|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Nina VI, třetí série ::
 čuk |
publikováno: 12.08.2007, 13:24
|
| Předposlední díl kolujícího příběhu Nina vytvářeného skupinou Šílená osma. Nina po projití všemožných dobrodružství zůstává osamělá a svádí vnitřní boj, zatím co souběžně lékaři bojují o Ninu Mertlovou. |
| |
|
|
Nina osaměla na terase svého nádherného paláce. Pod ní, ozářeno zapadajícím sluncem, pulsovalo město svým podvečerním životem. Nina se cítila být z něho vytržena, cizí, sem se nehodící. Kam vlastně patřila, kde bylo její místo? Vždyť je náhle tak sama a opuštěná!
Město se podobalo barevné fata morgáně nad rozžhaveným pískem pouště, ano, teď se jeho obrysy rozvlnily, na malý okamžik, ale stačilo to, aby Nina přestala věřit v existenci života v něm. Zavřela oči, jako kdyby se pokusila město nachytat při nepatřičném pohybu. Pod víčky se jí roztančily barevné kruhy, za nimi bylo možno tušit rozpité pohybující se obrazy.
Zřetelněji se rýsoval promítací přístroj. Film se před objektivem zasekl na jednom políčku, zpola plné cívky filmového pásu lákaly tajemstvím: co již bylo shlédnuto a co shlédnuto bude? Nina se zadívá pozorněji: na obdélníčku filmu přímo proti ní je zachycena ona, Nina, ale nejedná se o obyčejný záznam na celuloidovém pásu…vždyť ta dvourozměrná dívka napodobuje její, Nininy, pohyby a gesta. Zrcadlo pod víčky, živý pramen vyvěrající z filmu v promítačce!
Nina se vrací do pokoje, na tapetované stěně visí skutečné zrcadlo, kterého si dosud nevšimla. Nebo tady ještě nebylo, když vyšla na terasu? Přistupuje k němu, udělá rukou před obličejem kroužek jako kdyby chtěla odehnat jakýsi přelud. Dívka v zrcadlové ploše opakuje ten pohyb, ale zdá se být něčím divná. Nina strne s dlaní před ústy, snad chtěla přidusit výkřik deroucí se z hrdla, výkřik strachu. Ne, je to výkřik poznání! Na odrazu v zrcadle se vteřinová ručička pohybuje po ciferníku směrem k vyšším číslům zobrazujícím minuty. Hodinky na Ninině ruce jdou pozpátku a vracejí uplynulý čas!
Nina opět zavírá oči, uvědomuje si náhlou neznámou pobídku, uvědomuje si, že její srdce nebije, necítí jeho tep, a před chvílí se jí mohlo rozskočit. Bylo-li to opravdu skutečné srdce. V jejím těle je ticho.
O to zřetelněji slyší šepot hlasů, překrývající se v nesrozumitelných zauzlinách slov, a přece vtíravý, se skrytou výhrůžkou.
„Zde je tvé místo, Nino, Ninočko, neodcházej, s námi najdeš klidu, otevři oči, ukážeme ti, co jsi ještě neviděla, aniž bys musela jediným krokem vykročit z paláce. Budeš obklopena přepychem, u nás nalezneš spokojenost a vyrovnání, v našich měkkých náručích spočineš a tvá únava a strach se změní v ukolébání.“
Ta slova byla posléze medově lákavá a ona byla unavena a chtělo se jí spát.
Pak si její podvědomí vzpomenulo na zasutou pohádku z dětství, uslyšela hlas maminky, stále víc slábnoucí, je v něm láska k ní, k její dceři. Kde se předtím schovávala? Kam se s časem ubíhajícím vpřed poděla? A pointa pohádky přináší varování. V mozku jí začnou tepat rady oněch dvou dam ze snu, Ekyelky a Ekleyké: čeká tě poslední boj, konečný zápas. Ona darovaná slova byla přehlušovaná dryáčnickým drze se vnucujícím ševelením v uších: „Zažeň volání minulosti, jsme tví nejlepší přátelé, současní a utišující.“
Nina si uvědomí pravý smysl rozdvojení, teď slyší zvukové dueto, dva hlasy, a ona je vlastně vrávorající podivnou postavou mezi dvěma kaskádami jejich tónů, podobna odloženému hudebnímu nástroji. Ano, až doposud vždycky si s ní někdo pohrával, hrál na její duši i tělo jako na flétnu nebo divoké žestě, na ni, bezmocnou a bez schopnosti odporu. Měla pocit, že dřív jí bylo vše předurčeno, že motivace dalšího jejího počinu byla předem naprogramována. Podle čísi libovůle-zlovůle byla postrkována sem a tam, aniž by měla možnost sama se rozhodnout, sama řídit své tělo. Jako loutka. Snad i teď? Že by autoři nebyli odehnáni anebo zničeni, naopak se filištínsky zakuklili, že chtějí prásknout bičem či navnadit kostkou cukru, aby se stala jejich trojským koněm?
Nina vykřikne: „Ne! Nikam nepůjdu, vy zákeřní mistři iluzí a manipulací! Změnila bych se v přízrak, který se nakonec rozplyne. Vrátím se zpátky, půjdu po svých stopách časem. A učinila-li jsem zlo, odčiním je, vzbudila-li jsem plané naděje, napravím lež pravdou.“
Cítí v hlavě obrovský tlak, není vložena v mučícím lisu? V mozku jí víří myšlenky a představy jako spadané listí na podzim v nelítostném větru. Nina zatíná pěsti, neotvírá oči navzdory úporné bolesti, kterou působí cizí prsty rvoucí vzhůru její oční víčka. Ne, tento boj musí vybojovat v sobě, to úlisné přemlouvání musí uzavřít v třinácté komnatě, a ještě lepší: udusit je, cítí sílu udusit je, a udělá to, neboť ony pařáty se špínou za nehty k ní nepatří, užírají ji. Jako exoticky nebezpečný nádor, do ní vpašovaný, kterého se musí zbavit.
Zahání přízraky hrozivě se míhající v jejím slepém pohledu, nebojí se drápů sápajících se na její oční bulvy. Tuší, že jediná pro ni pravdivá cesta je skryta v tom podivném promítacím přístroji. Myslí na něj tak intenzivně, že jeho obraz vytlačuje přeludy a nabývá ostrých rysů plných sdělení určených jen jí.
Dívka na filmovém políčku ukazuje hodiny a usmívá se. Nina poznává, že se na ni dívá její druhé, pravé já, kterému může věřit. Sebere veškerou zbylou vůlí, náhle cítí, že musí filmový pás osvobodit, dát ho do chodu, roztočit filmové cívky. Kterým směrem? Sleduje gesto své usměvavé dvojnice a pohybem očí objíždí horní cívku, ano, tak je to správně. Cívka se pohne, Nina si v tom okamžiku uvědomí svůj tep, srdce se vrátilo a opět se dalo rázným rytmem do práce, již plně v Nininých službách. Černí zakuklenci vylézají z jejího těla a šourají se, kápě sklopeny, takže jim není vidět do tváře anebo možná do holých očních důlků nad vyceněnými bezertými zuby. Teď zrychlují, utíkají pryč a mizí za stěnou, jako poražená tlupa padouchů, jako mistři posledních řešení, jejichž tah na šachovnici končící matem jim nevyšel.
Cívka promítačky se roztočí, filmový pás v pohybu šustí, běží opačným směrem než je obvyklé, světelné záblesky se míhají, jsou to dříve proběhnuvší děje a kulisy, v kterých se odehrály. Nina míří ke svému prvopočátku, kdy byla… Neotvírá oči, musí vydržet až do posledních setrvačných obrátek prázdné cívky, do konce svého příběhu.
I tak lze vracet se k sobě. Až se pás dotočí, bude moci pozvednout víčka, tam, v bezpečném místě, kde zrakové i zvukové halucinace nemají sílu a mizí jako pára nad hrncem, jako ti dřívější černí zakuklenci, tam, kde Nina uvidí sama sebe a pochopí nejen svůj tep, ale i smysl tlukotu živého srdce. A poté co prohlédne, bude ji očekávat úsměv. Skutečné přátelské zrcadlo, neposkvrněná zrcadlová plocha, nikoliv mrtvá dovnitř obrazy stahující hladina skla. Živé mluvící zrcadlo ji zdraví a ona si uvědomí pravdivost odrazů své tváře v soucítících i obdivných lidských očích.
Pokoj má za dne bílé stěny. V tuto večerní chvíli září namodralým svitem, v kterém blikají rudá světýlka. Monotónní bzučení, jaké vydávají některé přístroje. Neviditelná ruka kreslí v prostoru změt čar měnících se každou vteřinou, spolu s ukapávajícím časem.
Kdosi zakašle, ozve se nesmělý výdech úlevy. Útěšlivý hlas, jakým mluví někteří lékaři, říká:
„Nikdy bych nevěřil, že se vám to, profesore, podaří.“
„Nahrát Nininy mozkové impulsy v plném rozsahu je jen věc špičkového vybavení. Pak jsme riskovali.“
„Nápad přehrát jejich soubor pozpátku pacientce je váš a zcela nový,“ a lékař se pokusil o úsměv a utřel si pot z čela.
„Snad, i když v literatuře se leccos naznačuje. Nejdůležitější bylo spustit získaný zápis synchronně s opakovaným sledem dívčiných představ z divokých snů, vracejícím se po odeznění speciální bezesné narkózy. Tak se film dějů a emocí probíhající v mozku zcela zruší, jako se neutralizuje znaménko plus se znaménkem minus, pozitiv splyne se svým negativním odrazem v jednu pokojnou a klidnou čáru. Chaos vnitřního víření ve styku s podávaným signálem zvnějšku zmizí a s ním kolotoč přeludů. Hlava je zbavena týrání paralelní realitou, vyprázdněna a již přístupná k uzdravení. Ale ona neměnná rovně ubíhající čára není řešením, její delší setrvalý stav je naopak nebezpečný.“
„Musíme čekat, ještě není vyhráno. Teď si musí Nina pomoci sama.“
V lékařově hlasu zazní nejistota, ale nehodlá do místnosti vpustit obavy skryté v tichu očekávání, a proto mluví dál:
„Škoda že nevíme, co se Nině zdálo. Máme jen změt chaotických křivek a množinu digitalizovaných údajů bez stop vysvětlení.“
„Snad se je jednou podaří přečíst a dešifrovat. Ale muselo to být pro ni strašné: tělo nehnuté, a přitom pociťující všechny peripetie postavičky, ve kterou se v mozkových buňkách proměnila,“ profesor ze supertajného výzkumného ústavu si povzdechl a dodal váhavým hlubokým hlasem: „doufám, že její představy nebyly jen děsivé, ale i radostné.“
Mátoživé křivky podobné svíjejícím se jedovatým hadům se uklidnily a změnily v přímku času, na níž naskočila sinusovka pravidelného srdečního rytmu a posléze i mozkového biorytmu.
Lékař se konečně zasmál. Napětí usazené v jeho obličeji zmizelo. Rozsvítil nemocniční stropní světlo a podíval se směrem k bělostnému lůžku:
„Teď se Nina Mertlová může k nám vrátit. Všechny zábrany byly odstraněny.“
Jakoby na povel se dívka pod lehkou přikrývkou pohnula, otevřela oči a pokusila se o úsměv. Oči byly živé a vnímavé, chtivě odrážely ten pro ní znovu nalezený skutečný prostor.
Doktor Michal Heinz se usmál ještě víc a pokynul pacientce rukou se štíhlými prsty. Opětovala jeho pohyb, zprvu nejistě. Tiše k ní promluvil:
„Kdybyste si tak, slečno Nino, mohla pamatovat vše, co jste prožila, když jste se toulala mimo nás,“
V očích slečny Mertlové se objevily otazníky. Nechápala, o čem její lékař mluví. Podívala se v stejných rozpacích i na vrásčitou profesorovu tvář. Starý muž odvrátil pohled a vyhlížel z okna, do zeleně stromů nemocniční zahrady. Na jedné z větví rozezpíval opožděnou árii kosík. Pak profesor řekl tiše:
„A možná, že je to tak lepší, že si nepamatuje a že my to nevíme, pane kolego. Třeba by se chtěla vrátit tam, odkud přišla. Třeba by i nám vybledly barvy a rozpustily se obrysy světa, v kterém je nám předurčeno žít. Třeba bychom chtěli opustit vše co tady máme a kamsi uletět, jako ptáci na podzim, kteří netuší, jaký osud je čeká cestou do zaslíbené nebo prokleté země.“
„Tohle je naše velké osobní štěstí, stěna zapomnění, kterou jsme postavili proti únikům. Pro Ninu je zárukou, že nenastane recidiva její nemoci.“
„Bohudík. Nemluvě už o tom, že by čtení snů mohl někdo zneužít. Škaredě zneužít. Kdo? Lze tohle vůbec předpovědět? Dnes je přece možné všechno. A zítra…“
Otevřely se dveře, sestra, která zřejmě naslouchala za dveřmi, (nebo že by byla jasnovidná?), přináší láhev šampaňského a dvě sklenky. Na tácu z křišťálového skla plného světelných záblesků.
„Ale sestro Anno, víte, že se to nesmí.“ Tón lékařova hlasu nebyl vůbec kategorický.
Nina Mertlová vztáhla ruku a sestra Anna se vrátila pro třetí sklenku. Když si ji Nina brala, podívala se Anně do tváře. Komu jen se podobá? Ale myšlenka se rozplynula dřív než ji mohla Nina uchopit a pochopit.
Třetího dne po svém procitnutí začala Nina Mertlová číst knížky, které ji sestřička Anna, Andulka, Andulička její vypůjčila v knihovně. Chtěla samé fantasy a sci-fi fláky. Nic jí nepřipomínaly, jen jim rozuměla, jistě, mnohem lépe než tehdy, kdy byla o několik měsíců mladší, tehdy, kdy si jeden takový tlustý výtisk naposled četla v parku, než vstoupila do jízdní dráhy. A poslední co pak vnímala, byl řítící se masiv rychlého vozu, kterému selhaly brzdy.
Čtvrtého dne se ozvalo zaklepání a do dveří nemocničního pokoje vstoupil vysoký štíhlý mladý muž s kulatým obličejem. Trochu se podobal vyhladovělému moudrému medvědovi. Podal pacientce ruku a řekl slavnostně, s potlačovaným úsměvem:
„Jmenuji se Čuk a přicházím z Hollywoodu. Proč? Dostal jsem za úkol napsat na základě vašeho vyprávění scénář fantasy filmu.“
„Nic si nepamatuji pane, pane…Nemám o čem vyprávět. A spala jsem celý měsíc, ne-li víc. A beze snů.“
„A zaspala jste ten nádherný úplněk. Dnes bude kouzelná tmavá noc s přátelským pomrkáváním hvězd.“
„Vy básníku.“
„Vy múzo! A říkejte mi Jirko.“
„A vy mně Nina, jmenuji se…Nina Mertlová.“
„Vlastně jsem z Holíku prchnul, když jsem si uvědomil…nebo že byste mne přitahovala na dálku?“
„Já? Úplně obyčejná osmnáctiletá holka?“
„Poznáte sama, že jste neobyčejná. I šéf režisér to pozná. A já vám napíšu scénář.“
„ Taháte mne za nos. Proč jste z té filmové velmoci odešel?“
„ Prchnul. Dočasně. Ale vrátím se, s vámi, nebezpečí snad už pominulo.“
„Jaké nebezpečí?“
„ Měli jsme tam pět nebo dokonce sedm scénáristů a ti záhadným způsobem sešli z tohoto světa. A nebylo to sešlostí věkem, haha.“
„A jak jste se zachránil vy? Mohl jste být první na řadě, soudě podle postavení v abecedě!“
„Jaká čest pro mne, že? Nikoliv. Navíc ovládám schopnost vytušit nebezpečí. Po mých předcích zděděnou. Malá finta: přeměnil jsem se v nepatrného panáčka a schoval jsem se ve své hlavě.“
„Hahaha.“
Nina Mertlová brala jeho slova jako legraci a zářivě se rozesmála. Byla tak krásná, vlastně ani ne tak krásná, jako spíš velice sympatická, se zvláštním pobledlým půvabem a s trochou smutku v očích, že nebylo divu, když se okouzlený pan Čuk z Hollywoodu neudržel a spiklenecky na ni mrknul:
„Pak se stanete tou nejzářivější filmovou hvězdou, to vám garantuji.“
A pomyslel si: pikantně zvláštní sepsaninu o jejím osudu budeme publikovat v tisku, mezi lidma se to bude moc a moc číst . Film s ní, s Ninočkou, i kdyby byla jen hvězdičkou, se stane trhákem. A já snad, no, snad se jí trochu líbím, když jsem ten posel dobrých zpráv…
„Jaký má být váš nebo lépe náš film,“ zeptala se černovláska a skryla již zardívající se tvář za oponu dlouhých vlasů.
Filmový šíbr Čuk si musel něco rychle vymyslet, ještě že si pamatoval pár motivů a některé povedené hlášky z významných opusů ještě významnějšího spisovatele, dnes už klasika, Ara Vineje. Nebo to byl Kaun Iszsa?
„Víte, slečno Nino, to bude tak, že…“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 22 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
