» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."

Buddha

počet přístupů: 2141855

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 9 ::

:: V ohrožení (6.část) ::

alri	publikováno: 08.08.2007, 22:34

Masakr v nemocnici!


	16. Napadení Všichni jsme zděšeně vyskočili. Klára se svezla na podlahu, přitom se stále opírala o stěnu. Z nízkého stolku sebrala nějaký papír a začala se jím ovívat. Odmítala nám cokoliv říct a pořád tvrdila, že to musíme vidět sami. Na nic jsme proto nečekali a vyhrnuli se ven. Výtahy už byly naštěstí volné a tak jsme nemuseli po schodech. V chodbě u Dannyho pokoje stála spousta čumilů, mezi nimi i pacienti a lékaři. Chive se prodral zástupem až k otevřeným dveřím pokoje. A my všichni jsme ho následovali. Po místnosti pobíhalo sem tam několik lékařů. Jeden z nich nás odmítal pustit dovnitř, ale když inspektor vytáhl odznak, už nic nenamítal. Vešli jsme dovnitř. Pokoj byl v hrozném stavu. Pochybuji, že se ještě dalo mluvit o pokoji. Všechny postele byly převrácené a všude po zemi se válely rozsápané peřiny a z podlahy nasávaly rudou krev. Stěny byly rovněž podrápané a zacákané krví. „Co… co se tu stalo?“ slyšel jsem Erika, jak se ptá jednoho lékaře. Shodou okolností to byl ten samý, který nás před malou chvilkou odtamtud vyhnal. „Vlastně ani nevíme,“ odpověděl mu bledý lékař. „Támhle slečna,“ ukázal na Kláru, která stála u dveří a vypadala, že se každou chvíli zhroutí, „za námi najednou přiběhla s křikem, že se tu nejspíše něco děje. Prý slyšela křik a rány, ale dovnitř se bála jít. A tak šla za námi, no a my jsme tu našli tohle… Víte, kdybych věděl, co všechno se může stát, tak bych vás odtud rozhodně nevyháněl… Třeba by se to pak nestalo… Ach ano, člověk někdy dělá chyby, ale většinou to bohužel nemůžeme ovlivnit. Všechno to záleží jen a jen na osudu, i když někdy naše rozhodnutí může znamenat hodně…“ Lékař se otočil a dal se na odchod. Já jsem zatím zamířil do rohu u okna, kde ještě nedávno stála Dannyho postel. Teď tam samozřejmě byla taky, ale celá převrácená a zamazaná od krve. Pod ní ležela halabala pokrývka, na některých místech začernalá a vytažená z povlaku. Ve změti látky jsem si všiml, že z ní vykukuje ruka. Zavolal jsem k sobě ostatní. „Není to to co si myslím?“ ptala se vystrašeně Fran. „Pochybuji,“ odvětila Klára. „Neviděla jsem ho odtud odejít… ale třeba ho už odtud odnesli… v nejlepším případě odvedli…“ dodala s nadějí v hlase. Ale to už jsme společně s Erikem odhazovali postel pryč. S rachotem se postavila a pak spadla na podlahu. Strhla sebou i část lůžkovin. Jenom matrace zůstala na zemi. Rychle jsme ji odklopili a rozhrnuli zbylé pokrývky. Klára a Fran stály přímo za námi a nakukovaly nám přes ramena. Ve chvíli, kdy se odhrnula poslední deka, se za námi ozvalo zachroupání skla. Otočil jsem hlavu. Fran byla úplně namáčknutá na zdi a v očích měla zdrcený výraz. Nijak jsem se jí nedivil. Před námi ležel Danny v louži krve. Když jsme ho přetočili na záda, ruce se mu rozhodily do stran jako nějaké dřevěné loutce. Oči měl vytřeštěné a zalité krví, která mu v několika pramíncích stékala po obličeji. Než jsme stačili cokoliv udělal, přiřítili se lékaři a odehnali nás odtamtud. Ustoupili jsme několik kroků vzad a sledovali, jak se doktoři snaží Daniela oživit. Bylo však už pozdě. Za chvíli nám Daniel zmizel pod čistým bílým prostěradlem, kterým ho přikryli lékaři, a už nikdy jsme ho neviděli. Ozvalo se další zachroupání skla. To se Fran otočila k oknu. Sklo bylo úplně vysypané a spousta střepů se válela po podlaze. Fran se vyklonila z okna, ze kterého k nám doléhaly houkačky policejních vozů, a vlasy ji povlávaly ve větru, který foukal dovnitř. Najednou však zpozorněla a hned na to jsem ucítil dloubanec do boku. Erik s Klárou nejspíše také, neboť se rovněž otočili. Fran na něco ukazovala. Podívali jsme se na okenní rám pozorněji. Do plastu byly vypálené drobné dírky a v kusu střepu byly zaklíněné… „Bílé chlupy!“ zašeptala Fran vzrušeně. „Myslím, že už vím, co se tu stalo,“ zašeptal Erik a vážně se na nás podíval. 17. Podezření Michel se odmlčel. Od dlouhého vyprávění mu už pomalu začalo vysychat v krku. Omluvil se , popadl ze stolu sklenici s vodou a řádně ji vyprázdnil. Štěně teď pospávalo v rohu místnosti, ve které bylo ticho jako v hrobě. Parsley seděl na židli nehnutě, dál převaloval v puse žvýkačku a tvářil se dotčeně, že si vůbec někdo dovolil o něm mluvit – a obzvlášť takhle. Michel si ho ale nevšímal. Mezerou mezi hlavami dvou novinářů zahlédl Marrowa. Tvářil se docela kysele, dělal si poznámky a očividně Michel pořád neřekl to, co by si přál slyšet. Michel položil skleničku na stůl a pohlédl na Chiva. Ten si jeho pohled vyložil správně. Počkal až dozní zadunění hromu a pokračoval. Celý pokoj byl vzhůru nohama. Všechno zpřeházené a rozbité. Největší záhada na tom však byla, kdo to mohl udělat, jak to udělal, ale hlavně proč to žádný z těch lidí nepřežil. Rozhlédl jsem se po místnosti. Lékaři zrovna odcházeli od Daniela Gruba. Pánové de Fraise a Berry a slečny Spannerová a Plaitová se vykláněli z okna. Když jsem k nim zamířil, slečna Plaitová spěšně opustila pokoj a slečna Spannerová cosi strčila velkou rychlostí do kapsy. Dělal jsem, že to nevidím. „Myslím, že byste radši měli jít domů a odpočinout si,“ poradil jsem jim, „bylo toho na vás moc a rozhodně byste se měli pořádně vyspat…“ „Byl bych radši, kdyby tu ještě zůstali…“ ozval se za mnou hlas Edgara Parsleyho, „rád bych si s nimi pohovořil.“ „Nemyslím, že je to vhodné, Ede,“ otočil jsem se. „Ti lidé si už dnes prožili dost,“ ukázal jsem na postel pana Gruba. Zdálo se, že to Edgar pochopil. „A potřebují si odpočinout!“ Obrátil jsem se zpátky na přátele stojící u okna: „Prosím, můžete odejít. Nic vás tady nedrží. Na shledanou.“ Přát jim příjemný večer mi v tu chvíli nepřišlo zrovna vhodné. Zdálo se, že jsou opravdu rádi, že jsem je propustil. „Zase se mi pleteš do moji práce, Oscare!“ zvolal Edgar nakvašeně. „Nepletu se ti do ničeho,“ zněla má nevrlá odpověď. „Ale ano! Já ti lidi potřebuji vyšetřit! Třeba žádné příšery neexistují – o čemž vůbec nepochybuji – a všechno si to vymysleli! Je zcela možné, že za ten masakr s autobusem můžou oni! Třeba jsou to úplní maniaci! A tys je nechal jít!“ „I to je možné,“ odvětil jsem. „Ale copak nemáš oči? Copaks neviděl, jak ti lidé vypadali? Jak byli strhaní a unavení? Nechápu, co ty jsi za člověka, Edgare. Zajímá tě jenom tvoje práce a věda…“ „No dobře, jak chceš,“ odvětil uraženě, „já mám čisté svědomí,“ řekl ještě a odkráčel. Přistoupil jsem blíže k oknu. Rukou i pohledem jsem přejížděl po rámu okna. Copak to může být asi tak zajímavého, že to musí schovávat? A pak jsem na to narazil. V kousku střepu, který trčel v rámě, povlávaly asi tři bílé chlupy nebo vlasy – těžko říct. Promnul jsem si ruce. Trošku jsem zapochyboval o jejich původu. Zdálo se mi nepravděpodobné že by pocházely ze svetru slečny Plaitové – měla na sobě totiž nesmírně chlupatý bílý svetr. Ale proč by zrovna ona ty chudáky zabíjela? Jak? A proč by ty chlupy slečna Spannerová schovávala? Ale Plaitová tu přece byla sama, takže měla dost příležitostí. Zeptal jsem se několika lidí kolem, jestli ji někdo neviděl jít dovnitř. Moc jsem však nepochodil. Nidko nic zvláštního neviděl. Nedávalo mi to smysl. Plaitová ani nebyla od krve. V pokoji sice předtím byla, ale to se ty její chlupy nemohly dostat mezi střepy. Ostatně mohly se tam dostat teď. A také chyběl motiv. Každopádně… policista musí počítat se vším. Zavolal jsem si jednoho nižšího policistu a nařídil jsem Kláru Plaitovou sledovat. Jen tak, pro jistotu. Nic jsem nehodlal ponechat náhodě! 18. Ve křoví Chive se odmlčel. Michel si už trochu odpočinul a tak pokračoval. Opustili jsme tedy pokoj. Rozhodli jsme se nezůstávat déle v nemocnici. Museli jsme z toho všeho vypadnout. Potřebovali jsme čerstvý vzduch a pořádně si pročistit hlavy. Klára kamsi zmizela a nikdo jsme nevěděli kam. Našli jsme ji až venku. Seděla na lavičce před nemocnicí, v puse zapálenou cigaretu a koukala kamsi před sebe. Asi jsme ji vyrušili z hlubokého přemýšlení, neboť když jsem na ni promluvil, úplně se lekla a cigareta ji vypadla na chodník. Erik ji okamžitě zašlápl. „My-myslím, že budu muset jet domů. Nechala jsem Dyka samotného a řekla bych, že se mu to určitě moc nelíbí… Mám tu auto, nechcete hodit domů?“ „Radši se projdem,“ odpověděl jsem. „Tak fajn… Tak já půjdu… Ahoj…“ vykoktala, zvedla se a nepřítomně zamířila ke svému autu. Za chvíli už oddrnčela pryč. „Abych řekl pravdu, mám o ní trochu starost,“ prohlásil Erik, když vozidlo zmizelo za rohem. „Nevypadala zrovna nejlépe… Ale že tak najednou…“ „V takovém stavu by rozhodně řídit neměla,“ vyjádřil jsem svoji obavu i já. „Klára je dobrá řidička,“ namítla Fran. Bylo však už docela pozdě na to, abychom s tím něco udělali. Klára už dávno odjela. Všem nám to vrtalo hlavou proč se začala chovat tak divně. Nic jsme nevymysleli, a tak jsme se radši vypravili domů. Neušli jsme ani pár kroků, když jsem spatřil něco ležet v křoví. Tak zvláštně se to lesklo, obzvlášť ve svitu lampy. Určitě jsem už ten lesk někde viděl. Upozornil jsem na to ostatní a opatrně jsme rozhrnuli křoví. Na hlíně ležela hromada bílých chlupů a tmavé drápy se silně leskly v oranžovém světle. „Je to mrtvé nebo živé?“ ptala se roztřeseně Fran. „Nemám tušení…“ zamumlal Erik, sebral ze země klacek a trošku jím opatrně šťouchl do příšery. Čekali jsme, že obluda každou chvíli vyletí a vrhne se na nás, ale nic se nedělo. Dál klidně ležela a nevypadalo to, že by vůbec dýchala. Erik se odvážil, strčil do té bestie nohou a rychle ji odtáhl. Ale opět se žádná reakce nedostavila. Erik se k té obludě znovu přiblížil a tentokrát ji rázným kopancem převrátil na záda. Příšera měla přivřené oči a z pootevřené tlamy ji čouhal černý jazyk. Těsně nad pravým okem měla tmavou ránu, ze které odkapávala nějaká černá tekutina přímo do trávy a pomalu se vpíjela do hlíny. „5ekl bych, že je to mrtvé,“ řekl potichu Erik a ukázal do křoví. „Na hlavě to má černou ránu, myslím, že je to krev…“ Fran nahlédla do křoví. „Černá krev? To je zvláštní…“ „Teď jsem si vzpomněl, že jsem na zemi v tom pokoji viděl nějaké černé skvrny… Nevěnoval jsem jim však žádnou pozornost… Myslel jsem, že se jen něco rozlilo nebo že je to odřená podlaha…“ „Asi se snažili bránit,“ odpověděl Erik pohotově. „Museli jí něčím praštit, rozbít ji hlavu. Jí se však podařilo utéct, ale nepřežila to. Je to celkem logické,“ rozhlédl se po nás. „Co teď?“ ptala se Fran. Naše pohledy se střetly. Nebylo potřeba ani slov, abychom věděli, co udělat.


celkové hodnocení autora: 95.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 12		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

FeBs	20.11.2008, 3:37:52

Zjímavé, hezky se to četlo, asi si to přečtu celé od začátku:-)

Pavel D. F.	08.08.2007, 22:34:12

Mrtvá příšera přináší do příběhu nové otázky, bohužel její řádění stálo život jednoho z hrdinů. Tak uvidíme, co se ještě semele. Děj vyprávěný více postavami je věrohodný, každý má na věc jiný pohled, což příběh oživuje.