.
Asigar zhnuseně odvrátil tvář od Levrotha. Cítil odpor nad sebou samým, nad svou bezmocí a ponížením, které zažíval. Nemohl ani hnout prstem, aby se kvůli tomu nedostal do sporů s Levrothem.
Náhle jeho oči našly Ayanu. „Ayano!“ zvolal a chytil sestru za ruku. „Pomoz Narvirovi, Ayano. Jsi poslední, kdo mi ještě zůstal. Nezklam mě, prosím...“
Ayana upírala oči na Asigara. Ústa se jí chvěla, jako by chtěla něco říct, nenašla však k tomu sílu. Poklekla k Narvirovi a pomohla mu vstát.
Asigar ji obrátil k sobě čelem a naléhavě ji žádal: „Až to uděláš, jeďte s otcem do Amun Sinthelu. Rozumíš? Ne, neprosím tě, je to rozkaz! Pokud se vrátím, nechci tu vidět ani jednoho z vás. Tohle místo není pro Pány z Amun Sinthel, je to krysí doupě, kde se hlupáci stávají králi. Rozumíš mi, Ayano?“
Ayana vyděšeně přikývla. Nechápala důvod jeho rozrušení, ale důvěřovala mu... tak jako kdysi.
„Dobře, Ayano,“ přikývl Asigar. „Buď silná, sestřičko.“ Obrátil se a chystal se vyskočit do sedla svého koně.
„Počkej!“ zvolala za ním náhle.
Asigar se zastavil a překvapeně se k ní obrátil. Sestra mu položila ruku na temeno hlavy a sklonila ji, aby ho políbila na tvář. „Opatruj se,“ zašeptala. Její oči se zalily slzami.
Asigar zkoprněle stál jako do země vražený. Nevěděl, co má říct – bylo tolik slov, která těch deset let držel v ústech, aby jí je jednou řekl a teď netušil, proč by to měl udělat. Všechno to byly jen hlouposti. Poprvé za dobu, co se vrátil, konečně cítil, že je zpět.
A právě teď musí odejít.
Asigar se vyšvihl do sedla. Přejel pohledem muže, kteří čekali na rozkaz k odchodu. Za ním se ozval klapot kopyt a za okamžik stál vedle něj Laren. Oba na sebe krátce pohlédli. Nikdo se už nechtěl loučit s těmi, kteří v pevnosti zůstávali.
„Odjezd!“ zavelel Asigar silným hlasem a popohnal koně kupředu.
Muži však stáli. Koně nespokojeně frkali v objetí davů, přesto jejich jezdci drželi uzdy pevně a za žádnou cenu se nechtěli hnout z místa. Asigar je rozhořčeně přejel pohledem.
„Už můžete odjet...“ ozval se pobavený Levrothův hlas kdesi vzadu.
Muži kopli koně do slabin.
Asigar vztekle zaťal zuby. Pobídl svého grošáka, aby mu jezdci nezmizeli z očí a vyjel za nimi. Z pevnosti ho vyprovázel smích a pobavené hlasy, prsty ukazující si na poníženého velitele, který měl co dělat, aby své vojáky dohnal.
Tak se Farvorth rozloučil se svým právoplatným Pánem.
* * *
Hodina rychlé jízdy po planinách uběhla jako nic. Černé mraky zlověstně visely nad krajem a halily jej do nepřístupného šera od Olim Belu až po břeh řeky Iruvien, kterou se chystali překročit. Jindy by bylo možné dohlédnout až daleko na jih k pevnostem Vorth-Dur a Vorth-An, ten den však vůbec nenaznačoval tomu, že se rok právě kloní k létu, kdy na nebi září slunce a rozlévá po Syderie své životodárné teplo.
Asigar předehnal vojáky a zastoupil jim cestu. „Kdo vám velí?“ zařval, až se jeho hlas roznesl planinou.
Muži nehnutě stáli a dívali se na sebe.
„Ptám se, kteří z vás jsou tady velitelé?“ opakoval důrazně.
Za středu Amun Noar vystoupil vysoký jezdec v rudé uniformě s hnědými, krátce střiženými vlasy a hranatým obličejem. Chránič na předloktí a toulec s šípy připevněný na zádech prozrazovaly lukostřelce. Po jeho způsobu vykročili do popředí i další dva muži – jeden z Amun Sinthel a druhý z Amun Niriath.
Laren zastavil koně vedle Asigara a sledoval, jak jeho přítel pevně stiskl rty.
„Dobrá,“ pohodil Asigar hlavou. Ukázal na velitele z Amun Sinthel. „Ty teď povedeš Noarské.“ Obrátil se na muže z Amun Niriath. „Ty Sinthel. A ty,“ řekl lučištníkovi, „se dáš k Amun Niriath.“
Lučištník se opřel rukou o krk svého koně. „A proč bych tě měl poslouchat?“
Asigar vytasil meč a napřáhl ho k němu. „Nemusíš. Pokud o mém velitelství pochybuješ, můžeme se o něj utkat jako za starých časů – jen ty a já. Vítěz bere vše, poražený se vrací do pevnosti. Co ty na to?“
Lučištník se pohrdavě pousmál. „Proč bych se měl s tebou zdržovat?“ Obrátil koně a vjel do středu niriathských jezdců. Zbylí po jeho způsobu váhavě uposlechli rozkaz.
Teď Asigar pochopil, kdo je tu skutečných velitelem. Obrátil se tedy k lučištníkovi. „Jaké je tvé jméno?“
Muž se ušklíbl. „Irdenil, syn Imrilův a kapitán prvního pluku amun-noarských lučištníků. A tvoje?“
Jezdci se zasmáli. Laren nejistě pohlédl na svého přítele.
„Asigar, syn Arsivalův, generál amun-sinthelské armády, Správce pevností Vorth-Dur a Vorth-An a Eslandirův dědic.“
Muži náhle zmlkli. Možná za to mohlo Eslandirovo jméno, možná Asigarův vražedný pohled, rozhodně se však v tu ránu mezi nimi rozhostilo naprosté ticho. Laren se nemohl ubránit ušklíbnutí.
„Jsem rád, že si rozumíme,“ řekl Asigar arogantně. Obrátil svého koně zády k ostatním a rozjel se vpřed, aniž by se ujistil, jestli ho jezdci následují. Zběsilý klapot kopyt, který se planinou záhy rozlehl, mu však dodal klid.
Pláň je vedla hlouběji do svého lůna. Krátce po poledni přebrodili Iruvien, která rychle ubíhala ke svému soutoku s řekou Irivion, hnaná navíc ostrým větrem, který rovinu bičoval od Líav Athen až po Hadameth.
Asigar prozíravě nechal jet sebevědomého Irdenila před sebou, aby náhle neskončil s jeho šípem v zádech. Tušil, co na něj Levroth nachystal a už proto se rozhodl nedat tomu vrahovi sebemenší šanci. Nepromluvil s Larenem jediné slovo, ale předpokládal, že si jeho přítel správně vysvětlil pohrdavé pohledy vojáků a vzal si je k srdci. Ještě nebyl čas na to, aby své muže odnaučil nenávidět lidi.
Mraky se na sebe tlačily stále nenávistněji, jako by se měl mezi nimi co nevidět strhnout rozhodující zápas. Jezdci se obávali, že je bouře zasype dešťovými kapkami a oni se nebudou mít kde skrýt, naštěstí se však jejich obavy ani toho večera nenaplnily.
Museli se utábořit na otevřené planině, kde mohli být lehce napadeni, neboť v nejbližším okolí nebylo místo, kde by se mohli na noc ukrýt. Asigar proto rozdělil hlídky na celou noc – nebyl však natolik naivní, aby se spoléhal, že jeho rozkaz uskuteční, proto si s Larenem rozdělil hlídky pro kontrolu dodržování jeho nařízení. Prozíravě nepřidělil ani jednu stráž Irdenilovi, za jehož bdělosti by se obával spát.
Laren rozhodil přikrývky vedle Asigara. Vzal si první hlídku, a proto si odpoutal pochvu s Dyrlaenem od pasu, aby měl svou zbraň připravenu v pohotovosti. Obával se o osud svých přátel, kteří na Farvorthu v blízkosti Levrotha nemohli být v bezpečí. Doufal však, že se o ně Ayana postará stejně jako o něj. Ayana...
„Nad čím přemýšlíš?“ Asigar si odvázal meč a položil ho pod přikrývky.
„Přemýšlím, co je asi teď s Raelem a Orimstachem,“ přiznal Laren.
„Nechci přivolávat špatné předpovědi. Spoléhám na sestru, že je vezme s sebou do Amun Sinthel – pokud jí v tom ovšem otec nezabrání.“ Asigar se posadil a pohrával si v ruce s relnien, aby nemyslel na to, co ho trápilo.
„Myslíš, že je nechá Levroth z pevnosti odjet?“
Asigar nechal sjet relnien po své ruce a jediným pohybem ji skryl pod přikrývky. „Čím míň odpůrců bude na Farvorthu mít, tím líp pro něj. Obávám se ale, že podle toho pravidla bude zacházet i s Narvirem, přestože je v pevnosti jeho otec. Neměl jsem tehdy jet přes Bereth. Byla to moje chyba.“
Laren zavrtěl hlavou. „Neseme na tom oba stejnou vinu. Myslíš, že mě to netíží? Myslím na to pořád od chvíle, kdy to Arkeath řekla a je to o to horší, že jsem sám na vlastní oči viděl ty, kteří othary přežili.“
Asigar se nepatrně pousmál. „Stal se z tebe muž, Larene. A není to jen díky Kyrgylu.“ S těmi slovy ulehl a obrátil se na bok čelem ke svým vojákům.
Laren ho napodobil. Noc bude dlouhá a on má stále nad čím přemýšlet. Položil ruku na jílec Dyrlaenu a snažil se předstírat, že spí. Kyrgyl mu dával moc vidět i ve tmě a měl tedy i přes Asigarova záda dokonalý přehled o dění v táboře. Dnes rozhodně nehodlal usnout.
* * *
Laren sebou překvapeně trhl. Už mnoho hodin uběhlo od chvíle, kdy Asigar usnul a mezitím se stráž v táboře několikrát vystřídala, tentokrát se však chystalo něco nekalého.
Tři hlídkující muži seděli vedle sebe a tiše mezi sebou rozmlouvali. Zničehonic se zvedl někdo další. Laren věděl, že to může být jen voják, který si jde uprostřed noci ulevit, měl však z jeho kradmých pohybů nepříjemný pocit – a už měl několikrát šanci ověřit si, že poslouchat své instinkty se vyplácí.
Tiše ze sebe shodil přikrývku, aby Asigara nevzbudil. Vzal Dyrlaen i s pochvou pro případ, že by se měsíc náhle prodral mezi mraky a vrhl své světlo na lesklou čepel meče. Nad pláněmi se vznášel stín mlčení. Každý neopatrný krok by mohl nepřítele varovat. Laren rozeznával obrysy muže, nedokázal však odhadnou, o koho z Asigarovy družiny se jedná. Náhle se postava skrčila a on si uvědomil, že neznámý s sebou nese luk.
Laren začal rychle uvažovat. Byl příliš daleko na to, aby dokázal rychle zasáhnout, kdyby se neznámý rozhodl vystřelit a kdyby chtěl přijít blíž nebo se rovnou prozradil, mohl by tím na sebe přímo obrátit nenávist mužů a v pořadí neoblíbenosti by záhy předstihl i Asigara.
Dotkl se rukou Kyrgylu, jako by žádal o pomoc. Připravil si kouzlo.
Neznámý voják poklekl a zasadil do luku šíp. Napjal tětivu.
Laren ani nedýchal. Nechápal, jak chce v té tmě střílet, tahle situace mu však připomněla dvě na první pohled rozdílné události, které v tom okamžiku dokonale zapadly do sebe. Sledoval, jak lučištníkova ruka postupuje stále do zadu. Téměř slyšel, jak se prsty šustivě dotkly pírka na konci šípu. Srdce se střetlo v bitvě s rozrušeným dechem.
Tětiva zadrnčela.
Oheň prošlehl nocí. Laren mlčky sledoval své kouzlo, jak protíná šíp a láme ho v půli. Plamen hltavě spolkl zbytky dřeva.
V táboře nastal ruch. Hlídka se překvapeně zvedla. Muži na sebe pokřikovali, čímž vzbudili ostatní. Asigar se vymrštil ze země a v ruce třímal obnažený meč. Nikdo nechápal, co se stalo.
Laren se ohlédl po lučištníkovi. Místo, kde se ještě před vteřinou nacházel, bylo prázdné.
„Co se děje?“ zněl Asigarův hlas táborem, nikdo mu však nebyl schopný odpovědět. Ozývalo se řinčení mečů, někde dokonce i zvuky zmatené bitky.
Znovu prošlehl nocí oheň. Tentokrát se plameny usadily vprostřed ležení a jeho světlo bylo tak ostré, že před ním všichni polekaně ucukli.
Laren přiběhl k Asigarovi. Chytil ho za paži a přitáhl si jeho obličej tak, aby jeho slova mohl slyšet jen on. „Někdo tě chtěl zabít. Mám pocit, že už to celé začínám chápat – ten lučištník, který mě napadl na Farvorthu, je stejný jako ten, který jede s námi.“
„Irdenil?“ šeptl Asigar.
Laren zaváhal. „Nejsem si jistý... ale nejspíš ano. Nemůžeme ho obvinit, protože jsem mu neviděl do tváře, ale podle mě to byl on.“
Asigar se od Larena odtrhl a přistoupil blíž k ohni, na který si oči vojáků pomalu začínaly zvykat. „Odjíždíme hned teď. Začněte se balit,“ zvolal a v odpověď mu přišel rychlý šustot přikrývek, řinčení zbraní a nespokojené koňské ržání.
Asigar nechal svůj ohnivý kruh plápolat uprostřed tábora. „Domnívám se správně, že jsi mi zase zachránil život?“ obrátil se náhle k Larenovi.
„Udělal bys to samé,“ odpověděl skromně.
„Díky,“ kývl na něj a odešel ke svému koni, aby se připravil na odjezd.
* * *
Koně unaveně dusali po travnaté pláni. Jezdce zmáhal nedostatek spánku, nikdo však na sobě nedával nic znát. Asigar je hnal bez přestávky až téměř k poledni, kdy už byli všichni příliš vyhládlí a žízniví, než aby mohli pokračovat dál. Zavelel tedy k odpočinku. Tohle byl jeden z mála okamžiků, kdy ho jeho muži ochotně uposlechli.
Za pár minut pokračovali dál. Nebe se stále mračilo a ostrý vítr podfukoval barevné pláště vojáků tří měst. Na horizontu už před nimi vyvstávala široká hranice Yrizejského lesa, temná a zlověstná, stejně jako to, co v sobě les skrýval. Mnohem blíže se však začaly kupit menší shluky stromů či ojediněle špičatící se skály, které byly nicotnou předzvěstí toho, co jezdce teprve čeká.
Laren jel celou dobu poblíž Irdenila. Nechtěl s mužem otevřeně mluvit o svém včerejším zjištění, doufal však, že ho právě svým mlčením donutí udělat nějakou hloupost, kterou by se prozradil a poskytl tím důvod, aby byl obviněn. Irdenil však musel mít nervy ze železa – nejen, že trpěl Larenovu přítomnost, navíc ještě stále jako jeden z mála dodržoval Asigarův rozkaz a jel uprostřed niriathských jezdců. Ani jednou se však na míšence vedle sebe neohlédl, čímž mu dával jasně najevo své opovržení.
Asigar obrátil družinu blíž k roztroušeným lesíkům, kde měli o něco větší šanci jet nepozorováni. Stromy zde rostly daleko od sebe, a tak neměli problém mezi nimi projíždět. Na tomto místě se rovina mírně vlnila do kopce, na němž se ježila vysoká skaliska jako jedna z prvních známek blížící se krajiny. Postupovali teď pomalu, koně nechali odpočívat v mírném kroku a více se snažili zjišťovat, jestli nejsou kolem ukrytí nepřátelé.
Po poledni právě překračovali jednu z těchto vyvýšenin, když tu k Asigarovi tryskem přiběhla hlídka, kterou vyslal napřed. Dva muži z Amun Sinthel vypadali rozrušeně a hnali koně, jako by jim za patami hořelo.
„Nedaleko od nás jsou otharové!“ hlásil jeden z nich a přibrzdil koně tak prudce, až se zvíře pod jeho rukou nespokojeně vzepjalo.
Mezi muži to neklidně zašumělo.
„Kde?“ zeptal se Asigar.
„Kousek odtud. Byly jsme schovaní za skaliskem a tak nás neviděli. Museli jsem odtamtud rychle odjet, ale bude jich asi deset.“
„Tak jdem na ně!“ vykřikl někdo z družiny a jako na povel se lesem rozlehl zvuk tasených mečů.
Asigar gestem zarazil jejich bojové nadšení. „Pokud na ně vyrazíme přímo, budou mít v boji výhodu. Musíme je nejdřív oslabit a až potom se na ně vrhnout, jinak nás do jednoho pobijí.“
„Bojíš se snad?“ ušklíbl se Irdenil, který se jako stín náhle objevil vedle něj.
Asigarova tvář zkameněla. „Jen bych nerad ve Farvorthu vysvětloval, proč se vracím jako jediný.“
Irdenil si pohrdavě odfrkl.
„Jdeme k tomu místu,“ pokračoval Asigar, „ale nikdo nezaútočí dřív, než k tomu dám povel. Rozumíte mi?“
Vojáci s nespokojeným mručením přikývli.
Družina se potichu vydala za hlídkou. Nikdo ani nešpitl. O pár set metrů dál přivázali koně, vzali si luky, jak jim Asigar nakázal, a se zbraněmi pokračovali dál pěšky, aby netropili zbytečný hluk.
O kus dál se ze země zvedalo šedivé skalisko. Hlídka opatrně nahlédla za něj. Po chvíli muži souhlasně pokývli na Asigara a ten k nim přistoupil.
Za jejich úkrytem se nacházela lesní studánka, kde vyvěral ze země pramen. Kolem ní stálo devět ohromných modrošedých postav, děsivých ve své velikosti a síle, kterou mohli lehce rozdrtit všechny vojáky, které s sebou Asigar měl. Už na první pohled byli ozbrojeni a rozhodně to nebyla jen náhodně se pohybující skupinka.
Náhle se za Asigarovými zády rozezněl bojový pokřik. Muži odhazovali luky a šípy a vrhali se s obnaženým ostřím na othary. Tvorové překvapeně zvedali své hlavy rámované černými hřívami vlasů. Asigar nevěřícně sledoval běžící dav.
Unthiliathé je zastihli nepřipravené. Meče se pozvedly proti otharům a nemilosrdně je bily, až temná krev pokryla lesní půdu. Ani jeden z otharů však přes četná zranění nepadl mrtev k zemi. Nepřátelé se shýbli pro své zbraně a nachystali vojákům tvrdý odpor.
Asigar zděšeně vyskočil na skalisko a připravil si luk. Kolem jeho hlavy prosvištěly dva šípy mířící k otharům. Obrátil se. Za ním stál Laren a Irdenil, oba v rukou třímali luky a znovu mířili na nepřátele.
Asigar napjal tětivu. Střela si našla svůj cíl, othar se zapotácel a daroval tím drahocenný okamžik muži, který do něj ťal. Tvor bolestně zařval a ohnal se mečem po unthiliathovi. Muž se skácel bez hlavy na zem.
Asigar podruhé vystřelil. Jeho oči viděly vojáky umírat, cítil jejich bolest, jako by byla jeho, nemohl však už odvolat, co se stalo. Zoufale odhodil luk a vrhl se doprostřed největší vřavy pouze s mečem.
Laren bezradně zauvažoval. Má opustit Irdenila a vystavit tím svého přítele nebezpečí, nebo má riskovat a vyběhnout mu na pomoc?
Larenova střela se zaryla do čela jednoho z otharů, kterého vojáci za vteřinu nato dobili k smrti. Odhodil luk a vytasil Dyrlaen. Teď ho bylo zapotřebí jinde.
Sekl jednoho z nepřátel do zad a ten se pod jeho ranou bolestivě prohnul. Otočil se. Čtyři silné paže se mihly vzduchem. Laren uskočil a uťal mu dolní ruku. Zezadu se na tvora vrhli ostatní muži. Othar se zvířecím výkřikem padl k zemi.
Proti Asigarovi se hnal nepřítel se dvěmi meči v rukou. Muž uskočil a ťal. Othar jeho výpad očekával. Lehce jej vykryl a křížem zaútočil oběma čepelemi. Asigar neměl prostor k manévrování. Skrčil se, čímž dost zariskoval, přesto však jeho úskok vyšel. Proti nepříteli se vrhl ze strany další muž. Othar nestíhal útočit na oba, přesto ale naneštěstí pochopil, že nebezpečnějšího protivníka má v Asigarově osobě a obrátil se na něj. Unthiliath nestačil rychlé výpady vykrývat.
Náhle jeho záda narazila na strom a on už nebyl schopen dál ustupovat. Pozvedl meč. Otharův úder zarazil jeho čepel do stromu. Asigar skočil beze zbraně za kmen. Náhle se nepřítel prohnul v zádech a obrátil se ke svému protivníkovi. Šíp se zaryl do jeho ramene. Další a další rány ho zpomalovaly. Nakonec othar padl nehybně do tlejícího jehličí.
Náhle se rozhostilo hrobové ticho. Bylo po boji.
Asigar vyčerpaně oddechoval. Hřbetem ruky si otřel pot z čela, který mu stékal po obličeji a pálil ho v očích. Chytil rukojeť svého meče a ze všech sil zapáčil. Čepel vyletěla vzduchem, až se setrvačností zapotácel. Unaveně se rozhlédl po bojišti.
Na lesní půdě ležela bezvládná těla unthiliathů a otharů. Nebyl schopný spočítat, kolik mužů přežilo, přesto se mu však zdálo, že cesta většiny z nich skončila tady, dva dny od Farvorthu. Lesní pramen se zbarvil krví. Nesl ji s sebou rychle a klokotavě, jako by vyhrával padlým svůj pohřební nápěv.
Kousek od Asigara se ozvalo bolestné zaúpění. Uviděl, jak jeden z jeho mužů leží na zemi s hlubokou sečnou ránou přes hruď. Sklonil se k němu. Odšněroval kabátec a roztrhl košili. Sykl. Rána vypadala opravdu hrozivě.
Asigar vstal. Viděl, že za ním stojí Laren, chytil ho za rameno a ukázal na zraněného. „Počkej u něj! Musím se vrátit ke koním.“ Zabodl svůj meč do měkké půdy a odběhl z bojiště.
Koně uvázaní u stromů nespokojeně pohazovali hlavami a frkali. Tušili, co se stalo. Asigar přiskočil ke svému grošákovi a začal se zběsile přehrabovat v brašnách. Zuřivě odhodil všechno na zem. Vyhazoval ven nepotřebné věci, které mu bránily najít to, co potřeboval.
Nahmátl smotek obvazů. Sáhl ke dni brašny a konečně držel v ruce malý plátěný balíček, z něhož stoupala ostrá mámivá vůně veryaly. Nechal věci rozházené po zemi a rychle vyběhl zpět.
Za skaliskem muži unaveně sbírali své síly. Laren se stále skláněl nad zraněným. Když zaslechl něčí kroky, ohlédl se a spatřil Asigara. „Umírá!“ křikl na něj. „Co mám dělat, Asigare?“
Unthiliath poklekl vedle raněného. Krev neustále řinula z rány. Raněný začal chroptět.
„Potřebuji vodu!“ vykřikl Asigar.
Laren se ohlédl k prameni. Vody tu bylo dost, ale nebylo ji čím nabrat. Obrátil se a odběhl pryč z bojiště.
„Nepomůžeš mu,“ ozval se za Asigarovými zády Irdenilův hlas.
„Možná ne, ale rozhodně se o to pokusím.“
Irdenil si odfrkl. „Vždyť je z Amun Niriath, není z tvého města. Tak proč se o něj staráš? A i kdyby se ti to podařilo, nemůžeme se s ním zdržovat. Kentauři ho rozsekají při nejbližší příležitosti.“
Asigar neodpovídal. Rozbalil balíček s veryalou a roztáhl obvazy. Potom se divoce obrátil na Irdenila. „Buď mi s ním pomůžeš, nebo sklapni!“
Zraněný zachroptěl.
Irdenil rozhořčeně zkřivil tvář. Mrštil lukem o zem a poklekl k němu. „Pamatuj si ale, že mi něco dlužíš,“ zamumlal k Asigarovi a natáhl ruku nad otevřenou ranou. Z jeho dlaně vytryskla voda. Zředěná krev stékala zraněnému po hrudi a odhalovala dlouhý čistý řez, na jehož dolním konci byla zřetelně vidět žebra.
Asigar rozetřel veryalu ve svých rukou. Posypal jí ránu a zbytek setřepal z rukou.
V té chvíli přiběhl na bojiště Laren a zmateně sledoval Asigarovo počínání. Irdenil chytil muže za ramena a pomalu ho zvedl, aby mu mohli přes hruď a rameno omotat obvazy.
Zraněný sebou náhle škubl. Krev zbarvila bílou látku a zalila celé jeho tělo. Muž vydechl naposledy.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
