|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Strašilenci VII. ::
 Arvinej |
publikováno: 10.08.2007, 20:14
|
| Tak je to tady... můj desetistránkový sedmý díl Strašilenků přichází a přináší s sebou všechny postavy, které jste doposud mohli potkat, i některé nové, například Béla Bartók (promiň estel, nakonec jsem ho nasadil já) nebo stará paní Celeste. Napsal jsem to všechno na jeden zátah a skvěle jsem se u toho bavil, doufám že vy na tom budete se čtením stejně. |
| |
|
|
Páni z Lenku, též zvaní Lenkové
Starý šlechtický rod, odvozující své jméno od hradu Lenek, jejich rodového dědictví. Tato rodina byla velice uzavřená a spravování svého panství přenechávala ustanoveným správcům. Měli tak dostatek volného času, aby se mohli věnovat rozvoji vědy ve všech jejich odvětvích i na pěstování paranormálních schopností. Podle starých pověstí je hrad plný starodávných pastí hlavně z doby Mojmíra Lenka, zvaného Loutkový pán, praděda posledního člena rodiny Lenků – malé Leničky, která zemřela i se svými rodiči Lenkou a Vilémem Lenky při útoku mágů Kosmoděje a Čarovesma, vyslaných Velkou kosmickou radou. V současné době hrad spravuje Správa hradů, jež nechává opravovat 500m vysokou hlavní hradní věž.
Viz též Strašilenkové, Velká kosmická rada, Lenek, věštba o hradě Lenku a Největší vědci naší doby.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Strašilenci VII.
Jak došlo k řadě změn a jevů nevídaných
Kdesi ve výšinách odbíjely hradní hodiny osmou hodinu večerní. Náhlý zvuk vyrušil malou sovu, která si udělala hnízdo v jedné z prasklin zdiva věže. Na okolní krajinu se pomalu snášel soumrak a cvrčci začali vrzat své první noční písně. Všude vládl klid a ticho hodné nostalgie. Jedinými narušiteli byli dva zedníci, kteří se spouštěli i se svou pracovní plošinou dolů na pevnou zem.
„Jsi si jistý, že dnes bychom měli na tom hradě přespat? Nechceš to nechat na jindy? Zastav se na chvíli a podívej se všude kolem. Je tu nebezpečné ticho, a to nejen dneska, ale vždycky. Koneckonců, to ti nestačí, že tu makáme každý den od nevidím do nevidím – ty už tu chceš i spát?“ dorážel na svého společníka David.
„My tu nebudeme jenom spát. Musíme se přeci porozhlídnout po hradě. Když se tu tak dřeme, mohli bychom alespoň vědět proč,“ mrknul na něj Ondřej.
„Ale vždyť už jsme tam jednou byli! Pamatuješ na ty loutky? Museli tam žít nějaký magoři! Víš, včera jsem se díval na internet a vyhodilo mi to, že jeden z bývalých majitelů měl přezdívku Loutkový pán! Slyšíš to? Víš, co to musí být za lidi?“
„Neblázni, taky jsem se včera díval do Wikipedie a ten hrad je opuštěný. Nikdo v něm není, bude to pohoda. Prolezeme pár sklepení, prozkoumáme tuhle nanicovatou věž, uděláme si hororovej večer a půjdem spát. Uvidíš, bude to sranda! Možná najdem i nějakýho kostlivce!“ zasmál se Ondřej.
David si na oplátku zafuněl něco pod vousy a už raději mlčel. Vůbec nesdílel radost svého kamaráda. Bůhví, co za hrůzy je tam čeká. Od začátku byl proti, ale co naplat, přece ho tam nenechá jít samotného.
Sestup jim trval ještě chvíli. Když konečně dosedli na pevnou půdu, vzali z křoví opodál své batohy a vyrazili k hradní bráně.
Rob se pomalu vyhrabal ze suti kamenů, která se na něj zřítila po posledním úderu, a vyhlížel, kde se objeví jeho protivník.
Prý, primitivní zápas, pche! pomyslel si. Dali mi sice lidské tělo a i pár jednoduchých kouzel mě naučili, ale kdo mohl čekat tohle! Vždyť to snad ani není člověk! To je jako kdyby postavili Davida proti Goliá… No jistě! David! Vždyť je to přece tak jednoduché. Jak to, že jsem si toho nevšiml dřív? To je moje šance!
Och, ne! zakvílela malá Lenička, bezmocně uzavřená v Robově/Robinově hlavě. On to vyřešil! Nesmím na to tak okatě myslet, nesmím mu pomáhat! Chci se přece dostat domů a tohle je úplně opačná cesta! Ne, ne, ne, ne, ne!
Už ale neměla moc na výběr. Robova mysl dosáhla takové síly, že Lenička už do jeho myšlenek nemohla proniknout. Byla naprosto neschopná akce a nezbývalo jí už, než pouze sledovat, jak se před ní odvíjí život – to co ona mohla mít a teď to ztratila. Ještě ale není přece všem snahám konec! Určitě ještě na něco přijde, jakože se Strašilenková jmenuje.
Kdesi daleko, skryt hluboko v mlze skalnatého kaňonu, pečlivě oddechoval Kleon. Zbývalo mu několik posledních chvil zápasu, věděl, že za chvíli se na něj odkudsi vyřítí Rob a zasadí mu definitivní ránu. Věděl to, protože uměl předvídat budoucnost – byl to dar po jeho matce. Občas se to hodilo, ale dnes by se radši té schopnosti vzdal.
Prohraju, ale jemu to nedám zadarmo, sliboval si tiše. Pomalu se zvedl a projížděl očima okolní mlhu. Byla jeho spojencem i nepřítelem. Kdesi vzadu se svezlo několik kamínků. Bleskově se otočil, ale bylo pozdě.
„Už žádné drátky!!!“ zařval mu do obličeje Rob, rozmáchl se a střelil mu přímo mezi oči ostrého zástupce křemičitých minerálů.
Moucha Šploucha pomalu letěla hradním podzemím a obávala se, že každou chvíli do něčeho narazí. Její navigační systémy v tomhle zatuchlém vzduchu a nazelenalém přítmí nebyly schopny zachytit předměty vzdálenější než deset centimetrů. Výsledkem pak bylo to, že se ploužila úmornou rychlostí metr za půl minuty, což jí ještě slibovalo dlouhou cestu do cíle.
Naopak pavouk Fičák, její kolega, se v tomto prostředí cítil jako doma. Znovuobjevoval své staré sítě, a poznamenával si do paměti, které chtějí opravit a do kterých se něco chytilo. Pomyslel si, že až tohle všechno skončí, může si sem zalézt a přežívat tu několik stovek let – za tu dobu, co tu nebyl, se mu z toho sama od sebe udělala hezká spižírna. Ale to už trochu fantazíroval, protože byl dostatečně starý na to, aby věděl, že pokud se na hradě Lenku něco děje, bude ještě hodně dlouho trvat, než se to uklidní.
Ale zpět k mouše. Fičákova efektním křížem označená záda se jí už dávno ztratila. Únavou už skoro nemohla, tenhle poloviční chod strašně vyčerpával. Ještě kousek bude muset takhle letět a nakonec spadne do některé z pavoukových sítí a už se nezvedne. Náhle kdesi vepředu uslyšela hluboký bublavý hlas jakéhosi stvoření.
No konečně! pomyslela si. Nehledíc na riziko srážky, sebrala poslední síly, jež jí zbývaly, a namířila si to přesně za nosem, lépe řečeno tam, odkud zaslechla onen hlas. Napřed letěla na plno, pak jí pomalu začalo docházet palivo, nakonec její nádrž naprázdno cvakla a Šploucha už letěla jen na setrvačník. Už byla v polovině modlitby, když narazila do čehosi měkkého a lepkavého. Neměla nejmenší ponětí, co to má znamenat, a tak pro jistotu omdlela.
Ale no tak! zaklel si pro sebe pavouk Fičák. Napřed do téhle živé pasti spadnu já a teď i ona. Kdo teď podá hlášení? Všichni ostatní agenti uprchli, zbývá jen Pýška a ta…
Už nestačil dokončit myšlenku, protože do jeho dumání vpadl podivný bublavý hlas.
„Tak, mé milované loutky, je na čase opustit tento hrad! Mojmír Lenek už na Lenku nezůstane dlouho! Vzhůru na vrchol věže a pak rovnou do vesmíru!“
A je to v pytli, konstatoval smířený pavouk Fičák, obklopený spolu s mouchou Šplouchou lepkavou hmotou nedávno mrtvého těla.
Vilémova mysl, přestože právě přebývala v těle malé loutky, pracovala na plné obrátky.
Nezbývalo již moc času. Čarovesmus a Kosmoděj byli dva neuvěřitelně silní mágové – a nic na tom neměnil fakt, že se po většinu svého života chovali jako naprostí břídilové. Zanedlouho už proniknou do jeho hlavy najisto a napořád, jeho mentální síly sice nebyly pramalé, ale zdaleka nedosahovaly kvalit jeho ženy. Koneckonců u rodu Lenků to tak bylo vždycky – muž je vědcem, žena orákulem. Teď měl obě dvě role hrát on a moc se mu to nedařilo.
Ale nechme stranou ty dva, řekl si Vilém a přitáhl do křídou nakresleného symbolu na podlaze bezvládné tělo bezdomovce Boba. Původně si myslel, že bude stačit, když pro Petra dojde, připraví nový rituál, prokličkuje s tím budižkničemu bludiště hradních chodeb, přinese z laboratoře Krystal a pak prostě bude všechno v pořádku. Toto řešení ovšem mělo hned několik háčků.
Zaprvé, Petr byl moc daleko na to, aby tam stihl dojít dřív, než bude všechno ztraceno. Zadruhé, všechny knihy, ingredience, svíce a vůbec celý ten obrovský inventář měl tady ve věži. A nakonec zatřetí, bezdomovec byl pravděpodobně rozsekán oním nešťastným obranným mechanismem.
Vilém tedy vymyslel nový plán, notně pokulhávající, ale s nadějí na úspěch. Konečně byl přece v časové tísni. Celé to vlastně spočívalo v tom, že se bude muset navždy vzdát svého původního těla a přijmout nové – to Bobovo. Dlouho bádal, zda není žádná jiná možnost, ale na nic dalšího prostě nepřišel. Padla na něho tíseň, ale setřásl ji. Nemohl si dovolit takové plýtvání drahocennými chvílemi. Jeho žena a dcera byly přece důležitější než nějaké předsudky!
Malá dřevěná loutka rozškrtla sirku a zapálila všech šest svící, uzavírajících magický symbol. Ve středu hvězdovitého tvaru leželo mrtvé a již mírně zapáchající tělo.
To se spraví během rituálu, doufal Vilém.
Stoupl si na předem připravenou značku a odříkal několik naučených slov. Kouzlo se začalo zdárně provádět.
Náhle ucítil kdesi vzadu v hlavě malý tlak a pak následné „Plop!“.
Och ne, jen to ne! Všechno zkazí! zaúpěl vnitřním hlasem.
„Ahoj, Viléme!“ uslyšel hlas Čarovesma jakoby u levého ucha.
„Mysleli jsme si, že když na tebe půjdeme dva, bude to rychlejší,“ ozval se zprava Kosmoděj.
„Copak to tu vyrábíš?“ chtěl vědět první mág, ale pravděpodobně už se to nedozvěděl.
Kouzlo se totiž poslednímu mužskému potomku Lenků vymklo z ruky. Jak už na tomto místě bylo jednou řečeno, pak došlo k řadě změn a jevů nevídaných.
Ondřej se zlehka dotkl voskové figuríny. Byla tak dokonalá! Jako živá! Stěží mohl uvěřit, že je to jenom velká oblečená svíčka. Jeden opatrný dotek mu nestačil, přejížděl dlaní po celém předloktí muže z devatenáctého století a vychutnával si ten dotek téměř živé postavy.
„Nech toho!“ sykl na něj David, který místo podivným dvěma figurínám věnoval pozornost prázdnému loutkovému divadlu. „Já ti říkal, že sem nemáme chodit! Podívej se – všechny ty postavičky jsou pryč! Někdo tu žije, tenhle hrad není opuštěný. Pojď, vrátíme se,“ tahal Ondřeje za rukáv k dvěma krosnám bezpečně uloženým v rohu.
„Kuš,“ setřásl Davida. „Nikdo tu není, jsi jako nějaká potrhlá hysterka. Beztak už je venku tma, cestu domů bychom nenašli, akorát by nás sežrala ně…“
Nedokončil. Kdesi kus od nich ve tmě se začaly ozývat podivné zvuky. Znělo to, jako kdyby kolem procházela armáda. Armáda malých nožiček. Vzápětí se k nim přidaly vlhké těžké šlápoty. Klap-klap, plesk-plesk. Klap-klap, plesk-plesk.
Trvalo to snad čtvrt hodiny, než se zvuk zase vzdálil v hradních chodbách. Neviděli, co to bylo, ale zvuk jim bohatě stačil. Celou tu dobu zůstali ve stejných polohách, jako když to uslyšeli. Nepozorný návštěvník by si je mohl splést s dalšími figurami. Kde jsou dvě, proč by nemohly být čtyři?
Když byl konečně konec, oba si s úlevou vydechli.
„Možná, že jsi…“ otočil se Ondřej na Davida, ale znovu je vyrušily zvuky. Tentokrát trochu jiného rázu.
Bum, PRÁSK! uslyšeli za sebou.
Oba znovu ztuhli děsem, ale byla to jen vosková figurína, kterou kající se dobrodruh nechtěně shodil na zem.
„Myslím, že teď už ti skutečně dlužím omluvu,“ napotřetí úspěšně dořekl Ondřej a stavěl vratkou napodobeninu zpátky do svislé polohy.
„Měli bychom se vážně vrátit, ale ven nemůžeme. Vždyť to víš,“ domlouval Davidovi.
Klavírní virtuos nepatrně zatřásl hlavou. Jejich následující rozhovor už nevnímal a místo toho se snažil utřídit si myšlenky. Před několika vteřinami byl mrtvý. Pak se mu před očima udělaly mžitky a náhle ležel na kamenné zemi, po bůhvíkolika letech zase živ. To nedávalo smysl! Z řeči těch mladíků vyrozuměl, že tohle původně bývala vosková figurína a virtuos pochyboval, že pravděpodobným pádem na zem, by se z ní stalo opět dýchající tělo. Ne, v tom bylo něco jiného.
Měl na mysli magii. Koneckonců, tohle je asi hrad – soudě podle těch kamenných zdí –, na těch bývají výrony surové magie časté… Ano, tam! Jeho astrální smysly to vycítily – vysoko nahoře ve věži před chvílí uniklo velké množství síly. To bude ono, měl by tam zajít a zjistit, co se děje. Ale napřed…
„Chlapci, nevíte, kde je tady záchod?“ ozvala se dosud strnulá figurína za Ondřejovými zády.
Oba zedníci pomalu otočili své obličeje tím směrem. Měli v nich vepsanou, ne, přímo vyrytou hrůzu.
Klavírní virtuos se na ně povzbudivě usmál a zopakoval svoji otázku.
S křikem, za jaký by se ani stádo paviánů nemuselo stydět, vyrazili pryč. Kamkoliv jen ne hlouběji do hradu. I své krosny tu nechali.
Podivíni, pomyslel si Béla Bartók. Za mých časů se tohle stávalo běžně.
Rob se pomalu vzdaloval od božského paláce.
Pořád si musel opakovat, co se tam dozvěděl. Jeho vítězství mu zajistilo nejen tohle tělo ale i mnohem víc. Nesmrtelnost, možnost kouzlit napořád, nadlidskou sílu… Bylo toho hodně, co práce božského posla umožňovala. Mimo jiné se mohl zbavit i té protivné malé holky…
Ne! Nemůžeš mě tu jen tak nechat! protestovala malá Lenička v jeho hlavě. Všechny části mého těla jsou rozptýlené v ostatních loutkách na hradě a já bych tu měla zůstat samotná a opuštěná na téhle… poušti? Vzpomeň si, kdo z tebe udělal to, co teď jsi! Byla to má inteligence, kdo ti pomohl ke štěstí! Beze mne bys nebyl nic, jen nemyslící kus dřeva a celulózy, který špatně střílí z luku! Dlužíš mě a mým rodičům hodně! vyžívala se Lenička ve svém projevu.
Nemůžeš se na všechno vykašlat jen kvůli tomu, že jsi Kleona trefil kamenem do hlavy! Stejně to byl můj nápad a ty sis ho jen přivlastnil!
„Děvče, kdo by to do tebe řekl, že se umíš tak rozvášnit?“ zamyslel se nahlas Rob. „Kolik ti je? Osm?“
Devět, snažila se nečervenat Lenička, ale protože všechen její chtíč pobrala Maková panenka, neměla se čeho obávat.
„A podívejme se! To je už ale velká holka!“ podivil se naoko.
Nesnaž se odvést řeč od tématu ty neřáde ze Sherwoodu! vzpamatovala se holčička a zahájila další tvrdou ofenzívu.
Co si vůbec myslíš? Že nás necháš jen tak být? Nás? Tvojí rodinu? Kdo se o tebe staral? Kdo tě pečlivě natíral speciálním lakem? Kdo tě vůbec vytvořil? Nebyli to náhodou Lenkové, co? Nebo se nás tolik bojíš? To si snad myslíš, že z tebe tatínek zase udělá loutku? Nesnaž se to schovávat, já ti vidím až do duše! Vím, že se nejvíc na světě bojíš toho, že tě bude zase někdo ovládat! Že tě bude vodit po drátkách po jevišti a odříkávat za tebe předlouhé texty, zatímco ty budeš jenom naprázdno otvírat pusinku!
„Ne, prosím! Nech toho!“ zaúpěl Rob a chytil se za hlavu. „Já… já… pomůžu ti! Pomůžu tvému tatínkovi! Použiju svojí sílu a zničím Kosmoděje a Čarovesma jednou provždy! Budete mít klid, jen už mě, prosím tě, nech…“
Vyšlo to, pomyslela si pro sebe Lenička a oddechla si.
Dobře, přikývla nahlas na Robův nápad. Slibuji ti jako jediná dědička Strašilenků, posledních z rodu Pánů z Lenku, že až osvobodíš mého tatínka budeš propuštěn z našich služeb a bude ti darována svoboda. Tak pravím já, Lenička Strašilenková. Budiž se tak stane.
Tohle bylo snad až moc, pomyslela si znovu k sobě a radši se začala chovat zase jako malá holčička.
Tady je jejich doupě, poslala Robinovi malý obrázek. Víš, kde to je?
„Ne, ale snad to ani nebudu potřebovat. Přeneseme se tam totiž. Netuším, jak to bude fungovat, tak se drž,“ upozornil ji Rob.
Srazil ruce, jako kdyby se chtěl modlit, pronesl magické slovo a rozpažil. Pomalu se kolem nich zvedl písek a začal kroužit. Jeho rychlost se stále zvětšovala, až se nad nimi tvořil větrný vír. Pak náhle všechno ustalo a dvě mysli v jednom těle byly pryč.
Na hradě se něco dělo. Bylo tu opět živo. Cítila to – magické výboje tady i tam, naplňující se staré věštby, odemykání kleteb, umírání i rození všelijakých bytostí. Tohle bylo, jako za starých časů. Lenek byl plný lidí a zároveň neskonale prázdný. Tu dobu měla ráda, ale byla už dávno pryč. Netušila, proč se staré pořádky zase vrací, ale věděla, že to nebude přirozenou cestou. Deset let! Deset let tu byl klid a teď…
Stará paní bude určitě vědět. Stará paní vždycky věděla, nikdy ji nezklamala. Jen najít, kde to bylo… Ach, no jistě, hned vedle staré, ale stále ještě funkční fontány. Ten nádherný vzduch prosycený vůní květin, ten uklidňující šum dopadajících vodních kapek… Nechápala, jak vydržela nezastavit se tu celý ten čas.
Myška Pýška si lehla před náhrobek staré paní Celeste, ženy Mojmíra Lenka, a vyčkávala. Věděla, že její duch nakonec přijde, aby utěšil poslední živou duši, která si na ni pamatovala. Ta dáma měla tak smutný život. Jejího manžela postihl… Ne. Nesmí na to myslet. Musí se uklidnit. Je tu přece tak krásně. A stará paní ji přijde ukonejšit…
Náhle ji vyrušil zvuk dvou hlasů. Dvou nepříjemně pozemských hlasů. Rychle se odběhla schovat do zarůstajícího záhonku šípkových růží a pozorovala malé prostranství s fontánou a náhrobním kamenem.
Teď! Teď je uviděla! Nemohla věřit svým očím. To bylo přece naprosto nemožné! Byli to… Byli to dva lidé! Obyčejní lidé!
„Člověče, já ti řeknu, jsem rád, že jsme z toho hradu venku,“ říkal právě Ondřej. „Měl jsi pravdu, neměli jsme tam vůbec lézt. Nevím, co mě to napadlo,“ omlouval se už po několikáté.
„Ale nech už toho. Co se stalo, stalo se. Podívej se, tady je krásné místo na přespání,“ ukázal na malé prostranství před fontánou David.
„Jo, tady by se to spalo,“ přitakal Ondřej. „Škoda, že jsme nechali ty batohy tam u těch figurín.“
„Nevadí, vyspíme se i tak,“ natáhl se nekompromisně jeho kamarád. „Dneska budu spát jako dřevo, i kdyby trakaře padaly.“
„No, tady se ti to může klidně i stát,“ zasmál se zedník a šel si ulevit do křoví.
„Fuuuj, tady je ale velká krysa,“ ozvalo se po chvilce. „Jedeš, potvoro! Už ať si pryč!“
Nějakou dobu jenom šustily přerostlé růže, pak bylo na čas ticho a nakonec se v přerostlých růžích objevila Ondřejova hlava.
„Sakra práce, člověk se chce vymočit za šípkem, a pak najednou ani neví, kudy se tam do…,“ zastavil se uprostřed slova.
„…stal,“ dokončil po několika vteřinách. „Brácho? Myslím, že tady se nevyspíme,“ konstatoval pak.
„Co se zase stalo?“ unaveně se zvedal David.
„Koukni na tohle,“ ukázal na náhrobní kámen, který byl původně skrytý za fontánou.
„To snad není možný! Napřed zmizelý loutky, pak pochod duchů, potom hejbající se voskový figuríny, teď hrob vedle fontány v zarostlý zahradě. Todle místo není normální. Řeknu ti, tadle noc bude ještě dlouhá,“ rozčiloval se.
„A co je támhleto?“ ukázal fascinovaný Ondřej na jedno okno té prokleté hradní věže, kterou to všechno začalo. Blikalo tam jakési modré světlo, pak uslyšeli vzdálený výbuch a praskot okenních tabulek.
Zde je třeba na chvíli zastavit děj příběhu a věnovat se malé hodině magické vědy.
Pro jednoduchost si lze efekt kouzla provedeného Vilémem (Straši)Lenkem v hradní věži představit jako chemickou reakci.
Na jedné straně máme dřevěnou loutku, která v dané chvíli obsahovala čtyři bytosti najednou. (Vynecháme potlesk, jakkoliv je to zajímavá skutečnost.) Tyto čtyři bytosti byly v abecedním pořádku: mág Čarovesmus, mág Kosmoděj, malý Vilémek – ona loutka – a velký Vilém (Straši)Lenek.
Na druhé straně máme hrad Lenek s celým jeho živým i neživým obsahem. Z tohoto obsahu se však kouzlo výrazněji dotklo pouze: voskové figuríny z 19. století, zetlelého těla staré paní Celeste, myšky Pýšky, zahradní fontány a dvou zedníků Ondřeje a Davida.
Výsledný efekt kouzla si můžete přečíst na následujících řádkách, sloupcích či na něčem jiném – jak je vám libo. Postrádat budete pouze postavu (tedy jeho vědomí) malého Vilémka, který se stal obětí zvlčelé surové energie, jež za pomoci jeho mentální síly vytvořila časovou kapsu, ve které se ocitli oba zedníci, jenž tak měli šanci vidět uvolněné kouzlo dvakrát (tedy v místnosti s figurínami i v zahradě).
Prosím, klapka. Tři, dva, jedna, jedeme dál.
Fontána v hradní zahradě mlčela. Z neznámého důvodu jí najednou po několika stovkách let došla voda. Ten staromódní systém postavený ještě v letech „Udělej si sám“ a „Skoč na mě z boku“ byl velice důmyslný. Pokud se do zásobníku vody nalilo příslušné množství, dokázala fontána vesele fontit po dlouhá tisíciletí, ne-li dokonce navždy. Ani jediná kapička nepřišla nazmar, přitom nikde nic nekorodovalo ani neodcházelo a vypadalo to neskutečně efektně. I toto byl jeden z důvodů, proč by se fontána velice divila své ztrátě efektivity, kdyby se ovšem měla čím divit.
To, že vedle sebe necítily žádné vodní mihotání, ale dvěma postavám opodál vůbec nevadilo. Právě totiž řešily malé existenční dilema.
„Kosmoději?“ ptal se svého kamaráda Ondřej.
„Čarovesme?“ nechápavě zvedl obočí David.
Nastala chvíle ticha. Teď by se celkem i hodil nějaký ten působivý vodní efekt. Obzvláště ten zvukový.
„Co se stalo?“ vyhrkli oba dohromady s nadějí, že ten druhý to určitě bude vědět.
Ani jednomu se nechtělo řešit tuto zavádějící otázku, a tak raději přešli na jiné, velice uklidňující téma.
„A kdo jste vy?“ ukázali svorně na štíhlou postavu pomalu a vznešeně přicházející směrem od zamlklé fontány.
„Já… Vy… Kdo…,“ koktala ona tajemstvím zahalená osoba.
Ještě chvíli nerozhodně stála, pak rezignovala na svou situaci a svěsila hrdá ramena.
„Myška Pýška,“ smutně odpověděla ztýraná zástupkyně hlodavců v těle staré paní Celeste.
Ve vybetonovaném bunkru se proti všemu očekávání objevil písek. Zvedl se ze země a začal pomalu v kruzích rotovat. Stále zrychloval a zrychloval, až náhle dosáhl kritické hranice a zase zmizel.
V centru oné malé písečné bouře stál vytáhlý, ale přesto svalnatý muž s červeným šátkem na hlavě. S někým mluvil, nebylo ale vidět s kým, ani že by přicházely nějaké odpovědi.
Jsi si jistý, že tohle je ono? naléhala na něj Lenička, když se rozhlédla po místnosti.
„Naprosto. Pokud jsi mi ovšem neukázala špatnou mapu,“ odpověděl jí Rob.
Jistě, že jsem ti ukázala správnou mapu. Nejsem přece na hlavu i přesto, že většinu mých tělesných části obsahují divadelní loutky, obhajovala se.
„Jak myslíte, malá dámo,“ škrobeně jí kontroval.
Zkusme se tu trochu porozhlédnout, smířlivě si povzdychla.
O několik metrů betonu vedle se probouzeli dva mágové po stranách vězeňského křesla. Protože oba vypadali, jako by měli potíže s koordinací končetin, dáme jim trochu na čas a zatím si popíšeme to vězeňské křeslo uprostřed.
Bylo pevné, vyrobené ze stejného betonu jako stěny kolem. Jeho sedátko nebylo zrovna komfortní, protože nemělo překvapivě žádné látkové polstrování. Kdo čekal luxus, bude zklamán – byl to opět beton. Stejného ražení byla i opěrátka, do kterých byly zataveny poměrně bytelné řetězy. V řetězech seděl – a nepochybně dominoval celému křeslu – sám veliký Vilém Strašilenek. Tento dojem poněkud kazilo, že byl v tváři mírně popelavý. Makové panence by se tato barva nelíbila.
„Ondro?“ zeptal se z levé strany křesla Kosmoděj.
„Davide?“ užasl zprava Čarovesmus.
Oba dva se na sebe ve vzájemné souhře podívali.
„Nevypadáš zrovna ve své kůži,“ konstatoval první z velkých mágů.
„Nápodobně,“ usmál se druhý.
Dál se v započaté společenské konverzaci nedostali, neboť téměř neviditelnou skulinou ve stěně se do místnosti protáhl Rob. Než stačil něco udělat, prohlédla si Lenička situaci a ihned pochopila, co se stalo. Její reakce byla rychlá a vůbec ne nepochopitelná.
Než si vůbec dva mágové-zedníci vůbec všimli jeho přítomnosti, držel je Robin Hood, právě ovládaný malým Strašilenčetem, pod krkem a sípavě vyplivoval slovo za slovem.
„Co jste udělali s mým tatínkem?“
„My… Vy… Kdo…“ koktali chvíli svorně. Pak jim došlo, že takhle se asi nikam nedostanou a šli na to od lesa.
„Vůbec nevíme, co se děje,“ lapali po dechu. Holčička měla skutečně zdrcující sevření.
„Možná, že…,“ pokusil se namítnout Rob něco na jejich obhajobu, ale…
Mlč, to je moje práce! zasyčela na něj Lenička odkudsi zezadu.
„Mluvte! Co se stalo!“ zaječela na ně.
„My ale vážně…,“ pokusili se znovu oba dva, ale to už malému děvčátku asi došla trpělivost. Povolila trochu uzdu svým dlaním a zadusila oba dva v jednom okamžiku. Ještě sebou trochu házeli, ale neměli šanci.
Strašilenče ocenilo jejich celkem rychlou smrt a věnovalo se přivázanému tělu v trestaneckém křesle.
„Tati?“ zeptala se překvapivě měkkým hláskem, jenž se už více méně podobal znovu devítiletému dítěti. Oscara za nejlepší herecký výkon v hlavní roli by si jistě zasloužila.
„Tati? Co se stalo? Probuď se, přišli jsme tě zachránit,“ naříkala dcera nad tělem svého otce, ale už jí nezbývalo nic jiného než ty slzy. Jeho pokožka byla téměř ledová.
Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeee, rozbrečela se Lenička a padla na kolena.
Rob uznal, že teď by se více než kdy jindy, hodilo objevit se na hradě Lenku a zjistit co se vlastně všechno stalo, když byl pryč. „Už žádné drátky!“ sice dál zůstávalo jeho heslem, ale tohle bylo důležitější.
Kosmická loď se pomalu připravovala na odlet z nejvyšší věže hradu.
Mojmír Lenek, zvaný Loutkový pán, ještě jednou spočítal svým bublajícím prstem všechny postavičky a zjistil, že jedna chybí. No ano, teď si vzpomínal. Robin Hood nebyl ani tam dole v podzemí.
Proklatě, pomyslel si. Start ještě asi bude muset odložit, neodjedu přece beze své nejoblíbenější loutky.
„Palečku, pojď sem, prosím!“ zabublal do chumlu dřeva, celulózy a barevných oblečků.
„Pane?“ ozvalo se za ním přiškrceným hláskem.
Když se otočil, uviděl malého rytíře, jak se pomalu dusí v objetí rudé Makové panenky, jež stále ještě nenašla lízátko, a tak se musela spokojit s poněkud vyššími cíli.
„Musím ještě před startem na chvilku pryč. Dávej tady na všechny pozor, hlavně ať nic nevyvedou s těmi citlivými přístroji. Měj na očích hlavně Červenou Karkulku, myslím, že má něco se zuby. A také Sněhurka se zdá trochu mimo sebe, pořád někoho očichává.“
„Jistě, pane. Provedu, pane,“ pokusil se zasalutovat Paleček, ale jeho ruka skončila svou cestu někde v úrovni boků, kde si jí všimla Maková panenka a chtivě se na ni zavěsila.
Proč mi dneska přijde všechno tak nějak divné? podivil se Loutkový pán.
Zmáčknul několik tlačítek a vystoupil po můstku zase ven na čistý vzduch.
Pavouk Fičák a moucha Šploucha, která mezitím zase nabyla vědomí, všechno pozorně sledovali, uvězněni v lepkavé zelené hmotě těla Mojmíra Lenka. Až dostanou ven z tohohle průšvihu, bude to nejlepší hlášení za několik posledních měsíců, ne-li doslova let.
Lenka Strašilenková se probudila už před hodnou chvílí v koši na ovoce v hradním podzemí. Matně si pamatovala, proč a jak se tam dostala, dokonce jí i byl jasný účel dvou dřevěných malíčků v uších. Dala si dvě a dvě dohromady a vyrazila za svým manželem. Pravděpodobně bude ještě v komnatě ve věži.
Doufala, že už bude mít Krystal, aby dokázali provést Obnovení co nejdřív. Bůhvíkam dědeček – Leniččin pradědeček – se svým průvodem směřoval. Její nejčernější obavy se týkaly vesmírné lodi na vrcholu hradní věže. Byla to totiž jediná úniková cesta od doby, kdy ponorka explodovala. Tedy samozřejmě pokud nepočítáme hradní bránu, ale kdo by chodil dveřmi, že?
A tak ve spěchu míjela všechny místnosti, všechna patra a všechny zázraky vědy v průběhu cesty z nejhlubšího sklepení do poloviny nejvyšší hradní věže. Trvalo jí to snad celý večer, byla přece pořád jenom loutka.
Těžké dveře do komnaty otvírala také hodně dlouho. Divila se, že jí to ještě celulóza dovolí, ale štěstí asi přálo starostlivým manželkám, a tak se dveře nakonec zdárně otevřely.
Když uviděla tu spoušť uvnitř, neobtěžovala se zavíráním a vrhla se k tělu svého manžela.
Co se tu proboha stalo? problesklo jí hlavou, zatímco překonávala vzdálenost vchod-loutka Vilémek.
„Miláčku, jsi v pořádku?“ zaklekla k tělu a poslouchala srdeční tep.
Ale co to blbnu, pokárala se. Samozřejmě, že loutky nemají srdce. Jsou to jenom kusy dřeva!
„Haló? Viléme, probuď se! No tak, jsem tady! Tvoje žena se vrátila!“
„Áááách, to byla ale pecka,“ zaúpěl Vilém.
„Takže jsi v pořádku? Ach, to je úleva,“ spadl kámen ze srdce Strašilence. Něco tu ale stále nesedělo.
„Počkat!“ prohlédla si ještě jednou bezvládné tělo malého Vilémka.
„Tady, zlatíčko, za tebou,“ ozvalo se kdesi za jejími zády.
Váhavě se otočila a uviděla špinavé, páchnoucí a mírně ožehlé tělo bezdomovce Boba, jak se na ni směje těma očima, které z celého srdce tak milovala.
„Viléme?“ vydechla a pokoušely se o ni mrákoty.
„Ne, zlatíčko, to nemůžeš!“ chytil ji opatrně Strašilenek do dlaně. „Nemůžeš mě opustit, teď ne…“
„Ale… Co se stalo?“ stále nechápala.
„Já… Víš… Musel jsem… se vzdát svého těla, abych vás mohl zachránit. Víš ti dva mágové… kouzlo… Tohle tělo…,“ docházela mu slova.
„Já… Taky mám nějaké zprávy. Dědeček… Lenička je… Loutky… Musíme rychle…“
Ozvalo se letmé zaklepání na stále otevřené dveře. Když pohlédli tím směrem, naskytl se jim vcelku zvláštní pohled.
„Nerad ruším vaší velice zajímavou milostnou scénu, ale může mi někdo říct, co se to tu děje? A kde jsou záchody?“ usmíval se na ně klavírní virtuos devatenáctého století Béla Bartók.
Hodinový mechanismus ve věži hradu Lenek pomalu začal odbíjet půlnoc.
Byly to teprve neuvěřitelné čtyři hodiny od doby, kdy se na dolů zem spustili dva obyčejní zedníci a prošli starou, mírně ztrouchnivělou branou i se svými krosnami.
V kraji byla tma tmoucí, všichni živočichové spali, jen na hradě bylo živo. Po deseti letech se tu opět časové roviny začínaly prolínat, magie uvolňovat, kletby rušit a mrtví ožívat. Nejhorší bylo, že ani stará paní už nemohla nikomu poradit.
Velký zvon odbil podvanácté a zmlknul.
Kdesi hluboko pod hradní kaplí se v podzemí probudili duchové starých Lenků a vyšli do zatažené noci. Měli šest hodin, než začne svítat, a než se budou muset vrátit do svých rakví.
Po deseti letech se na šest hodin zase mohli začlenit do proudícího hradního života.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
88.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 7 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
